Autobiografie supertuláka – 3. Léto s tulákem Brumem

Autobiografie supertuláka – 3. Léto s tulákem Brumem

Brum

Brum měl svou vlastní hlavu a jeho názory se často rozcházely s tím, co si mysleli ostatní. Tak třeba: všichni tuláci v Americe se drží železnice, ať jdou pěšky, nebo se svezou zadarmo. Člověk by si tedy řekl, že lidé na okraji města, nejdál od trati, budou k tulákům vlídnější, protože jich tolik nevidí ani neslyší. Brum se té myšlence ale smál a tvrdil, že za svůj úspěch vděčí právě tomu, že si myslí opak. „Protože si to myslí všichni tuláci,“ říkal, „jsou okraje města vyžebrané až moc a střed města zase málo. Tak třeba tady,“ pokračoval, „je nádraží a v něm restaurace. Ani jeden tulák ze sta by sem nezašel, protože to má přímo po cestě a myslí si, že sem chodí prosit až moc lidí. A když si to myslí skoro každý, musí to být omyl. Ale vyzkoušíme to a uvidíme.“ S těmi slovy Brum směle vešel do restaurace a mě nechal čekat venku. Trvalo hodně dlouho, než se zase objevil, a já už si začínal myslet, že ho nakrmili rovnou uvnitř. Nakonec ale přišel a v ruce nesl velký papírový balík. „Tohle místo je zlatý důl,“ řekl, „máme tu jídlo pro dva na celý den. Odnes to po trati támhle k tomu lesíku,“ řekl, „číšník mi slíbil, že když přinesu džbán nebo plechovku, dá mi horkou kávu.“ Hned jsem s tím balíkem vyrazil k lesu. Podle váhy v něm muselo být buď hodně masa, nebo pudinku. Brum zatím zamířil k domku u trati, jestli by si tam nepůjčil plechovku. Netrvalo dlouho a seděli jsme ve stinném zeleném lese a před sebou měli, co bylo v balíku. Byla v něm spousta kotlet, chleba s máslem, trochu brambor a koláč. K tomu litr nebo víc dobré horké kávy, a to byl oběd, jaký může dělník čekat nanejvýš jednou za týden. A zrovna byla neděle.

K Brumovým zvláštnostem patřilo, že když se blížil k nějakému městu, vyhlížel kostelní věž s křížem. Ta znamenala katolický kostel, a tedy i katolickou obec. Zamířil tím směrem a pustil se do práce v ulicích kolem kostela. „A když se mi nedaří tady,“ říkal, „jinde ve městě nepochodím už vůbec.“

Nikdy nezapomenu na šťastné letní měsíce, které jsem s Brumem prožil u moře. Někteří bohatí obchodníci tam nemohli od práce odejít na víc než měsíc nebo šest týdnů. My jsme ale díky prozřetelnosti měli volné celé léto. Když nás omrzelo jedno město, nebo když jsme, což se stávalo častěji, omrzeli my jeho, pomalu jsme se přesunuli do dalšího a tam zase rozbili tábor. A tak dál, z místa na místo, po celé letní měsíce. Volně jsme se pohybovali mezi letními hosty a ti k nám zřejmě chovali velkou úctu. Nikdy se s námi totiž nedávali do řeči a spokojili se s tím, že na nás z povzdálí zírali. Váleli jsme se napříč přes jejich cestičky na písku i v lese, zabírali jsme jejich zákoutí ve skalách a obsazovali jeskyně, a nikdo ani nezareptal. Reptalo jen moře, a to nám nikdo nemohl dávat za vinu. Detektivové tam jistě byli, jenže ti hlídali kapsáře, bytové zloděje a podvodníky. A protože si nestěžovali ani hosté, ani majitelé penzionů, nestálo jim za to zatýkat tuláky. Povýšení by za to stejně nedostali. Seděli jsme ve stínu a jedli velký vaječný pudink z jednoho penzionu dvěma dřevěnými lžícemi, které jsme si sami vyřezali. „Ach,“ řekl jsem Brumovi, „jako tuláci v Anglii bychom si takhle příjemně nepochutnali. Tam bychom dostali lístky na polévku. Na polévku, kterou jde jíst i bez lžíce. Žádné příjemné párání v zubech po jídle, ani stopa po hrášku, cibuli nebo mrkvi, ani stopa po ničem, jen po mouchách.“ Dvě třetiny velkého pudinku na nás dva, a jestli se mu dalo něco vytknout, tak jen to, že v něm bylo moc vajec. I Brum byl tentokrát svým úspěchem překvapený. „Pravda,“ řekl, „byla to tlustá paní, takže jsem něco mimořádného čekal.“ Brum tlusté ženy velice obdivoval. Myslím, že ani ne tak proto, že by to byl jeho typ krásy, jako spíš kvůli dobrosrdečnosti, kterou podle něj tloušťka prozrazuje. „Jak můžeš čekat, že ty vyzáblé osoby budou s někým soucítit, když samy sebe nechávají napůl hladovět?“ ptal se. Často se rozhovořil o přednostech tlustých na úkor hubených a ještě nikdy jsem neslyšel, že by mu nějaký jiný žebrák odporoval.

