Cesta do Bagrova

Cesta do Bagrova

Cesta je podivuhodná věc! Její moc je neodolatelná, uklidňující a léčivá. Najednou vytrhne člověka z prostředí, které ho obklopuje, ať už je mu milé, nebo dokonce nepříjemné. Vytrhne ho z ustavičně plynoucí pestré skutečnosti, která ho neustále rozptyluje spoustou věcí. A soustředí jeho myšlenky a city do těsného světa cestovního kočáru. Obrátí jeho pozornost nejdřív k němu samému, potom ke vzpomínkám na minulost a nakonec ke snům a nadějím do budoucna. A to všechno se děje jasně a klidně, bez shonu a spěchu. Přesně tak to tenkrát bylo se mnou. Zpočátku se mi v hlavě rojily nové věci, obrazy a pojmy: řeka Děma, nocleh u Čuvašů, prameny, mlýn, sešlý stařeček mlynář a žitné pole se ženci a žnečkami. Potom se každá věc oddělila a vyjasnila a v těch obrazech se objevila tmavá místa nebo skvrny, kterým jsem nerozuměl. Obrátil jsem se na otce a matku a prosil je, aby mi je vysvětlili a vyložili. Jejich vysvětlení a výklady mi nestačily, nejspíš proto, že se mnou mluvili jako s dítětem a nevšimli si, že mé otázky jsou o hodně starší než já. Nakonec jsem se obrátil k té nejčerstvější věci, nad kterou jsem si lámal hlavu. Proč se o Mironyčovi nejdřív mluvilo jako o zlém člověku, a rozloučili se s ním jako s dobrým? Otec s matkou se mi snažili vyložit, že úplně dobrých lidí je na světě málo. Parašinští staříci, které otec zná už dlouho, jsou prý poctiví a pravdomluvní lidé. A ti mu řekli, že Mironyč je chytrý a schopný správce, který pečuje o panské i o selské hospodářství. Staříci prý říkali, že samozřejmě nadržuje a hoví svým příbuzným a bohatým sedlákům, kteří jsou v oblibě u hlavního správce Michajly Maksimyče. Ale co se dá dělat? Svůj ke svému se drží, i když nechce, a Michajlovi Maksimyčovi se nedá nevyhovět. Mironyč si sice rád vypije, ale při práci je vždycky střízlivý a nikoho nebije bezdůvodně. Neobohatil se ani o jedinou kopějku, ani panskou, ani selskou. Velké peníze vydělává na dehtu a na koželužnách, protože je podílníkem u hospodářů, tedy u bohatých parašinských sedláků. Ti v baškirských lesích pálí dehet a vykupují od Baškirů kůže z malého i velkého dobytka. Hospodářům je to sice trochu líto, ale jsou bohatí a mají velké zisky. Na závěr staříci prosili, aby se na Mironyče nesahalo, protože kdokoli jiný na jeho místě bude mnohem horší. Takové vysvětlení, ke kterému bylo potřeba ještě mnoho dalších vysvětlení, mě velice zmátlo.

Světské moudrosti dítě rozumět nemůže. Dobrovolné ústupky se nesnesou s čistotou jeho duše a já jsem se nijak nemohl smířit s myšlenkou, že Mironyč může bít lidi, a přitom nepřestat být dobrým člověkem. Nakonec jsem všechny svými otázkami unavil a dostal jsem příkaz, abych si buď četl knížku, nebo si hrál se sestřičkou. Knížka mi nešla do hlavy, a tak jsem se pustil do třídění svých kamínků a zkamenělin, kterým se říká čertovy prsty. Ukazoval jsem je sestře, říkal jí jejich jména a vyprávěl o jejich vlastnostech.

