Dívka ze zástěny a další laskavé zázraky

Dívka ze zástěny

Starý japonský spisovatel Hakubai-en Rosui říká:

„V čínských i japonských knihách se vypráví mnoho příběhů, ze starých i novějších časů, o obrazech tak krásných, že na toho, kdo se na ně díval, působily kouzlem. Takové krásné obrazy malovali slavní malíři a byly na nich květiny, ptáci nebo lidé. A o nich se dále vypráví, že se tvorové nebo lidé na nich namalovaní oddělovali od papíru nebo hedvábí, na kterém byli namalovaní, a dělali různé věci. Z vlastní vůle tak opravdu ožívali. Nebudeme teď opakovat žádný z příběhů tohoto druhu, které každý zná od pradávna. Ale i v novějších dobách se po celé zemi rozšířila pověst o obrazech, které namaloval Hišikawa Kičibei. Říká se jim Hišikawovy portréty.“

Pak vypráví tento příběh o jednom z těch takzvaných portrétů:

Byl jednou v Kjótu mladý učenec jménem Tokkei. Bydlel v ulici, které se říká Muromači. Jednou večer, když se vracel domů z návštěvy, upoutala jeho pozornost stará zástěna o jediném křídle, vystavená na prodej před krámem obchodníka s obnošenými věcmi. Byla to jen zástěna potažená papírem. Ale byla na ní namalovaná celá postava dívky a ta mladého muže okouzlila. Cena byla velmi nízká. Tokkei zástěnu koupil a odnesl si ji domů.

Když se na zástěnu znovu podíval o samotě ve svém pokoji, připadal mu obraz ještě mnohem krásnější než předtím. Zřejmě to byla skutečná podoba, portrét dívky asi patnácti nebo šestnácti let. Každý drobný detail vlasů, očí, řas a úst byl namalovaný s takovou jemností a pravdivostí, že to nešlo dost vychválit. Koutky očí byly „jako lotosový květ, který se uchází o přízeň“. Rty byly „jako úsměv červeného květu“. Celá mladá tvář byla nevýslovně sladká. Kdyby skutečná dívka, kterou obraz zachycoval, byla stejně půvabná, žádný muž by se na ni nemohl podívat a neztratit srdce. A Tokkei věřil, že tak půvabná musela být. Postava totiž vypadala jako živá, jako by byla připravená odpovědět každému, kdo na ni promluví.

Jak se na obraz díval dál a dál, cítil, že ho jeho kouzlo pomalu očarovává. „Mohla na tomto světě opravdu žít tak rozkošná bytost? Jak rád bych dal život, ba tisíc let života, abych ji mohl držet v náručí jen na okamžik!“ Zašeptal si. Japonský autor říká „na pár vteřin“. Zkrátka se do obrazu zamiloval. Zamiloval se do něj tak, že cítil, že nikdy nebude moci milovat jinou ženu než tu, kterou obraz zobrazoval. Jenže ta žena, pokud ještě žila, už nemohla vypadat jako na obraze. Možná ji pohřbili dávno předtím, než se on narodil!

Den za dnem ta beznadějná vášeň přesto rostla. Nemohl jíst, nemohl spát a nedokázal se soustředit ani na studium, které ho dřív tolik těšilo. Celé hodiny sedával před obrazem a mluvil k němu. Zanedbával nebo zapomínal všechno ostatní. A nakonec onemocněl, tak vážně, že si myslel, že umře.

Mezi Tokkeiovými přáteli byl jeden ctihodný starý učenec, který věděl mnoho podivných věcí o starých obrazech i o mladých srdcích. Když se ten starý učenec doslechl o Tokkeiově nemoci, přišel ho navštívit, uviděl zástěnu a pochopil, co se stalo. Tokkei se mu na jeho otázky ke všemu přiznal a prohlásil: „Jestli takovou ženu nenajdu, umřu.“

Stařec řekl:

„Ten obraz namaloval Hišikawa Kičibei, a maloval ho podle živé předlohy. Ta, kterou zobrazuje, už není na tomto světě. Ale říká se, že Hišikawa Kičibei namaloval nejen její podobu, ale i její duši, a že její duch žije v obraze. Proto si myslím, že ji můžeš získat.“

Tokkei se na lůžku napůl zvedl a dychtivě se na něj zadíval.

