Autobiografie supertuláka – 1. Dětství u dědečka kapitána

Autobiografie supertuláka – 1. Dětství u dědečka kapitána

Narodil jsem se před třiceti pěti lety v hospodě U Kostela ve městě N. v hrabství M. Hospodu vedl můj dědeček. Pocházel z Cornwallu a býval námořním kapitánem. Ať byl opilý, nebo střízlivý, vždycky hrdě oznamoval všem cizím lidem, že byl pánem své vlastní lodi. Tou lodí byl malý škuner. V těch dobách jezdil pravidelně mezi N. a Bristolem parník jménem Welsh Prince a v Bristolu jsme měli příbuzné z babiččiny strany. Babička totiž pocházela ze Somersetu a často jezdila na návštěvu za třemi neprovdanými sestrami, svými sestřenicemi. Bydlely, myslím, nedaleko Glastonbury. Ty sestry měly mladého příbuzného, který se dal k divadlu a pod cizím jménem budil na jevišti docela rozruch. Ve skutečnosti se jmenoval Brodrib. Babička měla o divadle velmi přísné názory. Když se sestřenice sešly, mluvilo se o tom mladíkovi v jeho začátcích jistě hodně přísně. Kdyby nebyl pokrevní příbuzný, měly by ho za hříšníka tak zkaženého, že by už nestálo za to se za něj modlit.

Moje nejstarší vzpomínka je, jak mě jako malého kluka i se starším bratrem vzal dědeček na palubu Welsh Prince do Bristolu. Myslím, že jsme jezdili tak často hlavně proto, že se oba kapitáni přátelili. Dědeček skoro neslezl z můstku a pomáhal vést loď kanálem. Jen občas si odskočil do salonu na malé občerstvení.

Jednou jsme měli velmi bouřlivou plavbu. Vítr a vlny si tehdy s Welsh Prince tak zahrávaly, že nejednou hrozila, že se raději ponoří do mořských hlubin, aby měla klid. Mluvím o ní jako o dámě, jak je zvykem každého pravého námořníka, a já jsem hrdým potomkem jednoho z nich. Právě tehdy pomohl dědeček kapitánovi Welsh Prince tak dobře, že ho lidé na palubě oslavovali jako svého zachránce a žehnali mu, že loď vyvázla. Není se tedy co divit, že když jsme se pak se starým pánem z té bouřlivé plavby vraceli o půlnoci domů, co chvíli se zastavil a hromovým hlasem vyrušil tichou noc. Obracel se k lhostejným spáčům: „Víte, kdo jsem? Kapitán Davies, pán své vlastní lodi!“ Nevím, jestli to oznámení na policisty zapůsobilo, nebo jestli věděli, že je to poctivý a vážený muž s několika podivnými zvyky. Ale už tehdy jsem viděl, že ho doprovázejí domů s velkou jemností. Jeden strážník ho opatrně předával druhému, z rajonu do rajonu, jako by to byla bedýnka čerstvých vajec.

Bohužel, Welsh Prince na stará kolena zdětinštěla. Často se v kanálu loudala tak dlouho, že ošálila příliv, který na ni čekal, a zklamala sto lidí, kteří se ji sešli přivítat na mostě, pod nímž kotvila. Zmeškávala přílivy, bloudila, kudy neměla, a pak se najednou objevila na řece, zrovna když se povídalo, že se ztratila. Brzy o ní mluvilo celé město. Nakonec si lidé na její vrtochy tak zvykli, že je přestalo zajímat, kde zrovna je nebo kam se zatoulala. Stačilo jim vědět, že dorazila v pořádku, i když pozdě. Nezajímalo je, jestli dřímala v mlze, nebo si den dva odpočinula na bahnité mělčině. Ať dělala cokoli, byla dost opatrná, aby do ničeho nenarazila. A protože byla příliš pomalá, než aby se vlnami prodrala, nechala se jimi převalovat a moc se nebránila. Tak to šlo, dokud ji neodsoudili a neprodali. Místo, kde kotvila, zůstalo dodnes prázdné. Když teď jdu přes most a dívám se dolů na její staré místo, s něhou vzpomínám na minulost. Welsh Prince nakonec sesadili. Obvinili ji, že neposlouchá kapitána ani posádku, že jí nezáleží na povinnostech a zapomíná, co má na starosti. Její kapitán tak přišel o milovanou loď, pár měsíců bez práce posedával na břehu a pak umřel. Určitě si ji zamiloval. Jenže ona se už vymkla vládě každého živého člověka a ani dvacet nejlepších námořníků na světě by ji nepřinutilo, aby plnila povinnosti včas. Proto ji proti těm obviněním nemohl rozumně hájit. Povídalo se, že si ji pronajala nějaká jiná společnost pro Středozemní moře. To by se pro její věk jistě hodilo mnohem víc. Středozemní moře je proti Bristolskému kanálu tak velké, že by tam měla víc místa na manévrování. To všechno ale byly jen plané řeči, nejspíš neuctivý vtip na účet jejího stáří. Jeden očitý svědek mi totiž vyprávěl, že ji vytáhli na břeh v odlehlé zátoce u ústí řeky, bez okolků z ní strhali železo a dřevo spálili. Je to jen pár let, co jí řeka patřila, a dnes už její jméno skoro nikdo nevysloví.

