Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Autobiografie supertuláka – 20. Zase na cestách

William Henry Davies · 25 min

svazek 96 · na dobrou noc · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Autobiografie supertuláka – všech 23 dílů vcelku: W. H. Davies na cestách (9 h 42 min).

Se dvěma šilinky v kapse odchází Davies z Londýna. Půl roku chce vydržet na cestách, aby v lednu mohl vydat svou knihu.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda · Jak se večer zklidnit

O autorovi: William Henry Davies (1871–1940)

Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Autobiografie supertuláka – 20. Zase na cestách
  3. Smích ve tmě
  4. Tkaničky ve Swindonu
Číst celý text (2672 slov)

Autobiografie supertuláka – 20. Zase na cestách

Teď přišel podivný zážitek, zážitek, pro který není jméno. Nějak jsem přežíval, a přitom jsem neměl odvahu žebrat ani prodávat. Občas jsem měl sice zoufalou chuť krást, ale náhoda mi nenechala na očích nic, po čem bych zatoužil, a tak jsem neškodně šel dál. Když jsem nejvíc strádal, protože jsem nespal nebo nejedl, byla skutečnost čím dál temnější, ale myšlenky na budoucnost o to jasnější. Tak jako hvězdy svítí tím jasněji, čím je noc tmavší.

Chodil jsem sám, i když ostatní tuláci byli zdvořilí a stáli o společnost. Nechtěl jsem, aby mi sny rušil cizí hlas. Někteří z nich si mysleli, že jsem blázen, protože jsem jim skoro nic nedokázal říct o městech a vesnicích, kterými jsem ten den prošel. Ptali se, jak to vypadá v místním chudobinci, a já nevěděl nic, protože jsem tam nebyl. Ptali se na nejlepší noclehárnu, a o té jsem taky nic nevěděl, protože jsem spal venku. Ptali se, kolik jsem ten den ušel, a to jsem jim hned říct nedokázal. A chtěli vědět, jak daleko jdu, a to jsem nevěděl. Nejpodivnější na tom bylo, že mi lidé pomáhali, i když jsem na ně prosebně nepohlédl ani neotevřel ústa. Když jsem poprosil o vodu, často mi přinesli čaj nebo mléko a vždycky k tomu i jídlo. Začal jsem to brát jako krátký život plný obětí. Zabíjel jsem pár bezcenných hodin, abych si pak užil tisíce lepších. Žehnal jsem každému ránu, které přineslo nový den, a s vděkem jsem vítal každý nedělní večer, který uzavřel další týden.

Šel jsem z města do města, z hrabství do hrabství, a za dva měsíce jsem byl v Devonu na cestě do Plymouthu. Pořád mě to táhlo do těch velkých obchodních měst. Asi proto, že jsem cítil, že potřebuju mít před sebou nějaký cíl. Většinou mě z nich ale hlad brzy vyhnal. Jeden pán na koni, kterého jsem potkal u Totnes, mě uchránil od nouze aspoň na pár dní po příchodu do Plymouthu. Zastavil koně, aby se mě zeptal, kam jdu. Zdálo se, že ho moc překvapilo, když jsem řekl, že do Plymouthu.

„Nu což,“ řekl a pohlédl k zemi, „aspoň vás může rozbolet jen jedna noha, jestli je to pro vás nějaká útěcha. Snad vám tohle na cestě trochu pomůže.“ A vložil mi do dlaně tři stříbrné šilinky.

