Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Autobiografie supertuláka – 10. Na cestě k New Orleans

William Henry Davies · 19 min

svazek 86 · na dobrou noc · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Autobiografie supertuláka – všech 23 dílů vcelku: W. H. Davies na cestách (9 h 42 min).

Skotík a vypravěč pluli na hausbótu po Mississippi. Mladý Texasan, který jel s nimi, dostal malárii a ujal se ho rybář z bažin.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Ložnice pro dobrý spánek · Když nejde usnout

O autorovi: William Henry Davies (1871–1940)

Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Autobiografie supertuláka – 10. Na cestě k New Orleans
  3. Na Jihu
Číst celý text (2001 slov)

Autobiografie supertuláka – 10. Na cestě k New Orleans

Druhý den ráno jsme rybáři nabídli hausbót se vším, co k němu patřilo, za šest dolarů. Rybář nám vysvětlil, že nejenže nemá peníze, ale že je skoro nepotřebuje. Za všechno, co potřeboval, platil rybami a často celé měsíce neviděl žádné peníze. K mému překvapení ho zaujala jediná věc a nedokázal skrýt, jak moc ji chce. Byl to velký kámen, který jsme si vezli ze Saint Louis a používali ho jako kotvu. V tom kameni rozhodně nebyla žíla zlata ani stříbra. Nebyla to žula ani mramor a ničím nebyl hezký, byl to docela obyčejný kámen. Ale toho muže zvláštně přitahoval. Rybář neměl peníze ani nic na výměnu, co by se nám hodilo. Darovali jsme mu tedy všechno dohromady a odešli. Seděl na tom kameni a díval se za námi. „Ten kámen moc chtěl,“ řekl jsem Skotíkovi, když jsme šli pěšinou přes houští k silnici. „Jo,“ řekl Skotík, „tady v kraji, kde není nic než písek, dřevo a bláto, se kámen, kus železa nebo cokoli malého a těžkého hodí ke spoustě věcí.“

Od silnice jsme to měli k nejbližšímu nádraží třicet kilometrů pěšky. Došli jsme tam pozdě v noci a mladý Texasan byl už slabý a vyčerpaný. O půlnoci jel vlak do New Orleansu. Posadili jsme ho do vagonu a sami jsme pak seděli na nádraží až do svítání. Brzy ráno jsme si prohlíželi městečko a čekali, až se otevřou obchody a dílny, abychom se mohli zeptat po práci. Vypadalo to dobře. Byla tu velká továrna na sudové dužiny a pracovalo v ní hodně mužů. Práci jsme dostali a ještě to dopoledne jsme nastoupili. V poledne nám dali lístek s doporučením pro hotel. Večer jsme se dali do řeči se spoludělníky a dozvěděli jsme se, že tu není žádný pevný den výplaty. Někdy se mzda nevyplácela měsíc, šest týdnů, dva měsíce i déle. Teď už nikdo nedostal mzdu víc než dva měsíce. „Samozřejmě,“ vysvětlil nám jeden z nich, „co potřebujete, na to snadno dostanete poukaz do obchodů.“ V továrně jsme pracovali dva týdny. Pak jsem sám dostal malárii, nemohl jsem jíst a brzy jsem byl na práci moc slabý. V takovém stavu jsem šel do kanceláře pro peníze, ale nedostal jsem je. Viděl jsem, že nezbývá než si vzít poukaz do obchodů a vybrat si mzdu v šatech, botách a podobně. Skotík se toho lekl. Hned dal výpověď a šel si říct o mzdu v hotovosti. Nechal jsem ho tam čekat na vyúčtování. Chtěl jsem jet do Memphisu, nejbližšího velkého města, a dát se tam do nemocnice. Skotík měl namířeno do New Orleansu. Slíbil jsem mu, že se tam za měsíc sejdeme, pokud se dost zotavím.

Nevím, co mě to popadlo, že jsem z města odešel pěšky, místo abych jel vlakem. Ale udělal jsem to a litoval jsem toho. Brzy jsem byl tak slabý, že jsem nemohl dál. Došel jsem k velké bažině, opustil trať a zalezl do ní. Tři dny a tři noci jsem tam ležel a neměl jsem sílu jít dál. Byla tam divoká hladová prasata. Chodila nebezpečně blízko, ale když jsem se pohnul, s funěním utekla. Na větvích nade mnou sedělo a čekalo dvacet nebo víc supů a věděl jsem, že je to místo plné hadů. Trápila mě strašná žízeň. Pil jsem z kaluží v bažině stojatou vodu plnou bakterií, která hrála všemi barvami duhy. Jediný doušek by leckoho zabil. Když mě roztřásla zimnice, vylezl jsem na horké slunce a ležel tam a třásl se zimou. A když mě zachvátila horečka, odlezl jsem zpátky do stínu. Čtyři dny jsem neměl v ústech ani sousto a několik dní předtím jen málo. Viděl jsem vlaky jezdit sem a tam, ale neměl jsem sílu zavolat. Většina vlaků pískala a já věděl, že kilometr nebo dva ode mě stavějí pro vodu nebo uhlí. Byl jsem si jistý, že kdybych v té bažině zůstal déle, umřu. Nějak jsem se doplazil na trať a dostal se až k další stanici, kde většina vlaků stavěla. Nebylo to ani dva kilometry, ale trvalo mi to dvě hodiny. Odtud jsem si jízdenku zaplatil, protože jsem spěchal do Memphisu. Myslel jsem, že se můj život chýlí ke konci. Ve městě jsem si z nádraží vzal povoz do nemocnice. Tam můj stav považovali za velmi vážný. Ale lékař se o mě staral obzvlášť, protože jsme byli krajané. Tomu asi vděčím za to, že jsem se tak rychle uzdravil.

