Legenda o Ospalé díře – 1. Učitel a dcera bohatého statkáře

Legenda o Ospalé díře

Nalezeno mezi papíry zesnulého Diedricha Knickerbockera. Byl to líbezný kraj ospalých hlav, kraj snů, co se vlní před napůl zavřenýma očima, a veselých zámků v oblacích, jež plují a věčně se rdí v letním nebi. Z básně Zámek lenosti.

Na východním břehu řeky Hudson je mnoho prostorných zátok. Jedna z nich leží tam, kde se řeka rozlévá do široka. Staří holandští plavci tomu místu říkali Tappan Zee. Když ho přeplouvali, vždycky opatrně stáhli plachty a modlili se ke svatému Mikuláši o ochranu. V té zátoce leží malé trhové městečko, vlastně venkovský přístav. Někdo mu říká Greensburgh, ale častěji a správněji se mu říká Tarry Town, tedy po česku asi Město, kde se člověk zdrží. To jméno mu prý kdysi daly hodné hospodyně z okolí, protože jejich manželé se ve dnech trhu vytrvale zdržovali ve vesnické hospodě. Ať je to jak chce, já za to neručím. Zmiňuji to jen proto, abych byl přesný a věrohodný. Nedaleko od městečka, možná tak tři kilometry, leží mezi vysokými kopci malé údolí, spíš taková kotlina. Je to jedno z nejtišších míst na celém světě. Protéká jím malý potok, který zurčí právě tak, aby člověka ukolébal ke spánku. Jediné zvuky, které kdy naruší ten stálý klid, jsou občasné hvízdnutí křepelky nebo ťukání datla.

Vzpomínám si, že jako mladík jsem tam poprvé šel na veverky. Bylo to v háji vysokých ořešáků, který stíní jednu stranu údolí. Zatoulal jsem se tam v poledne, kdy je celá příroda obzvlášť tichá. Lekl jsem se rachotu vlastní pušky, když protrhl to nedělní ticho kolem a rozlehl se dlouhou, rozzlobenou ozvěnou. Kdybych si někdy přál útočiště, kam bych mohl utéct před světem a jeho shonem a v klidu dosnít zbytek neklidného života, neznám slibnější místo než tohle malé údolí.

Kraj, kde se sní

Je tam totiž lenivý klid a místní obyvatelé, potomci prvních holandských osadníků, jsou zvláštní lidé. Proto se tomu odlehlému údolí odedávna říká Ospalá díra a jeho mládencům se v celém okolí říká ospalí kluci. Nad krajem jako by visela ospalá, snivá moc a prostupovala i samotný vzduch. Někdo říká, že to místo za prvních let osídlení očaroval nějaký německý doktor. Jiní tvrdí, že tam starý indiánský náčelník, prorok či kouzelník svého kmene, konal své obřady ještě dřív, než ten kraj objevil kapitán Hendrick Hudson. Jisté je, že místo dodnes ovládá jakási kouzelná síla. Drží dobré lidi v zajetí, takže chodí jako v ustavičném snění. Věří na všelijaké zázraky, upadají do tranzu, mívají vidění, často vídají podivné věci a slyší ve vzduchu hudbu a hlasy. Celé okolí je plné místních pověstí, strašidelných míst a pověr, které ožívají za šera. Padající hvězdy a meteory tu prý létají nad údolím častěji než kdekoli jinde v zemi. A noční můra se všemi svými přízraky si ho podle všeho vybrala za své nejmilejší hřiště.

Jezdec bez hlavy

Hlavním duchem, který v tom začarovaném kraji straší a který jako by velel všem silám vzduchu, je však přízrak jezdce na koni. Ten jezdec nemá hlavu. Někteří říkají, že je to duch hesenského jezdce, tedy německého vojáka, který za války o nezávislost bojoval na straně Angličanů. V nějaké bezejmenné bitvě ho o hlavu připravila dělová koule. Venkované ho prý co chvíli vídají, jak se ve tmě noci žene krajem jako na křídlech větru. Neobjevuje se jen v údolí. Občas zajede i na okolní cesty, a hlavně do blízkosti kostela nedaleko odtud. Někteří z nejspolehlivějších místních dějepisců pečlivě sbírali a porovnávali všechno, co se o tom přízraku povídá. Tvrdí, že jezdcovo tělo bylo pohřbeno na hřbitově u kostela. Duch prý každou noc vyjíždí na bojiště hledat svou hlavu. A když se někdy prožene údolím rychlostí půlnoční vichřice, je to proto, že se opozdil a spěchá zpátky na hřbitov, aby tam byl dřív, než se rozední.

