Knížka veršů Williama Daviese si konečně našla čtenáře. Do noclehárny chodí dopisy, ozývají se noviny a nocležník ze Statku se pomalu stává básníkem.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Když nejde usnout · Telefon v posteli
Velšský básník a spisovatel. Jako mladík odešel do Ameriky a léta žil jako tulák: jezdil načerno vlaky, česal ovoce a přespával v noclehárnách. Při skoku na vlak v Kanadě přišel o nohu. Pak žil v londýnských noclehárnách a začal psát básně. Jeho Autobiografii supertuláka (1908) vydal s předmluvou George Bernarda Shawa a kniha ho proslavila.
Kapitoly
Číst celý text (3266 slov)
Autobiografie supertuláka – 23. Dům k pronájmu
Možná budu mít jednou důvod stěžovat si na přísnou kritiku, ale zatím si rozhodně nemůžu stěžovat na nikoho, kdo má co dělat s vydáváním knih. Asi šest ukázek své práce jsem poslal nakladatelům a třikrát mi přišel dopis, že by ji vydali. Samozřejmě z toho nic nebylo, protože jsem neměl přátele, kteří by mi pomohli. Věděl jsem, jak drsná a nevyrovnaná ta práce je a že kritici by v ní našli dost důvodů k té nejpřísnější výtce, kdyby chtěli. A to mě vyvedlo z omylu. Dřív jsem si nespravedlivě myslel, že kritici raději hledají chyby, než by chválili. Rád bych, aby bylo jasné, že to neříkám proto, abych si předem vyprosil shovívavost. Jsem vděčný každému, kdo mi ukáže moje chyby, a rady vždycky rád přijmu.
Jak jsem už řekl, první zpráva vyšla v jednom předním deníku. Byl to celý sloupec, popisoval mě, v krátkých úderných větách načrtl vzestupy a pády mého života a citoval z mé práce. Účinek se dostavil skoro okamžitě, protože hned začaly chodit dopisy. Přicházely s každou poštou. Myslel jsem samozřejmě jen na čtenáře, a tak mě hodně překvapilo, když do domu přišli dva mladí muži a chtěli fotografii pro obrázkový časopis. V tu chvíli jsem jim žádnou dát nemohl. Srdce mi ale přetékalo vděčností, a tak jsem se nechal přemluvit, že s nimi hned půjdu k nejbližšímu fotografovi, dokud je zájem největší. Šel jsem s nimi celý nadšený a jeden z nich mi cestou řekl: „A teď, kdybyste mi mohl dát pár řádků o válce na Dálném východě, které by šly k vaší fotografii, lidi by to zajímalo mnohem víc.“ Neměl jsem chuť jen tak ledabyle vychrlit, co mi zrovna slina na jazyk přinese. Byl jsem taky příliš svědomitý, než abych využil zájmu veřejnosti a psal v takovém spěchu. A abych řekl pravdu, připadalo mi to i jako těžký úkol. Rychle jsem tedy stočil řeč jinam a doufal, že na svou prosbu brzy zapomene. Ale nebylo to nic platné. Co pár kroků chtěl vědět, jestli už v duchu myslím na válku. Nakonec mě napadlo, že když budu zdrženlivě mlčet a jen chabě odpovídat, bude si myslet, že na tom pracuji. Ze všech sil jsem se proto snažil být výřečný a myslím, že se mi to dařilo, dokud nás nevyfotili. Když jsem se s ním loučil, jeho poslední otázka zněla: „A co ta válka?“
Druhý den ráno byla neděle. Procházel jsem se po městě, které je jen v neděli ráno takhle tiché. Myslel jsem jen na své záležitosti, a hlavně na fotografii, která měla brzy vyjít. Ulice byla liduprázdná, až na… ano, tamhle byli: dva muži s fotoaparátem, oba se dívali mým směrem a netrpělivě čekali, až přijdu blíž. „Tak tohle,“ řekl jsem si, „je tedy sláva, a pořádná.“ Trochu mě zamrzelo, že ode mě čekají, že tuhle proceduru podstoupím uprostřed ulice. Jeden z fotografů mi rychle vyšel naproti, mile se usmál a laskavě se zeptal, jestli bych chvilku nepostál, kde jsem. Ještě víc mě zarazilo a zamrzelo, když jsem pochopil, že chtějí vyfotit starobylý cihlový dům a že moje přítomnost před ním podle nich žádnou ozdobou není.
