Bankovka na milion liber – 1. Hruška v blátě

Bankovka na milion liber

Na moři a v Londýně

Když mi bylo dvacet sedm let, pracoval jsem v San Franciscu jako písař u makléře, který obchodoval s akciemi dolů. Ve všech podrobnostech obchodu s akciemi jsem se vyznal jako odborník. Byl jsem na světě sám a neměl jsem se o co opřít, jen o vlastní rozum a čisté jméno. Ty dva mi ale pomalu otevíraly cestu k budoucímu štěstí a já byl s tou vyhlídkou spokojený.

V sobotu po odpolední burze patřil můj čas mně a já ho obvykle trávil na malé plachetnici v zátoce. Jednoho dne jsem se odvážil příliš daleko a proud mě odnesl na otevřené moře. Právě když se snášela noc a naděje už skoro zmizela, vylovila mě malá dvoustěžňová loď, která plula do Londýna. Byla to dlouhá a bouřlivá plavba a za převoz jsem musel bez platu pracovat jako obyčejný námořník. Když jsem v Londýně vystoupil na břeh, měl jsem šaty roztrhané a ošuntělé a v kapse jediný dolar. Ten mě živil a dal mi střechu nad hlavou na čtyřiadvacet hodin. Dalších čtyřiadvacet hodin jsem byl bez jídla i bez střechy.

Druhý den kolem desáté dopoledne jsem se otrhaný a hladový vlekl ulicí Portland Place. Kolem šlo dítě, které za ruku táhla chůva, a to dítě hodilo do stoky krásnou velkou šťavnatou hrušku, jen jednou nakousnutou. Samozřejmě jsem se zastavil a upřel na ten zablácený poklad toužebný pohled. Sbíhaly se mi sliny, žaludek po ní volal a celé moje tělo o ni prosilo. Jenže pokaždé, když jsem se k ní pohnul, zachytilo můj úmysl oko nějakého kolemjdoucího. Já se pak samozřejmě narovnal, tvářil se lhostejně a dělal, že jsem na žádnou hrušku vůbec nemyslel. Opakovalo se to znovu a znovu a hrušku jsem ne a ne dostat. Už jsem byl tak zoufalý, že jsem chtěl překonat všechen stud a popadnout ji, když se za mnou otevřelo okno a z něj promluvil nějaký pán:

„Pojďte sem dál, prosím.“

Dva staří pánové a jejich sázka

Pustil mě dovnitř nádherně vystrojený sluha a uvedl mě do přepychového pokoje, kde seděli dva starší pánové. Sluhu poslali pryč a mě vyzvali, abych se posadil. Právě dosnídali a pohled na zbytky snídaně mě málem přemohl. V přítomnosti toho jídla jsem se sotva dokázal soustředit. Nikdo mi však nenabídl, abych ochutnal, a tak jsem své trápení musel snášet, jak se dalo.

Krátce předtím se tu stalo něco, o čem jsem se dozvěděl až o mnoho dní později, ale povím vám to hned teď. Ti dva staří bratři se před pár dny docela ostře pohádali. Nakonec se dohodli, že spor rozhodnou sázkou, protože tak Angličané řeší úplně všechno.

Jistě si vzpomínáte, že Anglická banka kdysi vydala dvě bankovky, každou v hodnotě milionu liber, pro zvláštní účel, který souvisel s jakýmsi státním obchodem s cizí zemí. Z nějakého důvodu byla použita a zrušena jen jedna z nich. Druhá dosud ležela v trezorech banky. Bratři se tak při povídání dostali k otázce, jaký osud by potkal naprosto poctivého a chytrého cizince, kdyby ho vypustili do Londýna bez jediného přítele. Neměl by žádné jiné peníze než tu milionovou bankovku a nijak by nedokázal vysvětlit, jak k ní přišel. Bratr A tvrdil, že by umřel hlady. Bratr B tvrdil, že ne. Bratr A namítal, že by ji nemohl nabídnout v bance ani nikde jinde, protože by ho na místě zatkli. Tak se přeli dál, až bratr B prohlásil, že se vsadí o dvacet tisíc liber, že ten člověk s tím milionem vydrží třicet dní a ještě se nedostane do vězení. Bratr A sázku přijal. Bratr B zašel do banky a tu bankovku koupil. Typický Angličan, víte, odvaha až do morku kostí. Potom nadiktoval dopis, který jeden z jeho úředníků napsal krásným oblým písmem. A pak ti dva bratři celý den seděli u okna a vyhlíželi toho pravého člověka, kterému by ho mohli dát.

