Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Autobiografie supertuláka – 17. Po venkovských cestách

William Henry Davies · 29 min

svazek 93 · na dobrou noc · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Autobiografie supertuláka – všech 23 dílů vcelku: W. H. Davies na cestách (9 h 42 min).

Po jediném odpoledni zpívání na ulici má William Davies gridlování dost. Ráno v noclehárně v Rugby se ukáže, že jeho společník si poradí i bez něj.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Když nejde usnout · Telefon v posteli

O autorovi: William Henry Davies (1871–1940)

Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Autobiografie supertuláka – 17. Po venkovských cestách
  3. Na rovinu
Číst celý text (3106 slov)

Autobiografie supertuláka – 17. Po venkovských cestách

Druhý den ráno po snídani mi můj včerejší společník navrhl, abychom si dali pořádných osm hodin práce. Hned jsem ho ale přerušil a řekl mu, že takové řemeslo pro mě není. V noclehárně bylo několik žen, některé vdané, jiné svobodné, a většina z nich vyráběla a prodávala ozdobné výšivky. Když jsem s ním tak rázně skoncoval, sedl si můj společník k jedné z nich, na druhém konci kuchyně. Ta žena byla zřejmě manželkou brusiče nožů a nůžek a měla asi sedmiletou holčičku. „Jo,“ odpověděla ta žena na nějakou jeho otázku, „můžeš si tu malou vzít na celý den. Mary Ann s gridlerama nechodí zdaleka poprvé a ví stejně dobře jako ty, co se od ní čeká.“ Zanedlouho nato můj společník a dítě té ženy odešli z kuchyně spolu. Později jsem to viděl ještě mnohokrát. Skoro každá žena, která o sobě říká, že je pravá pocestná, k tomu svoje dítě půjčí. Žena nebo dítě samozřejmě dostanou kus výdělku. Když tedy vidíte muže s dítětem nebo s několika dětmi, nemusí to vždycky být jejich otec. S těmi dětmi se málokdy zachází špatně, až na to, že musí chodit po cestách. Častěji je spíš rozmazlují, zvlášť když brzy ukážou tu mazanost, kterou budou v životě potřebovat a kterou se rodiče chlubí.

Jaká veselá parta žebráků se tu sešla! A jak měli všichni plné ruce práce, vyráběli zboží na prodej, prali a spravovali si šaty! Dva tři z nich seděli bez košile, dokud jim neuschla.

Říká se „špinavý tulák“ nebo „špinavý jako tulák“, ale to neplatí vždycky, jen občas ve velkých městech. V mravním smyslu by se to ovšem dalo říct o všech. Jeden druh tuláka chodí od chudobince k chudobinci. Takový člověk musí každý večer přísně dodržovat pravidla čistoty, a tak není o nic méně čistý, často i čistší, než spousta lidí, kteří mají doma koupelnu a málokdy ji používají. Jiný druh tuláka je hrdý na to, že je dobrý žebrák. Chudobincem pohrdá, ale dobře ví, že k úspěchu potřebuje čistý vzhled. Kdo proto vejde do obyčejné noclehárny, hned vidí, jak moc se tu lidé snaží být čistí. Zní to divně, ale nejšpinavěji vypadající tulák bývá často ten nejpoctivější a nejslušnější. Nemá totiž odvahu žebrat o jídlo ani o šaty a do chudobince taky nevkročí. Viděl jsem to tolikrát, že bych mnohem spíš uvěřil špinavému otrhanému tulákovi, kdyby mi řekl, že ještě před půl rokem měl dobrý domov, než jeho čistšímu kolegovi, který mi to sám od sebe tak horlivě vykládá. Právě člověk, který měl dobrý domov a o kterého se starali jiní, nejrychleji zchátrá, když se musí obsluhovat sám, prát si a záplatovat šaty. A čím výš dřív stál, tím níž na společenském žebříčku klesne.

Na cestách není těžké najít společnost. Ten podomní obchodník, o kterém jsem už mluvil, se mě zeptal, jestli jdu směrem na Coventry a jestli chci cestou obchodovat. Odpověděl jsem, že možná ano, ale že to nevím jistě. Přitom jsem věděl, že spíš ne. „Tak pojď,“ řekl, „a obchoduj, jestli budeš mít chuť. Ale varuju tě, pro gridlera je to hodně chudá cesta.“ Vyrazili jsme hned a cestou jsem mu všechno pověděl: jak jsem si poprvé zkusil gridlování, jak se mi to nelíbilo a jak mi déšť zničil zboží. Neměl jsem zboží ani peníze na nové, a tak jsem se nemohl slušně živit jako podomní obchodník. „Povolení k podomnímu obchodu ale máš, ne?“ zeptal se. Řekl jsem, že ano, a dodal jsem, že jsem s ním zatím nevydělal ani penny.

