V Montrealu se William Davies chystá na dlouhou cestu na západ, až na Klondik za zlatem. Nejdřív ale hledá hospodu, o které slyšel snad každý tulák.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Fungují příběhy na dobrou noc? · Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda
Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.
Kapitoly
Číst celý text (2457 slov)
Autobiografie supertuláka – 13. Hlas ve tmě
Kdysi dávno žil v Montrealu muž, kterému se říkalo Joe Beef. Měl tam saloon a celý den v něm hostům dával dobré jídlo zadarmo, v poledne horký hovězí guláš. Na celém severoamerickém kontinentu nebyl tulák, který by o tom neslyšel, a spousta z nich se tam někdy i najedla. Já sám jsem o tom slavném podniku pro chudé a potřebné slyšel často. Staří pocestní se o chuti jeho guláše bavili až v dalekých jižních státech. Když jsem si na to vzpomněl, věděl jsem, že tam určitě najdu společníka na cestu kamkoli po Americe. A taky že se tam dozvím spoustu užitečných věcí o cestě, která mě čekala. Šel jsem se tedy v klidu projít a chtěl jsem se začít vyptávat, až potkám někoho, kdo bude vypadat, že je na tom bídně. Kdykoli totiž padlo jméno Joe Beef, vždycky se hned mluvilo i o Francouzce Marii, a když padlo jméno Francouzky Marie, vždycky přišla řeč i na Joe Beefa. Do obou podniků zřejmě chodili stejní lidé. Obě jména jsem dobře znal, protože, jak už jsem řekl, jejich sláva se nesla celou Amerikou.
Tak jsem se procházel a přemýšlel, když jsem potkal přesně takového člověka, jakého jsem hledal. Líně se opíral o sloup. Nechtěl jsem ho oslovit jen tak zpříma, a přitom jsem s ním chtěl mluvit. Postavil jsem se tedy vedle něj a zapaloval si dýmku. Škrtl jsem několika sirkami, ale ani jedna nechytla, protože vítr foukal v krátkých poryvech. Ten muž viděl, jak se trápím, rychle vytáhl vlastní sirky a jednu škrtl. Držel ji hořící mezi dlaněmi a nechal mezi nimi právě tolik místa, aby se tam vešla hlavička dýmky. Poděkoval jsem mu a pak jsem ho pozval na skleničku. Zeptal jsem se, kam bychom měli jít, a doufal jsem, že řekne k Joe Beefovi. „Nejblíž to máme,“ odpověděl a ukázal na protější roh, „k Francouzce Marii.“ Šli jsme tam, a jak jsme si povídali, vyprávěl jsem mu, jak jsem jezdil načerno ze státu do státu, ale v Kanadě že jsem poprvé. „Spojené státy,“ řekl ten muž moudře, „jsou už skoro vyždímané a poslední léta je tam pocestných až moc. Kanadské tratě se vám budou jezdit líp a Kanaďany snadněji obměkčíte, protože k nim tolik pocestných nechodí. Kdy jste přijel?“ Věděl jsem, že si myslí, že jsem právě přijel načerno ze Spojených států, a nechtěl jsem ho vyvádět z omylu. Rychle jsem tedy odpověděl: „Dneska ráno,“ a na chvíli jsem stočil řeč na to, jak je tu dobré pivo. „Kde budete spát?“ zeptal se. „Sejdeme se tady za půl hodiny. Já si zatím vyžebrám na postel a na jednu dvě skleničky a pak půjdeme oba k Joe Beefovi. Bydlím tam už celý týden.“ Nechtěl jsem toho muže ztratit z očí, a tak jsem mu řekl, že moje kapsa nás oba uživí až do zítřka. „Dobře,“ řekl a bylo vidět, že se mu ulevilo. „Tak půjdeme hned zaplatit postele a večer si na hodinku nebo dvě zase vyjdeme.“ Od Francouzky Marie jsme šli kus cesty podél řeky, až se můj společník zastavil před jednou budovou. Věděl jsem, že tohle musí být u Joe Beefa, protože jsem zrovna viděl vcházet dva otrhané pocestné. Šli jsme za nimi a ke svému překvapení jsem uviděl docela čistou jídelnu s několika dlouhými stoly a lavicemi a s dlouhým pultem, na kterém se vydávalo jídlo. Nejvíc mě ale překvapilo, že podnik vede několik mužů a důstojníků z Armády spásy. Svému společníkovi jsem nic neřekl, sedl jsem si k jednomu stolu a objednal si hovězí guláš. Zeptal jsem se ho, co si dá on, a kvůli němu jsem objednal dvakrát. „Když to tu vedl Joe Beef,“ zašeptal můj společník, „byl pocestným opravdový přítel. Od těchhle lidí ale nic moc nedostanete, leda když si zaplatíte!“ Mrkl jsem na něj, jako bych si myslel totéž, ale všiml jsem si, že jídlo za ty peníze rozhodně stojí. Později jsem tenhle podnik často v dobrém srovnával s podobnými podniky v Londýně. Vedla je stejná organizace a lidé tam za své peníze tolik nedostali.
