Strašidlo cantervillské – 1. Skvrna v knihovně

Strašidlo cantervillské

Zámek, kde straší

Když pan Hiram B. Otis, americký vyslanec, kupoval zámek Canterville, všichni mu říkali, že dělá velkou hloupost. Nebylo totiž pochyb, že na zámku straší. Dokonce i sám lord Canterville, muž nesmírně čestný, pokládal za svou povinnost se o tom panu Otisovi zmínit, když spolu jednali o ceně.

„Sami jsme na zámku bydlet nechtěli od té doby, co moji pratetu, ovdovělou vévodkyni z Boltonu, polekaly dvě ruce kostlivce. Položily se jí na ramena, když se strojila k večeři. Dostala z toho záchvat a nikdy se pořádně nevzpamatovala. A cítím povinnost vám říct, pane Otisi, že strašidlo vidělo několik žijících členů mé rodiny. A také farář naší farnosti, důstojný pán Augustus Dampier, člen Královské koleje v Cambridgi. Po té nešťastné příhodě s vévodkyní u nás nechtěl zůstat nikdo z mladšího služebnictva. A lady Cantervillová v noci často skoro nespala, kvůli tajemným zvukům z chodby a z knihovny.“

„Mylorde, vezmu nábytek i se strašidlem, za odhadní cenu. Pocházím z moderní země, kde máme všechno, co se dá koupit za peníze. Naši čilí mladíci si dnes Starý svět pěkně užívají a odvážejí vám nejlepší herečky a primadony. Takže soudím, že kdyby v Evropě nějaké strašidlo bylo, měli bychom ho za chvíli doma, v některém z našich muzeí, nebo by jezdilo po kraji jako atrakce.“

„Obávám se, že strašidlo opravdu existuje, i když možná odolalo nabídkám vašich podnikavých impresáriů. Je známé už tři staletí, přesně od roku tisíc pět set osmdesát čtyři. A objeví se vždycky před smrtí některého člena naší rodiny.“ Řekl s úsměvem lord Canterville.

„No, to dělá i rodinný lékař, lorde Canterville. Ale žádná strašidla nejsou, pane. A myslím, že kvůli britské šlechtě se zákony přírody rušit nebudou.“

„V Americe jste opravdu velmi přirození. A pokud vám strašidlo v domě nevadí, je to v pořádku. Jen si pamatujte, že jsem vás varoval.“ Odpověděl lord Canterville, který panu Otisovi tu poslední poznámku tak docela nerozuměl.

Za několik týdnů byla koupě uzavřena. Na konci londýnské společenské sezóny se vyslanec s rodinou přestěhoval na zámek Canterville. Paní Otisová bývala jako slečna Lucretia R. Tappanová ze Západní třiapadesáté ulice slavnou newyorskou krasavicí. Teď to byla velmi pohledná žena středních let, s krásnýma očima a nádherným profilem. Mnoho Američanek si po odjezdu z vlasti přisvojí vzhled věčně churavých dam, protože to pokládají za evropskou jemnost. Paní Otisová do té chyby nikdy neupadla. Měla skvělé zdraví a opravdu obdivuhodnou chuť do života. V mnoha ohledech byla vlastně docela anglická. Byla krásným dokladem toho, že s Amerikou máme dnes společné úplně všechno, kromě jazyka, samozřejmě. Nejstarší syn dostal od rodičů ve chvíli vlastenectví jméno Washington, čehož nikdy nepřestal litovat. Byl to světlovlasý, docela hezký mladý muž. Pro americkou diplomacii se kvalifikoval tím, že tři sezóny po sobě vedl tanec v kasinu v Newportu. I v Londýně byl známý jako výborný tanečník. Jeho jedinými slabostmi byly gardénie a šlechtické tituly. Jinak byl nesmírně rozumný. Slečna Virginie E. Otisová byla patnáctiletá dívenka, štíhlá a půvabná jako srnka, s velkýma modrýma očima, ve kterých byla krásná volnost. Byla to výborná jezdkyně. Jednou na svém poníkovi dvakrát objela park o závod se starým lordem Biltonem. Vyhrála o půldruhé délky, přímo před Achillovou sochou. Mladý vévoda z Cheshiru byl tak nadšený, že ji na místě požádal o ruku. Jeho poručníci ho ještě ten večer poslali zpátky do školy v Etonu, celého v slzách. Po Virginii přišla na svět dvojčata. Říkalo se jim „Hvězdy a pruhy“ jako americké vlajce, protože pořád dostávala proutkem. Byli to rozkošní kluci a kromě ctihodného vyslance jediní opravdoví republikáni v rodině.

