Bankovka na milion liber – 2. Místo pro zetě

Bankovka na milion liber

Večírek u vyslance

Byl to krásný večírek pro čtrnáct hostů. Byli tam vévoda a vévodkyně ze Shoreditche a jejich dcera lady Anna-Gráce-Eleonora-Celesta-a-tak-dále-a-tak-dále de Bohun. Hrabě a hraběnka z Newgate, vikomt Cheapside, lord a lady Blábolilovi a několik lidí bez titulu obojího pohlaví. Dále vyslanec se ženou a dcerou a dceřina přítelkyně, která u nich byla na návštěvě. Byla to dvaadvacetiletá Angličanka jménem Portia Langhamová. Do ní jsem se zamiloval během dvou minut a ona do mě, to jsem viděl i bez brýlí. Byl tam ještě jeden host, Američan, ale to trochu předbíhám. Zatímco lidé byli ještě v salonu, brousili si chuť na večeři a chladně si prohlíželi opozdilce, sluha ohlásil:

„Pan Lloyd Hastings.“

Jakmile skončily obvyklé zdvořilosti, Hastings mě zahlédl a zamířil přímo ke mně se srdečně napřaženou rukou. Pak se ale těsně před stiskem zarazil a rozpačitě řekl:

„Promiňte, pane, myslel jsem, že vás znám.“

„Ale vždyť mě znáš, kamaráde.“

„Ne! Ty jsi ten… ten…?“

„Ta obluda s bankovkou ve vestě? Ano, opravdu. Klidně mi říkej přezdívkou, už jsem si na ni zvykl.“

„No tohle, no tohle, to je překvapení. Jednou nebo dvakrát jsem viděl tvoje jméno vedle té přezdívky. Ale ani ve snu mě nenapadlo, že bys mohl být ten Henry Adams, o kterém se píše. Vždyť to není ani šest měsíců, co jsi ve Friscu za plat psal u Blakea Hopkinse. A po nocích jsi za příplatek vysedával a pomáhal mi třídit a ověřovat listiny a čísla k rozšíření dolu Gould a Curry. A teď jsi v Londýně, jsi obrovský milionář a ohromná celebrita! To je jak z Tisíce a jedné noci. Člověče, já to vůbec nechápu, nemůžu to pobrat. Dej mi chvilku, ať se mi přestane točit hlava.“

„Víš, Lloyde, nejsi na tom o nic hůř než já. Já to taky nemůžu pobrat.“

„Panečku, to je ohromující, viď? Vždyť dneska jsou to přesně tři měsíce, co jsme spolu šli do Hornické restaurace…“

„Ne, do Jak se vede.“

„Pravda, bylo to v Jak se vede. Šli jsme tam ve dvě ráno a dali si kotletu a kávu po šesti hodinách dřiny nad těmi listinami. A já se tě snažil přemluvit, abys jel se mnou do Londýna. Nabízel jsem, že ti vyjednám dovolenou, zaplatím všechny výdaje a ještě ti něco přidám, když se mi prodej povede. A ty jsi mě nechtěl ani poslouchat. Říkal jsi, že neuspěju a že si nemůžeš dovolit vypadnout z obchodu, protože by ti trvalo strašně dlouho, než by ses po návratu domů zase zaběhl. A teď jsi tady. Jak je to všechno zvláštní! Jak to, že jsi přijel, a co tě proboha tak neuvěřitelně postrčilo?“

„Ale, náhoda. Je to dlouhý příběh, dalo by se říct román. Všechno ti to povím, ale teď ne.“

„A kdy?“

„Na konci měsíce.“

„To je ještě přes dva týdny. To je na lidskou zvědavost moc. Řekni za týden.“

„Nemůžu. Časem pochopíš proč. Ale jak ti jde obchod?“

Jeho veselost zmizela jako dech a s povzdechem řekl:

„Byl jsi pravý prorok, Hale, pravý prorok. Kéž bych sem nebyl jezdil. Nechci o tom mluvit.“

„Ale musíš. Až odsud odejdeme, půjdeš dnes přespat ke mně a všechno mi povíš.“

„Opravdu smím? Myslíš to vážně?“ Oči se mu zalily slzami.