„Musíš jí dát jméno. A musíš před jejím obrazem sedět každý den, myslet stále jen na ni a něžně ji volat jménem, které jsi jí dal, dokud ti neodpoví.“ Pokračoval stařec.

„Odpoví mi!“ Zvolal zamilovaný mladík a úžasem se mu zatajil dech.

„Ano, ano, určitě ti odpoví. Ale až ti odpoví, musíš být připravený dát jí to, co ti teď povím.“ Odpověděl rádce.

„Dám jí svůj život!“ Vykřikl Tokkei.

„Ne. Podáš jí šálek vína, které bylo koupené ve stu různých vináren. Pak vystoupí ze zástěny, aby víno přijala. A potom ti už nejspíš sama řekne, co dělat.“ Řekl stařec.

S těmi slovy stařec odešel. Jeho rada vytrhla Tokkeie ze zoufalství. Hned se posadil před obraz a volal ho jménem nějaké dívky, ale jaké, to nám japonský vypravěč zapomněl povědět. Volal ji znovu a znovu, velmi něžně. Ten den neodpověděla, ani druhý, ani třetí. Ale Tokkei neztrácel víru ani trpělivost. A po mnoha dnech jednoho večera najednou na své jméno odpověděla:

„Haj! Ano.“

Pak rychle, rychle nalil trochu vína ze sta různých vináren do malého šálku a uctivě jí ho podal. A dívka vystoupila ze zástěny, prošla po rohožích pokoje a poklekla, aby si od Tokkeie vzala šálek z ruky. Se sladkým úsměvem se zeptala:

„Jak jsi mě mohl tolik milovat?“

Japonský vypravěč říká: „Byla mnohem krásnější než obraz, krásná až po konečky nehtů, krásná i srdcem a povahou, půvabnější než kdokoli jiný na světě.“ Co jí Tokkei na její otázku odpověděl, zapsáno není. To si musíme domyslet.

„Ale nebudu tě brzy nudit?“ Zeptala se.

„Nikdy, dokud budu živ!“ Ujišťoval ji.

„A potom?“ Naléhala. Japonská nevěsta se totiž nespokojí s láskou jen na jeden život.

„Zavažme se jeden druhému na dobu sedmi životů.“ Prosil ji.

„Jestli ke mně budeš někdy nelaskavý, vrátím se do zástěny.“ Řekla.

Zavázali se jeden druhému. Myslím, že Tokkei byl hodný hoch, protože jeho nevěsta se do zástěny nikdy nevrátila. Místo, které na ní kdysi zabírala, zůstalo prázdné.

Japonský autor zvolá:

„Jak velice zřídka se na tomto světě takové věci stávají!“

Laskavost bohyně Benten

Druhý příběh se jmenuje Laskavost bohyně Benten.

V Kjótu je slavný chrám, kterému se říká Amadera. Sadazumi Šinnó, pátý syn císaře Seiwy, tam strávil jako kněz větší část života a v chrámové zahradě jsou k vidění hroby mnoha proslulých lidí.

Dnešní budova ale není starobylá Amadera. Původní chrám po deseti stoletích tak zchátral, že ho museli celý postavit znovu. Stalo se to roku sedmnáct set jedna.

Na oslavu obnovy Amadery se konala velká slavnost. Mezi tisíci lidí, kteří na ni přišli, byl i mladý učenec a básník jménem Hanagaki Baišú. Procházel nově upravenými zahradami a vším, co viděl, byl nadšený, až došel k prameni, ze kterého v dřívějších dobách často pil. Překvapilo ho, že půdu kolem pramene vykopali, takže vzniklo čtvercové jezírko. V jednom rohu jezírka stála dřevěná tabulka s nápisem Tandžó-sui, Voda zrození. Viděl také, že vedle jezírka postavili malý, ale velmi pěkný chrám bohyně Benten. Zatímco si ten nový chrám prohlížel, náhlý poryv větru mu přivál k nohám tanzaku, dlouhý proužek papíru, na jaký se píší básně. Byla na něm napsaná tato báseň:

Širuši areto iwai zo somuru tama hoki, torute bakari no čigiri naretomo.

