Třicet dní v michiganském vězení, které si tuláci sami vybrali, uběhlo v teple a pohodlí. Teď míří do dalšího, které vězni moc chválili.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Telefon v posteli · Fungují příběhy na dobrou noc?
Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.
Kapitoly
Číst celý text (2597 slov)
Autobiografie supertuláka – 6. Na jahodách a malinách
Dorazili jsme tam a všechno bylo tak, jak nám to popsali. Vězení se od toho prvního nelišilo. Starali se o nás jako o zákazníky, kteří se budou vracet zimu co zimu, když s nimi budou jednat zdvořile a dobře je živit. Takoví hosté pak dají tomu místu přednost před cestou do vlídnějšího podnebí na jihu. Tady jsme se odsoudili k dalším třiceti dnům. Naše místnost byla stejně jako ta první velká železná klec. Uvnitř bylo dvacet čtyři cel ve dvou řadách, dole a na galerii, jako menší klece v té velké. Když nám šerif otevřel železné dveře a my vešli dovnitř, několik kriminálníků vesele zpívalo. Nezpívali o tom, jak touží po svobodě, ale z radosti, že sedí právě tady. Byl tu jen jeden skutečný vězeň. Čekal na soud pro zabití a jen jeho na noc zamykali do cely. V té cele předtím čekal na soud jeden velmi chladnokrevný vrah. Měli jsme tu obvyklou zábavu: karty, zpěv a vyprávění zážitků.
Ten skutečný vězeň byl tu jediný, ostatní nic neprovedli a přišli dobrovolně. A měl velkou smůlu, protože v cele nad ním bydleli dva pořádní vtipálci. Udělali z přikrývek figuru, spustili ji dolů a houpali s ní před jeho celou. Chudák zrovna nespal. Myslel si, že je to Bill Henderson, vrah a bývalý obyvatel té cely, a že ho přišel strašit. Vyskočil z postele a zděšeně vykřikl: „Proboha, Bill Henderson!“ Než se ze strachu vzpamatoval a mohl se podívat klidněji, figura zmizela. Všechno šlo podle plánu a vězni byli nadšení. Celý den totiž naznačovali, že tu straší Hendersonův duch, aby tomu chudákovi pocuchali nervy. Za noc to udělali jen jednou, aby oběť nezačala pochybovat, že jde o opravdového ducha. Pokaždé, když přišel šerif, si mu vězeň stěžoval na ducha vraha a prosil, aby ho přestěhovali nebo aby ho brzy soudili. Šerif ho vždycky poslouchal s posměšným úsměvem. Když se podíval do tváří ostatních vězňů, asi tušil, jak to je. Jak tihle šerifové, maršálové a strážníci pohrdají zbabělostí a jak si váží nebojácnosti nebezpečných mužů! Myslím, že nejeden šerif vydal klíče od vězení lynčujícím davům a zapomněl na svou povinnost, protože se mu hnusilo, jak se bojí člověk, za kterého odpovídá. A nejeden šerif by položil život za zločince, který svou celu snáší s klidnými nervy, tvrdý a lhostejný.
Tu zimu jsme navštívili několik vězení a všude nás pohostili. Z posledního jsme vyšli v polovině dubna.
Později jsem slyšel, že tenhle systém, kterému se říkalo kšeft, hned příští zimu úplně zatrhli. Jeden šerif byl prý lakomý a šidil vězně na jídle, dával jim ho míň a horší. Ctihodní občané chodili do vězení, obvykle v neděli, aby vězňům řekli pár soucitných slov. A tak si jim ti nespokojení kriminálníci stěžovali, že dostávají málo jídla. Řekli jim, že nic neprovedli, že šli do vězení, protože jim slíbili pohodlí, a že ho nedostali. Když to občané slyšeli, založili výbor a brzy zjistili, že celý systém je prohnilý. Pochopili, že je úředníci okrádali, a několik jich sesadili. A výsledek byl ten, že tuláci už nikdy do té části Ameriky za pohodlnými vězeními nejezdili.
