Malinová voda

Malinová voda

Začátkem srpna bývají často nesnesitelná vedra. V tu dobu, od dvanácti do tří hodin, nedokáže lovit ani ten nejrozhodnější a nejsoustředěnější člověk. I ten nejoddanější pes začne lovci „čistit ostruhy“. To znamená, že jde za ním krokem, s bolestně přimhouřenýma očima a přehnaně vyplazeným jazykem. Na pánovy výčitky poníženě vrtí ocasem a tváří se rozpačitě, ale dopředu nejde. Právě v takový den jsem byl na lovu. Dlouho jsem odolával pokušení lehnout si někde do stínu aspoň na chvilku. Dlouho můj neúnavný pes dál slídil po křoví, i když sám zřejmě od své horečné činnosti nic kloudného nečekal. Dusné vedro mě nakonec donutilo myslet na to, jak ušetřit naše poslední síly. Nějak jsem se dovlekl k říčce Istě, kterou už moji shovívaví čtenáři znají. Sešel jsem ze srázu a šel po žlutém a vlhkém písku k prameni, kterému se v celém okolí říká „Malinová voda“. Ten pramen vyvěrá z puklinky v břehu, z které se časem stala malá, ale hluboká rokle. Dvacet kroků odtud vesele a švitořivě šumí a vlévá se do řeky. Po svazích rokle se rozrostly dubové keře. U pramene se zelená krátká sametová travička. Sluneční paprsky se jeho studené, stříbřité vody skoro nikdy nedotknou. Došel jsem k prameni. Na trávě ležela naběračka z březové kůry, kterou tu nechal nějaký kolemjdoucí sedlák pro všechny. Napil jsem se, lehl si do stínu a rozhlédl se. U zátočiny, kde se pramen vlévá do řeky a kde se voda proto věčně drobně čeří, seděli zády ke mně dva staříci. Jeden byl dost statný a vysoký, v tmavozeleném čistém kabátě a v plstěné čepici, a chytal ryby. Druhý byl hubený a malý, v záplatovaném kabátku z laciné látky a bez čepice. Na klíně držel hrnec s červy a občas si přejel rukou po šedivé hlavičce, jako by si ji chtěl chránit před sluncem. Zadíval jsem se na něj pozorněji a poznal v něm Stěpušku ze Šumichina. Dovolte mi, abych vám toho člověka představil. Několik kilometrů od mé vesnice leží velká obec Šumichino s kamenným kostelem zasvěceným svatému Kosmovi a Damiánovi. Naproti tomu kostelu kdysi stálo rozlehlé panské sídlo. Obklopovaly ho různé přístavky, hospodářské budovy, dílny a stáje, kůlny na vozy a kočáry, lázně a letní kuchyně. Dál domky pro hosty a pro správce, skleníky na květiny, houpačky pro lid a další, víc či méně užitečné stavby. V tom sídle žili bohatí statkáři a všechno šlo svým pořádkem. Ale jednoho krásného rána najednou celá ta nádhera do základů vyhořela. Páni se přestěhovali do jiného hnízda a statek zpustl. Z rozlehlého spáleniště se stala zahrada se zeleninou, tu a tam zatarasená hromadami cihel a zbytky dřívějších základů. Z trámů, které zůstaly, narychlo stloukli chaloupku. Pokryli ji prkny ze starých lodí, která koupili asi před deseti lety na stavbu pavilonu v gotickém slohu. A usadili v ní zahradníka Mitrofana s ženou Aksiňjou a sedmi dětmi. Mitrofanovi nařídili, aby dodával na panský stůl, vzdálený přes sto padesát kilometrů, zeleninu. Aksiňja měla dohlížet na tyrolskou krávu. Koupili ji v Moskvě za velké peníze, ale bohužel nemohla mít telata, a tak od koupě nedávala mléko. Aksiňje svěřili i chocholatého kouřově šedého kačera, jediného „panského“ ptáka. Dětem kvůli jejich útlému věku nepřidělili žádné povinnosti, což jim ostatně vůbec nezabránilo, aby úplně zlenivěly. U toho zahradníka jsem párkrát přenocoval. Cestou jsem si u něj brával okurky, které se bůhvíproč i v létě vyznačovaly velikostí, mizernou vodnatou chutí a tlustou žlutou slupkou. Právě u něj jsem poprvé uviděl Stěpušku. Kromě Mitrofana s rodinou a starého hluchého kostelníka Gerasima nezůstal v Šumichinu žádný panský sloužící. Gerasim bydlel z milosti v komůrce u jedné jednooké vojákovy ženy. A Stěpušku, se kterým chci čtenáře seznámit, nebylo možné počítat ani za člověka vůbec, ani zvlášť za panského sloužícího.

