Davies pořád bydlí v londýnské noclehárně zvané Statek a po večerech tajně píše. Venku se zatahuje a brzy začne pršet.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Fungují příběhy na dobrou noc? · Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda
Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.
Kapitoly
Číst celý text (3106 slov)
Autobiografie supertuláka – 19. Deštivé dny a naděje
Největším nepřítelem člověka, který musí nosit celý svůj šatník na sobě, je déšť. Dokud svítí slunce, je mu všechno jedno. Když je ale mokrý ještě po západu slunce, je ho třeba politovat. Nebojí se, že by mu promoknutí uškodilo na zdraví, jako se toho bojí jeho šťastnější bratr. Nemá ale rád ten nepříjemný pocit, když se třese zimou a nemůže se zahřát. Ten pocit mu často ještě zhorší prázdný žaludek. Plný žaludek je vlastně jeho jediná ochrana proti zimě, a pak mu nevadí, že mu déšť a vítr pronikají šaty. Žádný námořník nikdy nehledal na obloze černou tečku a žádný hvězdář novou hvězdu tak pozorně, jako tenhle člověk bez domova hledá známky deště. Aby unikl blížící se potopě, schová se ve veřejné knihovně, protože to je jediný úkryt zadarmo. Tam sedí celé hodiny a zírá na jednu stránku, ze které nepřečetl ani slovo a vlastně ani číst nechce. Když hned nedostane místo k sezení, postaví se před noviny a předvede skoro nemožný kousek: stojí zpříma a tvrdě spí. Tak klame zřízence i slušné lidi, kteří čekají, až se uvolní právě tyhle noviny. Než se to člověk naučí, mnohokrát se mu to nepovede, protože těžce oddychuje, kývá hlavou a vráží do stojanu s novinami. Nakonec to ale dokáže, a tak tam stojí, tvrdě spí a zdá se, že ho úplně pohltil nějaký velice zajímavý článek. V tom jediném umění dojde až k dokonalosti. Prý už takhle stál jako mramorová socha před velkou výlohou pekárny, protože ho spánek přemohl, zrovna když obdivoval pekařovo umění. Člověk bez domova si musí vždycky pamatovat jednu věc. Smí sedět na dřevěných lavičkách a kamenných zídkách, smí jíst na veřejnosti a chodit v hadrech, ale za žádnou cenu nesmí spát. Tohle právo mají jen pracující lidé a ti, kdo si můžou dovolit zahálet. Žádného policistu by ani nenapadlo si krátce zdřímnout, dokud se neujistí, že na jeho obchůzce nespí žádný tulák. A který slušný majitel domu by mohl klidně ležet v posteli, kdyby věděl, že mu ve dveřích spí tulák? Říká se, že nouze je matkou vynálezů. Člověk tedy spánek jistě nutně potřebuje. Kdyby se bez něj dalo vydržet, tulák by na to přišel první, vždyť má tolik příležitostí to vyzkoušet. Tolik k těm úplně nejubožejším.
Jsou ale i jiní. Ti mají na noc střechu nad hlavou, a proto by se urazili, kdyby jim někdo říkal lidé bez domova. Bydlí ve společných noclehárnách a jsou spokojení, když mají kde spát a dost jídla, aby udrželi duši v těle. Většina z nich si nějak vydělává pod širým nebem, a vydělávají tak málo, že si na horší časy málokdy něco odloží. A tak když přijde to deštivé ráno a chudák vstane z postele bez peněz, tváří se trochu vážně. Zboží totiž nemůže vystavit na déšť, zmoklo by mu. A i kdyby nezmoklo, kdo by byl tak hloupý, aby se v nečase zdržoval kvůli zbytečnému nákupu? Déšť by zničil jeho papírové hračky, zápisníčky nebo tkaničky a knoflíčky do límců. Dokud prší, nemá vlastně co dělat. Prodavač novin se může postavit na své místo za každého počasí a na ten den si vydělá, jen při tom promokne na kůži. Někdy má štěstí a stojí blízko nějakého přístřešku. Někdy ale stojí zrovna před vznešeným klubem nebo hotelem, a do jeho vchodu se neodváží vstoupit, ani kdyby mu byl v patách sám čert.
Pak je tu „rovinář“, který ani nepředstírá, že něco prodává, a rovnou žádá lidi o peníze na postel a jídlo. Za deštivého dne musí mezi největšími přeháňkami rychle vyrazit a prošmejdit okolní ulice. Ty jsou ale blízko noclehárny, a proto vždycky chudé a nic nevynesou. Jeho nejbohatší pastviny jsou na předměstí, nebo ještě líp úplně na okraji města. Pro hospodyně v těch vzdálených domech je špatné počasí samozřejmě požehnání, i když se rovináři vede zle. Jejich zvonky a klepadla mají ten den volno jako v neděli.