Taková je v hlavních rysech tahle pověst. Dala vzniknout mnoha divokým příběhům v tom kraji stínů. U všech venkovských krbů ten přízrak znají jako Bezhlavého jezdce z Ospalé díry.

Je pozoruhodné, že sklon ke snění, o kterém jsem mluvil, nemají jen rodilí obyvatelé údolí. Bez povšimnutí ho do sebe nasákne každý, kdo tam nějaký čas bydlí. Ať byl kdokoli předtím, než do toho ospalého kraje přišel, sebevíc čilý, za chvíli určitě vdechne kouzlo místního vzduchu. Začne mít bujnou fantazii, sní své sny a vídá přízraky.

Chválím to pokojné místo, jak jen umím. Ve velkém státě New York je totiž tu a tam ukrytých několik takových malých odlehlých holandských údolí. V nich zůstávají obyvatelé, mravy i zvyky pořád stejné. Velký proud stěhování a pokroku, který jinde v téhle neklidné zemi bez ustání všechno mění, kolem nich proteče bez povšimnutí. Jsou jako ty malé zátočiny klidné vody na kraji prudkého potoka. Stéblo a bublinka tam tiše kotví nebo se pomalu točí ve svém malém přístavu a proud, který se žene kolem, je neruší. Od té doby, co jsem chodil ospalými stíny Ospalé díry, uběhlo mnoho let. Přesto si myslím, že bych tam v jejím chráněném klíně dodnes našel tytéž stromy a tytéž rodiny, jak si tam v klidu žijí dál.

Učitel jménem Ichabod Crane

V tomhle zapadlém koutě přírody žil v dávném období amerických dějin, tedy asi před třiceti lety, jeden počestný chlapík jménem Ichabod Crane. Pobýval v Ospalé díře, nebo jak sám říkal, „se tu zdržel“, aby učil děti z okolí. Pocházel ze státu Connecticut. Ten stát dodává zemi průkopníky ducha stejně jako průkopníky lesů a každý rok vysílá celé zástupy dřevorubců na hranici osídlení a venkovských učitelů. Jméno Crane znamená anglicky jeřáb a k jeho postavě se docela hodilo. Byl vysoký, ale nesmírně hubený, s úzkými rameny a dlouhýma rukama i nohama. Ruce mu čouhaly z rukávů snad o kilometr, nohy by mohly sloužit jako lopaty a celé tělo měl jen volně poskládané dohromady. Hlavu měl malou a nahoře plochou, s obrovskýma ušima, velkýma zelenýma skelnýma očima a dlouhým nosem jako zobák sluky. Vypadala jako korouhvička, posazená na jeho tenkém krku, aby ukazovala, odkud fouká vítr. Kdo ho viděl, jak za větrného dne kráčí po hřebeni kopce, se šaty, které kolem něj vlají a plandají, mohl si ho splést s duchem hladu, který sestupuje na zem. Nebo se strašákem, který utekl z kukuřičného pole.

Jeho škola byla nízká stavba o jedné velké místnosti, hrubě stlučená z klád. Okna byla zčásti zasklená a zčásti zalepená listy ze starých sešitů. Když tam nikdo nebyl, byla velmi důmyslně zabezpečená. Kolem kliky u dveří byl omotaný proutek a k okenicím byly opřené kůly. Zloděj by se tedy dovnitř dostal úplně snadno, ale ven by se dostával dost obtížně. Ten nápad stavitel Yost Van Houten nejspíš odkoukal od vrše na úhoře. Škola stála na dost osamělém, ale příjemném místě, přímo na úpatí zalesněného kopce. Těsně kolem tekl potok a na jednom konci rostla hrozivá bříza. Za ospalého letního dne bylo odtud slyšet tiché mumlání žáků, kteří si opakovali úlohy, jako bzučení včelího úlu. Občas je přerušil přísný hlas učitele, který hrozil nebo poroučel. Anebo snad hrozivý zvuk březové metly, když jí popoháněl nějakého loudala po kvetoucí stezce vzdělání. Abych řekl pravdu, byl to svědomitý muž a stále měl na paměti zlaté pravidlo: „Kdo šetří metlu, kazí dítě.“ Žáci Ichaboda Crana rozhodně zkažení nebyli.

