Kastrjuk

Kastrjuk

Ráno s vnučkou

Zpoza poslední chalupy, z polní cesty, se náhle vyřítili mladí páni ze Zalesného. Na malých koníčcích uháněli po vesnické ulici, co to dalo. Nadskakovali, drželi se koní za hřívy a předháněli se, a vítr jim na zádech nafukoval kartounové košile do bubliny. Tele před nimi uskočilo do síně a slepice v čele s kohoutem se přikrčily k zemi a utíkaly, kam je nohy nesly. Ale nejzoufaleji ze všech prchala po ulici malá světlovlasá holčička, jen v košilce. Vyděšená k nepříčetnosti vběhla na zahrádky a cestou několikrát upadla. Najednou uviděla ve vratech stodoly dědečka. S pronikavým výkřikem se mu vrhla do klína.

„Copak, copak, ty hloupoučká?“ Vykřikl i děd a chytal ji za košilku.

„Mladí páni… na hřebcích!“ Sotva ze sebe vypravila vnučka a dusila se slzami.

Děd si ji posadil na kolena a začal ji konejšit.

Vnučka se brzy utišila. Jen občas ještě vzlykla a dotčeným, rozechvělým hláskem začala vyprávět, jak to všechno bylo.

Děd ji hladil po hlavě a zamyšleně se usmíval. Ve stodole bylo chladno a útulno. Do jejího měkkého šera vlétaly z hlubin jasného jarního nebe vlaštovky. S cvrlikáním usedaly na trámy a na saně složené v koutě. Všude kolem bylo jasno a klid, ve vesnici i na dalekých zelenajících se polích. Ranní slunce mírně prohřálo zemi a v dálce se nad ní chvěla jemná jarní pára. Tam na polích se oralo a lesklí černí havrani přelétali kolem pluhů. Tady ve vesnici, ve stínu chalup, si jen holčičky tenkými hlásky prozpěvovaly, když seděly v trávě a paličkovaly krajky. Kromě dětí a starců byli všichni na poli, dokonce i všichni psi, všichni Orlíci, Rváči a Kuličky.

Děd dnes poprvé v celém životě zůstal doma jako stařec, který už nepracuje. Stařenka mu umřela v zimě. On sám proležel celé předjaří a neviděl, jak vesnice vyjela na první polní práce. Koncem týdne po Velikonocích začal vycházet ven, ale ještě ani teď se pořádně nezotavil. A tak teď, když to na vesnici jinak nejde, musí trávit doma to nejcennější pracovní ráno.

„Tak, Kastrjuku, tak, Kastrjuku, nebuď tu smutný. Dívej se kolem domu a hlídej Dášku… A ať se jalovička někam nezatoulá…“ To mu za svítání říkal syn, když srovnával postraňky u pluhu. Vesnice dědovi tak říkala, protože když si přihnul, rád zpíval staré veselé říkanky o Kastrjukovi. Snacha mezitím upevňovala plachtu na voze s bramborami.

Děd stál vedle syna bez čepice, ruce zastrčené v rukávech kožichu.

„Pro koho Kastrjuk, pro tebe strýček.“ Řekl s roztržitým úsměvem.

Syn ho neposlouchal. Utahoval provaz zuby a pokračoval věcným tónem:

„Ty už jsi teď, brachu, na odpočinku. A není ani po čem smutnit: dřít se na poli je sladké jenom z dálky.“

„No jo, co by mohlo být lepšího.“ Odpovídal děd bezmyšlenkovitě.

Když syn odjel, zašel děd pro něco do kůlny a pak přestrčil do stínu vůz se sudem na vodu. Pořád si hledal nějakou práci. Chvíli šetrně zametal mouku v truhle a hrbil přitom stará záda, chvíli tu a tam ťukal sekyrou. Ve stodole si sedl a pečlivě si čistil dýmku měděnou jehlou. Občas si bručel:

„Chvilku jsem proležel, a hle, všude nepořádek. A kdybych umřel, všechno přijde vniveč.“

Občas se snažil dodat si odvahy. „Jen se neboj!“ říkal někomu vyzývavě a důležitě. Jindy škubl rameny a zlostně ze sebe vyrazil: „Eh, ať je to, jak chce! Býval kůň, ale už je uježděný…“ Ale častěji svěšoval hlavu.

