Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Autobiografie supertuláka – 5. Zima v americké věznici

William Henry Davies · 22 min

svazek 75 · na dobrou noc · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Autobiografie supertuláka – všech 23 dílů vcelku: W. H. Davies na cestách (9 h 42 min).

Hospodský soud skončil pokutou a pitím pro celý saloon. Tuláci chtějí z městečka zmizet ještě té noci, jenže maršál s nimi má vlastní plány.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Když nejde usnout · Telefon v posteli

O autorovi: William Henry Davies (1871–1940)

Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Autobiografie supertuláka – 5. Zima v americké věznici
  3. Vězeň sám sobě soudcem
Číst celý text (2457 slov)

Autobiografie supertuláka – 5. Zima v americké věznici

Maršál ke mně zřejmě choval trochu úcty, protože jsem se před soudcem nebál říct, co si myslím. Vzal mě stranou a zeptal se, jestli přijmeme pozvání toho občana, kterému soudce hrozil trestem za pohrdání soudem, a přespíme u něj. „Myslím, že ne,“ řekl jsem. „Tohohle města už máme dost a chceme odjet ještě dnes v noci.“ Brzy nato jsme ze saloonu odešli. Sotva jsme ale došli na konec ulice, uslyšel jsem za sebou kroky a k mému překvapení se vedle nás za chvíli objevil maršál. Teď přichází nejpodivnější část celé historky. Často jsem se ji ostýchal vyprávět, protože jsem myslel, že mi ji nikdo neuvěří. „Hoši,“ řekl ten statný chlap, který prý nemohl spát ve dne ani v noci, „jděte k železnici, a kdyby vás někdo obtěžoval, řekněte mu, že vás posílá maršál. Za nějakých dvacet minut tam budu.“ Brzy jsme byli u trati, nikdo nás neobtěžoval a maršál za chvíli přišel za námi. „Poslouchejte,“ řekl nám. Zase jsme byli tam, kde jsme neměli co dělat, na pozemku dráhy, jenže tentokrát na jeho přání a z jeho popudu. „Tady stojí sestavený vlak a za pět minut vyjede. Vlezte do tohohle prázdného vagonu, a na mou duši, nikdo vás tu obtěžovat nebude.“ Udělali jsme to, a když se vlak rozjel, stál maršál vedle vagonu a přál nám šťastnou cestu. „To nic není,“ řekl Brum, když jsem nad tím vším nahlas žasl. „To se stává běžně. Jednou,“ začal, „jsem byl v malém městečku v Ohiu. Viděl jsem, jak z nádraží odjíždí nákladní vlak, a zrovna když se rozjel, naskočil jsem do prázdného vagonu. Když jsem byl v bezpečí, otočil jsem se, postavil se do otevřených dveří a vyhlédl ven. Na nástupišti stál maršál a díval se za mnou, tak jsem mu posměšně zamával na rozloučenou. Jenže vlak, místo aby zrychlil, začal zpomalovat. Zastavil a hned se rozjel pozpátku k nádraží. Než jsem se stačil rozhodnout, co dělat, stáli jsme zase před nádražím. Můj vagon zastavil přímo naproti maršálovi, který na to zřejmě čekal. ‚Haló,‘ zavolal, ‚vylez ven, jsi zatčený.‘ Zavřeli mě a druhý den ráno mě předvedli před soud. Maršál vypověděl, že mě viděl naskakovat na vlak, a z toho mě obvinili. Peníze jsem neměl a už mě měli poslat do vězení, když soudce požádal maršála, aby se mi podíval na ruce. Několik let jsem nepracoval, ale ruce jsem měl pořád tvrdé a mozolnaté. Řekl jsem, že jsem námořník, a ukázal jsem jim na pažích vytetované lodě a kotvy. A ještě jsem nabídl, že jim ukážu Polly Jane pod plnými plachtami přes celou hruď. Soudce zřejmě moc zajímalo, že jsem námořník, a to v tom vnitrozemském městečku víc než tisíc pět set kilometrů od moře. Přátelsky se mě na pár věcí vyptal a pak mě propustil s napomenutím. Na svobodu jsem hned neutíkal. Sedl jsem si a čekal, až soud skončí. Pak přivedli dalšího vězně, kterého viděli, jak se celý předchozí den poflakuje po nástupišti. Přiznal se a řekl, že tam celé hodiny marně čekal na nákladní vlak, který by ho odvezl, kam potřeboval, protože neměl peníze na jízdenku. ‚Moment,‘ vykřikl maršál, ‚to je lež. Sám jsem viděl, jak odjíždí vlak, a ty ses přitom lhostejně poflakoval na nástupišti.‘ ‚Deset dolarů, nebo šedesát dní,‘ řekl soudce. Tak vidíte, jednoho vězně obvinili, že se svezl nákladním vlakem načerno, a druhého, že se nesvezl, když měl příležitost. A to u stejného soudu a u stejného soudce. A ještě něco,“ pokračoval Brum. „Vím o jednom vězni v sousedním státě, který dostal deset let za zpronevěru. Peníze se nikdy nenašly a nejspíš na něj někde bezpečně počkají, až si trest odsedí. Ten vězeň dostává deset dolarů týdně za to, že vede vězeňské účty. Smí mluvit, s kým chce, a dokonce smí chodit po vězení na obchůzky jako dozorce. Jako jediný smí nosit vlastní šaty a večer si smí sám a bez dozoru vyjít na procházku. Jen se musí vrátit do určité hodiny. S těmi schovanými penězi, které mu asi drží někdo z příbuzných, a s deseti dolary týdně za vedení účtů,“ pokračoval Brum, „už po trestu nebude muset nikdy pracovat. Ale poslouchejte,“ řekl Brum vážněji, „některé z těch podivných zákonů jsou pro tuláka výhodné. Zima už je tady a vypadá to, že bude hodně tuhá. Jestli si chcete přes ty nejstudenější měsíce odpočinout a ztloustnout, pojďte se mnou do Michiganu. Tam můžete jít do vězení, aniž byste cokoli provedli, a vzít si deset, patnáct, dvacet nebo třicet dní, zrovna jak se vám zlíbí. Žádná práce, dobré jídlo a každý den tabák. Jinak vás celou zimu nečeká nic než žebrota,“ řekl Brum a čím dál víc se rozehříval. „Ale jestli chcete se mnou do těch požehnaných přístavů odpočinku, kde se dá čas zahnat kartami, kouřením nebo čtením, budete na jaře silní a připravení do práce.“