Cesta alejí a první skvrna

Zámek Canterville leží asi jedenáct kilometrů od Ascotu, nejbližšího nádraží. Pan Otis proto poslal telegram, aby na ně čekal otevřený vůz, a vyjeli v dobré náladě. Byl krásný červencový večer a vzduch jemně voněl borovými lesy. Občas uslyšeli hřivnáče, jak vrká a těší se ze svého sladkého hlasu. Nebo hluboko v šustícím kapradí zahlédli lesklou hruď bažanta. Z buků na ně při jízdě nakukovaly malé veverky. Králíci pelášili křovím a přes mechové pahorky a bílé ocásky měli vztyčené. Jakmile ale vjeli do aleje zámku Canterville, nebe se náhle zatáhlo mraky. Vzduch jako by ztichl v podivném klidu. Nad jejich hlavami tiše přeletělo velké hejno havranů. A ještě než dojeli k domu, spadlo několik velkých dešťových kapek.

Na schodech je čekala stará žena, úhledně oblečená v černém hedvábí, s bílým čepcem a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně. Paní Otisová ji na naléhavou prosbu lady Cantervillové svolila ponechat v jejím dřívějším místě. Když vystupovali, každému se hluboce uklonila. Zvláštním, staromódním způsobem řekla: „Vítám vás na zámku Canterville.“ Šli za ní krásnou halou z dob Tudorovců do knihovny. Byla to dlouhá, nízká místnost, obložená černým dubem, a na jejím konci bylo velké okno z barevného skla. Tam pro ně byl připravený čaj. Odložili pláště, posadili se a začali se rozhlížet, zatímco je paní Umneyová obsluhovala.

Najednou si paní Otisová všimla na podlaze přímo u krbu matné červené skvrny. Vůbec netušila, co skvrna doopravdy znamená, a řekla paní Umneyové: „Obávám se, že tady se něco rozlilo.“

„Ano, madam. Na tom místě byla prolita krev.“ Odpověděla stará hospodyně tichým hlasem.

„To je hrozné. Krvavé skvrny v obývacím pokoji vůbec nemám ráda. Musí se okamžitě odstranit.“

Stará žena se usmála a odpověděla stejně tichým, tajemným hlasem: „Je to krev lady Eleanory de Canterville. Přišla o život právě na tom místě rukou svého vlastního manžela, sira Simona de Canterville, roku tisíc pět set sedmdesát pět. Sir Simon ji přežil o devět let. Pak náhle zmizel za velmi tajemných okolností. Jeho tělo se nikdy nenašlo, ale jeho provinilý duch dodnes na zámku straší. Turisté a jiní hosté tu skvrnu velmi obdivují. A odstranit se nedá.“

„To jsou samé nesmysly. Pinkertonův šampionský odstraňovač skvrn, čisticí prostředek Paragon, to vyčistí raz dva.“ Zvolal Washington Otis. A než mu vyděšená hospodyně stačila zabránit, padl na kolena a rychle drhnul podlahu malou tyčinkou, která vypadala jako černé líčidlo. Za pár okamžiků po krvavé skvrně nebylo ani stopy.

„Věděl jsem, že Pinkerton to dokáže.“ Zvolal vítězně a rozhlédl se po obdivující rodině. Ale sotva to dořekl, ponurou místnost ozářil strašlivý blesk. Hrozivé zahřmění je všechny vyděsilo, až vyskočili na nohy. A paní Umneyová omdlela.

„Jaké příšerné podnebí! Myslím, že tahle stará země je tak přelidněná, že nemá dost slušného počasí pro všechny. Vždycky jsem tvrdil, že pro Anglii je jediným řešením vystěhovalectví.“ Řekl klidně americký vyslanec a zapálil si dlouhý doutník.

„Můj milý Hiram, co máme dělat s ženou, která omdlévá?“

„Strhněte jí to ze mzdy jako rozbité nádobí. Pak už omdlévat nebude.“ Odpověděl vyslanec. A paní Umneyová skutečně za pár okamžiků přišla k sobě. Bylo však vidět, že je velmi rozrušená. Přísně pana Otise varovala, ať se má na pozoru, protože na dům přijdou nějaké nesnáze.

