Po pěti letech v Americe se tulák William Davies rozhodl vrátit domů do Anglie. Dorazil do Baltimoru a hledá loď s dobytkem.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Telefon v posteli · Fungují příběhy na dobrou noc?
Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.
Kapitoly
Číst celý text (2666 slov)
Autobiografie supertuláka – 12. Domů a zase pryč
Měl jsem tehdy asi padesát dolarů. Chtěl jsem hned zajít do dobytkářské kanceláře a odplout při první příležitosti, abych měl ještě pár liber, až přistanu v Anglii. Když jsem tedy dorazil do Baltimoru, brzy jsem tam zamířil. Hned ve dveřích jsem poznal několik starých dobytkářů a mezi nimi nebyl nikdo jiný než sám Rudý Australan. Zdálo se, že úplně ztratil chuť na nějaký slušnější život. Pozval jsem ho a dva další ven, dali jsme si několik skleniček a večer jsme šli do divadla. Dobře jsem věděl, že tihle muži by mě bez skrupulí vysáli do posledního centu. S mazanou radostí by mě obrali a pak by klidně všechno platili sami. Když jsme vyšli z divadla, řekl jsem jim: „Tak, ještě jednu skleničku a jsem na dně.“
Druhý den mi Rudý vysvětlil, že pro zkušené dobytkáře je teď na lodích málo místa. Žebral v Baltimoru už přes šest týdnů a pořád nevěděl, kdy pojede. Mohl by prý jet kdykoli za libru a jednou dvakrát mohl jet i za třicet šilinků. Ale dobytkáře za dvě libry za poslední tři měsíce skoro nesháněli. „Jdeš na snídani?“ zeptal se. „Jestli ti ještě zbyly nějaké peníze, nebuď hloupý a neutrácej je za jídlo. Toho ti seženu víc, než sníš, a peníze se hodí na zábavu.“ „Vždyť víš, že už žádné peníze nemám,“ řekl jsem mu a cítil jsem, jak se studem červenám. On si toho nevšiml. „Počkej tady, až se vrátím,“ řekl. „Jestli se ti den dva nechce žebrat, nemusíš se bát, že umřeš hlady.“ Pak odešel. Když byl pryč, šel jsem taky a s pocitem viny a studu jsem zašel do restaurace na snídani. Když jsem se později vrátil do kanceláře, Rudý už na mě čekal se spoustou jídla. Ten den ráno se totiž zvlášť snažil. „Pojď,“ řekl, „to už musíš mít hlad.“ Věděl jsem, že tu roli musím hrát dál, tak jsem se posadil. Pomalu jsem snědl sousto nebo dvě, které mi šly těžko do krku, a pak jsem musel říct, že už mám plný žaludek. Rudý naléhal a byl tak nespokojený, že jsem mu za takovou laskavost musel být vděčný. Styděl jsem se víc než kdy předtím, že hraju takovou komedii. Vstal jsem a řekl mu, že na něj počkám venku před kanceláří. Brzy přišel za mnou. Zavedl jsem ho do jiné části města a šli jsme spolu na flám, který trval celý týden. Oba jsme pak byli bez centu, a tak jsme se vrátili do dobytkářské kanceláře. Tam jsme zjistili, že nám mezitím utekla dobrá příležitost. Dopravce se po nás ptal.
