Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Autobiografie supertuláka – 21. Jmění pana Macquira

William Henry Davies · 32 min

svazek 97 · na dobrou noc · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Autobiografie supertuláka – všech 23 dílů vcelku: W. H. Davies na cestách (9 h 42 min).

Na cestách po Anglii potkává Davies leckoho. Jednou ho u Bedfordu osloví přes živý plot starý muž, který zrovna sbírá ostružiny.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Jak se večer zklidnit · Ložnice pro dobrý spánek

O autorovi: William Henry Davies (1871–1940)

Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Autobiografie supertuláka – 21. Jmění pana Macquira
  3. Jmění
  4. Jak se dá žít
Číst celý text (3360 slov)

Autobiografie supertuláka – 21. Jmění pana Macquira

Tenkrát jsem zažil leccos podivného, hlavně s jedním starým mužem, kterému muselo být mezi sedmdesáti a osmdesáti. Oslovil mě přes živý plot. Podíval jsem se tím směrem a uviděl jsem ho, jak sbírá ostružiny do litrové plechovky a pomáhá si dlouhou silnou holí se zahnutým koncem. „Počkejte chvilku,“ řekl, „taky jdu k Bedfordu.“ Nijak mi to nevadilo, protože jsem byl v tom kraji cizí a potřeboval jsem vědět, která levná noclehárna je na noc nejlepší. Věděl jsem, že ve městě, jako je Bedford, musí být víc než jedna noclehárna. A jedna bude lepší než druhá, i kdyby jen o úsměv paní domácí navíc, nehledě na čisté deky nebo na to, kde se dá vařit.

Proto jsem počkal a za necelé tři minuty se ke mně stařec přidal. Jeho odpověď na moji první otázku mě zklamala. Všechny noclehárny, kterými se Bedford mohl pochlubit, byly prý hospody a nebyl tam jediný soukromý dům, který by bral žebráky. To byla opravdu smůla. Věděl jsem, že kdo si na takovém místě vaří čaj, dělá to pod nevraživým pohledem hostinské nebo hostinského, možná obou, kteří tu přece prodávají hotové pivo. Uvařit si tam čaj, něco si ukuchtit nebo si aspoň vyprat košili šlo jen těžko. Pro chudého žebráka, jako jsem byl já, to bylo hodně nevhodné místo. Měl jsem co dělat, abych si vyžebral na postel a jídlo, a nechtěl jsem, aby mi někdo připomínal pivo.

„To přece není možné,“ řekl jsem, „aby ve městě, jako je Bedford, nebyla aspoň jedna soukromá noclehárna pro tuláky.“

„Podívejte,“ řekl, „jako tulák chodím do toho města přes třicet let a o ničem takovém jsem nikdy neslyšel. Můžete se poptat a rád se dozvím, že je to jinak,“ pokračoval trochu jízlivě, protože jsem pochyboval o tom, co ví. „Dvě nejlepší jsou U Boty a U Kohouta. Ale protože U Boty berou i ženské, myslím, že pro nás bude lepší U Kohouta. Budete cestou podnikat?“ zeptal se. „Dneska ne,“ odpověděl jsem mu, „mám na postel a pár měďáků navíc na jídlo.“ „Dobře,“ řekl, „půjdeme spolu. Když cestou trochu zapodnikám, vás to rušit nebude, a do noclehárny dojdeme do tmy s klidem.“ Neměl jsem nic proti, a tak jsme spolu pohodlně šlapali dál.

Šli jsme z prudkého kopce, když můj společník uviděl, jak proti nám jde muž a vede vedle sebe kolo. Hned se mu postavil do cesty a strčil mu ostružiny pod nos. „Ne,“ řekl muž nevrle, „myslíte, že budu tahat tohle? Ale tady máte měďák.“ Tak tenhle, pomyslel jsem si, ty ostružiny nikdy neprodá, když nebude rozvážnější a nebude je nabízet lidem, kteří by je spíš koupili.

Hned potom jsme potkali dámu a pána, oba dobře oblečení a zřejmě zámožní. Můj společník se dotkl čepice a za chvíli měl ostružiny pár centimetrů od jejich očí a vší výmluvností je přemlouval, aby si je koupili. To se mu podle očekávání nepovedlo. Šel s nimi ale krok za krokem ještě pár metrů, až pán spěšně sáhl do kapsy a dal starému šest pencí, nejmenší drobné, které měl.

