Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Autobiografie supertuláka – 7. S dobytkem přes oceán

William Henry Davies · 26 min

svazek 83 · na dobrou noc · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Autobiografie supertuláka – všech 23 dílů vcelku: W. H. Davies na cestách (9 h 42 min).

Peníze z léta jsou propité a Rudý Australan vede kamaráda do Baltimoru. Odtamtud chtějí doplout do Anglie na lodi s dobytkem a ještě si přitom vydělat.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Fungují příběhy na dobrou noc? · Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda

O autorovi: William Henry Davies (1871–1940)

Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Autobiografie supertuláka – 7. S dobytkem přes oceán
  3. V Liverpoolu
Číst celý text (2778 slov)

Autobiografie supertuláka – 7. S dobytkem přes oceán

Po železnici Baltimore–Ohio se dalo jet načerno snadno a za pár dní jsme byli u cíle. Vešli jsme do dobytkářské kanceláře, kde si majitelé dobytka a předáci najímali muže. Hned mi bylo jasné, že Rudého tu dobře znají, protože se vyptával na novinky a odpovídali mu Prcek z Washingtonu, Tlouštík z New Yorku, Hubeňour z Filadelfie a další. Tady jsem se seznámil s mužem, kterému se říkalo Sam z Oklahomy. Byl to velice tichý člověk a všichni si ho vážili, protože chladnokrevně vyřezával dřevo a čistil si nehty ocelovou čepelí dlouhou skoro třicet centimetrů. Další podivná postava byl Plešoun a Rudý Australan o něm vyprávěl tuhle historku. Plešoun jednou uvízl v Liverpoolu a měl hlad. Postavil se před krám s pečivem a sladkostmi, a protože byl hrozně líný, opřel se ramenem o lampu a zabral se do dlouhého snění. Stál tam možná hodinu nebo víc, když vyšel pekař a stěžoval si, jak Plešoun vypadá. Je prý otrhaný a špinavý, a proto lidé kolem jeho krámu tak spěchají. Řekl mu rovnou, že škodí obchodu každého krámu, který se stará o lidský žaludek. Plešoun byl tak líný, že ani nepromluvil, natož aby se zlobil. Opřel se o lampu pevněji a zabral se do snění ještě delšího. Uběhly dvě tři hodiny. Pekař se na něj několikrát přišel podívat oknem, až nakonec vyběhl ven a podrážděně křičel: „Proboha, jděte už. Tady máte šest pencí a ať vás tu už nevidím.“ Plešoun mu předtím ani nepopřál dobré ráno, ale teď mu popřál dobré odpoledne. Pak v klidu odkráčel a v ruce měl na pořádné jídlo. Kdo Plešouna dobře znal, ten se tomu nedivil, protože ten úspěch byl koneckonců jen výsledek lenosti. Většina kamarádů ho ale chválila, že má na peníze jedinečnou taktiku.

Kancelář dávala jen nocleh, a to ten nejskromnější: tvrdou podlahu a žádné deky. Muži po plavbě často čekali dva tři týdny na další příležitost, a proto z nich byli samí dobří žebráci. Někteří obžebrávali Baltimore s přestávkami už deset let a znali ve městě každý dobrý dům. Jeden řekl: „Na snídani půjdu k švadleně.“ Jiný chtěl jít do mlékárny, k té tlusté paní nebo k zubaři. Zubař dal vždycky peníze, a to desetník.