„Cože,“ vykřikl Rudý, „příští cestou jedeš nadobro domů, jo? Vždyť ty jsi prokletý neklidem stejně jako já. A pamatuj si, co ti říkám: v rodném městě nevydržíš ani šest měsíců.“ „Možná ne,“ řekl jsem, „ale ujišťuju tě, že do tohohle města ani do téhle země už nikdy nevkročím!“
O několik dní později mě poslali s několika dalšími do ohrad uvazovat dobytek. Tam jsem potkal předáka, pod kterým jsem už jednou plul. „Ahoj,“ řekl, „dlouho jsem tě neviděl. Jedeš s touhle várkou dobytka?“ „Nevím,“ odpověděl jsem, „ale rád bych, jestli je potřeba dobytkář za dvě libry.“ „Dobře,“ řekl, „v kanceláři za tebe řeknu dobré slovo.“ Ten večer za mnou přišel dopravce. „Hele,“ řekl, „za tuhle cestu ti můžu dát jen třicet šilinků. Jestli chceš počkat, můžeš dostat dvě libry, ale upozorňuju tě, že na to se může čekat dlouho. Co ty na to?“ „Podepíšu za třicet šilinků,“ řekl jsem a jen stěží jsem skrýval, jak moc chci jet. A hned jsme smlouvu podepsali. Na téhle cestě jsem byl sám mezi cizími. Kdyby jel se mnou Rudý Australan, nejspíš bych utratil i peníze na vlak a musel bych se stejnou lodí vrátit do Ameriky.
Jak krásná to byla plavba od začátku do konce! Jaká hudba, když se zvedala kotva, a jaký nádherný pocit, když se loď pomalu odsunula od mola! Svou práci jsem dělal s novou chutí. Při každém náznaku nebezpečí jsem skákal sem a tam a povoloval nebo zkracoval volům provaz, jak bylo potřeba. Věděl jsem totiž, jaké příjemné sny mě čekají v noci, až bude denní práce hotová. A když ta příjemná chvíle přišla, ležel jsem na palandě. V duchu jsem procházel všechny staré známé věci, které jsem měl uložené v paměti a na které jsem přes pět let nepomyslel. Teď mi neunikla ani jedna z nich. Za celou tu dlouhou dobu jsem domů napsal jen třikrát, tři krátké dopisy hned v prvním roce. Nejspíš mě doma pokládali za mrtvého a já se objevím u dveří jako přízrak z jiného světa. Jedna myšlenka mě často trápila: že se vracím domů bez peněz, po tak dlouhém pobytu v nové zemi. Každý si totiž myslí, že v cizině se zbohatne snáz než doma. Věděl jsem, že lidé budou čekat, že mám ranče, vzkvétající města a zlaté doly. Hrozně jsem se styděl, že budu muset přiznat, že jsem se vrátil chudší než kdy předtím. Nebýt peněz, které se mi mezitím doma nastřádaly a na které jsem z ciziny nemohl snadno sáhnout, ta myšlenka by mě možná od návratu odrazovala ještě několik let. Možná na celý život. Desátý den jsme pluli kolem Irska. Díval jsem se na ten ostrov s hlubokým pohnutím a měl jsem ho rád jako sesterský ostrov, i když jsem věděl, že Irsko má dost vlastního trápení. Když jsme dorazili do Liverpoolu a dobytek byl na břehu, dostal jsem výplatu. Vytratil jsem se od ostatních dobytkářů a šel sám do města. Koupil jsem si něco na sebe a na nádraží jsem dorazil se třemi šilinky a pár měďáky kromě peněz na jízdenku. S touhle nepatrnou částkou, výsledkem pěti let v bohaté zemi, a s asi sto dvaceti librami na účtu jsem ten večer dorazil do rodného města.
