Ze Stratfordu nad Avonou se William Davies vydává zase sám. Blíží se zima, peníze docházejí a Londýn ho pořád přitahuje.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Telefon v posteli · Fungují příběhy na dobrou noc?
Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.
Kapitoly
Číst celý text (3085 slov)
Autobiografie supertuláka – 18. Kuchyně plná podivínů
Druhý den ráno jsem byl na nohou a na cestě dřív, než se rovinář vůbec ukázal. Za dva tři dny jsem byl zase na okraji Londýna a chodil jsem kolem něj v kruhu. Někdy jsem byl patnáct kilometrů od jeho mohutného srdce, jindy až třicet, ale neměl jsem odvahu přiblížit se víc ani se od něj úplně odtrhnout. Ať jsem měl štěstí, nebo smůlu, vždycky jsem se nějak vyhnul chudobinci. Byl jsem rozhodnutý radši chodit celou noc, když bude potřeba, než hledat útočiště v některém z těch míst. Každý den na mě přišla jedna zoufalá hodina, někdy ráno, někdy odpoledne, ale nejčastěji večer. To jsem zastavoval lidi na silnicích, odvážně jsem chodil k domovním dveřím a oslovoval muže v zahradách, ve stájích a v dílnách a přitom jsem jim před očima mával svazkem dvanácti tkaniček jako bičem. V té hodině jako by mě hnal osud podobný tomu, který v pověsti stihl Věčného Žida: kletba, že musím dělat něco proti své vůli. Během toho šíleného záchvatu jsem obvykle vydělal šilink nebo víc. Když skončil, mohli lidé chodit sem a tam a nemuseli se bát, že je budu obtěžovat. Byl jsem spokojený, že jsem chudobinec zase na jednu noc porazil.
Jednoho rána na začátku prosince jsem se rozhodl, že půjdu pěšky domů na Vánoce. Byl to nový nápad a moc se mi nezamlouval. Psal jsem domů vždycky dopisy plné naděje, a i když věděli, že jsem odešel z Londýna, o mém současném stavu nevěděli nic. Jako obvykle, když mě něco takhle popohnalo, postupoval jsem úžasně rychle a za necelý týden jsem byl na hranicích Walesu. Větší část cesty byla za mnou a k rodnému městu mi zbývalo necelých padesát kilometrů. Pak jsem ale litoval, že jsem se s takovým úmyslem vůbec vydal na cestu, a den za dnem jsem se toulal po velšských kopcích, až jsem nakonec došel do Swansea. V tom městě jsem dlouho nezůstal a pustil jsem se do dalšího toulání. Den před Štědrým dnem jsem byl ve městě přes čtyřicet kilometrů od domova. Tam jsem přespal, druhý den ráno jsem brzy vstal a vydal se domů. Navzdory jedné noze a drsným nerovným cestám v kopcích jsem držel tempo pět kilometrů za hodinu a celou cestu jsem zvládl za devět hodin. Domů jsem dorazil hned po setmění a cestou jsem si ani jednou neodpočinul.
Teď jsem byl na tulačce přes tři měsíce a myslel jsem, že mám nárok na trochu odpočinku, pokud se dá nějaký sehnat. Proč jsem to vlastně všechno dělal a k čemu jsem se trápil? Vždyť si teď vyberu těch pár liber, které se mi mezitím nastřádaly, za týden dva se vrátím do Londýna a zase začnu psát bez vyhlídky na úspěch, protože budu zase žít z malého příjmu. A tak to také bylo. Tři týdny pohodlí mi udělaly zázračně dobře a po tom vyčerpání, do kterého jsem upadl, se mi vrátila síla, větší než kdy předtím. Nejvíc mě nebolelo to, že jsem ty čtyři měsíce necvičil psaní, ale to, že jsem musel zanedbat čtení. Neměl jsem tak z čeho brát naději, že jednou dokážu napsat něco vlastního. Chudý člověk, který má svou denní práci, má aspoň klidné večery doma, přátele, kteří mu půjčí knihy, a protože ho v okolí znají, i knihovnu, kde si je může vypůjčit. Ale jaké výsady má tulák?
Když jsem se cítil při síle, vybral jsem peníze, které na mě čekaly, a vrátil jsem se do Londýna.