Byli jsme v kanceláři tři dny, když dopravce poslal Rudého Australana, mě a další čtyři muže do kolejiště vázat dobytek. Tu noc se mělo nalodit sedm set padesát kusů dobytka. Každému kusu bylo třeba dát provaz kolem krku nebo kolem rohů, a tím provazem ho pak na lodi přivázat na jeho místo. Rudý si vzal provaz, ukázal mi v praxi, co se má dělat, a pak začal dobytek přicházet. Byl velmi divoký, protože právě přijel z plání na západě. V kolejišti byla dlouhá úzká ulička, na jednom konci zahrazená. Do ní nahnali několik kusů, a když se nacpaly tak těsně, že se nemohly divoce zmítat, měli jsme jim navléknout smyčku kolem rohů nebo krku. Provaz jsme co nejvíc utáhli a zavázali na uzel, aby nesklouzl. Pak otevřeli konec uličky, zvířata s visícími provazy vyhnali ven, nahnali dovnitř další várku a s tou jsme udělali totéž. Potom dobytek naložili do vagonů a poslali k lodi. Předák znal Rudého a zeptal se ho, jestli by s ním nejel. Rudý řekl, že ano, a hned se přimluvil i za mě, s čímž předák ochotně souhlasil. Nijak nás proto nepřekvapilo, když si nás po návratu zavolal dopravce do své kanceláře, abychom podepsali smlouvu. Rudý měl za plavbu dostat dvě libry a já třicet šilinků. Tolik nováček dostane málokdy, jen když se za něj přimluví majitel nebo předák.

Nikdy nezapomenu na tu první noc, kdy dobytek přivezli k lodi vlakem. Mezi lodí a břehem postavili velkou šikmou lávku. Dobytkáři z břehu po ní ubohá zvířata bezohledně hnali dlouhými zašpičatělými tyčemi. Vyděšená zvířata se v tom novém prostředí vůbec nevyznala a nevěděla, co se od nich chce. Jak se chtěla dostat pryč, div nepřeskakovala jedno přes druhé. Ozýval se divoký vítězný křik i nadávky, když se něco nepovedlo, a uhnaní voli klouzali a padali. Měl jsem velkou chuť odtamtud utéct. Když dobytek hnali na palubu, chytali jsme my, dobytkáři najatí na plavbu, provazy zvířat a přivazovali je k pevnému příčnému prknu. Někdy některý vůl vběhl dovnitř špatně a nemohl se otočit. Jednou jsem kvůli takovému přelezl po zádech jiných, už pevně přivázaných zvířat, abych ho dostal na správné místo. Vůl, po jehož zádech jsem lezl, se začal zmítat a vzpínat, až mě nakonec shodil na hřbet toho druhého. A ten se zmítal a vzpínal tak, že mi šlo o život. Ruce a nohy mi nerozdrtil jen proto, že ho ostatní zvířata tiskla. Chytil jsem jeho provaz a podal ho dobytkáři, který stál připravený v uličce, a ten tvrdohlavé zvíře rychle přivázal k příčnému prknu. Předák mě přitom pozoroval. Usoudil, že umím s dobytkem zacházet, a řekl, že by chtěl, abych dělal nočního hlídače. Na to místo je rozhodně potřeba dobrý člověk, jak jsem zjistil hned první noc na moři. Na palubě byly dvě skupiny dobytka a k nim dva předáci, dvě party dobytkářů a dva hlídači. Ve dne jsou na palubě všichni, takže se každá potíž s dobytkem rychle vyřeší, a když je třeba, pustí se do ní společně. Když se ale něco stane v noci, má hlídač k pomoci jen toho druhého hlídače, který samozřejmě v nouzi čeká stejnou pomoc od něj. Když se utrhne víc kusů a zamotají se do sebe, má hlídač vzbudit předáka a jeho muže, aby mu pomohli. Jenže hlídač se radši s potížemi pere celou noc, než by předáka a jeho muže opravdu budil. Ví totiž, jak jsou nevrlí a jak nemají rádi toho, kdo je vytrhl z tvrdého spánku. Hlídači se tedy řekne, ať vzbudí všechny, když si s dobytkem neporadí, ale nikdo nečeká, že to udělá.

Nic ta divoká zvířata nezkrotí rychleji než ustavičné houpání lodi. Ze začátku je s nimi vždycky spousta potíží, kloužou dopředu a dozadu. Za pár dní si ale na moře zvyknou a lehce se pohupují s lodí. Z očí jim zmizí divoký strach. A když už necítí svou rodnou zem, přestanou bučet a v klidu se usadí. Ten neklid se znovu probudí, když se loď blíží k druhému břehu. Zase bučí, hlasitě a často, dlouho předtím, než námořník na hlídce zahlédne zemi.