Ve studních voda vzkypěla, mládence srdce rozbolelo,

notoval si. A vzpomínal na dřívější časy, myšlenky se mu vracely k době, kdy byl sám hospodářem a pracantem, mladým a vytrvalým. Hladil vnučku po hlavě a s láskou si probíral v paměti, co který rok touhle dobou zasel. S kým vyjížděl na pole a jakou tehdy měl kobylu…

Vnučka šeptem navrhla, aby šli nalámat pelyněk na košťata, o kterých už matka dlouho mluvila. Děd lehkomyslně zapomněl na prázdnou chalupu, vzal vnučku za ruku a vedl ji za vesnici. Šli po měkké, dlouho nepojížděné polní cestě. Ani nepostřehli, jak se od vesnice vzdálili asi kilometr. Pak se pustili do lámání pelyňku.

Najednou sebou Dáša škubla.

„Dědečku, koukej! Koukej! Ach, maminko!“ Spustila rychle a zpěvavě.

Děd se podíval a v dálce uviděl jedoucí vlak. Rychle vnučku popadl do náruče a vynesl ji na pahorek. Natahovala se z jeho rukou a radostně opakovala:

„Dědečku! Klusem, klusem!“

Vlak rostl a z kopce jel čím dál rychleji, celý se leskl ve slunci. Dáša dlouho a napjatě hleděla na uhánějící vagony.

„Asi tam bude až zítra.“ Řekla zamyšleně. Vlak se blýskal komínem, válci, kmitajícím pístem a koly a těžkým nárazem vichru se přehnal kolem. Zahnul, mihl se posledním vagonem, začal se zkracovat a mizet v dálce.

V teplém vzduchu zpívali skřivani… Vesele a důležitě krákali havrani… V trávě podél trati kvetly květiny… Spoutaný valach odfrkoval a spásal jitrocel. Děd cítil, jak je i tomu valachovi dobře a volně na jarní pastvě za tohohle jasného rána.

Vlak, voják a pastýři

„Zdravíčko, holenku! Poslušně hlásím, vaše urozenosti!“ Zavolal, když uviděl vojáka, strážného, který šel po kolejích. To druhé přidal, aby se vojákovi zalíbil a mohl si s ním trochu popovídat.

„Zdravím.“ Řekl voják suše a nevyndal z úst dýmku.

„Pojď, holenku, zakouříme si. Popovídej si s Kastrjukem. Já jsem dneska, brachu, taky postavený na stráž.“ Pokračoval děd.

„Musím zkontrolovat trať, než přijede vlak číslo dvě.“ Odpověděl strážný. Sklonil se, ťukl kladívkem do kolejnice a šel dál.

Děd se nesměle usmál a zavolal za vojákem:

„Co kdybys chvilku počkal!“

Voják se neohlédl.

Cestou zpátky si děd popovídal s pastýři a pokochal se stádem.

„Letos bude pastva moc krásná!“ Řekl.

„Krásná.“ Odpověděl mladý pasáček a najednou se s křikem „Zpátky, potvory!“ rozběhl za prasaty.

Stádo se volně rozešlo po úhoru. Jehňata se roztomile, každé jinak, ozývala tenkými hlásky. Jedno kleklo na kolena a zavrtalo se čumáčkem mamince pod břicho. Sálo tak hltavě, chvělo se ocáskem a strkalo do ní, že se děd smál radostí.

Návštěva mladého pána

Spěšně se blížil ke své chalupě, když uviděl, že po pastvině jede přímo k ní mladý pán ze Zalesného. Děd se rozběhl odehnat z kopce sousedovu kobylu, protože vraný panský hřebec se celý rozdováděl, roztančil a prohýbal šíji.

Pán ho zadržoval a svou vahou prohýbal lehkou bryčku. Vjel do stínu chalupy a zastavil. Děd uctivě stál na prahu.

„Dobrý den, Kastrjuku.“ Řekl pán vlídně. Otřel si červený obličej se zrzavými vousy a vytáhl cigarety.

„Je ale horko!“ Dodal a jednu cigaretu podal i dědovi.

„Na to nejsme zvyklí, Mikolaji Petroviči. Dýmčičku, nebo skleničku dvě červeného, to my staří máme rádi!“ Zachichotal se děd.

„A já jsem jel za vámi kvůli jedné věci. Byl jsem dát vědět do Mažarovky… Nasaď si čepici, Semjone!… A tak jsem se stavil i u vás. Neposlali byste ke mně svoje děvčata?“ Začal Nikolaj Petrovič a funěl.

