Po první plavbě s dobytkem jsou Rudý Australan a jeho mladý kamarád zpátky v Baltimoru, zase bez peněz. Blíží se zima a práce není.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda · Jak se večer zklidnit
Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.
Kapitoly
Číst celý text (3391 slov)
Autobiografie supertuláka – 8. Podivný dobytkář
Byl začátek října a rána i večery byly chladnější. Baltimore je jižní město, a tak ho nesužují kruté mrazy jako města dál na severu. Jenže zase neleží tak daleko na jihu, aby se tam člověk obešel bez teplého oblečení. My dva, Rudý Australan a já, jsme den co den chodili po městě a hledali práci, ale marně. Zbývaly nám jen dvě cesty. Buď udělat ještě tři čtyři plavby na lodích s dobytkem, než přijde jaro a s ním nejspíš práce habaděj. Nebo jít lovit ústřice dolů do Chesapeackého zálivu. To byla zimní práce, kterou mohl v Baltimoru dostat každý zdravý chlap, i bez zkušeností. Rudý tu druhou možnost brzy vyloučil, když mi vyprávěl, co při ní sám zažil. Především to byla velmi těžká a hodně nebezpečná práce. Jídlo bylo mizerné a nejhorší ze všeho byla ubohá mzda. Člověk se často pořezal o lastury, rány se zanítily a natekly a na nějaký čas byl k ničemu. „A ještě něco,“ řekl Rudý. „Člověk si nemůže být jistý ani těmi penězi, i když je jich tak málo. Před pár lety,“ pokračoval, „se běžně stávalo, že se loď vrátila a hlásila, že přišla o muže. Lovci ústřic se nikdy neztráceli cestou na lov, ale až cestou domů, když už byla ta nejnebezpečnější práce hotová. Kapitán na břehu ohlásil, že muž zahynul, utopil se a tělo se nenašlo. Toho utopence nikdo neznal, a tak si u kapitána žádný příbuzný o jeho mzdu neřekl. Jak ten muž přišel o život, to mezi lovci ústřic nebylo žádné tajemství, a museli si na vlastní život dávat pozor. Kapitán totiž často trhl kormidlem tak náhle, že srazil muže přes palubu, samozřejmě nešťastnou náhodou. Pak se to začalo vyšetřovat, jednoho kapitána soudili pro vraždu a vyvázl se sedmi lety vězení. Potom už tolik nehod nebylo, ale úplně nepřestaly.“ Když jsem to slyšel, neměl jsem moc chuť zkoušet lov ústřic na vlastní kůži. Dohodl jsem se tedy s Rudým, že uděláme ještě tři čtyři plavby jako dobytkáři, dokud na jaře nebude snadné sehnat jinou práci.
Vrátili jsme se do kanceláře, kde třicet až čtyřicet mužů čekalo na příležitost odplout. Jak už jsem říkal, někteří z nich byli proslulí žebráci, a dobrosrdečné lidi z Baltimoru zřejmě nikdy neomrzelo jim dávat. Jeden z nich, kterému se říkalo Malý Skotík, byl dobytkářem už řadu let. Když čekal na loď, a bývalo to někdy dost dlouho, obžebral město tak důkladně, že to stačilo na celý měsíc. Mohl s sebou vodit cizího člověka třikrát denně na jídlo k různým dobrým lidem, které znal. Postavil se na roh ulice a řekl: „Na snídani jdi do tamtoho domu. Na oběd se vrať do tohohle a tamhle v tom domě s červenou brankou ti dají dobrou večeři.“ Takhle mě živil dva týdny, až mi nakonec nabídli, abych podepsal smlouvu a jel s dobytkem do Glasgow.
