Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Autobiografie supertuláka – 14. Zasněžené koleje

William Henry Davies · 31 min

svazek 90 · na dobrou noc · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Autobiografie supertuláka – všech 23 dílů vcelku: W. H. Davies na cestách (9 h 42 min).

Tříprstý Jack a William Davies se pomalu prodírají zasněženou Kanadou na západ. Davies by chtěl rychleji, a tak se rozhodnou naskočit na noční rychlík.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda · Jak se večer zklidnit

O autorovi: William Henry Davies (1871–1940)

Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Autobiografie supertuláka – 14. Zasněžené koleje
  3. Pohostinnost
  4. Londýn
Číst celý text (3299 slov)

Autobiografie supertuláka – 14. Zasněžené koleje

Sníh byl ještě pořád hluboký a rána i večery studené, když jsme o týden později dorazili do Ottawy. To pomalé cestování se mi vůbec nelíbilo a často jsem svého společníka přemlouval, ať do Winnipegu pospíšíme. Nakonec souhlasil, a tak jsme hned druhý den ráno naskočili na nákladní vlak a umínili si, že na něm vydržíme celý den. Bohužel to byl jen místní vlak a jel velmi pomalu, protože zastavoval na každé bezvýznamné stanici. Vystoupili jsme tedy ve městě jménem Renfrew. Tu noc jsme se chtěli svézt načerno rychlým dálkovým osobním vlakem, který by nás do rána odvezl šest set až osm set kilometrů daleko. S tím úmyslem jsme až do večera seděli v nádražní čekárně. Asi dvacet minut předtím, než měl vlak přijet, jsme nepozorovaně vyklouzli ven a usadili se v prázdném vagonu, který stál kus od nádraží. Odtud jsme viděli, kdy vlak přijede, a z nástupiště nás přitom nikdo neviděl. Vlak měl brzy přijet. Cestující už přecházeli po nástupišti, zavazadla byla připravená a sešla se tam i spousta zvědavců, kteří neměli nic lepšího na práci a chtěli se podívat, jak vlak přijíždí a odjíždí. Konečně jsme uslyšeli písknutí, a když jsme vyhlédli ven, uviděli jsme v dálce světlo lokomotivy, jak se blíží a blíží. Vlak vjel do stanice skoro potichu, protože koleje byly kluzké a na trati bylo pořád dost ledu a sněhu. „Pojď,“ řekl jsem Jackovi, „není času nazbyt.“ A rychle jsme vyskočili z prázdného vagonu.

Ten rychlík vezl slepý zavazadlový vůz. To znamená, že konec vozu, který byl nejblíž lokomotivě, byl slepý, protože neměl dveře. Chtěli jsme se ve tmě najednou vynořit z úkrytu a skočit na schůdek toho vozu a z něj na plošinku. Udělat jsme to museli, až když se vlak rozjede. Na takové věci vlakvedoucí vždycky dával pozor, ale věděli jsme, že kvůli černým pasažérům dá vlak zastavit jen málokdy, i když o nich ví. Kdyby nás ale viděl, ještě než se vlak rozjede, určitě by nám nějak zabránil, abychom se svezli. Jakmile bychom byli na plošince, nikdo by se k nám nedostal až do příští zastávky, a ta by byla nejspíš osmdesát kilometrů daleko, nebo ještě mnohem dál. Tam bychom slezli, schovali se, a až by se vlak zase rozjel, znovu bychom naskočili na své místo. Dostat se k nám mohli ovšem strojvůdce a topič, ale těm to bylo vždycky jedno a nikdy se do toho nepletli. Jejich práce byla před lokomotivou, ne za ní.

