Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Autobiografie supertuláka – 15. První verše v Londýně

William Henry Davies · 32 min

svazek 91 · na dobrou noc · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Autobiografie supertuláka – všech 23 dílů vcelku: W. H. Davies na cestách (9 h 42 min).

William Davies bydlí v Rowtonově domě v Londýně, žije z osmi šilinků týdně a pouští se do psaní.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Jak se večer zklidnit · Ložnice pro dobrý spánek

O autorovi: William Henry Davies (1871–1940)

Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Autobiografie supertuláka – 15. První verše v Londýně
  3. Archa
Číst celý text (3365 slov)

Autobiografie supertuláka – 15. První verše v Londýně

Byl jsem tam něco přes týden, když jsem se pustil vážně do práce. Po dvou měsících pilnosti z toho byla tragédie psaná nerýmovaným veršem a dal jsem jí název „Lupič“. Ani ve snu mě nenapadlo, že by hned neuspěla, protože byla plná děje. A děj se s verši spojuje velmi těžko, ale já si myslel, že se mi to povedlo. O to víc mě zarazilo, když mi ji třetí den vrátili z divadla s politováním. Rowtonův dům měl totiž zřejmě špatnou pověst. Před policejními soudy pořád stála spousta zločinců, kteří uváděli tuhle adresu. Někteří nocležníci si proto nechávali posílat dopisy do různých malých krámků, kde kupovali tabák, noviny a potraviny.

Když mi tu tragédii vrátili, vzpomněl jsem si na to a došel jsem k závěru, že žádný slušný člověk asi nebude brát vážně dílo ani žádost, která přijde z domu s takovým jménem. Mluvil jsem o té potíži s jedním pánem, se kterým jsem se tam seznámil. Souhlasil se mnou a řekl, že tak to opravdu je. „Ale,“ řekl po chvilce přemýšlení, „máte tak málo peněz a krámkaři si účtují penny za každý dopis, který za zákazníka převezmou. Nebylo by lepší nechat si dopisy dál posílat sem, jenom jinak? O tom jste možná ještě neslyšel. Uvádějte adresu Hřbitovní ulice číslo jedna. Lidé pod tím jménem tenhle dům nepoznají, ale pošta bude vědět, kam to patří.“ Udělal jsem to bez dalšího vyptávání a „Lupič“ se vydal na druhou cestu. Za čtrnáct dní se můj lupič vrátil do Hřbitovní ulice číslo jedna. Lámal jsem si hlavu, jak to vysvětlit, a usoudil jsem, že mou tragédii nikdo nečetl dál než první stránku. Tragédie, která se narodila a vyrostla na místě, jako je Hřbitovní ulice, a ještě s adresou, která se k povaze díla tak hodila! Každý, kdo má aspoň trochu smyslu pro humor, ji musel se smíchem odmítnout. Byl jsem tehdy hrozně domýšlivý a pošetilý, a to mi bylo skoro třicet.

Mým dalším dílem byla velmi dlouhá báseň. Polní zvěř, ptáci ve vzduchu, a dokonce i ryby v moři se v ní sešli na lesní mýtině, aby obžalovali člověka z krutosti. Báseň pak vyprávěla, jak se o půlnoci vydali do nejbližšího města a jak se pomstili jeho spícím obyvatelům. Že tu báseň přijmou, jsem asi nevěřil úplně celým srdcem, a to z tohohle důvodu: udělal jsem dva opisy a poslal je zároveň dvěma různým nakladatelům. Byl jsem si jistý, že ji jeden z nich přijme. Když ale uběhl celý týden a ani od jednoho jsem nic nedostal, vyděsil jsem se. Napadlo mě, že ji oba posuzují tak důkladně, že ji možná přijmou oba a oba za mnou přijdou vyjednávat, třeba dokonce ve stejnou hodinu. Ta myšlenka mě tak trápila, že jsem se uklidnil až ve chvíli, kdy se mi jeden opis vrátil. Velké zklamání ale bylo, když mi hned druhý den přišel zpátky i ten druhý.

