Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Autobiografie supertuláka – 22. Básník hledá čtenáře

William Henry Davies · 28 min

svazek 98 · na dobrou noc · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Autobiografie supertuláka – všech 23 dílů vcelku: W. H. Davies na cestách (9 h 42 min).

Na cestě k Londýnu se William Davies dá dohromady s rovinářem Dlouhým Johnem. Ten ví o domě, kde dávají šilink, a starým vojákům dokonce dva.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Ložnice pro dobrý spánek · Když nejde usnout

O autorovi: William Henry Davies (1871–1940)

Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Autobiografie supertuláka – 22. Básník hledá čtenáře
  3. Konečně vlastní kniha
Číst celý text (3003 slov)

Autobiografie supertuláka – 22. Básník hledá čtenáře

Když jsem v Oxfordu potkal Dlouhého Johna, dlouho jsme spolu rozebírali, co která část žebráckého řemesla nese. Jak se ukázalo, Dlouhý John už prodával tkaničky, na ulicích gridloval zbožné písně a po hospodách zpíval odrhovačky. Dokonce to zkoušel i s tancem. „Ale musím přiznat,“ řekl, „že nakonec jako rovinář vydělám víc a vynaložím přitom mnohem méně sil.“

Během řeči mi Dlouhý John prozradil, že má taky namířeno k Londýnu, a jestli budu chtít, můžeme vyrazit spolu hned druhý den ráno. „A,“ zašeptal, aby to ostatní nocležníci neslyšeli, „po cestě je jeden dům, kde dostane každý šilink. Bydlí tam velký boháč, býval důstojníkem v armádě. Dělá, že nemůže vystát staré vojáky. Když za ním přijdou a o něco ho poprosí, nejdřív jim vynadá, pak je nechá cvičit, znovu jim vynadá a nakonec dá každému dvoušilink. Znáš vojenský dril?“ „Neznám,“ odpověděl jsem. „Na vojně jsem nikdy nebyl.“ „To je velká škoda,“ řekl Dlouhý John, „protože tak každý z nás přijde o šilink. Ale radši nebudeme říkat, že jsme staří vojáci, abychom nepřišli o všechno, a spokojíme se se dvěma šilinky pro oba.“ A tak jsme se dohodli.

Za necelé dvě hodiny jsme stáli u vrátnice toho pána. Směle jsme prošli branou a šli po příjezdové cestě, až jsme před sebou uviděli krásné velké panské sídlo. U hlavních dveří jsme zazvonili a brzy nám otevřel sluha. Zeptali jsme se, jestli je pán doma. Sluha řekl, že není, ale že paní ano. Na tom samozřejmě nezáleželo, to věděl kdekterý tulák. Rozdíl by byl jen pro staré vojáky: paní je z drilu vyzkoušet nemohla, a tak by jim dala jen obyčejný civilní šilink. A tady rovinář, málem k naší smůle, usoudil, že paní nás cvičit nebude. Napadlo ho, že bychom mohli dostat pánův dvojnásobný příspěvek pro staré vojáky a nehrozil by nám přitom ani dril, ani křížový výslech. A tak se najednou rozhodl, že řekne, že jsme dva staří vojáci. Myslel si, že když to nepomůže, nemůže to ani uškodit. Paní se tedy s úsměvem objevila ve dveřích a Dlouhý John, který mluvil za nás oba, vyprávěl prostý příběh o bídě. Na konec přidal, že jsme oba sloužili vlasti na bojišti jako vojáci. Sotva vyslovil slovo vojáci, za zády nám zahřměl hlasitý, velitelský hlas: „Na rameno zbraň!“ Zrovna jsem se těžce opíral o silnou hůl, ztratil jsem rovnováhu a málem jsem upadl. Oba jsme se otočili a uviděli vysokého pána vojenského vzezření, který si nás prohlížel dvěma velmi ostrýma očima. Skoro nám nedal čas, abychom se vzpamatovali, a zase zařval: „K poctě zbraň!“ Ani tenhle druhý rozkaz jsme nesplnili o nic líp než ten první. Dlouhý John se vysmrkal a já stál v pohovu, opřený o hůl, jako by mi bylo jedno, jestli na nás pustí psy, nebo nás zavřou do vězení. Po další nepříjemné odmlce se na nás vysloužilý důstojník přísně podíval a řekl: „Dva staří vojáci, no tohle! Jste dva podvodníci a darebáci! Možná porozumíte aspoň tomuhle rozkazu.“ A hlasem ještě ostřejším a hlasitějším vykřikl: „Pochodem v chod!“ S Dlouhým Johnem jsme sice nebyli staří vojáci, ale tenhle rozkaz jsme pochopili dokonale. Vyrazili jsme po příjezdové cestě pěkně svižně a vojenský pán šel za námi. Když jsme došli na veřejnou silnici, dal další rozkaz: „Stát!“ To byl ale zase jeden z těch rozkazů, kterým jsme nerozuměli. Když ho ovšem zopakoval mírněji, poslechli jsme. „Tady máte,“ řekl. „Staří vojáci nejste, ale možná nejste ani úplní darebáci. A já nikdy nikoho neodeženu s prázdnou.“ A s těmi slovy dal každému z nás šilink. Jenže jak málo chybělo, abychom odešli bez haléře, a všechno kvůli chamtivosti a hlouposti Dlouhého Johna!