Pár dní po té první recenzi poslal jeden znalec krásné literatury článek do literárního týdeníku. Už předtím se o mě v soukromí zajímal. A právě úcta k jeho jménu upoutala pozornost dalších vážených novin. Jejich lidé jeho jméno zmiňovali s velkou úctou, protože věděli, že by nemarnil čas s něčím, co nemá vůbec žádnou cenu.
Jak laskaví byli lidé, kteří mi psali, co mi všechno nabízeli a na co všechno se ptali! A všichni dostali vděčnou odpověď, až na jednoho. Ten pán knížku nepotřeboval. Nejspíš ho víc zajímaly ty podivné podmínky, ve kterých jsem žil a pracoval. Nabídl mi příjemný domov na venkově, kde bych mohl rozvíjet svůj talent v trochu větším pohodlí a v klidnějším prostředí. Dopis byl dlouhý, krásný a poetický a věta za větou mi rozehříval představivost. Až poslední věta přišla jako sprška studené vody na zahřáté tělo. „Samozřejmě,“ napsal ten pán na konec, „je nutné, abyste mi dodal spolehlivá doporučení o své poctivosti a bezúhonnosti.“ Kde jsem je měl vzít? Vždyť se mi ani nepodařilo sehnat podpis na přihlášku do knihovny, abych si mohl půjčovat knihy. Správce Statku by mi tu přihlášku nejspíš ochotně podepsal, jak to taky později udělal. Jenže já tehdy myslel, že podpis správce noclehárny se nepočítá, protože jinde se nepočítal. Kde jsem měl sehnat ta doporučení, když jsem neznal nikoho, kdo by na sebe vzal odpovědnost za tak drobnou laskavost, jako je podpis přihlášky do knihovny? Na dopis toho pána jsem pochopitelně neodpověděl a myslím, že mi to nikdo nebude vyčítat.
Přišlo i několik dalších dopisů, na které se mi odpovídalo hodně těžko. Jeden mě oslovoval důvěrně a ve verších. Začínal slovy: „Milý bratře básníku, bratře Wille“ a dál navrhoval, abychom my dva pevně stáli bok po boku, k věčnému prospěchu poezie i budoucích pokolení.
Jiný napsal básně a byl by rád, kdyby našel nakladatele. A další mi mohl a chtěl prokázat nejednu dobrou službu, kdybych měl chuť opravit jeho práci a tu a tam do ní připsat nějaký verš. Ani na chvilku bych si z těch lidí nedělal legraci. Ale připomnělo mi to, že sám nakladatele nemám. A upřímně jsem věřil, že i lepší práce, než je ta moje, může zůstat ležet ladem, jak se to často stává.
Většinou mi ale psali lidé laskaví, soucitní a rozumní a nabízeli mi upřímně pomoc. Z celého srdce jsem jim za ni děkoval, ale myslel jsem si, že ji teď už přijímat nemusím.