Nechci ovšem, aby si někdo myslel, že to byl jeden z těch krutých školních vládců, kteří se radují z bolesti svých poddaných. Naopak, spravedlnost vykonával spíš s rozvahou než s přísností. Snímal břemeno ze zad slabých a kladl ho na záda silných. Drobného slabého chlapečka, který sebou trhl při sebemenším máchnutí metly, shovívavě přešel. Spravedlnosti však učinil zadost tím, že dvojí dávku vyměřil nějakému malému tvrdohlavému holandskému klukovi v širokých kalhotách, který se pod metlou mračil, nafukoval a zarytě trucoval. Tomu všemu říkal „konat svou povinnost vůči rodičům“. A nikdy nikoho nepotrestal, aniž by ho potom ujistil, že „si to bude pamatovat a bude mu za to vděčný až do smrti“. To byla pro uplakaného kluka opravdu velká útěcha.

Hladový host na každém statku

Když skončilo vyučování, byl dokonce kamarádem a spoluhráčem větších chlapců. Ve sváteční odpoledne doprovázel domů některé menší děti, které měly hezké sestry nebo matky, dobré hospodyně, proslulé plnou spíží. Opravdu se mu hodilo, aby byl se žáky zadobře. Škola mu vynášela málo, sotva by mu to stačilo na denní chleba. Byl totiž náramný jedlík a přestože byl hubený, žaludek se mu dokázal roztáhnout jako anakondě. Aby se uživil, bydlel a stravoval se podle tamního venkovského zvyku u statkářů, jejichž děti učil. U každého pobyl vždycky týden a tak obcházel celé okolí. Všechen svůj majetek nosil svázaný v bavlněném šátku.

Venkovští hospodáři, kteří ho živili, často považovali výdaje za školu za těžké břemeno a učitele za pouhé příživníky. Aby jim tedy nebyl moc na obtíž, uměl se všelijak udělat užitečným i příjemným. Občas statkářům pomáhal s lehčí prací v hospodářství. Pomáhal se senem, spravoval ploty, vodil koně k napajedlu, hnal krávy z pastvy a štípal dříví na zimu. Odložil také všechnu tu panovačnou důstojnost a neomezenou moc, kterou vládl ve své malé říši, ve škole, a stal se podivuhodně vlídným a úslužným. Získal si přízeň matek tím, že se mazlil s dětmi, hlavně s těmi nejmenšími. A jako ten smělý lev ze staré říkanky, který kdysi tak velkoryse držel beránka, sedával celé hodiny s dítětem na koleni a nohou přitom houpal kolébku.

Kromě všech těch zaměstnání byl v okolí také učitelem zpěvu. Vydělal si nejednu lesklou minci tím, že mladé lidi učil zpívat žalmy. V neděli si nemálo zakládal na tom, že stál vpředu na kostelním kůru se skupinou vybraných zpěváků. V duchu měl za to, že tím úplně zastínil faráře. Jisté je, že jeho hlas se nesl vysoko nad všemi ostatními věřícími. V tom kostele je dodnes slyšet zvláštní trylky. Za tichého nedělního rána je prý slyšet skoro na kilometr, až na druhé straně mlýnského rybníka, a říká se, že pocházejí přímo z nosu Ichaboda Crana. Tak se ten počestný učitel všelijakými drobnými způsoby, kterým se obvykle říká „tak či onak“, docela slušně protloukal. Všichni, kdo nevěděli nic o tom, jak těžká je práce hlavou, si mysleli, že má podivuhodně snadný život.

