Z Baltimoru se mladý tulák vydává sám na západ, k Chicagu. Tam se kope velký průplav a dělníci jsou potřeba.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Jak se večer zklidnit · Ložnice pro dobrý spánek
Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.
Kapitoly
Číst celý text (2947 slov)
Autobiografie supertuláka – 9. Na lodi po Mississippi
Pak jsem odešel z Baltimoru, tentokrát sám. Co nejrychleji jsem mířil k Chicagu. Tam se stavěl průplav, který měl to velké vnitrozemské město spojit s hlubokou vodou a usnadnit obchod. Brzy jsem tam dorazil.
Na březích toho průplavu se sešla chátra z Ameriky i spodina z Evropy. Byli to muži, kteří nechtěli stálé místo, ale chtěli si rychle a snadno vydělat, protože se dobře platilo. Pak šli na flám. Jen výjimečně si šetřili z chvályhodnějšího důvodu, aby se mohli ucházet o slušnější práci. Přicházeli a odcházeli v partách. Práce byla tak těžká, že skoro každý potřeboval po měsíci dřiny týden odpočinku. Tolik k drsným, ale poctivým dělníkům. Bohužel se po březích průplavu potulovaly i jiné party, které práci nehledaly, a přesto je člověk často viděl lelkovat kolem táborů. Z čeho tedy ti lidé žili? Žebrat úspěšně nemohli, protože práci dostal každý, kdo o ni stál. Vysvětlení snad bylo v tom, že málokdy uběhl den, aby z vody nevytáhli mrtvého. A víc než dvě třetiny těch mrtvých nesly stopy vraždy. Nebyli to muži, kteří šli z města hledat práci. Byli to ti, o kterých se vědělo, že před pár dny skončili v práci, měli u sebe výplatu za měsíc nebo víc a šli se do města pobavit. Ano, ti povaleči byli nepochybně lupiči a vrazi. Kdo chtěl riskovat život, tomu stačilo dát najevo, že si druhý den vybere výdělek a půjde po březích průplavu do některého ze vzdálených měst. Těžko by tam došel. Spíš by ho za pár dní vytáhli z průplavu mrtvého. Aby těm bezohledným vrahům překazili plány, bojácnější dělníci na sebe čekali, dokud jich nebylo dost, aby mohli skončit a jít bez obav. Ale bohužel, nejeden muž spoléhal na vlastní odvahu a sílu a troufl si jít sám. V době, o které píšu, ještě na těch březích nestály žádné domy. Nechodily tam proto žádné ženy a nehrály si tam žádné děti. Dnes je tam jistě uvidíte, a o násilí a krvi, která se tam kdysi prolila, nic nevědí.
V jednom z těch táborů jsem si našel práci. Za něco přes tři týdny mě to omrzelo a řekl jsem si o výdělek ve stejnou chvíli, kdy si své peníze vybírali Londýňák Tom a Pat Sheeny. Chtěl jsem jít s nimi do Chicaga. Trochu nás to zdrželo, protože tam nebyl ten, kdo zapisoval odpracované hodiny, a pak jsme museli zůstat na oběd. Brzy jsme viděli, že do města před půlnocí nedojdeme. Domluvili jsme se proto, že přenocujeme někde v půli cesty mezi táborem a městem a ráno vstaneme brzy, abychom do města dorazili před polednem. S tím jsme po obědě a výplatě vyrazili a po několika hodinách chůze jsme se uložili.
Tma měla trvat šest hodin. Domluvili jsme se, že první dvě hodiny budu hlídat já, potom mě vystřídá Londýňák Tom a Pat bude hlídat až do svítání.