Protože jsem se narodil v hospodě, poznal jsem chuť alkoholu už velmi brzy. Před spaním jsem místo kakaa nebo čaje, jak bývá zvykem v obyčejných rodinách, dostával pár loků svařeného piva. Když tedy skončila škola, k pití mě nebylo třeba moc pobízet.

Nakonec už dědeček s babičkou měli obchodu dost, a protože měli trochu majetku, odešli na odpočinek. Můj otec, na kterého si nepamatuji, byl mrtvý a matka se podruhé vdala, k velké nelibosti obou starých. Jejich vlastní děti už všechny zemřely, a tak se laskavě nabídli, že nás tři děti, svá jediná vnoučata, vezmou za své. Matka věděla, že to bude pro naši budoucnost dobré, a hned souhlasila. Když jsme se usadili v novém domově, tvořili naši domácnost dědeček, babička, můj slabomyslný bratr, sestra, já, služka, pes, kočka, papoušek, hrdlička a kanárek. Na ty šťastné dny vzpomínám a často si přeji, abych mohl mrtvým pošeptat do uší vděčnost, kterou jsem jim za života dlužil a tak špatně splácel.

Začala škola, ale já jsem den co den chodil za školu a služka mě tam musela vodit jako vězně. Byl jsem sice malé postavy, ale dobrý sportovec. A pral jsem se tak často, že někteří příbuzní měli za jisté, že se budu živit boxem. Matčin otec a bratři se o box velmi zajímali a vyznali se v něm z vlastní praxe. Nikdy neměli větší radost, než když jsem k nim přišel s monoklem nebo s rozbitým nosem. To si dali tu práci a vysvětlovali mi chytré finty, jak čelit soupeři podle jeho váhy a výšky. „On má rozhodně tu jedinou věc, na které záleží,“ říkali jeden druhému, „a to je srdce. Bez něj by zkušenosti byly k ničemu, ale se srdcem z něj něco bude.“ Když jsem si na ulici kvůli rvačce svlékl kabát, v uličkách a na polích šla dolů i košile. Cestou do školy jsem s tuctem nebo víc kluků hrával na „následuj vůdce“. Netřeba říkat, že vůdcem jsem byl já. Uměl jsem dobře skákat a přeskakoval jsem příkopy, na které jsem musel vynaložit všechny síly. Dva tři kluci skočili za mnou, už s menším úspěchem, a pak jsme ty méně obratné strašili a vyhrožovali jim, dokud to taky nezkusili. Často jsme je pak museli tahat ven za vlasy, a v tomhle stavu jsme je přiváděli do školy pozdě – vždycky pozdě. Nejhůř za tyhle kousky vždycky potrestali nejšpinavějšího kluka, protože byl nejvíc umazaný. Přitom právě na něj jsme nejvíc tlačili a byl z nás všech doopravdy nejmírnější a nejméně vinný. A doma ho nejspíš čekal další trest. Je zvláštní, že jsem přitom nebyl špatný žák a všemi ročníky jsem prošel bez potíží. V posledním roce školy jsem se stal kapitánem školního fotbalového mužstva. Dostalo se mi té cti a důvěry, že jsem směl opatrovat míč. Protože jsem ho ale používal pro vlastní potřebu a tajně s ním trénoval s kluky z jiných škol, výbor mě požádal, abych se té důvěry vzdal. Kapitánem jsem však, jak už řečeno, směl zůstat dál. Kdybych se byl spokojil s těmito nevinnými poctami a netoužil tolik vyniknout i v jiných, mnohem hanebnějších oborech, bylo by všechno v pořádku a na školní léta bych mohl vzpomínat docela se ctí. Bohužel jsem v té době založil bandu lupičů. Bylo nás šest a všichni jsme byli z dobrých rodin a z pohodlných domovů. Chodili jsme do rušných obchodů, protože jsme věděli, že na malé kluky přijde řada, až dospělí dokončí nákupy. Mezitím jsme nenápadně brali zboží do ruky, jako bychom si ho chtěli zvědavě prohlédnout, a čekali jsme na vhodnou chvíli, abychom ho nepozorovaně strčili do kapsy. Když se nás prodavač zeptal, co si přejeme, nevinně jsme chtěli vědět cenu nějaké věci, na které jsme se předem domluvili, a když jsme dostali odpověď, potichu jsme odešli. Tak to šlo nějakou dobu a já jsem nepoctivě přišel k velké sbírce nejrůznějších věcí: k barvám, štětcům, knížkám, lahvičkám voňavky a k různým věcem, které dlouho nevydržely, třeba k bonbonům a cukroví. Že to trvalo šest týdnů, svědčí o našich dobře promyšlených plánech a o tom, jak obratně jsme je prováděli. Moje dívka Maggie dostávala na začátku naší známosti jen polní kvítí a ptačí vajíčka a občas hrst ořechů. Teď byla šťastnou majitelkou cenných dárků: peněženek, náprsních tašek, lahviček voňavky, stříbrných tužek, nemluvě o stovce různých druhů bonbonů a o koláčích, které byly lepší než od její maminky. Znovu a znovu mi slibovala, že mě ani nikoho z mých společníků neprozradí. Společníci mě často varovali, abych ženám nevěřil. Jeden z nich dokonce právě v tu chvíli vytáhl knížku, ve které se vyprávělo, jak jedna žena prozradila bandu lupičů. Byl pevně přesvědčen, že ženám se dá věřit, jen dokud na ně vidíš.