„Ano. Chci slyšet celý ten příběh, každé slovo.“

„Jsem ti tak vděčný! Zase najít v něčím hlase a v něčích očích lidský zájem o mě a o moje věci, po tom, čím jsem si tu prošel… panečku! Za to bych padl na kolena!“

Večeře, která se nekonala

Pevně mi stiskl ruku, sebral se a pak už byl na večeři v pořádku a čilý. Jenže večeře se nekonala. Ne, stalo se to obvyklé, to, co se pořád stává v tom zlomyslném a protivném anglickém systému. Nedalo se rozhodnout, kdo má mít přednost, a tak nebyla žádná večeře. Angličané vždycky povečeří doma, než jdou na večeři k někomu jinému, protože vědí, jaké riziko podstupují. Cizince ale nikdy nikdo nevaruje, a tak klidně vejde do pasti. Tentokrát samozřejmě nikdo nepřišel zkrátka, protože jsme všichni už po večeři byli. Nikdo z nás nebyl nováček kromě Hastingse. A toho vyslanec, když ho zval, upozornil, že z ohledu na anglický zvyk žádnou večeři nechystá. Každý pán si vzal jednu dámu a v průvodu jsme sešli do jídelny, protože je zvykem dělat, jako že se jde k jídlu. Ale tam začal spor. Vévoda ze Shoreditche chtěl mít přednost a sedět v čele stolu. Tvrdil, že stojí výš než vyslanec, který zastupuje jen národ, a ne panovníka. Já ale hájil svá práva a odmítl jsem ustoupit. Ve společenské rubrice jsem stál nad všemi vévody, kteří nebyli královské krve. Řekl jsem to a žádal jsem přednost i před tímhle. Vyřešit se to samozřejmě nedalo, ať jsme se snažili sebevíc. On se nakonec (a nerozumně) začal ohánět původem a starobylostí rodu. Vychloubal se předky z dob Viléma Dobyvatele, ale já ho přebil Adamem, jehož jsem přímý potomek, jak dokazuje moje jméno Adams. On byl jen z vedlejší větve, jak dokazovalo jeho jméno a jeho nedávný normanský původ. A tak jsme se zase v průvodu vrátili do salonu a dali si svačinu vestoje. Talířek sardinek a jednu jahodu, postavíte se do hloučku a sníte to vestoje. Tady se náboženství přednosti nebere tak přísně. Dva lidé nejvyššího postavení hodí šilinkem. Kdo vyhraje, smí si jako první vzít jahodu, a kdo prohraje, dostane šilink. Pak hodí další dva, potom další dva a tak dál. Po občerstvení přinesli stolky a všichni jsme hráli karetní hru cribbage, šest pencí za hru. Angličané nikdy nehrají žádnou hru jen pro zábavu. Když nemůžou něco vyhrát nebo prohrát, a je jim jedno co z toho, hrát nebudou.

Láska u karetního stolku

Měli jsme se nádherně. Rozhodně dva z nás, slečna Langhamová a já. Byl jsem z ní tak okouzlený, že jsem nedokázal spočítat karty v ruce, jakmile jich bylo víc než pár do řady. Při cribbage se body značí kolíčky na dřevěné desce. A když jsem dorazil do cíle, vůbec jsem si toho nevšiml a začal jsem znovu po vnější řadě dírek. Pokaždé bych hru prohrál, jenže ta dívka dělala totéž, protože byla úplně ve stejném stavu jako já, chápete. A tak nikdo z nás nikdy nedohrál a ani nás nenapadlo divit se proč. Věděli jsme jen, že jsme šťastní, a nic jiného jsme vědět nechtěli a nechtěli jsme, aby nás někdo rušil. A řekl jsem jí, opravdu jsem jí to řekl, že ji miluju. A ona se, no, začervenala až po kořínky vlasů, ale líbilo se jí to. Sama to řekla. Ach, takový večer ještě nebyl! Pokaždé, když jsem posunul kolíček, přidal jsem k tomu dodatek. Pokaždé, když ona posunula kolíček, potvrdila, že ho přijala, a přitom počítala karty. Nemohl jsem ani říct „dva za kluka“, abych nedodal: „Ty dneska vypadáš tak sladce!“ A ona řekla: „Patnáct dva, patnáct čtyři, patnáct šest, a pár je osm, a osm je šestnáct… myslíš?“ A přitom vykukovala úkosem zpod řas, víte, tak sladce a šibalsky. Ach, bylo to až moc krásné!