Během své dvouhodinové hlídky jsem několikrát zaslechl v křoví vedle nás šustění. Neviděl jsem ale, jestli je to člověk, nebo zvíře, a tak jsem nepovažoval za nutné kamarády budit. Nakonec jsem usoudil, že moje služba skončila, vzbudil jsem Londýňáka Toma a uložil se ke spánku. Než jsem zavřel oči, všiml jsem si, že druhá hlídka pořád leží, i když zřejmě úplně vzhůru. Jenže já jsem chtěl hlavně spát a bylo mi jedno, jestli svou povinnost splní, nebo ne. Spal jsem sotva čtvrt hodiny, když mě vylekal hlasitý výkřik. Vyskočil jsem na nohy právě včas, abych viděl, jak Londýňák Tom pronásleduje někoho, kdo zrovna mizel v křoví. Pat, ten Ir, byl taky vzhůru a oba jsme se pustili za nimi. Brzy jsme kamaráda dohnali. Stál tam omámený a zmatený a nevěděl, kudy mu ten člověk utekl. Vysvětlil nám, že když držel hlídku, ležel se zavřenýma očima, ale uši měl nastražené a hlavu při práci. Najednou zaslechl blízko kroky, otevřel oči a uviděl cizího člověka, jak stojí necelý metr od něj. V tu chvíli vykřikl, ale cizinec byl tak rychlý, že ho nedohonil. „Nejspíš,“ řekl Londýňák, „je jich tu nedaleko celá banda, a jestli jsme chytří, půjdeme hned dál. Toho chlapa jsem už viděl v táboře a vím, že ho poznám, jestli se zase potkáme.“ Radit nám, abychom šli dál, ani nemusel, protože o spánku už nemohla být řeč.
Necelý týden po té příhodě jsme všichni tři výdělek v Chicagu rozházeli a byli jsme zpátky ve starém táboře a sháněli práci znovu. Bylo tam jen jedno volné místo a Pat přemluvil Londýňáka, ať to místo vezme on. My dva jsme měli jít dál do dalšího tábora, tři kilometry odtamtud. Zrovna jsme se chystali vyrazit, když se mě hlavní předák zeptal, jestli bych nechtěl místo v jídelní boudě jako pomocný kuchař. Věděl jsem, že pomocný kuchař jen nosí vodu, loupe brambory, myje nádobí, udržuje oheň a otevírá konzervy s masem a se zavařeninami. Byl jsem si docela jistý, že to zvládnu. A tak jsme s Londýňákem hned začali pracovat. Předtím jsme ale domluvili, že Pat bude dostávat jídlo, dokud se neuvolní místo, a jeho jídlo se připíše na náš účet. Druhý den ráno přišla jeho příležitost a dali ho do práce.
Pracovali jsme čtyři dny a večer toho čtvrtého dne jsme my tři a několik dalších odpočívali na klidném místě kousek od tábora. Jak jsme tam seděli, kouřili a povídali si, přišli čtyři cizí muži a sedli si opodál, ale tak, aby slyšeli, o čem mluvíme. Nikdo si jich moc nevšímal, protože cizí lidé sem často chodili hledat práci. Jen jeden z nás z nich nemohl spustit oči, a to Londýňák Tom. „Jo,“ řekl mi po několika dlouhých tazích z dýmky, „ten cizí chlap, co k nám sedí bokem, je přesně ten, kdo se nás pokusil okrást.“ Pak Londýňák sundal čepici a opatrně ji položil na zem dnem dolů. Vložil do ní svou špinavou hliněnou dýmku, tak jemně, jako když žena ukládá spící dítě do kolébky. A ke značnému překvapení kamarádů k nim začal řečnit: „Pánové, před nějakým časem se jeden člověk pokusil okrást mě a dva další a od té doby si přeju potkat se s ním tváří v tvář. Konečně jsme se potkali a rád bych věděl, co s ním máme udělat.“ „Přece mu pořádně nařezat,“ volalo několik rozzlobených hlasů. Když to Londýňák slyšel, hned se otočil k cizincům, kterých si až dosud jako by nevšímal, a třemi skoky stál nad nimi. Položil jednomu z nich ruce na ramena a klidným hlasem řekl: „Tohle je můj člověk.“ Ten muž rozvážně vstal, jako by to čekal, a jeho kamarádi taky. „Tak co,“ řekl, „o co jde?“ „Moc dobře víš,“ odpověděl Londýňák, „tak se můžeš bez dalších otázek rovnou svléknout.“ Ať byl ten cizinec kdokoli, zbabělec to rozhodně nebyl, protože kabát a vestu brzy držel jeho kamarád. Londýňák neztrácel čas a za minutu už proti sobě stáli v boxerském postoji tak odborně, že to divákům slibovalo moc zajímavou podívanou. Cizinec byl z těch dvou vyšší, ale Londýňák měl zřejmě delší ruce. Bojovali kolo za kolem. Přestože měli těžké zablácené boty, pracovali nohama hbitě. Uhýbali hlavou a klamali rukama tak pěkně, že i ti citlivější diváci přehlíželi, že teče krev. Nebylo tam žádné zápasení ani válení po zemi a nikdo se nepokusil o nečestný úder. Oba soupeři si zřejmě cenili přízně toho vděčného publika. Vypadalo to spíš jako přátelská exhibice než jako dva muži, kteří jdou jeden druhému po krku. Diváci se souhlasně smáli a obdivně šuměli. Když to ti dva zkrvavení muži slyšeli, začali se i oni navzájem popichovat a s rozbitými tvářemi se na sebe zachmuřeně usmívali. Ano, vypadalo to dost přátelsky až do desátého kola. Londýňák, který v předchozím kole vypadal unaveně, si najednou sáhl pro nějakou skrytou sílu. Ruce mu začaly pracovat jako dvě sekery na stromě, soupeř padl a bylo rozhodnuto. Cizince odnesli jeho kamarádi a Londýňák Tom se vrátil do tábora ošetřit si zranění, která mu nezabránila jít druhý den do práce. Londýňák měl z toho kousku radost. A jestli jeho soupeř byl jedním z těch lupičů a vrahů, kteří měli na svědomí možná padesát nebo šedesát vražd, mohl mluvit o štěstí, pokud ho nikdy nepotká horší trest.