Několik hodin jsem tam bloudil jako ztracený a ptal se po svých. Zatímco jsem byl v cizině, odstěhovali se z místa, které jsem znal. Zrovna jsem se rozhodl, že vyhledám jednu svou oblíbenou tetu. Než jsem odjel z Anglie, bydlela dlouhá léta v jednom domě a nevypadalo to, že by se chtěla stěhovat. Vtom mě v ulici, kde jsem se vyptával, poznala nějaká cizí žena, protože jsem byl podobný matce, a hned mi řekla, kde matka bydlí. Zaklepal jsem na dveře. Matka vždycky měla a dodnes má spoustu předtuch a hodně věří na znamení a sny. Hned otevřela a ve tmě poznala, kdo jsem, i když jsme si navzájem skoro neviděli postavu ani tvář. K mému překvapení mě oslovila jménem. „To jsem já, mami,“ řekl jsem. „Ano,“ odpověděla, „myslela jsem si, že to klepeš ty.“ Jako bych si jen vyšel na večerní procházku. Během večera řekla, že mě všichni pokládali za mrtvého, kromě ní. Ale i ona prý před třemi lety ztratila naději, že mě ještě uvidí. Měla totiž sen, ve kterém viděla, jak mě cizí lidé zbili a já ležím zakrvácený u jejich nohou. Řekla rok, a dokonce i měsíc. Chvíli jsem počítal a vyšlo mi, že to bylo právě tehdy, když mě přepadli v New Orleansu. Ale tenkrát jsem ji tím vyprávěním netrápil.
Když jsem byl hodně malý, vzala si mě jedna teta na dva nebo víc měsíců k sobě do malého městečka v hrabství Gloucestershire, kde matka nikdy nebyla. Matka ale měla sen. Viděla v něm, jak odcházím z domu se strýcovým obědem a jak musím jít podél kanálu k jeho dílně. Viděla, jak se stejnou cestou vracím, začnu si hrát u vody a spadnu po hlavě do kanálu. Ve snu doběhla na to místo právě včas, aby mě zachránila. Druhý den brzy ráno po tom snu přijela matka vlakem do toho městečka. Aniž by se kohokoli ptala na cestu, došla po břehu kanálu k tetinu domu a žádala, ať jí vydá syna, než se utopí. Něco takového se opravdu mohlo stát, protože jsem byl tehdy hodně malý a kanál byl hluboký. Nikdy předtím na tom místě nebyla, ale okolí jako by dobře znala, protože ho viděla ve spánku.
Zase pryč
Po návratu domů jsem samozřejmě přísahal, že už rodné město nikdy neopustím. Pravda, na měkké posteli se mi spalo velmi špatně. Několik hodin za noc jsem ležel vzhůru a převaloval se z boku na bok. Ani jídlo z čistých hrnců a z lesklé trouby mi nechutnalo tak jako to, které se vařilo přímo v žhavém popelu, v kouři a plamenech táboráku. Neoškubané kuře obalené silnou vrstvou bláta a upečené pod hromadou horkého popela! Tvrdá krusta se pak rozbila a kuře v ní bylo čisté jako novorozeně, protože všechno peří a prachové peříčko zůstalo pevně přilepené v blátě. To maso mi chutnalo mnohem víc než to doma, pečlivě oškubané, vykuchané a upečené prý dokonale. Tomu civilizovanému jídlu zřejmě chyběla trocha pořádné, zdravé špíny. Nejradši bych si na konci dvorku rozdělal vlastní oheň, kdybych se nestyděl.
Několik týdnů jsem chodil po ulicích, obnovoval staré známosti a tu a tam mě zastavil některý spolužák. Většina z nich byla ženatá, ale ženatí i svobodní, všichni byli podle všeho chudí a neúspěšní. Začal jsem tehdy nestřídmě pít, s jedním i s druhým, a brzy jsem si uvědomil, že mých sto dvacet liber mizí tempem jednoho zlaťáku denně. Nebyl jsem doma ani měsíc a už jsem se místní lodí vypravil do Bordeaux, abych utekl před tím pitím. Nebylo to ale nic platné. Viděl jsem, že se blíží doba, kdy zase nebudu mít žádné vyhlídky. Od chvíle, kdy jsem před šesti lety odešel z Bristolu, jsem ve svém řemesle nepracoval a nehodlal jsem se k němu vracet. Ta horečka neklidu, která mě dřív ovládala, propukla znovu. Po dvou měsících takové zahálky jsem najednou dělal, že mě popadla chuť podnikat. Říkal jsem, že si chci co nejdřív otevřít knihkupectví v Londýně, na což jsem často myslel. S tím cílem jsem vybral zbytek peněz, které se za dva měsíce ztenčily na polovinu, pár liber jsem rozdělil mezi rodinu a sedl jsem na vlak do Londýna. Cestou jsem si několikrát opakoval: „Otevřu si knihkupectví a budu žít klidným životem a studovat. Když zrovna nebude žádný zákazník, bude na to času dost.“ V Londýně jsem viděl spoustu prázdných obchodů, které by se hodily. Jenže jsem neměl nejmenší tušení, jak a kde sehnat knihy. Většinou měly být z druhé ruky. Kdybych tehdy mohl koupit knihkupectví hotové, zařízené a plné knih, nejspíš bych to hned vzal a klidně se usadil. Neviděl jsem z té potíže žádné východisko, a tak jsem den co den dál bloumal městem a každý večer jsem chodil do divadla. Trvalo to přes týden. Peníze pořád ubývaly, žádné nepřibývaly a chudoba mi nikdy nepřipadala horší než tehdy.