Na téhle plavbě jsme měli na horní palubě taky dva tisíce ovcí. Šestý den na moři přišla velká bouře a z pravoboku zmizely všechny ohrady i s ovcemi. Odnesla je jediná vlna. Stalo se to v noci a druhý den ráno měli ovčáci radost, že budou mít na zbytek plavby míň práce. Dobytek je schovaný pod střechou, na hlavní palubě a v podpalubí, a jeho dech zahřívá vzduch, takže se dobytkáři mají mnohem pohodlněji než ovčáci. U dobytku je hned vidět, jak na tom je. Ale deset nebo patnáct ovcí, které leží nebo stojí vpředu v přeplněné ohradě, může zakrývat mrtvé nebo umírající, které leží vzadu. Proto se musí každé ráno lézt ohradami až dozadu a hledat nemocné a mrtvé, a často se najde i šest mrtvých. Plavba se nepovažuje za špatnou, když ze dvou tisíc ovcí uhyne jen třicet.

Jaká zvláštní směsice lidí byli ti dobytkáři a ovčáci! Jeden, kterému se říkalo Blacky, byl rváč, ale ne zbabělec. Zamiloval se do malé bílé kočičky, kterou jsme našli v ubikaci na přídi. Celá jeho surovost hned zmizela. Kdykoli měl volno, místo aby hledal potíže s ostatními, pokojně choval tu kočku v náručí. Něžně jí říkal „Malá bílá panenko“ a mluvil na ni tak prostě, jak by mluvilo dítě.

Naší povinností bylo udržet dobytek na nohou. Nesměli jsme ho nechat dlouho klečet a v žádném případě ho nechat natáhnout se v ohradě na celou délku. Jeden důvod byl ten, že přes klečícího vola překročil jeho soused. Když se pak klečící zvedl, napnuly se jim provazy a zkřížily se, protože byly uvázané nakrátko. Hlavy se jim tak přitáhly těsně k sobě a zvířata se zoufale snažila jedno druhému uniknout. A další důvod, proč je nenechat dlouho ležet, byl ten, že jim ztuhly klouby. Pak se skoro nedokázala zvednout, ani když je pobízeli sebekrutěji. Já jsem k tomu používal co nejlaskavější způsoby. Snažil jsem se je vyděsit tím nejdivočejším válečným pokřikem, a to často zabralo. Když je to nezvedlo, plácl jsem je plochým klackem přes zadek, což skoro necítila, a přitom jsem nezapomínal křičet. Když ani to nepomohlo, sáhl jsem ke starému léku, který málokdy selže. Postavil jsem se jim za záda a kroutil jim ocasem. Vůl umí kopnout na všechny strany. Strašnou sílu má jeho kop do strany i kop dopředu, kdy vymrští zadní nohu vpřed tak rychle, že by to člověk do tak neohrabaného zvířete neřekl. Ale když stojíte zády k jeho zádům, kopnutím dozadu vám vůbec ublížit nemůže. Druhý hlídač a já jsme měli na starosti zhruba stejně kusů. Když jsem byl v úzkých, ochotně mi přišel na pomoc a já jemu taky, i když on jinou pomoc než vlastní skoro nepotřeboval. Obcházeli jsme dobytek asi každou půlhodinu. Někdy jsem našel vola v uličce. Nějak se dostal přes přední prkno, a protože byl pořád uvázaný, stál venku před ohradou, místo aby stál uvnitř. Jindy jsme našli jednoho, jak stojí k přednímu prknu ocasem místo hlavou. Provaz se mu uvolnil nebo přetrhl a on se otočil, jestli za ním není cesta ven. V takových případech bylo třeba dávat velký pozor, abychom je dostali zpátky na jejich místo.

