Davies si po pár dnech práce dřevorubce umíní, že s toulkami bez cíle je konec. Chce Bruma přemluvit k práci.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Ložnice pro dobrý spánek · Když nejde usnout
Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.
Kapitoly
Číst celý text (2786 slov)
Autobiografie supertuláka – 4. Noční jízda vlakem
Noční jízda
Ačkoli jsem v té době zlenivěl a ztratil skoro všechen smysl pro slušnost, často jsem Brumovi vyčítal, že žijeme bez cíle. Říkal jsem mu, že si musíme najít práci a starat se i o jiné potřeby než o potřeby těla. Vyprávěl jsem mu o umění a o tom, jak nám uniká, protože pořád nemáme peníze. Mluvil jsem o radostech čtení, o návštěvách obrazáren, muzeí a divadel, o zázracích hudby, ať ji hrají nástroje, nebo zpívá lidský hlas. Jednou, když jsme šli ulicí v New Orleansu, zastavil jsem se a poslouchal nějakou ženu, která zpívala. Brum jako věrný druh trpělivě čekal, až se mi bude chtít jít dál. Nakonec se zdálo, že i jeho přemohl nějaký nezvyklý pocit. Píseň skončila, a když jsme šli dál, řekl jsem: „Tak co, Brume, co tomu říkáš?“ „Panečku,“ odpověděl s posvátnou úctou, „ta ale mňoukala, co?“ Od srdce jsem se zasmál tak podivné pochvale, protože jsem věděl, že ji myslí upřímně a vážně.
Když jsem si odpracoval těch pár dní, o kterých jsem psal v předchozí kapitole, rozhodl jsem se, že se s Brumem hned dohodnu, co bude dál. Pozval jsem ho proto na skleničku a začal takhle: „Co máš v plánu? Tvůj způsob života není pro mě. Často jsme celé dny bez čtení a nevíme, co svět říká, ani co dělá. Krásu přírody mám pořád před očima, ale ducha si tím rozhodně neobohacuji. Kdo může mít z rozjímání o přírodě nějaký užitek, když není sám? Nemám klid, abych si dělal poznámky pro pozdější potřebu. A cpu si do paměti tolik obrazů, že až na ně přijde řada, nebudou mít jasný tvar. Musím na pár měsíců do práce, abych pak mohl skromně žít z úspor v nějakém velkém městě a vzdělávat se.“ Brum ovšem žebral ve velkých městech jinak než na venkově. Na venkově peníze k ničemu nepotřeboval, jen na stříhání vlasů nebo na holení. A když na to přišlo, vždycky si potřebnou částku sehnal. Když se chtěl nechat oholit, chodíval za katolickým knězem v obci a prosil ho, jestli by mu nepůjčil břitvu. Věděl totiž, že kněží se podle svých pravidel musí pořád holit. Kněz by samozřejmě břitvu úplně cizímu člověku nepůjčil, ale málokdy odmítl dát těch deset centů, které holení stálo. Ve velkých městech ale Brum soukromými domy pohrdal. Žebral o peníze na ulicích a po obchodech, jídlo si kupoval v restauraci a nocleh platil jako poctivý člověk. Myslel si, že jsem nespokojený hlavně proto, že nemáme peníze, a tak řekl: „Tohle věčné spěchání z místa na místo se mi vůbec nelíbí. Jestli se chceš usadit ve velkém městě, ručím ti, že spolu vyděláme aspoň dva dolary denně. Na divadlo, na varieté, na knížky, noviny nebo občas na sklenku grogu.“ „Ne, ne,“ řekl jsem, „buď budeme pracovat, nebo se rozejdeme. Tady máš tři dolary, polovinu toho, co jsem vydělal. Tak se rozhodni, jestli budeme pracovat, nebo se rozejdeme, jestli půjdeš, nebo zůstaneš. Já už jsem se rozhodl. Tak jak to bude?“ „Tak dobře,“ řekl po dlouhé odmlce, „jsme teď blízko chmelového kraje a česání začíná někdy příští týden. To je v tuhle roční dobu asi jediná práce, která se dá sehnat.“