Oblíbenec venkovských děvčat

Učitel bývá v ženské společnosti na venkově dost důležitou osobou. Považují ho za takového zahálčivého, skoro panského člověka, který má mnohem lepší vkus a vzdělání než hrubí venkovští mládenci. Učeností prý zaostává jen za farářem. Když se tedy objeví na statku, u čajového stolu bývá trochu rozruch. Přibude navíc mísa koláčů nebo cukroví a možná se dokonce vytáhne stříbrná čajová konvice. Náš učenec se proto mohl těšit z úsměvů všech venkovských děvčat. Jak se mezi nimi v neděli mezi bohoslužbami na hřbitově předváděl! Trhal jim hrozny z divokého vína, které se pnulo po okolních stromech. Pro zábavu jim předčítal všechny nápisy na náhrobcích. Nebo se s celým hloučkem děvčat procházel po břehu nedalekého mlýnského rybníka. Ostýchavější venkovští mládenci se zatím rozpačitě drželi vzadu a záviděli mu jeho jemné způsoby a výřečnost.

Nejraději strašidelné historky

Protože žil napůl jako tulák, byl také takovými chodícími novinami a nosil z domu do domu všechny místní drby. Proto ho všude rádi viděli. Ženy si ho navíc vážily jako velkého učence. Přečetl totiž několik knih až do konce a dokonale znal knihu Cottona Mathera o čarodějnictví v Nové Anglii. Mimochodem, té knize pevně a bez výhrad věřil.

Byl to vlastně podivná směs drobné vychytralosti a prostoduché důvěřivosti. Jeho chuť na zázraky i schopnost je strávit byly stejně neobyčejné a obojí ještě vzrostlo, když žil v tomhle začarovaném kraji. Žádná historka mu nebyla příliš hrubá ani příšerná, aby ji nespolkl. Často ho těšilo natáhnout se po odpoledním vyučování do hustého jetele u potůčku, který tiše kňučel kolem školy. Tam si pročítal Matherovy hrůzostrašné příběhy, dokud se nesetmělo a tištěná stránka se mu před očima nerozplynula v mlhu. Pak se vydal přes bažiny, potoky a hrozivé lesy ke statku, kde zrovna bydlel. V té čarovné hodině mu každý zvuk přírody rozechvěl rozjitřenou fantazii. Sténání lelka na stráni, zlověstné kvákání rosničky, která věští bouřku, smutné houkání sovy nebo náhlé šustění v houští, když se vyplašili ptáci z hnízd. Také světlušky, které se nejjasněji třpytily na nejtmavších místech, ho občas polekaly, když mu přes cestu přelétla nějaká obzvlášť zářivá. A když do něj náhodou v neohrabaném letu narazil nějaký velký hloupý brouk, ten chudák byl málem bez sebe. Myslel si totiž, že ho zasáhlo čarodějnické znamení. Jeho jedinou pomocí v takových chvílích bylo zpívat žalmy. Tím chtěl buď přehlušit myšlenky, nebo zahnat zlé duchy. Dobří lidé z Ospalé díry večer sedávali přede dveřmi. Často s posvátnou hrůzou poslouchali jeho nosový zpěv, jak se v dlouze protahované sladkosti nesl ze vzdáleného kopce nebo po potemnělé cestě.

Dalším zdrojem jeho strašidelné rozkoše bylo trávit dlouhé zimní večery se starými holandskými hospodyněmi. Seděly a předly u ohně, na plotně se v řadě pekla a prskala jablka. A on poslouchal jejich podivuhodné příběhy o duších a skřítcích, o strašidelných polích, strašidelných potocích, strašidelných mostech a strašidelných domech. A hlavně o Bezhlavém jezdci, kterému někdy říkaly Cválající Hesenec z Ospalé díry. On je zase stejně potěšil historkami o čarodějnictví a o hrozivých znameních, zlověstných úkazech a zvucích ve vzduchu, které byly k vidění a slyšení za dávných časů v Connecticutu. A strašně je vyděsil úvahami o kometách a padajících hvězdách. A taky znepokojivou skutečností, že se svět opravdu otáčí a že jsou polovinu času vzhůru nohama!

