Lgov

Lgov

„Pojeďme do Lgova. Tam nastřílíme kachen, kolik budeme chtít.“ Řekl mi jednou Jermolaj, kterého už čtenáři znají.

Pro opravdového lovce není divoká kachna ničím zvlášť přitažlivým. Ale jinou zvěř jsme zatím neměli. Byl začátek září, sluky ještě nepřiletěly a běhat po polích za koroptvemi mě už omrzelo. A tak jsem svého myslivce poslechl a vydal se do Lgova.

Lgov je velká stepní vesnice s velmi starým kamenným kostelem s jednou bání a se dvěma mlýny na bažinaté říčce Rosotě. Asi pět kilometrů od Lgova se ta říčka mění v široký rybník. Na okrajích a místy i uprostřed zarostl hustým rákosím, kterému se na Orelsku říká majer. Právě na tom rybníku, v zátokách a v klidných místech mezi rákosím, se líhlo a žilo nesčetné množství kachen všech možných druhů. Kachny divoké, ostralky, čírky, poláci a další. Malá hejna každou chvíli přelétala a kroužila nad vodou. A po výstřelu se zvedala taková mračna, že se lovec mimoděk chytil jednou rukou za čepici a protáhle řekl: „Fíí!“ Vydali jsme se s Jermolajem podél rybníka. Jenže zaprvé se kachna, opatrný pták, nezdržuje u samého břehu. A zadruhé, i když se nějaký opozdilý a nezkušený čírek dostal pod naše výstřely a přišel o život, naši psi ho z hustého majeru nedokázali vytáhnout. Přes svou nejušlechtilejší obětavost nemohli ani plavat, ani šlapat po dně a jen si zbytečně pořezali své vzácné nosy o ostré okraje rákosí.

„Ne, takhle to nejde. Musíme sehnat loďku… Pojďme zpátky do Lgova.“ Řekl nakonec Jermolaj.

Uhlazený lovec Vladimír

Šli jsme. Neudělali jsme ani pár kroků, a zpoza husté vrby nám naproti vyběhl dost mizerný ohař. Za ním se objevil muž střední postavy. Měl modrý, hodně obnošený kabát, nažloutlou vestu a kalhoty barvy, které se francouzsky říká holubičí šeď nebo modř lásky. Kalhoty měl narychlo zastrčené do děravých holínek, na krku červený šátek a přes rameno jednohlavňovou pušku. Naši psi si s obvyklým, jejich plemeni vlastním čínským obřadem očichávali nového známého. Ten se zřejmě bál, stahoval ocas, kladl uši a rychle se otáčel celým tělem, nekrčil kolena a cenil zuby. Neznámý muž zatím přistoupil k nám a nesmírně zdvořile se uklonil. Na pohled mu bylo asi pětadvacet. Dlouhé plavé vlasy, silně napuštěné kvasem, mu trčely v nehybných copáncích. Malá hnědá očka vlídně mrkala. A celá tvář, ovázaná černým šátkem, jako by ho bolely zuby, se sladce usmívala.

„Dovolte, abych se představil. Jsem zdejší lovec Vladimír… Slyšel jsem o vašem příjezdu a dozvěděl jsem se, že jste se ráčil vydat na břehy našeho rybníka. Rozhodl jsem se tedy, pokud vám to nebude proti mysli, nabídnout vám své služby.“ Začal měkkým a úlisným hlasem.

Lovec Vladimír mluvil chlup od chlupu jako mladý venkovský herec, který hraje role prvních milovníků. Přijal jsem jeho nabídku a ještě než jsme došli do Lgova, stačil jsem se dozvědět jeho příběh. Byl to propuštěný panský sloužící. V útlém mládí se učil hudbě, potom sloužil jako komorník. Uměl číst a psát a, pokud jsem mohl soudit, čítával nějaké knížečky. Teď žil, jako žije v Rusku mnoho lidí, bez haléře v kapse a bez stálého zaměstnání, a živil se snad jen manou nebeskou. Vyjadřoval se neobyčejně vybraně a zřejmě se chlubil svými způsoby. A asi to byl také strašný sukničkář a podle všeho úspěšný: ruské dívky mají rády výmluvnost. Mimo jiné mi dal najevo, že občas navštěvuje sousední statkáře, jezdí na návštěvy do města, hraje karty a zná se s lidmi z hlavního města. Usmíval se mistrně a nesmírně rozmanitě. Zvlášť mu slušel skromný, zdrženlivý úsměv, který mu hrál na rtech, když naslouchal cizím řečem. Vyslechl vás, úplně s vámi souhlasil, ale přece neztrácel pocit vlastní důstojnosti. Jako by vám chtěl dát najevo, že i on může při příležitosti vyslovit svůj názor. Jermolaj jako člověk nepříliš vzdělaný a už vůbec ne „jemný“ mu začal tykat. To jste měli vidět, s jakým úsměškem mu Vladimír říkal: „Vy, prosím…“

