Kousek za Pittsburghem měli tuláci starý tábor. Jednoho rána se tam úplnou náhodou sešla celá parta slavných žebráků.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Když nejde usnout · Telefon v posteli
Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.
Kapitoly
Číst celý text (2723 slov)
Autobiografie supertuláka – 11. Tábor u Pittsburghu
Kdo by si pomyslel, že se tolik známých žebráků sejde v jednom táboře, aniž by se předem domluvili? Bylo ráno, místo na okraji Pittsburghu a postavami byli Hubeňour z Filadelfie a Malý Prcek. Celou noc jeli nákladním vagonem a teď vystoupili kousek od tábora, který odedávna znali. Oba měli dost studeného jídla, k tomu mletou kávu a cukr. Netrvalo dlouho a rozdělali oheň, donesli vodu ze studánky a pohodlně se usadili k snídani. Potom se chystali spát, protože byli unavenější než leckterý dělník po šichtě.
Peníze měli. Den předtím totiž tábořili s dalšími asi sto šedesát kilometrů odtud. Do tábora tam přišel nešťastný kovář, který měl papíry od kovářského spolku, se kterými mohl po cestě prosit kováře o podporu. Neměl ale odvahu s nimi žebrat. Malý Prcek na to vymyslel velmi odvážný plán. S kovářovým svolením si ty papíry vypůjčí a zajde do nejbližší kovárny. S tím úmyslem si ten mrňous ovázal ruku bílým plátnem. Kdyby kovář pochyboval, že jsou ty papíry opravdu jeho, a chtěl ho vyzkoušet nějakou drobnou prací, mohl se vymluvit na zraněnou ruku. Malý Prcek měřil jen metr padesát, měl malé bílé ruce a bledou tvář. Vážil sotva padesát kilo a vypadal spíš jako nemocný krejčí než jako kovář. Když si tedy takhle ovázal ruku, vydal se do kovárny. Za necelých dvacet minut byl zpátky s dolarem v drobných. Kovářovi vrátil papíry a velkoryse mu dal čtvrtinu výdělku. To by muselo být opravdu tvrdé město, aby v něm ten mrňous nic nevydělal.
Jak už jsem řekl, Hubeňour a ten mazaný prcek byli po noční jízdě unavení a byli rádi, že v táboře nejsou žádní cizí. Sotva ale uvařili kávu a usrkli první doušek, ozvalo se praskání suchých větviček pod těžkým krokem. Hned nato vešel do tábora Indián Kid. Současní páni tábora ho neviděli přes rok.
To bylo shledání a to bylo svěřování! Že Kida nikdo neviděl, mělo dobrý důvod. Seděl totiž ve vězení. Spáchal své první a poslední vloupání, a to ne pro zisk, ale z malicherné pomsty. V jednom domě mu odmítli dát almužnu. Když odcházel, zahlédl malou kůlnu a v ní spoustu věcí, které se daly snadno odnést a snadno prodat. Zapamatoval si to a po setmění se vrátil. Přelezl zadní zeď a brzy měl velký uzel košil, šatů, bot a různého tesařského nářadí. To všechno udělal z pomsty, protože Kid přísahal, že by si cenu toho uzlu vyžebral za půl hodiny. S takovým uzlem v tak podivnou noční hodinu se bál jít do města, aby se ho policie nezeptala, co tam dělá. Schoval ho proto do křoví, které v noci vypadalo tak tmavě a hustě. Potom chytře odešel kus dál a lehl si, aby se vyspal do rána. Muselo už být několik hodin světlo, když Kid spěšně vstal a šel pro svůj uzel. Ale uzel byl pryč a Kida krutě okradli. Nejdřív si myslel, že to byli dělníci, kteří šli brzy ráno do práce a uzel v křoví zahlédli, protože ve dne bylo to křoví mnohem řidší než v noci. Nebyli to ale ranní dělníci. Byl to policista v civilu, který se celou dobu schovával za křovím. Když uviděl, jak Kid hledá svůj uzel, vyskočil z úkrytu a řekl: „Ty hledáš uzel a já hledám tebe.“ Takový byl Kidův příběh. Vyprávěl ho dlouze a pracně, protože pořád odbočoval, aby se pochválil, jaký je úspěšný žebrák, který by se nikdy nikam nevloupal kvůli zisku. A to vysvětlovalo, proč rok nikde nebyl.