Myslel jsem si, že krátké básně budou mít větší naději, a pustil jsem se do sta sonetů. Psal jsem jich pět, někdy i šest denně. Když jsem jich ale měl sto a rozeslal je, potkal je stejný nezdar. Potom jsem napsal další tragédii, komedii, svazek veselých esejů a myslím, že i stovky krátkých básní. V té době jsem pořád psal, buď jsem něco začínal, nebo dokončoval. Kupodivu jsem ale nic z toho neposílal, jen jsem to pečlivě schovával v domnění, že se to jednou uplatní.

Po roce cvičení, kdy jsem se v posledních měsících ani nepokusil nic vydat, jsem se rozhodl zkusit to ještě jednou, tentokrát s malou sbírkou krátkých básní. Hned jsem ji poslal jednomu známému nakladateli. Za pár dní odpověděl, že ji vydá na autorovy náklady a že to bude stát dvacet pět liber. Z toho úspěchu se mi úplně zatočila hlava. Z celého srdce jsem věřil, že sehnat peníze na tak skvělou věc nebude ani trochu těžké. Hned jsem napsal několika známým dobrodincům, celkem šest dopisů. Dva z nich ani nepípli a ostatní čtyři mě nechali svými tajemníky odbýt pár slovy. Rozzlobilo mě to a napsal jsem několika dalším, ale všechno moje úsilí bylo marné.

Když jsem se do téhle noclehárny nastěhoval, měl jsem v zásobě asi třicet šilinků, protože jsem utrácel míň, než jsem dostával, a dosud jsem je neměl za co utratit. Mohl bych je nějak využít? Měl jsem v hlavě několik plánů a jeden z nich vypadal dobře a proveditelně. Napíšu na jednu stránku tři nebo čtyři krátké básně, nechám je vytisknout a budu je prodávat dům od domu. Dva tisíce takových listů po třech pencích by vynesly dvacet pět liber. A určitě bych jich za den prodal klidně sto, kdybych chodil dům od domu a ulici po ulici od časného rána do pozdní noci. Neztrácel jsem čas a zašel jsem za tiskařem, který tiskl drobné zakázky. Řekl mi, že to bude stát třicet pět šilinků. Ta velká částka mě hodně zklamala, ale zaplatil jsem zálohu a vrátil se do domu. Tam jsem žil a skoro hladověl, abych ušetřil čtyři šilinky, které mi chyběly. Za dva týdny se mi to podařilo z šestnácti šilinků, ze kterých jsem měl ty dva týdny platit jídlo i nocleh. Nakonec, po velké nouzi a odříkání, to bylo hotové a od tiskaře jsem dostal něco přes dva tisíce výtisků. Hned druhý den časně ráno jste mě mohli vidět na londýnském předměstí, jak chodím ode dveří ke dveřím s rukama i kapsami plnými těch listů. Říkal jsem lidem, že jsem dostal nabídku od nakladatele a že ten moje dílo pod dvacet pět liber vydat nemůže. Lidé na mě jen zírali. Nikdo z nich zřejmě nechápal, o čem mluvím, a nikdo se nechtěl na nic ptát. Obešel jsem myslím třicet domů nebo víc a neprodal jsem ani jeden výtisk. Většina těch lidí byla chudá. Někteří se aspoň zajímali, kolik ty listy stojí, a vypadali, že by si ode mě rádi něco drobného koupili. Nikdo z nich ale nestál o to dát tři pence za kus papíru, kterému nerozuměl. Nakonec jsem narazil na dům, který byl mnohem větší než ostatní, a dveře mi otevřela služebná. Hned jsem jí vysvětlil, jak se věci mají. Stála tam mlčky a nechápala, co tím myslím, když na ni shora ze schodů zavolala její paní: „Mary, kdo je tam?“ Na to děvče zaváhalo a odpovědělo: „Nějaký muž, prodává nějaký papír.“ Chvíli bylo ticho a pak se od schodů ozval tentýž hlas: „Dej mu tohle penny a řekni mu, ať jde.“ Skoro hned nato spadla dole pod schody měděná mince a rychle se k nám kutálela, jako by věděla, s jakým posláním jde. Děvče mi to penny podalo a já si ho bezmyšlenkovitě vzal. Přitom jsem na ní pořád chtěl, aby své paní vzala jeden výtisk. Paní slyšela, že spolu ještě mluvíme, a možná tušila, o co jde, protože znovu zavolala, tentokrát varovně: „Mary, ať si od něj nic nebereš.“ To zničilo moji poslední naději. Začal jsem si totiž myslet, že ta dáma je možná vzdělaná a bohatá. Kdyby jen mohla vidět a přečíst, co jsem napsal, hned by ji to zaujalo, dala by mi všech dvacet pět liber a byla by mi přítelem na celý život. Bohužel! Celý život jsem měl tu smůlu, že jsem věřil, že je spousta bohatých lidí, kteří se jen třesou, aby mohli pomoct talentu v nouzi.