Úsek cesty byl zase obrovský, přes čtyřicet kilometrů. Nejdřív jsme asi deset kilometrů od Parašina projeli jakousi nově založenou ruskou vesnicí. Potom nebylo třicet kilometrů žádné osady a cesta vedla rovinou s řídkým lesem. Všude kolem byly vidět krásné háje, potom se začaly objevovat malé pahorky. Po pravé straně se táhl nepřetržitý řetěz vysokých skalnatých hor, někdy porostlých lesem, někdy úplně holých. Když jsme sjížděli z mírného svahu k řece Ik, museli jsme projet kolem čuvašsko-mordvinské a zčásti tatarské vesnice. Jmenovala se Ik-Karmala, protože se rozkládala po pahorcích u říčky Karmalky, která se vlévá do Iku asi kilometr a půl od vesnice. Zastavili jsme se u ohrady na kraji vesnice, abychom poslali do Karmaly koupit oves a jídlo. Naši lidé nám je měli přivézt na nocleh, který byl určený na břehu řeky Ik. Slunce stálo ještě velmi vysoko a bylo horko jako uprostřed léta. Najednou začala maminka mluvit o tom, jestli by nebylo lepší přenocovat v Karmale, kde je tak suchý vzduch, a že u Iku bude v noci určitě vlhko. Úplně jsem strnul.

Ani otci se to nelíbilo, ale odpověděl: „Jak chceš, má milá.“ Maminka se vyklonila z okna, podívala se na roztroušené čuvašské chalupy a ukázala rukou na jeden dvůr. Stál stranou od ostatních a uvnitř měl malý pahorek. „Tady bych se chtěla zastavit,“ řekla.

Nocleh u Čuvaše

Nic tomu nebránilo. Bohatý Čuvaš nás ochotně pustil na nocleh, protože jsme po něm nechtěli chalupu. Klidně jsme vjeli na obrovský, ještě zelený dvůr a kočár jsme podle maminčina přání postavili na samý vrchol pahorku. Odtud byl moc pěkný výhled na celé malebné okolí říčky Karmalky a na zelený lužní les kolem Iku, který tekl v údolí. Ale mně nebylo do krásných výhledů! Všechny mé sny, jak budu večer chytat ryby, se rozplynuly jako dým. Otec přece říkal, že večer ryby moc dobře berou, a to na řece, která není o nic horší než Děma. Stál jsem jako odsouzený k nějakému trestu. Najednou mě z mého zoufalství vysvobodil otcův hlas. „Serjožo,“ řekl, „poprosím hospodáře o koně a dlouhý vůz a on nás dva doveze k Iku. Tam budeme chytat ryby. Jakmile začne slunce zapadat, pošlu tě zpátky s Jevsejičem. A já se vrátím, až bude tma. Popros maminku,“ dodal a s úsměvem se mamince podíval do očí. Neřekl jsem ani slovo, ale když se na mě maminka podívala, všechno mi vyčetla z tváře. Cítila, že mě o to štěstí nemůže připravit, a mrzutě řekla otci: „Jak se nestydíš lákat dítě? Vždyť se zase rozruší jako na Děmě!“ Teprve tehdy se mi vrátila řeč a začal jsem horlivě ujišťovat, že budu úplně klidný. Maminka řekla velmi nespokojeně: „Jdi, ale do západu slunce ať jsi tady.“ To tak neochotně dané svolení mě polilo studenou vodou. Chtěl jsem říct, že nechci jet, ale jazyk se mi nepohnul. Za pár minut bylo všechno připravené: kůň, udice i žížaly, a vydali jsme se k Iku. Později jsem zjistil, že Ik není o nic horší než Děma. Ale tenkrát jsem nebyl schopen se jím nadchnout. Myslel jsem jen na to, že mě maminka pustila proti své vůli, že je nespokojená a bojí se o mě. Že mě pustila jen nakrátko a že se musím hned vracet. Ta myšlenka mi úplně zavřela duši před sladkými dojmy nádherné přírody i před rybářskou vášní, která se ve mně už probouzela. A přitom místo, kam jsme přijeli, bylo opravdu okouzlující! Asi čtyři sta metrů proti proudu se Ik dělil na dvě ramena, která tekla velmi blízko sebe. Rozdělená voda už nebyla tak hluboká a přes obě ramena vedly vysoké mosty na kůlech. Jedno rameno bylo hlubší a tišší, druhé mělčí a rychlejší. Na březích Iku rostl stejně nádherný lužní les jako na Děmě. Ramena se nořila do jeho hlubin a mizela v husté spleti stromů a keřů. Dál po obou stranách Iku, který dosud tekl širokým otevřeným údolím, se přibližovaly hory, hned lesnaté, hned holé a kamenité. Jako by se chystaly vzít řeku do svého vlastnictví. Otec vybral místo k rybaření a oba s Jevsejičem se brzy pustili do práce. I mně dali udici a na háček mi už nenavlékli chleba, ale žížalu. Hned jsem chytil malého okouna. Udici mi zase připravili, nahodili a dali mi držet prut. Ale bylo mi tak smutno, že jsem ho položil a začal otce prosit, aby mě poslal s Jevsejičem k mamince. Otec se divil a říkal, že je ještě brzy, že slunce ještě celou hodinu nezapadne. Ale já pořád prosil a začínal jsem už plakat. Otec slzy velmi nerad viděl, ba se jich přímo bál. Proto nařídil Jevsejičovi, aby mě odvezl domů a sám se co nejdřív vrátil, aby spolu večer chytali ryby.