Cesta domů zasněženou nocí

Bylo to všechno příjemné, dokud se tulil v koutě u krbu v pokoji, který celý rudě zářil od praskajícího ohně a kam se samozřejmě žádný přízrak neodvážil ukázat. Jenže tu radost draze zaplatil hrůzami cesty domů. Jaké děsivé tvary a stíny ho na cestě obklopovaly v šerém, přízračném svitu zasněžené noci! S jakou touhou pozoroval každý chvějivý paprsek světla, který se nesl přes pustá pole z nějakého vzdáleného okna! Jak často ho vyděsil nějaký keř pod sněhem, který mu jako přízrak zahalený v prostěradle stál přímo v cestě! Jak často se mu krev v žilách zastavila hrůzou, když slyšel zvuk vlastních kroků na zmrzlé krustě pod nohama! A bál se ohlédnout přes rameno, aby za sebou neuviděl nějakou podivnou bytost, jak mu dupe v patách. A jak často ho úplně zachvátil děs, když mezi stromy zavyl náhlý poryv větru! Myslel si totiž, že je to Cválající Hesenec na jedné ze svých nočních vyjížděk.

To všechno však byly jen noční hrůzy, přeludy mysli, které bloudí ve tmě. Na svých osamělých toulkách už ve svém životě viděl mnoho přízraků a nejednou ho v různých podobách pronásledoval sám ďábel. Denní světlo ale všem těm strastem udělalo konec. Byl by vedl příjemný život navzdory ďáblu a všem jeho dílům, kdyby mu do cesty nevstoupila bytost, která smrtelníkům způsobuje víc zmatku než duchové, skřítci a všechny čarodějnice dohromady. A tou bytostí byla žena.

Krásná Katrina a statek jejího otce

Mezi žáky zpěvu, kteří se jednou týdně večer scházeli, aby se učili zpívat žalmy, byla i Katrina Van Tasselová. Byla dcerou a jediným dítětem zámožného holandského statkáře. Bylo jí sotva osmnáct a byla jako květ. Kyprá jako koroptev, zralá, něžná a růžolící jako broskve jejího otce. Široko daleko byla proslulá nejen krásou, ale i velkým věnem, které ji čekalo. K tomu byla trochu koketa, což bylo vidět i na jejím oblečení. Kombinovala starou módu s novou tak, aby co nejlépe vynikly její půvaby. Nosila šperky z ryzího žlutého zlata, které její prapraprababička přivezla z holandského města Saardamu. K tomu lákavý vyšívaný živůtek po staré módě a dráždivě krátkou sukni, aby ukázala nejhezčí nožku a kotník v celém kraji.

Ichabod Crane měl k ženám měkké a pošetilé srdce. Není divu, že si takové lákavé sousto brzy oblíbil, zvlášť když ji navštívil v domě jejího otce. Starý Baltus Van Tassel byl dokonalým obrazem úspěšného, spokojeného a štědrého statkáře. Pravda, málokdy zabloudil očima nebo myšlenkami za hranice vlastního statku. Ale uvnitř nich bylo všechno útulné, šťastné a v dobrém stavu. Se svým bohatstvím byl spokojený, ale nebyl na ně pyšný. Zakládal si spíš na srdečné hojnosti než na tom, jak okázale žije. Jeho pevnost stála na břehu Hudsonu v jednom z těch zelených, chráněných, úrodných koutů, kde se holandští statkáři tak rádi usazují. Nad ní rozkládal široké větve velký jilm. U jeho paty vyvěral pramen té nejjemnější a nejsladší vody do malé studánky, udělané ze sudu. Odtud se voda třpytivě kradla trávou k nedalekému potoku, který bublal mezi olšemi a zakrslými vrbami. Hned vedle statku stála obrovská stodola, velká jako kostel. Z každého okna a z každé škvíry jako by se drala bohatství statku. Uvnitř od rána do večera usilovně bušily cepy. Pod okapy se švitořivě míhaly vlaštovky a jiřičky. Na střeše se na sluníčku vyhřívaly řady holubů. Někteří měli jedno oko obrácené vzhůru, jako by sledovali počasí. Jiní měli hlavu pod křídlem nebo zabořenou v peří. A další se nafukovali, vrkali a klaněli se kolem svých holubiček. Uhlazení, neohrabaní vepři v klidu a hojnosti chrochtali v chlívcích. Odtud se tu a tam vyhrnula celá četa selátek, jako by si chtěla očichat vzduch. Na vedlejším rybníku plula vznešená eskadra sněhobílých hus a doprovázela celé flotily kachen. Celé pluky krocanů hudrovaly po dvoře a perličky po něm pobíhaly a jako mrzuté hospodyně si stěžovaly svým nevrlým, nespokojeným křikem. Před vraty stodoly si vykračoval statečný kohout, ten vzor manžela, bojovníka a pravého gentlemana. Tleskal lesklými křídly a kokrhal hrdostí a radostí. Občas nohama rozhrabal zem a pak velkoryse přivolal svou věčně hladovou rodinu manželek a dětí, aby si pochutnaly na tučném soustu, které objevil.