To jediné penny a to, jak mě odbyli, mě tak znechutilo, že jsem listy hned strčil zpátky do kapes a vrátil se do města. Jak dlouho by to takhle trvalo, než bych měl dvacet pět liber? Co to povídám! Peníze se jen ztrácely, ani ten jediný měďák nebyl zisk. Ten den mi vynesl penny, ale tramvaj mě stála tři pence, nemluvě o snídani, která byla dražší než obvykle.

Když jsem se vrátil do domu, začal jsem ty listy se zuřivostí šílence pálit. Nepřestal jsem, dokud nebyly všechny zničené, a dával jsem pozor, abych si nenechal ani jeden, který by mi někdy v budoucnu připomínal mou pošetilost.

V té době jsem se dostal pod vliv Flanagana. Ten pán mě často viděl, jak píšu a zdánlivě hluboce přemýšlím, a tak mi hned přisoudil víc moudrosti, než jsem měl. Sám byl velmi nevzdělaný, neznal gramatiku, interpunkci ani pravopis. Časem se mi důvěrně svěřil, že je zákonným dědicem skoro půlky hrabství Mayo v Irsku. Na tom panství prý stojí dům jako královský palác. Výměnou za tu důvěru jsem mu řekl, že jsem autorem sbírky veršů, kterou nelze vydat, dokud autor nezaplatí náklady. Flanagan se mnou velice soucítil, zvlášť když jsem mu nahlas přečetl pár veršů, ve kterých jsem odsuzoval statkáře a bohaté tyrany. Upřímně mi slíbil, že mě všech potíží zbaví, ovšem jen jestli prosadí svůj nárok na panství. Pak Flanagan navrhl, abych některé jeho argumenty sepsal gramaticky správně, a on je hned pošle na příslušná místa. Hned jsem se do toho pustil a některé Flanaganovy argumenty byly tak silné, že se dodnes divím, že jsem na svobodě. Jednomu významnému státníkovi jsem napsal, že by měl odstoupit a uvolnit místo poctivějšímu člověku. Jinému jsem napsal, že i když se narodil v Irsku a nese irské jméno, je to zrádce, protože jeho srdce vždycky patřilo Anglii. Navzdory těm mocným dopisům hrabství Mayo, pokud vím, nikdy majitele nezměnilo. Já byl zklamaný a Flanagan se trápil den co den. Musím přiznat, že jsem tehdy Flanaganovi úplně věřil, možná proto, že mě oslepovaly vlastní spisovatelské ambice. Panství jsem od té doby pořádně zmenšil, z půlky hrabství na pár arů, a z panského sídla jsem vyndal pěknou řádku oken. A přesto ještě dnes věřím, že chudáka Flanagana nějaký chamtivý statkář připravil o chalupu se zahrádkou.