Hlas ve tmě
Zůstal jsem tam několik týdnů a díval se, jak přichází usměvavé jaro. Už se zmocnilo vzduchu, obarvilo nebe do modra a povolovalo ledové prsty zimy, která pořád držela zemi pod silnou sněhovou peřinou. Jak nádherná je tahle doba roku! Teplé slunce putuje po klidném nebi a vzduch nad vámi je čistý a svěží. Vlévá do těla novou krev, takže člověk vzdorně dupe po zemi a odkopává sníh z cesty, jen tak z radosti, že se může hýbat. Tváře září zdravím, rty se usmívají a ustaranou tvář neuvidíte, leda by vyšla z domu, kde je nemoc nebo smrt. A ten vyzáblý přízrak, kterému se říká Hlad, se v těchhle končinách ještě nikdy neukázal. Kdyby si tu někdo jen na chvíli pomyslel, že takový přízrak někde bydlí, dobrá srdce by na to místo hned vtrhla s celou spoustou dobrot. A jeho oběť by si pak musela dávat velký pozor a mít pevnou vůli, aby se nepřejedla. Tenhle přízrak se často ukazuje v přeplněných městech Evropy. Jedno z jeho oblíbených míst je nábřeží Temže před přepychovými hotely, kde večeří velvyslanci a milionáři. Sedí nebo stojí u oken, dívají se na světla města a na měsíc, jak noří svůj stříbrný džbán do temné řeky, a přísahají: U všech všudy, to stojí za podívání! Přízrak Hladu ale nevidí. Ten se pomalu, někdy i bolestně, plíží od stínu ke stínu, třese se zimou a touží po slunci. Jiný oheň, u kterého by si mohl sednout a příjemně vzpomínat na lepší časy, totiž nemá.
V tomhle levném hotelu jsem zůstal tři týdny a rozhodl jsem se, že příští pondělí pojedu dál, i když v Montrealu ještě ležel hluboký sníh a na venkově bude ještě hlubší. Na spaní jsem měl malý pokojík za patnáct centů na noc. Takových pokojíků tam bylo víc a od sebe je dělila jen tenká dřevěná přepážka. Byla dost vysoká, aby měl každý soukromí, ale zvědavým nocležníkům nebránila, aby si stoupli na posteli na špičky a nakoukli k sousedovi. V neděli večer, den před odjezdem, jsem šel spát brzy. Když jsem vešel do pokojíku, trochu mě vylekalo tiché zaklepání na přepážku, která mě dělila od vedlejšího pokojíku. „Haló!“ zavolal jsem. „Co chcete?“ Zřejmě šlo o něco, co nemuseli slyšet ostatní. Polekalo ho, že jsem zavolal tak nahlas, a zmlkl. Takové volání by totiž určitě někoho přilákalo. Nakonec si odkašlal a pak tiše, ale zřetelně zašeptal: „Chtěl bych sirku, jestli mi můžete jednu dát.“ V pokojících se samozřejmě kouřit nesmělo, ale v tomhle jsme pravidla porušovali skoro všichni. Vytáhl jsem z kapsy pár sirek a hodil je přes přepážku. Slyšel jsem, jak dopadly, a potom, jak je v pološeru hledá po hmatu. Pak jednu opatrně škrtl a při jejím světle posbíral ostatní. Za chvíli promluvil obyčejným hlasem a já jsem se divil, protože mi ten hlas zněl povědomě. Strašně jsem chtěl vidět jeho tvář. Povzbuzoval jsem ho, ať mluví, a on se do toho ochotně pustil. Doufal jsem, že mi nějaké slovo prozradí, kdo to je a kde jsme se potkali.