„Na vlastní oči jsem viděla věci, pane, ze kterých by každému křesťanovi vstaly vlasy na hlavě. A spoustu nocí jsem ani oka nezamhouřila kvůli strašným věcem, které se tu dějí.“ Pan Otis a jeho žena však tu poctivou duši vřele ujistili, že se strašidel nebojí. Stará hospodyně jim ještě vyprosila požehnání Prozřetelnosti, dojednala si přidání ke mzdě a odbelhala se do svého pokoje.

Řinčení na chodbě

Bouře zuřila celou noc, ale nic zvláštního se nestalo. Když však ráno sešli k snídani, našli strašnou krvavou skvrnu znovu na podlaze. „Myslím, že to nebude chybou čisticího prostředku Paragon,“ řekl Washington. „Zkoušel jsem ho už na všechno. Musí to být to strašidlo.“ Skvrnu tedy vydrhl podruhé, ale druhé ráno tam byla zase. Třetí ráno tam byla také, přestože pan Otis knihovnu na noc sám zamkl a klíč si odnesl nahoru. Celá rodina teď byla velmi zvědavá. Pan Otis začal tušit, že byl ve svém popírání duchů příliš neústupný. Paní Otisová prohlásila, že vstoupí do Společnosti pro psychický výzkum. A Washington připravil dlouhý dopis pánům Myersovi a Podmoreovi o trvanlivosti krvavých skvrn spojených se zločinem. Té noci byly všechny pochybnosti o skutečné existenci přízraků navždy rozptýleny.

Den byl teplý a slunečný. Ve večerním chládku si celá rodina vyjela na projížďku. Domů se vrátili až v devět hodin a dali si lehkou večeři. Hovor se vůbec netočil kolem strašidel. Nebyly tedy splněny ani ty základní podmínky vnímavého očekávání, které se často zjevení duchů předcházejí. Jak jsem se později dozvěděl od pana Otise, mluvilo se jen o tom, o čem obvykle mluví vzdělaní Američané z lepší společnosti. Například o tom, jak nesmírně převyšuje slečna Fanny Davenportová jako herečka Sarah Bernhardtovou. O tom, jak těžko se i v nejlepších anglických domech sežene mladá kukuřice, pohankové lívance a kukuřičná kaše. O významu Bostonu pro vývoj světové duše. O výhodách lístků na zavazadla při cestování vlakem. A o tom, jak sladce zní newyorský přízvuk ve srovnání s londýnským protahováním. O nadpřirozených věcech nepadla ani zmínka a o siru Simonovi de Canterville se nikdo ani v nejmenším nezmínil. V jedenáct hodin se rodina odebrala na lože a v půl dvanácté zhasla všechna světla. Za nějakou dobu pana Otise probudil podivný zvuk na chodbě před jeho pokojem. Znělo to jako řinčení kovu a zdálo se, že se to každou chvílí blíží. Okamžitě vstal, škrtl sirkou a podíval se na hodinky. Byla přesně jedna hodina. Byl naprosto klidný. Změřil si tep a zjistil, že horečku vůbec nemá. Podivný zvuk pokračoval a pan Otis k němu zřetelně slyšel kroky. Nazul si trepky, vyndal z toaletního kufříku malou podlouhlou lahvičku a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil ve sinalém měsíčním světle starého muže strašlivého vzezření. Oči mu žhnuly jako rudé uhlíky. Dlouhé šedé vlasy mu padaly na ramena ve slepených pramenech. Jeho šaty starodávného střihu byly špinavé a roztrhané. A ze zápěstí a z kotníků mu visela těžká pouta a zrezivělé okovy.

Lahvička na řetězy

„Můj milý pane, opravdu musím trvat na tom, abyste si ty řetězy namazal. Přinesl jsem vám k tomu lahvičku mazadla Vycházející slunce od firmy Tammany. Prý stačí jediné použití a na obalu je několik doporučení od našich nejpřednějších domácích duchovních. Nechám vám ji tady u svíček u ložnice. Kdybyste potřeboval další, rád vám ji obstarám.“ S těmi slovy položil vyslanec Spojených států lahvičku na mramorový stolek, zavřel dveře a šel si zase lehnout.