Mně se ten plán moc nezamlouval. Jednak to byla dlouhá cesta do té části země, a protože byla zima, museli jsme cestovat v noci a spát ve dne. V té době jsem rozhodně nebyl zrovna příjemný společník. Pořád jsem snil a ty sny byly vždycky stejné: malý útulný pokoj s ohněm v krbu, knihy, noviny, tabák, a střídavě čtení a psaní. Každopádně jsme se rozhodli Brumovu radu poslechnout. Místo abychom jeli do New Yorku, vystoupili jsme z vlaku a dali se jinou cestou.

Cesta načerno do Michiganu byla krušná. V jednom městě, kde jsme čekali na vlak, nás maršál vyvedl za město. Museli jsme tedy buď jít pět kilometrů ke stoupání a naskočit tam za jízdy, nebo patnáct kilometrů k další vodárně u trati, kde stavěly všechny nákladní vlaky. Rozhodli jsme se pro to první. Chtělo to ale hbitost, jakou jsem od Bruma skoro nečekal. Stoupání bylo dlouhé a vlak do vrcholu zpomalil asi na patnáct kilometrů za hodinu, a s těžkým nákladem ještě víc. Museli jsme ležet nízko při zemi, aby nás nebylo vidět, dokud se vlak neobjevil. Pak jsme museli běžet vedle něj, vyskočit, chytit se madla a zároveň se nohama zachytit o železný schůdek. Potom jsme mohli přejít na spřáhlo nebo vylézt po žebříku na střechu vagonu. Kdyby ruka nebo noha sklouzla, znamenalo to pád a velmi vážný úraz, nebo smrt. Byl jsem nejmladší a nejhbitější a naskočil jsem na přední část vlaku. Jakmile jsem byl v bezpečí, rozhlédl jsem se a s radostí jsem viděl, že Rudý Australan to zvládl o tři vagony za mnou a Brum hned na vagonu za ním. Na další zastávce jsme se všichni sešli na jednom vagonu, abychom byli připravení, kdyby nám vlaková četa dělala potíže. Po střeše prošel brzdař a přátelsky na nás zavolal. Než vlak dojel do cíle, prošel kolem nás tam a zpátky ještě několikrát, ale vůbec si nás nevšímal. V té části Ameriky to tak často bývá.

Jak jinak nám bylo, když se změnilo roční období! Zdálo se, že ještě před pár dny zpívali ptáci, sady byly obtěžkané zralým ovocem a mohli jsme celou noc spát pod širým nebem. Teď jsme museli rozdělávat velké ohně. Zepředu jsme se pekli a po zádech nám přitom běhal mráz. A první sníh, který mohl napadnout kdykoli, nám měl brzy ztížit i tohle malé pohodlí.

