Tuhle pohádku napsala a sama nakreslila anglická autorka Beatrix Potterová. Vyšla roku 1908 a odehrává se na statku v kopcovitém kraji na severu Anglie, kde autorka žila. Vypráví o kachně Jemimě, která si moc přeje vysedět svá vlastní vajíčka. Protože jí to na statku nedovolí, vydá se hledat klidné místo daleko od domova. V lese potká velmi zdvořilého pána s rezavými licousy, tedy s chlupatými vousy po stranách tváří. Ten jí ochotně nabídne pomoc.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Kolik spánku potřebují děti · Kdy jít spát: kalkulačka
Anglická spisovatelka a ilustrátorka. Psala malé knížky o zvířátkách a sama je kreslila. Nejznámější je Petr Králík (1902). Později žila jako farmářka v anglickém Jezerním kraji a chránila tamní krajinu.
Kapitoly
Číst celý text (1060 slov)
Kachna Jemima
To je ale legrační pohled, když slepice vodí hejno kachňátek!
Poslechněte si příběh o kachně Jemimě. Zlobila se, protože jí hospodyně na statku nechtěla dovolit, aby si vysedila svá vlastní vajíčka.
Její švagrová, paní Rebeka, klidně nechávala sezení na vejcích někomu jinému. „Já nemám trpělivost sedět na hnízdě osmadvacet dní a ty ji nemáš taky, Jemimo. Nechala bys je vystydnout, však ty víš, že bys je nechala!“
„Já chci vysedět svoje vlastní vajíčka. Vysedím si je úplně sama,“ kvákala kachna Jemima.
Snažila se vajíčka schovávat, ale vždycky je někdo našel a odnesl.
Kachna Jemima byla úplně zoufalá. Rozhodla se, že si udělá hnízdo pěkně daleko od statku.
Jednoho krásného jarního odpoledne se vydala po polní cestě, která vede přes kopec.
Měla na sobě šál a čepec s velkým kšiltem.
Když vyšla na vrchol kopce, uviděla v dálce les.
Pomyslela si, že to vypadá jako bezpečné a tiché místo.
Kachna Jemima nebyla příliš zvyklá létat. Seběhla pár kroků z kopce, mávala přitom šálem, a pak se odrazila do vzduchu.
Když se pořádně rozběhla, letěla nádherně.
Klouzala nad korunami stromů, až uviděla uprostřed lesa paseku, kde byly stromy i křoví vykácené.
Jemima přistála dost těžkopádně a začala se kolébat kolem a hledat vhodné suché místo na hnízdo. Docela se jí zalíbil pařez mezi vysokými náprstníky, to jsou fialové květiny jako zvonky.
Ale na tom pařezu k svému úleku uviděla elegantně oblečeného pána, který četl noviny.
Měl černé špičaté uši a rezavé licousy.
Zdvořilý pán s rezavými licousy
„Kvak?“ řekla kachna Jemima s hlavou i čepcem nakloněnými na stranu. „Kvak?“
Pán zvedl oči nad noviny a zvědavě si Jemimu prohlížel.
„Madam, nezabloudila jste?“ řekl. Měl dlouhý huňatý ocas, na kterém seděl, protože pařez byl trochu vlhký.
Jemimě připadal náramně zdvořilý a pohledný. Vysvětlila mu, že nezabloudila, ale že se snaží najít vhodné suché místo na hnízdo.
„Ach tak! Opravdu? Tak tak!“ řekl pán s rezavými licousy a zvědavě si Jemimu prohlížel. Složil noviny a strčil je do kapsy kabátu.
Jemima si postěžovala na tu zbytečnou slepici.
„Opravdu! Jak zajímavé! Rád bych se s tou slepicí setkal. Já bych ji naučil, aby si hleděla svého!“
„Ale s hnízdem si nedělejte starosti. Mám v dřevníku celý pytel peří. Ne, má milá paní, nebudete tam nikomu překážet. Můžete tam sedět, jak dlouho budete chtít,“ řekl pán s dlouhým huňatým ocasem.
Vedl ji k osamělému, tmavému domku mezi náprstníky.
Byl postavený ze svazků suchých větviček a z kusů trávníku. Místo komína tam stály dva rozbité kbelíky, jeden na druhém.
„Tohle je moje letní sídlo. Moje nora, totiž můj zimní dům, by vám tak pohodlná nepřipadala,“ řekl pohostinný pán.
Za domem stála rozpadlá kůlna, stlučená ze starých beden od mýdla. Pán otevřel dveře a pustil Jemimu dovnitř.
Kůlna byla skoro celá plná peří, až se tam těžko dýchalo, ale bylo tam pohodlně a moc měkko.