Strašidlo cantervillské chvíli stálo úplně bez hnutí, v pochopitelném rozhořčení. Pak mrštilo lahvičkou o naleštěnou podlahu a utíkalo chodbou pryč. Dutě přitom sténalo a vydávalo strašidelné zelené světlo. Ale právě když doběhlo na vrchol velkého dubového schodiště, rozlétly se dveře. Objevily se dvě malé postavičky v bílém a kolem hlavy mu prosvištěl velký polštář! Zřejmě nebyl čas ztrácet ani chvilku. Strašidlo tedy rychle využilo čtvrtý rozměr prostoru jako únikovou cestu, zmizelo ve dřevěném obložení stěny a v domě nastalo úplné ticho.

Když došlo do malé tajné komůrky v levém křídle, opřelo se o měsíční paprsek, aby popadlo dech, a začalo přemýšlet o své situaci. Ještě nikdy, za tři sta let skvělé a nepřerušené kariéry, nebylo takhle hrubě uraženo. Vzpomínalo na ovdovělou vévodkyni, kterou vyděsilo do záchvatu, když stála před zrcadlem v krajkách a diamantech. Na čtyři pokojské, které dostaly hysterický záchvat, když se na ně pouze zašklebilo skrz závěsy jednoho z pokojů pro hosty. Na faráře, kterému sfouklo svíčku, když se jednou pozdě v noci vracel z knihovny. Od té doby se o něj staral slavný lékař sir William Gull a chudák trpěl nervy jako mučedník. A na starou madame de Tremouillac. Jednou se časně ráno probudila a uviděla u krbu v křesle sedět kostlivce, jak čte její deník. Šest týdnů pak ležela v horečce. Když se uzdravila, smířila se s církví a přerušila styky s tím proslulým pochybovačem, panem Voltairem. Vzpomnělo si na tu strašnou noc, kdy našli zlého lorda Cantervilla, jak se dusí v oblékárně s károvým klukem napůl v krku. Než zemřel, přiznal se, že právě tou kartou ošidil Charlese Jamese Foxe v klubu u Crockforda o padesát tisíc liber. A přísahal, že ho strašidlo přinutilo tu kartu spolknout. Vybavily se mu znovu všechny jeho velké úspěchy. Od komorníka, který se po pohledu na zelenou ruku ťukající na okno ve spíži už nikdy nevzpamatoval. Až po krásnou lady Stutfieldovou, která musela nosit kolem krku černou sametovou stužku. Skrývala pod ní stopu pěti prstů vypálenou do bílé kůže. A nakonec našla smutný konec v kaprovém rybníce na konci Královské aleje. S nadšenou sebestředností pravého umělce si prošlo svá nejslavnější vystoupení. Hořce se usmálo, když si vybavilo své poslední vystoupení jako „Rudý Ruben aneb Tajemství kolébky“. A svůj první výstup jako „Vychrtlý Gibeon, upír z Bexleyských blat“. A rozruch, který vyvolalo jednoho krásného červnového večera, když jen hrálo kuželky s vlastními kostmi na tenisovém hřišti. A po tom všem mají přijít nějací ubozí moderní Američané, nabízet mu mazadlo Vycházející slunce a házet mu polštáře na hlavu! To bylo naprosto nesnesitelné. A navíc s žádnými duchy v dějinách nikdo takhle nezacházel. Rozhodlo se proto pomstít a až do svítání setrvalo v hlubokém zamyšlení.

Rytířská zbroj v hale

Druhý den ráno, když se rodina Otisových sešla u snídaně, dlouho o strašidle mluvili. Vyslanec Spojených států byl pochopitelně trochu dotčený, že jeho dárek nebyl přijat. „Nijak si nepřeji strašidlu osobně ublížit,“ řekl. „A musím říct, že vzhledem k tomu, jak dlouho už v domě je, nepovažuji za zdvořilé házet po něm polštáře.“ Byla to velmi spravedlivá poznámka, a přesto, musím bohužel říct, se dvojčata hlasitě rozesmála. „Na druhé straně,“ pokračoval vyslanec, „jestli opravdu odmítá používat mazadlo Vycházející slunce, budeme mu muset řetězy vzít. Při takovém hluku před ložnicemi by se nedalo spát.“