Vlak zapískal skoro dřív, než jsme byli připravení, a pomalu vyjel ze stanice. Kvůli jeho zmrzačené ruce jsem nechal Jacka skočit prvního. Vlak jel čím dál rychleji a my museli běžet vedle něj. Jack skočil, chytil se madla a lehce se vyhoupl na schůdek. Hned potom jsem se madla chytil já a běžel jsem s vlakem, připravený udělat totéž. Jenže můj společník k mému překvapení nepřelezl rovnou na plošinku. Stál bezradně na schůdku, jako by ho nic nenapadlo, a nenechal mi tam žádné místo. Pořád jsem se ale držel madla, i když vlak jel už tak rychle, že jsem mu skoro nestačil. Křikl jsem na něj, ať mi uvolní schůdek. Udělal to, ale připadalo mi, že velmi pomalu. Chytil jsem se madla pevněji a skočil, jenže už bylo pozdě, vlak jel moc rychle. Noha nedosáhla na schůdek a já spadl pod vlak. Pak jsem pustil madlo a několik minut jsem tam ležel trochu otřesený, zatímco vlak rychle ujížděl do tmy.

Ani tehdy jsem ještě nevěděl, co se stalo. Chtěl jsem vstát, ale něco mi v tom bránilo. Posadil jsem se, začal jsem se prohlížet a zjistil jsem, že jsem přišel o pravé chodidlo. Ten objev mě nevyděsil tolik jako myšlenky, které hned přišly. Necítil jsem totiž žádnou bolest, a tak jsem nevěděl, jestli se mi nestalo ještě něco horšího, a nebyl jsem klidný, dokud jsem se neprohlédl celý. Uviděl jsem muže, který šel přes trať, a zavolal jsem na něj o pomoc. Rozhlédl se jedním směrem a pak druhým, ve tmě mě neviděl a už chtěl jít dál. Vtom jsem zavolal znovu. Tentokrát se podíval přímo ke mně, ale místo aby přišel blíž, vyskočil do vzduchu, málem upadl, vyhrabal se na nohy a byl pryč jako střela z pušky. Lidé po něm ještě několik týdnů pátrali, protože chtěli vědět, kdo to byl. Nikdy ho ale nenašli a nikdo nepřišel a neřekl: „To jsem byl já.“ Když ho nenašli, začali si nakonec lidé myslet, že jsem viděl ducha. A ten muž si nejspíš myslel, že ducha vidí on. Kdo kdy viděl, že by Soucit běžel stejně rychle jako Strach?

Potom ke mně přišel jiný muž, dělník z trati. Jakmile uslyšel můj hlas, zřejmě hned pochopil, co se stalo. Rychle přišel blíž, prohlédl si mě, odešel a za minutu nebo dvě se vrátil s několika dalšími a odnesli mě na nádraží. Bylo tam ještě hodně lidí. Uložili mě do čekárny, abych tam počkal na doktora, a já před tolika očima nevěděl, jak jinak zachovat klidnou tvář, a tak jsem vytáhl dýmku a zapálil si. Prý to potom v místních novinách vzbudilo velký rozruch.

Pohostinnost

Navenek jsem tu nehodu snášel statečně, ale uvnitř jsem se tak necítil. Doktor viděl, jak jsem dobře stavěný, a zeptal se mě, jestli jsem sportovec. Sportovcem jsem se nazvat nemohl, ale bez jakéhokoli tréninku jsem kdykoli přeskočil laťku ve výšce metr a půl. Taky jsem plaval, a když se naskytla příležitost, natáhl jsem si boxerské rukavice. Když jsem myslel na to, jak jsem teď bezmocný, zažil jsem hodně hořkých chvil. Všem návštěvám jsem ale dokázal předvést, že mi to je jedno, i když to nebyla pravda.