Hausbót
Na průplavu jsem pracoval tak dlouho, až jsem ušetřil padesát dolarů. Pak jsem skončil, protože se vracel starý neklid, který mě už nějakou dobu trápil. S touhle pěknou sumou v kapse jsem jel načerno dál na západ, až jsem dorazil do Saint Louis, velkého města na Mississippi. Až dosud jsem žil skromně a za cestování jsem neutratil nic. Takový život mi často připadal otravný, když jsem tábořil celou noc sám v lese u ohně. Stačil by jeden dobrý společník a byl by to ideální život. Často jsem se v noci nebo časně ráno probudil a naproti mně seděli jeden nebo dva cizí lidé. Zahlédli oheň z dálky a jeho světlo je ke mně dovedlo. Jednou v Indianě celý den hustě pršelo. Večer jsem si rozdělal oheň a utábořil se pod stromem s hustým listím, kde byla zem sušší než jinde. Někdy kolem půlnoci jsem ucítil, jak se mnou někdo hrubě zatřásl. Zároveň se na mě snesla náhlá sprška, až mi vyrazila dech a přimáčkla mě k zemi. Rozhlížel jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděl. Pak jsem vylezl zpod stromu a k svému překvapení jsem zjistil, že je krásná noc a nebe je plné jasných hvězd. Přikládal jsem do ohně dřevo, kterého jsem si vždycky před setměním nasbíral habaděj, a vrtalo mi hlavou, jak si to vysvětlit. To zatřesení se mi asi zdálo, ale mokré šaty jasně dokazovaly, že déšť byl skutečný. Každý, koho jsem druhý den potkal, se mě ptal, kde jsem v noci přečkal zemětřesení. A ta otázka všechno vysvětlila. Zatřásla se mnou země. A listí stromu, na kterém se celý den sbíraly dešťové kapky, je všechny v jednu chvíli vysypalo na mě, jak jsem spal.
Když jsem dorazil do Saint Louis, měl jsem ještě nějakých čtyřicet dolarů. Byl jsem unavený z vlastních myšlenek, které mi pořád vyčítaly promarněný čas. Rozhodl jsem se najít nějakou příjemnou společnost, abych při poslouchání cizích myšlenek ohluchl k těm svým. Koupil jsem si noviny a šel jsem na hráz u řeky, abych tam pár hodin strávil ve stínu, četl a díval se na provoz na řece. Uviděl jsem před sebou velkou hromadu prken a pospíšil si k ní, abych si užil stínu na její straně. Když jsem tam došel, viděl jsem, že místo už zabrali dva cizí lidé. Jeden byl muž středních let a druhý mladík, který vypadal jako z dobré rodiny. Posadil jsem se a začal číst, ale brzy mě zaujal jejich rozhovor. Mladík chtěl domů, ale nikam nespěchal. Navrhoval, že koupí hausbót a pomalu s ním poplují po Mississippi dolů do New Orleansu. Odtamtud pak pojede vlakem do jižního Texasu, kde měl domov. „Budeme vystupovat na břeh,“ říkal, „prohlédneme si různá města a nakoupíme čerstvé zásoby, když bude potřeba.“ Starší z nich mluvil se silným skotským přízvukem. Ze své suché povahy nechal prosáknout trochu nadšení a bez velkých řečí souhlasil. „Promiňte, pánové,“ řekl jsem, „nemohl jsem neslyšet, o čem mluvíte. Jestli vám to nevadí, rád bych se podělil o výdaje a užil si s vámi takovou cestu.