Statek
Ano, vrátil jsem se do Londýna a k vlastnímu překvapení jsem se začal těšit, že zase budu chodit na stará známá místa, která se mi tolik hnusila, když jsem odcházel. Ten pocit je asi přirozený. Měl jsem chuť vidět známé tváře, i když byly zarudlé a flekaté od pití, a slyšet známé hlasy, ať mluvily sebehrubší řečí. Nedivte se proto, když řeknu, že jsem první noc po návratu pohodlně seděl v Arše, jako bych ani jednu noc nespal jinde. Marně jsem se rozhlížel po svém starém příteli Kanaďanovi. Mnozí mě poznali a dali se se mnou do řeči. Hlavně jeden prodavač hraček, který byl zvědavý, kde jsem byl. Viděl jsem, že ho napadlo, jestli jsem nebyl zavřený ve vězení, a tak jsem mu něco vyprávěl o svém toulání. Nakonec jsem se ho zeptal, kde je Kanaďan. O něm nevěděl nic, ale řekl mi, že nosič ryb Cronje, další můj známý, bydlí v noclehárně, které se říká Statek, a určitě by mě rád viděl. Za mé nepřítomnosti se prý přišel do Archy na mě ptát. V Arše jsem ovšem dlouho zůstat nechtěl, a tak jsem se hned vydal do Statku za Cronjem a našel jsem ho tam.
Statek si dává velký pozor, koho cizího přijme, a díky tomu je rozhodně lepším místem než jiné noclehárny toho druhu. Na Cronjeho doporučení mě ale přijali za nocležníka bez velkých okolků. Tenhle muž s přezdívkou Cronje byl řadu let v Austrálii a měl v zásobě spoustu úžasných historek. Byl to bystrý malý chlapík, obličejem se podobal Židovi, jenže byl světlovlasý, ruměný a pořád veselý a rozesmátý. Byl čistotný, k chudším nocležníkům nesmírně štědrý a všichni ho měli rádi. Je pravda, že ho mnozí považovali za lháře. Nikdo mu ale neodporoval, protože ho nikdo nedokázal překřičet. Za mlada měl prý úžasný hlas a ztratil ho, když dělal dražebníka. Jako veslař porazil na řece Murrumbidgee všechny soupeře a mistra z Wagga Wagga veřejně ztrapnil v kulečníku. Když jednou viděl, jak si někdo vytahuje z jídla vlas, začal Cronje vykládat, jak je nebezpečné spolknout vlas. Vyprávěl, jak jeho přítel Skinner z Austrálie, který porazil všechny nejlepší šermíře Evropy, spolkl jediný vlas. Ten mu v žaludku zakořenil a vyrostl tak dlouhý, že ho zabil dřív, než ho stačili operovat. Jindy zas někdo zmínil jména dvou slavných zpěváků, tenoristy a basisty. Cronje chtěl vzbudit úžas, a tak řekl, že je to moc zvláštní případ: tenorista se nejdřív proslavil jako basista a basistu nejdřív uznávali jako tenoristu. Každému z nich se prý hlas změnil, až když byl slavný.
Jaký zvláštní dům to byl a kolik podivínů v něm bydlelo! Někteří tu byli patnáct i dvacet let. Byl tu Sekáč George a byl tu už pěkně dlouho. Tvrdil totiž, že když sem poprvé přišel, chodil právě z tohohle domu na seno. Chodil tam a zpátky každý den, bez vlaků, omnibusů nebo tramvají.
Byl tu Spasený Jimmy. Býval tak citlivý a tak snadno se dojal, že o něj Armáda spásy stála, a tak k ní vstoupil a oblékl si červený svetr. Nakonec ale ten chudák začal být až příliš přecitlivělý, nejspíš pod vlivem té strhující hudby a horlivých halelujá ostatních členů. Jeho častý smích, vroucí výkřiky a to, jak padal na kolena a hned zase vyskakoval, vzbuzovaly u posluchačů spoustu úsměvů a posměšných poznámek. Nakonec ho nejen nepovýšili z řadového vojína, ale z Armády ho úplně propustili. Pořád nevěděl, proč ho propustili. Ještě teď, po letech, byl dost pomatený. Smál se, tančil a zpíval po celé kuchyni Statku. Umím si tedy představit, co to dělalo s jeho nervy, když pochodoval za zvuků hlasité hudby pod rozvinutým rudým praporem. I teď na sebe svým podivínským chováním upozorňoval každého, a jaký musel být tehdy?