I bez téhle příhody se mi v Devonu vedlo rozhodně líp než v jiných hrabstvích a tamní lidé mi víc připomínali zámožné osadníky v nových zemích. Přesto jsem právě v tomhle hrabství zažil to nejhorší, protože bylo nevlídné počasí a těžko se hledal úkryt. Jednou v noci jsem šel do polí, sesbíral tucet nebo víc snopů pšenice a postavil si z nich domek. Udělal jsem si suchou podlahu na vlhké zemi, stěny proti větru a střechu proti rose a na jednom konci jsem nechal jen tolik místa, abych se tam vsoukal. Nějakou dobu jsem tam ležel v pohodlí a teple, když začalo pršet. Za půl hodiny už střechou prosakovaly velké kapky a za necelou hodinu se z nich staly potůčky. Nezbylo než zůstat, protože už byla taková tma, že jsem jiný úkryt hledat nemohl. Deset hodin nepřetržitě pršelo a já byl doslova promočený na kůži, ne o nic sušší než člověk ponořený do vody. Ne promočený na kůži, jak lidé obvykle říkají, když jsou po pár přeháňkách trochu vlhcí. Nijak mě to neodradilo. Bral jsem to jako jeden z mnoha těžkých zážitků, kterými jsem musel projít. Druhý den ráno jsem si vybral odlehlé místo pod širým nebem. Lehl jsem si tam, kde mě ve spánku vysuší slunce, až vyjde a začne pořádně hřát. Dvakrát nebo třikrát jsem si takhle vytrpěl, ale nikdy jsem potom necítil žádné následky.

Smích ve tmě

Nejhorší zážitek tohohle druhu jsem měl v sousedním hrabství Somerset na konci září, když jsem se zase vracel do Londýna. Nebylo to ale foukání větru ani šumění deště. Nebylo to šustění listí na houpajících se větvích ani mokré šaty, ani to, že nikde nebyla vidět stodola nebo prázdný dům, kde bych se schoval. Nic z toho mi nevzalo odvahu. Byl to divoký smích, drsný a zřejmě krutě posměšný. Asi tři kilometry jsem šel podél něčeho, co vypadalo jako park, a už jsem se nemohl dočkat, až skončí. Konečně to vypadalo, že konec přichází, protože mezi stromy jsem uviděl velké otevřené pole a na něm snopy pšenice postavené po třech v obvyklých řadách. Kdyby to pole sahalo až k silnici, rozhodně bych neváhal tam přenocovat, protože už mě unavovalo nosit tak daleko mokré a těžké šaty. Pole ale k silnici nesahalo, a tak jsem se zastavil. Nechtělo se mi jít dál, a přitom se mi moc nechtělo přejít ten úzký pruh parku. Myslel jsem, že tam může být zvěř, kterou dobře hlídají, a že vstup by byl vážný přestupek. Jak jsem tak váhal, zahlédl jsem bílou branku a malou pěšinku k poli. Noc jako by přicházela rychlostí jednoho tmavšího odstínu za minutu a já dobře věděl, že za čtvrt hodiny už nerozeznám dům od stodoly. Sebral jsem tedy odvahu, otevřel branku a rychle šel po pěšině ke snopům. Stál jsem mezi nimi, mlčky jsem čekal a poslouchal, jestli tu někdo není. Když jsem se ujistil, že ne, zvedl jsem jeden snop a chtěl jsem ho položit naplocho. Vtom jsem od silnice uslyšel hlasitý smích, až jsem sebou trhl. Hned jsem snop pustil a přikrčil se. Ani na chvíli jsem nepochyboval, že mě někdo viděl ze silnice. A teď mi bezcitně