William Davies bydlí v londýnské noclehárně Archa a dopis za dopisem shání novou dřevěnou nohu. Jednoho dne se po něm ptají dva neznámí páni.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Ložnice pro dobrý spánek · Když nejde usnout
Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.
Kapitoly
Číst celý text (3097 slov)
Autobiografie supertuláka – 16. Zpěvákem na ulici
Jednou jsem se po celém dni venku vrátil do Archy a jeden nocležník mi řekl, že se tu odpoledne po mně sháněli dva páni. To mě překvapilo. Pak za mnou přišel další nocležník se stejnou zprávou a po něm ještě jeden, až jsem byl samou zvědavostí bez sebe, kdo ti páni můžou být. „Jak vypadali?“ zeptal jsem se jednoho. „Jako advokáti,“ odpověděl. „A co to bylo za lidi?“ zeptal jsem se jiného. „Hodně se podobali právníkům,“ odpověděl hned. „Nezapomeň na starý kamarády,“ přidal se další, „až zdědíš ten majetek.“ Nejdřív jsem v duchu prošel matčinu stranu rodiny, pak otcovu, ale nenašel jsem žádného příbuzného, blízkého ani vzdáleného, doma ani v cizině, jehož smrt by mi mohla nějak prospět. Nakonec jsem šel do kanceláře, ale byla zavřená. Poručík byl na procházce a kapitán ještě nepřišel. Nikdy v životě jsem nezažil tak napjatou půlhodinu. Když jsem uviděl kapitána, jak přichází s úsměvem a s obálkou v ruce, šel jsem mu naproti, vzal si od něj dopis a prohlížel si obálku. „Vy přece víte, od koho to je?“ řekl kapitán. „Nemám tušení,“ řekl jsem. „Jak bych to mohl vědět?“ A otevřel jsem ho. Byl to krátký vzkaz s prosbou, abych se druhý den mezi desátou a jedenáctou dopoledne zastavil v Dobročinné organizaci. Kapitán se vrátil do kanceláře a já jsem si sedl a přemýšlel, co z toho asi bude. Znovu jsem se rozhodl poradit s Kanaďanem, s tím nocležníkem, který mi jako první řekl o Spolku chirurgické pomoci. „Co se toho týče,“ řekl mi, „divím se, že ses s těmi lidmi ještě nedostal do křížku. Můj kamarád prodává ve městě noviny a oni se mu pořád pletli do života. Chtěli o něm vědět úplně všechno, ale nijak mu nepomohli.“ Ta zpráva mě dost překvapila. Došel jsem ale k závěru, že Kanaďanův kamarád nejspíš pije a má i jiné špatné zvyky a že si pomoc nezasloužil.
Druhý den ráno jsem vstal s lehkým srdcem, protože jsem čekal, že uslyším něco dobrého. Když jsem odcházel z domu, uviděl jsem u hlavních dveří stát kapitána. Něco mi nedalo, a tak jsem se k němu obrátil a zeptal se ho rovnou, co si o Dobročinné organizaci myslí. Odpověděl pomalu: „Abych vám řekl upřímně, co si myslím, i když se možná mýlím: Dobročinné organizaci nejde ani tak o to, aby rozdávala almužny, jako spíš o to, aby se almužny nerozdávaly zbytečně.“ Jak často jsem si na ta slova vzpomněl, když jsem ty lidi pak sám poznal!