Stěpuška, člověk bez minulosti

Každý člověk má aspoň nějaké postavení ve společnosti, aspoň nějaké známosti. Každý panský sloužící dostává, když ne mzdu, tak aspoň takzvaný „příděl“ jídla. Stěpuška nedostával vůbec žádnou podporu, s nikým nebyl příbuzný a nikdo nevěděl, že vůbec existuje. Ten člověk neměl ani minulost. Nemluvilo se o něm a v soupisu lidí na statku nejspíš ani nebyl. Kolovaly temné pověsti, že kdysi u kohosi sloužil jako komorník. Ale kdo je, odkud je a čí je syn, jak se dostal mezi šumichinské poddané? Jak přišel ke kabátku, který nosil od nepaměti, kde bydlí a z čeho žije? O tom neměl nikdo ani potuchy. A abych řekl pravdu, nikoho ty otázky nezajímaly. Dědeček Trofimyč znal rodokmen všech panských sloužících až do čtvrtého kolena. A i ten jen jednou řekl, že prý, jak si vzpomíná, je Stěpanovi příbuznou jakási Turkyně. Tu prý kdysi přivezl z války na voze se zavazadly nebožtík pán, generál Alexej Romanyč. Bývaly sváteční dny, dny, kdy všichni dostávali mzdu a kdy se po starém ruském zvyku hostilo chlebem a solí, pohankovými koláči a kořalkou. Ani v ty dny Stěpuška nepřicházel k vystaveným stolům a sudům. Neklaněl se, nelíbal pánovi ruku, nevypil na jeden zátah pod panským pohledem a na panovo zdraví skleničku, kterou nalila tlustá ruka správce. Leda nějaká dobrá duše, když šla kolem, dala chudákovi nedojedený kousek koláče. O Velikonocích ho lidé pozdravili polibkem jako každého. On ale nevyhrnul umaštěný rukáv, nevytáhl ze zadní kapsy své červené vajíčko a nepodával ho, zadýchaný a mrkající, mladým pánům ani samotné paní. V létě bydlel v kůlně za kurníkem a v zimě v předsíni lázně. V tuhých mrazech nocoval na seníku. Lidé si zvykli ho vídat, někdy ho dokonce kopli. Ale nikdo s ním nepromluvil a on sám snad od narození neotevřel pusu. Po požáru se ten opuštěný člověk uchýlil, nebo jak se říká u nás na Orelsku, „přitulil“ k zahradníkovi Mitrofanovi. Zahradník se ho nedotkl. Neřekl mu: bydli u mě, ale ani ho nevyhnal. A Stěpuška ani nebydlel u zahradníka. Přebýval a poletoval po zahradě. Chodil a hýbal se úplně bez hluku. Kýchal a kašlal do dlaně, a ne bez strachu. Věčně se tiše otáčel a něco kutil, jako mravenec, a všechno kvůli jídlu, jen kvůli jídlu. A opravdu, kdyby se od rána do večera nestaral o obživu, umřel by můj Stěpuška hlady. Je to zlá věc, když ráno nevíš, čím budeš večer sytý! Jednou sedí Stěpuška pod plotem a ohryzává ředkev, nebo cucá mrkev, nebo si pod sebe drobí špinavou hlávku zelí. Jindy někam vleče vědro s vodou a hekne. Jindy rozdělává pod hrnečkem ohníček a hází do hrnce nějaké černé kousky, které vytáhne zpod košile. Jindy si zase ve své komůrce ťuká dřívkem, přitlouká hřebíček, dělá poličku na chlebíček. A všechno to dělá mlčky, jako by zpoza rohu. Podíváš se, a už se schoval. A někdy najednou na dva dny zmizí. Nikdo si jeho nepřítomnosti samozřejmě nevšimne… Podíváš se, a už je zase tady, zase někde u plotu kradmo přikládá třísky pod trojnožku. Obličej má malý, očka nažloutlá, vlasy až po obočí, nosík špičatý a uši převeliké, průsvitné jako u netopýra. Bradu má jako by oholenou před dvěma týdny, a nikdy není kratší ani delší. Právě tohoto Stěpušku jsem potkal na břehu Isty ve společnosti jiného starce.