a s potěšením dával najevo, že mě objevil. Mrzelo mě to, protože jsem si myslel, že to řekne ostatním a že mě před ránem určitě vyruší, možná ještě do hodiny. Přesto jsem se rozhodl, že tu noc už dál nepůjdu, jestli to bude možné, a začal jsem si stlát. Myslel jsem, že ten člověk už šel dál. Postavil jsem se do celé výšky, ale sotva jsem to udělal, přivítalo mě několik dlouhých výbuchů posměšného smíchu. Člověk bez domova nemá čas na pověry. Bojí se živých, ne mrtvých. Když je ospalý, klidně tápe i ve tmě sklepů nebo hrobek. A kdyby spal na hrobě a probudil ho hlas, který volá: „Vstaň z toho hrobu,“ hned by si myslel, že je to hrobník nebo hlídač hřbitova, a ne duch toho, komu hrob patří. Proto mě ani nenapadlo, že by to nebyl hlas člověka, i když zněl tajuplně a podivně. Znovu jsem se pohnul a znovu jsem uslyšel ten hlasitý výbuch smíchu. Hlas se zřejmě posmíval, jen když jsem se pohnul. Když jsem stál bez hnutí, nebylo slyšet ani hlásku. Tentokrát jsem se stlaní úplně vzdal. Teď už jsem byl plný strachu. Zvedl jsem silnou hůl, se kterou jsem chodil, a postavil se na obranu. Každou chvíli jsem čekal, že zpod stromů vyrazí nějaký šílenec a třemi skoky bude u mě. Moje pohyby jako by vzbudily trochu veselí, ale smích zase utichl, když jsem stál, díval se, čekal a nevěděl, co dělat. Na odpočinek už nebylo ani pomyšlení a rozhodl jsem se, že to prokleté místo hned opustím. S tím úmyslem jsem se vydal k brance. Sotva jsem se tím směrem pohnul, smích začal znovu a tentokrát trval dlouho, jako by se naposledy vysmíval mé porážce. Když jsem došel k brance a prošel jí na otevřenou silnici, odvaha se mi vrátila. Trochu hořce jsem se rozhlížel, jestli neuvidím nějakého vesnického chlapíka, jak spěchá do tmy, když mě tak úspěšně připravil o spánek. K mému překvapení jsem ale nikoho neslyšel a na silnici přede mnou ani za mnou jsem nikoho neviděl. Teprve teď se mě zmocnila pověrčivost. Utíkal jsem odtamtud, co mi síly stačily, často jsem se ohlížel, jestli mě někdo nepronásleduje, a nezastavil jsem se, dokud mezi mnou a tím prokletým parkem nebyla nějaká vesnice. Na tu noc jsem často myslel. Člověk by předpokládal, že nějaký lehkomyslný oráč nebo pomocník ze statku stál u silnice, jednou dvakrát se zasmál nebo zakřičel a pak šel dál. Těžko by tam ale zůstal a vydržel s tím žertem tak dlouho. Dejme tomu, že měl odvahu se mi z dálky tolikrát posmívat. Kam se mu ale ta odvaha potom poděla? Utekl snad, nebo pořád stál schovaný za stromy? Ten hlas zněl lidsky, ale přece jen trochu divoce a nepřirozeně. Po dlouhém přemýšlení jsem došel jen k jednomu závěru: hlas patřil ptákovi ve stromech. Nějakému ochočenému ptákovi, který uletěl a uměl napodobit lidský hlas. Tohle vysvětlení mě úplně neuspokojilo, protože jsem nikdy neměl důvod věřit, že nějaký pták dokáže tak dokonale napodobit lidský hlas. Jednou v životě se mě asi pověra zmocnila úplně, jinak bych po namáhavém dni nešel celou noc.