Den dva nás po zimní zahálce unavila i ta nejmenší námaha, ale celkem vzato jsme byli v dobré kondici. Tehdy přišel Rudý Australan s prvním návrhem. Znal ovocnou farmu, kde už dřív pracoval, „přímo tady v tomhle státě,“ řekl, „na břehu Michiganského jezera.“ „Jak dlouho ta práce trvá?“ zeptal jsem se. „Celé léto,“ odpověděl, „a šikovný chlap si dobře vydělá.“ „Dobře,“ řekl jsem. „Jestli si vydělám slušné peníze, vrátím se pak do Anglie, domů.“ Brum souhlasil, a tak jsme ten večer rozdělali oheň u vodárny u trati. Chtěli jsme naskočit na první nákladní vlak, který pojede naším směrem. Když vlak přijel, pořád jsme se courali u ohně, který byl dost daleko od trati. Vlak zapískal dřív, než jsme čekali, a rozjel se. „Rychle!“ vykřikl Rudý Australan a rozběhl se za odjíždějícím vlakem. Vlak zrychloval, a když jsem k němu doběhl, skoro jsem se bál naskočit. Rudému Australanovi se to povedlo, ale na další zastávce jsme ke svému velkému zklamání zjistili, že Brum zůstal pozadu. Vystoupili jsme a čekali na další vlaky, protože jsme mysleli, že brzy přijede za námi. Brum ale nebyl v žádném, a tak jsme pokračovali v cestě. Mysleli jsme, že se s ním potkáme později. Už jsem ho nikdy neviděl. Předtím si stěžoval, že rok ještě není dost provětraný na svobodu, a navrhoval další krátký pobyt ve vězení. Když o nás přišel, určitě to tak udělal.
Na česání
Do ovocného kraje jsme dorazili týden nebo dva před začátkem česání. Přišli jsme brzy a bez centu, ale štědří farmáři nám dali všechno, co jsme potřebovali. Úřady nás nijak neobtěžovaly, i když jsme na okraji měst rozdělávali velké táboráky, zabírali stohy sena a prázdné kůlny a celé hodiny se poflakovali po hlavních ulicích. Dobře věděly, že bude potřeba každého muže, aby se všechno ovoce stihlo očesat. Úroda totiž slibovala víc než v minulých letech. V pátek ráno, když už se všude vědělo, že česání začne příští úterý, řekl Rudý Australan, že je čas zajít za farmářem, u kterého dřív pracoval. Vyšli jsme tedy z hezkého přístavního městečka Saint Joseph na jezeře a loudali jsme se. Farma byla jen osm kilometrů od města, a tak jsme tam došli za dvě hodiny. Farmář a jeho žena zaměstnávali několik pomocníků a pomocnic, ale vlastní děti neměli. Rudého Australana hned poznali a vlídně ho přivítali, což dobře svědčilo o tom, jak slušně se tu Rudý dřív choval. Starý muž mu lámanou angličtinou řekl, že pro Rudého bude mít vždycky práce dost, i pro ostatní, které s sebou přivede.
Bylo mi tehdy asi dvacet tři let, ale vypadal jsem mnohem mladší a nijak jsem nepůsobil nebezpečně, a se starými manžely jsem si brzy výborně rozuměl. Tak dobře, že si mě na konci léta ti hodní staří lidé vzali stranou. Česáči tehdy odcházeli spokojení, stejně jako farmář. Navrhli mi, že si mě adoptují za vlastního syna. Naučí mě vést farmu a po jejich smrti bude moje. Těm laskavým lidem jsem mohl odpovědět jen tak, že už mám dobrý domov a rodiče v Anglii a že se tam chci vrátit s tím, co si za léto vydělám.