Ten hlas ve tmě mi vrtal hlavou a za nic na světě jsem si ho nemohl zařadit. V paměti mi proběhla stovka výjevů a v některých bylo hodně lidí. V duchu jsem je nechal všechny promluvit a pak jsem je zase poslal zpátky do šera, odkud jsem je vyvolal. Ani jeden hlas ale nebyl jako ten hlas ve tmě. Nad ten hlas jsem přidával tenké i husté kníry, černé, šedivé, hnědé, zrzavé i bílé. Pod něj jsem dával husté i řídké vousy všech barev, a stejně jsem z toho všeho nesložil povědomou tvář. Pořád jsem posílal Paměť hledat majitele toho hlasu a ona, chudinka, mi přiváděla usměvavé muže i přísné muže, hubené i tlusté, malé i velké, krotké i divoké, chlupaté i plešaté, tmavé i světlé. Nakonec byla tak zmatená, že mi přiváděla tytéž lidi podruhé. A jak jsem ji tak pořád posílal na to marné hledání, usnul jsem.
Spal jsem beze snů. Ticho nic nerušilo a žádná tvář se do toho spánku nepodívala. Když jsem se ráno probudil, ten hlas už mi zase zaměstnával myšlenky. Asi deset minut jsem ležel a už jsem chtěl vstát, protože jsem myslel, že soused odešel. Vtom jsem z jeho strany uslyšel pohyb. Oblékal se. Udělal jsem totéž, jen rychleji, abych byl hotový první, a čekal jsem, až odsune závoru u dveří, abych se s ním setkal tváří v tvář. Svou závoru jsem odsunul a dveře otevřel, ještě napůl oblečený. Spěchat jsem ale nemusel. Když odsunul závoru i on, už jsem měl ruce v rukávech kabátu. Vyšli jsme oba ve stejnou chvíli a zároveň si popřáli dobré ráno. Poznal jsem ho bez potíží, ale on mě zřejmě ne. Abych se nespletl, podíval jsem se na jeho pravou ruku a uviděl, že mu chybějí dva prsty. Teď už jsem věděl jistě, že je to Tříprstý Jack. Byl to dobytkář z Montrealu. Před třemi lety jsem ho potkal v Glasgow, když jsem tam připlul z Baltimoru. Tehdy jsem s ním byl jen půl hodiny a od té doby jsem slyšel tisíce hlasů, a přesto jsem si byl jistý, že tenhle hlas už jsem slyšel.
Stáli jsme vedle sebe, myli se a chystali se na snídani. Pořád jsem pro něj byl cizí člověk, a tak jsem mu jen důvěrně řekl, že ještě dnes ráno po snídani jedu na západ. „Já jsem chtěl taky,“ řekl, „až do Winnipegu. Jen jsem chtěl počkat, až trochu sleze sníh. Ale co, den dva nehrají roli, takže jestli chcete, vyrazíme spolu ještě dnes ráno. Kraj mezi Montrealem a Winnipegem znám dobře,“ pokračoval, „projel jsem ho už mnohokrát a slibuju vám, že cestou nebudete nic postrádat.“
Ty dva prsty ztratil asi před deseti lety při práci v přádelně bavlny. Od té doby žil v zahálce, jen dvakrát nebo třikrát se plavil jako dobytkář. Z dobroty zdejších lidí se mu rozhodně žilo dobře. Stejně dobře by se tu ale žilo i chlapovi, který má všech deset prstů. Do Winnipegu sice jel, ale nikam nespěchal, neměl žádný cíl a neměl nejmenší tušení, kam se odtamtud vydá. Na jednom místě ho to brzy omrzelo.
Tříprstý Jack cestoval pomalu, protože, jak s jistým pohnutím říkal, „trhalo mu srdce spěchat a projíždět dobrá města, kde mají lidi o to větší radost, když k nim zajde někdo v nouzi“. Mně to pomalé cestování zatím vyhovovalo, protože zase padal sníh a napůl jsem litoval, že jsem z Montrealu odjel. Den za dnem jsem byl ovšem o kousek blíž ke zlatu na Klondiku. Umínil jsem si ale, že se toho pomalého společníka zbavím, jakmile se udělá hezky.