Na to jsme si dali několik skleniček. Měl jsem z Brumova rozhodnutí takovou radost, že jsem objednával jednu rundu za druhou, až se z toho točila hlava. Brum mi pověděl o nákladním vlaku, který měl o půlnoci vyjet z kolejiště. Mohli jsme s ním jet načerno do městečka na okraji chmelového kraje. Nevěděli jsme, co se sebou do té doby, a tak jsme pili dál, až jsme byli na tak nebezpečnou cestu příliš opilí. Leda bychom měli štěstí a našli prázdný vagon, kde bychom si mohli lehnout a cestou se vyspat. Nakonec jsme se vydali ke kolejišti a viděli, jak muži sestavují vlak. Drželi jsme se z dohledu, dokud nebyli hotovi. Pak ve tmě Brum prohledal jednu stranu vlaku a já druhou a hledali jsme prázdný vagon. Marně jsme po takovém pohodlí pátrali. Nezbývalo než jet na spřáhle nebo na střeše vagonu, v chladném nočním vzduchu. Naskočili jsme na spřáhla, lokomotiva dvakrát hvízdla, tú tú, a cítili jsme, jak pomalu vyjíždíme z kolejiště. Brum byl na jednom vagonu a já na dalším, čelem k němu. Na hrůzy té jízdy nikdy nezapomenu. Brum se pevně držel madla svého vagonu a já zrovna tak. Jeli jsme asi čtvrt hodiny a vlak už uháněl plnou rychlostí, když jsem k svému zděšení uviděl, jak se Brum naklonil dopředu a pak se rychle zase narovnal. Udělal to několikrát a já na něj křičel. Nebylo to nic platné. Byl opilý a bránil se spánku, který ho přemáhal, a bylo mi záhadou, jak se ještě drží. Nakonec zůstal tak dlouho bez hnutí, že mi bylo jasné: až se příště nakloní, tíha těla ho od madla odtrhne a on spadne pod kola a zahyne. Opatrně jsem se k němu přesunul a probudil ho. Dalo mi to velkou práci, ale on přísahal, že nespal. Sotva jsem ho probudil, objevila se na střeše vagonu lucerna a ozval se hlas brzdaře. „Hej, kam vy dva jedete?“ „Na chmel,“ odpověděl jsem. „No jo,“ ušklíbl se, „tímhle vlakem se tam nedostanete, takže hned seskočte. Skákejte! Slyšíte?“ zařval a ošklivě zaklel, když viděl, že se k tomu nemáme. Brum už byl úplně vzhůru. „Jestli hned neskočíte,“ křičel ten rozzlobený brzdař, „shodím vás.“ „Skočit,“ řekl Brum klidně, „znamená jistou smrt. A když nás shodíte, nebude to nic horšího.“ „Počkejte, až se vrátím,“ křičel brzdař, „pak uvidíme, jestli tímhle vlakem pojedete, nebo ne.“ A s tím odešel směrem ke služebnímu vozu. „Až se vrátí,“ řekl Brum, „musíme být na střeše. Nejspíš s sebou přinese spojovací čep a srazí nás ze spřáhel pod kola.“ Rychle jsme vylezli nahoru a za pár minut jsme uviděli, jak se k nám po střechách vagonů blíží světlo. Leželi jsme naplocho, aby nás neviděl, dokud nebude stát na stejném vagonu. Byl už docela blízko, když jsme vyskočili na nohy a nečekaně ho chytili, každý z jedné strany, dřív než se vzpamatoval z prvního úžasu. Nikdy v životě jsem neviděl v lidské tváři tolik strachu. Musel poznat, že jsme napůl opilí, a hned se vzdal naděje, že by se od takových chlapů dočkal milosti. Stál bezmocně a nevěděl, co dělat. Kdyby se bránil, znamenalo by to pád a smrt pro všechny tři. A kdyby se nechal bezmocně držet, mohli bychom ho shodit dolů z vagonu, který jel padesát kilometrů za hodinu. „Tak,“ řekl mu Brum, „jak to bude? Pojedeme tímhle vlakem a nikdo nás nebude otravovat? Nebo si tady nahoře zazápasíme, a kdo první spadne, ten už nevstane? Mluvte!“ „Chlapi,“ řekl a trochu nuceně se zasmál, „máte navrch. Můžete jet.“ Dívali jsme se, jak se vrací ke služebnímu vozu. Vešel dovnitř, ale já každou chvíli čekal, že se zase objeví a přivede si pomoc. Možná mezi nimi byly nějaké třenice a nechtěli jeden druhého prosit o pomoc. Například strojvůdce musí poslouchat vlakvedoucího, ale má stejný plat, ne-li lepší, a hlavní odpovědnost leží na něm. To mezi nimi často dělá zlou krev. Američtí tuláci každopádně dobře vědí, že strojvůdce ani topič, jeho věrný pomocník, nikdy vlakvedoucímu ani brzdaři neprozradí, že se ve vlaku vezou. Možná se ten muž styděl za svůj nezdar a nechtěl přiznat porážku vlakvedoucímu a ostatním brzdařům. Ať už to bylo jakkoli, dojeli jsme tím vlakem až do cíle a nikdo nás už neobtěžoval.