Potom zastavil ještě několik dalších, a i když svoje rychle se kazící zboží neprodal, řada lidí mu dala pár měďáků. Jednou jsem si myslel, že snad nemůže být při smyslech. Uviděl totiž společnost dam a pánů, jak nasedají do automobilu, a co nejrychleji k nim spěchal. Tentokrát se k slovu nedostal, protože než byl v půli cesty, všichni už seděli a auto rychle odjíždělo. Mému společníkovi se rty třásly zlostí.

„Počkejte chvilku,“ řekl a přešel silnici k pekařství, „vyměním ty ostružiny za buchty.“ Čekal jsem venku a ten podivný stařec se ke mně brzy zase přidal. V levé ruce nesl čtyři buchty a v pravé pořád ostružiny.

„Nikdy je neprodáte,“ řekl jsem, „když je nebudete nabízet tam, kde je spíš koupí. Podívejte, tamhle je obchod s ovocem a zeleninou, zkuste to tam.“ „Ale prosím vás,“ odpověděl s úšklebkem, „jak bych se asi uživil, kdybych je prodal? Ty ostružiny mají na trhu cenu tak čtvrtpenny. A já potřebuju šestnáct čtvrtpenny jen na pelech, tedy na postel, a to nepočítám baštu, to je jídlo, a sklenku nebo dvě chlastu. Vlastně,“ řekl, „mám pro dnešek hotovo a s výsledkem jsem docela spokojený.“ S tím vysypal ostružiny do strouhy a plechovku, ve které si vařil čaj, si strčil do velké vnitřní kapsy, kterou si sám ušil. Když jsem si ty ostružiny líp prohlédl, poznamenal jsem, že je nikdo koupit nemohl. Byly to snad ty nejhorší ostružiny, jaké jsem kdy v životě viděl. „Nevyplatilo by se, aby vypadaly moc lákavě,“ řekl, „to by šly na odbyt až moc snadno.“ „A co děláte, když skončí sezóna?“ zeptal jsem se. „Ostružiny přece nemůžete sbírat celý rok.“ „Ále,“ odpověděl, „mám i jiné způsoby obživy. Když v hospodě seženu dobré publikum, často si za čtvrt hodiny vydělám na celý den a k tomu dostanu pár skleniček.“ „Čím, zpěvem nebo tancem?“ zeptal jsem se. „Ne,“ řekl, „recitováním. Poslouchejte.“ A spustil dlouhou báseň, verš za veršem, až jsem začal doufat, že mu paměť selže. To byla ale paměť! Stovky veršů bez zaváhání. Když přišel k nejdramatičtějším místům, zastavil se a předváděl je i rukama. Věděl jsem, že nedbá na blížící se noc a zapomněl, že Bedford je ještě daleko. Teď už ho nic nezastavilo. Recitoval báseň za básní a uváděl je krátkými proslovy. Ty se tak lišily od jeho obvyklé řeči, že je zjevně měl taky naučené nazpaměť pro vhodné publikum. Jestli byl tak horlivý po únavném dni chůze a bez jediné skleničky, jaký by asi byl po několika sklenicích silného piva? Otřásl jsem se při té představě.

Byli jsme teď asi dva kilometry od Bedfordu a můj společník už poslední hodinu recitoval. Já jsem šel vlastně sám, protože jsem na něj zapomněl. Někdy mě vylekal nečekanou otázkou a já byl v rozpacích. Ale protože po ní nikdy nečekal na odpověď, brzy jsem pochopil, že žádnou ode mě nechce a že pořád recituje.

Když jsme došli na okraj Bedfordu, musel můj společník kvůli rostoucímu provozu zvýšit hlas. Zvyšoval ho tak dlouho, až byl provoz tak hustý, že ho nebylo slyšet. Už pět minut jsem jeho hlas neslyšel, když mě najednou chytil za rameno a chtěl vědět, co tomu říkám. „Máte úžasnou paměť,“ řekl jsem. „Ále,“ řekl, „to nic není. Takhle bych vás mohl bavit několik dní a každý den něčím novým. A jsme U Kohouta. Líbí se mi vaše společnost, a jestli jdete zítra mým směrem, půjdeme spolu. S každým bych dva dny po sobě nešel.“ A já si pomyslel, že ne každý by šel s ním dva dny po sobě. „Kterým směrem jdete?“ zeptal jsem se ho. „K Northamptonu,“ řekl. „Bohužel,“ odpověděl jsem, „já jdu úplně jinam.“

Vešli jsme do hospody U Kohouta, objednali si dvě sklenice piva a zeptali se, jak je to s noclehem pro pocestné. Řekli nám, že dobře, místa je dost. Když si člověk pivo neobjedná, někdy se jim nechce postele pronajímat, hlavně v zimě, kdy nemají potíž dům zaplnit.