Konečně vlastní kniha

I když se mi s Dlouhým Johnem a s jinými tu a tam něco povedlo, často jsem nevěděl kudy kam, jak sehnat jídlo a střechu nad hlavou. Stávalo se mi to pokaždé, když jsem šel sám. Tohle toulání od města k městu už mě z duše unavovalo a každý den se zdál nešťastnější než ten předchozí. Až prvního prosince mě krajní nouze donutila rozhodnout se, že půjdu rovnou do Londýna. Věděl jsem, že tam na mě už čeká libra. Tu noc jsem byl zpátky ve Statku. A jak vlídně se mi zdál ten starý koksový oheň! Vůbec ne jako ten zabiják a zloděj času, který bral člověku sílu a koťátku chuť si hrát. Kdepak, aspoň na tuhle jednu noc jsme byli nejlepší přátelé a až do spaní jsme se na sebe usmívali.

Byl jsem pryč pět měsíců a ten brzký návrat mě měl ještě něco stát. Věděl jsem, že na prodávání v londýnských ulicích nebudu mít odvahu. Do začátku nového roku jsem tedy musel vyžít z pěti šilinků týdně, půlkoruna za nocleh a půlkoruna za jídlo.

V té době jsem byl sám se sebou velmi spokojený, protože s novým rokem měly přijít peníze. Hned jsem začal chystat svou práci do tisku. Všechno bylo napsané a zbývalo jen pořídit čistopis pro tiskaře, a i tehdy jsem narazil na hloupou překážku. V jedné knihovně v Lambethu dřív stál stůl s pery, inkoustem a pijáky pro návštěvníky. Ty věci odtamtud sice odnesli, ale nikde jsem neviděl ceduli, že se tam psát nesmí. Myslel jsem si tedy, že mi dovolí zabrat si kout toho stolu a psát, když si přinesu vlastní potřeby. Vybral jsem si proto tuhle knihovnu na týden psaní, ale hned na začátku mě odtamtud vykázali. Ta nová a malicherná překážka mě pořádně rozzlobila. Našel jsem jinou knihovnu, kde jsem mohl nerušeně pracovat, i kdyby mi to psaní mělo trvat několik let. Byla sice trochu dál než ta první, ale tam jsem svůj úkol nakonec dokončil.

Pak přišel nový rok, kdy jsem si mohl pomoct sám a na nikom jiném nezáviset. Kdyby se mi nepovedlo uspět, zklamání by bylo jen moje. A kdyby se mi to povedlo, nemusel bych děkovat nikomu jinému než sobě. V prvním lednovém týdnu jsem ty peníze dostal a hned jsem zašel za tiskařem. Domluvili jsme vydání o dvou stech padesáti výtiscích za devatenáct liber. Ta částka náklady určitě nepokryla. A tady začala řada laskavostí. Další přišly později, až po několika zklamáních. Tiskař dal rukopis dobrému korektorovi a ten pán si s ním dal hodně práce. Chvílemi si s ním nevěděl rady a chvílemi ho to bavilo. Poslední dva verše básně Park na stráni jsou celé jeho, myšlenka i slova. Zmiňuji to proto, že dvěma nebo třem čtenářům, kteří mi napsali, se ta báseň líbila a jeden z nich považoval poslední dva verše za nejlepší. A tak využívám příležitosti, abych si očistil svědomí. Nebylo si nač stěžovat, tiskař i korektor se s velkou trpělivostí snažili, aby ta práce byla lepší, než ve skutečnosti byla. Myslel jsem si samozřejmě, že pokud o ni někdo projeví zájem, nebude to kvůli osobě autora, ale kvůli dílu samotnému. Proto jsem jako svou adresu uvedl Statek, obyčejnou noclehárnu. Představoval jsem si, že lidé nebudou nic zjišťovat a usoudí, že Statek je malá tiskárna nebo malé nakladatelství, o kterém ještě neslyšeli. Pošlou tam objednávku, obchod proběhne a oni se nic nedozvědí. V prvním březnovém týdnu jsem dostal první vytištěný výtisk.