Tu báseň o první lásce, kterou složil slavný Šunrei-kjó, znal. Ale na tanzaku ji napsala ženská ruka, a tak nádherně, že nemohl věřit vlastním očím. Něco v podobě znaků, jakýsi neurčitý půvab, prozrazovalo ten věk mládí mezi dětstvím a dospělostí. A čistá, sytá barva inkoustu jako by svědčila o čistotě a dobrotě srdce té, která psala.

Baišú tanzaku pečlivě složil a vzal si ho domů. Když se na něj znovu podíval, zdálo se mu písmo ještě podivuhodnější než poprvé. Jeho znalost krasopisu mu prozradila jen to, že báseň napsala nějaká dívka, velmi mladá, velmi chytrá a nejspíš velmi něžného srdce. Ale tahle jistota stačila, aby se mu v mysli vytvořil obraz velmi půvabné bytosti. A brzy zjistil, že se do té neznámé zamiloval. Hned se rozhodl, že pisatelku veršů vyhledá, a bude-li to možné, vezme si ji za ženu. Jenže jak ji měl najít? Kdo to byla? Kde bydlela? Doufat, že ji najde, mohl jedině s přízní bohů.

Brzy ho však napadlo, že bohové by mu možná rádi pomohli. Tanzaku k němu přiletěl, když stál před chrámem paní Benten, a právě k této bohyni se milenci obvykle modlili za šťastné spojení. Ta myšlenka ho pohnula, aby bohyni poprosil o pomoc. Hned šel k chrámu Benten u Vody zrození v zahradě Amadery a tam celým zápalem srdce přednesl svou prosbu: „Bohyně, slituj se nade mnou! Pomoz mi najít, kde bydlí ta mladá dívka, která napsala ten tanzaku! Dopřej mi jen jednu příležitost, abych ji potkal, třeba jen na okamžik!“ Po této modlitbě začal na počest bohyně sedmidenní pobožnost. Znamenalo to modlit se v chrámu sedm dní za sebou. Zároveň slíbil, že sedmou noc stráví nepřetržitou modlitbou před její svatyní.

A sedmé noci, v noci jeho bdění, v hodině, kdy je ticho nejhlubší, uslyšel u hlavní brány chrámové zahrady hlas, který žádal o vpuštění. Jiný hlas zevnitř odpověděl, brána se otevřela a Baišú uviděl, jak se pomalým krokem blíží vznešený stařec. Ten ctihodný muž byl oblečený do obřadního roucha a na sněhobílé hlavě měl černou čapku, která prozrazovala vysokou hodnost. Došel k malému chrámu Benten a poklekl před ním, jako by uctivě čekal na nějaký rozkaz. Pak se vnější dveře chrámu otevřely. Bambusová záclona za nimi, která zakrývala vnitřní svatyni, se svinula do poloviny a vystoupilo páže, krásný chlapec s dlouhými vlasy staženými dozadu po starodávném způsobu. Zůstal stát na prahu a jasně a hlasitě řekl starci:

„Je tu jeden člověk, který se modlí za milostné spojení, jež se nehodí k jeho nynějšímu postavení a jinak by se těžko uskutečnilo. Ale ten mladý muž si zaslouží Náš soucit, a proto jsme tě zavolali, abys zjistil, zda se pro něj dá něco udělat. Pokud mezi nimi existuje nějaké pouto z dřívějšího života, seznam je spolu.“

Když stařec ten příkaz přijal, uctivě se pážeti uklonil. Pak vstal a vytáhl z kapsy dlouhého levého rukávu karmínovou šňůru. Jeden konec šňůry ovinul Baišúovi kolem těla, jako by ho jí chtěl svázat. Druhý konec vložil do plamene jedné z chrámových lamp. A zatímco šňůra hořela, třikrát mávl rukou, jako by z temnoty někoho přivolával.

