Autobiografie supertuláka – 2. Cesta za oceán

Autobiografie supertuláka – 2. Cesta za oceán

Teď jsem se učil rámařem, ale kvůli vášni pro čtení jsem se tomu řemeslu nedokázal věnovat natolik, abych se stal dobrým dělníkem. Pravda je taková, že jsem četl hluboko do noci, a protože jsem musel brzo vstávat do práce, ukrajoval jsem ze spánku, který člověku přiděluje příroda. Byl jsem mladý a domýšlivý a nechtěl jsem, aby moje vědomosti zůstaly skryté. Projevil jsem proto v té době takové schopnosti, že starší a moudřejší lidé, muži i ženy, předpovídali, že ze mě jednou něco bude. O pravidlech verše jsem nevěděl nic a o libozvuku jen málo, a přesto jsem složil a dal vytisknout báseň o noční bouři. Jeden mladý přítel ji přednesl ve vzdělávacím kroužku a nakonec jmenoval autora, takže mi všichni veřejně blahopřáli. Nějaký čas nato jsem si víc než jednou potají zašel do divadla. A pak jsem před týmž kroužkem směle přečetl pojednání s názvem „Na obranu divadla“. Tenhle troufalý kousek vyvolal mezi dospělými ovcemi jistý poprask, protože se jim zdálo, že odhalily vlka v rouše beránčím. Mladá jehňátka, moji vrstevníci, ale bečela hrdostí a radostí. Babička se o tom doslechla. Nedala si práci zjistit, o čem jsem mluvil, a nikdo jí to neřekl. Stačilo jí vědět, že jsem překvapil několik členů sboru, a zvlášť jednoho diakona, kterého si velmi vážila.

Vždycky mi bylo záhadou, kam se poděla moje schopnost vést rozhovor. Dnes nedokážu zaujmout ani toho nejobyčejnějšího člověka. Musí to být tím, že jsem se tolik let stýkal s lidmi, kteří mi nebyli po chuti, že raději přemýšlím po svém a že jsem se nutil mluvit o věcech, které mě nezajímaly. Pamatuji si, že jsem jednou bydlel v noclehárně, kde jeden muž platil za znalce knih, nemocí, politiky, vojenské taktiky a hlavně významu a správné výslovnosti slov. Různí lidé mi o něm několikrát řekli: „Tenhle člověk je učenec. Žádný nevzdělanec jako my dva.“ Potají mě těšilo, že ten pán, o kterém mluvili, mi často skládal poklonu, že vím víc než on: chodil se mě na leccos ptát. Odpovídal jsem mu hodně potichu, protože jsem nechtěl vypadat nijak lepší než lidé, se kterými jsem musel kvůli okolnostem žít. Přesto jsem za těch šťastných učednických let málokdy navštívil nějaký dům, aby mě tam nepozvali znovu, i když začátek mi vždycky kazila bolestná ostýchavost. Jednou večer jsme se tak bavili u známých, kde paní domu byla celý den nemocná, že mi její muž při loučení řekl: „Moje žena se ze své nemoci vysmála. Ušetřil jste mi jednu položku na účtu od doktora.“ Místo aby mi to dodalo sebedůvěry a pomohlo přemoct ostych, stalo se něco jiného. Když jsem od nich dostal pozvání na další večírek, tak mě přemohla představa, co se ode mě bude čekat, že jsem to pozvání za nic na světě nedokázal přijmout. Věděl jsem, že bych ze sebe udělal šaška. Dnes mi ve společnosti nebrání v úspěchu jen ostýchavost. Někdy je to stav mysli, který je ze tří čtvrtin přemítáním. Ten nepustí myšlenku ven, dokud za ní nestojí připravená celá řada dalších. A protože jsem slyšel tolik slangu, moje myšlenky se hned ze své první nahoty často oblékají do téhle látky. V dobré společnosti se pak stydím a jsem zmatený, a než je svléknu a obléknu lépe, do slušnějších šatů, ostatní se unaví čekáním a čest bavit společnost si vezmou sami. Ve druhém roce učení jsem se seznámil s mladou ženou z malé vesnice hned vedle mého rodného města. Byla velmi chytrá a hodně četla dobrou literaturu. Několikrát jsem si s ní moc rád popovídal a pak jsem jí dal do rukou krátkou věc, kterou jsem sám napsal. Její povzbuzení v té rané době se stalo hvězdou, ze které jsem skoro nespustil oči. Podle té hvězdy jsem šťastně proplul hlubinami bídy a odstrkoval stranou Pití, svého prvního důstojníka, který se mě mnohý den a mnohou noc snažil potopit. Byla první, kdo v mé duši poznal něco víc než pouhou chytrost, něco, co znala ze svých knih, ale u živého člověka to ještě nikdy nepotkala. Znal jsem ji jen šest měsíců, když umřela, ale její povzbudivá slova mi znějí v uších od chvíle, kdy je vyslovila.