Jak dobrosrdeční lidé jsou ti Kanaďané! Byl jsem mezi nimi úplně cizí, a přesto se na mě lidé každou hodinu vyptávali, starali se o mě a nosili nebo posílali knížky, hrozny, banány a jiné dobroty pro nemocného. Když doktoři usoudili, že musí operovat podruhé a vzít mi nohu až u kolena, trápilo se tím celé město. Doktoři museli přísně nařídit, aby nepouštěli dovnitř tolik laskavých návštěvníků. Byl jsem tehdy tak zesláblý, že nebyla žádná naděje, že se z té druhé operace dostanu. Brzy jsem to pochopil z doktorovy otázky, jestli nechci něco vzkázat svým blízkým. Naznačil přitom, že je malá možnost, že bych pod chloroformem umřel. Byl tam i farář a jeho soucitná tvář dělala smrt ještě pravděpodobnější. Slyšel jsem mnoho o tom, že umírající lidé tuší, co přijde. Musím ale přiznat, že jsem nikdy v životě nebyl tak klidný jako v té chvíli, kdy se smrt zdála tak jistá. Ani na okamžik jsem nevěřil ani nečekal, že tyhle oči ještě uvidí světlo. Byl jsem tak zesláblý a měl jsem být víc než dvě hodiny v bezvědomí. A přesto jsem se smrti nebál. Z nádraží mě do nemocnice vezli na saních přes kilometr po sněhu. A když jsem měl stát tváří v tvář smrti, nejvíc mě trápilo jen jedno: jestli město leží od nemocnice na sever, na jih, na východ, nebo na západ. Myslím, že to byla poslední otázka, kterou jsem položil. Když jsem dostal odpověď, vdechoval jsem chloroform dlouhými nádechy, protože jsem chtěl doktorům v jejich práci pomoct. Přesto si matně vzpomínám, že jsem se chloroformu ze všech sil bránil, než jsem ztratil vědomí. Velmi mě ale překvapilo, když mi potom řekli, že jsem v tom stavu za deset minut blouznění nadával víc a sprostěji, než za celý den nadávalo nejspíš celé obyvatelstvo Kanady. Vysvětlili mi, že taková řeč v podobných případech není nic neobvyklého, a to mě nemálo utěšilo. Stejně jsem ale musel přemýšlet, jestli u toho nebyla vrchní sestra a jestli to neprozradila své dceři. Té bylo asi šestnáct let a byla tak dospělá a ohleduplná, že jí matka klidně mohla svěřit pacienty na celý den, i když to za mého pobytu nebylo potřeba.

Tři dny po té operaci jsem visel mezi životem a smrtí a každý nádech mohl být poslední. Za sedm nebo osm dní se mi ale trochu vrátila síla, a tu musím uznat za obdivuhodnou. Pak už jsem byl mimo nebezpečí. Právě tehdy mi laskavost těch lidí šla až k srdci. Nemocnice stála na konci dlouhé cesty. Kdo prošel kolem posledního domu, který byl dost daleko, ten určitě šel na návštěvu k vrchní sestře nebo k některému z jejích pacientů. Na verandě sedával její pes, a když se někdo blížil, štěkal na něj ještě dlouho předtím, než došel, a tak jsme věděli, že někdo jde. Když se rozkřiklo, že se uzdravuju, měl ten pes se štěkáním tolik práce, že z toho jeho ostrý jasný hlas ochraptěl. Chodili po jednom, po dvou i po třech, staří lidé, mladí lidé i děti. Nakonec je bylo potřeba přijímat úředněji a každý návštěvník nebo dvojice mohli se mnou mluvit jen pár minut. Když se doslechli, že rád čtu, hned mi lidé knihy nosili nebo posílali. Některé jsem neměl odvahu číst, ale ani to srdce je vrátit. Možná jsem je soudil špatně podle názvů, které zněly třeba takhle: „Fredíkův kamarád“, „Knoflík malého Billyho“ a „Sallyina oběť“. S tak dobrou péčí uvnitř a s tolika laskavostí zvenku se není co divit, že jsem pět týdnů po nehodě a po dvou těžkých operacích mohl odjet do Anglie! Moji noví přátelé v té daleké zemi mě přemlouvali, ať zůstanu, a ujišťovali mě, že tam budu mít z čeho pohodlně žít. Já se ale rozhodl vrátit do Anglie co nejdřív. Vůbec jsem netušil, co mě v dalších letech čeká.