Pár dní předtím přišel do kanceláře muž, který mě svým podivným chováním často zaujal. Žádal, aby si mohl odpracovat cestu do Anglie, a šéf mu slíbil první příležitost a po přistání deset šilinků. Proto někteří z nás museli čekat tak dlouho. Měli jsme už pár plaveb za sebou, a tak jsme za tu zkušenost chtěli peníze. Ten muž měl bílou, čistou pleť a jeho tvář zřejmě nikdy nepotřebovala břitvu. Byl drobný a nevypadal, že by zvládl moc těžké práce, ale celý den z něj sršela energie. Vytahoval se víc než kdokoli z nás a pořád kouřil cigarety, které si šikovně balil jemnými prsty. Mezi cigaretami žvýkal tabák a plival šťávu, jako by žádná pravidla čistoty neexistovala. Občas si zazpíval a hlas měl překvapivě sladký. Nebyl nijak silný, ale byl to ten nejjemnější hlas, jaký jsem kdy u muže slyšel. Přitom se zřejmě snažil, aby zněl drsně a hlasitě, jako by se za tu sladkost styděl. Často mě napadlo, že ten člověk hraje nějakou roli. Všechno to kouření, žvýkání tabáku a vytahování bylo jen na oko a mělo nějaký účel. Ani když jsem ho dlouho pozoroval, nedokázal jsem to pochopit. Měl prořízlou pusu, pořád si z ostatních utahoval a klel jako dlaždič, a přesto se zdálo, že nikdo nemá chuť si to s ním vyřídit. Blacky si ho vzal pod ochranu, smál se jeho kouskům a ponoukal ho k lumpárnám. Ten mladík se rozhodně nebál Blackyho urážet a vyhrožovat mu, a Blacky se tomu smál, až mu tekly slzy. Muži poslouchali jako očarovaní, jak mu jde pusa. Mával jazykem jako červeným hadrem na býka a slova se z něj jen řinula, ale ti kolem mlčeli a vůbec nezuřili. Jeho drzost možná jednoho dva trochu dráždila, ale nikoho ani nenapadlo, že by ho zbil. Rudého a mě zavolali do kanceláře podepsat smlouvu do Glasgow. Zrovna když jsme podepisovali, upisovali se Blacky a jeho podivný nový kamarád na loď do Anglie. Obě lodě měly vyplout se stejným přílivem. Mrzelo nás, že o jeho společnost přijdeme. Věděli jsme, že by nám jeho jazyk na lodi zpříjemnil spoustu volných hodin.
Plavba byla moc příjemná. Na téhle lodní lince jsme si skoro neměli nač stěžovat, ani na spaní, ani na jídlo, a důstojníci i posádka se k nám chovali přátelsky. Na konci plavby se stalo totéž co minule a zase bychom hladověli, nebýt jedné náhody. Čtvrté ráno na břehu jsme neměli dohromady ani penny a loď měla vyplout až za dva dny. Rudý Australan se přehraboval v kapsách a skládal před sebe velkou hromadu všelijakých věcí. „Ani by mi to tolik nevadilo,“ řekl, „kdybych měl aspoň tu směšnou částku, kterou jsem dal za tohle.“ A hodil na stůl tlustý, těžký bílý řetízek. Vzal jsem ho a lhostejně si ho prohlížel, ale pak mě zaujal a zeptal jsem se, jak k němu přišel. Nějaký chudák prý Rudému nabízel, že mu ho prodá za penny. Rudý viděl, v jaké je ten člověk bídě, a dal mu šest pencí, ale řetízek si vzít nechtěl. Chudák pak trval na tom, aby si ho Rudý vzal jako dárek. Teď měl Rudý vlastních starostí dost a přál si, aby za ten řetízek teď sám někde dostal aspoň těch šest pencí. Řekl jsem mu, že ten řetízek je bez pochyby stříbrný, na každém článku má puncovní značku. „Cože?“ vykřikl Rudý a najednou ožil. Dobytkáři se zvědavě nahnuli blíž a kruh kolem nás se o pár kroků zmenšil. „Cože?“ vykřikl. „Stříbro, říkáš? Ukaž!“ Popadl řetízek, ani se na něj nepodíval, ani ho nestrčil do kapsy, a bez dalšího slova vyběhl z místnosti. Za pět minut byl zpátky. Hodil mi osm šilinků, za tolik ten řetízek zastavil, a řekl: „Nic z toho na pití. Drž to pevně a kupuj za to jídlo, dokud loď nevypluje.“ Znal svou slabost. Hned po přistání jsem si pro jistotu koupil několik knih, abych je určitě měl, ať už budeme hladovět, nebo ne. Proto jsem si cestu zpátky moc užil. Do Baltimoru jsme šťastně dorazili a pryč jsme byli něco málo přes pět týdnů.