Umřel i dědeček, muž přímý, poctivý a prostý, který se smrtelně bál dluhů a vždycky měl připravené peníze na obecní poplatky a daně. Hrozil se toho, že by jednou stál před policejním soudem jako obžalovaný, ale stál tam třikrát, a ani jednou ne kvůli vlastnímu přestupku. Jednou ho povolali, aby prohlédl lano, které bylo údajně ukradeno z lodi. Dokázal, že je to lano suchozemské a že se od lodního liší – a obžalovaného propustili. Jindy, v neděli ráno, když dědeček ještě ležel v posteli, přišel detektiv převlečený za chudého dělníka, který skoro umírá žízní. Přemluvil dědečkovu dceru, aby mu přes zadní zeď prodala trochu pití. Následovalo předvolání za nalévání v době, kdy měla být hospoda zavřená a vysoká pokuta, kterou dědeček hned zaplatil. Potřetí to bylo při mém procesu s pěti dalšími zoufalci, jak jsem vyprávěl už dřív. Nebylo na tom člověku nic falešného a měl lví srdce. Tvrdil, že kdysi porazil šampiona z Portsmouthu, ale nejspíš to byl nějaký opilec, který si ten vytoužený titul přisvojil sám. Dědečkova oblíbená historka, kterou jsem od něj slyšel snad stokrát, se odehrála v hospodě. Od jiného muže ho tam dělila jen tenká přepážka a ten muž se hlasitě vychvaloval a ostatní ho obdivovali. Dědeček ho nějakou dobu nechal mluvit, ale nakonec ztratil trpělivost, nahlédl za přepážku a přísně zvolal: „Stop, kapitáne Jonesi! Znal jsem tě, když jsi byl rád za ječný chleba bez másla.“ Kapitán Jones se po té poznámce zarazil, pak rychle strčil hlavu za přepážku a zašeptal: „Pst, pst, kapitáne Daviesi. Na cizím místě není nad to udělat se trochu větším.“

Teď jsem byl v posledním roce učení, trochu jsem se utrhl ze řetězu, řemeslo mě nezajímalo a byl jsem rozhodnutý, že za pár měsíců shodím všechna pouta. Když mi učení skončilo, mistr chtěl, abych u něj dál pracoval. Chvíli jsem to dělal a na někoho, komu ještě nebylo jednadvacet, jsem bral docela slušnou mzdu. Za tři čtyři měsíce jsem si našel záminku a odešel. Toužil jsem vyrazit do Nového světa, ale babička mi na to v žádném případě nechtěla dát peníze. Ucházel jsem se tedy o práci v Bristolu, vzali mě a pracoval jsem tam šest měsíců. Pak mě zavolali domů, protože ta dobrá stará paní umřela. Za těch šest měsíců jsem si v cizím městě, kde mě nikdo neznal, dopřával takové volnosti, že by to kterémukoli muži nenávratně zničilo rozum i zdraví. Mně to na čas umrtvilo všechny spisovatelské touhy. Takhle to dlouho pokračovat nemohlo. Nebýt její smrti, která všechno změnila, byl bych se nejspíš úplně zhroutil. Její majetek spravoval správce a výnosy se měly každý týden dělit mezi tři vnoučata. Byla to dobrá stará duše a já jsem žil dost dlouho na to, abych si vážil každého vlásku na její hlavě. Byla baptistka, rázně odmítala jiná vyznání, divadlu říkala ďáblovo hřiště, nesnášela druhé sňatky a za svého života si o mně myslela tolik dobrého, kolik si já myslím o ní po její smrti. Mnohé drobné laskavosti jsme jí za života prokazovali spíš z povinnosti než z vděčnosti, kterou si tolik zasloužila. Ale ta dobrá stará duše umřela v přesvědčení, že to všechno děláme z vděčnosti. Mně zůstala hanba a lítost, že se jí vděčnosti nedostalo, protože ještě dnes, třináct let po její smrti, žiji z její štědrosti. Po babiččině smrti jsem se nastěhoval k matce a její druhé rodině. Po měsíci nebo dvou neklidu jsem ale vyhledal správce, vymohl si od něj zálohu asi patnáct liber a plný naděje a očekávání jsem se nalodil do Ameriky.