Bylo to v době búrské války a Flanagan s dlouhým tmavým plnovousem a kloboukem se širokou střechou vypadal přesně jako Búr. A Búrové tehdy v Londýně nebyli vůbec oblíbení. Málokdy jsme se proto prošli spolu, aniž by po nás kluci na ulici házeli kamínky, a i dospělí utrousili urážlivé poznámky. Kamkoli jsme přišli, dívali se na nás podezíravě. Neměli jsme zrovna nejlepší šaty, a tak si nás všímali hlídači v muzeích a galeriích. A protože jsme byli snědí a vypadali jako cizinci, kdykoli jsme se zastavili u některého paláce, stráž a policie nás sledovaly na každém kroku. Jednou ráno jsme šli přes Whitehall, zrovna když tam pán v cylindru prohlížel pluk vojáků na cvičení. Flanagan byl velmi odvážný muž a nikdy ho nenapadlo, že by měl šeptat. A když to uviděl, zvedla se v jeho srdci vlna kousavého posměchu. „Koukejte!“ zvolal. „To by se Búrové nasmáli.“ Spoustu přihlížejících ta poznámka pohoršila a ozvalo se hlasité nesouhlasné reptání. Flanagan se na to zeptal: „Kdo je z vás nejlepší chlap? Ať vystoupí!“ Zdálo se ale, že nikdo nemá chuť Flanagana potrestat sám, bez pomoci ostatních. Ten den jsem s ním úplně nesouhlasil. Ale když už ta slova nešlo vzít zpátky, byl jsem připravený odnést si to s ním třeba až do nejbližší nemocnice. Měl jsem toho člověka rád a on mě zřejmě taky, protože kdykoli jsem s ním nešel, chodil na procházky sám.

Archa

Byl jsem teď v Londýně dva roky, pořád na stejném místě. A i když se mi jako spisovateli moc nedařilo, musím přiznat, že podmínky ke studiu tam nebyly nejhorší. A četbou klasických děl jsem se nepochybně hodně naučil. Člověk s tak malými prostředky by si lepší podmínky nenašel a nejspíš bych tam bydlel dál, dokud bych nedosáhl nějakého úspěchu. Jenže jsem věděl o někom, kdo by byl vděčný za pár šilinků týdně, a rozhodl jsem se přinést malou oběť, abych mu je mohl posílat. K tomu jsem si musel najít levnější nocleh, kde bych na nájmu tu částku ušetřil. Slyšel jsem o takovém místě v Southwarku, které vedla Armáda spásy. Postel tam stála dva šilinky týdně, takže bych hned ušetřil šilink a šest pencí, protože jsem teď platil tři šilinky a šest pencí. Jako obvykle jsem jednal podle prvního popudu. Bylo mi moc líto odcházet z místa, kde jsem rozhodně nebyl nešťastný, ale sbalil jsem těch pár věcí, odešel a ještě tu noc jsem se usadil v Southwark Street.

Po šesti měsících zkušeností s noclehárnou Armády spásy musím bohužel říct, že o ní nemám dobrého slova. Ať si lidé venku mysleli cokoli, nocležníci samozřejmě dobře věděli, že se tu žádná dobročinnost nerozdává. Jídlo bylo sice levné, ale takové, že se nehodilo pro lidi. Nevím, jestli na takový dům, když platil za dobročinný, nedohlížela londýnská městská rada. A nevím ani, jestli přes den neodnášeli část postelí pro případ, že by nečekaně přišli její inspektoři. Ze zkušenosti ale vím jedno: mezi postelemi člověk jen stěží našel místo, aby se svlékl. Řada patnácti nebo dvaceti postelí stála tak těsně u sebe, že to klidně mohla být jedna postel. Muži si navzájem dýchali a kašlali do obličeje a zápach tolika mužů v jedné místnosti byl hrozný. Měl jsem štěstí, že moje postel stála u zdi. Mohl jsem se otočit tváří ke zdi a unikal jsem dechu souseda na vedlejší posteli.

Důstojníci, kteří to tam vedli, byli podle mého prvního dojmu pokrytci. To zřejmě po nějaké době potvrdilo i ústředí, protože kapitána i jeho poručíka z Armády propustili. Kapitána ale měli nocležníci rádi a často jsem viděl, jak jim pomáhá ze své vlastní kapsy.