Po zbytek týdne je však nic nerušilo. Jedinou věcí, která vzbuzovala pozornost, bylo neustálé obnovování krvavé skvrny na podlaze knihovny. To bylo jistě velmi podivné, protože pan Otis dveře na noc vždycky zamykal a okna byla pevně zavřená a zamřížovaná. Hodně se také mluvilo o tom, jak skvrna mění barvu jako chameleon. Některá rána byla matně červená, skoro jako cihla. Pak byla rumělková, potom sytě nachová. A jednou, když sešli k rodinné modlitbě podle prostého obřadu Svobodné americké reformované episkopální církve, byla jasně smaragdově zelená. Tyhle proměny jako v kaleidoskopu rodinu pochopitelně velmi bavily a každý večer se na ně ochotně uzavíraly sázky. Jediná, kdo se k tomu žertu nepřidal, byla malá Virginie. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu ji pohled na krvavou skvrnu vždycky dost trápil. A toho rána, kdy byla smaragdově zelená, se málem rozplakala.

Podruhé se strašidlo objevilo v neděli v noci. Krátce poté, co šli spát, je náhle vylekal strašlivý rachot v hale. Seběhli dolů a zjistili, že se velká stará rytířská zbroj uvolnila ze stojanu a spadla na kamennou podlahu. Na vysokém křesle seděl duch cantervillský a s výrazem krutého utrpení si třel kolena. Dvojčata si s sebou přinesla foukačky. Okamžitě po něm vystřelila dvě kuličky, s přesností, jaké se dá dosáhnout jen dlouhým a pečlivým cvičením na učiteli krasopisu. Vyslanec Spojených států na něj zatím mířil revolverem a podle kalifornských zvyklostí ho vyzval, ať dá ruce vzhůru! Strašidlo vyskočilo s divokým výkřikem vzteku a proletělo mezi nimi jako mlha. Cestou zhaslo Washingtonovi Otisovi svíčku a nechalo je všechny v úplné tmě. Na vrcholu schodiště se vzpamatovalo a rozhodlo se, že předvede svůj proslulý ďábelský smích. Už nejednou se mu velmi osvědčil. Prý z něj lordu Rakerovi za jedinou noc zešedivěla paruka. A rozhodně kvůli němu tři francouzské vychovatelky lady Cantervillové daly výpověď dřív, než jim uplynul první měsíc. Zasmálo se tedy svým nejstrašnějším smíchem, až se stará klenba znovu a znovu rozléhala. Ale sotva hrozná ozvěna dozněla, otevřely se dveře a vyšla paní Otisová ve světle modrém županu. „Obávám se, že vám není dobře,“ řekla. „Přinesla jsem vám lahvičku tinktury doktora Dobella. Jestli jde o špatné trávení, je to výborný lék.“ Strašidlo se na ni vztekle zamračilo. Hned se začalo připravovat, že se promění ve velkého černého psa. Tímhle uměním bylo právem proslulé. Rodinný lékař mu dokonce připisoval trvalou pomatenost strýce lorda Cantervilla, urozeného pana Thomase Hortona. Zvuk blížících se kroků ho však v tom zlém úmyslu zarazil. Spokojilo se tedy s tím, že slabě fosforeskovalo, a s hlubokým hřbitovním zasténáním zmizelo, právě když k němu doběhla dvojčata.

Velký plán na pátek

Když došlo do svého pokoje, úplně se zhroutilo a propadlo nejprudšímu rozrušení. Hrubost dvojčat a přízemnost paní Otisové ho pochopitelně nesmírně zlobily. Ale nejvíc ho trápilo, že nedokázalo unést svou zbroj. Doufalo, že i moderní Američany vzruší pohled na Přízrak ve zbroji. Když už ne z rozumnějšího důvodu, tak aspoň z úcty k jejich národnímu básníku Longfellowovi. Nad jeho půvabnými a líbivými verši samo strávilo nejednu nudnou hodinu, když byli Cantervillovi v Londýně. Navíc to byla jeho vlastní zbroj. Nosilo ji s velkým úspěchem na turnaji v Kenilworthu. A tehdy mu na ni složila poklonu nikdo menší než sama panenská královna Alžběta. Jenže když si ji teď obléklo, obrovský náprsník a ocelová přilba ho svou vahou úplně přemohly. Těžce upadlo na kamennou dlažbu, ošklivě si odřelo obě kolena a pohmoždilo si klouby pravé ruky.