Tiskař rozeslal do různých novin třicet výtisků nebo víc a já teď čekal, co z toho bude. Nakonec přišly dvě velmi krátké recenze ze severu. Jedny noviny z Yorkshiru psaly, že rýmy v té knížce nejsou ani důmyslné, ani původní. Jedny skotské noviny psaly, že je to práce spíš řemeslně bezvadná než opravdu inspirovaná. Bylo to velké zklamání. Ještě víc mě trápilo, že o mě mají starost jiní lidé, kteří mi pomoct nemohli. Pořád jsem věřil, že v té práci jsou dobré věci. Ale začal jsem si myslet, že v ní musí být i nějaké do očí bijící chyby, kvůli kterým se o knížce jako celku nedá psát. Když pak další ohlasy nepřišly, z té domněnky se stalo přesvědčení.

Týden za týdnem ubíhal. Začal jsem pít a v tom zklamání jsem se přestal ovládat. Zbylo mi posledních deset šilinků a do další výplaty mi chybělo dobrých sedm měsíců. Nejdřív jsem vážně uvažoval, že celou tu práci zničím, všech dvě stě a něco výtisků, které jsem měl pod zámkem ve svém pokoji. Pak bych začal pečlivě psát něco nového, a až by mi zase přišly peníze, znovu bych si na ně půjčil a zkusil to podruhé. Jsem dost zbrklý, a tak bych se do toho nejspíš hned pustil, kdyby to nebylo tak těžké. Pořádně se to dalo udělat jen ohněm, a na to bych potřeboval soukromí. Jediné místo, kde by mě nikdo neviděl, byl můj pokoj, a v tom nebyla kamna ani krb. A i kdyby byla, spálit dvě stě knih na popel by zabralo několik probdělých nocí. S hořkostí jsem pomyslel na to, že se budu muset znovu dát na tulačku. A právě v jedné z těch hořkých chvil jsem si slavnostně přísahal, že mě ty výtisky, ať jsou dobré nebo špatné, uživí až do konce roku. Rozešlu knížky různým úspěšným lidem a oni za ně nejspíš zaplatí. Možná ani ne tolik kvůli tomu, co v té práci najdou dobrého, jako spíš kvůli okolnostem. Sotva mě to napadlo, pustil jsem se do toho. Sehnal jsem si známky a obálky a hned jsem odeslal šest výtisků. Výsledek byl vidět za pár dní. Přišly tři dopisy, ve dvou byla cena knížky a třetí byl od Dobročinné organizace. Psali jménem jednoho pána, kterého ta věc zaujala a který by mi rád pomohl. Ty lidi jsem znal už z dřívějška, a tak jsem si i přes laskavý zájem toho pána nedělal velké naděje. Přesto jsem k nim druhý den ráno zašel. Nejdřív přišlo obvyklé dlouhé čekání ve vedlejší místnosti. Myslím, že to nebývá kvůli velkému návalu práce, ale proto, aby člověku srdce vychladlo až k bodu mrazu naprosté bídy a aby mu jedna naděje za druhou zhasla. Po tom únavném čekání mě konečně přijali. Nemám v povaze tolik jedu, abych to setkání popsal tak hořce, jak by si zasloužilo. A život je příliš krátký na to, abych se z toho úžasu vzpamatoval. Ještě dlouhá léta ho budu mít v sobě. Měli před sebou otázky a odpovědi z našeho předchozího rozhovoru, který proběhl před dvěma lety. Ptali se znovu ve stejném duchu a moje odpovědi se shodovaly s těmi dřívějšími, protože jsem nelhal. Tady mě zřejmě nachytat nemohli, a tak přešli rovnou k věci. „Napsal jste jistému pánovi a žádal ho o pomoc?“ Nelíbilo se mi, jak moje jednání podávají, a tak jsem řekl: „Ne, tak docela ne. Snažil jsem se mu prodat práci, kterou jsem udělal.“ Zdálo se, že o té práci nic nevědí, nebo se jim spíš hodilo dělat, že nic nevědí. A tak jsem jim to musel vylíčit se všemi podrobnostmi. „A ta knížka nebyla úspěšná?“ zeptali se. Nechtělo se mi přiznat neúspěch a pořád jsem si myslel, že si ta práce trochu úspěchu zaslouží. Odpověděl jsem tedy: „Zatím ne, ale je ještě brzy říct, že propadla.“ Pak jsem jim důvěrně prozradil, že mi jeden pán slíbil, že o ní napíše do jedněch večerních novin. V Southwarku ho dobře znají a o literatuře píše často. A to by mohlo vést k dalším ohlasům. „Jak se ten pán jmenuje?