Pravda je taková, že v obyčejné noclehárně se nikdo nemá těšit nějaké zvláštní přízni. Společná kuchyně je pro každého knihovnou, jídelnou i salonem. Za tak nízkou cenu jako čtyři pence za noc nikdo nemůže čekat lepší pohodlí. Jsme si všichni rovni a nikdo se neptá, jaká byla něčí minulost nebo co ho čeká v budoucnu. Kdo by se začal povyšovat, toho se ostatní vždycky jízlivě zeptají: „A kolik ty platíš?“ Anebo přijde nevyvratitelná poznámka, že čtyři pence jednoho jsou stejně dobré jako čtyři pence druhého. Správce musí být hodně taktní a nesmí se s žádným nocležníkem bavit moc dlouho. A nocležník si zase nesmí pokazit oblibu tím, že by se moc lísal k těm, kdo tu velí, nebo se jim svěřoval. Tihle nocležníci jsou totiž většinou nedůvěřiví a podezíraví. Bydlelo tu dost nosičů ryb z trhu v Billingsgate. Když některého z nich napomenuli kvůli nějakému přestupku, otočil se ke kamarádovi a řekl: „Na Billingsgate se tady, jak vidím, moc nehledí.“ A skoro stejně tolik tu bydlelo prodavačů novin. Když jednoho z nich takhle pokárali, poznamenal, že kdyby byl nosič ryb, nikdo by mu ten přestupek nevyčítal. Taková nálada ve Statku vládla. A to domovník znovu a znovu, skoro každý den, opakoval, že jeden člověk je stejně dobrý jako druhý a že se mezi těmi dvěma skupinami nedělá žádný rozdíl. Znal jsem tu náladu a dětskou nedůvěru a žárlivost těch poctivých chlapů. Nebylo tedy divu, že jsem se v nové situaci cítil trochu nesvůj. Koneckonců jsem byl pořád nocležník a za stejné pohodlí jsem neplatil o nic víc než oni. Přesto si nemyslím, že by moje obliba aspoň trochu utrpěla, když mi správce dal k dispozici své soukromé pokoje. Rozhodl se, že už nebudu trpět tím, že nemám pro svou práci kde být sám. A pokaždé, když jsem jeho laskavosti využil, využila toho zase správcova žena a přinesla mi teplý oběd nebo čaj, podle toho, kolik bylo hodin, abych se nemusel od práce odtrhávat a neodkládal jídlo jen proto, že chci něco dodělat.
Správce se mému úspěchu divil. A když si přečetl několik článků, musel cítit hořkost vůči těm, u kterých se za mě přimlouval. „Ano,“ řekl, „ve vašem případě musím přiznat, že jsem neuspěl. A pořád si lámu hlavu, jaké případy ti lidé vlastně považují za hodné pomoci.“ Ten muž byl v podřízeném postavení. Nesměl otevřeně říkat, co si myslí, ani na ty bohaté návštěvníky nějak tlačit. Ale když přišla řeč na Dobročinnou organizaci, pokaždé se v něm ozvala poctivá irská krev. „Byla tu slečna ta a ta,“ řekl mi jednou ráno, „a hned jsem jí vyprávěl, co jste zažil s Dobročinnou organizací. Hrozně ji to pohoršilo a teď tam šla, aby jí to vysvětlili.“ Věděl jsem, že ti lidé mají dost moci, aby se obhájili, a že mě nikdo nepozve, abych řekl, co je lež a co pravda. „Co se toho týče,“ odpověděl jsem, „ta paní se vrátí spokojená, uvidíte.“ Správce tomu tak docela nevěřil. Myslel si, že ta slečna nevěří ničemu slepě a že má neobyčejně zdravý rozum. Opravdu se ale vrátila spokojená a řekla, že podle ní jednali do jisté míry oprávněně. Správce trval na tom, že pravda má vyjít najevo, a vyptával se jí. Řekla mu, že nesmí zveřejnit, co ten spolek říká a dělá. Svoje zážitky tu vyprávím poctivě a pravdivě, myšlenku po myšlence, i když ne slovo od slova, tak jak se staly. Jako člověk, který nade všechno touží udělat na každého dobrý dojem, jsem došel k závěru, že moji práci chválili mnohem víc, než si zaslouží. Setkal jsem se totiž s autory některých těch článků a zapůsobil jsem na ně prostě a poctivě. Píšu tyhle zážitky a dobře znám lidskou povahu. Vím, že mnozí lidé řeknou: „Toho si nevšímejte, ten nemá pro nikoho a pro nic dobrého slova.“ Ale to, co tu píšu, je podle všeho, co vím a co jsem zažil, pravda. A jestli to vypadá nepravdivě a senzačně, není to moje vina. Vedl jsem jistě bezcenný, toulavý a líný život. V mládí jsem měl silný odpor k soustavné práci a v pozdějších letech jsem jí už nebyl schopný. Nikdo se neměl k tomu, aby mi pomohl na cestu ke slávě. Ale sotva jsem udělal jeden dva odvážné kroky, ujali se mě, rychle mě posílali od zastávky k zastávce a vezli mě zadarmo dál, než jsem čekal.