Byl jsem k ní naprosto upřímný a poctivý. Řekl jsem jí, že nemám na světě ani cent, jen tu bankovku na milion liber, o které tolik slyšela, a že ani ta mi nepatří. To vzbudilo její zvědavost. Pak jsem ztišil hlas a vyprávěl jsem jí celý příběh od samého začátku. Div se neumlátila smíchy. Co na tom proboha našla k smíchu, jsem nechápal, ale bylo to tak. Každou půlminutu ji dostala nějaká nová podrobnost. A já musel klidně minutu a půl čekat, než se zase uklidnila. Smála se, až ji z toho bolelo celé tělo, opravdu. Nikdy jsem nic takového neviděl. Totiž nikdy jsem neviděl, že by smutný příběh, příběh o něčích trampotách, starostech a strachu, měl právě takový účinek. A tak jsem ji miloval ještě víc, protože dokázala být veselá, když nebylo z čeho. Mohl bych totiž brzy potřebovat právě takovou ženu, víte, jak to vypadalo. Samozřejmě jsem jí řekl, že budeme muset pár let počkat, než doženu svůj plat. Ale jí to nevadilo. Jen doufala, že budu s výdaji co nejopatrnější a nedovolím, aby jen trochu hrozilo, že sáhnou na náš plat za třetí rok. Pak se začala trochu strachovat. Uvažovala, jestli neděláme chybu a jestli nepočítáme s vyšším platem za první rok, než ve skutečnosti dostanu. Bylo to rozumné a trochu mi to ubralo sebedůvěry, kterou jsem předtím měl. Ale přivedlo mě to na dobrý obchodní nápad a já ho otevřeně vyslovil.

„Portie, drahá, vadilo by ti jít se mnou ten den, kdy předstoupím před ty staré pány?“

Trochu se zarazila, ale řekla:

„N-ne, jestli ti moje přítomnost dodá odvahy. Ale… myslíš, že by se to slušelo?“

„Ne, nevím, jestli by se to slušelo. Vlastně se bojím, že ne. Ale víš, tolik na tom závisí, že…“

„Tak půjdu tak jako tak, slušné neslušné.“ Řekla to s krásným a velkorysým nadšením. „Ach, budu tak šťastná, když budu vědět, že ti pomáhám.“

„Pomáháš, drahá? Vždyť to všechno uděláš ty. Jsi tak krásná a tak milá a tak okouzlující, že s tebou po boku můžu náš plat vyšroubovat tak, až ty hodné staré pány zruinuju. A oni nebudou mít to srdce se bránit.“

Panečku! To jste měli vidět, jak se jí nahrnula krev do tváří a jak jí zazářily šťastné oči!

„Ty zlý lichotníku! Není na tom ani slovo pravdy, ale stejně s tebou půjdu. Možná tě to naučí, že nemáš čekat, že se na všechno budou ostatní dívat tvýma očima.“

Rozptýlily se moje pochybnosti? Vrátila se mi sebedůvěra? Posuďte sami podle tohohle: potají jsem si na místě zvýšil plat za první rok na dvanáct set. Ale jí jsem to neřekl. Schovával jsem si to jako překvapení.

Lloydův příběh

Celou cestu domů jsem se vznášel v oblacích. Hastings mluvil a já neslyšel ani slovo. Když jsme spolu vešli do mého salonu, probral mě svým vroucím obdivem ke všemu tomu pohodlí a přepychu.

„Nech mě tu chvíli stát a dívat se, dokud se nenasytím! Panečku, to je palác, to je prostě palác! A v něm všechno, co si člověk může přát, včetně útulného ohně v krbu a připravené večeře. Henry, to mi nepřipomíná jen to, jak jsi bohatý. Připomíná mi to až do morku kostí, jak jsem chudý já, jak chudý, jak ubohý, jak poražený, rozdrcený, zničený!“

Hrom do toho! Z těch slov mě zamrazilo. Vyděsila mě, až jsem se úplně probral. Pochopil jsem, že stojím na kůrce tenké jako list papíru a pod ní je kráter sopky. Nevěděl jsem, že jsem snil. Tedy, už nějakou dobu jsem si nedovolil to vědět. Ale teď, ach jo! Hluboko v dluzích, na světě ani cent, v rukou štěstí nebo neštěstí krásné dívky a před sebou nic než plat, který možná nikdy, ach, který nikdy nebude! Ach, ach, ach, jsem ztracený, beznadějně, nic mě nezachrání!