Učiteli se sbíhaly sliny, když se díval na ten skvělý příslib přepychového zimního jídelníčku. Jeho nenasytné vnitřní oko si představovalo každé sele, jak pobíhá s nádivkou v břiše a jablkem v puse. Holubi byli útulně uložení ke spánku v pohodlné paštice a přikrytí peřinou z kůrky. Husy plavaly ve vlastní šťávě. Kachny ležely v mísách útulně v párech jako spokojení manželé, se slušnou porcí cibulové omáčky. Ve vepřích viděl budoucí pěkně prorostlou slaninu a šťavnatou, chutnou šunku. Nebyl krocan, kterého by neviděl úhledně svázaného, se žaludkem pod křídlem a možná i s náhrdelníkem voňavých klobásek. A dokonce i samotný nádherný kohout ležel na zádech v míse s přílohou a s nohama vzhůru. Jako by prosil o milost, o kterou by zaživa jeho rytířská povaha nikdy nežádala.

Sny o bohatství

Okouzlený Ichabod si to všechno představoval a přejížděl velkýma zelenýma očima tučné louky, bohatá pole pšenice, žita, pohanky a kukuřice a sady obtěžkané načervenalým ovocem. To všechno obklopovalo teplý domov Van Tasselových. Jeho srdce zatoužilo po dívce, která měla to všechno zdědit. A jeho fantazie se rozletěla při pomyšlení, jak snadno by se to všechno dalo proměnit v peníze. Ty by pak uložil do obrovských pozemků divoké země a do dřevěných paláců v divočině. Ba co víc, jeho čilá fantazie už jeho naděje uskutečnila. Viděl kvetoucí Katrinu s celou rodinou dětí, jak sedí nahoře na voze naloženém domácími krámy a pod ním se houpají hrnce a kotlíky. A sám sebe viděl, jak sedí na klusající kobyle s hříbětem v patách a vyráží do Kentucky, do Tennessee, nebo bůhví kam!

Dům plný pokladů

Když vstoupil do domu, bylo jeho srdce dobyto úplně. Byl to jeden z těch prostorných statků s vysokým hřebenem a nízko spuštěnou střechou, postavený ve stylu, který se dědil od prvních holandských osadníků. Nízké, vystupující okapy tvořily podél průčelí verandu, kterou šlo za špatného počasí zavřít. Pod ní visely cepy, postroje, všelijaké hospodářské nářadí a sítě na ryby v nedaleké řece. Po stranách byly lavice na léto. Na jednom konci stál velký kolovrat a na druhém máselnice. To ukazovalo, k čemu všemu ta důležitá veranda sloužila. Z verandy vešel užaslý Ichabod do velké síně, která tvořila střed domu a kde se obvykle žilo. Tady ho oslnily řady zářícího cínového nádobí, srovnané na dlouhé kredenci. V jednom koutě stál obrovský pytel vlny, připravené ke spřádání. V druhém hromada pruhované látky, právě sundané ze stavu. Klasy kukuřice a šňůry sušených jablek a broskví visely ve veselých girlandách po stěnách a mezi nimi se pestře leskly červené papriky. Pootevřenými dveřmi nahlédl do nejlepšího pokoje. Židle s nohama ve tvaru drápů a tmavé mahagonové stoly se tam leskly jako zrcadla. Kozlíky u krbu i s lopatkou a kleštěmi se třpytily zpod chvojí chřestu. Římsu krbu zdobily ozdobné pomeranče a mořské lastury. Nad ní visely šňůry ptačích vajíček všech barev. Ze středu stropu viselo velké pštrosí vejce. A rohová skříňka, schválně nechaná otevřená, ukazovala ohromné poklady starého stříbra a pečlivě slepeného porcelánu.