Nejdřív dozrály jahody. Jejich trsy rostly patnáct až třicet centimetrů nad zemí. Klečeli jsme na rozpáleném slunci, které nám tak pražilo na ohnuté šíje, že kůže za den dva ztmavla do barvy ořechového mořidla. Suchá písčitá půda pálila přes oblečení, až jsme měli kolena plná vyrážky. Takové horko lidem často pomátlo rozum a někdy je i rovnou zabilo. Česání na jihu má ještě jiná, horší nebezpečí. Nikdy nezapomenu, jak jeden muž s křikem vyskočil a v bolestech si třepal pravou rukou. Rozhrnul husté listí, aby našel plody schované pod ním, a vyrušil přitom smrtelně jedovatého hada, který ho do té provinilé ruky kousl. Had byl moc malý, ale mnohem jedovatější než mnozí jiní, dvacetkrát delší a těžší. Když jsem česal na jihu, zemřelo takhle několik lidí. V Michiganu se toho moc bát nemuseli, ale často jsme si přáli zalézt pod nízké zelené listy a aspoň na chvíli se schovat před sluncem. Farma sahala až k jezeru. Když jsme skončili denní práci, spěchali jsme tam a skočili do studené sladké vody, která se nikdy neohřála a dala se klidně pít. Potom jsme se vrátili, uvařili si večeři pod širým nebem, zabalili se do dek a celou noc leželi pod hustou korunou stromu. Ovoce se každou noc posílalo do Chicaga na ranní trh. V neděli ale trh nebyl, a tak jsme odpočívali v sobotu a v neděli česali na pondělní trh. Každou sobotu brzy ráno jel Rudý Australan farmářovou bryčkou do města. Během dne se vrátil s novinami, tabákem, sirkami a potravinami, které jsme potřebovali. Vejce, máslo, mléko, brambory a ovoce jsme totiž mohli mít od farmáře, a ovoce dokonce zadarmo, stačilo si ho natrhat.
Rudý mi připadal jako nadprůměrně inteligentní muž. Pokud jsem mohl posoudit, málokdy udělal chybu v mluvnici nebo ve výslovnosti. Ale že by si myslel, že se slova při čtení vyslovují jinak než při mluvení, to byl velký šok pro mě i pro některé jeho nejméně vzdělané posluchače. Užasle se po sobě dívali. Vždycky mě moc zajímaly zápasy pěstí, s rukavicemi i bez nich. Rudý tvrdil, že osobně zná nejlepší boxery z Austrálie, a sám byl prý amatér ve střední váze, kterému nejeden profesionál záviděl. Často mě bavil historkami o nich, kterých si sportovní noviny nevšimly. Hned první sobotu česání se Rudý vrátil z města s novinami. Byla v nich podrobná a živá reportáž, kolo po kole, ze zápasu o titul mistra světa v lehké váze. Jeden soupeř byl z Austrálie a druhý z Ameriky. Rudý samozřejmě fandil Australanovi, a ten k jeho radosti soupeře porazil. Rudý Australan byl velmi skromný člověk. Noviny si vždycky četl potichu a skoro bez poznámek, aby se vyhnul hádkám. Tentokrát je ale otevřel a začal číst nahlas tak směle, že mě to ohromilo. Nejvíc mě ale překvapilo, jak do slov vkládal slabiku navíc. Znělo to moc legračně. Například v popisu pátého kola stálo: „Když ho srazil k zemi, bolestně se zvedl a z nosu se mu proudem řinula krev.“ Nemohl jsem se tomu podivnému přednesu nesmát nahlas. Rudý si myslel, že fandím tomu rváči z Austrálie, a tiše, ale od srdce se pochechtával. O tom zápase jsme si měli ten den co povídat. Rád se dívám na dobrý technický zápas mužů, kteří umějí používat ruce, ale raději bych šel třicet kilometrů pěšky, než abych se díval, jak se rvou zvířata. I když mám tichou povahu, láska ke zvířatům mě může kdykoli dostat do nebezpečí. Když jsem četl o pokusech na zvířatech, často se mi zdálo, jak do takové laboratoře směle vtrhnu a rozeženu doktory železnou tyčí. Přeřežu provazy a zvířata osvobodím, ať mě pokoušou a poškrábou, jak chtějí. Možná bych vypadal směšně, kdybych šel přeplněnými ulicemi s ubohým krotkým tvorem pod každou paží, ale při dobrém skutku by mi to moc nevadilo.