Doma mě od krádeží vyléčila příhoda, kterou jsem tehdy považoval za velmi pozoruhodnou – rovnou za čarodějnictví. Jednou stála babička u krbu a vařila. Nad krbem viselo velké zrcadlo a babička se dívala právě do něj. Zdálo se mi, že je to vhodná chvíle vybrakovat cukřenku, a hned jsem se do toho pustil. Sotva jsem ale sevřel prsty velkou kostku cukru, stará paní ani neotočila hlavu a pronikavě vykřikla: „Opovaž se!“ Za nic na světě jsem si nedokázal vysvětlit, jak na to přišla. Tak mě to vyděsilo, že jsem se v babiččině přítomnosti už nikdy nepokusil být nepoctivý. Mohla v křesle zavřít oči a dokonce nahlas oddechovat, ale já jsem už nikdy neměl odvahu to zkusit znovu. Moji odvahu mimo domov to ovšem nijak nepodlomilo.

Jednoho dne jsme s mým poručíkem šli za školu, vydali se do centra města a pustili se do různých malých plánů, které jsme spolu vymysleli předešlého večera. Po několika odvážných výpadech na cukroví, jako obvykle úspěšných, jsme začali uvažovat o větší kořisti. U pouzdra na doutníky v lékárně jsme to zpackali a museli jsme kořist nechat na místě. Se strachem jsme pak vešli do velkého obchodu s potravinami a dařilo se nám skvěle, když tu můj poručík upustil lahvičku voňavky. Neměl tolik duchapřítomnosti, aby zůstal stát a předstíral, že to byla nehoda, a provinile vyrazil otevřenými dveřmi ven. Hned jsem běžel za ním, dohonil ho a předběhl. Jenže už se strhl poprask a všichni křičeli: „Chyťte zloděje!“ Lidé ten strašný výkřik opakovali jeden po druhém. Vzal nám všechnu sílu z nohou a čirou hrůzou jsme se zastavili. Za pět minut nás chytili a my jsme ve vězeňské cele plakali nad svou smůlou. Přiznali jsme všechno a zbytek bandy brzy zatkli. K nám domů přišli detektivové a všechno prohledali. Ve skříních, zásuvkách, psacích stolech a truhlách našli různé věci a obchodníci je brzy poznali. Maggie na naléhání své matky vydala policii několik věcí a ještě jim leccos prozradila. Tím mi už v tak útlém věku dokázala, jak málo se dá ženám věřit. Nešťastné na tom bylo, že jsme všichni měli dobré domovy. Dědeček by určitě zaplatil pokutu dvacet nebo třicet liber, aby mě trestu ušetřil, a myslím, že to i nabídl. Bohužel, soudci byli neoblomní. Můj poručík a já jsme dostali každý dvanáct ran březovou metlou a ostatní čtyři, protože je nechytili při činu, po šesti ranách. Dnes už nad těmi zoufalými časy necítím velké výčitky, ale často myslím na hanbu, kterou jsme udělali rodičům. Laskavé napomenutí mého učitele mi vehnalo do očí opravdové slzy pokání, které ze mě nevynutil strach z trestu. Tím moje školní léta skončila. Po rozpadu naší bandy jsem neměl moc volnosti, protože se dospělí báli, abychom se znovu nedali dohromady. Když mě pustili na hodinu ven si hrát, dostal jsem přísný příkaz nevzdalovat se od našich dveří, a to se mi moc nelíbilo. Za temných zimních večerů jsem sedával s dědečkem, s bratrem a sestrou u velkého ohně, který nikdy nesměl klesnout pod horní příčku roštu, a malovali jsme lodě nebo četli. Dědeček, věrný starým zvykům, pomalu chodil sem a tam po šeré chodbě a sám tak zůstával za zavřenými dveřmi v chladu. Každou