Brzy jsem je všechny znal jménem, totiž přezdívkou, protože tak si většina z nich přála, aby jim lidé říkali. Bylo moc zajímavé poslouchat, jak si ráno co ráno Rybí Tlouštík a John sednou ke snídani a zruší Sněmovnu lordů. John byl v posledním stadiu souchotin a chudák byl k tomu ještě mrzutý. Často mě překvapilo, že ta vznešená budova pořád stojí, když jsem slyšel, jak ji tak divokými slovy a s tak jízlivými výčitkami ruší. Kupodivu přes den ti dva skoro nemluvili. Když jeden vstal ráno dřív než druhý, stál mlčky zády k ohni nebo tiše chodil po kuchyni sem a tam a čekal, až se jeho přítel objeví. Když jeden viděl, že druhý chystá snídani, hned udělal totéž, a když bylo všechno hotové, sedli si oba proti sobě k jednomu stolu. Nepadlo ani slovo, dokud si každý neosladil čaj podle své chuti a neochutnal ho. Potom jeden najednou vyhrkl nějakou takovou větu: „Ať se zadusej, ti líný darmošlapové v horní sněmovně, lháři jedni prolhaný!“ A druhý mu na to hned odpověděl: „Ať jdou všichni k čertu!“ A pak následovala jedna kletba za druhou, ta nejčernější, a odvážné chladnokrevné plány, ze kterých by měl radost sám spiklenec Guy Fawkes.
Byl tu taky Brown a pořád se něčemu divil. Tištěnému slovu moc nevěřil a každou hodinu se stalo něco a pak, jak sám říkal, „nevěděl, čemu věřit a čemu nevěřit“. Myslel si, že laici jsou nějaká náboženská sekta, ale jemu připadaly všechny sekty stejné. Jediný rozdíl mezi farářem a kaplanem, který viděl, byl ten, že jeden má větší břicho a červenější nos než druhý. Brown byl prostý dobrosrdečný chlapík. Říkal, že nás všechny porodila žena, že jsme se narodili a že všichni musíme umřít. Že je to velká škoda a srdce mu krvácí, když vidí, jak člověk, který předtím stál vysoko, v životě klesne. A že musíme čelit kruté skutečnosti, i když je to skoro k nevíře: člověka často přivedou na mizinu jeho vlastní příbuzní. To prý viděl na vlastní oči.
Byl tu Sázkař Fred a s Červenonosým Skotíkem si prohlíží denní noviny. Oba jsou krátkozrací a bohužel mají jen jedny brýle pro oba, a ty má teď na nose Skotík. Najednou ten s červeným nosem uvidí jméno koně. „Tady je,“ vykřikne vítězně, „tenhle vyhraje určitě.“ „Kde?“ ptá se Fred, vezme mu brýle a nasadí si je na vlastní nos. „Jak ti ho teď mám ukázat?“ ptá se Skotík mrzutě. „Nemáš snad brejle ty?“ Nakonec se to vyřeší ke spokojenosti obou a Fred jde za svým přítelem Amíkem, aby mu půjčil šest pencí na toho koně. Ale Amík ho bez okolků pošle k čertu. Sázkař pak celý večer trucuje a druhý den jeho vyvolený kůň bohužel vyhraje. Na tom by si sázkař přišel na deset šilinků. Potom vyhrál další kůň, kterého si prý Fred bez peněz taky vybral. Na toho koně by vsadil těch deset šilinků vyhraných z předchozího dostihu a teď by měl v kapse pět liber. „Jo,“ říká sázkař a ukazuje na svého přítele Amíka, „tenhle chlap mě připravil o pěkných pár zlatých liber.“
Byl tu chudák starý Skotík Bill, prodavač mucholapek. Celý den dělal v kuchyni rámus, protože bylo málo much, jako by za to mohli nocležníci. „Máme v posledních letech čertovsky divný léta,“ říkal. „Za mýho mládí to bylo jiný. Teď aby člověk mouchu pohledal.“
Bydlel tu Hopík, čistič bot, který měl na protějším rohu konkurenta. Hopík byl rozhodně ten nejšpinavější člověk, jakého jsem kdy viděl vcházet do domu a vycházet z něj, ale vydělával dobře. Často se do noclehárny vracel opilý v drožce a mezi chudšími nocležníky to pokaždé vzbudilo velký rozruch. Jeho konkurent měl méně zákazníků a mohl si to dovolit, protože jeho matka, jak poznamenal jeden nocležník, měla prosperující krám s masem pro kočky. Když jsem šel kolem těch dvou soupeřících čističů bot, často jsem se divil, jak mezi nimi můžou denně procházet tisíce lidí. Jak to, že je ani neožehnou, natož nespálí ty zlé pohledy, které po sobě ti dva přes ulici pálili?