Dům k pronájmu
Smůla, která se mi v minulosti tak držela v patách, mě zřejmě nechtěla pustit bez dalšího škrábnutí. Na příjemných procházkách po rodném městě mi padl do oka krásný dům. Stál prázdný ve čtvrti tak tiché, že se zdálo, jako by byly prázdné i všechny okolní domy. Už jen jméno ulice, Woodland Road, tedy Lesní cesta, znělo jako adresa pro básníka. Byla to čtyřpodlažní vila nahoře na kopcovité ulici. Za jasného dne bez mlhy odtamtud bylo vidět, jak se řeka Severn setkává s Bristolským kanálem. A když se člověk podíval na druhou stranu, viděl celé město a neslyšel z něj ani jeden z jeho mnoha hlasů. Bohužel jsem po tom domě zatoužil jako nájemník. Myslel jsem si, že jediný pohled z horního okna za jasného letního rána mi dá víc radosti než čtení mnoha knih. I teď v zimě působil teple a útulně, se stálezelenými keři a s břečťanem na zdech. Před oknem v přízemí stál vysoký, rozložitý růžový keř. Představoval jsem si, jak ostýchavé červené růže nahlížejí dovnitř, jako by se divily, že jim neudělám radost a nevyjdu ven. Na skalce se zelenaly listy petrklíčů a jeden žlutý kvítek tam pořád stál, zvadlý a ohnutý, i v tomhle posledním listopadovém týdnu. Byla tam i jabloň a hrušeň, takže před domem byl park i sad zároveň. Na zahradu denně létali kosi, červenky a drozdi a myslím, že blíž k městu už se neodvážili. Chybělo jen pár doteků jara a byla by tu stinná zákoutí a olistěné větve, kde by ptáci zpívali, nikoho by neviděli a nikdo by neviděl je. Myslel jsem, že tak krásné místo nezůstane dlouho prázdné, a hned jsem si o něj požádal. Doporučil mě můj někdejší mistr, u kterého jsem se vyučil. Kdybych byl věděl, že ten dům je pořád prázdný a že se tam lidé stěhují a zakrátko zase odcházejí, určitě bych s nastěhováním tak nespěchal, ať byl kraj kolem jakkoli krásný. Nestrašili tam duchové ani zvířata. Strašila tam majitelka, která bydlela ve vedlejším domě. Tu paní jsem tehdy neviděl a neviděl jsem ji ani dodnes, protože dům za mě na mé jméno najal někdo z rodiny. Kdybych to vyřizoval sám a měl příležitost vidět majitelce do tváře, asi bych po tom domě nezatoužil. A kdybych dobře odhadl lidskou povahu, ušetřil bych si peníze i zklamání, které mělo přijít. Ale dům byl můj a dostal jsem klíč, který mi ho otevřel i s jeho zajímavou zahradou.
Týden jsem se poflakoval po městě a s velkou chutí jsem každému líčil, jak krásný bude můj budoucí domov. Trochu mě ale překvapilo, jak nepříznivě lidé ty novinky přijímali. „Kdo je majitelka?“ zeptal se jeden. „Je to paní S.,“ odpověděl jsem. „Bydlí vedle.“ „To je velká smůla,“ řekl ten člověk, „že majitelka bydlí vedle.“ „Každý ať si dělá, jak chce,“ řekl jiný, „ale já bych ani ve snu nebydlel vedle své domácí.“ „Cože?“ vykřikla další. „Majitelka bydlí vedle? No to je ale škoda.“ Ta poslední kritička byla vážená manželka obchodníka na odpočinku a její domácí s ní byla už řadu let spokojená. Přesto mě ty řeči hodně pobavily. Trochu zlomyslně jsem si myslel, že ti lidé nejsou tak úctyhodní, jak vypadají, a že by pod bedlivým dohledem nějaké puntičkářky bydlet nesměli. Moje domácí, říkal jsem si, ať je jakkoli bedlivá, se do ničeho nemůže míchat bez důvodu. Kvůli mému studiu bude v domě muset být velký klid. A hluk, který se nesmí dostat ani ke mně ve stejném domě, se určitě nedostane ani do domu vedle.