chvíli otevřel domovní dveře, aby se podíval na hvězdy nebo zjistil, odkud vane vítr. Vítr se nikdy nezměnil bez jeho vědomí, protože tenhle ostražitý námořník ho pokaždé přistihl přímo při činu. Třikrát čtyřikrát za večer otevřel dveře do kuchyně, aby se přesvědčil, že rodině nic nechybí, jako by právě sestoupil z horní paluby a přišel se do kajut zeptat cestujících, jestli jsou spokojeni. Babička pak občas trochu nevrle řekla: „Francisi, sedni si přece aspoň na chvilku.“ A on odpověděl bručivě, ale ne nevlídně: „Stop, Lydie!“ Zavřel dveře a začal znovu vytrvale přecházet sem a tam.

V té době jsem měl kamaráda jménem Dave. Hodně četl, měl dost sebedůvěry, aby recitoval před lidmi, a uměl báječně vyprávět. Do budoucna se od něj čekaly velké věci. Později jsem slyšel, že je zmařilo pití, ale tehdy jsme byli příliš nevinní, než abychom na něco takového pomysleli. Díky němu jsem začal číst. Nejdřív proto, že jsem se mu chtěl vyrovnat, ale z toho pak vyrostla skutečná láska k literatuře. Začal jsem samozřejmě těmi nejhoršími lacinými krváky za penny, ale chuť na lepší knihy jsem dostal rychleji, než to u kluků bývá.

Mládí

Život mě v té době hodně tížil. V neděli mě ráno i večer vodili do modlitebny a zase zpátky a já jsem s hořkostí koukal, jak si ostatní kluci v mém věku užívají svobody. Jediná cesta, jak to změnit, byla požádat o práci. To se brzy stalo: dal jsem se najmout k železáři za pět šilinků týdně. Dědeček s babičkou na mě teď začali být hrdí. Radili mi, abych dbal na mistrův prospěch, a říkali, že po jeho smrti určitě převezmu jeho obchod. Můj bratr, o dva roky starší, který byl, jak už jsem řekl, trochu zvláštní, si ze mě vzal příklad a podařilo se mu získat místo ve velkém obchodě s oděvy. A právě tam svou životní práci začal i dokončil za půl dne. Poslali ho do doku s velkým balíkem v ceně dvou liber a deseti šilinků. Když tam došel, zjistil, že Betsy Jane kotví uprostřed doku. Bratr to viděl, a protože nebyl obdařen velkou vynalézavostí, položil balík na nábřeží a vrátil se do obchodu. Obchodník si samozřejmě myslel, že balík je bezpečně doručen. Pak ale do obchodu přišel kapitán Betsy Jane, rovnou ze své lodi, a ptal se po svém zboží. Bratr měl čisté svědomí a po svém prostém způsobu všechno vysvětlil, zatímco ostatní na něj valili oči. Skončilo to okamžitým propuštěním a dopisem dědečkovi, aby ztrátu balíku nahradil. To se taky řádně stalo, protože se dědeček zákona strašně bál. Staří nikdy nepřipustili, že by se bratr lišil od ostatních kluků, přestože to bylo jasné nejen dospělým, ale i nejmenšímu dítěti na ulici. Pár dní před tou příhodou musela babička jít otevřít dveře a nařídila bratrovi, aby hlídal rybu, kterou chystala k obědu. Když se vrátila, kočka si pod pohovkou pochutnávala. Na babiččin výkřik: „Francisi, copak jsem ti neřekla, abys hlídal tu rybu?“ odpověděl bratr podle pravdy, protože vždycky mluvil pravdu a dělal, co se mu řeklo: „Taky jsem ji hlídal, babičko, a kočka ji vzala.“ Kdyby mu byla pořádně vysvětlila, proč má rybu hlídat, a zvlášť se zmínila, jak mají kočky rády ryby, byl by ji bezpochyby hlídal lépe.