Viděli projít spoustu poctivých tváří, které nebyly dost chytré. Spoustu chytrých, které nebyly dost poctivé. A spoustu takových, které byly obojí, jenže jejich majitelé nebyli dost chudí, a když chudí byli, nebyli to cizinci. Vždycky byla nějaká vada, dokud jsem nepřišel já. Shodli se, že já splňuji všechny podmínky, a tak mě zvolili jednomyslně. A teď jsem tam seděl a čekal, proč mě zavolali dovnitř. Začali se mě vyptávat na můj život a brzy znali celý můj příběh. Nakonec mi řekli, že se jim pro jejich účel hodím. Odpověděl jsem, že mě to upřímně těší, a zeptal jsem se, o jaký účel jde. Jeden z nich mi pak podal obálku a řekl, že vysvětlení najdu uvnitř. Chtěl jsem ji otevřít, ale on řekl, že ne. Mám si ji odnést domů, pozorně si ji prohlédnout a nejednat ukvapeně ani bez rozmyslu. Byl jsem zmatený a chtěl jsem o věci ještě trochu mluvit, ale oni ne. A tak jsem se rozloučil. Cítil jsem se dotčený a uražený, že si ze mě zřejmě udělali terč nějakého žertu. Musel jsem to ale spolknout, protože jsem nebyl v situaci, abych se bohatým a mocným lidem bránil.

Obálka a hostinský

Teď bych už tu hrušku sebral a snědl před celým světem, ale byla pryč. O tu jsem tedy kvůli té nešťastné záležitosti přišel a pomyšlení na to mě vůči těm pánům nijak neobměkčilo. Jakmile jsem jejich dům ztratil z dohledu, otevřel jsem obálku a uviděl, že jsou v ní peníze! Můj názor na ty lidi se změnil, to vám povím! Neztratil jsem ani okamžik. Strčil jsem dopis i peníze do kapsy u vesty a uháněl do nejbližší levné jídelny. No, to jsem se tedy najedl! Když už jsem konečně nemohl do sebe dostat ani sousto, vytáhl jsem peníze a rozložil je. Jeden pohled, a málem jsem omdlel. Pět milionů dolarů! Ta částka mi zatočila hlavou.

Musel jsem tam sedět ohromeně a mrkat na tu bankovku dobrou minutu, než jsem se pořádně vzpamatoval. První, čeho jsem si pak všiml, byl hostinský. Upíral oči na bankovku a stál jako zkamenělý. Celým tělem i duší se jí klaněl, ale vypadal, jako by nemohl hnout rukou ani nohou. Hned jsem pochopil, co dělat, a udělal jsem jedinou rozumnou věc, která se dala udělat. Podal jsem mu bankovku a ledabyle řekl:

„Vraťte mi, prosím.“

Teprve to ho přivedlo k sobě. Tisíckrát se omlouval, že bankovku nemůže rozměnit, a já ho nedokázal přimět, aby se jí dotkl. Chtěl se na ni dívat a dívat se na ni pořád dál. Jako by se jí nemohl nabažit a utišit žízeň svých očí, ale dotknout se jí bál, jako by to byla věc příliš svatá pro obyčejné smrtelné ruce. Řekl jsem:

„Je mi líto, jestli vám to působí potíže, ale musím trvat na svém. Rozměňte mi ji, prosím. Nic jiného u sebe nemám.“