Po dobrém měsíci na jahodách jsme tři týdny česali maliny a pak čtyři týdny ostružiny. Na jahodách se dalo dobře vydělat, na malinách mnohem míň. Ostružiny vynášely stejně jako jahody. Rostly na nízkých keřích, u kterých jsme se skoro nemuseli shýbat, a tak to nebyla taková dřina jako u jahod, které bývaly napůl zahrabané v zemi. Na konci sezóny mi po zaplacení všech výdajů zůstalo přes sto dolarů.
Pak nastal konec česání a farmář nás vyplatil. Byl to Němec. Skoro všichni farmáři v té části země byli Němci nebo německého původu. Mluvili německy, kdykoli mohli, a anglicky jen tehdy, když museli. „Vy zase přijít, příští léto,“ řekl Rudému Australanovi a mně, když jsme odcházeli. „Protože já vás dva znát až dost.“ Zčervenal jsem, protože to znělo, jako by nás znal víc, než by si přál. Ale věděli jsme, jak to myslel. Nabídl nám, že nás odveze do Saint Joseph, ale my jsme radši šli pěšky. Měli jsme na to celý den a půl noci, než odtamtud vyplula loď do Chicaga.
„Tak,“ řekl jsem Rudému Australanovi, když jsme si to šlapali po cestě, „většinu dolarů si ušetřím a nechám si po ruce jen dva tři na jídlo a drobné výdaje. Z Chicaga do New Yorku pojedu načerno. Tam si zaplatím lodní lístek do Liverpoolu, koupím si lepší šaty a pak pojedu vlakem do jižního Walesu. A až dorazím domů, ještě mi zbude libra nebo dvě.“ „Pojď na skleničku,“ řekl Rudý, „a já ti povím, jak se může dostat do Anglie kterýkoli chlap, i když nezná moře ani lodě a není námořník, topič ani kuchař. A nejen že si cestu odpracuje, ale ještě za to dostane zaplaceno.“
Několik měsíců jsme nevypili ani kapku alkoholu. Cestou do Saint Joseph jsme minuli jednu nebo dvě hospody a Rudý se na ně díval až příliš přátelsky, ale až do téhle chvíle mu nestačila odvaha mě pozvat. „Dobře,“ řekl jsem. Těšilo mě, že nejen ušetřím za lístek, ale ještě si vydělám na vlak v Anglii. „Plout brzy ráno přes jezero na palubě bude určitě zima a sklenička whisky nás trochu zahřeje.“ Bohužel, stalo se to, co obvykle: opili jsme se. A s kocovinou a po rozbouřené plavbě jsme do Chicaga přijeli prokřehlí, ztuhlí a celkově nám bylo všelijak.
Často jsem slyšel, jak se námořníci ze slaných moří posmívají těm ze sladké vody. Ale já jsem přeplul Atlantik asi osmnáctkrát a několikrát jsem plul přes jezera. Podle mě jsou ta obrovská vnitrozemská jezera pro plavbu zrádnější a mnohem nebezpečnější než širé moře.