První, koho jsme v dobytkářské kanceláři potkali, byl Blacky. Jeho plavba byla kratší a vrátil se už před pár dny. „Co se stalo s tím tvým podivným kamarádem, Blacky?“ zeptal jsem se. „Zůstal v Anglii, nebo se vrátil do Ameriky?“ „Copak jste o tom neslyšeli?“ zeptal se Blacky. „Anglické noviny o tom byly plné.“ „Nic jsme neslyšeli,“ řekl jsem. Myslel jsem si, že toho chudáka nejspíš zabil některý z divokých volů, nebo že ve šíleném záchvatu skočil do vln, nebo že vlny skočily po něm a odnesly ho. „Jedenáct dní pracoval bok po boku se mnou,“ řekl Blacky, „a tím svým zpíváním, smíchem a povídáním dělal z práce hru. Večer dole v ubikaci na přídi zpíval písničky. A i když jsme tam měli málo místa a loď se houpala, často si zatancoval. Nakonec padl úplně vyčerpaný na svůj nízký kavalec a pořád se smál. Za celou dobu, co jezdím, jsem se poprvé netěšil, až uvidím zem a naleju se anglickým pivem. Jedenáctý den na moři jsme zvedali balíky sena pro dobytek a on mi pomáhal v podpalubí. Nevím, jestli jsme balíky špatně uvázali, nebo jestli se dobytkáři na palubě spletli, když je přebírali. Najednou jsem slyšel křik: ‚Pozor, dole!‘ a dolů spadl těžký balík a uhodil mého kamaráda do ramene. Jednou dvakrát se zatočil a pak mi v bezvědomí padl do náruče. Hned zavolali lodního lékaře a chudáka odnesli na záď. Několikrát denně jsem se po něm ptal a slyšel jsem, že už je mimo nebezpečí, ale potřebuje klid. Už jsem ho nikdy neviděl. Když jsme přistáli v Anglii, nikde jsem ho neviděl. Myslel jsem si, že je možná moc nemocný a bez vozu ho odvézt nemůžou. Druhý den mi náhodou přišly pod ruku noviny. Byla v nich dlouhá a podrobná zpráva o tom, jak si jedna žena odpracovala cestu jako dobytkář z přístavu Baltimore, a stálo tam i jméno lodi. Tou ženou byl můj kamarád a já neměl nejmenší podezření,“ pokračoval Blacky. „I když, to musím říct, vždycky mi připadal jako divný chlap.“
Byl jsem v kanceláři sotva týden, když mi nabídli loď do Londýna. Potřebovali jen jednoho dobytkáře za dvě libry. Všichni ostatní měli dostat po deseti šilincích, až na jednoho, který měl dostat patnáct. Rudý na téhle lodi neměl šanci a mně to nebylo líto. Věděl jsem, jak by mi jeho rozhazovačnost zkazila radost z cesty. Ta plavba mě bavila, na palubě i na břehu. V Londýně jsem už byl a věděl jsem, kolik se tam dá užít za málo peněz: muzea, parky, zahrady, obrazárny a tak dál. Spřátelil jsem se se slušným chlapíkem, který byl dřív učitelem. Přemluvil jsem ho, abychom odešli z Deptfordu. Našli jsme si nocleh v Southwarku a odtamtud jsme chodili po všech těch místech. Ostatní dobytkáře jsme neviděli až do odplutí. Spousta těch chudáků přišla o peníze hned první noc na břehu a teď vyprávěli podivné zážitky z chudobinců, útulků, vývařoven pro chudé a z marného žebrání. Když jsme dorazili do Baltimoru, zbýval týden do Vánoc. Čekalo tam tolik mužů, že nebyla velká naděje dostat se na loď dřív než za dva tři týdny.