Díval jsem se, jak Brum myje mísu a utírá ji kapesníkem tak pečlivě, že to bylo skoro až zbožné. V duchu jsem doufal, že ta hodná paní bude tak prozíravá a umyje ji ještě jednou. Potom jsem si zdříml a čekal, až se Brum vrátí. Nedalo se totiž odhadnout, jak dlouho bude pryč. Mohlo ho napadnout vyžebrat si košili, kalhoty nebo boty, nebo cokoli jiného, co mu zrovna přišlo na mysl.

Když Brum odcházel, měl na sobě tmavou košili. Byl jsem ale zvyklý, že mění vzhled jiným kabátem nebo jinak tvarovaným kloboukem. Vůbec mě proto nepřekvapilo, když jsem se probudil a on přede mnou seděl v čisté bílé košili s naškrobenou náprsenkou. K té změně jsem neřekl ani slovo. A on byl příliš dobrý žebrák na to, aby něco vykládal, když se ho nikdo neptá. Vypadalo by to, jako by se chlubil svými kousky. Nebylo nejmenších pochyb, že potkal další ze svých oblíbených tlustých paní, nebo že mu ta první ještě přidala.

Brumova první slova mě trochu zarazila. Navázal totiž na rozhovor přesně tam, kde jsem před spaním přestal já. „Když jsem byl v Anglii,“ začal, „takovou bídu, jakou si lidi obvykle představují, jsem nezažil. Žebráci tam, stejně jako tady, chodí na špatná místa a ani jeden ze tří neví, která jsou nejlepší.“ „Ale přece,“ řekl jsem, „nejlepší je pěkná čistá ulice se slušnými domy, ne moc velkými, kde bydlí lepší řemeslníci?“ „To by taky byla,“ odpověděl, „kdyby si to nemyslel každý žebrák. Ale povím ti, kdybys někdy v Anglii uvízl, kde se žebrákům daří nejlíp.“ Později jsem se sám přesvědčil, jak moudře radil! Každou pěknou ulici, na kterou narazíš, vynech. Ale každý malý dvorek nebo slepou uličku hned obsaď. Hlavně když do ní vede klenutý průchod, který zakrývá cestu k domům, takže z ulice nejsou vidět. Taková zastrčená místa nejen víc vynesou než pěkné ulice, ale jsou i docela bezpečná tam, kde je policie nezvykle přísná. Dál se máš vyhýbat každému městu, kde není mlýn, továrna nebo pivovar. Staromódním městům, tichým a bez dělníků, kde žije jen pár zahradníků, kočích, služebnictvo a podobně. Takovým místům, kde na veřejných knihovnách visí cedule, že tulákům je vstup zakázán, a kde má každý kousek pozemku svou ceduli „Pozor, pes!“. Ve městech, kde je hodně dělníků a málo zahálejících boháčů, takové cedule neuvidíš. „Samozřejmě,“ pokračoval, „v Anglii musíš jít po penězích. Nemůžeš čekat maso, koláče a pudink v zemi, kde i bohatí jedí hůř než tady dělníci.“ Na tahle Brumova moudra, pronesená na břehu Atlantiku, jsem později vzpomínal. A jestli jsem z nich v Anglii neměl velký užitek, rozhodně jsem je dost často zkoušel. Vždycky jsem pátral po slepých uličkách a tichých dvorcích za průchody a pokaždé jsem z nich vyšel bohatší, než jsem do nich vešel. A jak příjemná a tichá místa to jsou na hrnek čaje na schodu přede dveřmi! Vidí vás jen soused nebo dva a na druhé straně průchodu chodí po ulici sem a tam třeba tisíce lidí. Nejezdí tudy koně s vozy a obchodníci si tudy nezkracují cestu. Pravda je taková, že spousta obyvatel, kteří se ve městě narodili a vyrostli, o takových místech vůbec neví. A jiní o nich vědí, ale styděli by se přiznat, že je znají. Brum ale věděl, kde v Anglii najít nejlaskavější srdce. Ne v pěkných ulicích a nových vilách, ale v chudých bílených domcích na dvorcích a v uličkách.