Na Jihu

Když mě pustili z nemocnice, zůstal jsem ještě několik dní v Memphisu. Většinu času jsem trávil v malém příjemném parku uprostřed města, chvíli ve stínu, chvíli na slunci. Jednou ráno, když jsem tam zase seděl, mě oslovil nějaký muž a brzy jsem v něm poznal spoludělníka z továrny na dužiny. Od něj jsem se dozvěděl, že firma zkrachovala. Den výplaty nepřišel a obchody odmítly poukazy firmy proplatit. Někteří muži z města znechuceně odešli, jiní trpělivě čekali na vyrovnání, které nikdy nepřijde. Ten muž mířil na sever, a tak jsem se s ním v Memphisu rozloučil. Já chtěl jet načerno do New Orleansu a odtud do Texasu.

Tyhle státy, Tennessee, Arkansas, Mississippi a Louisiana, jsou odedávna domovem černochů. Je zvláštní vidět ten rozdíl. Staří černoši, kteří byli za mlada otroky, uctivě smekají klobouk před každým ošuntělým bělochem, kterého potkají. Říkají mu kapitáne, majore, plukovníku, nebo dokonce generále. A vedle nich jsou mladí, kteří už jsou svobodní, a přece jsou bělochům v něčem pořád otroky. Ti se tváří zachmuřeně a napůl vzdorně. Ti černoši bydleli v malých dřevěných chatrčích a peníze za práci dostávali jen zřídka. Pracovali pro plantážníka za tolik a tolik na den. Ten pán měl na plantáži velký obchod se vším a prodával jim tam za tak přemrštěné ceny, že když začala hlavní sezóna, byli černoši skoro vždycky v dluzích. Ve městech by hedvábí stálo mnohem míň, než kolik pán ve svém obchodě chtěl za obyčejný tenký mušelín, po kterém chudé černošské ženy tolik toužily. Slyšel jsem mnoho starých černochů říkat, že jako svobodní jsou na tom mnohem hůř, než když byli otroky.

Věznice na severu byly jako hotely, ale tady na jihu byly kruté až do krajnosti. Někde člověka soudili a dostal třeba pokutu deset dolarů a soudní výlohy. Některý místní, který potřeboval levného dělníka, tu pokutu zaplatil, vězně si odvedl a nechal ho pokutu odpracovat na farmě. Koupil mu za pár dolarů laciné montérky, pracovní kalhoty, košile, boty a podobně a naúčtoval mu za ně čtyřikrát víc. Vězeň je nesměl odmítnout. Musel jejich cenu odpracovat, a tak u něj zůstal dvakrát déle, než měl. Z toho všeho jsem měl velký strach, i když toulavému bělochovi nehrozilo zdaleka takové nebezpečí jako černochovi.

Několik dní poté, co jsem odešel z Memphisu, jsem přišel do malého města. Překvapilo mě, jaký je tam neobvyklý ruch. Z celého okolí se tam sešli všichni zdraví dospělí muži. Každý měl pušku a stáli v malých skupinách před obchody a mluvili spolu. Vypadalo to, jako by se proslýchalo, že přitáhne nepřítel, a muži se chystali bránit domovy a zemi. Neměl jsem ani tušení, co se doopravdy stalo. Malé skupiny se začaly spojovat ve větší a ty větší se spojovaly dál, až z nich byl jeden velký zástup. Ten zástup vzal pušky na rameno a rychle se vydal hlavní ulicí. Muži byli bledí a měli sevřené tváře. Šel jsem za nimi, možná jediný beze zbraně, protože jsem chtěl vědět, co to všechno znamená. Nakonec se zastavili. Přešel jsem na druhou stranu ulice, abych viděl proč, a uviděl jsem, že stojí před velkou budovou. Podle mříží v oknech jsem hned poznal, že je to vězení. Jeden muž měl přes rameno smotaný dlouhý provaz. Ten muž a dva další hlasitě zabušili pažbami pušek na dveře vězení. Dveře se skoro okamžitě otevřely a na prahu stál šerif a ptal se, co chtějí. Asi chtěli klíče od vězení, protože jsem viděl, jak je šerif hned vytáhl a podal jim je, aniž by se jen trochu bránil. Muž s provazem a několik dalších vešli dovnitř. Tichý zástup venku upíral oči tím směrem. Až dosud jsem neslyšel jediný zřetelný hlas, jen tiché šeptání. Pak se zevnitř ozval výkřik a hlas, který prosil o slitování. Ve dveřích se objevili muži a vedli s sebou černocha, vězně, pro kterého si přišli. Ten nešťastník byl vyděšený tak, jak se to u člověka málokdy vidí, a prosil o milost. Nejdřív jsem chtěl z toho hrozného místa utéct, abych nemusel vidět konec. Pak jsem si vzpomněl, že jsem o tom člověku četl v novinách. Byl obviněný z velmi surového zločinu. Muži ho vedli od vězení, ale nikdo mu nenadával a neviděl jsem, že by ho někdo uhodil. Došli s ním ke skupině stromů na kraji města a tam ho bez soudu zabili. Za pět minut se muži potichu rozešli domů a na tom místě zůstal jen mrtvý.