Někdy jsem se k večeru usadil na místě, kde mezi větvemi neklidně poskakoval pták. Krátce a ustrašeně pokřikoval, abych věděl, že ležím moc blízko jeho hnízda. Tehdy jsem se bez váhání přesunul jinam, často i za cenu vlastního pohodlí. Lidé ale mohli chodit sem a tam a mně to bylo jedno.

Nikdy bych nežebral, leda v nejvyšší nouzi. Bál jsem se toho zvláštního kouzla, které přichází s úspěchem, když člověk jednou ztratí stud. Jednou jsem viděl dobře oblečený pár, jak vede kola do kopce, který byl na jízdu moc prudký. Byli to zřejmě zamilovaní, protože vůbec nespěchali nahoru, kde by museli nasednout a přestat si povídat. Když jsem se přiblížil, dáma vytáhla peněženku, vložila něco společníkovi do ruky a kývla přes rameno mým směrem. Pán přikývl a hned se ke mně ohlédl. Takoví lidé nemůžou dost dobře udělat první krok, a to z prostého důvodu. Nevědí, jestli je člověk v nouzi, nebo jestli je to chudý, ale hrdý a slušný obyvatel některé z okolních vesnic. Radši jsem je nechal v tom druhém dojmu. Když jsem k nim došel, přidal jsem do kroku a brzy jsem byl z doslechu. Ne, dobrý žebrák by ze mě nikdy nebyl. Peníze tu byly připravené, stačilo promluvit, nebo se jen koutkem oka podívat. Když jsem byl kus daleko, ohlédl jsem se. Dáma vypadala dost zklamaně a brala si minci zpátky. Její společník se smál a jistě ji utěšoval, že v nouzi asi nejsem, jinak bych o pomoc požádal, a že nejspíš bydlím někde blízko. Pravda je taková, že jsem v té době neměl ani měďák.

Tkaničky ve Swindonu

Ubíhaly dny, týdny a měsíce a byl říjen. Teprve teď jsem začal potřebovat postel každou noc. Do té doby mi stačila postel jednou, nanejvýš dvakrát týdně, podle toho, kolik měďáků jsem dostal. Byl jsem zase ve Swindonu, kudy jsem už jednou prošel cestou do Devonu. První tři měsíce obětí byly za mnou a moc mi neublížily. Další tři měsíce ale vyžadovaly jiné prostředky, protože se změnila roční doba. Každou noc jsem potřeboval střechu nad hlavou, a tak jsem musel něco prodávat, abych měl na nocleh jisté měďáky. S tím úmyslem jsem za poslední tři měďáky koupil dva tucty tkaniček a znovu jsem začal podnikat jako podomní obchodník. V tom městě se mi dařilo tak, že mě to až ohromilo. Myslím, že to bylo tím, že je to dělnické město. Nejsou tam samí vysloužilí důstojníci a rádoby aristokrati, kteří na to nemají, ale přesto považují za svou povinnost bydlet v pěkných vilách poblíž královského sídla. Zdálo se, že chudí a soucitní lidé tam chápou, co člověk potřebuje. Obchod se často uzavřel beze slova. Vzali si pár tkaniček, dali měďák, soucitně se usmáli a zavřeli dveře. Často mi někdo za ty zbytečné věci zaplatil a ani si je nevzal. Laskavost těch lidí mě naplnila takovou vděčností, že jsem nedokázal prodávat dál, jakmile jsem měl dost na ten den. To bylo často za necelou půlhodinu. Zůstal jsem tam dva týdny a mohl jsem si každý den dopřát patnáct gramů tabáku a noviny za půl penny. Jediné, co mě v tom městě trápilo, byl jeden starý žebrák v noclehárně, který mi nedal pokoj. Večer co večer mi radil, abych šel ven a stál na place. Vysvětlil mi, co to znamená. Člověk, který přišel o paži, ruku nebo nohu, nebo je slepý, ochrnutý či kulhá, stojí nebo sedí na veřejném místě ve městě. V ruce drží sirky, tkaničky nebo jinou levnou drobnost, aby kolemjdoucí poprosil o almužnu. Ten stařec nechápal, proč to nedělám. K tomu prý není potřeba žádná výmluvnost. Ten čin i to postižení mluví samy za sebe. A je to tak úspěšný trik, že si tím i zdraví chlapi často vydělají šilink nebo dva. Nakonec na mě výmluvnost toho starce tak zapůsobila, že jsem za jednu noc třikrát vyšel z noclehárny s pevným úmyslem stát na place. A třikrát jsem se vrátil, aniž jsem to udělal. Naposledy jsem se o to trochu pokusil, ale hloupě jsem se postavil tam, kde mě nikdo nemohl vidět.