„Proč máte ovázaný šátek? Bolí vás zuby?“ Zeptal jsem se ho.

„Ne, prosím. To je spíš neblahý následek neopatrnosti. Měl jsem přítele, dobrého člověka, prosím, ale vůbec ne lovce, jak to bývá. Tak, prosím, jednoho dne mi povídá: ‚Milý příteli, vezmi mě na lov, rád bych poznal, v čem ta zábava spočívá.‘ Já jsem ovšem nechtěl kamarádovi odmítnout. Sehnal jsem mu ze své strany pušku a vzal ho na lov, prosím. Tak jsme, prosím, lovili, jak se patří. Nakonec nás napadlo si odpočinout, prosím. Sedl jsem si pod strom. On naopak začal ze své strany s puškou předvádět vojenská cvičení, prosím, a přitom na mě mířil. Prosil jsem ho, aby přestal, ale pro svou nezkušenost neposlechl, prosím. Výstřel zahřměl a já přišel o bradu a o ukazováček pravé ruky.“ Namítl.

Došli jsme do Lgova. Vladimír i Jermolaj shodně usoudili, že bez lodi se lovit nedá.

„Suk má pramici, ale nevím, kam ji schoval. Musíme za ním doběhnout.“ Poznamenal Vladimír.

„Za kým?“ Zeptal jsem se.

„Ale bydlí tu jeden člověk, říkají mu Suk.“

Vladimír šel s Jermolajem za Sukem. Řekl jsem jim, že na ně počkám u kostela. Prohlížel jsem si hroby na hřbitově a narazil na zčernalou čtyřhrannou urnu s těmito nápisy. Na jedné straně francouzsky: „Zde odpočívá Théophile Henri, vikomt de Blangy.“ Na druhé: „Pod tímto kamenem je pohřbeno tělo francouzského poddaného, hraběte Blangyho. Narodil se roku 1737, zemřel roku 1799, celkem žil šedesát dva roky.“ Na třetí: „Pokoj jeho popelu.“ A na čtvrté:

Pod tímto kamenem leží francouzský vystěhovalec. Měl vznešený rod a měl i talent. Oplakal manželku a rodinu, zahubenou, a opustil vlast, tyrany pošlapanou. Dosáhl břehů ruské země a ve stáří našel pohostinný krov. Učil děti, rodičům byl útěchou… Nejvyšší soudce ho zde uložil k odpočinku…

Starý rybář Suk

Moje úvahy přerušil příchod Jermolaje, Vladimíra a muže s podivnou přezdívkou Suk.

Bosý, otrhaný a rozcuchaný Suk vypadal jako vysloužilý panský sloužící, asi šedesátiletý.

„Máš loďku?“ Zeptal jsem se.

„Loďku mám, ale je moc špatná.“ Odpověděl dutým a zlomeným hlasem.

„A copak?“

„Rozlepila se a z děr vypadaly špunty.“

„To je mi neštěstí! Ucpe se to koudelí.“ Chytil se toho Jermolaj.

„To se ví, že ucpe.“ Potvrdil Suk.

„A kdo ty vlastně jsi?“

„Panský rybář.“

„Jak to, že jsi rybář, a loďku máš v takovém stavu?“

„Ale v naší řece ani ryby nejsou.“

„Ryba nemá ráda bažinatou rez.“ Poznamenal důležitě můj myslivec.

„Tak jdi, sežeň koudel a sprav nám loďku, a rychle.“ Řekl jsem Jermolajovi.

Jermolaj odešel.