Nic se nemohlo hodit lépe než tahle ztráta lodního zboží, aby dědeček prohlédl, jak to s bratrovou hlavou doopravdy je. Do starcovy mysli, která nepatřila k nejbystřejším, náhle vtrhlo světlo poznání. „Lydie,“ řekl své ženě, „s tím klukem není něco v pořádku. Pomysli, že neměl ani tolik rozumu, aby zavolal: Loď ahoj!“ Abych ukázal, jak jsem chytrý, troufl jsem si poznamenat, že uprostřed doku mohlo stát několik lodí a na „Loď ahoj“ by se ozvaly všechny. Nebylo by lepší zavolat: „Betsy Jane, ahoj!“? Starý pán se zarazil jako omráčený. „Stop!“ vykřikl. „Spusťte kotvu! Dáš si ještě pudink?“

V naší ulici měla skoro každá žena někoho na moři a dědeček se přes den rád procházel po ulici a vykládal ženám, jaké větry a přílivy přejí jejich mužům nebo synům. Jedna žena měla muže, který odplul na plachetnici. Od chvíle, kdy plachetnice opustila přístav, ji nikdo nezahlédl ani o ní nedal zprávu, a teď už se opožďovala o tři měsíce. Dědeček se s tou námořníkovou ženou bál setkat. Často opatrně vykukoval ze dveří, aby se vyhnul jejím otázkám, protože dobře věděl, jak zlé předtuchy má sám o osudu té lodi a její posádky.

Už jsem se zmínil o Daveovi. Byl to velmi přemýšlivý kluk, stal se mým jediným kamarádem a měl stejné sny jako já. Dostal starý výtisk Byrona a ten básník a jeho osobnost nás oba úplně uchvátili. Na Davea působil tak silně, že to viděli všichni chlapci a děvčata ve školní místnosti modlitebny, kde jsme se scházeli k dětským hrám pod dohledem starších. Hráli jsme na hubičky v kole, zpívali, smáli se a tančili, a všude kolem zářily malé bílé zuby, červené rty a jasné oči. Dave se zatím opíral o sloup, kousal se do rtů a mračil se na naše veselí. Postavu měl menší, než by si přál. Nikdo kromě mě nevěděl, že jeho trápení a žal jsou čistě vymyšlené, ale rozhodně tím vzbudil jistý rozruch a všimli si ho i starší. Za nějaký čas nám Dave přidělal další starosti, když jsme jeli na celodenní výlet k moři. Tentokrát chodil po písku sám, stranou od ostatních, se svěšenou hlavou, a když jsme na něj volali, nevšímal si nás. Večer, když byl čas vracet se, stál Dave nebezpečně blízko okraje mola a smutnýma očima hleděl do vody. Několik žen k němu přispěchalo, jemně ho odvedlo a ptalo se, co ho trápí. Dave se na to vzpřímil, chvíli stál bez hnutí, zamračil se, kousl se do rtu a beze slova odkráčel do tmy. Na loď se vrátil včas. Dave toho brzy nechal, ale na mě Byron působil déle. Poprvé jsem četl verše s potěšením. Četl jsem Shelleyho, Marlowa a Shakespeara. Wordsworth mě tehdy nechával chladným, ale pozornost jsem mu věnoval později, v moudřejších letech.

Babička přečetla v životě jen jeden román. Jmenoval se „Děti z opatství“ a její matka ji za to přísně potrestala. Proto mě pořád varovala před čtením takových knih. Zato mi vřele doporučovala Miltonův „Ztracený ráj“ a Youngovy „Noční myšlenky“. Z těch druhých nejraději citovala: „Odkládání je zloděj času.“ Když si jeden známý všiml, že se podobám Johnu Bunyanovi, potěšilo ji to k slzám. Litovala jen, že nevidí žádnou naději, že by se jednou podobala i naše srdce.

Poslechnout celé · 27 min