„Copak, ještě jste nesázeli?“ Zeptal se děd soucitně.

„Letos jsem se opozdil… a nejen já.“

„Opozdili, Mikolaji Petroviči, opozdili…“

„Já…“ Pokračoval pán a najednou tak hromově zařval „Nezlob!“, že se děd rozběhl, co mu nohy stačily, podržet hřebce.

„Něco málo jsem zasadil. Ale už je čas to dodělat. Kdybyste ty svoje holky honem poslali ke mně.“ Začal pán znovu.

„Copak to sám zvládneš, Mikolaji Petroviči?“

„Ty to jen řekni svým lidem…“

„Je doma ta vojákova žena, nebo ne?“ Zeptal se děd věcně staré ženy, která přišla blíž, a zarazil se.

„Kdyby tu byla vojákova žena, ta by je svolala. Ale já, holenku, dneska sedím doma… Nesmím ani odejít… Kdyby to byla moje dřívější práce, kosení nebo orání úhoru, to bych udělal jedním dechem.“ Řekl, jako by se omlouval.

„Škoda. Asi se stavím k večeru.“ Řekl pán zamyšleně a vzal do rukou opratě.

Aby ho děd nějak zdržel, řekl najednou:

„Co kdybys mě, holenku, najal za pacholka…“

„Proč ne, dej se najmout.“ Řekl pán a roztržitě se usmál.

„A kdy mám nastoupit?“

Pán se na něj upřeně podíval a zavrtěl hlavou.

„Kdy nastoupit! Ty jsi mi ale čiperný!“

„Já, holenku! Já je všechny, ty mladé, strčím do kapsy! Já se ještě chci ženit! A na svatbě budu tancovat!“

„No jo, ty!“ Přerušil ho pán s úsměvem. Švihl hřebce opratí a odjel přes pastvinu.

Děd chvíli stál a přemýšlel…

Všechno mu říkalo, že už je teď přežitý člověk. Doma se ještě tak hodí, dokud mu nohy slouží… „Jen se podívejme, jak ujíždí!“ pomyslel si dopáleně, když se díval za vzdalujícím se vozíkem. Pak šel vyndat z pece polévku.

Po obědě odešla vnučka s dětmi na lučinu na prvosenky. Všechny tak žalostně prosily, aby je pustil, že děd neodolal. Jen řekl:

„Nenajdete nic, děti, leda tak bršlici…“ V chalupě se z dlouhé chvíle znovu pustil do jídla. Nastrouhal si brambory, zalil je trochou mléka a dlouho jedl tu kaši. Bál se přitom, že mu i kvůli tomu bude snacha nadávat.

V prázdné chalupě byl horký, vydýchaný vzduch. Slunce pražilo malými kalnými okénky, slepenými z kousků skla, na zkroucenou desku stolu. Na ní ležely drobky chleba a velká lžíce a všechno obsypal černý roj much.

Dlouhé poledne

Najednou si děd s radostí vzpomněl, že ještě má nějakou práci. Vytáhnout zpod střechy svazek listového tabáku, rozdrobit ho a nacpat si dýmku. Když v síni lezl po kamenné zdi pod okraj střechy, málem spadl. Zatočila se mu hlava a v zádech ho zalomilo… Znovu si s hořkostí pomyslel na své stáří. Líně se dovlekl na práh chalupy, kam ještě padal stín, a pomalu se pustil do práce.

V poledne byla celá vesnice jako vymřelá. Ticho jarního parného dne ji začarovalo…

Staré sousedky si pod starou vrbou na pastvině dlouho probíraly vlasy. Potom si lehly, přikryly si hlavy šátky a usnuly. Nejmenší děti se sešly na rozbahněném svahu u rybníka a horlivě lepily z hlíny úly. Občas zabučelo tele uvázané ke kolíku vedle spících žen. Občas se ozvalo kokrhání kohouta a přivolávalo na vesnici tichou dřímotu. A na polích jako předtím zpívali skřivani, zelenalo se osení a na obzorech se jako roztavené sklo chvěla a proudila pára.

Děd si lehl u kůlny a snažil se usnout. Představoval si, jak šumí les a jak se na kopcích ve větru vlní žito, šustí a přelévá se. A sám se přitom lehce pohupoval. Ale spánek nepřicházel.

Ležel se zavřenýma očima a pořád myslel na své stáří.