Můj rychlý návrat maminku překvapil, ba dokonce vylekal. „Co je ti?“ vykřikla. „Jsi zdravý?“ Odpověděl jsem, že jsem úplně zdravý, ale že se mi nechtělo chytat ryby. Podle mého nejistého hlasu a podle očí plných slz vyčetla všechno, co se dělo v mém srdci. Objala mě a oba jsme se rozplakali. Maminka mě chtěla zase poslat k otci na ryby, ale já ji horlivě prosil, aby mě neposílala, protože jsem opravdu upřímně chtěl zůstat. Maminka cítila, že poslat mě by bylo stejným násilím, jako kdyby mi nedovolila jet, když jsem o to prosil. Jevsejič běžel k otci a já zůstal s maminkou a sestrou. Najednou mi bylo tak lehko a veselo, že jsem snad ještě nikdy takovou radost nezažil. Po mnoha něžných slovech, pohlazeních a povídání se maminka postarala, aby hospodářovi psi byli uvázaní a zavření. Pak nám se sestřičkou řekla, ať si proběhneme po dvoře. Oběhli jsme pahorek, na kterém stál náš kočár, a našli jsme tam takový div, že jsem s radostným křikem a celý udýchaný přiběhl, abych o něm mamince řekl. Šlo o to, že ze zadní strany, z prostředka pahorku, vyvěral pramen. Čuvaš k němu přistavil dřevěný žlab. Všechna hospodářská stavení stála níž než pramen. A tak svedl vodu zaprvé do letní kuchyně, zadruhé do obrovského koryta vydlabaného z kmene, ve kterém se pralo prádlo, a zatřetí do chlévů, kam se na noc zaháněl dobytek a koně.

To všechno mě nadchlo a o všem jsem mamince zaníceně vyprávěl.

Maminka se usmívala a chválila důvtip toho Čuvaše, tím užitečnější, že říčka byla dost daleko. K mé ještě větší radosti mi maminka dovolila rozdělat malý ohníček hned u kočáru, protože náš dvůr byl veliký jako pole. Nádherně zapadalo slunce za tmavé hory u Iku.

Večer u ohníčku

Napili jsme se čaje a potom jsme povečeřeli při světle mého ohníčku. Otec se ještě nevrátil. Několikrát mi hlavou proběhla myšlenka: co se asi děje na břehu Iku? Jak tam asi berou ryby? Ale tyhle myšlenky nerušily mou radostnou, světlou náladu. To byl ale večer! Jak nádherně nás ozařovala pomalu hasnoucí večerní záře! Jak pomalu tmavlo celé okolí! A už i lužní les u Iku zmizel v bílé mlze z rosy a maminka mi řekla: „Vidíš, Serjožo, jak je tam vlhko. Dobře, že tam nenocujeme.“ Otec se pořád nevracel a maminka už za ním chtěla poslat. Ale sotva jsme si v kočáře lehli, otec přišel k oknu a tiše řekl: „Ještě nespíte?“ Maminka mu vyčítala, že se tak dlouho nevracel. Ryb chytili málo, ale otec vylovil velkého bolena a toho jsem moc chtěl vidět. Jevsejič přinesl svazek hořících třísek a já se, aniž bych vylezl z kočáru, pokochal tou krásnou rybou. Otec mě požehnal křížem a sedl si k večeři. Ještě pár slov, pár pohlazení od maminky, a zmocnil se mě tvrdý spánek.