Dospělost

Když jsem přijel do Liverpoolu, seznámil jsem se s mužem, který už v Americe před několika lety byl. Jeho naděje se tehdy nesplnily, a tak se zoufalý vrátil do Anglie, naložil si nový náklad nadějí a teď to zkoušel podruhé, se stejným nadšením jako jiní poprvé, ne-li s větším. Úplně jsem mu věřil a dostal jsem od něj neobyčejný popis té země. Vyprávěl, kolik pater mají některé z nejvyšších domů, kterým se tam říká mrakodrapy. Vyprávěl o dřevěných domech, které se dají přestěhovat z jedné ulice do druhé a lidé uvnitř si toho skoro nevšimnou, takže se klidně dál vaří, zametá a pere. O osamělosti prérií a pouští, o technických divech, které zdolaly vysoké hory a o tom, jak slavný Jih kvete růžemi, zatímco Sever nedokáže před sněhem zachránit jediné stéblo trávy. A to všechno pod jedinou širokou vlajkou. Tolik to na mě zapůsobilo, že jsem hned ten první večer na palubě šel do kajuty třetí třídy a napsal domů dlouhý dopis s podrobným popisem té země. Psal jsem v něm o svém příjezdu do Ameriky a o rozdílu mezi Starým a Novým světem. Ten dopis jsem dal v Queenstownu stevardovi. Napsal jsem ho proto, abych si po příjezdu ušetřil práci s psaním a měl víc času se bavit. Uplynulo několik let, než mi došlo, jak hloupě a nerozvážně jsem se zachoval. Už razítko by prozradilo, že jsem do Ameriky nedorazil, a navíc by ten dopis dostali o několik dní dřív, než mohl z tak dalekých břehů přijít. Rozhodně se nemohu chlubit velkou dávkou zdravého rozumu.

Plavili jsme se v červnu a veliký Atlantik byl hladký jako řeka ve vnitrozemí. Každý chtěl utéct od myšlenek na domov, a tak jsme se často rozezpívali a roztančili až k šílenství. Občas nás upoutala ledová hora na levoboku, nevinná a krásná pro oči cestujících, ale obávaná námořníky, kteří viděli do jejích hlubin. Pak zase loď pod plnými plachtami nebo jiný velký zaoceánský parník po pravoboku. Na palubě se nikdo s ničím nepáral. Cizí lidé se k sobě chovali jako známí a muži a ženy, kteří se nikdy předtím neviděli a nejspíš už nikdy neuvidí, si prokazovali drobné laskavosti. Pak se rozešli, aniž se zeptali na jméno nebo své řekli. Když jsme se blížili k pobřeží, přišla bouřka. Překvapilo mě a trochu vylekalo, jak mocně hřmí a že blesky jsou pomalejší a větší. Zdálo se, že příroda v téhle zemi velkých věcí vládne volnější a silnější rukou, než bývá jejím zvykem v našich hezkých malých údolích a na našich malých zelených kopcích. Myslel jsem, že nastal konec světa. Nijak mě neuklidnilo, když si jeden Američan všiml mého výrazu a řekl, že to nic není proti tomu, co uvidím a uslyším, jestli zůstanu déle v té Bohem požehnané zemi svobodných občanů, kteří ctí zákon.

Američané na mě od začátku udělali ten nejlepší dojem a od té doby jsem nikdy neměl důvod svůj názor měnit. Jsou to laskaví, soucitní lidé a jsou přirozeně hrdí na svou zemi. Nejzahořklejší bývá Američan irského původu. Od mládí si pamatuje, jak si stěžovali jeho rodiče, které nespravedlivé zákony vyhnaly z jejich milované země. Takového člověka není radno zbytečně dráždit, protože život je pro něj vážná věc. Nemá se dráždit hlavně proto, že my Britové nemáme v té věci úplně čisté svědomí a s otevřeným doznáním, které prospívá duši, si dáváme hodně načas. Nejmilejší vlastnost Američanů, které si člověk brzy všimne, je jejich úcta k ženám a to, jak se ženy ze všech sil snaží si ji zasloužit. Za pultem saloonu, jak se tam říká hospodě, neuvidíte ženu, která by poslouchala sprosté vtipy opilých mužů. Ani ženu před pultem, jak pije se svými kumpány sklenku za sklenkou. Ať je žena v soukromí v tomhle ohledu jakkoli slabá, je rozhodně dost silná na to, aby svou slabost neukazovala veřejně. Muž a žena spolu můžou být nešťastní, ale málokdy uslyšíte o ženě, která by nesla stopy mužovy surovosti jako svědky proti němu, jak je to tak běžné u policejních soudů staré Anglie. Za tuhle surovost k ženám jsem se v pozdějších letech v londýnských chudinských čtvrtích moc styděl, protože jsem tak často slyšel, jak se o ní vypráví jako o vtipu.