On ale řekl, že na tom nezáleží. Rád počká s tou maličkostí na jindy. Namítl jsem, že tudy možná dlouho nepůjdu. On však řekl, že to nevadí, že počká. A navíc že si u něj můžu vzít, cokoli budu chtít, kdykoli se mi zachce, a nechat si účet běžet, jak dlouho se mi bude líbit. Prý doufá, že se nebude bát věřit tak bohatému pánovi, jen proto, že je to veselá povaha a rád si z lidí tropí žerty tím, jak se obléká. To už vcházel další host a hostinský mi naznačil, abych tu obludu schoval. Pak se mi klaněl celou cestu až ke dveřím. Já se vydal rovnou k tomu domu a k těm bratrům, abych napravil omyl, který se stal, dřív než mě začne hledat policie a pomůže mi s tím sama. Byl jsem dost nervózní, vlastně dost vyděšený, i když jsem samozřejmě za nic nemohl. Znal jsem ale lidi dost dobře. Věděl jsem, že když zjistí, že dali tulákovi bankovku na milion liber, když si mysleli, že mu dávají jednu libru, zuří na něj. Místo aby se zlobili na vlastní krátkozrakost, jak by měli. Když jsem se blížil k domu, moje rozrušení začalo opadat. Všude byl klid a to mě ujistilo, že omyl ještě nikdo neodhalil. Zazvonil jsem. Otevřel tentýž sluha. Zeptal jsem se po těch pánech.

Pánové odjeli

„Odjeli.“ Řekl to tím povýšeným, chladným způsobem, jaký mají lidé jeho řemesla.

„Odjeli? Kam?“

„Na cesty.“

„Ale kam?“

„Myslím, že na pevninu.“

„Na pevninu?“

„Ano, pane.“

„Kudy? Jakou cestou?“

„To nedovedu říct, pane.“

„Kdy se vrátí?“

„Za měsíc, říkali.“

„Za měsíc! To je hrozné! Poraďte mi aspoň, jak jim poslat zprávu. Je to nesmírně důležité.“

„To opravdu nemůžu. Nemám tušení, kam jeli, pane.“

„Pak musím mluvit s někým z rodiny.“

„Rodina je taky pryč. Už měsíce je v cizině, myslím, že v Egyptě a v Indii.“

„Člověče, stal se obrovský omyl. Do večera se vrátí. Vyřídíte jim, že jsem tu byl a že budu chodit tak dlouho, dokud se všechno neurovná? A že se nemusí bát?“

„Vyřídím jim to, pokud se vrátí, ale nečekám je. Říkali, že sem do hodiny přijdete a budete se vyptávat. Mám vám ale vyřídit, že je všechno v pořádku. Budou tu včas a budou vás čekat.“

Musel jsem to tedy vzdát a odejít. Jaká to byla hádanka! Myslel jsem, že přijdu o rozum. Budou tu „včas“. Co to mohlo znamenat? Aha, to možná vysvětlí ten dopis. Na dopis jsem úplně zapomněl. Vytáhl jsem ho a přečetl. Stálo v něm tohle:

„Jste chytrý a poctivý člověk, jak je vidět z vaší tváře. Předpokládáme, že jste chudý a cizinec. V obálce najdete jistou částku peněz. Půjčujeme vám ji na třicet dní bez úroku. Po uplynutí té doby se ohlaste v tomto domě. Vsadil jsem se o vás. Jestli sázku vyhraju, dostanete jakékoli místo, které mohu dát. Tedy takové, o kterém dokážete, že mu rozumíte a že na ně stačíte.“

Žádný podpis, žádná adresa, žádné datum.

Rozvaha na lavičce v parku

Tak to jsem se tedy zamotal! Vy víte, co tomu všemu předcházelo, ale já to nevěděl. Byla to pro mě jen hluboká a temná hádanka. Neměl jsem ani tušení, o jakou hru jde, ani jestli mi chtějí ublížit, nebo prokázat laskavost. Šel jsem do parku, sedl si a snažil se to promyslet a uvážit, co bych měl nejlépe udělat.