Jak už jsem říkal, lidé v Baltimoru mají velmi dobré srdce a nikdo nemusí hladovět, pokud má odvahu říct si, co potřebuje. Ženy tam jsou zřejmě stejně krásné jako hodné. Krásnější ženy, než jsou ty z Baltimoru, jsem nikdy neviděl. A člověk by s životem nenaložil nejhůř, kdyby celý den lenošil na hlavní ulici, četl krásu ve tvářích a obdivoval půvab postav, které jdou kolem. Teď ale chci mluvit o jejich laskavosti a štědrosti. Nastal totiž Štědrý večer a Rudý Australan s Blackym si mě vzali stranou. Rudý začal takhle: „Půjdeš s námi dnes večer na výpravu? Chceme jen, abys nesl malý pytel, nic víc. Žebrat budeme my.“ Představoval jsem si, jak mě zastaví policie a vyptává se, co to nesu za podivný náklad. Jenže žebrat jsem neuměl. A byl jsem moc hrdý na to, abych nechal ostatní dělat tuhle práci za mě a sám se ani trochu nesnažil zasloužit si, co mi dají. Na jejich návrh jsem tedy přistoupil a ten večer v šest jsme spolu vyrazili. Oba začali v jedné dlouhé ulici, Rudý na jedné straně a Blacky na druhé, a já jsem čekal pár kroků před nimi, v bezpečné vzdálenosti. Snad je neodmítli ani v jednom domě, protože za necelých deset minut byli oba u mě a házeli papírové balíčky do prázdného pytle, který jsem držel otevřený. Najednou Blacky zmizel, protože ho pozvali dovnitř na večeři. Rudému se stalo totéž o dvě tři minuty později. Když ke mně zase přišli s dalšími balíčky, dohodli se, že už žádné pozvání na večeři nepřijmou a budou se vymlouvat, že mají doma rodinu. Takhle pokračovali půl hodiny, sotva víc, a pytel byl plný až po okraj. „Tak,“ řekl Blacky, „odnes to do kanceláře a my tu zůstaneme a naplníme si kapsy. Pak přijdeme co nejdřív za tebou. Nebo chceš na nás počkat?“ Raději jsem šel. Vyhýbal jsem se hlavním ulicím a osvětleným místům a dostal jsem se zpátky, aniž bych vzbudil zvědavost policie. Brzy přišli za mnou a v prostorných kapsách nesli další zásobu. Nejvíc je potěšilo, že dostali i pár drobných, dohromady dolar sedmdesát pět centů. Já jsem si toho moc nevšímal, protože jsem věděl, na co ty peníze půjdou. Na tuhle žebráckou výpravu nikdy nezapomenu. Když jsme balíčky rozbalili, uviděli jsme všechno, po čem by mohl toužit i ten nejmlsnější jazyk. Ani jeden balíček, myslím, neobsahoval obyčejný chleba s máslem, natož samotný chleba. Byly tam smažené ústřice, krocan, kuře, hovězí, skopové, šunka a klobásy, k tomu brambory, sladké brambory a batáty. Tmavý chleba, bílý chleba. Lívance, koláčky, ovocné koláče a dorty všeho druhu. Banány, jablka, hrozny a pomeranče. A nakonec hromádka všelijakých ořechů a sáček bonbonů. Tohle všechno bylo ve víc než šedesáti balíčcích, které jsme dostali tak snadno. Blackyho odmítli u tří dveří a Rudého u pěti. U dvou z nich ho ale požádali, ať přijde později, a on se tam už nevracel, protože si ty domy pořádně nezapamatoval.
Zloději
Londýňák More byl dobytkář z baltimorského přístavu. Byl to rozený zloděj a, světe div se, skoro slepý. Ale bez pochyby to byl kapsář první třídy. Když si od někoho půjčil jehlu a poctivě ji vrátil, měl si ji majitel pečlivě prohlédnout, jestli z ní nezmizelo ouško. Jak poznamenal Donovan: „Londýňák More by ti ukradl i mléko z čaje.“
Když jsem se díval na Londýňákovy dlouhé tenké prsty, často jsem přemýšlel, jestli si je nedokáže podle libosti vykloubit a spustit nohavicemi dolů, aby prošmejdily okolí. A on by přitom nevinně stál, mluvil s námi a ruce měl v kapsách. Čest, která prý mezi zloději panuje, Londýňák More neznal. Okradl by i nejlepšího přítele, a to tak, že se nikdo nemohl urazit. Jednou například přistálo nás šest v Liverpoolu a ráno jsme dostali výplatu. Londýňák znal to město skrz naskrz i se všemi pastmi na cizince. Hned nás zavedl do laciné noclehárny, kde jsme zaplatili postel na týden dopředu. Tak jsme měli jistou střechu nad hlavou, dokud loď nebude připravená k návratu. Druhý den ráno sedělo šest zkroušených mužů v kuchyni noclehárny a nikdo z nás neměl na snídani. Londýňák vstal poslední. Když nakonec vešel a uviděl naše sklíčené tváře, zeptal se, co se děje. Když to slyšel, odešel a za chvilku se vrátil s čajem, cukrem, chlebem a klobásami. A v takových dobrých skutcích pokračoval celý týden na břehu. Ostatní ho většinou neznali a žehnali mu, jaký je to dobrák. Mně ale přišlo na mysl, že nám jen vrací, co je naše. Za těch pár dní totiž utratil třikrát víc, než dostal za plavbu.