Přesně v deset jsem byl v jejich kanceláři na Borough Road a hned mě uvedli do vedlejší místnosti. Tam jsem trpělivě čekal celou hodinu. Nakonec přišel pán v černém a velmi zdvořile řekl: „Pane Daviesi, pojďte prosím se mnou.“ Šel jsem za ním dvě nebo tři patra po schodech nahoru a vešli jsme do tiché místnosti v nejvyšším patře. Sedl si ke stolu, vzal tužku a papír, vyzval mě, abych se posadil, a začal. „Pane Daviesi,“ řekl, „dostal jsem dopis od jedné dámy, která se o váš případ začala zajímat a ráda by vám zlepšila živobytí. Abych jí mohl odpovědět, potřebuji o vás něco vědět. Proto vám položím pár otázek. Samozřejmě nemusíte odpovídat, když nebudete chtít.“ Pak se ptal a zároveň si zapisoval moje odpovědi. Pravdivě jsem mu odpověděl na tucet otázek nebo víc, o své rodině a o tom, jak jsem dosud žil. Pak se dostal až k dnešku. „Přece nežijete z osmi šilinků týdně,“ řekl. „To bych považoval za nemožné.“ „Ale ano,“ odpověděl jsem, „ta částka mi nejen stačila, ale ještě jsem z ní mohl dávat jednomu člověku dva šilinky týdně. Jenže od té doby, co jsem požádal Spolek chirurgické pomoci, to už nejde.“ „A teď mi řekněte, co je s tou nohou,“ zeptal se ten pán. „Myslel bych, že vám vydrží ještě aspoň dva roky. Promiňte, dostal jste ji od Spolku?“ „Ne,“ řekl jsem. „Stála mě dvanáct liber a deset šilinků, a to jsem si to tehdy sotva mohl dovolit. O Spolku chirurgické pomoci jsem bohužel ještě nic nevěděl.“ „Spolek jistě dělá spoustu dobrého,“ pokračoval ten pán, „ale s jejich způsoby tak úplně nesouhlasím. Napsal jste docela dost dopisů?“ zeptal se. „A žádný z přispěvatelů vám asi nepřispěl na poštovné, nějakou drobností na výdaje?“ Tady se dlouze odmlčel a já jsem mu začal vyprávět, že jedinou pomoc jsem dostal od jednoho pána. Ten už neměl žádné poukázky, a tak mi velmi ohleduplně poslal dvanáct známek, aby mi s dopisováním pomohl. V tomhle místě rozhovoru projevila Dobročinná organizace velký zájem a řekla, že by to podle ní udělala spousta přispěvatelů. „Jak už jsem řekl,“ pokračoval ten pán, „se způsoby Spolku chirurgické pomoci tak úplně nesouhlasím. Jejich případy se táhnou příliš dlouho bez výsledku a to dává až moc dobrou příležitost k psaní žebravých dopisů.“ Ani v tu chvíli mi nedošlo, kam svými otázkami míří. Ve skutečnosti mě podezíral, že jsem podvodník a píšu žebravé dopisy. Ano, mě, kterého tolik trápily všechny ty výlohy a kterého mrzelo, že kvůli nim musím ubírat dva šilinky týdně někomu, kdo byl velmi chudý. „Kolik poukázek ještě potřebujete?“ zeptal se. „Dvě,“ odpověděl jsem. „Ale za poštovné už nechci nic dalšího utrácet. Odnesu tam poukázky, které už mám, a vysvětlím Spolku chirurgické pomoci, jak těžko se mi shání potřebný počet.“ Tím náš rozhovor skončil. Odcházel jsem spokojený, že mi Dobročinná organizace brzy přijde na pomoc. Jenže pak jsem o nich přes dva roky neslyšel, a proč, to vysvětlím v jiné kapitole. Co odpověděli té laskavé dámě, která se o mě zajímala, nevím. Ale určitě o mně nenapsali nic dobrého.
Den po tom rozhovoru na mě v kanceláři čekaly tři dopisy, všechny přišly ranní poštou. V jednom byla poukázka, takže mi teď chyběla už jen jedna. Další dopis byl od Spolku chirurgické pomoci. Psali, že jim jeden přispěvatel poslal poukázku, aby mi ji připsali, a že když k nim přijdu s poukázkami, které mám, Spolek mi zbytek doplní. Potřebný počet byl teď ale pohromadě i bez Spolku. Odnesl jsem poukázky do jejich kanceláře a za den dva jsem dostal novou nohu, kvůli které jsem se tolik nadřel psaním jednoho dopisu za druhým a tolik utratil za poštovné. Jenže na mou smůlu trápení a výdaje tím zdaleka neskončily, i když jsem to čekal. Lidé se teď vraceli z ciziny a odjinud, kde trávili letní prázdniny. Každý den mi chodily dopisy od lidí, kteří se vrátili domů. Teprve teď si někdo přečetl moje dopisy, které jsem odeslal před třemi, čtyřmi, pěti i šesti týdny. Přišlo několik poukázek, ale už pozdě. Jiní se ptali, jestli ještě potřebuji pomoc. Měl jsem teď stejné výdaje jako dřív, protože jsem poukázky vracel s poděkováním a dalším lidem jsem psal, že už potřebný počet mám. Dopisy chodily ještě ve chvíli, kdy jsem z Archy odcházel na venkov. Později mi řekli, že jich přišla celá hromada, pár dní je schovávali a pak je za mé nepřítomnosti poslali zpátky.