Sotva dovyprávěl, a kdo nevejde do tábora? Kecal, upovídaný Kecal, který už svým vyprávěním o podivných a neobyčejných zážitcích bavil mnoho táborů. V patách mu samozřejmě šel Němec z Pensylvánie. Byl to docela věrný přítel, ale špatný žebrák. Žil vlastně jen z Kecalovy štědrosti a dělal mu sluhu.
Ale čekalo je ještě jedno překvapení. Angličan Harry byl už nějaký čas v Pittsburghu a teď si vyšel z města podívat se na tábor. Přišel právě v tu chvíli. K svému úžasu a radosti zjistil, že tábor patří dobrým žebrákům, a ne obyčejným hledačům práce, jak se nejdřív bál.
Jen si to představte: všichni tihle pověstní muži se takhle sešli úplnou náhodou. Nemohli se z toho úžasu vzpamatovat. Nedalo se dělat nic jiného, než dát dohromady všechny peníze, co v táboře byly, a poslat Němce z Pensylvánie, aby za ně koupil whisky. Takovou událost bylo potřeba pořádně oslavit. Kecalův chráněnec hned vyrazil a setřásl ze sebe lenost od hlavy až k patě. Malý Prcek na to jízlivě poznamenal: „Němčík radši kupuje, než žebrá.“ Kecal mu zoufale odpověděl: „Z něj žebrák nikdy nebude. Kdybych ho bedlivě nehlídal nebo kdyby nás něco rozdělilo, žil by v sadech a na polích s tuřínem, dokud by se mu nenaskytla příležitost stát se pracujícím člověkem. Když jsem ho poprvé potkal, přiznal se mi, že deset dní žil jen ze zelené kukuřice a jablek. Tak jsem si ho vzal na starost a staral se o něj. Myslel jsem, že ho můj příklad probudí k činu, ale nebylo to nic platné. Chudák na to nemá kuráž. Ale když jdu na sháňku, na Němčíka nikdy nezapomenu,“ řekl Kecal skoro něžně.
Netrvalo dlouho a ten, o kom byla řeč, se vrátil a postavil před kamarády dvě láhve whisky. „Tak, chlapi,“ řekl Kecal, když už měl v sobě několik panáků, „tak, chlapi, navrhuju, abychom v tomhle táboře zůstali celý týden. A všichni se vyfikneme.“ Myslel tím, že si vyžebrají šaty a budou vypadat jako páni. Jeho návrh všichni jednomyslně podpořili. Hned nato Indián Kid navrhl, aby whisky dopili, a ani proti tomu nikdo nic neměl. „Budeme tábor bránit,“ vykřikl Kecal, „proti každému, kdo přijde!“ Bránit své soukromí by ale rozhodně nemuseli. Stačil jediný pohled na těch šest mužů, zvlášť v jejich tehdejším stavu, a žádný slušný člověk by k nim nevkročil. Tábor teď měl víc soukromí než dům paní Brownové ve městě. Paní Brownová totiž měla sousedku, která nikdy nevešla k nikomu, aniž by napřed zaklepala. Jenže ta sousedka nikdy nedala paní Brownové ani nikomu jinému čas uklidit věci, které bylo lepší schovat, a nečekala, až se ozve „dále“. Vcházela totiž zároveň s klepáním a říkala: „Nelekejte se, paní Brownová, to jsem jen já, paní Whiteová.“
Whisky bohužel brzy došla, peníze taky, a co teď? „Navrhuju,“ řekl Angličan Harry, „abychom tu nechali Němce z Pensylvánie hlídat tábor a my ostatní šli na hodinku na sháňku.“ Všichni souhlasili a vydali se k městu. Na předměstí se rozdělili a každý šel jinam. Domluvili se, že každý bude do dvou hodin zpátky v táboře a že každý přinese aspoň půl dolaru.