Silák Brom Bones

Od chvíle, kdy Ichabod spatřil tyhle rajské končiny, byl s jeho klidem konec. Myslel už jen na to, jak získat lásku nedostižné dcery Van Tasselových. V tom podniku však měl víc skutečných potíží, než jaké obvykle čekaly na bludného rytíře za starých časů. Ten obvykle bojoval jen s obry, kouzelníky, ohnivými draky a podobnými snadno přemožitelnými protivníky. Musel se probít jen železnými a bronzovými branami a nezdolnými zdmi až do hradní věže, kde byla uvězněná dáma jeho srdce. To všechno zvládl tak snadno, jako když se člověk prokrojí do středu vánočního koláče. A dáma mu pak samozřejmě podala ruku. Ichabod si naproti tomu musel najít cestu k srdci venkovské koketky. To bylo obehnané bludištěm rozmarů a vrtochů, které pořád přinášely nové potíže a překážky. A musel čelit celé řadě hrozivých protivníků z masa a kostí, početným venkovským ctitelům. Ti obléhali každou bránu k jejímu srdci. Ostražitě a zlostně jeden druhého hlídali, ale byli připraveni se společně vrhnout na každého nového soka.

Nejhrozivější z nich byl statný, hlučný, rozjařený chlapík jménem Abraham, holandsky zkráceně Brom Van Brunt. Byl to hrdina celého okolí, které se ozývalo jeho kousky síly a odvahy. Měl široká ramena a pružné klouby, krátké kudrnaté černé vlasy a drsnou, ale ne nepříjemnou tvář, ve které se mísila šibalská veselost s nadutostí. Pro své herkulovské tělo a velkou sílu dostal přezdívku Brom Bones, tedy Brom Kost, a pod tou ho všichni znali. Byl proslulý tím, jak výborně rozumí koním a jak umí jezdit. V sedle byl obratný jako Tatar. Byl vždycky první na všech dostizích a kohoutích zápasech. A protože tělesná síla má na venkově vždycky navrch, rozhodoval všechny spory. Posadil si klobouk na stranu a vynášel rozsudky takovým tónem, že se nikdo neodvážil odporovat ani se odvolat. Byl vždycky připravený na rvačku i na legraci. Měl v sobě ale víc rozpustilosti než zlé vůle. A přes všechnu svou panovačnou hrubost měl na dně duše pořádný kus šibalské dobré nálady. Měl tři nebo čtyři kumpány, kteří ho považovali za svůj vzor. V jejich čele brázdil krajinu a nechyběl u žádné hádky ani zábavy široko daleko. Za chladného počasí ho šlo poznat podle kožešinové čepice, na které vlál liščí ohon. Když lidé na venkovské slavnosti zdálky zahlédli ten dobře známý chochol, jak se míhá mezi hloučkem divokých jezdců, vždycky se připravili na bouřku. Někdy bylo slyšet, jak jeho parta o půlnoci s jekem a halasem uhání kolem statků jako tlupa donských kozáků. Staré ženy, vytržené ze spánku, chvilku poslouchaly, dokud ten rachot neodduněl, a pak zvolaly: „Jo, to jede Brom Bones se svou partou!“ Sousedé se na něj dívali se směsí bázně, obdivu a sympatie. A když se v okolí stala nějaká bláznivá taškařice nebo venkovská rvačka, vždycky zavrtěli hlavou a byli si jistí, že za tím je Brom Bones.