Když jsme vešli do kuchyně, sedělo tam několik mužů. Někteří z nich mého spolucestujícího poznali a promluvili na něj. Ale kupodivu, i když byl ten člověk ve dvou tak upovídaný, mezi mnoha lidmi skoro nepromluvil. Celý večer seděl v koutě, mlčky kouřil a nevšímal si ostatních ani jazykem, ani okem, ani uchem. Jednou dvakrát jsem viděl, jak se mu pohnuly rty, když si cpal dýmku nebo z ní vyklepával popel. Napadlo mě, že si možná zkouší a cvičí paměť na další den, kdyby měl zase štěstí a narazil na takového lehkověrného hlupáka, jako jsem já. Ten ubohý stařec totiž nejspíš často slýchal, ať přestane recitovat. Netrpěliví a bezcitní chlapi, které zprvu považoval za tiché a dobromyslné společníky, ho posílali k čertu. Ani pohledem, ani slovem jsem se ho nesnažil urazit, ale jeden den jeho společnosti mi rozhodně stačil.

Jmění

Občas se dočteme, že hledali a našli dědice jmění, a byl to muž, který klesl až k té nejnižší práci, nebo se dokonce stal tulákem. Často mu ho odkázal někdo, kdo buď nemohl odkázat jinak, nebo koho zaskočila smrt. Jednoho krásného rána přijela drožka k pivnici, která byla zároveň noclehárnou pro tuláky. Dobře oblečený pán vešel dovnitř a zeptal se hostinského na muže jménem James Macquire. Hostinský proto hned usoudil, že je to advokát, který hledá ztraceného dědice. „Pane,“ řekl, „jména nocležníků si nezapisujeme, ale několik jich je teď v kuchyni. James Macquire, říkal jste?“ Když pán přikývl, šel hostinský hned do kuchyně, postavil se ke dveřím a velmi slušně se zeptal, jestli tu není nějaký pán jménem Macquire, křestním jménem James. Nato rychle vyskočil nějaký pohublý muž, který přišel předchozí večer, a překvapeně řekl: „To jsem já.“ „Tak,“ řekl hostinský, „jeden pán s vámi chce hned mluvit. Přijel sem drožkou, a pro vaše dobro doufám, že se nemýlím.“

Až na dobrou čistou bílou košili byl ten Macquire špatně oblečený. Smutně se podíval na své šaty a pak na hostinského. „Poproste toho pána, ať chvilku počká,“ řekl. Pak šel ke kohoutku, umyl si ruce a obličej a nakonec si pečlivě učesal vlasy.

Cizí pán tiše seděl ve výčepu, když Macquire přišel, a hostinský myl sklenice a utíral prach z karaf. „Pan James Macquire?“ zeptal se pán, vstal a oslovil otrhance tak uctivě, že si toho hostinský nemohl nevšimnout. „To jsem já,“ odpověděl Macquire s jistou důstojností. „Víte něco o panu Fredericku Macquirovi z Doggery Hall?“ zeptal se pán. „Vím,“ řekl otrhanec. Po dlouhé odmlce, jako by to říkal jen velmi nerad, dodal: „Pan Frederick Macquire z Doggery Hall je můj strýc.“ Padlo ještě několik otázek a odpovědí. „To stačí, děkuji,“ řekl pán. „Zastavíte se prosím v sedm večer U Královy hlavy? Od smrti pana Fredericka Macquira před několika týdny vás hledáme inzerátem v novinách. Přeji dobrý den,“ řekl a velmi uctivě potřásl Jamesi Macquirovi rukou. Na jeho hadry vůbec nedbal, a hostinský to nemohl přehlédnout.