Co se týče poručíka, ten se modlil velmi něžně a vroucně, víc než kdokoli, koho jsem kdy slyšel. V rozhovoru ale neměl pro nikoho vlídného slova, kromě svého nadřízeného, to se rozumí. Někdy své pokrytectví ukazoval tak zjevně, že jsem se musel nahlas smát. Kapitán byl ženatý a v domě nebydlel. Když večer nebo ráno přišel, stával zády k pultu jídelny a díval se přes dlouhou místnost do tváří svých nocležníků. Právě v takové chvíli jsem nejednou zvedl oči od jídla a překvapilo mě a dost vylekalo, když jsem uviděl bledou hubenou tvář poručíka, jak se dívá skleněným okénkem dolů. Dychtivě chtěl vidět, co jeho nadřízený dělá. Byl do toho tak zabraný, že úplně zapomínal, jak své pokrytectví ukazuje spoustě mužů, kteří se na něj dívají. Někdy se po špičkách připlížil ke dveřím kuchyně, na okamžik nakoukl a zase se odplížil zpátky do kanceláře. Často jsem se divil, že se kapitán nikdy neotočil a nepřistihl ho. V celém domě totiž nebyl nocležník, který by ho při tom aspoň jednou neviděl.

V neděli odpoledne vedli ti dva, kapitán a jeho poručík, shromáždění. Poručík ho zahájil krátkou modlitbou a kapitán pak kázal. Musím přiznat, že jeho kázání bývala často zajímavá a vždycky výmluvná. Nikdy v životě jsem neslyšel dojemnější kázání a modlitbu, než jaké ten kapitán přednesl jedno takové nedělní odpoledne. Shodou okolností tam bydlel chudák napůl pomatený nocležník, kterému se říkalo Horace a který se živil prodejem květin. Každý večer se ozdobil a ověsil věnci z květin, které neprodal, a vracel se do Archy opilý. Ten muž najednou zmizel. A zároveň se do řeky vrhl z Londýnského mostu nějaký nešťastník. Horace tam, jak všichni věděli, často postával. Příští neděli měl náš kapitán pohřební řeč. Pro zajímavost nám řekl těch pár věcí, které se dozvěděl o minulosti zesnulého. Tvrdil, že Horace dostal dobré vzdělání a že pocházel ze slušné rodiny. Kapitán byl dojatý a hodně plakal a poručík ho v tom podporoval nezvykle častými vzdechy a přerývanými vzlyky. Shromáždění pak skončilo vroucí modlitbou za duši utonulého Horace. Asi šest dní po tom shromáždění přišel do Archy muž, který mlel páté přes deváté, přihlouple se smál a byl celý ověšený věnci a kytičkami. Nebyl to nikdo jiný než oplakávaný Horace. Kapitán vyšel z kanceláře a za ním jeho poručík. Kapitán se na Horace díval se smutnou nevolí. Poručík se nejdřív podíval na svého nadřízeného, převzal jeho výraz do své tváře a pak ho pomalu obrátil na Horace. Kapitán se pak pomalu otočil na podpatku, zavrtěl přitom hlavou a beze slova se vrátil do kanceláře. Jeho podřízený ho napodobil do nejmenší podrobnosti. Od té doby kapitán s Horacem nikdy nejednal jako s živým člověkem a bylo konec všem žertům a přátelským řečem mezi nimi. Bylo velmi divné, jak kapitán přišel na to, že ten utonulý nešťastník je Horace, prodavač květin. O tom muži se totiž vědělo, že několikrát do roka záhadně zmizí. A pokaždé, jako utopenec, za kterého ho měli, vyplaval na povrch sedmý den. Sedm dní vězení bylo totiž nejvyšší trest za jeho prosté a podivínské chování.

Přísnosti tam bylo dost. Ať byl člověk nemocný, nebo ne, ať pršelo, sněžilo, nebo padaly kroupy, každý nocležník musel v deset dopoledne odejít. Pak byl dům až do jedné zavřený kvůli úklidu. A přesto tam nebyl jediný muž, který by se dokázal udržet čistý. V jiných podobných domech, které nevedla žádná církev, se nic zavírat nemuselo a byly čistší, aniž by nocležníky obtěžovaly. Nechápu, proč se to tam vedlo tak panovačně, když se tam nerozdávala ani trocha dobročinnosti. Ať Armáda spásy dělala pro lidi bez domova a bez peněz ve svých útulcích cokoli dobrého, o tyhle chudé, ale samostatné chlapy se rozhodně dobře nestarala. Vydělávali od šilinku do osmnácti pencí denně, byli to prodavači novin, muži s reklamními tabulemi, prodavači hraček a podobně, a nedostávali nic, co by si nezaplatili.