Přišel ten velký den a já jsem shromáždil svou malou rodinu. Jedna z nich přišla ze svých dvou pokojíků a byla moc ráda, že může bydlet se mnou, což by jinak nešlo. Konečně jsme se nastěhovali a hned jsme začali rovnat nábytek a zabydlovat se. Druhý den jsem se pustil do práce naplno, protože jsem byl několik týdnů nesvůj a necítil se dobře. Když jsem ten druhý den sešel dolů k obědu, dozvěděl jsem se, že už tu byla majitelka. Přišla říct, že nesouhlasí s tím, abychom chovali zvířata. Když jí řekli, že nic takového nemáme v úmyslu, odpověděla, že si to tedy myslela, protože máme dřevo. A že je rozhodně proti jakýmkoli zvířatům kromě těch, která se dají chovat v domě. Tím dřevem, které vzbudilo všechno to podezření, byla jen tyč na prádlo a tři police, které jsme ještě neodnesli z místa, kam jsme je postavili. Tomu neoprávněnému vměšování jsem se srdečně zasmál, ale ženská část rodiny se tím hodně urazila.
Třetí den jsem pokračoval v práci a ostatní zase zařizovali ten velký dům, aby byl pohodlný. Jedna z nich byla venku, stříhala stálezelené keře a měla radost z naší zahrady, napůl sadu a napůl parku. Čtvrtý den totéž, a tak den za dnem, dokud nepřišel čas zaplatit nájem. Bylo to poprvé, co jsem se o své záležitosti staral sám. Když přišel výběrčí, připadalo mi správné, abych se aspoň při prvním placení nájmu ukázal sám, když je dům napsaný na mě. Potom by to mohli vyřizovat ostatní. Zaplatil jsem nájem, devět šilinků a šest pencí. Ten dům byl, jak jsem řekl, krásná velká vila a klidně by stál za patnáct nebo šestnáct šilinků týdně. Že za něj chtějí tak málo, byla záhada, ve které by každý rozumný člověk něco zavětřil. Výběrčí mi pak dal knížku, kde byl nájem zapsaný na můj účet. Potom mi podal dopis, který prý poslali z kanceláře. Ani ve snu mě nenapadlo, co v něm stojí. Otevřel jsem ho hned na místě a ke svému úžasu jsem zjistil, že je to výpověď. Do týdne od toho dne jsme se měli vystěhovat, na příkaz jejích advokátů, pánů H. a B. Ta výpověď byla tvrdá rána, protože jsme do té doby ještě nebyli zabydlení a jen jsme se těšili na pohodlí, které teprve mělo přijít. „Kdo nebo co té paní vlastně vadí?“ zeptal jsem se trochu hořce výběrčího. „Potřebuji pro svou práci naprostý klid, a co jsem za minulý týden udělal, dokazuje, že jsem ho měl. Co tedy mohlo vyrušit majitelku, když to nevyrušilo mě při práci? Nutit člověka, aby nesl náklady a hlavně starosti se stěhováním dvakrát během pár dní, by se nemělo bez řádného uvážení a bez jasného důvodu.“ Výběrčí ale o té věci nic nevěděl, nebo dělal, že neví. Nechal mě stát ve dveřích a já jsem cítil větší stud a ponížení než kdy předtím. Nezbývalo nic jiného než co nejdřív zase všechno sbalit a hledat nové bydlení. Po dlouhém shánění jsme ho našli.