Teď asi syn Andrej tvrdě spí pod vozem. Ale dědovi se možná až do smrti už nepoštěstí usnout na poli. V době žní bude trávit dlouhé parné dny sám s vnučkou… A přitom byly časy, kdy v celém okolí nikdo nesekal líp než on. Když celá vesnice kosila u pána, vždycky je vedl. A nikdo nevypil víc než on, když se mužští hromadně vrátili z pole na panský dvůr. Posedali si u sýpky kolem vědra vodky a začalo „veselé posezení“.

Nikdy ale nepropil rozum. Všechno měl vždycky v pořádku. Chalupa dostala každý podzim novou slaměnou střechu a kobyla byla vždycky při těle. „To je pec!“ říkali mužští. „Na jejích zádech by se dalo spát!“ A synovu svatbu vystrojil všem pro podiv. Celá vesnice se sešla, když Andrej po svatbě jel na první pouť k tchánovi. Posadil se vedle své vyšňořené ženy do nových saní přikrytých barevnou houní. Jednu nohu ve valence vystrčil přes bočnici a uháněl přes pastvinu… Děd tehdy doufal, že na stará kolena bude mít nejváženější rodinu v celé vesnici. Že nikomu nedovolí hádat se a dělit majetek…

„Myslel jsem, že budu jíst bílé koláče a namáčet je…“ Zabručel.

Jenže všechno dopadlo jinak, než si myslel.

Mladší syn se oddělil a hospodaří sám. Starší sice zůstal s ním, ale moc užitku z toho nebylo… A hlavně je všechny podťala stařenka.

Umřela v tom nejhorším, hladovém čase. A zeslábly i jeho nožičky a teď bude muset až do smrti sedět s dětmi jako nějaký hlídač.

„Jen se podívej, i ten můj vrstevník,“ pomyslel si zlostně, „i pes Saltan utekl z domu!“

A proč se on, děd, na světě trápil a v co doufal, to ví jen Bůh!

„Úcty jsem se nedočkal,“ myslel si děd a vzpomněl si na syna, který ho posadil za hlídače. „Ani bohatství, ničeho! A brzy umřeš, a ani pes po tobě nezavyje!“

Večer na mezi

Jak dlouhý mu ten den připadal!

Dáša se vrátila z lučiny a přidala se k dětem, které si hrály na svahu.

„Že bych i já šel k nim lepit píšťalky?“ pomyslel si děd s hořkým úsměvem. Nakonec to nevydržel.

„Dohlédni, holenku, na chalupu.“ Řekl staré sousedce, která u kůlny pomalu svinovala plátno.

„Copak, stýská se ti?“ Zeptala se ta lítostivě.

„Stýská, holenku! Jak to jen vy ženské vydržíte sedět doma!“

„Ale ty jdeš asi na dlouho!“

„Ne, jen na chviličku…“

Do západu slunce bylo ještě daleko. Ale Andrej měl podle dědových výpočtů skončit dřív než večer. Děd pokukoval po slunci a usuzoval, že kousek pole musí být právě teď dosázený.

Na pastvině potkal Glebočku, který se vracel z pole. Glebočka byl vysoký, hubený mužík s pihami na bledém obličeji a s opuchlými červenými víčky. Měl na sobě starý kožich, z jehož rozedřených děr vykukovala bílá košile. Pohupoval se, jak seděl bokem na koni. Obrácený pluh se táhl za ním a drnčel.

„Copak, holenku, propils pluh?“ Zažertoval děd.

„Propil.“ Odpověděl Glebočka s bledým úsměvem.

„A moji přijedou brzy?“

„Asi už jedou.“

„A kde máš svoje holky?“

„Holtky už jdou.“ Odpověděl Glebočka, který ráčkoval a šišlal.

Děd si sedl na val pod mladé vrbičky. Mhouřil oči proti nízkému slunci a díval se do dálky po cestě.

V poli stálo ticho mírného jarního večera. Na východě se slabě rýsovala řada nehybných něžně růžových mraků. K západu se stahovaly dlouhé tkaniny peřových obláčků… Když se slunce za jeden z nich trochu schovalo, nad širou rovinou se v poli jemně a něžně zamodral vzduch. Rovina se vlhce zelenala osením a pestře se na ní střídal úhor. Ještě klidněji a ještě sladčeji než ve dne zpívali skřivani. Z úhorů voněla svěžest, rozkvétající trávy a medový prach žluté komonice… Děd zavíral oči, naslouchal a ukolébával se.