“ Jméno jsem hned řekl, protože jsem nevěděl o žádném důvodu, proč ho tajit. Jenže místo aby mi to jméno pomohlo, jak jsem tehdy čekal, nejspíš mou věc ještě zhoršilo. Od té doby jsem se totiž dozvěděl, že ten pán víckrát veřejně i v tisku kritizoval, jak tahle organizace pracuje. To jsem tenkrát nevěděl a připadalo mi jako velké štěstí, že se můžu odvolat na přízeň tak známého místního člověka. Chvíli šlo všechno hladce, i když jsem jasně viděl, že ti lidé nepovažují psaní knih za práci. Bylo na nich vidět, jak je pohoršuje, že někdo kvůli psaní knih obětuje svůj příjem. Jejich další otázka to potvrdila: „Děláte taky někdy něco, čím byste se uživil?“ Řekl jsem, že jsem předchozí léto chodil po kraji jako podomní obchodník. Ale chyběla mi odvaha, nevydělal jsem si ani zdaleka na živobytí a často jsem trpěl nouzí a neměl kde spát. Nastala dost dlouhá odmlka a pak Dobročinná organizace pomalu vstala a řekla: „Pane Daviesi, vy opravdu čekáte, že vás ten pán, který nám napsal, bude živit? Chybí vám snad něco?“ Co mi chybí, neuniklo skoro nikomu. Určitě si toho všimlo i to nejmenší batole, které si hrálo na ulici. Dobročinná organizace ale ve mně chtěla vidět jen schopného muže, který má zdravé ruce i nohy. „Ne,“ řekli ti lidé, „musíte dělat totéž co loni v létě.“ Jinými slovy: dej se na tulačku, hladověj a neměj kde spát jako dřív. Mně z rozhořčení došla řeč. Do hlubokého ticha pak promluvil hlas, měkký a tlumený, ale rozhodný a výmluvný: „Důrazně vám to radíme. Ale opravdu už nesmíte psát žádné žebravé dopisy. Pane Daviesi, nemáme za to, že by bylo namístě předložit váš případ výboru.“ Tím rozhovor skončil. Odešel jsem s jedinou jízlivou poznámkou, kterou jsem nedokázal spolknout: že jsem tam nepřišel s velkou nadějí na nějakou pomoc a že ani neodcházím nijak zvlášť zklamaný. Ti lidé vynesli rozsudek za pár minut a byli si tak jistí, že nepovažovali za nutné zajít do Statku a zeptat se na názor člověka, který mě znal už dost dlouho. Nejspíš se tím dopustili další chyby. Nějakou dobu předtím za nimi totiž zašel jeden starý penzista, nocležník ze Statku. Vyprávěl jim o své chudobě a o ženě a dětech, které hladovějí. Celý ten příběh byl od začátku do konce vymyšlený. Přesto mu na pouhé slovo dali deset šilinků, takže se pak mohl několik dní válet opilý po Statku. Za pár dní nato přišla Dobročinná organizace do Statku za správcem a vyptávala se na toho muže, kterému tak záhadně pomohla. „Cože?“ vykřikl správce. „Tomu opilci jste pomohli na pouhé slovo? A když vám pošlu lidi, o kterých vím, že si pomoc zaslouží, přísně je odmítnete.“ Možná právě ten případ, který měli v čerstvé paměti, jim vnukl myšlenku, že ze Statku nemůže vzejít nic dobrého. Podle mé zkušenosti ale těm lidem nešlo ani tak o to, aby konali dobro, jako spíš o to, aby zabránili druhým ho konat. Už podruhé se totiž postavili mezi mě a někoho, kdo by mi možná pomohl. Nejvíc se mi na jejich způsobu nelíbilo, jak tají jméno toho, kdo chce pomoct. Poslal jsem šest knížek, tři mužům a tři ženám. Jeden muž mi odpověděl laskavým, povzbudivým dopisem a přiložil cenu knížky. Jeden z těch dvou dalších napsal organizaci, ale jeho jméno mi za nic na světě nechtěli prozradit. Když ti lidé odpovídají na dopis s dotazem, nezbývá jim než napsat jedno ze dvou. Buď že žadatel je podvodník a nezaslouží si pozornost, nebo že jeho případ je pravý a stojí za zvážení. Odpověděli samozřejmě tím prvním a jméno toho pána zamlčeli, takže člověk nemá žádnou možnost očistit své dobré jméno.