Tulákovy letní prázdniny

Rozhodli jsme se, jak bylo v módě, navštívit půvabná letoviska na průlivu Long Island. Samozřejmě bude třeba spojit příjemné s užitečným a dál se věnovat našemu řemeslu, tedy žebrotě. Jídlo si budeme muset vyžebrat, ale to nebude těžké, když jsou penziony plné a vaří se v nich spousta dobrých věcí. Jinak nebyl důvod, proč bychom si život neužili stejně jako letní hosté. Bude na nás svítit stejné slunce a foukat stejný vánek. Můžeme se koupat v příboji, kdy se nám zachce, a v poledním vedru se natáhnout v zeleném stínu nebo ve stínu nějaké velké skály nad průlivem. Dusné vedro v New Yorku, kde jsme už pár dní sténali a lapali po dechu, jsme každopádně nemohli dál vydržet. A tak jsme se s Brumem vydali z města směrem na Hartford v Connecticutu. Chtěli jsme jít podél pobřeží a ujít nejvýš deset kilometrů denně. To byly nádherné časy! Lidé se o nás starali, jako bychom byli jediní tuláci na celém světě, a jako by to bylo řízení prozřetelnosti, že jsme zaklepali zrovna u nich. Všechno bylo najednou jinak. Koláč, který jsme dosud považovali za přepych, se tehdy stal naším běžným jídlem. Nakonec jsme museli za přepych prohlásit obyčejný chleba s máslem a dávali jsme mu přednost před nejjemnějším piškotem s kořením a vejci. Pramenů s čerstvou vodou tam bylo spousta, vesele vyvěraly ze skal nebo tiše ležely ve stinných zákoutích. A bylo tam mnoho tuláckých táborů s plechovkami po ruce, kde jsme si mohli uvařit kávu a sníst, co bylo v papírových sáčcích. Tenhle kraj byl také výjimečně dobrý na oblečení. Letní hosté v penzionech často nechávali šaty a paním domácím k ničemu nebyly, protože k nim nikdy nezašel žádný hadrář. Pravda je taková, že za necelý týden jsem byl pěkně oblečený od hlavy až k patě. A všechno to byly dobrovolné dary, když jsem přišel prosit o jídlo. Brum se samozřejmě měl stejně dobře, ale pořád nosil tytéž montérky. Přísahal, že je neodloží, dokud nedostane úplně nové tvídové kalhoty. A právě tyhle dělnické kalhoty zavinily jeden velmi politováníhodný omyl. Zrovna jsme dožebrali v jednom z těch malých letovisek a obtěžkaní kořistí jsme mířili k táboru, který byl podle Brumových slov necelý kilometr na sever od města. Když jsme k němu došli, byl tam jediný muž. Právě si uvařil kávu a chystal se jíst. Brum se ho zeptal, jestli můžeme použít jeho oheň, abychom nemuseli rozdělávat vlastní. Cizinec neochotně svolil a hned se o kus odsunul, jako by s námi nechtěl mít nic dalšího společného. Zatímco jsme sbírali dřevo a nabírali vodu u pramene, nemohl jsem si nevšimnout, jak cizinec nenávistně hledí na kalhoty mého společníka. Každou chvíli jsem čekal, že řekne něco urážlivého. Konečně jsme byli hotovi a Brum začal vybalovat, co měl u sebe. Po šatech měl rozmístěných osm nebo devět balíčků s jídlem, ale tak šikovně, že by to nikdo nepoznal. Tehdy jsem si všiml, že se cizinci změnil výraz. Když uviděl ty balíčky, jako by ho zasáhly výčitky svědomí. Za chvíli byl na nohou, šel k nám a překotně řekl: „Promiňte, chlapi, že jsem vás nepřivítal srdečněji, ale vážně,“ a znovu se podíval na kalhoty mého společníka, „myslel jsem, že jste dělníci. Teď ale vidím, že jste opravdoví žebráci.“ Brum se tomu zasmál a poznamenal, že se tak spletli už i jiní. Vysvětlil, že ty kalhoty dostal proti své vůli. Když ale viděl, že jsou dobré a nejspíš vydrží déle než několikery soukenné kalhoty, rozhodl se je nosit ještě měsíc nebo dva. „Mrzí mě, že jsem si o vás myslel takové věci,“ řekl cizinec přiškrceným hlasem, „a doufám, chlapi, že mi odpustíte.“ A tak to, co zprvu vypadalo velmi nepříjemně, skončilo přátelsky.