Než jsem odešel ze Swindonu, napsal jsem jednomu příteli v Kanadě a poprosil ho, aby mi co nejdřív poslal do Londýna libru, kterou mu na začátku nového roku vrátím. Udělal jsem to proto, abych měl na konci prosince pár týdnů na úpravu rukopisu a mohl jednat hned, jak ta chvíle přijde. Byl konec října a ta libra nemohla do Londýna dorazit o moc dřív než za měsíc. Po tom úspěchu ve Swindonu jsem si myslel, že už asi nebudu trpět nouzí o postel nebo jídlo. Koupil jsem si pořádnou zásobu tkaniček a odešel z města. Chtěl jsem obcházet města kolem Londýna, abych byl jen den cesty daleko, až se budu chtít do Londýna vrátit. Jenže po odchodu ze Swindonu mě úspěch bohužel opustil. Byla to určitě spíš moje vina než vina lidí, protože jsem se na ně skoro neobracel. Když jsem došel do Maidenheadu, měl jsem sotva na postel a k tomu suchý chleba k večeři a ke snídani. Tkaniček ubývalo a neměl jsem z čeho je doplnit. Chodil jsem z města do města kolem Londýna. Někdy jsem vydělal šest pencí, ale vždycky méně než šilink za den. Z té malé částky jsem musel zaplatit postel, jídlo a občas pár tuctů tkaniček. Jednotvárnost toho života trochu přerušila příhoda v Guildfordu, kde mě zatkli pro podezření ze zločinu. V kanceláři noclehárny byl zrovna policista v civilu. Když mě uviděl, požádal mě o pár slov a zároveň mě vedl ven na dvůr. Tam se zastavil pod lampou, vytáhl z kapsy nějaké papíry a začal číst. Často přitom zvedal oči a prohlížel si mě. „Nepochybně jste ten, koho hledám,“ řekl nakonec, „protože odpovídáte popisu.“ „To mě asi zatýkáte?“ odpověděl jsem. „Ano,“ řekl, „a musíte jít se mnou na stanici.“ Cestou se mě mnohokrát ptal, co jsem udělal se svým kabátem a kde je moje žena. Kabát jsem neměl už několik let a ženu jsem nikdy neměl, ale toho muže jsem nepřesvědčil ani o jednom. „Odkud jdete?“ zeptal se. Jmenoval jsem jedno dvě hrabství. Při tom zbystřil a zeptal se, jestli jsem byl v jednom určitém městě v jednom z těch hrabství. Byl jsem tam a neviděl jsem důvod to zapírat. Bohužel právě v tom městě ten viník řádil. Detektiv rozhodně nebyl moc bystrý, když to moje přiznání bral jako důkaz viny. Skutečný viník by totiž to město jmenoval ze všech nejméně. Popisu hledaného muže jsem rozhodně odpovídal, až na jedno: viník měl flekatý obličej. Na mém obličeji ale žádné fleky neviděli, ani stopy, že by tam kdy nějaké byly. Za hodinu mě samozřejmě propustili a já jsem se vrátil na noc do noclehárny. Druhý den jsem byl náhodou v Dorkingu. Šel jsem městem, když jsem za sebou uslyšel rychlé kroky a hlas: „Stát! Pojďte se mnou.“ Otočil jsem hlavu a viděl jsem, že je to policista. Hned si mě odvedl. Řekl, že se naštěstí zrovna díval z okna policejní stanice, když jsem šel kolem, a že odpovídám popisu hledaného muže. „Kvůli té věci v Cheltenhamu,“ doplnil jsem. „Ha,“ řekl a tvář se mu rozzářila radostí, „vy to ale dobře víte.“ Klidně jsme se vrátili na policejní stanici. Když jsem stál před jeho nadřízeným, zeptal jsem se ho, jestli mě budou zatýkat v každém městě, kterým projdu. A pověděl jsem mu, co se mi stalo předchozí noc v Guildfordu. Položil mi jednu dvě otázky, pečlivě si přečetl popis a prohlédl si moje povolení k podomnímu obchodu. Pak mi řekl, že můžu jít, kam chci, a dodal, že žádný rozumný člověk by mě nezatkl. Potom už mě policisté neobtěžovali, možná proto, že toho viníka zatkli.

Poslechnout celé · 25 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 21. Jmění pana Macquira

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.