Po hodině se moje úvahy ustálily v tento závěr.

Možná to ti pánové se mnou myslí dobře, možná zle. To se rozhodnout nedá, nechme to být. Mají za lubem nějakou hru nebo plán nebo pokus. Co to je, se zjistit nedá, nechme to být. Je tu sázka o mě. Jaká, se zjistit nedá, nechme to být. Tím jsou vyřízené neznámé veličiny. Zbytek věci je hmatatelný a pevný a dá se s jistotou roztřídit a označit. Kdybych požádal Anglickou banku, aby bankovku připsala na účet člověka, kterému patří, udělají to, protože ho znají, i když já ne. Zeptají se mě ale, jak jsem k ní přišel. Když řeknu pravdu, zavřou mě pochopitelně do blázince, a když budu lhát, skončím ve vězení. Stejně by to dopadlo, kdybych chtěl bankovku uložit kdekoli jinde nebo si na ni vypůjčit. Chtě nechtě musím to obrovské břemeno nosit s sebou, dokud se ti pánové nevrátí. Je mi k ničemu, jako hrst popela, a přesto ji musím opatrovat a hlídat, zatímco budu žebrat o živobytí. Ani kdybych chtěl, nemohl bych ji nikomu darovat. Žádný poctivý občan ani lupič by si ji nevzal ani na ni nesáhl za nic na světě. Ti bratři jsou v bezpečí. I kdybych jejich bankovku ztratil nebo spálil, pořád jsou v bezpečí, protože ji mohou dát zablokovat a banka jim škodu nahradí. Já ale zatím musím měsíc trpět bez mzdy a bez zisku. Ledaže pomůžu vyhrát tu sázku, ať je jakákoli, a dostanu slíbené místo. To bych dostat chtěl. Lidé jejich druhu mají k rozdávání místa, která stojí za to.

Krejčí a jeho úsměv

Začal jsem o tom místě hodně přemýšlet. Moje naděje stoupaly vysoko. Plat bude bezpochyby velký. Začne za měsíc a potom už budu mít vyhráno. Brzy jsem se cítil skvěle. To už jsem zase chodil ulicemi. Pohled na krejčovskou dílnu ve mně probudil prudkou touhu svléknout ty hadry a zase se slušně obléknout. Mohl jsem si to dovolit? Ne. Neměl jsem na světě nic než milion liber. Přinutil jsem se tedy jít dál. Brzy jsem se ale zase přistihl, že jsem se vrátil. To pokušení mě krutě pronásledovalo. Během toho statečného zápasu jsem kolem té dílny musel projít tam a zpátky šestkrát. Nakonec jsem povolil, nedalo se nic dělat. Zeptal jsem se, jestli nemají nějaký oblek, který zákazníkovi nepadl a zůstal jim na krku. Člověk, kterého jsem oslovil, kývl hlavou k jinému člověku a neodpověděl mi. Šel jsem k tomu, na koho ukázal, a ten mi hlavou ukázal na dalšího, beze slova. Šel jsem k němu a on řekl:

„Hned se vám budu věnovat.“

Počkal jsem, až dodělá, co dělal. Pak mě odvedl do zadní místnosti, prohrabal hromadu odložených obleků a vybral pro mě ten nejubožejší. Oblékl jsem si ho. Neseděl mi a nebyl nijak hezký, ale byl nový a já ho moc chtěl. Nic jsem mu tedy nevytýkal a jen jsem trochu nesměle řekl:

„Velmi byste mi vyhověl, kdybyste s penězi pár dní počkal. Nemám u sebe drobné.“

Ten člověk nasadil nanejvýš posměšný výraz a řekl:

„Ach tak, vy nemáte? No, to jsem samozřejmě ani nečekal. U pánů, jako jste vy, bych čekal jedině velké peníze.“