Byl jsem víc než kdy jindy rozhodnutý dát se na tulačku po kraji, dokud nebudu mít třicet liber. Když jsem bydlel v Arše, udělal mi totiž jeden nakladatel zase nabídku, a byla skoro stejná jako ta předchozí. Viděl jsem, že tu částku jinak než podomním obchodem po venkově nezískám, a tak jsem se rozhodl vyrazit co nejdřív. Jakmile jsem tedy vyřídil všechno se Spolkem chirurgické pomoci, utratil jsem tři nebo čtyři šilinky za tkaničky, jehly, špendlíky, knoflíky a podobně a vydal jsem se na cestu s lehkým srdcem a nepříliš těžkým nákladem. Kanaďan, který s takovým životem měl nějakou zkušenost, mi předpovídal dobré výsledky. Dodal, že člověk v mém postavení nemusí s sebou nosit žádné jiné zboží než to, které dostal od Spolku chirurgické pomoci, a že právě proto má úspěch zaručený.
Gridlování
Bylo krásné zářijové ráno, když jsem odcházel z Archy, a všechno slibovalo, že své poslání splním. Jak jsem kilometr za kilometrem postupoval na venkov, ruch města slábl a lidských tváří ubývalo. Na chvíli jsem zapomněl na plány do budoucna a naplnil mě klid toho, co jsem měl zrovna před očima. S radostí jsem si všímal prvního zeleného pole za parkem, prvního ptáka, který nebyl vrabec, prvních dřevěných schůdků přes živý plot po všech těch vyřezávaných branách a první pěšiny přes volnou pastvinu, bez štěrku a bez škváry. V kapse jsem měl něco kolem devíti šilinků a cítil jsem, že dokud mi z nich něco zbývá, o obchodu nemůže být ani řeči. První noc jsem došel do Saint Albans, prošel jsem městem, udělal si z ranečku polštář a lehl si na pastvinu. Vypadalo to, jako by tu noc povolali na nebe další zástupy hvězd, aby střežily a oslavily krásný měsíc, který právě dorostl do úplňku. Ta krásná podívaná mě dvě tři hodiny nenechala usnout, i když jsem byl unavený. Takový život mi připadal nádherný, dokud trvalo léto a člověk měl peníze na jídlo ve městech a vesnicích, kterými procházel. Tři nebo čtyři dny jsem chodil a lenošil. Stál jsem na mostcích a díval se, jak voda vyráží zpod nich ze tmy na světlo. Poslouchal jsem ptáky nebo jsem se díval na vzdálenou věž, vysokou právě tak, aby prozradila, že tam pod tisícem stromů leží tiché městečko, a ani o kousek víc.
Došel jsem do Northamptonu a právě v tomhle městě jsem chtěl druhý den začít s obchodem. Pár šilinků jsem ještě měl, protože jsem od odchodu z Londýna spal pod širým nebem. Abych mohl ráno začít, prohlédl jsem si raneček. Chtěl jsem si naplnit kapsy různým zbožím a vytahovat ho po jednom dvou kusech, jak bude potřeba. Ten večer před velkými obchody, které mě čekaly druhý den, jsem si tedy v noclehárně našel tichý kout a začal rozbalovat papírový balík. Přitom se mi zdálo, že je uvnitř vlhký, a vzpomněl jsem si na dvě tři pořádné přeháňky, které přišly druhý den cesty. Když jsem se podíval líp, zjistil jsem k svému zděšení, že zboží se k prodeji vůbec nehodí. Balík se mi v noci pod hlavou tak ohnul a pomačkal na všechny strany, že jehly prořezaly rozmoklé obaly a zapíchaly se do papírků se špendlíky. Spousta špendlíků se zase celá schovala v balíčcích jehel a ven z nich jasně trčely jen jejich provinilé hlavičky. Tkaničky byly zkroucené a zamotané a jejich kovové koncovky už zrezivěly. Byla to pro mě velká rána. Zdálo se, že nezbývá nic jiného, než si napsat domů o těch pár šilinků, na které jsem měl mezitím zase nárok. Po delší úvaze jsem se ale rozhodl cestovat úplně bez zboží. Nepochyboval jsem, že si poradím, až utratím poslední penny a donutí mě nouze. Northampton mi připadal jako příliš velké město na to, abych v něm hladověl, a tak jsem se rozhodl zůstat tu, dokud mi nedojdou peníze. Pak mě k činu dožene zoufalství. S tímhle plánem jsem si ještě dva dny pěkně dopřával a chudobu jsem si dokonce přivolával nezvyklým rozhazováním. Zašel jsem tak daleko, že jsem si kupoval mléko do čaje. Když mi ale zbylo posledních šest pencí, rozhodl jsem se co nejrychleji dojít do Birminghamu. Je to mnohem větší město a nabídne mi víc možností.