Ten cizinec byl, jak se ukázalo, Plešoun z New Havenu. Nikdy předtím jsme neměli tu čest se s ním setkat, ale často jsme o něm slyšeli. Ve státě Connecticut měl velké jméno a nikdy ho neopouštěl, kromě jedné cesty ročně přes Massachusetts do Bostonu. V celém Connecticutu nebyl jediný dobrý dům, který by Plešoun neznal. Hned ten den jsme to viděli na vlastní oči. Do tábora přišel muž, chudák, který tvrdil, že je pracovitý dělník. Přišel o práci, okradli ho o úspory a teď musel jít domů do Meridenu pěšky. V životě nežebral, dva dny nejedl a byl tak slabý, že sotva mohl jít dál. „Jo,“ řekl Plešoun, „a až budeš pěkně doma a vyžehlí se z tebe ty vrásky, jaký soucit budeš mít s námi? Řekneš nám, ať jdeme pracovat a vyděláváme si na živobytí jako ty.“ Chudák se ohradil, že jeho matka nikdy nikoho neodehnala bez jídla. Na to Plešoun nastražil uši a zeptal se ho na matčinu adresu. Jakmile uslyšel jméno ulice, hned popsal ten jeden, jediný dobrý dům, který v ní stál. „To je náš dům,“ řekl muž. Plešoun ještě nebyl přesvědčený a chtěl, aby mu popsal starou paní a jejího manžela. Popis Plešouna uspokojil. „Tak vidíš,“ řekl, „u vás doma jsem se najedl mockrát, tak teď se najíš ty u mě.“ A s tím mu podal balíček. Když ho rozložili na trávě, bylo v něm několik sendvičů s masem a pár malých koláčků. Muž je snědl, k tomu ještě něco od Bruma, a pak odešel se slovy, že teď už nebude mít hlad, dokud nedojde domů.

Když byl muž pryč, Plešoun se smál a nemohl přestat. „Otec toho člověka,“ řekl, „dělal na železnici, dotáhl to na mistra a nakonec odešel na odpočinek s pěknou sumičkou. V kuchyni, kde mě ti staroušci často krmili, pověsil starý pán na stěnu lopatu, se kterou za mlada pracoval. Visí tam se střapcem, pořád vyleštěná do lesku, a chovají se k ní uctivě jako k rodinnému dědictví. Jak já jsem se nasmál,“ pokračoval Plešoun, „když jsem viděl tu lopatu a pomyslel si, jaký to musí být prosťáček, když je pyšný na to, jak se za mlada nadřel. Pokaždé, když tam přijdu, starý pán na tu lopatu hrdě ukáže a já mám co dělat, abych zachoval vážnou tvář, když poslouchám její historii. Ale i tak je to hodný chlap a jsem rád, že jsem mohl jeho synovi pomoct.“

Bohužel, jak neslavně jsme skončili! Když jsme došli do New Havenu, začali jsme žebrat od kolemjdoucích přímo na ulici, a za necelou hodinu jsme seděli ve vězení. Druhý den ráno nás předvedli před soudce a každý z nás dostal třicet dní. Nejvíc nás ale ranila soudcova osobní poznámka, že jsme dva urostlí ničemové, kteří by nepracovali, ani kdyby měli příležitost. Ať to o nás v mravním smyslu platilo jakkoli, doslova to rozhodně pravda nebyla, protože jsme byli oba malí chlapi. Lidé, kteří nás neviděli a tu poznámku si přečetli v místních novinách, by si o naší postavě udělali mylnou představu. Pochybuji, že má jakýkoli soudce právo takové slovo použít. Ať tak či onak, třicet dní jsme si odsedět museli.

Byli jsme na tom mnohem líp než jeden Ital, který čekal na soud pro vraždu a měl celu nedaleko od nás.

V tom vězení jsme dělali lehkou práci, vyplétali jsme židle, a o jídlo i spaní bylo dobře postaráno. Navíc jsme dostávali štědrý příděl žvýkacího tabáku.

Protože nás ten Ital zajímal, hned po propuštění jsme se vyptávali, jak dopadl. Řekli nám, že Antonia, jak se ten Ital jmenoval, dostal doživotí. Nebo, jak to podivně vyjádřil ten, kdo nám to řekl, sám přistěhovalec: „Antonia, ten nedostal kus času, ten dostal všechen čas.“

A tak to, co slibovalo léto plné radosti, skončilo neslavně a dřív, než jsme čekali. Když jsme byli zase na svobodě, letní sezóna byla skoro u konce a hosté se pomalu vraceli do svých městských domů. To znamenalo, že v penzionech s námi budou jednat čím dál chladněji, podle toho, jak bude hostů ubývat.

Tehdy jsem přijal práci dřevorubce, ale ta bohužel netrvala dlouho. Zrovna když mi takový počestnější život začal přirůstat k srdci, propustili mě. Brum z toho měl velkou radost. Tahle novota, které se říká práce, ho zjevně znechucovala a nechápal, proč by po ní kdo mohl toužit.

Poslechnout celé · 22 min