Otrhanec stál u výčepu beze slova a zřejmě byl hluboko ponořený do myšlenek. „Co si dáte k pití?“ zeptal se laskavě hostinský. „Whisky,“ odpověděl Macquire slabým hlasem. Když ji vypil a ještě jednu, zdálo se, že se vzpamatoval, a řekl hostinskému: „Jak asi víte, momentálně nemám ani penny. Velmi byste mě zavázal, kdybyste mi půjčil pár šilinků, řekněme půl libry, než si vyberu zálohu pár set liber. Na všechno, co od vás dostanu, vám dám potvrzení. A i když se o úrocích nic neříká, dlužná částka se zdvojnásobí, ba ztrojnásobí, na to se můžete spolehnout. Já na laskavost nikdy nezapomínám.“ „Radši si vezměte zlaťák,“ řekl hostinský. „A moje žena vám samozřejmě dá jídlo, kdykoli budete chtít, a pití máte k dispozici.“ „Děkuji,“ řekl Macquire přiškrceným hlasem. „Dejte mi pár džbánů vašeho nejlepšího piva pro ty chudáky v kuchyni.“

To bylo překvapení pro ty chudáky nocležníky, když je vyzvali, aby pili na Macquirovo zdraví! Když se dozvěděli o jeho štěstí, všichni do jednoho mu provolávali slávu a blahopřáli mu. Ale jak se ten Macquire začal roztahovat po kuchyni, a vlastně po celém domě, to bylo neuvěřitelné.

Shodou okolností bydleli v tom domě dva kameníci. Oba hodně pili, ale už týden nebo víc poctivě pracovali, protože se jejich zakázka chýlila ke konci a nevěděli, kolik týdnů bez práce přijde potom. Ti dva zrovna snídali. Pořád jim někdo nabízel pití, až jim to bylo jedno, a rozhodli se, že s prací hned skončí a vyberou si mzdu. Měli dohromady tři libry a deset šilinků. Macquire je v tom podpořil. „Než ty peníze utratíte,“ řekl, „budu mít k dispozici pár set liber.“ Hostinský byl u toho, když se to rozhodlo. Nic neřekl, ale zřejmě s tím souhlasil, protože se spokojeně smál.

Za necelou půlhodinu byli Macquire a oba kameníci zpátky v kuchyni noclehárny a pili pivo, jak nejrychleji mohli. Macquire několikrát dostal od nových přátel peníze, aby koupil pivo. Jak později vyšlo najevo, ty peníze si ale strčil do kapsy a pivo nechal napsat na svůj účet. A k tomu ještě nosil další pivo sám od sebe. Když ale přišel večer, měl Macquire hlavu na obchody zdánlivě v pořádku, jenže tělo by schůzku s advokátem nezvládlo. Jak sám přiznal, byl „opilý v nohách, ale v hlavě střízlivý“. To byl ale večer! Ani jeden muž v domě nešel spát střízlivý. A laskavost toho otrhance vehnala řadě lidí slzy do očí. Kameníky přiměl, aby štědře utráceli svoje peníze, hostinského přiměl, aby nosil džbán za džbánem, a jediné, čím platil, bylo to jméno, které najednou nabylo tak podivné moci: James Macquire.

Druhý den ráno to ale vypadalo, že něco nehraje. Jakmile se James Macquire ukázal, jeden z kameníků se ho zpříma zeptal, kdy hodlá jít za advokátem. V tu chvíli vešel hostinský, a i když otázku neslyšel, i on by rád věděl, kdy Macquire za advokátem zajde. „Neotravujte mě,“ řekl Macquire. „Nevidíte, v jakém jsem stavu? Celý se třesu po tom pití.“ „Já vás hned dám do pořádku,“ řekl hostinský, odešel z kuchyně a šel do výčepu.