Když přišlo ráno odjezdu, vrchní sestra mi mateřsky položila obě ruce na ramena a políbila mě. Oči měla plné slz. Při jejím povolání musela city skrývat, jinak by se na to místo nehodila. O to víc mě to zaskočilo a rázem jsem zapomněl na krátký smích a chladné podání ruky, na které jsem se připravoval. Cítil jsem, že nemůžu mluvit, a hrdlo mi sevřelo něco, co jsem do té doby neznal. Odešel jsem a nedokázal jsem ani říct sbohem. Cestou jsem se musel loučit s každým, koho jsem potkal. Když bylo to trápení konečně za mnou a já seděl ve vlaku zpátky do Montrealu, cítil jsem, že ještě nejsem dost silný na cestování. Odvaha mě opustila a seděl jsem bledý a sklíčený. Nečekal jsem, že ty lidi ještě někdy uvidím, a byli to opravdoví přátelé.

Brzy jsem dorazil do Montrealu. Uběhly jen dva měsíce, a jaký rozdíl! Před dvěma měsíci byla zima, zem pokrýval sníh a vzduch byl studený. Jenže já byl tehdy zdravý a celý, plný síly a dobré nálady, protože ve dne v noci jsem měl před sebou zlaté a slavné vyhlídky jako samo léto. Teď bylo léto, zem byla suchá a zelená a vzduch teplý, ale zima byla ve mně. Cítil jsem se zdrcený a vrávoral jsem o berlích, takže jsem byl nebezpečný sobě i lidem kolem. Ten nepříjemný pocit jsem ale brzy překonal, protože mě na lodi rozveselili lidé, kteří se dobře bavili. Nejhlasitější a nejvytrvalejší z nich byl kupodivu muž s jednou nohou. Neptun se ho marně snažil rozkolébat, chodil po palubě pevně. Když jsem viděl, jak je veselý, věděl jsem, že moje přecitlivělost brzy přejde. A to, jak byl čilý, mě moc povzbudilo. Brzy jsem byl zase doma, pryč jsem byl necelé čtyři měsíce. Všechna divokost ze mě ale vyprchala a moje další dobrodružství už jsem nevyhledával sám, přinesly je okolnosti.

Londýn

Seděl jsem doma a přemýšlel, čím se budu živit, protože práce rukama teď nepřicházela v úvahu. Tehdy jsem poprvé ocenil odkaz své staré babičky. Když jsem se vrátil ze Států, zmenšil se z deseti šilinků na osm šilinků týdně. Dřív jsem na něj ohrnoval nos, pohrdal jsem jím a dával jsem mu ošklivá jména jako „tabák na týden“, „žrádlo na den“ nebo „večer pití bez doutníků“. Když se četla babiččina závěť, hořce jsem se zlobil, že ten majetek nedostanu do rukou, abych ho mohl prodat nebo si ho nechat, utratit nebo ušetřit. Teď mi ale trocha zdravého rozumu říkala, že kdybych ho tehdy dostal, přišel bych o něj do roka od její smrti a dnes bych neměl ani majetek, ani příjem. Stará paní si určitě všimla, jak jsem divoký. Můj bratr se o své věci nedokázal starat sám a já bych jeho podíl spravoval špatně. Aby mě babička uchránila před pokušením promrhat i jeho podíl, až utratím svůj, moudře nechala majetek v rukou správce. A to se teď ukázalo jako štěstí pro mě stejně jako pro bratra.

Byl jsem teď se svým osudem spokojenější. Umínil jsem si, že když mě zradilo tělo, dostane teď konečně šanci hlava. Ta po tom dlouho toužila, jenže se musela podřídit, dokud tělo bylo tak čilé.

Bylo právě uprostřed léta a já denně seděl v zahradě v listnatém altánku, snil jsem, četl a občas psal. Berle už jsem nepotřeboval, protože mi z Londýna právě přišla umělá noha. Cvičil jsem s ní, v noci jsem chodil na krátké procházky a ke své radosti jsem to zvládal. Před očima se mi otevřel úplně jiný Klondik, takový, jaký odpovídal snům mého mládí. Představoval jsem si, jak se vracím domů, ne se zlatými valouny z dalekého Západu, ale s literární slávou, kterou jsem vybojoval přímo na mocném Londýně. Svým blízkým jsem to tajemství nikdy neprozradil. V dalších letech je ta mlčenlivost ušetřila mnohého zklamání a mě mnoha nepříjemných otázek. Byl jsem rozhodnutý neztrácet čas a dobýt to město, o kterém jsem čekal, že se mi vzdá někdy během roka. Přestal jsem tedy snít a začal se na cestu chystat. Bohužel! Kolik větších mužů se o to marně pokoušelo celý život! Teprve po smrti triumfují a v rukou svého ducha drží svobodu a klíče od měst celého světa.