To mě dopálilo a řekl jsem:

„Příteli, cizího člověka byste neměl vždycky soudit podle šatů. Na ten oblek docela dobře mám. Jen jsem vám nechtěl přidělávat práci s rozměňováním velké bankovky.“

To ho trochu zkrotilo a řekl, i když pořád ještě dost povýšeně:

„Nemyslel jsem to nijak zle. Ale když už si tu vyčítáme, mohl bych říct, že vám nepříslušelo hned usuzovat, že nedokážeme rozměnit bankovku, kterou snad zrovna nosíte u sebe. Naopak, dokážeme.“

Podal jsem mu bankovku a řekl:

„No dobře, tak se omlouvám.“

Převzal ji s úsměvem. S jedním z těch velkých úsměvů, které se rozlijí po celé tváři a mají v sobě záhyby a vrásky a spirály. Vypadají jako místo, kam jste hodili cihlu do rybníka. A když na bankovku pohlédl, ten úsměv ztuhl na kámen a zežloutl. Vypadal jako ty zvlněné, červovité proudy lávy, které najdete ztvrdlé na plošinkách na úbočí Vesuvu. Nikdy předtím jsem neviděl, aby někomu úsměv takhle zamrzl a zůstal navěky. Ten člověk tam stál, držel bankovku a tvářil se takhle. Pak přispěchal majitel podívat se, co se děje, a čile řekl:

„Copak, copak? Co se stalo? Co je potřeba?“

Řekl jsem: „Nic se nestalo. Čekám, až mi vrátíte.“

„No tak, no tak, vrať pánovi, Tode, vrať mu.“

Tod odsekl: „Vrať mu! To se lehko řekne, pane. Ale podívejte se sám na tu bankovku.“

Oblek po knížeti

Majitel se podíval, tiše a výmluvně hvízdl a vrhl se k hromadě odložených šatů. Začal je přehazovat sem a tam a celou dobu rozčileně mluvil, jako by sám k sobě:

„Prodat výstřednímu milionáři takový nemožný oblek! Tod je hlupák, rozený hlupák. Pořád něco takového vyvádí. Odežene odsud každého milionáře, protože nepozná milionáře od tuláka a nikdy nepoznal. Á, tady je to, co hledám. Svlékněte to prosím ze sebe, pane, a hoďte to do ohně. Prokažte mi tu laskavost a oblékněte si tuhle košili a tenhle oblek. To je přesně ono, přesně ono. Prosté, bohaté, skromné a úplně po vévodsku elegantní. Šité na zakázku pro cizího knížete. Možná ho znáte, pane, Jeho Jasnost hospodář z Halifaxu. Musel nám ho tu nechat a vzít si smuteční oblek, protože jeho matka měla umřít. Což se nakonec nestalo. Ale to nic, nemůžeme mít všechno vždycky tak, jak my… totiž jak oni… tak! Kalhoty v pořádku, padnou vám jako ulité, pane. Teď vesta. Aha, zase přesně! A teď kabát. Panečku! No podívejte se! Dokonalé, celé to je dokonalé! Takový triumf jsem za celý život neviděl.“

Vyjádřil jsem svou spokojenost.

„Máte pravdu, pane, máte pravdu. Pro tuto chvíli to ujde, to musím uznat. Ale počkejte, až uvidíte, co vám ušijeme na míru. Tak, Tode, knihu a pero, do práce. Délka nohy osmdesát jedna centimetrů…“ A tak dál. Než jsem stačil říct slovo, vzal mi míru a objednával společenské obleky, vycházkové obleky, košile a všechno možné. Když jsem se dostal ke slovu, řekl jsem:

„Ale můj milý pane, nemůžu si to všechno objednat, ledaže byste mohl čekat donekonečna. Nebo mi tu bankovku rozměnit.“