Tolik jsem toužil vidět různé státy Ameriky, že jsem v New Yorku dlouho nezůstal. Podlehl jsem přemlouvání svého známého z Liverpoolu a jel jsem s ním navštívit nějaké jeho přátele v malém městě ve státě Connecticut. Brzy jsme tam dorazili a měli jsme spolu asi deset dolarů. Amerika tehdy trpěla hospodářskou krizí a lidé se denně vraceli do starého světa, většinou s úmyslem vrátit se do Ameriky v lepších časech. Práci jsem hned nesehnal, a protože jsem nechtěl žít ze štědrosti cizích lidí, vyšel jsem si sám do parku, sedl na lavičku a snažil se vymyslet nějaké plány do budoucna. Říkal jsem si, že můj kufr plný šatů, knih, kartáčů a podobně bohatě vynahradí týdenní ubytování, které jsem tam měl. Rozhodl jsem se: podívám se do Chicaga. Najednou jsem si všiml, že na druhém konci lavičky sedí nějaký muž, a zeptal jsem se ho na cestu do Chicaga, jako by to bylo nějakých směšných patnáct kilometrů, a ne stokrát dál. Ten muž se na mě udiveně podíval a nakonec se zeptal, jestli tam chci jet načerno. Když viděl, že nerozumím, zeptal se, jak jsem na tom s penězi. Zavrtěl jsem hlavou na znamení, že žádné nemám, a on řekl: „Já taky ne. Jestli chceš, pojedeme do Chicaga načerno spolu.“

Tohle byl Brum, proslulý žebrák, který byl jako doma v každém koutě té země, od Atlantiku po pobřeží Tichého oceánu a od severních kanadských provincií po Mexický záliv. Jídlo sháněl tak snadno a v takové hojnosti, že mě každá práce rukama přestala zajímat. V té zemi se jídlo dalo dostat jen za to, že si o ně člověk řekl. Často se samo nabízelo a lidé svou štědrostí nic netratili. Tam jsem se pod Brumovým vedením stal líným ničemou bez valné chuti do práce. Z Londýňáků bývají dobří žebráci. Tulácké bratrstvo v Americe si jich velmi váží. Jsou vynalézaví, mají originální nápady a jazyk, který nikdy nezaváhá. Díky tomu často dosáhnou svého tam, kde jiní neuspějí, a daří se jim tam, kde domácí hladovějí. Můj přítel Brum jimi ale hluboce pohrdal, protože postupovali jinak než on. Brum byl opravdový žebrák. Nežil nárazově, aby jeden den měl všeho habaděj a druhý den nic. Co potřeboval, to si šel vyžebrat, a každé ráno si dělal soupis toho, co mu chybí. Místo aby vypral dobrý kapesník, vyžebral si raději starý, ale čistý, a bez výčitek zahodil dobrou košili, jen aby nemusel přišít knoflík. Tak až do krajnosti hájil důstojnost svého řemesla. Nosit u sebe mýdlo bylo pod jeho úroveň. Zašel do domu jako pořádný člověk a zeptal se, jestli by se mohl umýt, a když bylo ráno chladné, poprosil o teplou vodu. Žebrota pro něj byla opravdu vytříbené umění a potěšení, které ho nikdy neomrzelo. Zažil jsem, že když už se přejedl obyčejného jídla, jako jsou bifteky, kotlety a podobně, žebral o pastilky a bonbony a stěžoval si, tuším, na bolení v krku. I v tak nové zemi, jako je Amerika, je hodně nepřátelských měst. Leží totiž na hlavních cestách mezi velkými městy, která jsou blízko u sebe. Brum ale nikdy neodešel s prázdnou a rozhodně by se nesnížil k tomu, aby si stěžoval na potíže. Říkal, že v každé ulici žije jeden milosrdný Samaritán, a protože dobrý žebrák zaklepe na každé dveře, nakonec musí uspět. Ta dobrá duše může bydlet až v posledním domě, a proto žebrák, kterému chybí trpělivost a vytrvalost, ve svém řemesle neuspěje. Brum byl pomalý člověk a do své práce se pouštěl s umíněnou vytrvalostí. A to mi připomíná, jak mu jednou ta pomalost zachránila život. Rozdělali jsme si oheň v lese, kilometr nebo víc od malého městečka. Brum měl ve zvyku ovinout si před spaním kapesník kolem krku, a tak to udělal i tehdy. Druhý den ráno jsem vstal první. Brum rozvážně vstal po mně a začal si po svém, pomalu a klidně, odmotávat kapesník, když z jeho záhybů k mé hrůze vypadla velká tarantule. Kdyby byl Brum zbrklý člověk, nejspíš by pavouka zmáčkl, ten by se mu zakousl do krku a smrtelně by mu otrávil krev.