Po plavbě jsme si samozřejmě museli dát další whisky, a protože jsme nespali, účinek se dostavil skoro okamžitě. Úplně jsem rozum neztratil, a tak jsem Rudému navrhl, abychom šli do nějakého hotelu, nasnídali se a pak si šli na hodinu dvě lehnout, řekněme do oběda. To by nás osvěžilo. Bylo osm hodin ráno a Rudý se bohužel dal do řeči s jedním pánem, který něco věděl o Austrálii. „Jo,“ řekl vážně, když si můj návrh vyslechl, „ty jsi mladý a vypadáš opile a ospale. Měl by ses řídit vlastní radou. Hotel je ob jeden dům odsud, a až se vrátíš, najdeš mě tady.“ Nechtělo se mi brát ho za rameno a jemně ho odtahovat od toho cizího pána, jehož povídání si tak zjevně užíval. A už vůbec ne hospodskému přímo před očima. Nechal jsem ho tam, v hotelu jsem zařídil nocleh pro dva a šel spát. Pořádně jsem se vyspal, vydatně najedl a cítil se úplně svěží. Pak jsem se vrátil za Rudým. Našel jsem ho uprostřed šesti povalečů a toho pána, o kterém už jsem mluvil. Když mě uviděl, vrávoravě vstal, šel mi naproti a vzal mě stranou. „Přišel jsi právě včas,“ začal, „protože sklenice, jak vidíš, jsou prázdné. Zaplať všechno, co se objedná, a já ti to ráno vyrovnám.“ „Co se stalo?“ zeptal jsem se. „Co jsi udělal s víc než osmdesáti dolary?“ Lišácky mrkl, usmál se, jak nejchytřeji uměl, a řekl: „Schoval jsem peníze, jako vždycky v takových případech. Nejspíš jsou v podšívce kabátu. Ale ať jsou kdekoli, můžeš se spolehnout, že jsou v bezpečí.“ Vím, že ani s pomocí dvaceti nejzarytějších opilců by za tak krátkou dobu nepropil osmdesát až devadesát dolarů. Rudý si vydělal devadesát pět a půl dolaru a do chvíle, kdy jsem od něj odešel, utratil jen málo. Došel jsem k závěru, že ho okradli a že se mu to stává na každém flámu. Objednal jsem rundu pro všechny a odešel jsem. Věděl jsem, že Rudý brzy půjde za mnou, a taky že šel, a hned. Přemluvil jsem ho, aby si šel lehnout. Druhý den ráno jsem viděl stejné podivnosti jako předtím. Zalézal do koutů a do postranních uliček a ohmatával si podšívku šatů. Nestačilo mu, že na podšívce čepice nevidí žádnou díru. Musel ji držet v ruce a prohmatat každý centimetr. „Někde u sebe,“ opakoval pořád, „mám schované tři dvacetidolarovky. Jasně si pamatuju, že jsem je schovával, ale za nic na světě si nevzpomenu kam.“ „Okradli tě,“ odpověděl jsem trochu znechuceně. Teď jsem ho v té situaci opustit nechtěl. Spíš mě mrzelo, že jsem od něj neodešel dřív, dokud měl skoro tolik co já. Rozdělil jsem se s ním o své dolary a dotčeně jsem řekl: „Čím dřív to rozházíme, tím líp.“ Utratili jsme to v Chicagu za týden a byli jsme zase bez centu. „Zase je tu zima,“ řekl jsem trochu přehnaně, „a jsme na tom stejně jako loni na konci léta. Co teď?“ „Peníze nemáme,“ řekl Rudý, „ale nic nám nebrání, abychom se podívali do Anglie, jak jsme chtěli. Pojedeme bez otálení načerno do Baltimoru. V tom přístavu mě znají předáci dobytkářů i majitelé dobytka a skoro určitě dostaneme loď, hned jak přijedeme.“ Koneckonců, pomyslel jsem si a těšil jsem se na nový zážitek, jedna plavba neuškodí.
Poslechnout celé · 24 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 7. S dobytkem přes oceán
O textu
- Autobiografie supertuláka – 6. Na jahodách a malinách (The Autobiography of a Super-Tramp (1908) – Chapter VIII: A Prisoner His Own Judge – second part; Chapter IX: Berry Picking) – William Henry Davies
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