Jak jsme si tak vykračovali a povídali, přišli jsme do malé vesnice. Podomní obchodník se najednou zastavil a zeptal se mě, jestli bych mu nechtěl pomoct trochu obchodovat. Věděl jsem, že něco udělat musím, protože jsem měl v kapse jen dvě a půl pence, a tak jsem ho ujistil, že chci. Vytáhl z ranečku dva svazky tkaniček, kožených a mohérových, dal mi je do rukou a řekl: „Ty obejdi jednu stranu vesnice a já se postarám o druhou.“ Prošel jsem kolem několika domů, než jsem sebral odvahu zaklepat na dveře. Pak jsem ale viděl, jak klidně chodí od dveří ke dveřím, a tak jsem se přemohl a začal dělat totéž. Pokud jsem mohl posoudit, dařilo se mi dokonce líp než jemu. To mě tak povzbudilo, že mi brzy bylo líto, že už na mé straně vesnice nezbyly žádné domy. Místo abych trpělivě počkal, až skončí, dostal jsem zoufalý nápad a vrátil jsem se k domům, které jsem předtím minul. Potom jsme si to šinuli dál ke Coventry a ještě ten večer jsme tam došli.

V Coventry jsme spolu obchodovali čtyři nebo pět dní a výsledek byl, že jsem měl v kapse devět šilinků a nějaké pence. Ten podomní obchodník chtěl strávit týden nebo dva u bratra v Birminghamu, kterého už pár let neviděl. Než jsme ale z Coventry odešli, přemluvil mě, abych si koupil zboží za tři šilinky. „Nenech nikdy uběhnout den, abys aspoň trochu neobchodoval,“ řekl mi, „a nikdy nedopusť, aby ti zboží došlo.“ Došli jsme do Birminghamu. Tam mi ukázal a doporučil noclehárnu, rozloučil se se mnou a moc si přál, abychom se ještě někdy potkali.

Jako obvykle jsem se hned po zaplacení noclehu ptal na veřejnou knihovnu. Tolik se mi tam líbilo, kolik měli časopisů a novin a jak pohodlně se člověk mohl usadit, že o obchodu nemohlo být ani řeči. Až třetí den mi nepříjemně došlo, že za jídlo utrácím poslední tři měďáky. Rozhodl jsem se tedy, že budu měsíc nebo déle obchodovat na okraji Birminghamu, abych si mohl večery užívat v jeho knihovně. Jenže na tohle řemeslo jsem se zřejmě nehodil. Podomní obchod chtěl vytrvalost, kterou jsem rozhodně neměl. Když někdo nechtěl nic koupit, místo abych mu vychvaloval, jak je moje zboží levné, odešel jsem zaraženě k dalšímu domu. Úspěch nebo neúspěch v tom kupování a prodávání byl prostě věc jazyka. Velký silný chlap s vytrvalým jazykem dokáže z lidí vymluvit almužnu, zatímco kolem tichého slepce lhostejně procházejí. Podomní obchod s pár levnými tkaničkami a pár balíčky obyčejných špendlíků nebo jehel byl ovšem nakonec jen jiné jméno pro žebrotu. A bylo pro nás dobře, že to lidé věděli, protože často zaplatili i za to, co si odmítli vzít. Věděli, že v obchodě by ty věci dostali mnohem levněji. Na omluvu takového podvodného prodeje se od člověka čekalo, že bude vyprávět nějaký smutný příběh. To mi dělalo potíže, leda když se mě někdo zeptal přímo. A lidé často, i když nic nekoupili, ještě chvíli stáli s rukama v kapsách, připravení pomoct, jakmile se člověk přizná k nouzi. Kolikrát mě lidé zavolali zpátky, když jsem už odcházel od jejich dveří, a pomohli mi. Z toho jsem poznal, že lidé často čekali jen na nějaký smutný příběh o chudobě, který by jejich první soucit posílil. Takhle se jistě dalo nějak živit, pokud člověk mluvil bez ustání, chodil celé hodiny od domu k domu a od ulice k ulici a pokud v obchodě neuspěl, prosil o almužnu. Obcházel jsem domy přes dvě hodiny a vydělal jsem devět pencí, i když uznávám, že skoro všechno byl čistý zisk. Když jsem se díval na tu ubohou částku, změnil jsem názor na možnosti velkého města. Došel jsem k závěru, že malá venkovská města a vesnice mě nakonec uživí ochotněji, i když na to možná nemají víc peněz. Místo abych se vrátil do města, dal jsem se tedy po silnici k Warwicku. Tam už jsem chtěl pořádně mluvit. A kolik domů jsem obešel s tím samým předsevzetím! Bohužel jsem prošel spoustou měst a nikdo v nich můj hlas ani neuslyšel.