Až do čtvrté noci jsme neměli špatné počasí a dobytek byl klidný a nedal moc práce. Té noci mi několikrát dal práci velký černý vůl, který si pořád znovu lehal. Nakonec jsem ho z lítosti nechal odpočívat. Myslel jsem, že ho postavím na nohy na poslední chvíli, až budu končit hlídku a půjdu vzbudit předáka a jeho muže. Když ale ta chvíle přišla, nepodařilo se mi ho zvednout, ať jsem se snažil jak chtěl. Klouby mu po dlouhém odpočinku asi ztuhly. Nijak mě proto nepřekvapilo, když po konci mé hlídky přišel předák do ubikace na přídi a stěžoval si. Našel prý několik kusů vleže, a hlavně jeden musel ležet aspoň půl noci. „Když jsem od dobytka odcházel,“ řekl jsem, „vypadalo všechno v pořádku.“ „Pojď nahoru a podívej se na tohohle,“ odpověděl. Šel jsem za ním na palubu a uviděl jsem několik dobytkářů, jak stojí před ohradou, a v ní jsem poznal velkého černého vola. Teď ležel v ohradě natažený na celou délku a ostatní zvířata z ohrady kvůli němu odvedli. „Podívej se,“ řekl předák. „Tohle zvíře by mělo stát. Zakruť mu ocasem,“ řekl jednomu dobytkáři a ten hned poslechl. Jiný dobytkář přitom ubohé zvíře surově píchal vidlemi do boku a další ho tloukl dřevěným kůlem po hlavě, nebezpečně blízko očí. Zvíře sténalo a jeho velké tělo se zvedalo, ale nohama se ani nepokusilo pohnout. „Počkejte,“ řekl pak předák, „uvidíme, co udělá tohle.“ Vyndal z úst velký žvanec tabáku a schválně ho zvířeti položil na oko. Když jsem to viděl, udělalo se mi zle. Věděl jsem, že na ta ubohá zvířata budu muset být méně mírný, abych je ušetřil té nejhorší krutosti. Za vteřinu dvě se ubohé zvíře v bolestech zoufale snažilo vstát. Zkoušelo to znovu a znovu, velké boky se mu zvedaly a žalostně sténalo, až se mu to nakonec podařilo.

Dobytkáři jsou zpravidla velcí zloději a námořníci a topiči to dobře vědí, a nejlíp ze všech stevard a kuchař. Jednou večer, když muži skončili denní práci a já se chystal na noční hlídku, slyšel jsem, jak Blacky navrhuje noční výpravu na kapitánova kuřata. Chovala se v malém kurníku pod můstkem a ukrást je nebylo snadné, protože na můstku byl vždycky kapitán nebo některý z jeho důstojníků. Druhý den ráno, když jsem přišel do ubikace na přídi, mě moc nepřekvapila zvláštní a ne zrovna nepříjemná vůně, která odtamtud šla. Blacky a ještě jeden tu výpravu v noci podnikli a kuřata v klidu zabili rovnou na místě, což byl rozhodně nejlepší plán. Když jsem sešel po schodech dolů, viděl jsem, že kamna jsou rozpálená doruda a na nich stojí velká plechovka plná brambor, cibule a kuřete. Nestydím se říct, že jsem se z toho darebáckého hrnce bez okolků najedl. Věděl jsem ze zkušenosti, jak tahle společnost své lodě vede. Stevardům dávala na jídlo tak lakomě málo peněz, že obyčejní námořníci a topiči se nenajedli dosyta, a to jídlo bylo ještě k tomu špatné.

V Liverpoolu

Když jsme připluli do Liverpoolu, netrvalo dlouho a paluby byly bez dobytka. Těžké bývá přinutit první zvíře, aby vyšlo. Jakmile se to podaří, jdou za ním všechna, a s ovcemi je to stejné. Častěji je potřeba krotit jejich šílený úprk než je pohánět. Výplatu jsme dostali na palubě. Rudý dvě libry, já třicet šilinků, jeden další libru a ostatní po deseti šilincích. Z toho jsme měli šest dní na břehu platit jídlo a nocleh. Pak jsme se měli vrátit jako obyčejní cestující do přístavu, odkud jsme vypluli. Kdyby se loď z nějakého důvodu zdržela déle, měli jsme za každý další den dostat půlkorunu navíc. Rudý už byl v Liverpoolu několikrát, a tak nás dovedl do laciné noclehárny. Tam jsem ostatní přemluvil, aby rovnou zaplatili šest nocí dopředu a měli jistotu, že budou mít kde spát. Nezapomněl jsem je varovat před pitím. Každou zbylou penny budou potřebovat na jídlo, a to se v téhle zemi shání hůř než u nich doma.