Přišel sem taky Irský Tim, moc malý muž s jízlivým jazykem. Byl to sazeč, jehož řemeslo už nikdo nepotřeboval, rozdrcený koly nových strojů. Pokud jste nechtěli, aby se vám celá kuchyně vysmála, museli jste se mu při vyslovování názoru dívat přímo a přísně do očí a mluvit co nejrozvážněji. Sedal vždycky u stejného stolu a na stejném místě, pokud ho někdo nezabral. Jeho stolu se říkalo Parlament, protože se u něj vedlo tolik debat a on jim předsedal. Soudil veřejné činitele, a i když málokdy měl pro někoho dobré slovo, musím říct ve prospěch Tima, že nikdy nevynechal příležitost pohladit kočku. Myslím, že Tim měl prostého, podivínského a prudkého Boba tak trochu rád. Mohl jím pohrdat a odporovat mu, aniž by mu Bob vyhrožoval nebo ho zastrašoval. Bob byl idealista, snílek se silnou představivostí. A Tima těšilo, když mohl toho snílka jménem zdravého rozumu shodit na trnité cesty jeho všedního života.
Bob pořád žasl nad zázraky přírody. Moc se divil tomu, co lidé dokážou, když stavějí železnice přes hory a mosty přes kaňony, a hluboce ho zajímalo, jak věci vznikají a rostou, dřív než z nich udělají něco, co pozná každý. Byl to skvělý vypravěč a četl nahlas tak dramaticky, že se to dobře poslouchalo. Pro ostatní byl dobrým společníkem, ale jak jsem brzy zklamaně zjistil, sám se sebou málokdy měl klidnou chvilku. Měl jsem pro sebe malou ložnici a sousední kóje patřila bohužel právě Bobovi. Bob se třeba ještě před pěti minutami smál v kuchyni nebo s dětskou radostí předčítal o nádherné podívané nějaké nové hry nebo vánoční pohádky na jevišti, nebo vážně žasl nad nějakým novým objevem. Ale sotva vkročil do svého tichého pokoje, posedl ho ďábel. Na hrubá slova mezi lidmi jsem si už zvykl, ale to, jak odvážně se rouhal přímo svému Stvořiteli, mi zmrazilo smích na rtech a šokovalo mě, i když moje víra byla dost vlažná. Ten neobyčejně chytrý člověk byl génius, jestli tenhle svět vůbec nějakého měl. Když se oddal svým snům a pak ho zklamalo, jak žije, sedal noc co noc na postel a chytal se za krk, jako by se chtěl uškrtit. Pak zabořil obličej do přikrývek a ten šílený záchvat vždycky skončil vzlykáním. Když se ten prostý, prudký a dětský člověk dostal do takového žalostného stavu, cítil jsem, že bych se postavil po jeho boku i před uraženou tváří jeho Stvořitele, tak moc mi ho bylo líto.
Bylo tu mnoho dalších, které jsem poznal líp až později. Třeba Major, Australan Bill, Kyselka, Škvára a Snob. Snob chodil tak často do vězení, protože měl až moc rád cizí kapsy. A když se ho někdo ptal, kde byl, vždycky říkal, že byl navštívit nejmladšího bratra. Ti všichni tu byli a s nimi mnoho dalších pozoruhodných lidí.
Byl tu totiž i Kovář. Kdykoli viděl, že se chystám ven, myslel si, že jdu žebrat, a doufal, že budou dámy vlídně naladěné. Když jsem mu za to laskavé přání poděkoval, svěřil se mi, že se chystá navštívit Deptford. Ta část města si od něj prý už dlouho odpočinula.