Bavlněnou košili, pár ponožek a kapesník jsem zabalil do hnědého papíru. V kapse jsem měl po zaplacení jízdenky dvě libry a vyrazil jsem do Londýna, plný až po okraj těch svých plánů. Nezdar ve Státech a pak v Kanadě mě naučil být trochu opatrnější s důvěrou, ale optimismu mi to ani trochu neubralo. Moje první sny byly a jsou ty nejlepší. Pohrdám šaty a šperky. Raději se projdu volně po kraji a místo silnic si vyberu méně šlapané stezky v kopcích a polní cesty, než abych jel na jachtě nebo v kočáře. Raději se dívám na měsíc nad zříceninou než na plynová světla v plesovém sále. Obžerstvím pohrdám a pít chodím jen málokdy, když mě k tomu pozvou cizí oči. Co by mi tedy, proboha, bylo platné všechno stříbro a zlato celé Aljašky!

Do Londýna jsem dorazil druhý den brzy ráno a hned jsem zamířil do Lambethu. Brzy večer, unavený po nezvykle dlouhém dni, jsem šel hledat nocleh na Blackfriars Road. Viděl jsem tam několik cedulí, které slibovaly dělníkům dobré čisté postele za šest pencí na noc. Vešel jsem do jednoho z těch podniků, zaplatil, co chtěli, a pak mě uvedli do dlouhé kuchyně. Chtěl jsem si tam hodinu sednout a pokouřit, než půjdu spát. V kuchyni bylo třicet nebo čtyřicet mužů, ale pověstný britský dělník buď ještě nepřišel, nebo byl venku na pivu, nebo už šel brzy spát. V Anglii to rozhodně nebyla moje první noclehárna. Na podobných místech jsem musel bydlet, když jsem sem jezdil z Ameriky na lodích s dobytkem. Tohle místo se mi ale vůbec nelíbilo. Nebylo tu vidět nikoho, kdo by tu měl pořádek na starosti, a všechno bylo zřejmě ponechané těm hlučným chlapům. Někteří nocležníci byli staří vojáci a zrovna dostali penzi, čtvrtletí najednou. Hodně z nich nosilo dovnitř konvice piva a v kuchyni byl strašný povyk. Mnozí byli moc opilí, než aby si pro pivo došli sami, ale ještě dost střízliví, aby seděli a dávali ostatním peníze a rozkazy. A ochotných rukou, které jim přinesly, co chtěli, bylo dost. Hned jsem z kuchyně odešel, rozhodnutý najít si jiné místo, a ani jsem paní domácí neobtěžoval, aby mi vrátila peníze. Když jsem odcházel z kuchyně, dva opilci se začali prát. Ostatní se do toho vložili a vypadalo to, že se do rvačky zapojí všichni. Po tmě jsem vyšel po schodech nahoru a tam ve dveřích kanceláře stála paní domácí. Když jsem ji chtěl obejít, řekla hlasem, ze kterého bylo slyšet pití: „Tak vy chcete jít spát? Jime, ukaž tomuhle pánovi postel.“ Malý Jim, bledý chlapec, poslechl a já jsem za ním bezmyšlenkovitě šel nahoru o dvě patra. Schody tam byly líp osvětlené než ty, které vedly do kuchyně ve sklepě. Uvedl mě do místnosti, kde stála spousta postelí, ukázal na jednu z nich a řekl: „Vy máte číslo čtyřicet pět.“ Pak odešel. V mnoha postelích už někdo spal. Sedl jsem si na kraj své postele a přemýšlel, jestli bude v noci nějaký rozruch, jestli se některému z těch mužů nebudou líbit moje šaty, nebo jestli mi potmě nepřehrabou kapsy. Muž na vedlejší posteli zakašlal, otočil se ke mně a tiše řekl: „Postele jsou dobré, to uznávám, ale to je tak asi všechno, co se o tomhle domě dá říct.“ Druhý hlas kousek od nás: „Přišel jste do dobrého domu, to teda jo, a ani o tom nevíte.“ První hlas: „Kdybych se včera večer neopil a nevyhodili mě od Rowtona, za nic na světě bych tu nebyl.“ Třetí hlas, vzdálený, ale hlasitý a rozzlobený: „Dáte už pokoj? Kdy vy chlapi konečně půjdete spát? Tři neděle jsem nedělal a teď, když mám ve čtyři ráno šanci na práci, tak mě okradete o spaní. Dejte si pozor, ať se do vás hned nepustím, vy jedni otravové. Jestli si pro vás dojdu, poznáte to, na to vemte jed.“ Pak už nikdo nic neřekl. Hned jsem se rozhodl, že to druhý den zkusím v Rowtonově domě. Po zkušenosti z tohohle místa to pro mě bylo silné doporučení. Odmítli tam totiž postel opilému muži, který byl v opilosti nejspíš i hádavý. Tady by se nedalo ani číst, ani psát, ani přemýšlet, a dokonce ani v klidu najíst.