V tu ránu bylo od Amadery slyšet blížící se kroky a za okamžik se objevila dívka, půvabná dívka asi patnácti nebo šestnácti let. Přicházela ladně, ale velmi plaše, a spodní část tváře si zakrývala vějířem. Poklekla vedle Baišúa. Páže pak řeklo Baišúovi:

„V poslední době jsi velmi trpěl bolestí srdce a tvá zoufalá láska ti dokonce podlomila zdraví. Nemohli jsme tě nechat v tak nešťastném stavu. Proto jsme zavolali Starce pod Měsícem, aby tě seznámil s pisatelkou toho tanzaku. Teď je vedle tebe.“

S těmi slovy se páže vrátilo za bambusovou záclonu. Pak stařec odešel, jak přišel, a mladá dívka šla za ním. Současně Baišú uslyšel velký zvon Amadery, jak odbíjí hodinu úsvitu. Vrhl se na zem a poděkoval před svatyní Benten u Vody zrození. Pak se vydal domů. Cítil se, jako by se probudil z nějakého rozkošného snu. Byl šťastný, že viděl tu půvabnou bytost, se kterou se tak vroucně toužil setkat. Ale zároveň byl nešťastný, protože se bál, že ji už nikdy znovu neuvidí.

Sotva však vyšel z brány na ulici, uviděl mladou dívku, jak jde sama stejným směrem jako on. I v šeru svítání ji hned poznal: byla to ta, se kterou ho seznámili před chrámem Benten. Když přidal do kroku, aby ji dohonil, otočila se a půvabně se mu uklonila. Tu se poprvé odvážil na ni promluvit a ona mu odpověděla hlasem, jehož sladkost mu naplnila srdce radostí. Šli spolu ještě tichými ulicemi a vesele si povídali, až se ocitli před domem, kde Baišú bydlel. Tam se zastavil a mluvil s dívkou o svých nadějích a obavách. Usmála se a zeptala se: „Copak nevíš, že pro mě poslali, abych se stala tvou ženou?“ A vešla s ním dovnitř.

Když se stala jeho ženou, potěšila ho nad všechna očekávání půvabem své mysli i srdce. Navíc zjistil, že umí mnohem víc, než předpokládal. Nejen že tak nádherně psala, ale uměla také malovat krásné obrazy, znala umění aranžovat květiny, umění vyšívání i hudbu. Uměla tkát a šít a věděla všechno o vedení domácnosti.

Mladí lidé se potkali časně na podzim a žili spolu v dokonalé shodě, dokud nezačala zima. Během těch měsíců se nestalo nic, co by narušilo jejich klid. Baišúova láska k jeho něžné ženě s časem jen sílila. A přece, jak podivné, nevěděl nic o jejím životě ani o její rodině. O takových věcech nikdy nemluvila. A protože mu ji dali bohové, myslel si, že by se neslušelo ji vyptávat. Ale ani Stařec pod Měsícem, ani nikdo jiný si pro ni nepřišel, jak se obával. Nikdo se po ní ani nesháněl. A sousedé se z nějakého nevysvětlitelného důvodu chovali, jako by o ní vůbec nevěděli.

Baišú se tomu všemu divil. Ale čekaly ho ještě podivnější zážitky.

Jednoho zimního rána procházel jakousi odlehlou čtvrtí města, když uslyšel, jak ho někdo hlasitě volá jménem. Uviděl sluhu, který mu z brány soukromého domu dával znamení. Baišú toho muže neznal a v té části Kjóta neměl jediného známého. Takové nečekané zavolání ho proto víc než vylekalo. Ale sluha přistoupil, s nejvyšší úctou ho pozdravil a řekl: „Můj pán si velice přeje mít tu čest s vámi mluvit. Račte na chvíli vstoupit.“ Baišú chvíli váhal, pak se nechal odvést do domu. U vchodu ho přivítal důstojný a bohatě oblečený muž, který vypadal jako pán domu, a odvedl ho do pokoje pro hosty. Když si vyměnili všechny zdvořilosti, které se při prvním setkání sluší, hostitel se omluvil za neformální způsob svého pozvání a řekl:

„Muselo vám připadat velmi hrubé, že jsme vás takhle zavolali. Ale snad nám tu nezdvořilost odpustíte, až vám povím, že jsme tak jednali podle toho, co pevně považuji za vnuknutí bohyně Benten. Dovolte mi to vysvětlit.“