Jednou odpoledne, když jsem šel přes Trafalgarské náměstí, koupil jsem si první vydání večerních novin. První článek, který mi padl do oka, měl velmi lákavý titulek: „Země zlata“. Byl to popis Klondiku a nadšené vyprávění o tom, jaké štěstí tam každý den potkává otužilé dobrodruhy. Cesta do toho vzdáleného kraje by mě stála šedesát liber nebo víc a já měl už jen čtyřicet čtyři. Ta myšlenka mě ale dlouho neodradila. Věděl jsem, že můžu přes celou Kanadu jet načerno a za cestu nedat ani cent. Těch pár liber si nechám na jídlo a na případy, kdy se bez placení neobejdu, až budu muset na druhém konci Kanady jít pěšky.
Ten večer jsem si třicet liber vyměnil za papírové dolary. Dal jsem je do opasku, který jsem nosil na holém těle, a rozhodl jsem se, že ty peníze neuvidí světlo, dokud nebudu skoro u konce cesty.
Byl březen a na řece svatého Vavřince se ještě nedalo plout. Musel bych tedy jet načerno z Halifaxu nebo ze Saint John's do Montrealu. Později na jaře by to nebylo potřeba, protože do Montrealu pak připlouvají všechny lodě s vystěhovalci. V té době jsem byl s takovými vyhlídkami velmi šťastný. Byly ale tak zářivé, že by se na ně nikdo s trochou zdravého rozumu nenachytal. Přes všechny své cesty jsem měl o té úžasné zemi úplně dětinskou představu. Myslel jsem, že skály jsou z ryzího zlata a oslňují i samotné slunce. Slunce se tak nemůže pořádně zadívat na žádné místo a celý den se dívá jako přes mlhu. Představoval jsem si muže v jeskyních, jak bezradně sedí uprostřed hromad zlatých valounů a lámou si hlavu, jak všechno to bohatství dopravit na trhy civilizace. Co bych s takovým bohatstvím dělal, nevím. Nikdy jsem netoužil po šperkech, krásných šatech, jachtách, zámcích ani koních. Chtěl jsem jen malý vlastní domek a čas na studium. Vlastně jsem se rozhodl, že nebudu ztrácet čas hromaděním většího bohatství, než kolik je potřeba na tohle malé pohodlí. Vrátím se domů spokojený s částkou nanejvýš dvou tisíc liber. Úroky z ní by podle mě stačily každému studentovi, který zůstane věrný svým cílům a upřímně miluje literaturu.
V březnu, první den druhého týdne, jsem o půlnoci odjel z nádraží Euston a brzy ráno jsem promrzlý a roztřesený dorazil do Liverpoolu. Když jsem se vyptával, dozvěděl jsem se, že příští středu odplouvá loď do Saint John's. Odtamtud museli vystěhovalci dál vlakem do Québecu nebo do Montrealu, protože řeka byla zamrzlá. Rozhodl jsem se, že popluju do Saint John's. Odtud se vydám načerno na západ, nejdřív pomalu a s postupujícím jarem rychleji.