Když jsme se blížili k městu, uviděli jsme v malé rokli u trati velký táborák a u něj spícího muže. Byla nám zima a byli jsme unavení. Při tom příjemném pohledu jsme se rozhodli seskočit z vlaku co nejdřív a vrátit se k tomu ohni na pár hodin pohodlí. Píšťala ohlásila stanici a vlak začal zvolna brzdit. Seskočili jsme ze spřáhel, a protože jsme měli ztuhlé nohy, zapotáceli jsme se a upadli, ale nic jsme si neudělali. K tomu místu to zpátky mohl být kilometr nebo víc, ale nakonec jsme tam došli. Jeho jediného obyvatele jsme nebudili a brzy jsme tvrdě spali, natažení na druhé straně ohně. Když jsme se probudili, cizinec už stihl zajít do města a vrátit se s jídlem. Teď vařil kávu v plechovce od rajčat. To všechno nám velkoryse nabídl. Já jsem rád přijal, ale Brum s díky odmítl. Řekl, že si jídlo vždycky dokáže obstarat sám, a kdyby bylo třeba, vyžebrá ho i pro dalších šest lidí. Hned jsem se tomu cizinci se vším svěřil a brzy jsem se dozvěděl, že sem přišel ze stejného důvodu jako my. „My tři,“ řekl, „budeme dělat spolu na stejném poli a u stejného farmáře. Jsem vyučený slévač,“ pokračoval, „a před týdnem jsem měl našetřeno sto dolarů. Ale šel jsem na flám a teď nemám nejspíš ani cent.“ K mému překvapení si v tu chvíli rozšněroval pravou botu a začal v ní šmátrat u špičky a přitom sklíčeně kroutil hlavou. Potom si ji zase obul a zašněroval. „Jo,“ řekl, sundal si kabát a ohmatával podšívku, „před týdnem jsem měl našetřeno sto dolarů.“
Brum se mezitím vrátil z města, obtěžkaný sendviči, koláči a tak dál. V jednom klášteře dostal teplý oběd, a tak jsme všechny ty zásoby zabalili na později a vydali se pěšky k chmelnicím. Cizinec, kterému Brum hned začal říkat Rudý Australan, protože se v Austrálii narodil a měl rudou tvář, nám každou chvíli pořádně zkoušel trpělivost. Sedl si na padlý kmen, zul si botu, někdy obě, ohmatal je a s povzdechem zklamání si je zase obul. Často si sundal klobouk a podrobně zkoumal jeho podšívku, k našemu nelíčenému úžasu. Jednou nám došla trpělivost. Uviděl nízkou hromadu dřeva a požádal nás o chvilku strpení. Když jsme mu ji dopřáli, začal Rudý Australan svlékat jeden kus oděvu po druhém a prohlížet je. Neodložil ani jeden, aniž by ho důkladně prozkoumal, až na něm zůstala jen košile. Tohle maření času nám hodně lezlo na nervy. Když se zase oblékl, požádali jsme ho, aby s těmi manévry jednou provždy přestal. Šli jsme dál mlčky, ale neušli jsme ani dva kilometry a už jsme viděli, že se Rudý chystá svléknout k další prohlídce. Když to Brum uviděl, trochu ztratil trpělivost a řekl: „Poslouchej, kamaráde, jestli se budeš chovat takhle, tak s námi dál nepůjdeš, ani náhodou.“ Rudý Australan chvíli váhal a pak nechal kabát sklouznout zpátky na místo. „Je to takhle,“ řekl. „Jsem vyučený slévač. Před týdnem jsem měl našetřeno sto dolarů, ale kde jsou teď? Mám ve zvyku,“ pokračoval, „když jdu na flám, schovat peníze na nějaké bezpečné místo. Sice si nevzpomínám, že bych to udělal, ale jsem pevně přesvědčený, že ano. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych každou chvíli našel v podšívce dvacetidolarovku. Co se bot týče, tam už mám jistotu.“ Když jsem Rudého Australana poznal blíž, tahle jeho zvláštnost se mi ukázala ještě mnohokrát. Možná peníze opravdu schovával. Často jsem totiž přemýšlel, kam se poděly. Tak či tak, u sebe je nikdy neměl. Nejspíš je strkal pod rohožky na cizích místech, házel do váz nebo schovával za zrcadla.