„Donekonečna! To je slabé slovo, pane, slabé slovo. Navěky, to je to pravé slovo, pane. Tode, ať se to všechno udělá co nejrychleji a pošle pánovi na adresu bez jakéhokoli zdržování. Menší zákazníci ať počkají. Zapiš pánovu adresu a…“

„Budu se stěhovat. Zastavím se tu a novou adresu vám nechám.“

„Máte pravdu, pane, máte pravdu. Okamžik, dovolte, ať vás vyprovodím, pane. Tak. Přeji dobrý den, pane, dobrý den.“

Slavný milionář s bankovkou ve vestě

No, nevidíte, co se muselo stát? Docela přirozeně jsem začal kupovat všechno, co jsem chtěl, a žádat, aby mi vrátili. Do týdne jsem měl přepychově všechno, co člověk potřebuje k pohodlí i k luxusu. Bydlel jsem v drahém soukromém hotelu na náměstí Hanover Square. Obědval a večeřel jsem tam, ale na snídaně jsem věrně chodil do Harrisovy skromné jídelny, kde jsem se díky své milionové bankovce poprvé najedl. Udělal jsem z Harrise boháče. Po celém městě se rozneslo, že ten cizí podivín, co nosí v kapse u vesty bankovky na milion liber, je patronem toho podniku. To stačilo. Z chudého, zápasícího podniku, který žil z ruky do úst, se stal slavný podnik přecpaný hosty. Harris byl tak vděčný, že mi vnucoval půjčky a nedal se odbýt. A tak jsem já, nuzák, měl peníze na utrácení a žil jako boháči a velcí páni. Tušil jsem, že dřív nebo později přijde krach, ale už jsem v tom byl a musel jsem buď přeplavat na druhý břeh, nebo se utopit. Víte, byla tu právě ta hrozba blížící se pohromy. Ta dávala vážnou, střízlivou, ano, tragickou stránku stavu věcí, který by byl jinak jen směšný. V noci, ve tmě, byla ta tragická stránka vždycky v popředí, varovala a hrozila. Sténal jsem a převaloval se a spánek se hledal těžko. Ale ve veselém denním světle tragická stránka zbledla a zmizela. Vznášel jsem se, byl jsem šťastný až k závrati, dalo by se říct až k opojení.

A bylo to přirozené, protože jsem se stal jednou z nejznámějších postav hlavního města světa. Popletlo mi to hlavu, a ne jen trochu, ale dost. Nemohli jste vzít do ruky žádné noviny, anglické, skotské ani irské, abyste v nich nenašli jednu nebo víc zmínek o „milionáři s bankovkou ve vestě“ a o tom, co zas udělal a řekl. Zpočátku jsem byl ve společenské rubrice úplně dole. Pak mě uváděli nad rytíři, potom nad baronety, potom nad barony a tak dál a dál. Stoupal jsem vytrvale, jak rostla moje proslulost, až jsem dosáhl nejvyšší možné výšky. Tam jsem zůstal a měl jsem přednost před všemi vévody, kteří nebyli královské krve, a před všemi duchovními kromě arcibiskupa z Canterbury, nejvyššího církevního hodnostáře Anglie. Ale pozor, to ještě nebyla sláva. Zatím jsem dosáhl jen proslulosti. Pak přišel vrcholný úder, takové pasování na rytíře, chcete-li. Ten jediným rázem proměnil pomíjivou strusku proslulosti v trvalé zlato slávy: humoristický časopis Punch si mě nakreslil v karikatuře! Ano, teď jsem byl hotový muž, moje místo bylo upevněné. Mohli si ze mě dál dělat legraci, ale uctivě, ne bujaře, ne hrubě. Mohli se na mě usmívat, ale ne se mi smát. Ta doba už minula. Punch mě nakreslil celého otrhaného, jak smlouvám s jedním z hlídačů v historických uniformách o koupi londýnského Toweru. No, umíte si představit, jak bylo mladíkovi, kterého si nikdy předtím nikdo nevšiml. A teď najednou nemohl říct nic, co by se hned nešířilo a neopakovalo všude. Nemohl vyjít ven, aby pořád neslyšel, jak si lidé od úst k ústům podávají: „Tamhle jde, to je on!“ Nemohl snídat, aby se na něj nedíval dav. Nemohl se ukázat v lóži opery, aby na něj nemířila tisícovka divadelních kukátek. Inu, celý den jsem se koupal ve slávě, tak to zkrátka bylo.