Brzy mě zasvětili do tajů jízdy vlakem načerno, bez které se v některých částech té země neobejdete, protože města jsou od sebe hodně daleko. Někdy jsme měli to štěstí, že jsme našli prázdný vagon. Jindy jsme museli jet na spřáhle mezi vagony. A často, když jsme projížděli nepřátelským krajem, jsme jeli na střeše vagonu, aby nás brzdař nemohl ze spřáhla nečekaně shodit. Na některých místech se na trati docela často najde mrtvý muž, vždycky cizinec, často rozjetý vlakem. Úřední vyšetřování vždycky skončí výrokem, že šlo o nešťastnou náhodu, ale my víme své. Proto jsme jezdili na střeše vagonu, abychom v případné potyčce nebyli v nevýhodě. Brzdař dobře věděl, že kdybychom padali, strhli bychom ho s sebou, a tak nijak nespěchal začít s námi válčit. Někdy jsme byli tak zoufalí, že jsme jeli na úzkých železných tyčích pod vagonem, necelý metr nad tratí. Chtělo to pevné nervy. Bylo to nepohodlné, a když jste tak blízko kolejí, zdá se, že se vlak řítí šílenou, nezvladatelnou rychlostí. Na střeše vagonu se naopak i mnohem rychlejší vlak zdá pomalejší a jede mnohem hladčeji a bezpečněji. Někdy na nás někdo namířil revolver a museli jsme seskočit z jedoucího vlaku. Jindy byli brzdaři přátelští a dokonce nám nabídli něco k jídlu, k pití nebo tabák. A když zrovna nikde nebyla vidět zbraň, museli jsme zase my brzdaři pohrozit, že by to s ním špatně dopadlo, kdyby se do nás pletl. Takhle jsme s Brumem projížděli Spojené státy. V noci jsme spali u táborových ohňů a na čas jsme se zabydlovali v prázdných domech.

Jednou v noci nás zastihla tma dřív, než jsme našli vhodné a pohodlné místo k táboření. Zahlédli jsme dům, a protože v okně nesvítilo, usoudili jsme, že je prázdný. Zaklepali jsme na dveře a dutý zvuk, který se ozval, nás přesvědčil, že uvnitř není živá duše. Když jsme zvedli západku a vešli, překvapilo nás, že na zemi leží rozházené židle, stůl a různé domácí věci. Přesto jsme se začali na noc zabydlovat, vyšli jsme zase ven a potmě jsme šmátrali po dřevě. Našli jsme ho, vrátili se, rozdělali oheň a spali tam až do rána. Jako obvykle jsem druhý den vstal první a šel hledat vodu, abychom si uvařili kávu k snídani. Brzy jsem ji našel, a když jsem s ní šel zpátky, všiml jsem si prkna přibitého na průčelí domu. Stálo na něm velkými kostrbatými písmeny „Straší tu“, jako by je malovala ruka, která se třásla strachy. Kdybychom to prkno viděli předešlý večer, bezpochyby bychom ve strachu o život spěchali dál. Takhle jsme si ale uvařili kávu a za denního světla se tomu od srdce zasmáli. V té době mě napadlo pár dní pracovat, ale Brum se u mé práce tak často ukazoval a zubil se na mě, že jsem se za něj začal stydět a sám jsem se propustil. Zdálo se, že si mě zvláštně oblíbil. Nechtěl mě opustit, ale zapřísáhl se, že ani kvůli mně se z něj dělník nestane.

Poslechnout celé · 26 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 3. Léto s tulákem Brumem