Na rovinu

Cestou do Warwicku jsem se dal do řeči s jedním brusičem a šli jsme do toho starobylého města pospolu. Když jsme tam došli, hned jsme hledali noclehárnu. Brzy jsme ji našli, ale k mému překvapení se paní domácí, velká kostnatá a nepořádná ženská, přísně podívala na mého společníka a řekla: „Brusiče do domu nepustím.“ Tehdy jsem ovšem ještě nevěděl, co jsem slyšel později. Ze všech lidí na cestách, ať dělají cokoli, je brusič myslím ten nejvíc nenáviděný. Obvykle je to opilec a pobuda a kleje. A když se s někým pohádá, a to bývá skoro vždycky, jen tak nepřestane. Skromnější nocležníci ho nesnášejí, protože se v noclehárně chová víc jako doma než sám domácí. Často jsem slyšel pocestné vyprávět o malé vesnici na severu Anglie, do které si brusiči netroufnou vkročit, projít jí ani v ní přespat. A mnozí pocestní litují, že takových vesnic není po celé zemi víc. Před lety se tam prý přehnala velká vichřice. Strhla střechy domů a srazila kostelní věž, mnoho lidí bylo zraněno a nemálo jich zahynulo. A druhý den po té velké pohromě se náhodou na ulicích objevili dva nešťastní brusiči, kteří přišli do městečka předešlého večera a spali v hostinci. Hlasitě volali a nabízeli, že nabrousí, co kdo potřebuje. Obyvatelé si ty chudáky nějak spojili s vichřicí, pustili se do nich, zbili je a vyhnali z městečka. Jen tak tak vyvázli životem. Od toho dne do městečka nepřišli brusiči ani velké vichřice. I ve větších městech mají brusiči často velké potíže sehnat nocleh. Tehdy jsem to ale nevěděl, jinak bych o společnost jednoho z těch opovrhovaných lidí rozhodně nestál.

V další noclehárně nás pustili dovnitř, ale ani tamější paní domácí z toho nebyla nadšená. Šla za námi do kuchyně, beze slova si dala ruce v bok a přísně se dívala na mého brusiče. Jako by říkala: „Jestli chceš začít s nějakými kousky, tak hned, brusiči, teď tě mám na očích, a uvidíme, kdo je tu pánem.“ Tiše jsme se posadili a paní domácí si myslela, že její postoj zapůsobil. Odešla z kuchyně a nezapomněla se ještě naposledy podívat po mém brusiči. Ten se ze všech sil snažil skrýt nervozitu, prudce bafal z dýmky a div se přitom nezadusil.