Byl tu Nasávák Bob, Opilec Dave a Brumík Tom, tři malí muži, do kterých se vešlo neuvěřitelně moc piva. Všichni ti lidé byli tiší nebo aspoň nijak neobtěžovali a nikdo z nich mě v mém pokoji nemohl rušit. Spánek v domě rušilo víc to, co přicházelo zvenku, než cokoli uvnitř. Kočky, ve dne ta nejkrotší Boží stvoření, se v noci každá do jedné daly naverbovat pod ďáblův prapor. A jakmile utichly lidské hlasy, vzaly místo útokem. Ale víc než dvě třetiny mých probdělých nocí měla na svědomí nejspíš jedna žena, která nebydlela u nás, ale ve vedlejším bloku. Měla ve zvyku vracet se domů brzy ráno opilá, zpívat a klít. Malý Kašpárek, nemocný souchotinář, který žil v téhle čtvrti Southwarku celý život, hlas paní Kellyové bez potíží poznal. Kdykoli jsem se tedy ptal, odkud se nějaký rámus vzal, vždycky za tím od začátku do konce byla paní Kellyová. Paní Kellyové nestačila jedna rvačka. Občas rozpoutala celou vřavu. V noci po tom památném dni, kdy do Southwarku, a zvlášť do Borough, přijela královská návštěva, nenechala nikoho spát právě tahle dáma. Policie k ní byla vždycky shovívavá, a tentokrát ještě víc. Obvykle si na obyčejnou noclehárnu stěžují lidé ze soukromých domů, že je ruší její chudí obyvatelé. Ale tahle noclehárna s postelemi pro skoro dvě stě mužů byla tichá jako velké sídlo s jednou malou rodinou a deseti sluhy. V kuchyni byl až do půlnoci neustálý hluk, ale ten spáče v jiných částech domu nerušil. Uvnitř se málokdy ozval hlasitý hlas. Ale v noci nebylo nic neobvyklého slyšet, jak se venku perou a nadávají muži a ženy a jak křičí děti. To se dalo s jistotou čekat v sobotu večer a na konci svátků. Jednou v sobotu večer jsem si lehl brzy, abych mohl v klidu studovat, a ty hrozné a nelidské výkřiky na mě tak zapůsobily, že jsem nemohl myslet, spát ani klidně ležet. Musel jsem vstát a vrátit se do kuchyně. Bylo tam třicet nebo čtyřicet mužů. Většina z nich byla víc nebo míň opilá, ale nikdo nevypadal, že by se chtěl hádat. Samozřejmě jsem tam nemohl sedět dlouho, aby mě neobklopili. Seděl jsem a bál se zhluboka dýchat, abych nevdechl výpary pití, které jim táhly z úst i ze šatů. A protože jsem byl u těch beznadějných chlapíků v oblibě, pořád mě dobromyslně zvali, abych si s nimi podal ruku. Místo abych se vrátil do pokoje, odešel jsem z domu a poprvé po třech měsících jsem vešel do hospody. Byl tam Brumík Tom s jedním známým, taky nosičem ryb. „Napij se se mnou,“ řekl. „Často jsem tě chtěl pozvat, ale myslel jsem, že jsi abstinent a odmítneš.“ „Brumíku,“ řekl jsem dost hořce, „abstinent, který bydlí v obyčejné noclehárně, si zaslouží jen pohrdání, protože tím ukazuje, že je se svým životem spokojený.“ Ve společnosti Brumíka Toma a jeho přítele jsem vypil pořádnou dávku na spaní a krátce po půlnoci jsem tvrdě spal v posteli. Druhý den ráno někteří nocležníci vyprávěli o křiku, který se ozýval krátce po půlnoci, jako by tam někoho vraždili. Já jsem ale chválil moc boha vína Bakcha, že jsem nic neslyšel.
Vždycky mi bylo záhadou, že si mě ti lidé vážili a chovali se ke mně zdvořile, i když jsem dělal všechno, co se jim nelíbilo. Nosil jsem bílý límeček, a to oni hned berou jako výzvu, jako že se považujete za něco lepšího. Kdyby kdokoli jiný v domě vytáhl kartáček na zuby, ostatní by se mu posmívali, leda by to byl rváč. Pravda, Brown se mě kvůli tomu jednou zeptal, jestli mi čištění zubů opravdu k něčemu je. Slyšel prý tolik různých názorů, že neví, čemu věřit a čemu nevěřit. Říkal, že mě často pozoroval a divil se tak neobvyklému zvyku. Všichni nesnášeli Šviháka, protože vydělával přes libru týdně u dobrého novinového stánku a k tomu ještě bral slušnou penzi. A všichni říkali, že je hanba, aby takový člověk bydlel v obyčejné noclehárně. Ten člověk se mi bohužel pořád svěřoval. Ukazoval mi různé nocležníky, kteří mu dlužili peníze, a nadával jim do sprostých pobudů a nevděčných lumpů, a to hlasem, který rozhodně nebyl šeptem. Skoro jsem se bál, že přijdu o jejich přízeň, když takové řeči poslouchám a nic na jejich obranu neřeknu. A pak jsem byl skoro abstinent, a to byla ta nejhorší vina ze všech. Přesto si nemyslím, že bych si udělal jediného nepřítele. A jsem si jistý, že jsem od nocležníků ze Statku nikdy nezažil nic jiného než laskavost a zdvořilost.
Poslechnout celé · 29 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 19. Deštivé dny a naděje
O textu
- Autobiografie supertuláka – 18. Kuchyně plná podivínů (The Autobiography of a Super-Tramp (1908) – Chapter XXIV: On the Downright – second part; Chapter XXV: The Farmhouse) – William Henry Davies
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