“ Texasan byl mladý a prudký a vůbec nebyl k cizím lidem podezíravý. Vyskočil na nohy a jásal, že pojedeme spolu. Skotík byl klidnější, ale bystře hlídal peněžní stránku věci. Řekl, že cesta bude ve třech určitě příjemnější a že výdaje na hlavu nebudou zdaleka tak velké. Koupit hausbót nebyl žádný problém. Stovky jich kotví u břehů a bydlí v nich rybáři se ženami a další lidé, kteří se všelijak živí na řece. My jsme ale samozřejmě potřebovali mnohem menší. Nakonec jsme jeden našli, dost otlučený a v nevalném stavu, a chtěli za něj jedenáct dolarů. Skotík k našemu upřímnému znechucení smlouval jako na trhu a stlačil cenu na devět a půl dolaru. Pak jsme k jeho mrzutosti nabídli, že tu částku bez dalších řečí zaplatíme. Skotík byl sice v obchodních věcech lakomý, ale přísně poctivý a spravedlivý, když šlo o placení stejného dílu. Já jsem zaplatil tu půldolarovou drobnost navíc a on na ni nezapomněl, když jsme pak loď zásobovali jídlem. Zásoby jsme nakoupili hned a pak jsme šli na břeh, abychom se večer pobavili a vyspali. Ráno jsme chtěli brzy vyrazit. A s takovými vyhlídkami jsme měli moc příjemný večer.
Druhý den v devět ráno jsme zvedli kotvu, kterou byl velký kámen, a nechali se unášet proudem. Mladý Texasan kormidloval veslem. A jakou podivnou plavbu jsme zažili, plnou nebezpečí, o jakém se mnohým ani nesní! Na řece Mississippi bývalo často jen pár metrů splavné vody, i když od břehu k břehu bylo tři až pět kilometrů. Někdy jsme byli uprostřed té široké řeky, a přece nám hrozilo, že uvízneme, protože jsme krátkým klackem dosáhli na dno. Ano, hrozilo nám, že uvízneme, a přitom měla naše loď ponor necelých patnáct centimetrů! Ve vodě ležely naplavené stromy. Větve měly pevně zabořené v bahně a kořeny se jim pohupovaly nahoru a dolů. Nečekaně se vynořovaly a často nám hrozilo, že se na některý napíchneme, než se mu stačíme vyhnout. Někdy jsme viděli vesnice a městečka, která kdysi dávno postavili přímo na břehu řeky. Teď ležela tichá a opuštěná kilometr nebo víc od ní, protože řeka si umanula téct po svém. Stovky lidí přišly o život, když stavěly hráze a vysoké náspy, aby tomu zabránily. Umírali na bažinnou horečku. A na totéž padly miliony dolarů. Ale Otec vod, jak se Mississippi říká, si až dosud dělal, co chtěl, a člověk ho může čekat kdekoli a kdykoli.
K večeru jsme přistávali na písčině a rozdělali oheň z naplaveného dřeva, kterého tam byla spousta. Tam jsme uvařili večeři, vyspali se a ráno se nasnídali. Jinou vodu než z řeky jsme neměli. Místní na jihu tvrdí, že je zdravá. Na vaření a mytí jsme ji brali bez námitek, ale na pití bez převaření byla rozhodně moc hustá. Studená ostatně nebyla nikdy, v letních měsících byla vždycky vlažná. Napustili jsme velkou plechovku a nechali vodu dvacet nebo třicet minut ustát. A když jsme opatrně dopili, zůstala na dně vrstva bahna skoro centimetr vysoká.