Několik dní potom mu bylo velmi zle a skoro nevycházelo z pokoje. Leda aby udržovalo krvavou skvrnu v náležitém stavu. Díky velké péči o sebe se však uzdravilo a rozhodlo se, že se potřetí pokusí vystrašit vyslance Spojených států a jeho rodinu. Pro své vystoupení si vybralo pátek sedmnáctého srpna. Většinu toho dne strávilo prohlížením svého šatníku. Nakonec se rozhodlo pro velký klobouk se sklopenou krempou a rudým perem, pro rubáš s volánky u zápěstí a u krku a pro zrezivělou dýku. K večeru se přihnala prudká bouře s deštěm. Vítr byl tak silný, že se všechna okna a dveře ve starém domě třásly a drnčely. Bylo to přesně takové počasí, jaké milovalo. Jeho plán byl tenhle. Tiše se proplíží do pokoje Washingtona Otise. U nohou postele na něj bude něco nesrozumitelně blábolit a za zvuků pomalé hudby se naoko třikrát bodne dýkou. Na Washingtona mělo zvláštní zlost. Dobře vědělo, že právě on slavnou cantervillskou krvavou skvrnu pravidelně odstraňuje Pinkertonovým prostředkem Paragon. Až toho lehkomyslného a pošetilého mladíka uvede do naprosté hrůzy, půjde do pokoje vyslance Spojených států a jeho ženy. Tam položí paní Otisové na čelo studenou vlhkou ruku. A jejímu třesoucímu se muži bude do ucha syčet strašná tajemství márnice. S malou Virginií si ještě nebylo jisté. Nikdy ho nijak neurazila a byla hezká a mírná. Pár dutých zasténání ze skříně by podle něj úplně stačilo. Kdyby ji to nevzbudilo, mohlo by třesoucími se prsty šmátrat po přikrývce. Ale dvojčatům dá rozhodně za vyučenou. Nejdřív si jim samozřejmě sedne na prsa, aby se jim zdála dusivá noční můra. Jejich postele stojí těsně vedle sebe. Postaví se tedy mezi ně jako zelená, ledově studená mrtvola, dokud nezkamení strachy. A nakonec shodí rubáš a bude se plazit po pokoji, samé bílé vybělené kosti a jedno koulející se oko. To bude jeho role „Němý Daniel aneb Kostlivec bez hrobu“. Už nejednou v ní mělo velký úspěch. Pokládalo ji za stejně dobrou jako svou slavnou roli „Šílený Martin aneb Maskovaná záhada“.

Setkání na konci chodby

V půl jedenácté slyšelo, jak rodina jde spát. Ještě chvíli ho rušil divoký smích dvojčat, která se s bezstarostnou veselostí školáků zřejmě bavila, než usnou. Ale ve čtvrt na dvanáct bylo všude ticho. A když odbíjela půlnoc, vyrazilo. Sova narážela do okenních tabulek, ve starém tisu krákal havran a vítr bloudil kolem domu a sténal jako ztracená duše. Ale rodina Otisových spala a netušila, jaký osud ji čeká. Vysoko nad deštěm a bouří slyšelo strašidlo vyrovnané chrápání vyslance Spojených států. Kradmo vystoupilo z obložení stěny, se zlým úsměvem na krutých, vrásčitých ústech. Když se plížilo kolem velkého arkýřového okna, měsíc schoval tvář za mrak. V okně byl v blankytné modři a zlatě vyveden jeho vlastní erb a erb jeho zavražděné ženy. Klouzalo dál a dál jako zlý stín a zdálo se, že i tma se mu hnusí. Jednou mělo dojem, že slyší něco volat, a zastavilo se. Ale byl to jen štěkot psa z Červeného statku. Šlo tedy dál, mumlalo podivné kletby ze šestnáctého století a tu a tam mávalo zrezivělou dýkou v půlnočním vzduchu. Konečně došlo k rohu chodby, která vedla k pokoji nešťastného Washingtona. Na chvilku se tam zastavilo. Vítr mu čechral dlouhé šedé vlasy kolem hlavy a kroutil do groteskních a fantastických záhybů bezejmennou hrůzu mrtvého rubáše. Pak hodiny odbily čtvrt a strašidlo cítilo, že nadešel čas. Uchechtlo se a zahnulo za roh. Ale sotva to udělalo, s žalostným výkřikem hrůzy couvlo a zakrylo si zbledlou tvář dlouhýma kostnatýma rukama. Přímo před ním stál strašlivý přízrak, nehybný jako vyřezávaná socha a obludný jako sen šílence! Hlavu měl holou a lesklou a obličej kulatý, tlustý a bílý. Ohavný smích jako by mu zkřivil rysy do věčného šklebu. Z očí mu proudily paprsky šarlatového světla a ústa byla jako široká studna ohně. Obrovskou postavu halil jako tichý sníh ohavný oděv, podobný jeho vlastnímu. Na prsou měl ceduli s podivným nápisem ve starodávném písmu. Vypadalo to jako svitek hanby, záznam divokých hříchů, strašlivý seznam zločinů. A v pravé ruce třímal vysoko nad hlavou zahnutý meč z lesklé oceli.