Nikdy jsme z noclehu nevstávali tak brzy, protože jsme se taky brzy zastavili. V polospánku jsem slyšel, jak kočár spouštějí z pahorku, a úplně jsem se probudil, až když si k nám přisedl otec. Myšlenka, že hned zase uvidím Ik, mě úplně probrala a už jsem nespal až do východu slunce. V lesku jitra, které jako by hořelo, jsme dojeli k prvnímu mostu přes Ik. Celý lužní les, a zvlášť řeka, jako by se kouřily. Netroufl jsem si spustit okénko, které otec vytáhl a šeptem mi řekl, že vlhko mamince škodí. Ale i přes sklo jsem viděl, že všechny stromy i oba mosty jsou úplně mokré, jako po silném dešti. Ale jak byl Ik krásný! Z jeho rychle plynoucích proudů, které se místy stáčely do vírů, stoupala lehká pára. Vysoké stromy byly do poloviny zahalené mlhou. Jakmile jsme vyjeli do kopce, mlha zmizela a první sluneční paprsek pronikl skoro zezadu do kočáru a ozářil tvář mé sestřičky, která spala naproti mně. Za pár minut jsme už všichni tvrdě spali. Protože jsme vstali brzy, přijeli jsme taky dost brzy na zastávku, kde se krmili koně. Bylo to ve velké mordvinské vsi Korovino. Tady nebylo kde krmit v poli, ale maminka se nerada zastavovala ve vesnicích, a tak jsme se utábořili mezi posledním dvorem a ohradou. Krásného bolena, kterého jsme v mokré trávě dovezli úplně čerstvého, uvařili k obědu. Maminka ho jen ochutnala, a to jen na otcovu prosbu: myslela si, že jí ryba škodí. Mně dali taky malý kousek od žeber a mně připadal neobyčejně chutný, což tvrdil i můj otec. Když se koně nakrmili, vydali jsme se brzy po poledni, asi ve dvě hodiny, na cestu. Byl to poslední úsek do Bagrova, celkem pětatřicet kilometrů. Spěchali jsme, abychom přijeli co nejdřív. V Korovině, kde všichni znali mého dědečka i otce, jsme se totiž dozvěděli, že dědeček je nemocný. Cestou jsme dvakrát přejeli přes řeku Nasjagaj po velmi chatrných mostech. První most byl tak špatný, že jsme všichni museli vystoupit z kočáru. Dokonce i přední koně vypřáhli a jen se dvěma koňmi u oje jakž takž převezli náš těžký a naložený kočár. Tady byl Nasjagaj ještě malý. Ale když jsme ho asi o deset kilometrů dál přejížděli podruhé, uviděli jsme už pěknou řeku, velmi rychlou a hlubokou. Přesto byla aspoň dvakrát menší než Ik a její lužní les tvořily jen keře. Slunce stálo ještě velmi vysoko, „dva stromy nad zemí“, jak říkal Jevsejič, když jsme z příkrého kopce uviděli Bagrovo. Leželo v údolí mezi dvěma velkými rybníky, do poloviny zarostlými rákosím, a z jedné strany ho obklopovaly vysoké březové háje. To všechno jsem si dobře prohlédl, protože kopec byl příkrý, kočár se musel brzdit a otec šel se mnou pěšky. Nevím proč, ale srdce mi jen bušilo.

Když se maminka podívala z okénka a uviděla Bagrovo, všiml jsem si, že jí oči zaplavily slzy a v tváři se jí objevil smutek. I dřív jsem z rozhovorů otce s maminkou tušil, že maminka Bagrovo nemá ráda a že tam nerada jede. Ale nechával jsem ta slova bez porozumění, ba i bez povšimnutí. Teprve v té chvíli jsem pochopil, že jsou nějaké důležité důvody, které maminku trápí. I otec posmutněl. Bylo mi smutno a s velkými rozpaky jsem si sedl do kočáru. Za pár minut jsme dojeli k zápraží domu, který mi připadal smutný, a dokonce malý ve srovnání s naším domem v Ufě.