Byl jsem tam asi čtyři měsíce, když jsem se rozhodl ještě jednou zkusit něco vydat. Moje plány tehdy vypadaly velmi proveditelně, protože jsem jim dal na uskutečnění celého půl roku. Na místní policejní stanici jsem požádal o povolení k podomnímu obchodu. Chtěl jsem se zásobit tkaničkami, špendlíky, jehlami a knoflíky a obcházet s nimi domy po celé zemi od jednoho konce k druhému. Na konci té doby bych měl v kapse asi deset liber, protože bych si týdenní příjem z babiččina odkazu nevybíral. A jako podomní obchodník bych nejspíš ušetřil devět až deset šilinků týdně. Jsem velmi zbrklý, a tak jsem chtěl s tím zajímavým podnikáním začít hned. Zastavila mě ale jedna věc, kterou nešlo dlouho přehlížet. Moje umělá noha by určitě nevydržela takové nucené pochody z města do města po venkovských cestách, které bývaly často hrbolaté a nerovné. Už teď totiž vrzala a při každém kroku hrozila, že se rozpadne. Když jsem se o těch potížích zmínil jednomu nocležníkovi, hned mi poradil, ať si ve Spolku chirurgické pomoci řeknu o dřevěnou nohu, obyčejný kolík. S chutí dodal, že se nejen víc hodí pro takový toulavý život, ale že lidi nebude klamat, jak to se mnou doopravdy je. Hned druhý den jsem do toho spolku zašel. Tam mi řekli, že k tomu budu potřebovat patnáct poukázek od přispěvatelů spolku. Za šest pencí jsem si koupil seznam přispěvatelů, kde byla jména a adresy několika tisíc lidí, a hned jsem nakoupil známky a dopisní papír. Bez otálení jsem napsal osmnáct dopisů a poslal je. Těch osmnáct dopisů mi vyneslo dvě poukázky a několik dopisů s politováním od lidí, kteří už svoje poukázky rozdali. Několik mých dopisů se vrátilo s poznámkou „není doma“ a na řadu z nich nikdo neodpověděl. Rychle jsem poslal dalších dvanáct dopisů a výsledkem byla jedna poukázka. Abych to mohl udělat, musel jsem sáhnout na ty malé týdenní částky, které jsem posílal. Za šest týdnů jsem napsal skoro sto dopisů a pořád mi několik poukázek chybělo. Znovu jsem se poradil s tím nocležníkem, který mě do Spolku chirurgické pomoci poslal, a jeho vysvětlení bylo nepochybně rozumné a pravdivé. Vysvětlil mi, že nejen roční doba je nepříznivá, protože je léto a většina přispěvatelů je pryč na dovolené, ale že bohužel pořád ještě běží válka v jižní Africe. Z fronty se denně vrací spousta vojáků, kteří potřebují umělou nohu nebo ruku. Trochu hořce jsem si říkal, že než tu věc dostanu, zaplatím skoro tolik na poštovném, kolik stojí. Pořád jsem ale měl dost zdravého rozumu, abych viděl, že za to doopravdy nikdo nemůže. Přišlo několik dopisů s nabídkou pomoci za určitých podmínek. Jedna dáma chtěla doporučení od duchovního a jiná přispěvatelka nechtěla nikoho jiného než katolického kněze. Nabídl jsem těm dámám doporučení od důstojníka Armády spásy, ale to zřejmě nestačilo, protože naše dopisování skončilo. Jedna dáma, která v adrese Southwark Street devadesát šest nepoznala dům Armády spásy, litovala, že už svoje poukázky rozdala. Poradila mi ale, ať jdu do Armády spásy, ta se o mé potřeby určitě postará. Té paní jsem vysvětlil, že už v jednom jejich domě jsem a bydlím tu přes pět měsíců. Že mě tu nikdo neviděl opilého, že moje chování nikdy nikomu nevadilo a že s důstojníkem, který dům vede, jsem v co nejlepších vztazích. Ale že bych tu mohl žít ještě mnoho let a nikdo by se nezeptal, co potřebuju, ani by mi nenabídl pomoc.

Poslechnout celé · 32 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 16. Zpěvákem na ulici

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.