Ubytování pro cestující v podpalubí bylo na té lodi hrozné a na jejich pohodlí nikdo ani v nejmenším nedbal. Bylo to tím, že v podpalubí cestovalo jen málo lidí, kteří mluvili anglicky. Velkou většinu tvořili chudí Židé a venkované z vnitrozemí Ruska a jejich zvyky nám připadaly hodně nečisté. Od námořníků se nedalo čekat, že s nimi budou jednat jako se svými. Viděli je jíst v jejich kožešinách a kožených šatech, aniž by se umyli. A jídlo schovávali v přikrývkách, takže se v kajutě nedalo spát. Při prvním jídle jsme viděli, jak se o něj lidé přetahují a sbírají ho z podlahy, kam spadlo. Nás Angličanů bylo pět, a tak jsme si zabrali malý stůl jen pro sebe a přisednout jsme nechali jen jednoho Francouze. Neobešlo se to bez protestů. Druhý den plavby jsme šli dolů na oběd a zjistili jsme, že náš stůl už je obsazený. Ti lidé seděli na našich místech a vzdorovitě se na nás dívali, abychom viděli, že je nezabrali náhodou. Právě kvůli těm vzdorovitým pohledům jsme se rozhodli stůl získat zpátky. „Držte se pohromadě,“ řekl jeden mladý Angličan, kovář se svalnatými pažemi, jak se na kováře sluší. A hned popadl jednoho z těch, kdo nám zabrali místo, a odstrčil ho mezi ostatní, až jich několik upadlo. Strhl se velký povyk. Dvě stě lidí začalo drmolit a divoce rozhazovat rukama a v té neznámé řeči na nás určitě padlo každé ošklivé slovo. Nesedli jsme si hned k uvolněnému stolu. Stáli jsme v malém hloučku a čekali s klidným odhodláním, které se jim zjevně nelíbilo. Tím jsme nakonec vyhráli. A protože nikdo z nás nebyl hádavý a už jsme se jim nijak nepletli do cesty, ani na palubě, ani dole, skončila plavba bez dalších potíží.
Do Kanady tehdy přijíždělo tolik přistěhovalců, že když jsem přišel k celníkům, jeden z nich mě oslovil neznámou řečí. Soudil podle mých rysů a pleti, které se moc nelišily od lidí z jihu Evropy. Překvapeně jsem se na něj podíval, a tak otázku zopakoval, nejspíš v jiné řeči, stejně neznámé. Dost mě to rozzlobilo a zrudl jsem pohoršením, že na mě mluví jako na psa. A tak jsem mu bez váhání odpověděl, jak se nadává na rybím trhu v Billingsgate. „Hohó,“ zasmál se, „tak ty jsi pravej Londýňák, a já taky. Proč jsi to neřekl hned?“
Kovář si koupil jízdenku až do Québecu a měl tam jet vlakem ještě před ránem. Tři další Angličané měli jízdenky až do Winnipegu a měli jet stejným vlakem s ním. Poslední Angličan, vyučený tesař, měl příbuzné v Montrealu. Měl u sebe jen pár dolarů, a tak se ode mě nechal poučit, jak se tam dostat. Slíbil jsem mu, že ho do Montrealu dostanu za tři čtyři dny, jestli se nikdy nebude ptát, co a proč dělám. Svůj slib dodržel on i já. Čtvrtý den po přistání jsem se s ním rozloučil před domem jeho sestry, který chvíli nemohl najít. Teď jsem byl sám a hledal jsem společníka na cestu na západ.
Poslechnout celé · 25 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 13. Hlas ve tmě
O textu
- Autobiografie supertuláka – 12. Domů a zase pryč (The Autobiography of a Super-Tramp (1908) – Chapter XVII: Home – second part; Chapter XVIII: Off Again – first part) – William Henry Davies
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