Mlha, bývalý komorník

Přišel jsem k nim, pozdravil je a přisedl si. Ve Stěpuškově společníkovi jsem také poznal známého. Byl to Michajlo Saveljev, kterého hrabě Pjotr Iljič propustil na svobodu, a říkali mu Mlha. Bydlel u jednoho měšťana z Bolchova, nemocného na plíce, který měl zájezdní hostinec. Tam jsem se dost často zastavoval. Úředníci a jiní nezaměstnaní lidé, kteří projíždějí po velké orelské silnici, si dodnes mohou všimnout obrovského dřevěného domu o dvou patrech. Stojí nedaleko velké vesnice Trojického, úplně opuštěný, s propadlou střechou a pevně zatlučenými okny, a vystupuje až na samou silnici. Kupci, pohroužení do svých pruhovaných peřin, na to nemají čas. V poledne, za jasného slunečného počasí, si nelze představit nic smutnějšího než tu zříceninu. Kdysi tu žil hrabě Pjotr Iljič, známý pohostinný hostitel, bohatý velmož starých časů. Sjížděla se k němu celá gubernie, tančila a slavně se veselila za ohlušujícího hromu domácí hudby a praskání raket a ohňostrojů. A nejedna stařenka si teď, když projíždí kolem opuštěného panského sídla, jistě povzdechne a vzpomene na minulé časy a minulé mládí. Dlouho hrabě hodoval, dlouho se procházel s vlídným úsměvem mezi úslužnými hosty. Ale jeho jmění mu bohužel nestačilo na celý život. Když přišel na mizinu, odjel do Petrohradu hledat místo a umřel v hotelovém pokoji, aniž se čehokoli dočkal. Mlha u něj byl správcem domu a ještě za hraběte života dostal propouštěcí list. Byl to asi sedmdesátiletý muž s pravidelnou a příjemnou tváří. Usmíval se skoro neustále, jak se dnes usmívají už jen lidé z doby carevny Kateřiny: dobrácky a vznešeně. Když mluvil, pomalu vysunoval a stahoval rty, laskavě mhouřil oči a slova vyslovoval trochu nosem. I smrkal a šňupal tabák beze spěchu, jako by vykonával důležitou práci.

„Tak co, Michajlo Saveljiči, nachytal jsi ryby?“ Začal jsem.

„Tady se račte podívat do košíku: dva okouny jsem chytil a tak pět jelčíků… Ukaž, Stěpo.“

Stěpuška ke mně natáhl košík.

„Jak se máš, Stěpane?“ Zeptal jsem se ho.

„U… u… u… ujde-e, milostpane, pomaloučku.“ Odpověděl Stěpan. Zadrhával, jako by jazykem převaloval kameny.

„A Mitrofan je zdravý?“

„Zdravý, j… jakpak by ne, milostpane.“

Chudák se odvrátil.

„Nějak to špatně bere. Je moc horko, ryby se schovaly pod keře a spí… Navlékni červa, Stěpo. Děkuju, Stěpo… A vy, milostpane, račte lovit?“ Promluvil Mlha. Stěpuška vytáhl červa, položil si ho na dlaň, dvakrát na něj plácl, navlékl ho na háček, odplivl si a podal ho Mlze. Pak se Mlha obrátil ke mně.

„Jak vidíš.“

„Tak… A copak to máte za pejska, anglického nebo nějakého jiného?“

Stařec se rád při každé příležitosti předvedl: i my jsme, prosím, žili ve velkém světě!

„Nevím, jaké je rasy, ale je dobrý.“

„Tak… A se smečkou psů račte jezdit?“

„Mám dvě smečky.“

Mlha se usmál a zavrtěl hlavou.

„To je pravda: jeden je velký milovník psů a druhý je nepotřebuje ani zadarmo. Já si myslím, podle svého prostého rozumu, že psi se mají držet spíš pro důstojnost, abych tak řekl… A aby všechno bylo v pořádku: i koně v pořádku, i psovodi, jak se patří, v pořádku, a všechno. Nebožtík hrabě, dej mu Pán Bůh nebe, lovcem, přiznám se, nikdy nebyl, ale psy držel a dvakrát do roka na hon vyjel. Psovodi se shromáždí na dvoře v červených kabátech se zlatým prýmkem a zatroubí na trubku. Jeho hraběcí milost ráčí vyjít a přivedou mu koně. Jeho milost se posadí a vrchní lovčí mu vloží nožky do třmenů, smekne čepici a podá mu v ní otěže. Jeho milost práskne takhle bičíkem, psovodi zahalekají a vyrazí ze dvora pryč. Podkoní pojede za hrabětem a na hedvábném vodítku drží dva oblíbené panské psy a takhle dohlíží, víte… A sedí ten podkoní vysoko, vysoko, v kozáckém sedle, takový červenolící, a tak očima koulí… No a hosté při té příležitosti samozřejmě taky bývají. I zábava, i čest zachována… Ach, utrhl se, potvora jedna!“ Dodal najednou a škubl prutem.