Pak jsou tu muži z tržnice, kteří pracují dvě tři hodiny brzy ráno, kdy většina lidí ještě spí. Mezi osmou a devátou se vracejí v mokrých šatech a mají po práci. Často nemají šaty na převlečení, a tak není nic neobvyklého, že u jednoho ohně stojí dva muži. Jeden si suší mokré ponožky a druhý si opéká suchý chleba, a obě ty věci se skoro objímají jako ti nejlepší přátelé.
Právě v takový deštivý den člověk vidí ty drobné laskavosti, jaké bývají jen mezi úplnými chudáky. Jeden, kterému nestačí ani pro sebe, pomáhá druhému, který nemá nic. Jeden muž si na trhu vydělá osmnáct pencí. Vrátí se, zaplatí čtyři pence za postel a koupí jídlo. Pak zaplatí postel ještě jinému, dalšího pozve, aby s ním poobědval, a nakonec dá poslední měďák zase jinému. Jiný, kterému se předchozí den náhodou dařilo, rozdává tu a tam, dokud sám nemá nic. A tak zatímco ráno byly vidět zachmuřené a ustarané tváře, v poledne víc než polovina nocležníků vaří a postel má už zaplacenou. Starosti jsou pryč, pískají si, broukají písničky nebo se navzájem škádlí.
V takový deštivý den jsou jako vězni a nemají peníze nazbyt, aby je nosili do pivnice. A tak si spravují a perou šaty, opravují boty a mají dost času uvařit si zeleninu. Je to den dušeného masa s bramborami a voňavých vývarů.
Právě v jeden takový den, kdy byla kuchyně plná lidí, jsem se bohužel pokusil usmažit palačinku. Věděl jsem, že tak neobvyklý pokus určitě vzbudí rozruch, o který jsem nestál. Sedl jsem si proto do tmavého kouta a potichu, aniž si mě kdo všiml, jsem z mouky udělal těsto, přesně jak jsem to už dřív viděl u jiného nocležníka. Mouku jsem měl od té doby schovanou, ale až dosud mi chyběla odvaha. U kamen teď stáli tři čtyři muži a několik dalších se bez práce procházelo sem a tam. Těsta jsem měl půl misky a měla z něj být jedna velká, pořádně tlustá palačinka. Jenže jak ji dostat na pánev, aby si toho nikdo nevšiml? Misku jsem přikryl talířkem, postavil jsem pánev s máslem na kamna a čekal na svou příležitost. Pro jistotu jsem měl připravený velký talíř. Konečně příležitost přišla, protože se dva kuchaři ostře pohádali, jestli se zelí dává do studené, nebo do vroucí vody. Přidali se k nim další, a tak jsem bez povšimnutí vlil těsto na pánev a rychle ho přiklopil velkým talířem. Zatím šlo všechno dobře. Teď už zbývalo jen palačinku obrátit. Až bude hotová, odnesu pánev i s přikrytým obsahem do tmavého kouta, kde jsem se chtěl najíst. Tam mě lidé sice uvidí jíst, ale nikdo nepozná, co jím. Uběhlo pět minut a jedna strana byla jistě hotová. Hádka byla pořád v plném proudu. Každý tvrdošíjně trval na svém a skoro každý se dovolával své matky nebo sestry. Jen jeden se hrdě odvolal na francouzského kuchaře ze zlatých dolů v Austrálii. Teď byla moje chvíle. Kradmo jsem se rozhlédl a ponožkou, kterou jsem zrovna pral, jsem zvedl horký talíř. Jedním rychlým otočením zápěstí jsem palačinku vyhodil do vzduchu, šikovně a hbitě ji chytil a plácl na ni talíř. Celé to podle mě netrvalo ani deset vteřin. Nejtěžší bylo za mnou a ulehčeně jsem si oddechl. Odešel jsem do svého jídelního kouta a sedl si. Za pět minut jsem si chtěl pro palačinku dojít.