„Ale takhle možná půjdeme ke dnu, ne?“ Řekl jsem Vladimírovi.

„Bůh je milostivý. V každém případě se dá předpokládat, že rybník není hluboký.“ Odpověděl.

„Ano, hluboký není. Ale na dně je bahno a tráva, a celý je zarostlý trávou. Jsou tam ostatně i tůně.“ Poznamenal Suk. Mluvil nějak divně, jako by ze spaní.

„Jestli je ale ta tráva tak hustá, tak se nebude dát ani veslovat.“ Poznamenal Vladimír.

„A kdopak na pramici vesluje? Musí se odstrkovat. Pojedu s vámi, mám tam bidýlko. Nebo se dá i lopatou.“

„Lopatou se to nehodí, na dno na některém místě možná nedosáhnete.“ Řekl Vladimír.

„To je pravda, že se to nehodí.“

Sedl jsem si na hrob a čekal na Jermolaje. Vladimír ze slušnosti odešel kousek stranou a také si sedl. Suk stál dál na místě, se skloněnou hlavou a ze starého zvyku s rukama založenýma za zády.

„Řekni mi, prosím tě, jak dlouho jsi tu rybářem?“ Začal jsem.

„Je to už sedmý rok.“ Odpověděl a trhl sebou.

„A co jsi dělal předtím?“

„Předtím jsem jezdil jako kočí.“

„A kdo tě z kočího sesadil?“

„Ale nová paní.“

„Jaká paní?“

„Ta, co nás koupila. Vy ji neráčíte znát: Aljona Timofejevna, taková tlustá… ne už mladá.“

„Jak ji napadlo udělat z tebe rybáře?“

„Bůh ví. Přijela k nám ze svého panství, z Tambova, dala svolat všechny sloužící a vyšla k nám. My jsme jí nejdřív líbali ruku a ona nic, nezlobila se… Ale pak se nás začala po pořádku vyptávat: co jsi dělal, v jaké službě jsi byl? Došla řada na mě, a ptá se: ‚Co jsi byl?‘ Povídám: ‚Kočí.‘ ‚Kočí? No, jaký ty jsi kočí, podívej se na sebe, jaký ty jsi kočí? Nesluší se ti být kočím. Buď u mě rybářem a ohol si bradu. Až přijedu, dodávej na panský stůl ryby, slyšíš?…‘ Od té doby jsem veden jako rybář. ‚A rybník mi, hleď, udržuj v pořádku.‘ A jak ho udržovat v pořádku?“

„A čí jste byli dřív?“

„Ale Sergeje Sergejiče Pechtěreva. Dostal nás dědictvím. Ale ani on nás neměl dlouho, všehovšudy šest let. U něj jsem právě jezdil jako kočí… ale ne ve městě, tam měl jiné, ale na venkově.“

„A ty jsi byl od mládí pořád kočím?“

„Kdepak pořád kočím! Kočím jsem se stal až za Sergeje Sergejiče, ale předtím jsem byl kuchařem. Ale taky ne městským kuchařem, jen tak, na venkově.“

„A u koho jsi byl kuchařem?“

„Ale u dřívějšího pána, u Afanasije Nefedyče, u strýce Sergeje Sergejiče. Lgov koupil on, Afanasij Nefedyč ho koupil, a Sergej Sergejič dostal panství dědictvím.“

„Od koho ho koupil?“

„Ale od Taťány Vasiljevny.“

„Od jaké Taťány Vasiljevny?“

„Ale od té, co předloni umřela u Bolchova… totiž u Karačeva, jako stará panna… A vdaná nikdy nebyla. Neráčíte ji znát? My jsme k ní přešli od jejího tatínka, od Vasilije Semjonyče. Ta nás měla hodně dlouho… tak dvacet let.“

„A co, i u ní jsi byl kuchařem?“

„Nejdřív jsem byl opravdu kuchařem, a pak jsem se dostal i do kafešenků.“

„Kam?“

„Do kafešenků.“

„Co je to za službu?“

„To nevím, milostpane. Stál jsem u bufetu a jmenoval jsem se Anton, a ne Kuzma. Tak paní ráčila poručit.“