Hostiny starého hraběte

„A co, hrabě prý si za svého života užil, že?“ Zeptal jsem se.

Stařec si plivl na červa a nahodil.

„Byl to velkopanský člověk, to se ví. Jezdily k němu, abych tak řekl, ty nejpřednější osoby z Petrohradu. V modrých stuhách řádů sedávali u stolu a jedli. No, a hostit, to on uměl. Zavolal si mě a povídá: ‚Mlho, na zítřek potřebuju živé jesetery. Postarej se, slyšíš?‘ ‚Rozkaz, Vaše Jasnosti.‘ Vyšívané kabáty, paruky, hole, voňavky, kolínská nejlepší jakosti, tabatěrky, takové obrovské obrazy, to všechno si nechával posílat až z Paříže. Když uspořádal hostinu, Pane Bože, vládce mého života, to byly ohňostroje a projížďky! Dokonce se střílelo z děl. Muzikantů měl čtyřicet. Kapelníka měl z Němců, ale ten Němec zpyšněl. Chtěl jíst s pány u jednoho stolu, a tak jeho milost poručila vyprovodit ho s Pánem Bohem: moji muzikanti, povídá, svému řemeslu rozumějí i tak. To se ví: panská moc. Když se dali do tance, tancovali až do svítání, a nejvíc ty francouzské tance… E… e… e… máme tě, brachu! Na, Stěpo. Byl to pán, jak se patří, pán, a i srdce měl dobré. Někdy tě uhodil, a koukáš, už to zapomněl. Jen jedno: držel si milenky. Ach, ty milenky, Pán Bůh mi odpusť! Ty ho zničily. A vybíral si je nejvíc z nízkého stavu. Řekl bys, co by ještě chtěly? Ale ne, ty chtěly to nejdražší, co se v celé Evropě dá najít! Když se to vezme, proč by si pán nežil pro své potěšení, to je panská věc… ale přijít na mizinu se nemá. Zvlášť jedna: říkalo se jí Akulina. Teď už je nebožka, dej jí Pán Bůh nebe! Byla to prostá holka, dcera vesnického rychtáře ze Sitova, a taková zlá! Hraběti dávala facky. Úplně ho očarovala. Mého synovce dala odvést na vojnu, protože jí na nové šaty ukápl čokoládu… a nejen jeho dala odvést. Ano… A přece to byly dobré časy!“ Vytáhl z vody malého okouna. Pak znovu nahodil a pokračoval. Nakonec dodal s hlubokým povzdechem, sklopil oči a zmlkl.

„Váš pán byl tedy, jak vidím, přísný?“ Začal jsem po krátkém mlčení.

„Tehdy to bylo v módě, milostpane.“ Namítl stařec a pokýval hlavou.

„Teď už se to nedělá.“ Poznamenal jsem a nespouštěl z něj oči.

Podíval se na mě úkosem.

„Teď je to ovšem lepší.“ Zabručel a daleko nahodil.

Poledne u vody

Seděli jsme ve stínu, ale i ve stínu bylo dusno. Těžký, žhavý vzduch jako by ztuhl. Rozpálená tvář tesklivě hledala vítr, ale vítr nebyl. Slunce jen pražilo z modrého, ztmavlého nebe. Přímo před námi, na druhém břehu, se žlutalo ovesné pole, tu a tam prorostlé pelyňkem, a ani jediný klas se nepohnul. O kus níž stál v řece po kolena selský kůň a líně se oháněl mokrým ohonem. Občas pod převislým keřem vyplula velká ryba, pustila bubliny a tiše se ponořila ke dnu a zanechala za sebou lehké čeření. V zrzavé trávě cvrkaly kobylky. Křepelky volaly jako by neochotně. Jestřábi plynule kroužili nad poli a často se zastavovali na místě, rychle mávali křídly a ocas měli rozevřený jako vějíř. Seděli jsme bez hnutí, zmožení vedrem. Najednou se za námi v rokli ozval šramot: někdo sestupoval k prameni. Ohlédl jsem se a uviděl asi padesátiletého sedláka. Byl zaprášený, v košili a v lýčených botách, s pleteným rancem a se selským kabátem přes rameno. Došel k prameni, hltavě se napil a narovnal se.