Kameníci nabídli svému budoucímu dobrodinci pivo, ale on ho odmítl mávnutím ruky. Řekl, že si nejdřív musí dát něco ostřejšího, aby se mu uklidnil žaludek. „Nedal byste mi talířek svého čaje?“ řekl Macquire mně, protože jsem zrovna snídal. „S radostí,“ řekl jsem, nalil čaj na talířek a přistrčil mu ho. „Děkuji,“ řekl, když se napil, „ten talířek čaje mě stál zlaťák!“ „Hloupost,“ řekl jsem, i když mě to v duchu potěšilo, „vždyť nemá vůbec žádnou cenu.“ „Máte tabák?“ zeptal se. Při té otázce jeden z kameníků vyskočil s tabákem, protože se bál, že Macquire slíbí víc peněz mně. „Neprosím o tabák vás,“ řekl Macquire pomalu, „ale tohohle pána.“ Řekl to tak, že to nemohlo urazit. Jako by chtěl říct, že ví, že kameník má dobré srdce, ale že chce vyzkoušet to moje. A jestli je štědré, nezapomene na mě, až dostane dědictví. Na dýmce tabáku mi moc nezáleželo, a tak jsem mu podal váček, ať si nabere. Když si nacpal dýmku, řekl cestou k výčepu stroze: „Pamatujte si, příteli, že vám dlužím pět liber.“ „To je ale chlapík,“ řekl mi kameník. „Za těch pár laskavostí, co jsme mu včera prokázali, slíbil mně i mému kamarádovi po dvaceti librách z první zálohy a potom ještě větší částky.“

V tu chvíli vešel pošťák s dopisem pro pana Jamese Macquira. Jestli měl hostinský nebo kdokoli jiný ráno sebemenší podezření, při pohledu na ten dopis rozhodně zmizelo. Macquire dopis otevřel, přečetl a podal ho hostinskému. Hostinskému se rozzářila tvář spokojeností, i když to byl jen obyčejný lístek. Advokát v něm psal, že Macquira čekal předchozí večer a doufá, že přijde na schůzku příští den ve stejnou hodinu. To už mu bude moct vyplatit nějaké peníze předem. „Tak tomu říkám obchod,“ řekl Macquire a všichni souhlasili, nejvíc hostinský a kameníci.

„A teď,“ řekl James Macquire hostinskému, „byste mi měl dát nějaké peníze.“ „Na co?“ zeptal se hostinský. „Můžete mít, cokoli potřebujete, jak jsem vám už říkal.“ „Jen pro můj vlastní klid,“ řekl Macquire. „Půjdu se na chvíli projít, abych byl na jednání střízlivý.“ „V těch hadrech přece ven nemůžete,“ řekl hostinský. „Radši si vezměte můj nejlepší oblek.“

Za deset minut nebo i dřív stál otrhanec u výčepu v nejlepším obleku hostinského. Hostinský mu pak dal všechny peníze, které měl po ruce, celkem třicet šilinků. „Kolik vám dlužím?“ zeptal se Macquire. „Ále, asi tři libry,“ zněla odpověď. „Řekněme padesát liber,“ zvolal Macquire, vypil whisky a odešel z domu. V patách mu šli věrní kameníci.

Za půl hodiny byli kameníci zpátky. Na tržišti svého společníka ztratili a teď na něj čekali u výčepu, protože si mysleli, že se možná už vrátil. Mohli čekat, jak dlouho chtěli. Macquira už nikdo nikdy neviděl. Hostinský i oba kameníci se k své velké nelibosti divili, že od advokátů už do domu nikdo nepřišel, ani žádný dopis.

Jak se dá žít

Tkaničky jsou nepochybně to nejlepší zboží, které se dá nosit. Tucet tuctů tkaniček se dá koupit za osmnáct pencí, někdy i levněji. Když se prodávají po penny za pár, vynesou šest šilinků. K tomu je třeba připočítat pence, které lidé dají jen tak, protože mají s tím člověkem soucit. Prodavač ale musí být dost mazaný a ukazovat vždycky jen dva tři páry. A tak si nakonec nemůže stěžovat. Někdy sice potká dámu, která ho tvrdošíjně považuje za obchodníka. Smlouvá s ním o dva páry za pence a půl a nakonec si je vítězně odnese, i když on naříká, že si z toho nezaplatí postel ani jídlo. Ale i přes tyhle vzácné případy musí přiznat, že nakonec dostal osm nebo devět šilinků za zboží, které ho stálo osmnáct pencí, a k tomu ještě spoustu jídla zadarmo. Tkaničky jsou navíc lehké, snadno se nosí a vejdou se do jedné kapsy kabátu. Další velká výhoda je, že i když člověk promokne nebo se na tkaničkách vyválí v trávě, o živobytí nepřijde. Když se zmačkají, zkroutí a kovové koncovky zrezaví, udělá si z nich dokonce důkaz, že promokl, protože byl celou noc venku. Taková historka málokdy nevynese pár měďáků, a tkaničky mu přitom zůstanou.