Konečně jsme dorazili do malého městečka v Michiganu. Podle Bruma to bylo okresní město a mělo, jak s potěšením dodal a uchechtl se, moc příjemné vězení.

Vězeň sám sobě soudcem

„Tak,“ řekl Brum, když nákladní vlak vjel do města a zastavil, „teď musíme najít maršála.“ Šli jsme proto k osobnímu nádraží. Brum říkal, že tam maršál chodí několikrát denně, aby mohl odchytit tuláky, kteří městem projíždějí. Došli jsme tam a dupali po nástupišti sem a tam, abychom si rozproudili krev. Hustě sněžilo a vítr foukal v krátkých poryvech, které si nás našly, ať jsme se schovali kamkoli.

Jak na severu padá sníh! Vločka za vločkou se sype bez ustání, až se mělké úžlabiny skoro srovnají s návršími kolem. Sníh si lehne na podzimní listí a přitiskne ho k zemi, takže s ním pak nepohne ani ten nejsilnější vítr. U dveří navrší veliké závěje a matky s dcerami zůstanou uvězněné u vlastních kamen, dokud se otcové a synové nepustí do práce a neprokopou cestu k silnici. Zvláštní sněhové vlaky čistí trať pro osobní vlaky a pro nákladní vlaky s dobytkem nebo jiným zbožím, které se rychle kazí. Ty jezdí po stejných tratích jako osobní. Ostatní náklad se často zdrží o dny, někdy i o týdny.

Byli jsme tam asi čtvrt hodiny, když jsme uviděli maršála. Šel po cestě k nádraží a na prsou se mu zřetelně leskla maršálská hvězda. „Teď nechte mluvit mě,“ řekl Brum, „a já nám zařídím měsíc pohodlí.“ To už maršál stál před námi. „Hoši,“ začal, „na cestování je trochu zima, co?“ „My zimu necítíme,“ odpověděl Brum. „Však vy ji ucítíte,“ řekl maršál. „Tohle je teprve začátek a čeká vás dlouhá a tuhá zima bez oddechu. Ve vězení by vám bylo určitě líp. Šedesát dní v našem vězení vám neublíží, to vám povídám. Patří k nejlepším v Michiganu, ne-li je vůbec nejlepší.“ „Co se toho týče,“ řekl Brum, „mohli bychom si vzít každý třicet dní. Ovšem jen když se nám to vyplatí. Co třeba tabák a jedna dvě whisky?“ „To bude v pořádku,“ řekl maršál. „Tady máte půl dolaru na pití a tabák vám dá šerif.“ „Ne, ne,“ ohradil se Brum, „dejte nám dolar a tři kostky tabáku a vezmeme si třicet dní. A pamatujte, ani o den víc.“ Maršál vytáhl tři kostky tabáku, jako by na takové požadavky byl dobře připravený. Dal nám papírový dolar a požádal nás, abychom šli do Donovanova saloonu na hlavní ulici. Tam za námi během dne přijde. „A to už samozřejmě,“ dodal a mrkl, „byste měli být trochu veselí.“

„Co to má všechno znamenat?“ zeptal jsem se Bruma cestou do saloonu pana Donovana. „Prostě tohle,“ řekl. „Maršál dostane dolar za každé zatčení, u nás tedy tři dolary. Soudce dostane tři nebo čtyři dolary za každé odsouzení a šerif, který vede vězení, dostává dolar denně na stravu za každého vězně, kterého má na starosti. My si dobře odpočineme, budeme v teple, dobře se najíme a vyspíme a nevinní občané to všechno zaplatí.“

Donovanův saloon jsme našli bez potíží. Vešli jsme a objednali si whisky. Shodou okolností tam byli dva cizí chlapi, kteří si v lesích vydělali pěkný balík a přijeli do města peníze rozházet. Díky jejich štědrosti jsme dostali spoustu pití zadarmo. Asi za hodinu a půl jsme zjistili, že jsme v baru sami a nemáme za co pít dál. „Měli bychom jít,“ řekl Brum, a tak jsme vyšli na ulici. Brum uviděl maršála, jak jde ulicí, a začal na celé kolo zpívat, až se někteří obchodníci divili. Rudý Australan už měl dost v hlavě a zapomněl, že tohle máme jen hrát. Řval jako býk a byl veselý doopravdy. Maršál na to rychle přešel ulici a zvolal úředním hlasem, aby to slyšelo několik občanů: „Zatýkám vás pro opilost a výtržnictví.“ A my jsme šli za ním jako beránci. Odvedl nás do šerifova domu, který sousedil s vězením. Šerif byl doma a přivítal nás s otevřenou náručí. „Vítejte, hoši,“ řekl. „Chcete třicet dní a třicet jich dostanete, ani víc, ani míň. A na konci měsíce vám nebude o nic hůř, to vám slibuju.“ Pak zapsal do velké knihy pár poznámek, zhruba naši váhu, výšku a vzhled. Potom nás vedl dvěma nebo třemi chodbami, až jsme došli k velkým železným dveřím. Odemkl je železným klíčem a zavedl nás do velké místnosti, kde bylo třicet nebo čtyřicet vězňů. Někteří četli, jiní přecházeli sem a tam a několik hloučků hrálo karty. A jaké jsme měli přivítání, protože jsme přinesli čerstvé zprávy zvenčí! „Neviděli jste Tlouštíka z Detroitu?“ zeptal se jeden. „Nebo Kida ze Saginaw?“ zeptal se jiný. „Nebo Hubeňoura z Chicaga?“ ptal se další. Brum ty pozoruhodné osobnosti zřejmě znal a odpovídal, jak nejlépe věděl.