„Henry, pouhé nepatrné drobky z tvých denních příjmů by…“

„Ach, moje denní příjmy! Tady, vypij ten horký skotský grog a vzchop se. Na tvoje zdraví! Nebo ne, ty máš hlad. Sedni si a…“

„Pro mě ani sousto, na to už nemám. Teď poslední dobou nemůžu jíst. Ale pít s tebou budu, dokud nepadnu. Tak!“

„Sklenku za sklenku, jsem s tebou! Připraven! Do toho! A teď, Lloyde, vyprávěj svůj příběh, zatímco budu míchat další.“

„Vyprávět? Cože, znovu?“

„Znovu? Jak to myslíš?“

„No, myslím, jestli ho chceš slyšet ještě jednou.“

„Jestli ho chci slyšet ještě jednou? To je hádanka. Počkej, už nepij. Nepotřebuješ to.“

„Poslyš, Henry, ty mě děsíš. Copak jsem ti celý příběh nevyprávěl cestou sem?“

„Ty?“

„Ano, já.“

„Ať se propadnu, jestli jsem z něj slyšel jediné slovo.“

„Henry, to je vážná věc. Trápí mě to. Co sis to vzal tam u vyslance?“

Pak mi to všechno došlo a přiznal jsem se jako chlap.

„Vzal jsem si do zajetí nejdražší dívku na světě!“

Zachráním tě, Lloyde

Tu se ke mně vrhl a tiskli jsme si ruce a tiskli a tiskli, až nás bolely. A vůbec mi nevyčítal, že jsem neslyšel ani slovo z příběhu, který trval celých pět kilometrů cesty. Prostě se posadil jako ten trpělivý dobrák, kterým byl, a vyprávěl to všechno znovu. Ve zkratce to bylo takhle: Přijel do Anglie s něčím, co pokládal za skvělou příležitost. Měl takzvanou opci, tedy právo prodat rozšíření dolu Gould a Curry za ty, kdo ho objevili. Co by dostal nad milion dolarů, mělo zůstat jemu. Tvrdě pracoval, zatahal za všechny nitky, které znal, nenechal nevyzkoušený žádný poctivý způsob a utratil skoro všechny peníze, co na světě měl. Nepřiměl ale ani jediného boháče, aby ho vyslechl. A na konci měsíce jeho opce vyprší. Jedním slovem, byl zničený. Pak vyskočil a vykřikl:

„Henry, ty mě můžeš zachránit! Můžeš mě zachránit a jsi jediný člověk ve vesmíru, který to dokáže. Uděláš to? Uděláš to pro mě?“

„Řekni mi jak. Mluv, chlapče.“

„Dej mi za moji opci milion a cestu domů! Neodmítej, prosím, neodmítej!“

Byl jsem jako na mučidlech. Už už jsem chtěl vyhrknout: „Lloyde, já sám jsem nuzák, nemám ani halíř a mám dluhy!“ Ale hlavou mi blesklo rozžhavený nápad. Zaťal jsem zuby a uklidnil se, až jsem byl chladný jako kapitalista. Pak jsem obchodně a sebejistě řekl:

„Zachráním tě, Lloyde…“

„Pak už jsem zachráněný! Ať ti Bůh navěky žehná! Jestli někdy…“

„Nech mě domluvit, Lloyde. Zachráním tě, ale ne takhle. To by k tobě nebylo spravedlivé po vší té dřině a po tom, co jsi riskoval. Nepotřebuju kupovat doly. V obchodním středisku, jako je Londýn, umím nechat svůj kapitál pracovat i bez toho. To dělám pořád. Ale udělám tohle. O tom dolu samozřejmě všechno vím. Vím, jakou má nesmírnou hodnotu, a můžu to odpřisáhnout, kdyby to někdo chtěl. Do čtrnácti dnů ho prodáš za tři miliony v hotovosti. Klidně použiješ moje jméno a o výnos se rozdělíme napůl.“

Víte, že by v šíleném štěstí roztančil nábytek na třísky a rozbil všechno v pokoji, kdybych mu nepodrazil nohy a nesvázal ho?