„Tvoje pravé jméno je Kuzma?“

„Kuzma.“

„A tys byl celou dobu kafešenkem?“

„Ne, ne celou dobu. Byl jsem i herec.“

„Opravdu?“

„Jakpak ne, byl… hrál jsem v divadle. Naše paní si u sebe zavedla divadlo.“

„A jaké role jsi hrál?“

„Co ráčíte, prosím?“

„Co jsi dělal v divadle?“

„Vy to nevíte? Vezmou mě a přestrojí. A já tak chodím přestrojený, nebo stojím, nebo sedím, jak se zrovna hodí. Řeknou mi: tohle řekni, a já to řeknu. Jednou jsem hrál slepce… Pod každé víčko mi dali hrášek… Jakpak ne!“

„A co jsi byl potom?“

„A potom jsem zase šel ke kuchařům.“

„A proč tě zase sesadili ke kuchařům?“

„Ale můj bratr utekl.“

„No, a co jsi byl u otce své první paní?“

„Ale v různých službách jsem byl. Nejdřív jsem byl kozáček, sloužící chlapec, pak předjezdec, zahradník, a taky psovod.“

„Psovod?… A jezdil jsi se psy?“

„Jezdil jsem i se psy, ale zranil jsem se: spadl jsem s koněm a koně jsem zmrzačil. Starý pán byl u nás převelice přísný. Dal mě potrestat a poslat do učení do Moskvy, k ševci.“

„Jak to do učení? Vždyť ty jsi asi ke psům nepřišel jako dítě?“

„No, bylo mi tak něco přes dvacet.“

„Jaképak učení ve dvaceti letech?“

„Asi to nic, dá se to, když pán poručí. Ale on naštěstí brzy umřel, a mě poslali zpátky na venkov.“

„A kdy ses vlastně vyučil kuchařskému umění?“

Suk zvedl svou hubenou a nažloutlou tvář a usmál se.

„Copak se tohle učí?… Vaří přece ženské!“

„No, Kuzmo, ty jsi toho za svůj život zažil! A co teď děláš jako rybář, když tu nejsou ryby?“ Řekl jsem.

„Já si, milostpane, nestěžuju. A chvála Bohu, že mě udělali rybářem. Jiného starce, jako jsem já, Andreje Pupyra, dala paní postavit do papírny, k čerpání. Je hřích, povídá, jíst chleba zadarmo… A Pupyr ještě doufal v milost. Má vzdáleného synovce, který sedí v panské kanceláři jako písař. Slíbil, že to paní řekne a připomene ho. Tak vida, jak připomněl!… A Pupyr se mu před mýma očima klaněl až k nohám.“

„Máš rodinu? Byl jsi ženatý?“

„Ne, milostpane, nebyl. Nebožka Taťána Vasiljevna, dej jí Pán Bůh nebe, nikomu nedovolila se ženit. Chraň Bůh! Říkávala: ‚Vždyť já taky žiju svobodná, a co je to za rozmar! Co by chtěli?‘“

„A z čeho teď žiješ? Dostáváš mzdu?“

„Jakoupak mzdu, milostpane!… Jídlo dostávám, a i za to chvála Pánu Bohu! Jsem moc spokojený. Dej Bůh dlouhý život naší paní!“

Jermolaj se vrátil.

„Loďka je spravená. Jdi pro bidlo, ty!…“ Řekl přísně.

Suk běžel pro bidlo. Po celou dobu mého rozhovoru s ubohým starcem se na něj lovec Vladimír díval s pohrdavým úsměvem.

„Hloupý člověk, prosím. Úplně nevzdělaný člověk, sedlák, prosím, nic víc, prosím. Panským sloužícím se mu nedá ani říkat, prosím… a pořád se chlubil, prosím… Jakýpak by z něj byl herec, prosím, račte sám posoudit! Zbytečně jste se ráčil namáhat, zbytečně jste s ním ráčil mluvit, prosím!“ Řekl, když Suk odešel.

Na rybníku mezi rákosím

Za čtvrt hodiny jsme už seděli v Sukově pramici. Psy jsme nechali v chalupě pod dohledem kočího Jegudiila. Moc pohodlně se nám nesedělo, ale lovci nejsou vybíraví. Na tupém zadním konci stál Suk a „odstrkoval se“. My s Vladimírem jsme seděli na příčné desce a Jermolaj se usadil vpředu, u samé přídě. Navzdory koudeli se nám brzy pod nohama objevila voda. Naštěstí bylo tiché počasí a rybník jako by usnul.