„Mám dceru, je jí asi šestnáct let, píše docela slušně a ostatní věci zvládá obyčejným způsobem. Má zkrátka obyčejnou ženskou povahu. Protože jsme jí chtěli zajistit štěstí a najít jí dobrého manžela, modlili jsme se k bohyni Benten, aby nám pomohla. A do každého chrámu Benten ve městě jsme poslali tanzaku, který dívka napsala. O několik nocí později se mi bohyně zjevila ve snu a řekla: ‚Vyslyšeli jsme tvou modlitbu a už jsme tvou dceru seznámili s tím, kdo se stane jejím manželem. Během příští zimy vás navštíví.‘ Protože jsem nerozuměl tomu ujištění, že k seznámení už došlo, měl jsem jisté pochybnosti. Myslel jsem si, že ten sen byl možná jen obyčejný sen, který nic neznamená. Ale minulou noc jsem znovu viděl ve snu paní Benten. Řekla mi: ‚Zítra přijde do této ulice ten mladý muž, o kterém jsem ti kdysi mluvila. Pak ho můžeš zavolat do domu a požádat ho, aby se stal manželem tvé dcery. Je to dobrý mladý muž a později v životě dosáhne mnohem vyššího postavení, než má teď.‘ Pak mi paní Benten řekla vaše jméno, věk a rodiště. Popsala i vaši tvář a oblečení, a to tak přesně, že vás můj sluha podle mých pokynů bez potíží poznal.“

To vysvětlení Baišúa místo uklidnění spíš zmátlo. Jako jedinou odpověď formálně poděkoval za čest, o které pán domu mluvil. Ale když ho hostitel pozval do jiného pokoje, aby ho představil mladé paní, jeho rozpaky vyvrcholily. Přesto nemohl seznámení rozumně odmítnout. Za tak neobyčejných okolností se nedokázal přimět k tomu, aby oznámil, že už má ženu. Ženu, kterou mu dala sama bohyně Benten, ženu, od které si nedokázal ani představit, že by se odloučil. A tak mlčky a s chvěním šel za hostitelem do pokoje, který mu ukázal.

A jaký byl jeho úžas, když při představení dceři domu zjistil, že je to tatáž bytost, kterou si už vzal za ženu!

Tatáž, a přece ne tatáž.

Ta, se kterou ho seznámil Stařec pod Měsícem, byla jen duše milované.

Ta, se kterou se teď měl oženit v domě jejího otce, byla tělo.

Benten ten zázrak vykonala kvůli těm, kdo ji uctívají.

Původní příběh tady najednou končí a několik věcí nechává nevysvětlených. Konec je dost neuspokojivý. Člověk by rád věděl něco o tom, co prožívala skutečná dívka, zatímco její přízrak žil v manželství. Rád by také věděl, co se stalo s přízrakem: zda dál vedl samostatnou existenci, zda trpělivě čekal na návrat manžela, zda navštívil skutečnou nevěstu. A kniha o tom všem nic neříká. Ale jeden japonský přítel mi ten zázrak vysvětluje takto:

„Duchovní nevěsta vznikla doopravdy z toho tanzaku. Je tedy možné, že skutečná dívka o setkání u chrámu Benten vůbec nevěděla. Když psala ty krásné znaky na tanzaku, něco z jejího ducha do nich přešlo. Proto bylo možné z písma vyvolat dvojnici pisatelky.“

Vděčnost žraločího muže

Třetí příběh se jmenuje Vděčnost žraločího muže.

Byl jednou muž jménem Tawaraja Tótaró, který žil v kraji Ómi. Jeho dům stál na břehu jezera Biwa, nedaleko slavného chrámu Išijamadera. Měl nějaký majetek a žil si pohodlně. Ale ve dvaceti devíti letech byl stále svobodný. Jeho největší touhou bylo oženit se s velmi krásnou ženou a dosud nenašel dívku podle svého gusta.

Jednoho dne, když přecházel přes Dlouhý most v Setě, uviděl podivnou bytost, jak se krčí těsně u zábradlí. Tělo té bytosti se podobalo tělu člověka, ale bylo černé jako inkoust. Tvář měla jako démon, oči zelené jako smaragdy a vousy jako drak. Tótaró se nejdřív velmi polekal. Ale ty zelené oči na něj hleděly tak mírně, že se po chvilce zaváhání odvážil tvora oslovit. Ten mu odpověděl: „Jsem samebito, žraločí muž z moře. Až do nedávna jsem sloužil Osmi velkým dračím králům jako nižší úředník v Dračím paláci. Ale kvůli malé chybě, které jsem se dopustil, mě z Dračího paláce propustili a vyhnali i z moře. Od té doby se tu toulám, nemohu sehnat žádné jídlo ani místo, kde bych si lehl. Jestli se nade mnou můžeš slitovat, prosím tě, pomoz mi najít přístřeší a dej mi něco k jídlu!“