Strašidlo ještě nikdy žádného ducha nevidělo, a tak se pochopitelně strašně vylekalo. Ještě jednou kvapně pohlédlo na ten hrozný přízrak a utíkalo zpátky do svého pokoje. Cestou chodbou zakopávalo o dlouhý rubáš. A nakonec upustilo zrezivělou dýku do vyslancových vysokých jezdeckých bot, kde ji ráno našel komorník. V soukromí svého pokoje se vrhlo na malé lůžko a schovalo obličej pod přikrývku. Po chvíli se však v něm ozval statečný starý cantervillský duch. Rozhodlo se, že s tím druhým strašidlem promluví, jakmile se rozední. Když tedy svítání postříbřilo kopce, vrátilo se tam, kde poprvé spatřilo ten děsivý přízrak. Říkalo si, že dvě strašidla jsou nakonec lepší než jedno. A s pomocí nového přítele si snad bezpečně poradí s dvojčaty. Když tam však došlo, naskytl se mu hrozný pohled. Se strašidlem se zřejmě něco stalo. Z jeho dutých očí se úplně vytratilo světlo, lesklý meč mu vypadl z ruky a opíralo se o zeď v napjaté a nepohodlné poloze. Strašidlo se k němu vrhlo a sevřelo ho v náručí. Ale k jeho hrůze hlava sklouzla a skutálela se na podlahu, tělo si lehlo a duch zjistil, že objímá bílý bavlněný závěs od postele. U nohou mu ležel smeták, kuchyňský sekáček a vydlabaná řepa! Tu podivnou proměnu nechápal. Horečně popadl ceduli a v šedém ranním světle si přečetl tato strašlivá slova:

STARODÁVNÉ STRAŠIDLO. Jediný pravý a původní přízrak. Varujte se napodobenin. Všechny ostatní jsou padělky.

Hned mu všechno došlo. Někdo ho napálil, zmařil jeho plány a přechytračil ho! V očích se mu objevil starý cantervillský pohled. Zaskřípalo bezzubými dásněmi, zvedlo vyschlé ruce vysoko nad hlavu a přísahalo. Přísahalo podle malebné mluvy staré školy, že až kohout Kokrhel dvakrát zatroubí na svůj veselý roh, stanou se strašlivé věci a Zkáza bude tichým krokem chodit po kraji.

Sotva tu hroznou přísahu dořeklo, ze vzdálené červené taškové střechy jednoho statku zakokrhal kohout. Strašidlo se dlouze, tiše a hořce zasmálo a čekalo. Čekalo hodinu za hodinou, ale kohout z nějakého podivného důvodu už podruhé nezakokrhal. Nakonec v půl osmé přišly pokojské a strašidlo muselo svou hroznou hlídku vzdát. Odkráčelo zpátky do svého pokoje a myslelo na svou marnou naději a zmařený úmysl. Tam nahlédlo do několika starých rytířských knih, které mělo nesmírně rádo. Zjistilo, že pokaždé, když někdo jeho přísahu použil, kohout Kokrhel zakokrhal podruhé. „Ať to nezbedné ptáče vezme čert,“ zamumlalo. „Bývaly časy, kdy bych ho svým pevným kopím probodl a přinutil ho zakokrhat mi naposledy!“ Pak se odebralo do pohodlné olověné rakve a zůstalo v ní až do večera.