Jak to dokázal, zůstalo záhadou, ale Malý Prcek byl zpátky za necelou hodinu. A nejen s půl dolarem, ale ještě s whisky v láhvi za dvacet centů. Brzy po něm přišel Kecal, který vyžebral padesát pět centů. Potom přišli spolu Angličan Harry a Indián Kid, každý s půl dolarem. Ale kde byl Hubeňour z Filadelfie, nejlepší kamarád Malého Prcka? Byli to všechno dobří žebráci, kteří by v pustině skoro přemluvili i ptáky, aby je krmili. A Hubeňour rozhodně nebyl nejhorší, i když ten mrňous byl o kousíček lepší. Dokud nevěděli, co se s chudákem Hubeňourem stalo, neměli moc chuť v pitce pokračovat.
Mohlo to být tak tři čtvrtě hodiny po návratu Harryho a Kida, když uslyšeli kroky v křoví. Otočili se tím směrem a brzy před nimi stál jejich ztracený kamarád Hubeňour. Pod paží měl velký uzel, ale k překvapení a znepokojení kamarádů si držel u nosu zakrvácený kapesník. „Kdo ti to udělal, Hubeňoure?“ vykřikl Malý Prcek. Potají se totiž posilnil whisky, a protože byl nejmenší, byl přirozeně taky nejdivočejší. „Kdo ti to udělal?“ křičel, vyskočil na nohy, hrozivě zaťal pěsti a napřímil se do celé své výšky. Hubeňour mu hned neodpověděl. Hodil na zem uzel, vytáhl dolarovou bankovku a položil ji na něj. Pak na obojí ukázal pravou rukou, protože levou si pořád držel krvácející nos, a řekl: „Tady je oblek a dolar a poctivě jsem si je vydělal.“ Těm slovům kamarádi nerozuměli. Věděli, že Hubeňour by za nic na světě nepracoval. V duchu proto usoudili, že si ty věci vzal násilím a hodně drze a přitom to schytal. Jaká hanba pro řemeslo!
Zeptal se, jestli je tu nějaká whisky, a jeho nejlepší přítel Malý Prcek mu nějakou dal. Pak Hubeňour navrhl, aby Němce z Pensylvánie zase co nejrychleji poslali pro další. Když Němec odešel, Hubeňour se posadil a začal vyprávět, co zažil.
Hubeňour měl prý víc potíží, než čekal. Uběhla celá půlhodina a nedostal ani cent, i když svůj žalostný příběh vyprávěl spoustě lidí. Skoro už ztrácel naději, ale pevně se rozhodl, že se nevrátí s prázdnou. Uviděl velký dům, šel k předním dveřím a zazvonil, ale nikdo neotevřel. Nenechal se tím odradit, a protože už začínal být zoufalý, obešel dům dozadu. Zrovna chtěl zaklepat na zadní dveře, když na něj někdo zavolal ze sousední kůlny. Podíval se tam a uviděl muže jen v bílé košili, který vypadal jako pán domu. Hubeňour přitom viděl do kůlny, a hle, od stropu tam visela boxovací hruška a ještě se houpala, jako by ten pán právě dotrénoval. Hubeňour mu vyložil, co potřebuje, a těch potřeb mezitím kvůli samým neúspěchům přibylo. Pán klidně došel k polici, vzal z ní boxerské rukavice a řekl Hubeňourovi, že když si s ním deset minut zatrénuje, dostane dolar. Hubeňour shodou okolností rukavice trochu znal. Jednou nebo dvakrát v životě je dokonce držel v ruce, ale nikdy je neměl na rukou. Usoudil, že s nimi se moc ublížit nedá. Navlékl si je tedy, protože chtěl snadno vydělat dolar stejně dychtivě, jako chtěl pán domu trénovat. Bohužel! Právě tenhle rozdíl v úmyslech přinesl pánovi drtivé vítězství a chudákovi Hubeňourovi rozbitý nos a bolavé kosti. „Protože,“ řekl nám Hubeňour, „kdybych ho knokautoval, kdo by mi dal ten dolar? Vrhl se na mě jako vzteklý býk a já se odvážil jen bránit. Několikrát se odkryl, a kdybych toho využil, složil bych ho. A kdyby umřel, nebyl by tam žádný svědek, který by slyšel, jak jsme se dohodli. Byl jsem v takové nevýhodě,“ pokračoval Hubeňour, „že by to se mnou určitě dopadlo ještě hůř, kdyby mi nezačala téct krev z nosu. Začal jsem si ji utírat rukavicemi. Když to viděl, bál se, že by se moje krev z rukavic dostala na něj, a zeptal se mě, jestli už mám dost. Poděkoval jsem a řekl, že mám dost. A když jsme šli k domu, řekl jsem mu, že bych byl vděčný za nějaké staré šaty místo svých, které jsou teď od krve. Měl takovou radost, že mi rozbil nos, že by mi snad dal cokoli, oč bych si řekl. Tady jsou ty šaty, ale nevím, jak vypadají.“
Tolik Hubeňourův zážitek. Když prohlédli uzel, našli v něm čistou košili, pár ponožek, dva kapesníky a skoro úplně nový oblek.