Seděl jsem tam asi tři minuty, když jsem uslyšel, jak někdo hlasitě volá: „Čí je ta palačinka, co se tu pálí na kamnech?“ Jak já toho chlapa nesnášel! Pořád křičel přes celou kuchyň: „Čí je to jídlo, co tu kypí?“ nebo „Čí čaj se tu vyvařuje?“ Ten člověk pořád strkal nos do cizích věcí. Nestálo mi za to, abych na sebe odpovědí upozorňoval celou kuchyň, a tak jsem se co nejtišeji vydal ke kamnům. Ten hlupák ale bohužel netušil, že palačinka je moje a že už jdu, abych se o ni postaral. Zakřičel podruhé, hlasitěji a, jak se mi zdálo, až moc netrpělivě: „Čí je ta palačinka?“ Jestli mě ta druhá otázka rozzlobila, představte si, jak mi bylo potom. Všichni nocležníci v kuchyni, kteří neviděli ani neslyšeli právoplatného majitele palačinky, začali vztekle křičet: „Čí je ta palačinka, co se pálí na ohni?“ Teď mi došla trpělivost. „Ta palačinka je moje,“ řekl jsem, „a co má být? Proč kvůli tomu takový povyk? Je to první palačinka, kterou jsem kdy zkusil udělat, a na mou duši, jestli kvůli ní má být takový rozruch, bude taky poslední.“ Zatímco jsem tu řeč pronášel, ozval se další hlas, ze kterého mi ztuhla krev v žilách: „Čí je ta palačinka?“ Byl to ženský hlas, hlas paní domácí. Teď jsem věděl, že se děje něco vážnějšího, než že se pálí palačinka. Pálil jsem jí pánev. Kvůli palačince jsem se možná loudal, ale pánev jsem musel zachránit hned. Paní domácí jsem se hned omluvil, ale na toho všetečku jsem se podíval tak, že už o mých věcech nikdy nevykřikoval. Tak to v noclehárně chodí. V tu chvíli to člověka pěkně rozčílí, ale vzpomínat se na to dá s úsměvem.
Marné naděje
Statek vedl jeden Ir se svou ženou. On měl tak štědré srdce, že pořád zůstával chudý. Často totiž nocležníkům pomáhal zaplatit postel a oni se mu bohužel někdy neodvděčili. Ona byla opatrnější, ale laskavá a mateřská, když si myslela, že si to člověk zaslouží.
S tím, že chci psát, jsem se nikomu nesvěřoval, jen jedinému člověku, Cronjemu. Na něj se dalo spolehnout a vždycky soucitně vyslechl dobrou i špatnou zprávu.
V tom domě jsem bydlel asi rok, když mě najednou napadlo poslat něco ze své práce jednomu spisovateli a poprosit ho o názor. Za pár dní mi přišel dopis, že nemá čas moji práci posoudit a že ho mrzí, ale musí mi ji vrátit nepřečtenou. Vůbec mě to neurazilo, i když jsem byl velmi zklamaný. Věděl jsem, že člověk v jeho postavení má málo volného času a že ho nejspíš obtěžuje spousta podobných dopisů. Jenže rukopis se naneštěstí vrátil v žalostném stavu. Pošta s ním hrubě zacházela, a tak dorazil do Statku s rohy obálky na cucky. Když mi ten roztrhaný a ostudný balíček předal správce, věděl jsem, že je to venku. Tajemství, které jsem tak žárlivě střežil, teď znal i někdo jiný. Nic jsem ale nepřiznal, protože jsem čekal, že s tím začne on. A taky začal, hned druhý den ráno. Zeptal se, jestli ten balíček, který jsem den předtím dostal, byl rukopis, a já mu hned všechno pověděl. Nakonec mě přemluvil, abych poslal něco nakladateli. Kdyby ten pán usoudil, že kniha stojí za vydání, správce nepochyboval, že by se dal přemluvit někdo z mnoha boháčů, kteří podporovali misii Statku, aby mi pomohl. Když jsem to slyšel, mrzelo mě, že jsem se mu nesvěřil sám od sebe. Často jsem totiž ty bohaté lidi vídal přicházet a odcházet. Možná hledali, komu by mohli pomoct.
S těmi zlatými vyhlídkami jsem se zase pustil do práce a za necelý měsíc byl rukopis hotový a v rukou nakladatele. Ten pán za pár dní napsal, že dílo má podle něj literární hodnotu a že vydání bude stát třicet liber. Jméno toho nakladatele bylo dobře známé a správce byl úplně přesvědčený, že je to poctivá nabídka od staré a vážené firmy. Byl jsem spokojený, protože svou část jsem bez potíží splnil. Rád jsem správci přenechal všechny dopisy i pár ukázkových sbírek básní, které nakladatel poslal s nimi. Plně jsem věřil v jeho dobrotu a vliv, a tak jsem se pohodlně usadil a oddal se bláhovým nadějím. O jeho dobrotě jsem nikdy neměl důvod pochybovat. Rozhodně ale přecenil, jak dokáže přemluvit dobrodince, aby pomohli jednomu nocležníkovi.