Vzpomněl jsem si na podlý kousek, který hned to první ráno na břehu provedl jednomu dobytkáři. Pravda, všichni jsme se rychle opíjeli, ale nečekal bych, že si Londýňák troufne na něco takového, když jsme byli teprve trochu v náladě. Požádal toho dobytkáře o kousek tabáku na žvýkání a ten mu velkoryse podal celou tabulku, ať si vezme. Londýňák ji vzal, ukousl kus, ten ukousnutý kus vrátil majiteli a tabulku si strčil do kapsy. Oněměl jsem úžasem, když jsem to viděl. A ještě víc, když ten dobytkář ukousnutý kousek nevinně přijal a strčil si ho do kapsy, aniž by si čehokoli všiml.
Londýňák a já jsme spolu vycházeli co nejlíp, a přece mi nějaký čas před touhle příhodou provedl kousek, po kterém jsem se s ním měl právem navždy rozejít. Byl jsem v kanceláři, kde se najímalo na lodě, a to ráno jsem podepsal plavbu do Londýna. „Máš dost tabáku a lžíci, nůž, vidličku a talíř?“ zeptal se Londýňák. „Mám,“ odpověděl jsem, „a mám taky nový balíček karet, abychom si na lodi zpříjemnili volné chvíle.“ Londýňák to rád slyšel, i když se mnou na tuhle plavbu nejel. „Ukaž,“ řekl. Ukázal jsem mu je. A protože byl, jak už jsem říkal, skoro slepý, odnesl si je k oknu, aby si je prohlédl, ale skoro hned mi je vrátil. Pak volali všechny muže, kteří se upsali na Londýn, a já se rychle rozloučil s Londýňákem a ostatními a odešel z kanceláře. Druhý den na moři jsme měli všichni hodinu nebo víc volno a ptali jsme se, kdo má karty. Hned jsem vytáhl ty své, rozdělili jsme se do dvojic a chtěli si trochu užít. Bohužel, když jsme karty vyndali z nové krabičky, byl to špinavý, umaštěný starý balíček a několik karet chybělo. O hraní tedy samozřejmě nemohla být řeč. Hned jsem věděl, co se stalo. Londýňák mi nové karty vyměnil za staré, zatímco předstíral, že si je u okna prohlíží. Ten malý kousek znamenal dvanáct dní trápení pro osm mužů. Jiné karty jsme totiž sehnat nemohli, dokud jsme nepřistáli v Londýně.
Na té plavbě, kdy jsem měl to potěšení plout s Londýňákem, byl s námi i Donovan, který byl jako zloděj hned za Londýňákem. Pravda je taková, že všichni dobytkáři jsou zloději. Ten, kdo si stěžuje, že jde na břeh bez břitvy, má často u sebe cizí nůž, hřeben nebo mýdlo. Druhý den na moři se mi ztratil kapesní nůž. Neztrácel jsem čas a odvážně jsem to Londýňákovi Moreovi řekl do očí. Řekl jsem mu, že jeho obratnost v cizích kapsách obdivuji, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by něco takového provedl starému kamarádovi. „Mě taky ne,“ řekl. „Jaký to byl nůž?“ Když jsem mu ho popsal, poradil mi, ať už o tom nemluvím, že se ho pokusí najít. Povedlo se mu to a druhý den Donovan rozhořčeně křičel: „Kdo mi lezl do kavalce a ukradl nůž?“ Potom se mi ztratilo mýdlo, ale tak malá ztráta mi nestála za řeč. Zašel jsem za Londýňákem Moreem, jestli by mi nepůjčil to svoje. Přísně mi nakázal, ať mu ho hned vrátím a nenechávám ho ležet zlodějům na očích, a půjčil mi moje vlastní mýdlo.