Za den nebo dva jsme došli k chmelnicím a všechny tři nás najal tentýž farmář. Jinak by to ani nebylo možné, protože bez ostatních by z nás nikdo pracovat nešel. Sezóna, jestli si dobře pamatuji, trvala tři až čtyři týdny. Odpracovali jsme ji od začátku do konce, ale s výdělkem jsme moc spokojení nebyli. Po odečtení všech výdajů jsme vydělali dohromady asi čtyřicet dolarů. S tím jsme došli do nejbližšího většího města. Chtěli jsme odtud jet načerno do New Yorku a udělat tam flám za čtyřicet dolarů. Ve městě jsme se zeptali výhybkáře, kdy pojede další nákladní vlak do New Yorku. Láhev whisky v rukou Rudého Australana nám hodně objasnila, kdy vlaky jezdí, jak se hodí pro lidský náklad a jestli je jejich posádka zlá, nebo hodná. Vybrali jsme si vlak, který odjížděl za soumraku. Na vedlejší koleji jsme našli prázdný vagon, vlezli jsme do něj a čekali, co nejtrpělivěji to šlo, až přijde čas. Nebyli jsme tak potichu, jak bychom měli být, když jsme na železnici neměli co dělat. Proto nás brzy vylekal hlas: „Co tam děláte? Víte, že je zakázáno vstupovat na železnici?“ V otevřených dveřích stál městský maršál a na tmavých šatech měl hvězdu, odznak své moci. „Kvůli vám nemůžu spát ve dne ani v noci,“ řekl. „Jste zatčení.“ Pak nás s revolverem v ruce odvedl a v tu podivnou noční hodinu začal shánět soudce, aby nás soudil.
Zákon v Americe
Cestou se nás několikrát vyptával, jak jsme na tom s penězi, jestli máme na zaplacení pokuty. Když jsme ho ujistili, že ano, začal náš případ vidět velmi černě.
Až když už bylo pozdě, Brum mi vysvětlil, že neoprávněný vstup na železnici se v tomhle měsíci vždycky bere jako velmi těžký přestupek. To se totiž lidé vracejí z chmelnic se svým malým výdělkem, který nestačí na to, aby jeli jako cestující. Vysvětlil mi, že dokud musí muži česat chmel, aby si naplnili kapsy, lezení po železnici se nejen přehlíží, ale dokonce se k němu otevřeně vybízí. Ale jakmile jsou kapsy česáním chmele plné, místní soudci neztrácejí čas a dávají policii přísné rozkazy: chytat, zatýkat a zadržovat. Aby mohli česáčovi očesat kapsu o ten jeho malý výdělek.