V místnosti bylo deset nebo patnáct mužů a někteří z nich připravovali práci na další den. Dva vyráběli umělé květiny. Jeden pracoval s měděným drátem, kroutil ho a ohýbal do vidliček na opékání chleba, stojánků na talíře a závěsů na květináče. Další dva obchodovali s hadry a kostmi, to jsem poznal, protože jsem je viděl, když jsem přišel, jak na dvorku přebírají svoje zboží. Jeden byl podomní obchodník, to prozrazoval jeho raneček. Často se k němu nedůvěřivě otáčel, jako by se bál společnosti. Jeden byl muzikant, poznal jsem to podle obyčejné plechové píšťalky, která mu trčela z náprsní kapsy kabátu. „Tak,“ řekl jsem si a podíval se na muže po své pravici, „tohle je mezi nimi jediný slušný dělník.“ Měl na sobě čisté kalhoty z pevné bavlněné látky, kabát z hrubého námořnického sukna a na krku velkou čistou bílou šálu. „Brusič?“ zeptal se, když zachytil můj pohled dřív, než jsem stačil uhnout. „Ne,“ odpověděl jsem, „podomní obchodník.“ „Aha,“ řekl, „nevšiml jsem si, že bys nesl raneček, když jsi přišel.“ Bohužel, svoje malé zásoby jsem klidně unesl v kapsách. „Ne,“ odpověděl jsem, „většinou moc zboží nenosím.“ „To bych taky neřekl,“ odpověděl a podíval se na moji nohu. „Tobě by měla stačit bible, a ještě by tě slušně uživila.“ Když jsem odcházel z Londýna, udělal jsem si shodou okolností v kapsách místo pro dvě knihy, ke kterým jsem se zatím skoro nedostal. Jedna byla bible a druhá malé levné vydání Wordswortha v papírové obálce. Když tedy ten muž zmínil bibli, byl jsem moc zvědavý, jak se člověk může živit tím, že nosí takovou knihu. Abych se to dozvěděl, řekl jsem mu: „To bych neřekl, že se s biblí dají vydělat nějaké peníze.“ „Proč ne?“ zeptal se. „Když neseš v ruce slušný hrábě, tedy hřeben, parádní čmuchačky, to jsou nůžky, a kartičku pěkných manžetových knoflíčků a knoflíčků do košile, to je jistě dobrá bible, která tě uživí. Ale na natahovákách, tedy tkaničkách, nebo na balíčku obyčejných píchaček, to jsou jehly, se moc nevydělá. Já,“ pokračoval, „žebrám na rovinu. Žádám rovnou a v ruce nic neukazuju. Myslel jsem, že patříš k tomu brusiči, a jsem rád, že ne. Ten se dost nadře, když za sebou tahá ten starej rozviklanej krám po celý zemi. A je na tom líp než já? Já mám vždycky šestnáct čtvrtpenny na pelech, tedy na postel, dostanu bašty, tedy jídla, kolik sním, a málokdy si večer lehnu, abych nebyl napůl nachlastanej, prostě napůl opilej. Protože chlastu mám, to ti povím, vždycky dost.“ Byl jsem zvědavý, jak ten člověk pracuje, a chtěl jsem slyšet, s jakými historkami chodí za lidmi. Řekl jsem mu tedy, že ho druhý den doprovodím až do Stratfordu, jestli nebude proti mé společnosti nic mít. I já jsem chtěl to město navštívit, než se vydám k Londýnu. S tím návrhem zřejmě úplně souhlasil.

Druhý den ráno jsme se nasnídali a vyrazili. Sotva jsme vyšli z noclehárny, viděl jsem, jak ten rovinář s úžasnou čilostí kličkuje z obchodu do obchodu, spíš jako zákazník než jako žebrák. S jakým úspěchem, to jsem nevěděl. Vcházel tam s úsměvem a se stejným úsměvem vycházel, až jsme nakonec došli tam, kde obchody končily. Nesvěřil se mi, jestli uspěl, nebo ne, ale štědře mi nabídl, ať si zakouřím. Nacpali jsme si dýmky, ale zrovna když jsem chtěl škrtnout sirkou, společník mě přerušil: „Počkej, až nás mine ten nebeský lodivod.“ Podíval jsem se po silnici a uviděl jsem faráře, jak k nám rychle jde. V ruce něco nesl a zblízka se ukázalo, že je to modlitební kniha. Když byl ten černý kabát na metr od nás, společník ho velmi vážným hlasem oslovil. Z nevědomosti, nebo možná v rozrušení mu říkal: „Vaše důstojná výsosti.“ Pán v černém zřejmě něco takového čekal, protože aniž by otočil hlavu napravo nebo nalevo, šel dál, a pokud to šlo, ještě rychleji. Když to společník viděl, zavolal za ním posměšně: „Jen utíkej, staroušku, a vzpomeň si na mě v modlitbách!“ Když jsme šli dál, smál se, až se za břicho popadal. „Jo,“ řekl, „to je vždycky stejný: když má někdo v ruce bibli nebo modlitební knížku, je to znamení, že nemá srdce pro chudé. Málokdy od nich něco dostanu, ale rád je otravuju. Kdyby to byl chlap s lahví nebo se džbánem piva v ruce, aspoň slušnou odpověď bych dostal.“ Lhostejnost toho velebného pána a zkušenost, jakou s takovými lidmi společník zřejmě měl, mě dost překvapily. Ten člověk totiž rozhodně vypadal jako poctivý dělník z lepší třídy. Měl dobré šaty, byl čistý a rozhodně nezapomínal chodit k holiči.