Pak tam ležel, naprosto šťastný, a říkal:

„Smím použít tvoje jméno! Tvoje jméno, představ si to! Člověče, ti londýnští boháči se sem pohrnou v houfech, budou se o ty akcie rvát! Jsem zajištěný muž, navždycky zajištěný, a nikdy na tebe nezapomenu, dokud budu živ!“

Za necelých čtyřiadvacet hodin to Londýnem jen hučelo! Den co den jsem nemusel dělat nic jiného, než sedět doma a každému, kdo přišel, říkat:

„Ano, řekl jsem mu, ať se na mě odvolává. Znám toho muže a znám ten důl. Jeho pověst je bez poskvrny a důl má mnohem větší cenu, než za kolik ho nabízí.“

Mezitím jsem trávil všechny večery u vyslance s Portií. O dolu jsem jí neřekl ani slovo. Schovával jsem si to jako překvapení. Mluvili jsme o platu, nikdy o ničem jiném než o platu a o lásce. Někdy o lásce, někdy o platu, někdy o lásce a platu zároveň. A panečku! Jaký zájem projevovala vyslancova žena a dcera o naši malou záležitost. Vymýšlely nekonečné úskoky, aby nás nikdo nerušil a aby vyslanec nic netušil a nic nepodezíral. No, bylo to od nich nádherné!

Den zúčtování

Když měsíc konečně uplynul, měl jsem v bance London and County na účtu milion dolarů a Hastings na tom byl stejně. Oblékl jsem se, jak nejlépe jsem uměl, a projel kolem toho domu na Portland Place. Podle všeho jsem usoudil, že moji ptáčci jsou zase doma. Jel jsem dál k vyslanci pro svůj poklad a pak jsme se vydali zpátky a ze všech sil jsme mluvili o platu. Byla tak rozrušená a ustaraná, že byla až nesnesitelně krásná. Řekl jsem:

„Miláčku, když vypadáš takhle, byl by zločin žádat o plat byť jen o penny nižší než tři tisíce ročně.“

„Henry, Henry, ty nás zruinuješ!“

„Neboj se. Jen se pořád tak tvař a spolehni se na mě. Všechno dobře dopadne.“

Jak se ukázalo, musel jsem jí celou cestu dodávat odvahy. Pořád mě prosila a říkala:

„Ach, prosím, pamatuj, že když budeme chtít moc, nemusíme dostat žádný plat. A co pak bude s námi, když nebudeme mít na světě jak si vydělat na živobytí?“

Uvedl nás tentýž sluha a tam byli, ti dva staří pánové. Samozřejmě je překvapilo, že se mnou přišla ta úžasná bytost, ale já řekl:

„To je v pořádku, pánové. To je moje budoucí opora a družka.“

Představil jsem jim ji a oslovil jsem je jménem. To je nepřekvapilo. Věděli, že budu dost chytrý, abych se podíval do adresáře. Usadili nás. Ke mně byli velmi zdvořilí a velmi se snažili, aby ji zbavili rozpaků a aby se cítila co nejvolněji. Pak jsem řekl:

„Pánové, jsem připraven podat zprávu.“

„To rádi slyšíme. Teď totiž můžeme rozhodnout sázku, kterou jsme uzavřeli s bratrem Abelem. Jestli jste ji pro mě vyhrál, dostanete jakékoli místo, které mohu dát. Máte tu bankovku na milion liber?“ Tak řekl ten můj pán.

„Tady je, pane.“ A podal jsem mu ji.