To, že se do toho ti lidé vložili, mě vyburcovalo. Byl jsem rozhodnutý, že jejich radu neposlechnu a nebudu se toulat další krutou zimou. V době toho rozhovoru jsem měl asi tři šilinky. Koupil jsem za dva šilinky známky a ještě ten večer, pořád rozpálený vztekem, jsem odeslal tucet knížek. Výsledkem byly čtyři laskavé dopisy a v každém cena knížky. Zpátky mi přišly jen jeden nebo dva výtisky. Sám jsem totiž prosil, ať mi knížku vrátí, když si ji nechtějí koupit. Než jsem byl zase bez haléře, poslal jsem další tucet. Takhle jsem s větším či menším úspěchem rozprodal asi šedesát výtisků. Někteří z těch známých lidí si knížku nechali jako dárek a ani se neozvali, jiní hned poslali, co stála. Nejpodivnější na celé té zkušenosti bylo tohle. Lidé, od kterých jsem čekal soucit, protože jsem jejich jména tak často viděl mezi zastánci nešťastníků, si knížku nechali jako dárek. A jiní, od kterých jsem si sliboval méně, protože ve svých spisech působili jízlivě a bezcitně, mi cenu té práce poslali. Správce se divil, že mi dva nebo tři známí lidé, které mi sám doporučil, vůbec neodpověděli. Když jsem takhle rozprodal šedesát výtisků, začali se mnou nakonec dopisovat dva známí spisovatelé. S jedním z nich jsem se i osobně sešel a oba slíbili, že něco udělají v tisku. Spolehl jsem se na ty sliby a další výtisky už jsem neposílal. Týden nebo dva jsem mohl čekat díky laskavosti jednoho dramatika, Ira. Na jeho rozum má svět různé názory, ale srdce má bez pochyby velké. Soukromě mě začali chválit brzy a nedlouho nato vyšla zpráva v předním deníku a ve stejném týdnu v jednom literárním časopise. Po nich přišly další ohlasy, rozhovory a laskavost, která mi víc než vynahradila dřívější lhostejnost. Bylo to jako sen. Ani v těch nejdomýšlivějších chvílích jsem nečekal tolik chvály. Ohlasy přicházely jeden za druhým a byly čím dál vlídnější. Až jedna vlna přišla silnější než ostatní a vyrazila mi dech i všechnu domýšlivost. Cítil jsem, že si ji nezasloužím, stejně jako celé to podivuhodné moře, na které jsem se vydal. O spánku nemohla být řeč a pustit se do něčeho nového bylo nemožné. Mile mě překvapilo, jak zdrženliví byli ostatní nocležníci. Všichni to věděli, ale přede mnou neřekli nic, co by mě mohlo uvést do rozpaků. Možná se ke mně chovali o něco méně důvěrně, ale v té zdrženlivosti nebyla ani stopa neúcty. A ta by tam určitě byla, kdybych zdědil šlechtický titul nebo obrovské jmění. Pořád mi dělaly starost verše o Irském Timovi, které se několikrát citovaly. Bál jsem se, že je některý z větších vtipálců mezi nocležníky Timovi ukáže. Chudák Tim by se určitě urazil a měl by mi za zlé, že jsem ho takhle vytáhl na veřejnost. A přitom, abych řekl pravdu, bych Timovi udělal dobrou službu stejně rád jako komukoli jinému ve Statku. Nasávákovi Bobovi někdo nejspíš ukázal jeho jméno v tisku. Jenže Bob to považoval za velkou čest, že mu říkají Nasávák. Jednou stál přede mnou opilý a obličej mu zářil vděčností, že jsem použil jeho jméno. Řekl: „Dobrý večer, pane Daviesi, jak se máte?“ A já hned pochopil, co ta nezvyklá zdvořilost znamená. Oba jsme se dali do smíchu, ale víc se o tom nemluvilo. Jací to byli slušní, poctiví chlapi! „Nedivte se,“ řekl mi tehdy jeden pán, „až v jiných vrstvách potkáte lidi méně upřímné, než jsou tihle.“ Budu považovat za štěstí, když je nepotkám.

Poslechnout celé · 28 minDalší díl: Autobiografie supertuláka – 23. Dům k pronájmu

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.