Právě když Hubeňour z Filadelfie dovyprávěl, vrátil se Němec z Pensylvánie s whisky a všichni jsme pili a veselili se, dokud nás nepřemohl spánek.
Domů
V Americe jsem byl teď už asi pět let. Pracoval jsem tu a tam, jak mě to zrovna popadlo, a musím přiznat, že to nebylo často. Ze života jsem měl rozhodně nějaké potěšení, ale občas mě vyděsilo, kolik času ztrácím. Pořád jsem totiž byl přesvědčený, že jsem se narodil pro jiný život. Když jsem měl chmury, často mě utěšovalo vědomí, že mám proti většině cizinců v té zemi výhodu. Moje stará babička mi totiž odkázala třetinu výnosu z malého majetku. Můj podíl tehdy dělal deset šilinků týdně. Za těch pět let jsem z něj nevybral ani penny, takže jsem měl na účtu přes sto liber. Když tedy někdo říkal, jak moc by se chtěl vrátit do rodné země, ale nemá na to, vysvětlil jsem mu, jak se to dá snadno udělat na lodích s dobytkem. A když namítl, že nemá odvahu vrátit se po tolika letech v cizině bez peněz, neměl jsem pro něj žádnou útěchu. Jeho námitka mi ale příjemně připomněla, co čeká mě. Právě proto jsem byl tak líný a nestaral jsem se o to, abych šetřil. A tenhle malý příjem byl a z obchodního hlediska pořád je zkázou mého života.
Byl konec října a já byl v Chicagu, kde jsem rozhazoval, co jsem si vydělal za léto. Předtím jsem několik měsíců pracoval na ovocné farmě v Illinois. Tři týdny jsem zahálel. Večer jsem chodil do různých divadel a přes den jsem četl. Jednou v neděli jsem si koupil týdeník a četl jsem v něm článek o básníkovi Burnsovi s mnoha ukázkami z jeho díla. Myšlenky mi zabloudily do minulosti, k ctižádosti mých mladých let a k povzbudivým slovům starších.
„Ach,“ povzdechl jsem si, „kdybych měl těch pět let každý den společnost dobrých knih místo všeho toho neklidného potulování sem a tam v cizí zemi, možná bych teď sám dokázal aspoň něco malého a vlastního.“
Ty myšlenky mě pronásledovaly celý den. A tu noc mě zaplavila velká radost. Myšlenky mě tahaly a škubaly za srdce a všechny ukazovaly jedním směrem, k Anglii. Rozhodl jsem se tedy, že půjdu za nimi. Řekl jsem si, že druhý den brzy ráno odjedu z Chicaga. Pojedu načerno do Baltimoru, odpracuju si plavbu na lodi s dobytkem do Liverpoolu nebo do Londýna a odtamtud se vrátím, kam patřím. S tím úmyslem jsem druhý den ráno brzy vstal, nasnídal se a v tak šťastné náladě jako tehdy, když jsem poprvé přistál v Americe, jsem naposledy opustil Chicago.