Celé dny jsme se poflakovali po nádražích. Na každém byla teplá a pohodlná čekárna pro cestující. My jsme sice byli cestující jiného druhu a vozili jsme se načerno, aniž bychom dráze zaplatili jediný cent, ale přesto jsme se tam směle zabydleli. Lidé si nás pletli se slušnými cestujícími, kteří si to pohodlí zaplatili. Občas se na nás přednosta stanice přísně podíval, protože tušil, co jsme zač. Zeptat se nás ale neodvážil, ať se mu sebevíc nelíbilo, jak si pohodlně sedíme na místech nejblíž ke kamnům. K večeru jsme požádali o nocleh v místním vězení a tam nás nechali přespat do rána. Peníze jsem už neměl, kromě těch schovaných, které jsem si šetřil na nejnebezpečnější část cesty, totiž na její západní konec. Ve všech těch vězeních nás před spaním vyslechli a prohledali, ale často dost lhostejně. Jednou jsme přišli do malého města, kde měli druhý den brzy ráno na vězeňském dvoře popravit dva lidi. Jedna žena prý přemluvila svého milence, aby jí pomohl zabít jejího muže, a soud oba odsoudil k smrti. Z okolního kraje, který je v provincii Ontario hustě osídlený, se sem sešly tisíce lidí. Z měst sem poslali spoustu detektivů v civilu, protože se čekalo, že se někdo pokusí odsouzené osvobodit, když je jedním z nich žena. Do města jsme přišli brzy odpoledne a divili jsme se, jaký je tam neobvyklý ruch a kolik hloučků lidí stojí na hlavních ulicích. Mysleli jsme, že do města přijel nebo má přijet cirkus nebo zvěřinec, a nijak zvlášť nás to nezajímalo. Vrátili jsme se hned na nádraží. Chtěli jsme tam proti všem uhájit nejpohodlnější místa, dokud se nesetmí, a pak požádat ve vězení o nocleh. Když přišel čas, vypochodovali jsme rovnou k vězení a směle zabušili na dveře. Hned otevřel policista, vysvětlili jsme mu, co potřebujeme, a on nás bez okolků pozval dál. Čekali jsme obvyklé otázky a měli jsme připravené obvyklé odpovědi. Čekali jsme obvyklou lhostejnou prohlídku a dýmku, tabák a sirky jsme měli šikovně schované v ponožkách. O to víc nás překvapilo, že je tam spousta policistů a že se o nás všichni nějak nezvykle zajímají. Policista nás vyslechl, jak se dělá před uložením na noc, a byl spokojený. Vtom vystoupil jeden z detektivů a řekl: „Tentokrát nemůžeme do vězení pouštět cizí lidi. Raději jim napište poukaz do hotelu.“ Dostali jsme poukaz a hned jsme z vězení odešli. Zajímalo nás, proč to udělali, a brzy jsme se dozvěděli, jak se věci mají. Když jsme přišli do hotelu, řekli nám, že všechny postele jsou obsazené už od rána a že i tak bude muset spousta lidí prosedět celou noc a podřimovat na židlích. S touhle zprávou jsme se vrátili do vězení. Pustili nás dovnitř podruhé a poradili nám, ať jdeme pěšky do dalšího města. To Tříprstý Jack rázně odmítl. Řekl, že má nohy tak rozedřené a samý puchýř, že by neušel ani sto metrů. Detektivové se pak všichni sešli a dost dlouho se radili. Potom jeden z nich přistoupil, zasypal nás spoustou otázek a pustil se do prohlídky našich šatů. Prohledával je tak důkladně, že jsem se bál, jak to dopadne. Hned na začátku jsem mu dal břitvu, malý kapesní nožík, kapesník a hřeben. Jemu to ale nestačilo. Zajel rukama až do mých ponožek a vytáhl nejdřív dýmku, pak tabák a nakonec sirky. Nejvíc jsem se bál o opasek, který jsem nosil na těle a ve kterém byly moje peníze. Tříprstého Jacka jsem se tváří v tvář moc nebál, i když to byl vysoký a čilý chlap. Kdyby ale o těch dolarech věděl, neodvážil bych se vedle něj ani zavřít oči. Myslím, že by mě nešetřil, jen aby ty peníze dostal. Detektiv ten opasek opravdu našel a pečlivě ho ohmatal. Peníze v něm ale byly v bankovkách, nebyly tam žádné mince ani nic tvrdého, a tak zřejmě nepoznal, co v něm je. Konečně ta přísná prohlídka skončila. Oba nás odvedli železnou chodbou do cely a dveře pečlivě zamkli. Myslím, že tu noc jsme ani chvilku nespali bez dozoru a pořád nás hlídal jeden nebo i víc párů bystrých očí. Nemohli uvěřit, že jsme ti, za koho se vydáváme, a pořád si mysleli, že jsme přišli spravedlnosti něco překazit. Ráno nám věci vrátili a vystrčili nás ven do chladného šera, mnohem dřív než jindy.
Poslechnout celé · 23 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 14. Zasněžené koleje
O textu
- Autobiografie supertuláka – 13. Hlas ve tmě (The Autobiography of a Super-Tramp (1908) – Chapter XVIII: Off Again – second part; Chapter XIX: A Voice in the Dark – first part) – William Henry Davies
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