Ta plavba byla nezapomenutelná a Londýňák na ní nepochybně udělal největší úlovek svého života. Byli jsme spolu v Liverpoolu, Londýňák, Donovan a já, a jako obvykle jsme pili. Nějaký cizí člověk poznal z našeho hovoru, že jsme z Ameriky, a pozval nás na skleničku. Během povídání si postěžoval, že je bez práce a nemá jak se do Ameriky dostat. „Nic snazšího,“ řekl Londýňák, „když se nám úplně svěříte. Ve čtvrtek vyplouváme a já vás na lodi schovám, jako už jsem to úspěšně udělal s jinými.“ „Mockrát děkuji,“ odpověděl ten druhý, a tak bylo dohodnuto.
Příští čtvrtek jsme šli na palubu a Londýňák nesl velký pytel s věcmi černého pasažéra. Když do naší ubikace na přídi přišli lodní důstojníci, černý pasažér tam samozřejmě nebyl. Zatímco ale prohledávali jiná místa, už seděl pohodlně mezi námi. Tohle všechno Londýňák More dobře zařídil. Po té prohlídce už za námi nechodili a černý pasažér byl v bezpečí. V noci mohl chodit na palubu na čerstvý vzduch. Teď zbývalo jediné nebezpečí: dostat ho v Americe na břeh. A to bylo podle Londýňáka nebezpečí nevelké.
Jak už jsem říkal, ten černý pasažér měl pytel a Londýňák More a Donovan byli velcí zloději. Nebylo tedy vůbec divu, když jsem slyšel, že chudák brzy neměl ani druhou košili. Půjčil mi jednu knihu. Myslel jsem si, že ji stejně neumí docenit, a rozhodl jsem se, že mu ji nevrátím, dokud si o ni neřekne. Když jsem ale slyšel, jak si stěžuje, kolik věcí ztratil, z lítosti jsem zpoctivěl a vrátil ji. Ale kde byly jeho hodinky s řetízkem, jeho kartáče, a kde jeho šaty, nářadí, břitva, řemen na broušení a spousta dalších užitečných věcí? To všechno měl Donovan a Londýňák to věděl a vypadal, že truchlí nad propásnutými příležitostmi. Měl totiž dodržovat tu čest, která panuje mezi zloději. A protože Donovan byl rychlejší, nezbývalo Londýňákovi než mlčet.
Den předtím, než jsme připluli do Baltimoru, jsem náhodou vešel do ubikace na přídi a našel tam Donovana. Byl bledý v obličeji a horečně prohrabával kavalec Londýňáka Morea. „Představ si,“ řekl. „Ten mizerný Londýňák mě o všechno okradl.“ A taky že ano. Nechal Donovana udělat všechnu špinavou práci a odnášet věci jednu po druhé, jak se naskytla příležitost. Mnoho dní mu dopřál to potěšení, že je měl u sebe a staral se o ně, a pak ho okradl. Ale nejmazanější na celé věci bylo tohle: Donovanovi nenechal žádnou šanci, aby věci získal zpátky. Spřátelil se totiž s jedním námořníkem, a námořníci měli na přídi vlastní ubikaci. Přemluvil ho, aby mu opatroval balík, dokud všichni dobytkáři nevystoupí na břeh. „Protože,“ řekl mu, „ti dobytkáři jsou rození zloději.“ Ano, udělal to šikovně. Zoufalý a těžce ukřivděný Donovan chtěl věci po přistání získat zpátky silou. Jenže viděl, jak Londýňák More jde na břeh s prázdnýma rukama, stejně jako on sám. A málem začal pochybovat, jestli je tím vítězným zlodějem nakonec opravdu Londýňák.
Poslechnout celé · 32 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 9. Na lodi po Mississippi
O textu
- Autobiografie supertuláka – 8. Podivný dobytkář (The Autobiography of a Super-Tramp (1908) – Chapter XI: A Strange Cattleman; Chapter XII: Thieves) – William Henry Davies
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