Starý přítel mého otce

Víte, dokonce jsem si nechal ty staré hadry a čas od času jsem v nich vyšel ven. Abych zase zažil ten starý požitek: koupit nějakou drobnost, nechat se urazit a pak posměváčka na místě složit tou milionovou bankovkou. To jsem ale dlouho dělat nemohl. Obrázkové časopisy ten můj úbor tak proslavily, že když jsem v něm vyšel, hned mě poznali a šel za mnou dav. A když jsem chtěl něco koupit, nabídl mi obchodník celý obchod na dluh, dřív než jsem na něj stačil vytáhnout svou bankovku.

Asi desátý den své slávy jsem šel splnit povinnost vůči své vlajce a vzdát úctu americkému vyslanci. Přijal mě s nadšením, jaké se v mém případě slušelo. Vyčinil mi, že jsem svou povinnost splnil tak pozdě. Řekl, že mi odpustí jedině tehdy, když večer na jeho večírku obsadím místo, které se uvolnilo, protože jeden z hostů onemocněl. Řekl jsem, že přijdu, a dali jsme se do řeči. Ukázalo se, že on a můj otec byli v dětství spolužáci, později spolu studovali na univerzitě v Yale a až do otcovy smrti byli vřelí přátelé. A tak mi uložil, abych u něj trávil všechen volný čas, který budu mít. Samozřejmě jsem byl velmi ochotný.

Vlastně jsem byl víc než ochotný, byl jsem rád. Až přijde krach, mohl by mě nějak zachránit před úplnou zkázou. Nevěděl jsem jak, ale možná by na něco přišel. Teď, tak pozdě, jsem se mu nemohl odvážit svěřit. Na začátku té své hrozné londýnské kariéry bych to byl udělal ochotně. Ne, teď už jsem si to nemohl dovolit. Byl jsem v tom příliš hluboko. Tedy příliš hluboko na to, abych riskoval odhalení před tak novým přítelem, i když ne tak hluboko, abych se už topil, jak jsem to viděl já. Protože víte, při všem tom půjčování jsem se pečlivě držel v mezích svých prostředků. Myslím v mezích svého platu. Samozřejmě jsem nemohl vědět, jaký ten plat bude. Měl jsem ale dost dobrý základ pro odhad. Kdybych totiž sázku vyhrál, mohl jsem si vybrat jakékoli místo, které ten bohatý starý pán může dát, pokud na ně budu stačit. A že na ně stačit budu, o tom jsem vůbec nepochyboval. A kvůli sázce jsem si starosti nedělal. Vždycky jsem měl štěstí. Můj plat jsem odhadoval na šest set až tisíc liber ročně. Řekněme šest set první rok a pak rok od roku víc, až bych prokázanými zásluhami dosáhl té horní hranice. Zatím jsem měl dluhy jen ve výši platu za první rok. Všichni mi chtěli půjčovat peníze, ale většinu jsem pod tou či onou záminkou odrazil. Takže ten dluh představoval jen tři sta liber vypůjčených peněz. Dalších tři sta liber šlo za bydlení, jídlo a nákupy. Věřil jsem, že plat za druhý rok mi vystačí na zbytek měsíce, když budu dál opatrný a šetrný, a hodlal jsem si na to dávat dobrý pozor. Až můj měsíc skončí a můj zaměstnavatel se vrátí z cest, budu zase v pořádku. Hned rozdělím plat za dva roky mezi věřitele a pustím se do práce.