Jednou jsme přistáli na místě, kde se sešlo hodně černochů a bělochů a čekali na práci. Člověk se tam zase chystal postavit svou slabou sílu proti Mississippi a stavět hráze. Rozhodli jsme se tam den dva počkat a zkusit štěstí, jestli nás vezmou. Bohužel nevraživost, která mezi lidmi těch dvou barev pleti vždycky panuje, vyvrcholila hned první den, co jsme přijeli. Černochů bylo víc a chovali se urážlivě a povýšeně, až to nakonec bylo k nevydržení. Bělochy to nezastrašilo, i když jich bylo míň. Sešli se, chvíli se radili a rozhodli se, že při první příležitosti zakročí. Ta přišla dřív, než se čekalo. Jeden černoch dělal, že je opilý, vrávoral a narazil do jednoho bělocha, a ten ho za to hned srazil k zemi. Černoši tam nosili hlavně břitvy. Vytáhli je z různých úkrytů, chvíli nerozhodně stáli a čekali na vůdce. Pak vyrazili vpřed všichni najednou. Vedl je velký chvástal, bosý, oblečený jen do červené košile a záplatovaných kalhot na jediné šle. Bělochů bylo mnohem méně a moc nemluvili, ale černoši hlasitě nadávali. Brzy došlo na rány a ve rvačce šly ve hru nože, břitvy i pěsti. Padl jen jeden výstřel, a ten zasáhl. Když se černoši před tak odhodlaným odporem dali na útěk, zůstal tam ten vysoký chvástal ležet mrtvý. Několik mužů bylo zraněných, pořezaných na krku, na pažích a jinde. Menší šarvátky pokračovaly celý den, ale to nejhorší přinesla noc. Ráno našli jednoho bělocha mrtvého, s mnoha ranami od břitvy. Potmě ho jich muselo napadnout několik. Břitva je zákeřná a ošklivá zbraň, ale mnohem méně nebezpečná než nůž, pohrabáč nebo i krátký těžký klacek. Nedosáhne k srdci ani k mozku, a proto ten muž neumřel hned. Tahle vražda zburcovala šerifa i jeho maršála. Pronásledovali vrahy až do sousedního státu, ale druhý den se vrátili bez nich.
Zase jsme vypluli, ale mladý Texasan dostal malárii, a tak jsme se rozhodli přistát v prvním větším městě pro léky. Malárie je v těchhle končinách velmi rozšířená, hlavně v tomhle státě Arkansas, který je ze tří čtvrtin bažina. Texasan tak trpěl, že jsme se rozhodli zastavit u prvního hausbótu, který uvidíme, a požádat rybáře o pomoc. Příležitost přišla brzy. U ústí malého potoka kotvil velký hausbót. Vzali jsme kormidlo, které bylo, jak už jsem říkal, veslem, a začali jím veslovat ke břehu. Přistáli jsme deset metrů od druhé lodi. Rybář nás viděl přijíždět, stál na písku a čekal, co chceme. Byl to typický muž z bažin, s tmavou nezdravou pletí, hubenou tváří a suchou kůží. Měřil skoro metr osmdesát, ale vážil, myslím, nanejvýš šedesát kilo. Levou tvář měl pořádně oteklou. Myslel jsem, že ho bolí zub, dokud otok z té strany nezačal mizet. Pak jsem pár vteřin pozoroval, jak se mu obličej strašně, až bolestně zkroutil. A uviděl jsem, jak pravá tvář dostala stejně krásně kulatou křivku a levá zůstala taková, jaká předtím byla pravá. Teď bylo jasné, že jediným smyslem života toho muže je žvýkat tabák. Pověděli jsme mu o svých potížích, požádali ho o radu a o trochu pomoci, za kterou mu zaplatíme. Až dosud neotevřel ústa, jen pravý nebo levý koutek, aby plivl tabákovou šťávu, stejným dílem na sever i na jih. „Myslím, že v hausbótu nějaký chinin je,“ řekl po dlouhém mlčení, „a ten mu asi dost uleví. Ale měl by jet domů k ženským, to vám povídám rovnou.“ Šel napřed ke své lodi a my za ním. Mladého Texasana jsme brzy pohodlně uložili a Skotík a já jsme se vrátili a přenesli nějaké zásoby na večer na rybářův hausbót. Přitom jsme se rozhodli, že svou loď prodáme za jakoukoli cenu. Pak dojdeme pěšky k nejbližší železnici a pošleme mladíka domů. Potom si najdeme nějakou práci a usadíme se. Uvařili jsme večeři a pak jsme spali venku u velkého ohně. Nemocný kamarád zůstal ležet na lodi.
Poslechnout celé · 28 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 10. Na cestě k New Orleans
O textu
- Autobiografie supertuláka – 9. Na lodi po Mississippi (The Autobiography of a Super-Tramp (1908) – Chapter XIII: The Canal; Chapter XIV: The House-Boat – first part) – William Henry Davies
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