Ta prosba zazněla tak žalostně a tak pokorně, že se Tótaróovi pohnulo srdce. „Pojď se mnou. V zahradě mám velké a hluboké jezírko, kde můžeš žít, jak dlouho budeš chtít. A dám ti dost jídla.“

Samebito šel s Tótaróem domů a zdálo se, že je s jezírkem velmi spokojený.

Ten podivný host pak žil v jezírku skoro půl roku a Tótaró mu každý den nosil takové jídlo, jaké mají rádi mořští tvorové.

V sedmém měsíci téhož roku se konala pouť žen do velkého buddhistického chrámu Miidera v nedalekém městě Ócu. Tótaró se na tu slavnost do Ócu vypravil. Mezi zástupy žen a mladých dívek, které se tam sešly, si všiml bytosti neobyčejné krásy. Vypadala asi na šestnáct let. Tvář měla světlou a čistou jako sníh a půvab jejích rtů sliboval, že každé její slovo bude znít „sladce jako hlas slavíka, který zpívá na švestce“. Tótaró se do ní zamiloval na první pohled. Když odcházela z chrámu, šel v uctivé vzdálenosti za ní. Zjistil, že ona a její matka bydlí na několik dní v jednom domě v nedaleké vesnici Seta. Když se vyptal několika vesničanů, dozvěděl se také, že se jmenuje Tamana, že je svobodná a že její rodina zřejmě nechce, aby si vzala obyčejného muže. Jako svatební dar totiž žádali skříňku s deseti tisíci drahokamy.

Tótaró se vrátil domů tou zprávou velmi sklíčený. Čím víc přemýšlel o tom podivném svatebním daru, který rodiče dívky požadovali, tím víc cítil, že nikdy nemůže doufat, že ji získá za ženu. I kdyby v celé zemi bylo deset tisíc drahokamů, sehnat by je mohl jen velký kníže.

Jenže ani na jedinou hodinu nedokázal Tótaró vyhnat z mysli vzpomínku na tu krásnou bytost. Pronásledovala ho tak, že nemohl jíst ani spát, a zdálo se, že je den ode dne živější. Nakonec onemocněl, tak vážně, že nemohl zvednout hlavu z polštáře. Tu poslal pro lékaře.

Lékař ho pečlivě prohlédl a překvapeně zvolal: „Skoro každou nemoc se dá vyléčit správnou léčbou, kromě nemoci z lásky. Vaše nemoc je zjevně nemoc z lásky. Na tu není lék. Za dávných časů na tu nemoc zemřel Roja-ó Hakujó a vy se musíte připravit, že zemřete jako on.“ S těmi slovy lékař odešel a nedal Tótaróovi ani žádný lék.

V té době se žraločí muž, který žil v jezírku na zahradě, doslechl o pánově nemoci. Přišel do domu, aby Tótaróa ošetřoval. A pečoval o něj s největší láskou ve dne i v noci. Ale příčinu nemoci ani to, jak je vážná, neznal skoro týden. Až Tótaró, který si myslel, že umírá, pronesl tato slova na rozloučenou:

„Asi jsem měl to potěšení starat se o tebe tak dlouho kvůli nějakému poutu, které mezi námi vzniklo v dřívějším životě. Ale teď jsem opravdu velmi nemocný a moje nemoc se každým dnem zhoršuje. Můj život je jako ranní rosa, která zmizí dřív, než slunce zapadne. A kvůli tobě mám neklidnou mysl. Tvůj život závisel na mé péči a bojím se, že až umřu, nebude nikdo, kdo by se o tebe staral a krmil tě. Můj ubohý příteli! Ach, naše naděje a přání se v tomhle nešťastném světě vždycky zklamou!“

Sotva Tótaró ta slova dořekl, samebito podivně a divoce vykřikl bolestí a začal hořce plakat. A jak plakal, z jeho zelených očí se řinuly veliké slzy rudé jako krev, kutálely se po černých tvářích a kapaly na podlahu. Když padaly, byly to krůpěje krve. Ale jakmile dopadly, ztvrdly a zjasněly a zkrásněly. Staly se z nich drahokamy nedocenitelné ceny, rubíny nádherné jako karmínový oheň. Když totiž pláčou mořští lidé, jejich slzy se mění v drahé kameny.