Ale i přes všechny výhody lehkého a výnosného zboží jsou dva druhy lidí, kteří pohrdají i tímhle a za nic na světě nebudou předstírat, že něco prodávají. Jsou to gridler a rovinář. Gridler zpívá na ulicích náboženské písně a živí se zvukem svého hlasu. Zpěváky z povolání platí podle toho, jak bohatý a sladký mají hlas a jaký rozsah, ale gridlerovi zisk roste, čím víc mu hlas slábne. Čím třaslavější a chraplavější hlas má, tím víc dostane. Jazykem jako rašple obrušuje tvrdým srdcím drsnost. Hlasem jako stará slepice přivádí na svět zlaté vejce. Ze slitiny sopránu, altu a basu, a to slitiny dost podřadné, razí dobrou minci. Ta padá z oken v horních patrech nebo letí z domovních dveří a dopadne mu k nohám s ryzím zvukem. Jestli tedy na hlase nezáleží, v čem je umění gridlování? Ani víc, ani míň než ve výběru písní. Musí být prosté, dojemné a všem známé. Ať gridler zazpívá slova tak, aby jim bylo rozumět, a k tomu prostou melodii s variacemi. Dobrý gridler často kusy melodie vynechá, aby se nadechl nebo se shýbl pro měďáky. Ať tedy dodá slova, říkám, a posluchači dodají cit. Když například gridler zpívá starou známou píseň padesátkrát až šedesátkrát za den, a to deset nebo patnáct let, nedá se rozumně čekat, že ho slova ještě dojmou. Bylo by velmi neohleduplné chtít po takovém člověku přídavek a neslíbit mu další odměnu. Ten člověk je vlastně zpěvem tak unavený, že když se v noclehárně slaví, je jediný, kdo nezazpívá, ani když se napije. A navíc by ho nikdo ani nepozval. Je to gridler a živí se zpěvem, a my dobře víme, že má zkažený hlas a zpívat neumí. Gridler se považuje za špičku žebráckého řemesla, protože jeho zboží nikdy nedochází a nemusí se doplňovat. A jeho hlas je jen slabá věcička bez váhy. Tóny se mu rodí v krku a nikdy je nikdo neprobudil ze spánku hluboko v hrudi. Dávat ty tóny světu ho nestojí žádnou námahu, ať se gridler tváří jakkoli, a nezbledne ani nezčervená.

Rovinář ale pohrdá nejen brusiči, podomními obchodníky a podobně, ale dokonce i gridlerem, protože se podle něj moc nadře. „Já,“ říká, „nenosím tkaničky, jehly, sirky ani nic jiného. A neohlašuju se policii zpěvem na ulici. Když lidi nejsou v přední části domu, hledám je vzadu, kam hlas gridlera nedolehne. Nestačí mi dostat penny za tkaničky, které stály čtvrtpenny. Já dostanu celé penny za nic. Lidi si mě nikdy nespletou s obchodníkem, protože žádné zboží neukazuju a rovnou jim řeknu, že žebrám na večeři a postel.“

Pravda je taková, že každý z těch mužů se živí jinak. Každý si myslí, že jeho způsob je nejlepší, a bojí se zkoušet něco nového. A takový názor je pro žebrácké řemeslo dobrý. Někdy se gridler kvůli bdělé policii a jejím přísným zákonům musí dát na žebrání na rovinu. Ale nemá pro to srdce, a proto se mu nedaří. Touží dostat se do nějaké tiché postranní uličky, kde by mohl pomalu prozpěvovat svoje známé písně. Všechno ale nahrává mlčenlivějšímu rovináři, kterému neunikne nic: ani obchody, ani soukromé domy, ani hospody, ani chodci. Musí jen vypadat aspoň trochu jako dělník. V hospodě pak, když rovnou poprosí jako nezaměstnaný dělník, dostane víc almužen než jiný, který ztrácí čas zpěvem a tancem. Lidé často pospíchají pryč, když slyší někoho zpívat nebo vidí, že se blíží někdo se sirkami nebo tkaničkami. Rovinář ale upoutá jejich pozornost dřív, než tuší, o co mu jde.

Poslechnout celé · 32 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 22. Básník hledá čtenáře

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.