Uplynulo několik týdnů a žádná povzbudivá zpráva nepřišla. O mých věcech nikdo nemluvil a já jsem propadl kouzlu kamen, ve kterých hořel koks. Ráno jsem na dvě tři hodiny vyšel ven a v poledne, často i dřív, jsem se vrátil. Pak jsem beznadějně seděl u toho ohně deset jedenáct hodin a potom jsem šel do svého pokojíku. Jaká to byla bídná doba! Vzduch v kuchyni byl zkažený dechem padesáti šedesáti mužů a výpary z koksu. Vysál z člověka všechnu sílu a dalo velkou práci neusnout. Dokonce i kotěti vzala chuť ke hraní. To malé zvíře leželo natažené, omámené výpary, a vůbec se nebálo, že na ně někdo šlápne. Někdy, když jsem se chtěl soustředit a něco napsat, musel jsem předstírat, že spím, aby mě ti dobrosrdeční chlapi nerušili svou vlídností. Při takových příležitostech jsem často opravdu usnul. A když jsem se probudil, bylo mi zle při pomyšlení na ten promarněný čas. V posteli jsem totiž trávil víc hodin, než bylo pro zdraví potřeba, a spát ve dne bylo hrozné mrhání časem. Ten oheň na nás měl zvláštní vliv. Ráno se nám od něj nechtělo a všichni jsme se k němu co nejdřív vraceli. Ani knihy a časopisy v knihovnách mě neudržely déle než hodinu. U rohu jednoho stolu bylo místo, kterému jsem slyšel říkat „místo mrtvého“. Bylo necelé dva metry od toho velkého ohně, kterému nikdy nechyběl koks. Na tom místě se nedalo dlouho sedět a nespat. Člověk samozřejmě sotva mohl čekat, že tam bude sedět den co den celou dlouhou zimu a na jaře bude ještě naživu. Tak dopadl jeden tiskař, který měl bohužel práci jen tři dny v týdnu. Vydělal si dost na to, co potřeboval, a tak čtyři volné dny sedával na tomhle místě. Jedl, četl, ale nejčastěji spal, až ho ještě před koncem zimy odnesli umírajícího. Někteří nocležníci tvrdí, že na ulici poznají každého cizího člověka, který trpí touhle koksovou horečkou.
Ubíhaly týdny a pak měsíce a o své knize jsem pořád nic neslyšel. Správce neuspěl, tím jsem si nakonec byl jistý. Vyhýbal jsem se mu, jak to šlo, protože jsem mu tolik důvěřoval. Pro oba to bylo rozhodně trapné a upřímně jsem s ním soucítil. Když byl nablízku, bylo mi hrozně nepříjemně, a jsem si jistý, že ani jemu nebylo v mé přítomnosti zrovna dobře.
Konečně přišlo jaro a já jsem se odtrhl od ohně v noclehárně, abych si užíval čistších slunečních paprsků. Každý den jsem byl z domu déle a déle, až jsem nakonec začal litovat, že se tam vůbec musím vracet. Jarní radost a ruch v přírodě mi začaly dodávat sílu. Jednoho takového jasného rána jsem byl ve svém pokojíku a v zrcadle jsem si upravoval šátek na krku. Zrcadlo a postel byly celý nábytek. Díval jsem se do zrcadla tak dlouho, až jsem si všiml bílého vlasu na spánku. V mém věku se mi to nezdálo možné, a tak jsem zrcadlo přenesl k lepšímu světlu. Myslel jsem, že mě zrcadlo šálí. Ale opravdu tam byl: jediný vlas, bílý jako sníh. Ano, pomyslel jsem si trochu hořce, tohle mám z toho, že čekám, až druzí splní, co slíbili. Nikdy se nevyšvihneš, když sám nic neuděláš. Myslel jsem na ten bílý vlas, když jsem vycházel z domu, a přemýšlel jsem, jak si můžu pomoct sám. A toho rána mě napadlo něco tak prostého, tak rozumného a tak snadno proveditelného, až jsem se divil, že mě to nenapadlo dřív. Měl jsem příjem osm šilinků týdně. Co mi tedy bránilo, abych si půjčil čtyřicet nebo padesát liber, i kdybych za ně zaplatil o něco vyšší úrok než obvykle? Zase jsem byl plný naděje a štěstí, protože jsem neviděl nic, co by tomu bránilo. Svých osm šilinků jsem dostával po dvou librách každých pět týdnů. Dva šilinky týdně jsem posílal domů a ze zbytku jsem skromně žil. Peníze za pět týdnů mi měly přijít příští týden, a tak jsem se hned začal chystat na cestu domů. Rozhodl jsem se, že až peníze přijdou, nebudu ztrácet čas a své plány hned provedu. Představoval jsem si totiž, že kdybych v těch beznadějných poměrech zůstal ještě rok nebo dva, budu mít celou hlavu bílou. Peníze přišly v sobotu večer, jak měly, a protože bylo všechno připravené, ještě tu noc jsem byl na cestě na nádraží Paddington. Předtím jsem správci řekl, že jedu na týden domů, a kdybych zůstal déle, pošlu mu nájem. S tou myšlenkou v hlavě jsem dorazil domů.