V té velké místnosti, kterou vězni užívali společně, bylo dvacet nebo víc cel. Do nich vězni chodili spát, ale nikdy je tam nezamykali. Výjimkou byl snad občas vězeň, který čekal na soud kvůli velké krádeži, zabití nebo vraždě. Brzy přinesli večeři a bylo to dobré, vydatné jídlo. Bylo ho víc, než by zahálejícím mužům stačilo, i kdyby takové jídlo dostávali třikrát denně. A bylo tak dobré, že by mi chutnalo, ať bych byl kdokoli. Jaká to byla tu noc radost být v teple a mít z hlavy starosti na celý měsíc! „Kolik si odsedíte?“ zeptal se jeden. „Třicet dní,“ odpověděl Brum. „To stačí,“ řekl ten druhý. „Jsou i jiná vězení a moc se od sebe neliší. A když člověk na den dva vyjde do zimy, váží si pak víc tepla a pohodlí uvnitř.“

Druhý den ráno nás šerif odvedl do soudní budovy. Sešlo se tam hodně lidí z města, protože se soudil jeden místní a to bylo zajímavější. Na tu scénu jsem často s pobavením vzpomínal. Soudce se tvářil přísně a mluvil vážně a rozvážně, ale my jsme věděli, co nás čeká: třicet dní, ani víc, ani míň. Šerif soudci něco pošeptal a soudce moudře přikývl a přitom se podíval naším směrem. Obvinili nás z opilosti, výtržnictví a rušení veřejného pořádku. Soudce řekl, že nechápe, proč by měli pokojní občané snášet takové výtržnosti od opilých cizinců. Uloží nám pokutu sedm dolarů a soudní výlohy, a když ji nezaplatíme, půjdeme na třicet dní do okresního vězení. Šerif nás pak odvedl zpátky. Když jsme byli zase mezi vězni, nijak zvlášť je nezajímalo, co jsme dostali. Věděli, že jsme chtěli třicet dní a že soudce rozhodl podle našeho přání. Vlastně jsme byli sami sobě soudci.

Každé ráno si šerif vzal šest vězňů, aby zametli a uklidili soudní budovu, která stála necelý kilometr od vězení. Rudý Australan a já jsme s ním několikrát šli, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu. Vězni ale mohli dělat, jak chtěli, a Brum, pokud vím, za celých třicet dní z vězení nevytáhl paty. Všichni věděli, že při těchhle vycházkách se kterýkoli vězeň může sám propustit, když chce, a nemusí se bát, že ho chytí. Maršál a soudce už dostali své dolary za zatčení a odsouzení. A šerif si asi dál účtoval stravu a nocleh a o útěku se nezmínil. Možná se báli přivést uprchlého vězně zpátky, aby neprozradil něco nepříjemného. Každopádně se na svobodu dalo dojít docela pomalou chůzí a rozhodně nebylo potřeba zoufale utíkat. Ostatně nebyl žádný důvod, proč by vězeň před takovými podmínkami utíkal. Sám si je vybral a lepší by muži bez domova v tomhle nevlídném ročním období nikde nenašli.

Když jsme si trest odpykali, šerif po nás chtěl slib, že se vrátíme ještě tuhle zimu, a když ne, tak příští. Pak jsme se vydali do dalšího vězení, asi třicet kilometrů odtud. Vězni o něm mluvili moc pochvalně. Řekli nám, že tam ani není potřeba nechat se naoko zatknout. Můžeme rovnou přijít z mrazu dovnitř. Šerif nás hned přijme u sebe doma a zeptá se, co potřebujeme, a soudce se nám bude věnovat druhý den ráno.

Poslechnout celé · 22 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 6. Na jahodách a malinách

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.