Pluli jsme dost pomalu. Stařec jen s námahou vytahoval z lepkavého bahna své dlouhé bidlo, celé zapletené do zelených vláken podvodních rostlin. Souvislé kulaté listy leknínů také bránily naší lodi v plavbě. Konečně jsme se dostali k rákosí a začala zábava. Kachny se hlučně zvedaly a „trhaly se“ z rybníka, vyplašené naším nečekaným objevením v jejich říši. Výstřely svorně zazněly za nimi. A bylo veselé dívat se, jak ti zavalití ptáci padají ze vzduchu a těžce plácají o vodu. Všechny postřelené kachny jsme samozřejmě nedostali. Lehce raněné se potopily. Jiné padaly do tak hustého majeru, že je neobjevila ani Jermolajova bystrá očka. Ale přece jen byla naše loďka k obědu plná úlovků až po okraj.

Vladimír k Jermolajově velké útěše vůbec nestřílel výborně. Po každé nepovedené ráně se divil, prohlížel a profukoval pušku, nechápal a nakonec nám vykládal, proč minul. Jermolaj střílel jako vždycky vítězně, já jako obvykle dost špatně. Suk se na nás díval očima člověka, který od mládí sloužil na panském dvoře. Občas vykřikl: „Tamhle, tamhle je ještě kachna!“ A každou chvíli se drbal na zádech, ne rukama, ale pohybem ramen. Počasí bylo překrásné. Bílé kulaté mraky vysoko a tiše pluly nad námi a jasně se zrcadlily ve vodě. Rákosí kolem šuškalo. Rybník se místy na slunci leskl jako ocel. Chystali jsme se vrátit do vesnice, když vtom se nám stala dost nepříjemná příhoda.

Ztroskotání pramice

Už dávno jsme si mohli všimnout, že se nám do pramice pomalu pořád víc nabírá voda. Vladimír měl za úkol ji vylévat naběračkou. Tu můj předvídavý myslivec pro jistotu ukradl jedné nepozorné selce. Šlo to, jak mělo, dokud Vladimír na svou povinnost nezapomínal. Ale ke konci lovu, jako by na rozloučenou, se kachny začaly zvedat v takových hejnech, že jsme sotva stačili nabíjet pušky. V zápalu střelby jsme nedávali pozor na stav naší pramice. A najednou se po prudkém pohybu Jermolaje naše chatrné plavidlo naklonilo, nabralo vodu a slavnostně šlo ke dnu. Jermolaj se totiž snažil dosáhnout na zastřeleného ptáka a celým tělem se opřel o okraj. Naštěstí to nebylo v hlubokém místě. Vykřikli jsme, ale už bylo pozdě. Za okamžik jsme stáli ve vodě až po krk, obklopeni kachnami, které vyplavaly na hladinu. Teď si nemůžu bez smíchu vzpomenout na vyděšené a bledé tváře mých společníků. A moje tvář se tehdy nejspíš také nevyznačovala ruměncem. Ale v tu chvíli mě, přiznám se, ani nenapadlo smát se. Každý z nás držel pušku nad hlavou. A Suk, nejspíš ze zvyku napodobovat pány, zvedl nahoru své bidlo. Jako první přerušil mlčení Jermolaj.

„Fuj, propána! To je ale nehoda! A to všechno ty, starý čerte! Co to máš za loďku?“ Zabručel a odplivl si do vody. Poslední slova dodal zlostně a obrátil se k Sukovi.

„Promiňte.“ Zablekotal stařec.

„A ty jsi taky dobrý! Kam ses díval? Proč jsi nevyléval? Ty, ty, ty…“ Pokračoval můj myslivec a otočil hlavu k Vladimírovi.

Ale Vladimír už neměl náladu odporovat. Třásl se jako list, zuby mu drkotaly a úplně nesmyslně se usmíval. Kam se poděla jeho výmluvnost, jeho cit pro jemné chování a vlastní důstojnost!