Pomyslete, že jsem prožil třicet pět let a nevěděl, jak hloupé a nerozumné je bydlet vedle své domácí! Jenže tahle domácí je podivínka a může si dovolit být nezávislá. Opravdu věřím, že by neprodala dům ani za dvojnásobek ceny, kdyby si myslela, že kupec neumí se svým majetkem zacházet. Její dům je častěji prázdný než pronajatý, jak mi později řekli, protože ani ti nejslušnější lidé vedle ní bydlet nemůžou. Zdá se, že je to tak. Ten dům byl ještě několik týdnů po mém odchodu prázdný, i když nájem byl nerozumně nízký a okolí tak krásné.
Ke dveřím do dvora chodila každé ráno červenka a my jsme ji krmili. Možná jsme ten čas, který jsme strávili s červenkou, měli radši věnovat tomu, abychom si naklonili majitelku.
Jaká škoda, že taková podivínka má moc přijmout lidi do nájmu na pár dní a pak je bez varování a bez jasného důvodu vyhodit. A jakou žeň musejí mít z jejích rozmarů její advokáti. Dokonce se mi pak ozvali a chtěli po mně nájem za další týden, a to po všech výdajích za stěhování nahoru na vysoký kopec a zase dolů. Ten jsem dodnes nezaplatil. Advokát, který by spravoval záležitosti půl tuctu takových klientek, by byl jistě šťastný člověk. Mohl by ze svých výdělků oblékat ženu a dcery do hedvábí a dát synům to nejlepší vzdělání. Řekli mi, že je to hluboce zbožná žena. I když si tedy v duchu řekla: „Tihle lidé v mé vile bydlet za nic na světě nebudou,“ jistě se modlila, aby nám bylo připraveno místo v mnoha příbytcích tam nahoře.
Tahle kapitola si své místo zaslouží už kvůli životní moudrosti, kterou obsahují prostá slova: „Nikdy nebydli vedle své domácí nebo svého domácího.“ Ta by si zasloužila stát se příslovím. Mnozí lidé možná budou mít to varování za zbytečné. Ale ta rada se může hodit chudým pocestným, jako jsem já, kteří už mají toulání dost a chtěli by se usadit a dožít v klidu a pokoji.
Takový byl můj život. Kroužil neviděn a nepovšimnut jako temná planeta mezi zářícími a nakonec vyslal pár vlastních paprsků, aby ukázal, kde je. Mnozí je přijali laskavě a jen pár lidí proti nim něco mělo. Mezi těmi pár byla i moje bývalá domácí.
Možná některé lidi soudím špatně. Ale svou zkušenost s nimi jsem popsal bez přehánění a věci jsem vylíčil přesně tak, jak se staly, pokud mi paměť sloužila. Nijak jsem netajil vděčnost k těm, kdo se ke mně zachovali přátelsky, a ze všech sil jsem se snažil skrýt hořkost vůči nepřátelům. Jestli se mi to druhé nepovedlo, lituji toho. Ale jestli se mi nepovedlo to první, mrzí mě to ještě víc a upřímněji. Jestli jsem v některých věcech působil jako nevědomý, nepovažuji to za hřích, protože jsem byl bez předsudků. A předsudek je přece jediná nevědomost, kterou lze poctivě nazvat hříchem.
To byly moje zážitky. A když jsem nevynechal trápení, které jsem si způsobil sám a za které nemohl nikdo jiný než já, proč bych měl mlčet o druhých, kterým přičítám ještě hořčí chvíle? Lidem nelze vyčítat, že pochybují, ale jen to, že se nesnaží dobrat pravdy. Ať lidé z vyšších vrstev o pravdivosti některých věcí pochybují sebevíc, mám jednu útěchu. Nejeden chudák nemá talent ani prostředky, aby své zážitky zveřejnil. Ale ví, že to, co jsem napsal, je pravda. Je to jen malá útěcha, protože takový člověk může jen trpět, a ne mě podpořit. Proti silnějším nic nezmůže.
O textu
- Autobiografie supertuláka – 23. Dům k pronájmu (The Autobiography of a Super-Tramp (1908) – Chapter XXXIII: Success; Chapter XXXIV: A House to Let) – William Henry Davies
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