Maršál zastavil několik měšťanů a vyptával se, kde je jistý Stevens. K mému překvapení nás na noc nezavřel do obyčejného vězení, ale zavedl nás do hospody, které se v té zemi říká saloon. Když jsme vešli a postavili se k pultu, moc jsme jako vězni nevypadali. Brum objednal čtyři skleničky a maršál nám velmi přátelsky připil. Potom si vzal hostinského stranou na krátkou poradu a já zaslechl, že víckrát padlo jméno Stevens. Pak se vrátil a dal si další skleničku, tentokrát na účet Rudého Australana. Mezitím přišlo pár hostů a za nimi hubený člověk vážného vzezření. Maršál ho hned oslovil jako soudce Stevense. Ten pán si okamžitě objednal whisky. Pak se podíval z maršála na nás a z nás na maršála a přitom maršálovi souhlasně pokyvoval hlavou. Maršál si odkašlal a začal: „Přistihl jsem tyhle muže, jak neoprávněně vstoupili na železnici, a okamžitě jsem je zatkl.“ Soudce znovu souhlasně pokýval hlavou na statného maršála s rudou tváří, který tvrdil, že ho okrádáme o spánek ve dne i v noci. Pak se obrátil k nám a řekl: „Chlapci, s tímhle musíme skoncovat. Dopijte a pojďte za mnou.“ Vedl nás do malé zadní místnosti, my šli za ním s maršálem a měšťané táhli za námi. Maršál vypověděl, jak nás zatkl, a zvlášť zdůraznil, že máme peníze. Soudce chtěl vědět, kolik přesně. Když mu řekli, že asi deset dolarů na každého, hned případ uzavřel. „Chlapci,“ řekl, „každému z vás ukládám pokutu pět dolarů. Kdo nezaplatí, půjde na třicet dní do Syracuse.“ Tam bylo okresní vězení. Byl jsem vždycky přímý člověk a nikdy mě strach nedonutil tajit, co si myslím. Kdybych viděl skutečnou nespravedlnost nebo pokrytectví, vyhrkl bych to i před mnohem vznešenějším soudem, než byl tenhle. Ten soud naoko mě zpočátku náramně bavil, ale když jsem měl zaplatit polovinu těžce vydělaných peněz, rozzlobil mě. Řekl jsem tomu soudci rovnou, že moji přátelé si můžou dělat, co chtějí, ale ode mě nedostane ani cent. Brum se mě zastal, ale Rudý Australan začal vytahovat dolary. Maršál mu je rychle vytrhl z ruky, odpočítal pět dolarů, dal je soudci a zbytek mu vrátil. Soudce Stevens se na nás chvíli upřeně díval a pak položil tuhle ohromující otázku: „Chlapci, kolik jste ochotní zaplatit?“ Brum neměl moc smysl pro spravedlnost, a protože byl tak dobrý žebrák, penězi si příliš necenil. Zeptal se soudce, jestli by od každého z nás vzal tři dolary. Kdybych tam byl sám, nezaplatil bych nic. Ale chtěl jsem ušetřit vězení Bruma, o kterém jsem věděl, že by při mně ve všem stál. A tak jsem se smířil s tím, že jestli soudce tu částku přijme, zaplatím ji bez dalších řečí. Soudce chvíli vypadal, že věc vážně zvažuje, a pak zvolal s velkomyslností, které se nedalo odolat: „Sem s dolary, chlapci. Tentokrát vám dám šanci.“
Soud tím ale neskončil, jak si většina z nás myslela. Jeden měšťan, který celou scénu se zájmem sledoval a už nějakou dobu se neklidně vrtěl na židli, teď vstal a řekl: „Kde je tu spravedlnost? Všichni tihle muži se provinili stejně, a přitom jeden dostane pokutu pět dolarů a druzí dva vyváznou mírněji, každý jen o tři dolary lehčí. Tomu se přece nedá říkat spravedlnost.“ Na to soudce poprvé ztratil klid. „Pane,“ zahřměl rozhněvaně, „kdo je tady soudce, já, nebo vy? Jestli se nám ještě jednou takhle budete plést do jednání, dostanete pokutu za pohrdání soudem. Za pohrdání soudem, pane, za pohrdání soudem!“ Ten měšťan a milovník spravedlnosti se sesul do sebe, ohromený, zastrašený a zkroušený. „Pojďte, chlapci,“ řekl soudce a vedl nás zpátky k pultu. Tam vytáhl dvoudolarovku, která byla částí naší pokuty, a objednal rundu pro celý lokál. Vzali jsme si z něj příklad, nedávní vězni i měšťané, a do pozdních hodin jsme byli všichni spolu šťastní.
Poslechnout celé · 26 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 5. Zima v americké věznici
O textu
- Autobiografie supertuláka – 4. Noční jízda vlakem (The Autobiography of a Super-Tramp (1908) – Chapter VI: A Night's Ride; Chapter VII: Law in America – first part) – William Henry Davies
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