Příští pondělí jsem vtrhl do kanceláře advokáta své staré babičky. Řekl jsem mu, že chci začít podnikat, a radil jsem se s ním, jak si nejlépe půjčit peníze, protože potřebuju asi čtyřicet nebo padesát liber. Neviděl nic, co by tomu bránilo, ale důrazně mi to rozmlouval. „V každém případě,“ řekl, „zajděte za správcem babiččina majetku a zeptejte se ho, jestli by vám tu částku nepůjčil. A když to nepůjde, dejte mi vědět!“ Za půl hodiny jsem byl u správce majetku. Ten pán tolik peněz po ruce neměl, ale měl vlastní plán. Kdybych se ho přesně držel, vyplatilo by se mi to nakonec víc.
„Teď je červen,“ řekl, „a když necháte svůj příjem ležet až do začátku nového roku, budete mít našetřeno deset liber. A já vám slibuju, že vám přidám dalších dvacet a o úrocích nepadne ani slovo. Dohromady to bude třicet liber!“ Shodou okolností jsem tři týdny předtím, než jsem odjel z Londýna, poslal jednu práci tiskaři a nakladateli, který dvě stě padesát výtisků ocenil na devatenáct liber. Dobře jsem tedy věděl, že třicet liber na všechny výdaje bohatě stačí. Jenže z čeho budu žít dalšího půl roku? Byl jsem odhodlaný pro ten cíl obětovat cokoli, a tak jsem nabídku správce majetku přijal. Dostal jsem od něj zálohu jednu libru a chtěl jsem se hned vrátit do Londýna, ale přemluvili mě, abych zůstal doma ještě tři týdny. Potom jsem si zaplatil jízdenku zpátky do Londýna a zase jsem se nastěhoval do svého pokojíku, za který jsem během své nepřítomnosti posílal nájem. Necelé čtyři dny po návratu jsem byl skoro bez peněz a neviděl jsem jinou vyhlídku, než se zase na půl roku vydat na toulky.
Jak hloupé to všechno bylo! Proč jsem nevyrazil na cesty rovnou z domova, místo abych utrácel za jízdenku zpátky do Londýna? Proč jsem platil nájem za tři týdny, jen abych se vrátil do pokoje na tři dny? Inu, slabě jsem doufal, že správce Statku možná po šesti měsících konečně uspěl.
Správci jsem řekl, že jdu na měsíc dva na cesty, ale neřekl jsem proč. Teď jsem byl rozhodnutý jednat sám za sebe.
„Ve Statku pro vás vždycky bude místo,“ řekl. „O tom nepochybujte.“
Snažil jsem se vypadat co nejveseleji, protože jsem věděl, že i on je zklamaný. Odešel jsem od něj s pevným úmyslem, že do toho domu znovu nevkročím, dokud se nebudu moct obejít bez pomoci druhých. V tu chvíli jsem měl dva stříbrné šilinky a pár měďáků. Brzy budu potřebovat pomoc jako obyčejný člověk, ať už jsem spisovatel, nebo ne.
Zase jsem odcházel z Londýna a nevěděl jsem, kolik si vytrpím. Hodně mě utěšovala jedna myšlenka: aspoň tři měsíce nebudu potřebovat peníze na postel. Noci budou chladné, ale ne tak nebezpečné, aby zabily. Ať to dopadne jakkoli, i kdyby mi ten drsný život měl natrvalo poškodit zdraví, byl jsem pevně rozhodnutý obětovat příštích šest měsíců tomu, co po nich přijde.
Poslechnout celé · 29 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 20. Zase na cestách
O textu
- Autobiografie supertuláka – 19. Deštivé dny a naděje (The Autobiography of a Super-Tramp (1908) – Chapter XXVI: Rain and Poverty; Chapter XXVII: False Hopes) – William Henry Davies
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