Vydal jsem se na cestu bez dalšího otálení a brzy jsem se blížil k Rugby, unavený, bez peněz a hladový. Co jsem měl dělat? Něco se dělat muselo, a to hned. Musel jsem se podívat do očí hrozné pravdě, že jsem na pokraji hladu. Jak jsem tak přemýšlel o těch nepříjemných věcech, uslyšel jsem, jak na mě někdo volá od kraje cesty. Podíval jsem se tím směrem a uviděl muže, který seděl v trávě a jedl z papírového balíčku napůl rozloženého před sebou. Šel jsem se podívat, co chce, a našel jsem vysokého a k tomu i mohutného chlapa v ošuntělých šatech, roztrhaných a na spoustě míst záplatovaných. Vypadalo to, jako by mu noc co noc něco ohryzávalo spodek kalhot a využívalo toho, že spí, protože kalhoty mu pod lýtky visely v cárech. Měl pihovatý obličej, který se skoro ztrácel v hustém zrzavém vousu, a stejně hustou a zrzavou měl i hlavu. K jeho podivnému a možná i směšnému vzhledu přispívala malá školácká čepička na temeni tak velké hlavy. „Kousni si,“ řekl a nabídl mi chleba s masem. „Je to suchý jídlo, to se musí nechat, ale až půjdeme do Rugby, zapijeme to pivem nebo dvěma.“ Poděkoval jsem mu za laskavost, pozvání jsem přijal a posadil se do trávy. „Co máš v tom ranečku?“ zeptal se a úkosem se podíval na malý balíček v hnědém papíře, ve kterém jsem měl čistou košili, ponožky a kapesník. „Něco prodáváš?“ Vysvětlil jsem mu, že jsem podomní obchodník s povolením, ale že to dělám teprve krátce, a tak se mi zatím nedaří. „Cože?“ vykřikl trochu překvapeně. „Jednonohej chlap a nemá úspěch? Já dostanu všechno, co chci, jen když otevřu pusu.“ A trochu pohrdavě dodal: „Vím, že někteří lidi neumějí žebrat, dokud nemají v ruce něco na prodej. Ale jestli půjdeš se mnou, budeš jen sbírat měďáky.“
Když jsem dojedl, navrhl, abychom hned vyrazili. Zatímco jsme se pomalu loudali, přemýšlel jsem, jak může takový velký zdravý chlap přežít jinak než prodáváním. U první hospody mě zdvořile pozval dovnitř. Šel jsem a on objednal dvě piva. Pak se rozpovídal. Řekl mi, že je gridler, a to dobrý. Myslel jsem, že tím myslí brusiče, i když jsem u něj neviděl žádné nářadí, v rukou ani v kapsách. Rychle po sobě zaplatil dvě tři piva. Dlouho jsem moc nepil, a tak jsem začal být trochu rozjařený a dělal jsem si ze své situace legraci. „A teď,“ řekl ten muž, „k věci. Musíme sehnat na postel a na trochu snídaně na ráno, o večeři ani nemluvě. Ty budeš jen sbírat měďáky, jak budou padat,“ zopakoval. Lámal jsem si hlavu, co ta slova můžou znamenat. To příjemné odpoledne jsem šel za ním několika postranními uličkami, až jsme došli na konec jedné moc dlouhé ulice se slušnými domy po obou stranách. Můj podivný společník ušel do té ulice pár kroků a pak se najednou zastavil uprostřed silnice. „Tak,“ řekl už potřetí nebo počtvrté, „ty budeš jen sbírat měďáky. Nic víc po tobě nechci. Jen,“ dodal s dost nepříjemným úšklebkem, „jen dávej pozor, aby nás nesebrali policajti.“ Jeho vtip byl dost jednoduchý a nemohl jsem ho nepochopit, ale vůbec se mi nelíbil. Měďáky jsme měli sbírat my a sebrat nás mohli policajti, a to za to, že si nezákonně přivlastňujeme královské měďáky. „Tak budeš sbírat ty měďáky?“ zeptal se trochu netrpělivě, když viděl, že stojím a nevím, co dělat. Nevěděl jsem pořádně, co mu odpovědět, a tak jsem řekl, že jestli nějaké měďáky uvidím, nemusí se bát, že je nesesbírám. „Dobře, tak je to správně,“ řekl a přitom ode mě poodešel pár kroků. Stál jsem a pozoroval ty tajemné pohyby, myslel jsem na měďáky a přemýšlel, odkud asi přijdou. Pak se bez dalších okolků otočil zády, upřel oči na okna domů před sebou a k mému úžasu začal zpívat známou náboženskou píseň. Zpíval ji tím nejhroznějším, úplně mrtvým hlasem, jaký jsem kdy slyšel. Pivo už na mě zapůsobilo a hlavu jsem měl z něj těžkou a tupou, ale stejně jsem cítil obrovský stud, že jsem