Společník nenechal nikoho projít bez prosby a viděl jsem, že v řadě případů uspěl. Když neuspěl, lidé toho slušně vyhlížejícího chlapa aspoň vyslechli a litovali, že si z domova nevzali drobné. Jednou jsme uviděli muže, který sesedl z kola a prohlížel si ho. Nejspíš slyšel, jak v něm něco cvaklo, a bál se nehody, a tak se zastavil, aby se podíval, co to je. Postavili jsme se před něj a můj společník ho přímým a mužným hlasem požádal o pomoc. Ten pán začal koktat a vytáčet se a přitom říkal, že ho to mrzí, ale že zrovna teď není tak úplně v situaci, aby… „Příteli,“ skočil mu do řeči můj odvážný rovinář přísným a slavnostním hlasem a položil mu těžkou ruku na rameno, „příteli, před sebou vidíš dva muže v krajní nouzi, kterým musí někdo pomoct ještě tuhle hodinu.“ Stáli jsme tomu muži v cestě a on nemohl utéct, aniž by nás porazil. Zřejmě se bál, protože se nám nejdřív podíval do tváří, pak se ohlédl dozadu a pak dopředu a vytáhl stříbrnou šestipenci. Řekl, že doufá, že nám ta částka trochu pomůže. Šestipenci jsme si dobře uschovali a pak jsme mu uvolnili cestu, aby mohl nasednout a odjet. Té příležitosti rychle využil. Vypadalo to hodně jako přepadení na silnici, ale kupodivu jsem byl s tímhle otevřeným a nezávislým obchodováním spokojenější než s naříkáním a vyprávěním žalostných historek o nouzi, ať by byly sebepravdivější.

Teď jsme vcházeli do Stratfordu nad Avonou a společník mi radil, jak se chovat v noclehárně. „Je to jediná noclehárna ve městě,“ řekl, „a ta stará paní je hodně puntičkářská a podivínská. Už jen to, jak vypadáme, se jí nemusí líbit, a pak budeme muset jít několik kilometrů do dalšího města. K noclehárně má krámek,“ pokračoval rovinář, „a cizí lidi to nevědí. Když přijdou kvůli noclehu a nesou chleba, čaj, cukr, maso a podobně koupené jinde, ta podivínská stará domácí je jako nocležníky nepřijme. A oni pak musí, často pozdě v noci, jít do dalšího města. Před nějakým časem,“ pokračoval, „si jeden nocležník koupil v jejím krámku čtvrt kila konzervovaného hovězího a zdálo se mu, že mu nedovážila. Šel naproti do hospody na pivo a poprosil hospodského, aby mu to maso zvážil. Hospodský to udělal a ukázalo se, že chybí přes padesát gramů. Když se nocležník vrátil, šel klidně spát, ale druhý den ráno jí to pěkně od plic řekl a hospodského uvedl jako svědka. Od té doby nesmí nikdo, kdo chodí do té hospody, u ní spát. Když ho uvidí, jak tam ve dne jde, večer ho nepřijme. A když ho uvidí, jak tam jde, až když má postel zaplacenou, po návratu mu hned vrátí peníze a nic mu nevysvětlí.“

Rozhodně to svědčilo o našem slušném vzhledu, když tahle domácí od nás přijala peníze a bez velkého zkoumání nás pustila do kuchyně. Hned za námi ale šla a několik minut stála a sledovala každý náš pohyb. Kdyby jeden z nás hodil na zem sirku nebo seděl moc blízko u ohně… Nebo kdyby si postěžoval, že v kuchyni jsou jen dvě konvice na čaj, popraskané a s napůl ulomenou hubičkou, a na ně deset nocležníků, kteří trpělivě čekají, až si budou moct uvařit čaj. A že tam jsou jen tři hrnky a jeden talíř s napůl odštípnutým okrajem jako ubývající měsíc… Kdybychom jedinkrát zaprotestovali, určitě by nám bez rady a bez varování vrátila peníze. A ve městě bychom nenašli jiný nocleh, který by odpovídal našim skromným prostředkům. Naštěstí jsme starou paní znali až moc dobře, než abychom si naběhli, a nedali jsme jí žádnou příležitost ke stížnosti.

Po čaji jsem se sám toulal městem. Jak jsem chodil sem a tam tím kouzelným místem, zmocnila se mě znovu ctižádost, silnější než kdy předtím. Zlobilo mě pomyšlení, že nejsem svému cíli o nic blíž, protože jsem byl skoro bez peněz. Dva měsíce jsem se toulal a celou tu dobu jsem nedokázal soustředit myšlenky na žádné vznešené téma. Celý den mi zabralo sehnat na postel a dva tři měďáky navíc na jídlo. Pravda, měl jsem už našetřené asi tři libry ze svého příjmu, na který jsem nesahal, ale takhle bych svého cíle nikdy nedosáhl. Byl listopad. Najednou jsem před sebou viděl dlouhou zimu a představoval jsem si, jak hladovím a jsem zavátý sněhem v malých zapadlých vesnicích, nebo jak mě bez milosti bičují kroupy na pusté vřesovině bez úkrytu. Vedle těch obrázků jsem si postavil svůj ideál: malý pokoj s útulným ohněm, kde sedím obklopený knihami. A z toho srovnání se mi udělalo zle.

Poslechnout celé · 29 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 18. Kuchyně plná podivínů

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.