„Eh, kdyby teď zapršelo,“ myslel si, „to by se žito zvedlo! Ale kdepak, sluníčko zase zapadá do jasna!“

Vzpomněl si, že i zítra ho čeká stařecký den, a mračil se. Vymýšlel, jak by se mu vyhnul. Rozmrzele kroutil hlavou, škrábal se na zádech v dlouhé stařecké košili… a nakonec dostal šťastný nápad.

„Tak co, máš hotovo?“ Říkal o půl hodiny později podlízavým tónem. Šel vedle syna a držel se pluhu.

„Hotovo mám. A co ty? Asi ses nudil, viď?“ Odpovídal Andrej vlídně.

„Jé, chraň Bůh! Odsloužil jsem si, brachu, svou službu… jako nějaký starý voják na hlídání zelí!“ Zvolal děd z celého srdce.

A se smíchem, aby to neznělo jako prosba, poprosil, jestli by nemohl jet s koňmi na noční pastvu.

„S klukama… co?“ Řekl a díval se synovi do očí.

„Proč ne, jeď! Jen nezapomeň na polích napojit kobylu.“ Odpověděl Andrej.

Děd se rozkašlal, aby skryl svou radost.

Noc pod hvězdami

Při západu slunce, po večeři, položil kobyle na hřbet kabát a kožich. Vyškrábal se na ni po břiše a klusem se rozjel za kluky.

„Hej, počkejte na starého!“ Volal na ně.

Kluci neposlouchali. Starostův synek ho předjel. Bosé nožičky měl roztažené na hřbetě kulatého valacha, kterému při klusu žbluňkalo v břiše. Po cestě se plazil lehký prach. Dupot malého stáda koní splýval s veselým křikem a smíchem.

„Dědo, pojď na závody!“ Volali někteří tenkými hlásky.

Děd lehce pobízel kobylu lýkovými střevíci do břicha. V úžlabině, kilometr za vesnicí, zahnul k rybníku. Kobyla stála s jednou nohou zabořenou v bahně a celou kůží se nervózně otřásala, jak kolem ní tence zpívali komáři. Dlouho, dlouho a jednotvárně sála vodu. Bylo vidět, jak jí voda ve vlnách běží hrdlem. Než dopila, na chvíli se od vody odtrhla. Zvedla hlavu a pomalu, tupě se rozhlédla kolem. Děd na ni vlídně hvízdl. Z pysků jí kapala teplá voda a ona se snad zamyslela, nebo se zahleděla na tichou hladinu rybníka. Hluboko, hluboko se v rybníce zrcadlil břeh, večerní nebe i bílé proužky mraků. Části toho zrcadlového obrazu se plynule houpaly a slévaly v jedno, jak se po vodě tiše šířil čím dál větší kruh… Potom kobyla ještě několikrát polkla, zhluboka vzdychla a s mlasknutím vytáhla z bahna jednu nohu po druhé. Pak se vyškrábala na břeh.

Cinkala napůl utrženou podkovou a vydala se svěžím mimochodem po tmavnoucí cestě. Ten dlouhý den dědovi připadal, jako by ho proležel nemocný a teď se uzdravil. Vesele pobízel kobylu a zhluboka vdechoval chladnoucí večerní vzduch.

„Jen abych nezapomněl tu podkovu strhnout,“ myslel si.

Na poli kluci kouřili komonici a hádali se, kdo bude kdy hlídat.

„Dost, kluci, nehádejte se. Hlídej zatím ty, Vasko, vždyť je to opravdu tvoje řada. A vy ostatní si lehněte. Jen si nelehejte hlavou na mez, to vás skřítek přišlápne!“ Řekl děd.

Koně se v klidu zabrali do pastvy. Utichlo i šťouchání kluků, kteří si lehli vedle sebe, i smích nad chřástalem. Ten prý proto tak vrže, že si drhne nohu o nohu. Tehdy si děd prostřel u meze kožich a kabát. S čistým srdcem a s úctou poklekl a dlouho se modlil k temnému, hvězdnému, krásnému nebi. K zářící Mléčné dráze, ke svaté cestě do města Jeruzaléma.

Nakonec si lehl i on.

Nad nekonečnou rovinou se rozlévala tma. Pole se nořila do svěžesti jarní stepní noci. Za nimi, za nočním šerem, se na slabém pozadí západu slunce slabě rýsovala silueta dalekého, předalekého větrného mlýna, jako osamělý stěžeň…

Poslechnout celé · 27 min