Za několik dní jsem byl v New Orleansu. Chtěl jsem tam strávit týden nebo dva, než se vydám na cestu do Texasu. A právě tady mě tři dny po příjezdu přepadli. Nepotěšilo to ani je, ani mě. Byl jsem v divadle a pozdě večer jsem šel domů. Z tmavého kouta vyskočilo šest mužů a já stačil jen postřehnout, že jsou to černoši. Neřekli ani slovo, nedali mi žádnou šanci utéct ani se bránit a bili mě do obličeje a do hlavy, až jsem v bezvědomí padl k jejich nohám. Šlo jim bezpochyby o loupež. Peníze jsem ale měl schované v opasku na těle, a tak se museli spokojit s pěti centy, což bylo všechno, co jsem měl v kapsách. Bílí lupiči podle mé zkušenosti chtějí peníze hned na začátku a k násilí sahají, jen když se jim člověk brání. Prohledají člověka, jak stojí, a když nic nemá, nechají ho jít, nanejvýš za ním zklamaně zaklejí. Tihle napřed bili a teprve potom hledali, jestli vůbec něco najdou. Na říčních lodích, které jezdí po Mississippi ze Saint Louis do New Orleansu, se hodně kradlo. Zloděj tam často zničil kalhoty za šest dolarů, jen aby ukradl čtvrťák. Když člověk spal, zloděj se nad něj sklonil a ohmatával mu kalhoty v místech, kde jsou kapsy. Když nahmatal minci, nesnažil se opatrně vsunout prsty do kapsy. Vytáhl břitvu, prsty levé ruky přidržel minci a vyřízl ji i s podšívkou, kapsou a kusem kalhot. Když se okradený probudil, díru brzy uviděl on nebo někdo jiný a každý hned věděl, co to znamená. Pamatuji si jednu cestu na takové lodi. Jeden běloch dělal, že spí. Ležel na zádech na balíku bavlny a ruce měl v kapsách kabátu. V pravé kapse měl revolver a pravou rukou ho držel nachystaný. Zloději pořád hlídali, kdo spí, a brzy se jeden nad tou domnělou obětí sklonil. Nahmatal minci, vytáhl břitvu a zrovna minci vyřezával, když třeskl výstřel a zloděj padl na znak, mrtvý. Domnělý spáč klidně vstal. Když přišel kapitán a několik důstojníků, jen ukázal na mrtvého a na upuštěnou břitvu a žádné další vysvětlení nebylo potřeba. Na další zastávce si kapitán promluvil s úřady a mrtvého odnesli na břeh. Bílý cestující ale jel dál a nikdo ho neobtěžoval soudem ani výslechem. Po zbytek té plavby se už nekradlo.

New Orleans jsem brzy opustil, protože mě pořád něco hnalo dál. Navštívil jsem Galveston, Houston a mnoho menších měst a pak jsem prošel srdcem Texasu až do městečka Paris, které leží na hranici Indiánského teritoria. V jednom saloonu na hlavní ulici tam lidé ukazovali ve skleněné vitríně ponurou památku na černocha, kterého dav bez soudu zabil.

Ještě tu noc jsem z Paris odjel rychlým dobytčím vlakem a druhý den ráno jsem dorazil do Fort Smith v Arkansasu. To dopoledne tam stál před soudem Bill Cook, lupič vlaků a bank, i se svou bandou. Na nádraží už čekal zvláštní vlak, který je měl odvézt do věznice. Toho pověstného lupiče jsem viděl, když ho přivedli na nádraží. Byl to mladý muž, mohlo mu být tak dvacet až třicet let, a dostal čtyřicet let vězení. Jeden z jeho bandy, devatenáctiletý desperát Cherokee Bill, byl obžalovaný z vraždy a zůstal ve Fort Smith, kde ho měli popravit. Vlak se rozjel s mnoha šerifovými pomocníky, kteří hlídali několik vězňů. Vězňů bylo málo, ale ukázalo se, že jsou velmi nebezpeční.

Poslechnout celé · 19 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 11. Tábor u Pittsburghu

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.