Na železnici Baltimore–Ohio se dalo snadno jet načerno. Vzal jsem si s sebou dobrý oběd a malou placatku whisky, abych mohl cestovat dvacet nebo třicet hodin bez hladu a žízně. Po třiceti šesti hodinách jsem už hladový a žíznivý vystoupil z vlaku v malém městě. To už jsem měl za sebou polovinu cesty z Chicaga do Baltimoru. V Pittsburghu jsem se dlouho nezdržel a chytil vlak do Connesville. Tam jsem za pár hodin dorazil a musel vystoupit a čekat na další vlak do Cumberlandu ve státě Maryland. Zrovna sestavovali vlak z plošinových vagonů naložených železnými kolejnicemi a z uhelných vagonů, taky naložených. Na téhle trati nebylo moc potřeba se schovávat. Směle jsem si tedy vylezl na uhelný vagon a seděl tam, vystavený počasí i zvědavým pohledům lidí v malých městech, kterými jsme projížděli. Dost mě překvapilo, že jsem byl zřejmě jediný, kdo jel tímhle vlakem načerno. Na tak snadné trati totiž většina vlaků vezla spoustu tuláků, některé i čtyřicet a víc. Brzy jsem si všiml, že lidé na nádražích a ve vesnicích na mě zírají skoro s posvátnou hrůzou. Byli bledí, zvláštně na mě ukazovali a šeptali si. Mezi Connesville a Cumberlandem vede železnice Baltimore–Ohio přes pohoří Allegheny. Těžký vlak se do kopce často sotva plazí a pak sjíždí dolů strašnou rychlostí. Právě jsme vyjeli prudké stoupání a dostali se na vrchol. Železničáři utahovali brzdy na prudký sjezd na druhé straně hory, když jsem si všiml, že dole v údolí kus před námi stojí spousta lidí. Pak jsem uviděl, že svah je posetý uhlím a pod horou leží na hromadě čtyřicet až padesát vagonů. Ten vlak tu zřejmě z nějakého důvodu vyjel z kolejí a vagony se převalovaly shora až dolů. Cestou do Cumberlandu na mě lidé na nádražích a ve vesnicích pořád zírali a ukazovali. Když jsem tam dorazil, netrvalo dlouho a dostal jsem vysvětlení. Jel jsem prý po stejné trati hned za vlakem, při jehož neštěstí zahynulo čtyřiačtyřicet mužů: dva brzdaři, strojvůdce, vlakvedoucí a čtyřicet tuláků, kteří jeli načerno. Když vlak sjížděl z hory, selhaly brzdy. Jen topič stačil včas vyskočit a zachránil se, ale ostatní se s vlakem zřítili do údolí a zahynuli. Vlak jel tak bláznivou rychlostí, že se nemohl udržet na kolejích. Proto jsem byl ve vlaku jediný pocestný. A proto se lidé tak zděšeně divili mé odvaze, i když to samozřejmě nebyla odvaha, jen jsem o neštěstí nevěděl. Po téhle jízdě jsem se už ve vlaku nikdy necítil dobře. Mnohem radši jsem to riskoval na vodě, ať byla sebebouřlivější. Zarazilo mě i to, že tutéž noc srazil rychlík neznámého muže a zabil ho. Z Cumberlandu odjely dva nebo tři vlaky, než jsem sebral dost odvahy, abych jel. Stál jsem a pořád jsem uvažoval, jestli do Baltimoru pojedu, nebo půjdu pěšky. Vtom se mě zeptal výhybkář, který právě pomohl připravit vlak: „Hej, chlapče, kam máš namířeno, do Baltimoru?“ Přikývl jsem a on ukázal na ten vlak a řekl: „Naskoč, ráno jsi tam!“ Tak jsem to udělal a přitom si říkal: „Tohle je moje poslední jízda vlakem v Americe, ať přežiju, nebo ne.“ Tu noc jsem nespal a byl jsem rád, když jsem dorazil do Baltimoru.
Poslechnout celé · 26 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 12. Domů a zase pryč
O textu
- Autobiografie supertuláka – 11. Tábor u Pittsburghu (The Autobiography of a Super-Tramp (1908) – Chapter XVI: The Camp; Chapter XVII: Home – first part) – William Henry Davies
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