„Ech, Vlasi? Buď zdráv, brachu. Odkud tě Pán Bůh přináší?“ Vykřikl Mlha, když si ho prohlédl.

„Buď zdráv, Michajlo Saveljiči. Zdaleka.“ Řekl sedlák a přistoupil k nám.

„Kde ses toulal?“ Zeptal se ho Mlha.

„Byl jsem v Moskvě, u pána.“

„Proč?“

„Šel jsem ho prosit.“

„Oč prosit?“

„No, aby mi snížil poplatek, nebo mě dal na robotu, nebo přestěhoval, či co… Syn mi umřel, a tak to teď sám nezvládnu.“

„Umřel ti syn?“

„Umřel. Nebožtík bydlel v Moskvě, byl tam kočím. Za mě, přiznám se, platil i poplatek.“ Dodal sedlák po chvíli mlčení.

„Copak vy teď platíte poplatek?“

„Platíme poplatek.“

„A co tvůj pán?“

„Co pán? Vyhnal mě. Povídá: jak se opovažuješ chodit rovnou za mnou? Na to je správce. Ty, povídá, máš nejdřív hlásit správci… A kam tě přestěhuju? Ty, povídá, nejdřív zaplať, co dlužíš. Úplně se rozzlobil.“

„No a co, tak jsi šel zpátky?“

„Tak jsem šel. Chtěl jsem se ještě přeptat, jestli nebožtík nezanechal nějaký majetek, ale nic jsem nepořídil. Povídám jeho hospodáři: ‚Já jsem Filipův otec.‘ A on mi povídá: ‚A co já vím? A tvůj syn nic nezanechal, ještě mi dluží.‘ No, tak jsem šel.“

Sedlák nám to všechno vyprávěl s úsměškem, jako by šlo o někoho jiného. Ale do jeho malých a scvrklých oček se drala slzička a rty mu cukaly.

„No a teď jdeš domů?“

„A kam jinam? Domů, to se ví. Žena teď asi hladoví.“

„A ty bys… tento…“ Promluvil najednou Stěpuška. Zarazil se, zmlkl a začal se hrabat v hrnci.

„A půjdeš za správcem?“ Pokračoval Mlha a ne bez údivu se podíval na Stěpu.

„Proč bych za ním chodil?… I tak dlužím. Syn byl před smrtí skoro rok nemocný, a tak ani za sebe poplatek nezaplatil… Ale mně je to napůl jedno: nemá si ode mě co vzít… Ať, brachu, kličkuješ, jak chceš, nic z toho nebude: ze mě, chudáka, nic nedostaneš!… Ať si tam vymýšlí, co chce, ten Kintiljan Semjonyč, a stejně…“ Sedlák se zasmál.

Vlas se znovu zasmál.

„Ale tohle je zlé, brachu Vlasi.“ Řekl Mlha pomalu.

„A proč zlé? Ne… Ale to je horko.“ Vlasovi se zlomil hlas. Pak pokračoval a utíral si tvář rukávem.

„Kdo je váš pán?“ Zeptal jsem se.

„Hrabě Valerian Petrovič.“

„Syn Pjotra Iljiče?“

„Syn Pjotra Iljiče. Nebožtík Pjotr Iljič mu ještě za živa dal Vlasovu vesnici.“ Odpověděl Mlha.

„A co, je zdravý?“

„Zdravý, chvála Bohu. Takový červený je, tvář jako by mu otekla.“ Odpověděl Vlas.

„Vidíte, milostpane, to by ještě šlo u Moskvy, ale on je dal na poplatek tady.“ Pokračoval Mlha a obrátil se ke mně.

„A kolik za hospodářství?“

„Devadesát pět rublů za hospodářství.“ Zabručel Vlas.

„No vidíte. A půdy je jen maličko, jen ten panský les.“

„A i ten prý prodali.“ Poznamenal sedlák.

„No vidíte… Stěpo, dej mi červa… Co, Stěpo? Co je ti, usnul jsi?“

Stěpuška sebou trhl. Sedlák si k nám přisedl. Znovu jsme zmlkli. Na druhém břehu kdosi spustil píseň, a tak teskně… Můj ubohý Vlas posmutněl…

Za půl hodiny jsme se rozešli.