Prokletá pramice se nám slabě pohupovala pod nohama… V okamžiku ztroskotání se nám voda zdála nesmírně studená, ale brzy jsme si zvykli. Když první strach přešel, rozhlédl jsem se. Kolem nás, deset kroků od nás, rostlo rákosí. V dálce nad jeho vršky byl vidět břeh. „To je zlé!“ pomyslel jsem si.

„Co budeme dělat?“ Zeptal jsem se Jermolaje.

„Uvidíme. Přece tu nebudeme nocovat. Na, ty, drž pušku.“ Odpověděl. Poslední slova řekl Vladimírovi.

Vladimír bez odmlouvání poslechl.

„Půjdu najít brod.“ Pokračoval Jermolaj s jistotou, jako by v každém rybníku musel nutně být brod. Vzal Sukovi bidlo a vydal se směrem ke břehu a opatrně ohmatával dno.

„A umíš vůbec plavat?“ Zeptal jsem se ho.

„Ne, neumím.“ Ozval se jeho hlas zpoza rákosí.

„No, tak se utopí.“ Poznamenal lhostejně Suk. Ten se už předtím nebál nebezpečí, ale našeho hněvu. Teď byl úplně uklidněný, jen občas oddechl a zdálo se, že vůbec necítí potřebu změnit své postavení.

„A zahyne úplně zbytečně, prosím.“ Dodal žalostně Vladimír.

Jermolaj se nevracel přes hodinu. Ta hodina se nám zdála věčností. Nejdřív jsme se s ním velmi horlivě volali. Potom začal na naše volání odpovídat řidčeji a nakonec úplně zmlkl. Ve vesnici zazvonili k večerní pobožnosti. Mezi sebou jsme nemluvili, dokonce jsme se snažili jeden na druhého nedívat. Kachny se nám proháněly nad hlavami. Některé se chystaly sednout si vedle nás, ale najednou vzlétly kolmo vzhůru, jak se říká, „jako kůl“, a s křikem odlétly. Začínali jsme tuhnout. Suk mrkal očima, jako by se chystal spát.

Brodem ke břehu

Konečně se k naší nepopsatelné radosti Jermolaj vrátil.

„Tak co?“

„Byl jsem na břehu. Brod jsem našel… Pojďme.“

Chtěli jsme hned vyrazit. Ale on nejdřív vytáhl pod vodou z kapsy provaz a přivázal zastřelené kachny za nožky. Oba konce si vzal do zubů a brodil se napřed. Vladimír za ním, já za Vladimírem. Suk uzavíral průvod. Ke břehu to bylo asi dvě stě kroků. Jermolaj šel směle a bez zastavení, tak dobře si zapamatoval cestu. Jen občas pokřikoval: „Víc doleva, tady napravo je tůň!“ nebo: „Víc doprava, tady nalevo zapadneš…“ Někdy nám voda sahala až po krk. A ubohý Suk, protože byl ze všech nejmenší, se dvakrát zakuckal a pouštěl bubliny. „No, no, no!“ hrozivě na něj křičel Jermolaj. A Suk se drápal, kopal nohama, poskakoval a přece se dostal na mělčí místo. Ale ani v nejhorší nouzi se neodvážil chytit se cípu mého kabátu. Utrmácení, špinaví a mokří jsme konečně dosáhli břehu.

Asi o dvě hodiny později jsme už všichni, osušení, jak to jen šlo, seděli ve velké stodole na seno a chystali se k večeři. Kočí Jegudiil, člověk nesmírně pomalý, těžkopádný, rozvážný a ospalý, stál u vrat a horlivě nabízel Sukovi tabák. Všiml jsem si, že kočí se v Rusku velmi rychle spřátelí. Suk šňupal zuřivě, až z toho měl nevolno. Plival, kašlal a zřejmě cítil velké potěšení. Vladimír se tvářil malátně, nakláněl hlavičku na stranu a mluvil málo. Jermolaj utíral naše pušky. Psi s přehnanou rychlostí vrtěli ocasy a čekali na ovesnou kaši. Koně pod přístřeškem dupali a řehtali… Slunce zapadalo. Jeho poslední paprsky se rozbíhaly širokými nachovými pruhy. Zlaté obláčky se rozprostíraly po nebi čím dál drobněji, jako umytá a učesaná vlna… Ve vesnici se ozývaly písně.

Poslechnout celé · 29 min