Když to Tótaró spatřil, tak užasl a zaradoval se, že se mu vrátila síla. Vyskočil z lůžka a začal slzy žraločího muže sbírat a počítat a přitom volal: „Moje nemoc je vyléčená! Budu žít! Budu žít!“

Žraločí muž tím byl velmi udivený. Přestal plakat a poprosil Tótaróa, ať mu to podivuhodné uzdravení vysvětlí. A Tótaró mu pověděl o mladé dívce, kterou viděl v Miideře, i o neobyčejném svatebním daru, který její rodina žádala. „Byl jsem si jistý, že deset tisíc drahokamů nikdy neseženu, a tak jsem si myslel, že moje námluvy jsou beznadějné. Pak jsem byl velmi nešťastný a nakonec jsem onemocněl. Ale teď, díky tvému šlechetnému pláči, mám mnoho drahých kamenů a myslím, že si tu dívku budu moci vzít. Jenže, ještě jich není dost. Prosím tě, buď tak laskav a poplač si ještě trochu, ať je počet úplný.“

Ale samebito na tu prosbu zavrtěl hlavou a odpověděl udiveně a vyčítavě:

„Myslíš, že jsem jako komediant, který umí plakat, kdykoli se mu zachce? Ó ne! Komedianti roní slzy, aby lidi oklamali. Ale mořští tvorové nemohou plakat, aniž by cítili opravdový zármutek. Plakal jsem pro tebe kvůli opravdovému žalu, který jsem cítil v srdci, když jsem si pomyslel, že umřeš. Ale teď pro tebe plakat nemohu, protože jsi mi řekl, že jsi vyléčený.“

„Co tedy mám dělat? Jestli nesženu deset tisíc drahokamů, nemůžu si tu dívku vzít!“ Zeptal se žalostně Tótaró.

Samebito chvíli mlčel, jako by přemýšlel. Pak řekl:

„Poslouchej! Dnes už opravdu plakat nemůžu. Ale zítra pojďme spolu k Dlouhému mostu v Setě a vezměme s sebou víno a ryby. Můžeme si chvíli na mostě odpočinout. A zatímco budeme pít víno a jíst ryby, budu se dívat směrem k Dračímu paláci. Zkusím si vzpomenout na šťastné dny, které jsem tam prožil, a vyvolat v sobě stesk po domově, abych mohl plakat.“

Tótaró radostně souhlasil.

Příštího rána si ti dva vzali s sebou spoustu vína a ryb, šli k mostu v Setě, odpočívali tam a hodovali. Když samebito vypil hodně vína, začal se dívat směrem k Dračí říši a myslet na minulost. A pomalu, jak ho víno obměkčilo, mu vzpomínka na šťastnější dny naplnila srdce smutkem. Přepadla ho bolest stesku po domově, takže mohl hojně plakat. A velké rudé slzy, které ronil, padaly na most jako déšť rubínů. Tótaró je sbíral, jak padaly, ukládal je do skříňky a počítal je, až jich napočítal plných deset tisíc. Tu radostně vykřikl.

Téměř v tu samou chvíli se zdaleka přes jezero ozvala překrásná hudba. A na obzoru se objevil palác barvy zapadajícího slunce. Pomalu stoupal z vod jako stavba z oblaků.

Samebito hned vyskočil na zábradlí mostu, podíval se a radostně se zasmál. Pak se obrátil k Tótaróovi a řekl:

„V Dračí říši zřejmě vyhlásili všeobecnou milost. Králové mě volají. Teď se s tebou tedy musím rozloučit. Jsem šťastný, že jsem měl příležitost ti posloužit jako přítel a oplatit ti tvou dobrotu.“

S těmi slovy skočil z mostu a nikdo ho už nikdy neviděl. Ale Tótaró daroval skříňku s rudými drahokamy rodičům Tamany a tak ji dostal za ženu.