Druhý den ráno jsem se nasnídal v levné jídelně a ptal se na Rowtonův dům. První člověk, kterého jsem se zeptal, chtěl vědět, který z nich hledám. Odpověděl jsem mu: „Ten nejbližší.“ Ukázalo se, že je v Newington Butts. Řekli mi, jak tam dojdu, a brzy jsem stál před tím domem, kde jsem měl zůstat dva roky, aniž bych na Londýn udělal sebemenší dojem. Překvapilo mě, že je to krásná velká budova z červených cihel s honosným průčelím a pěkným vchodem, vyleštěným a čistým. Naproti jeho mnoha oknům stála stará kostelní věž s hodinami uprostřed starého zeleného hřbitova, kde byly kameny pro mrtvé a několik dřevěných laviček pro živé.

Když jsem požádal o postel, dozvěděl jsem se, že ji dostanu až v devět večer. Zdvořile mi ale dovolili, abych do té doby zůstal uvnitř. Ten dům mě překvapil tím, co všechno nabízel: jídelny, knihovnu, společenské místnosti, koupelny, umývárny a tak dále. O všechno se staralo hodně zaměstnanců a všude bylo čisto a v naprostém pořádku. A to všechno za šest pencí na noc.

Vešel jsem do knihovny a uviděl dvě velké skříně s knihami. V jedné byly romány, druhou zdobili básníci, historici a esejisté a byly v ní i životopisy a různé jiné knihy. A když jsem slyšel, jak je v té místnosti ticho, i když tam bylo přes sto mužů, hned jsem se rozhodl, že zaplatím týden dopředu, ať je spaní dobré, nebo špatné. Udělal jsem to v devět večer a pak jsem tam seděl, chvíli jsem četl noviny a chvíli pozoroval tváře toho pestrého shromáždění. Někteří vypadali jemně, nosili cylindry, dlouhé kabáty, manžety a límečky a mluvili tlumeně a vlídně. Někteří vypadali tak zámožně, že jsem je nejspíš už potkal na ulici a myslel si, že jsou to obchodníci nebo vedoucí velkých podniků. A kluci s novinami za nimi nejspíš běhali a drožkáři na ně neodbytně volali.

Jestli jsem se chtěl věnovat studiu a žít z osmi šilinků týdně, tohle bylo zřejmě to pravé místo. Budu se sám holit a stříhat, sám si vařit jednoduchá jídla a žít střídmě. Vzdám se pití, divadel a jiných zábav pod střechou a jediný přepych, který si nechám, bude tabák. Neviděl jsem důvod, proč by to nešlo, a zároveň jsem se rozhodl, že to jít musí.

Poslechnout celé · 31 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 15. První verše v Londýně

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.