„Vyhrál jsem!“ Vykřikl to a poplácal Abela po zádech. „Tak co na to říkáš, bratře?“

„Říkám, že přežil a že jsem prohrál dvacet tisíc liber. Nikdy bych tomu nevěřil.“

Bankovka, která koupila jen jednu věc

„Mám ještě další zprávu, a dost dlouhou. Rád bych k vám brzy přišel a vylíčil vám celý svůj měsíc. A slibuju vám, že stojí za poslech. Zatím se podívejte na tohle.“

„Cože, člověče! Potvrzení o vkladu na dvě stě tisíc liber? To je vaše?“

„Moje! Vydělal jsem je za třicet dní rozumným využitím té malé půjčky, kterou jste mi dal. A jediné, k čemu jsem ji použil, bylo, že jsem kupoval drobnosti a nabízel ji k rozměnění.“

„No tohle, to je úžasné! To je neuvěřitelné, člověče!“

„Nevadí, dokážu vám to. Nemusíte mi věřit jen na slovo.“

Teď ale přišla řada na Portii, aby se divila. Oči měla dokořán a řekla:

„Henry, jsou to opravdu tvoje peníze? Ty jsi mi lhal?“

„To jsem tedy lhal, miláčku. Ale ty mi odpustíš, já vím.“

Šibalsky našpulila rty a řekla:

„Tím si nebuď tak jistý. Jsi zlobivec, že jsi mě takhle obelhal!“

„Ale však tě to přejde, zlatíčko, přejde tě to. Byla to jen legrace, víš. Pojď, půjdeme.“

„Ale počkejte, počkejte! To místo, víte. Chci vám dát to místo.“ Tak řekl ten můj pán.

„Jsem vám nesmírně vděčný, ale opravdu žádné nechci.“

„Ale můžete mít to nejlepší místo, které mohu dát.“

„Ještě jednou vám děkuju z celého srdce, ale ani to nechci.“

„Henry, stydím se za tebe. Vždyť tomu hodnému pánovi ani pořádně nepoděkuješ. Smím to udělat za tebe?“

„To víš, že smíš, drahá, jestli to umíš líp. Uvidíme, jak to zvládneš.“

Přešla k mému pánovi, posadila se mu na klín, objala ho kolem krku a políbila ho přímo na ústa. Ti dva staří pánové se pak dali do hlasitého smíchu, ale já byl ohromený, jako zkamenělý, dalo by se říct. Portia řekla:

„Tatínku, on říká, že nemáš žádné místo, které by přijal. A mě to bolí stejně jako…“

„Miláčku! To je tvůj tatínek?“

„Ano, je to můj nevlastní tatínek, ten nejdražší, jaký kdy byl. Teď už chápeš, viď, proč jsem se mohla smát, když jsi mi u vyslance vyprávěl, jaké trápení a starosti ti působí ten tatínkův a strýčka Abela plán? Ty jsi přece nevěděl, že jsme příbuzní.“

Samozřejmě jsem se teď hned ozval, bez jakýchkoli žertů, a šel jsem rovnou k věci.

„Ach, můj nejdražší pane, chci vzít zpátky, co jsem řekl. Máte volné místo, které chci.“

„Řekněte které.“

„Místo zetě.“

„No tohle, no tohle! Ale víte, když jste v tomhle postavení ještě nikdy nesloužil, nemůžete samozřejmě předložit doporučení, která by splnila podmínky smlouvy, a tak…“

„Zkuste to se mnou, ach, zkuste, prosím vás! Jen mě zkuste třicet nebo čtyřicet let, a jestli…“

„No dobře, tak tedy ano. Je to jen maličkost. Vezměte si ji.“

Jestli jsme byli šťastní, my dva? V celém velkém slovníku není dost slov, aby se to dalo popsat. A když se Londýn o den či dva později dozvěděl celý příběh mého měsíce s tou bankovkou a jak to dopadlo, mluvil o tom Londýn a bavil se? Ano.

Tatínek mé Portie odnesl tu přátelskou a pohostinnou bankovku zpátky do Anglické banky a proplatil ji. Banka ji pak zrušila a darovala mu ji a on nám ji dal na svatbě. Od té doby visí v rámečku na nejposvátnějším místě našeho domova. Protože mi dala mou Portii. Nebýt jí, nemohl jsem zůstat v Londýně, nebyl bych přišel k vyslanci a nikdy bych ji nepotkal. A tak vždycky říkám: „Ano, je to bankovka na milion liber, jak vidíte. Ale za celý svůj život udělala jen jediný nákup. A tu věc dostala jen asi za desetinu její ceny.“