Kachnu Jemimu dost překvapilo, že je tam tak ohromné množství peří. Ale bylo tam opravdu pohodlně a hnízdo si udělala bez nejmenších potíží.
Když vyšla ven, seděl pán s rezavými licousy na kládě a četl noviny. Aspoň je měl rozložené, ale díval se přes jejich okraj.
Byl moc zdvořilý. Vypadalo to, že ho skoro mrzí, že musí Jemimu pustit na noc domů. Slíbil, že bude o její hnízdo pečlivě pečovat, dokud se zítra zase nevrátí.
Řekl, že má velice rád vajíčka i kachňata a že bude hrdý, až uvidí ve svém dřevníku pěkné plné hnízdo.
Hostina s bylinkami
Kachna Jemima chodila každé odpoledne a snesla do hnízda devět vajec. Byla zelenkavě bílá a velmi velká. Lišácký pán je nesmírně obdivoval. Když tam Jemima nebyla, obracel je a počítal.
Nakonec mu Jemima řekla, že hned zítra začne sedět. „A přinesu si s sebou pytlík obilí, abych nemusela hnízdo vůbec opouštět, dokud se kachňátka nevylíhnou. Vajíčka by se mohla nachladit,“ řekla svědomitá Jemima.
„Madam, prosím vás, neobtěžujte se s pytlíkem, oves vám obstarám já. Ale než začnete to své zdlouhavé sezení, chtěl bych vás pohostit. Uspořádejme si hostinu jen pro nás dva!“
„Smím vás poprosit, abyste ze zahrady na statku přinesla nějaké bylinky na chutnou omeletu? Šalvěj a tymián, mátu a dvě cibule a trochu petržele. Sádlo na nádivku, totiž sádlo na omeletu, obstarám já,“ řekl pohostinný pán s rezavými licousy.
Kachna Jemima byla trouba. Ani zmínka o šalvěji a cibuli v ní nevzbudila podezření.
Obešla zahradu na statku a uštipovala kousky ode všech možných bylinek, které se dávají do nádivky na pečenou kachnu.
A pak se odkolébala do kuchyně a vytáhla z košíku dvě cibule.
Když vycházela ven, potkal ji ovčácký pes Kep, kolie. „Co to děláš s těmi cibulemi? A kam to chodíš každé odpoledne úplně sama, kachno Jemimo?“
Jemima měla z Kepa dost velký respekt, a tak mu vyprávěla celý příběh.
Kep poslouchal s moudrou hlavou nakloněnou na stranu. Když popisovala toho zdvořilého pána s rezavými licousy, zazubil se.
Položil několik otázek o lese a o tom, kde přesně stojí domek a kůlna.
Pak odešel a klusal dolů do vesnice. Šel za dvěma štěňaty loveckých psů, kteří umějí honit lišky. Ta štěňata teď bydlela a vyrůstala u řezníka.
Poslední cesta do lesa
Kachna Jemima šla po polní cestě do kopce naposledy, za slunečného odpoledne. Nesla spoustu svazků bylinek a dvě cibule v pytlíku.
Přeletěla nad lesem a přistála přímo naproti domku pána s dlouhým huňatým ocasem.
Seděl na kládě, čenichal ve vzduchu a neklidně se rozhlížel po lese. Když Jemima přistála, až nadskočil.
„Až se podíváte na vajíčka, pojďte rovnou do domu. Dejte mi bylinky na omeletu. Hezky rychle!“
Mluvil krátce a nevlídně. Kachna Jemima ho ještě nikdy neslyšela takhle mluvit.
Byla překvapená a necítila se ve své kůži.
Zatímco byla uvnitř, uslyšela kolem zadní stěny kůlny cupitání tlapek. Někdo s černým čumákem očichal škvíru pode dveřmi a pak je zamkl.
Jemima se velmi polekala.
O chvilku později se ozvaly ty nejstrašnější zvuky: štěkot, vytí, vrčení a skučení, ječení a sténání.
A toho pána s lišáckými licousy už nikdy nikdo neviděl.
Za chvíli Kep otevřel dveře kůlny a pustil kachnu Jemimu ven.
Bohužel tam štěňata vtrhla a spořádala všechna vajíčka dřív, než je stačil zastavit.
Měl pokousané ucho a obě štěňata kulhala.
Kachnu Jemimu odvedli domů v slzách kvůli těm vajíčkům.
V červnu snesla další a tentokrát jí dovolili, aby si je vysedila sama. Ale vylíhla se jen čtyři.
Kachna Jemima říkala, že to bylo kvůli jejím nervům. Ale ona vždycky byla špatná kvočna a nevydržela dlouho sedět na vajíčkách.
O textu
- Kachna Jemima (The Tale of Jemima Puddle-Duck) – Beatrix Potter
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), úpravy prošly lidskou revizí. Jak příběhy vznikají.