Dobytkáře mají za spodinu Ameriky. Jsou to divocí lidé, kteří nedbají na zákony, a evropská spodina je bez okolků zneužívá. Jsou líní, ale přicházejí ze země hojnosti, a tak hlad nepocítí, dokud nepřistanou na anglickém břehu. Tam jim pohled na ještě větší chudobu vezme odvahu žebrat. Mají dobré srdce, a tak je dotěrní žebráci brzy připraví o poslední peníz. Lidé je zastavují na ulici kvůli tabáku a v hospodách je hned poznají, prozradí je jejich vlastní řeč. Nejdřív vejde jeden a něco vyžebrá. Rychle to poví dalšímu a další rychle přijdou za ním. Ti divocí, ale dobrosrdeční muži jsou velice hrdí, když srovnávají pohodlné domovy v Americe s tou strašnou bídou v Liverpoolu a jiných velkých přístavech. A tak dávají a dávají ze svých pár šilinků, dokud sami nejsou v největší nouzi. Tak to bylo i tentokrát. Den po přistání jsem zamířil do veřejné knihovny, protože jsem už dlouho neměl v ruce knihy. Když jsem se odtamtud vrátil, hned za mnou přišel Rudý Australan, jestli bych mu nepůjčil peníze, a zase naznačoval, že někde nějaké schované má. Vyptal jsem se ostatních, bylo jich šest, a zjistil jsem, že nemají dohromady ani na bochník chleba. Já jsem nepil a utratil jsem jen sedm šilinků, a část z toho jsem rozdal jako almužnu. I v levné jídelně totiž upírají otrhaní kluci hladové oči na vaše jídlo, přišourají se k vám a žalostně řeknou, že budou vděční za cokoli, co zbude. Kdo by jim v takové chvíli hned nepomohl, než se pustí do vlastního jídla? Dokud mi peníze stačily, živil jsem Rudého i ostatní, ale den před odplutím už nezbyla ani penny. Odplouvat jsme měli další noc, ale jídlo jsme měli dostat až druhý den ráno k snídani. Když přišlo ráno, byli jsme všichni slabí hlady, protože jsme víc než čtyřicet hodin nejedli. A když jídlo konečně do ubikace na přídi přinesli, ti hladoví muži se o ně rvali jako divoká zvířata a nikdo nedbal, aby každý dostal stejný díl.

Jak jednotvárně nám teď plynulo třináct dní! Žádná práce, nic jiného než jíst a spát. A jak jsem se na tuhle část cesty těšil! Těch pár hodin v knihovně mi vrátilo starou vášeň pro čtení. Nebýt nouze ostatních, měl jsem teď u sebe pár dobrých knih. Jenže to nevyšlo. Ležel jsem na kavalci a měl jen jednu útěchu, že mám u stevarda v úschově dost tabáku do konce plavby. Tahle nová zkušenost mě zklamala. Pevně jsem se rozhodl, že si po návratu do Baltimoru najdu lépe placenou práci a ušetřím si. Pak si stejným způsobem odpracuji cestu do Anglie a pojedu domů s tím, co si vydělám.

Cesta zpátky byla bouřlivá, protože loď byla lehká a vezla skoro jen zátěž. Jednou v noci se loď strašně naklonila, zhasla světla a my jsme každou chvíli čekali, že se převrátí. Vlny rozbily jeden zásobník na uhlí a velké kusy uhlí poskakovaly po palubě takovou silou, že by člověku přerazily všechny kosti. Těžké kusy dřeva, které by člověku usekly nohy jako nožem, klouzaly po palubě ze strany na stranu. Mysleli jsme, že je konec, zvlášť když jsme viděli, jak na palubu vyběhl starý námořník bos a jen v košili. O spánku nemohla být několik hodin řeč. Museli jsme se ze všech sil držet kavalců, aby nás to z nich nevyhodilo. Jinak by nás to válelo sem a tam a brzy bychom byli otlučení do bezvědomí.

Do Baltimoru jsme dorazili třináctý den a hned jsme zamířili do dobytkářské kanceláře. Druhý den jsme si chtěli lépe naplánovat, co dál.

Poslechnout celé · 26 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 8. Podivný dobytkář

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.