se ocitl v takové situaci. Stál jsem tam a nevěděl, jestli mám počkat, jak to dopadne, nebo ho bez dlouhých cavyků hned opustit. Zatímco jsem o tom takhle přemítal, uslyšel jsem, jak se s hlasitým vrznutím otevřelo okno. Uviděl jsem, jak se v něm mihla bílá ženská ruka, a pak na tvrdou zem necelý metr ode mě dopadla měděná mince. Neměl jsem ani penny, a tak mi nijak nevadilo se jí zmocnit. Sotva jsem ji sebral, otevřely se na druhé straně ulice domovní dveře. Objevil se v nich tlustý starý pán s červenou tváří a kývl na mě, abych k němu přešel. Hned jsem k němu šel, dostal jsem dvě pence, poděkoval a vrátil se ke společníkovi na silnici. Pocházím z národa, který rád zpívá při každé příležitosti, ať v hospodě, nebo na modlitebním shromáždění. Málokoho proto asi překvapí, že jsem se brzy ze všech sil snažil zpívat bas k jeho ubohému vysokému hlasu. Přestal jsem, jen když jsem se musel shýbnout a sebrat měďáky, které teď padaly rychlostí dva za minutu. Můj hlas na společníka hned zapůsobil. Údy se mu roztřásly, kolena se mu podlomila a narážela o sebe a hlas se mu chvěl silným pohnutím. Teď zpíval jinou známou píseň, možná ještě známější než tu předchozí. Jeho vysoká postava se ohnula na polovic, zoufale lomil rukama a vypadal jako ubožák zlomený na těle i na duchu. V tu chvíli vypadal ubožeji než kdokoli, koho jsem kdy viděl. Stál zrovna v té zlomené stařecké póze, když se k mému překvapení najednou narovnal v celé své výšce a asi vteřinu se díval dolů ulicí. Pak se rychle otočil na podpatku a krátce a rozkazovačně řekl: „Pochodem v chod!“ A hned k tomu přidal i čin a vyrazil ostrým vojenským krokem. Co si o té proměně mysleli lidé ve svých oknech a ve dveřích, nevím. Podíval jsem se dolů ulicí a uviděl jsem, že za vzdálený roh právě zahnul policista a pomalu jde naším směrem. Společník na mě počkal na našem konci ulice a já jsem k němu co nejrychleji došel. „Je den ode dne těžší, aby se chudej člověk uživil,“ řekl, když jsem stál vedle něj. „Co kdybys spočítal výdělek?“ dodal. „Pracuje se nám spolu dobře.“ Spočítal jsem to a zjistil, že mám dvacet pencí. Na jeho návrh jsme se o ně hned na místě rozdělili napůl. „Příteli,“ začal, „než začneme znova, dám ti pár rad. Za prvé zpíváš moc silným hlasem, jako bys byl dobře živenej a zdravej. Za druhý se moc ženeš dál a zmizel bys lidem z doslechu dřív, než je stačíš dojmout. Zkus zpívat slabším hlasem. Lehký nízký tóny táhni déle a těžký vysoký tóny utínej, jako by tě píchalo v boku. Jde o to, abys šetřil hlas, co to jde, a nestaral se, co chce hudba nebo duch písně. Až začneme v další ulici…“ pokračoval. Ale v tomhle poučném místě jsem ho přerušil a řekl mu, že už mám dost toho… gridlování. „Cože, prozpěvování už máš dost?“ vykřikl užasle. „Vždyť je to, kamaráde, to nejlepší, co na cestách je, nic se tomu nevyrovná. Tak dobře,“ řekl, když viděl, že jsem rozhodnutý znovu nezačínat, „půjdeme do noclehárny. Není to odsud daleko.“
Brzy jsme se tam pohodlně usadili. Dal jsem si pořádný čaj, pak jsem seděl, kouřil a s chutí četl noviny a cítil jsem spíš spokojenost než stud za to, co jsem udělal. Šel jsem totiž spát sytý a v kapse jsem měl měďáky na dobrou snídani. Jeden nocležník, podomní obchodník, si zrovna přepočítával zboží. Ten den nás nejspíš viděl a slyšel zpívat, když chodil po svém. A když se mě zeptal, jestli je tohle město pro gridlery dobré, odpověděl jsem mu moc vlídně, že si nemůžu stěžovat.
Poslechnout celé · 29 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 17. Po venkovských cestách
O textu
- Autobiografie supertuláka – 16. Zpěvákem na ulici (The Autobiography of a Super-Tramp (1908) – Chapter XXII: The Ark – second part; Chapter XXIII: Gridling – first part) – William Henry Davies
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