Tenhle nezkrotný hrdina si už nějaký čas vybral kvetoucí Katrinu za cíl svého neotesaného dvoření. Jeho milostné laškování připomínalo spíš něžné mazlení medvěda. Přesto se šeptalo, že ona jeho naděje tak docela nezahání. Jisté je, že když se on začal ucházet, byl to pro ostatní uchazeče signál, aby ustoupili. Nikdo neměl chuť zkřížit cestu lvu, když se dvoří. Když tedy v neděli večer bylo vidět jeho koně uvázaného u plotu Van Tasselových, bylo to jisté znamení, že jeho pán je uvnitř na námluvách. Všichni ostatní nápadníci pak zoufale přešli kolem a přenesli válku jinam.

Ohebný jako proutek

Takový hrozivý sok stál proti Ichabodovi. Když to člověk všechno uváží, silnější muž by před takovým soupeřením couvl a moudřejší by si zoufal. Ichabod však měl v povaze šťastnou směs poddajnosti a vytrvalosti. Tělem i duchem byl jako pružná hůl. Poddajný, ale houževnatý. Ohnul se, ale nikdy se nezlomil. A i když se pod sebemenším tlakem sklonil, jakmile tlak povolil, šup, byl zase rovný a hlavu nesl stejně vysoko jako předtím.

Otevřeně vytáhnout proti sokovi do boje by bylo šílenství. Brom totiž nebyl muž, kterému by se dalo v lásce zkřížit cestu, stejně jako tomu bouřlivému milovníkovi Achillovi. Ichabod proto postupoval tiše a jemně, nenápadně. Pod záminkou, že je učitel zpěvu, často navštěvoval statek. Ne že by se musel bát, že se rodiče budou plést do věci, což bývá pro milence často kamenem úrazu. Balt Van Tassel byl pohodlný, shovívavý člověk. Svou dceru miloval víc než svou dýmku. Jako rozumný muž a výborný otec ji ve všem nechával, ať si dělá, co chce. Jeho šikovná malá žena zase měla dost práce s domácností a s drůbeží. Jak moudře poznamenala, kachny a husy jsou hloupá stvoření a musí se na ně dávat pozor, ale děvčata se o sebe postarají sama. Zatímco tedy čilá hospodyně pobíhala po domě nebo předla na kolovratu na jednom konci verandy, poctivý Balt seděl na druhém konci a kouřil večerní dýmku. Pozoroval přitom hrdinské činy malého dřevěného bojovníka na vrcholku stodoly. Ten držel v každé ruce meč a statečně bojoval s větrem. Ichabod se zatím ucházel o dceru u pramene pod velkým jilmem nebo se s ní procházel v šeru, v té hodině, která je pro milencovu výmluvnost tak příznivá.

Přiznávám, že nevím, jak se ženská srdce dobývají a získávají. Pro mě byla vždycky hádankou a předmětem obdivu. Některá jako by měla jen jedno zranitelné místo, jen jedny dveře. Jiná mají tisíc cest a dají se dobýt tisícem různých způsobů. Získat to první je velký triumf dovednosti. Ale ještě větším důkazem vojevůdcovského umění je udržet to druhé. Člověk totiž musí bojovat o svou pevnost u každých dveří a u každého okna. Kdo získá tisíc obyčejných srdcí, zaslouží si tedy jistou slávu. Ale kdo si nesporně udrží vládu nad srdcem koketky, je opravdový hrdina. Jisté je, že to nebyl případ obávaného Broma Bonese. Od chvíle, kdy se Ichabod Crane začal ucházet, Bromovy vyhlídky zjevně klesaly. Jeho kůň už v neděli večer nestál uvázaný u plotu. A mezi ním a učitelem z Ospalé díry postupně vzniklo smrtelné nepřátelství.

Šibalské kousky

Brom měl v povaze kus hrubého rytířství. Nejraději by tu věc vyřešil otevřenou válkou. Spor o dámu by rozhodl tak, jak to dělali ti nejstručnější a nejprostší myslitelé, bludní rytíři za dávných časů: soubojem muže proti muži. Ichabod si však byl až příliš dobře vědom, že je jeho protivník silnější, a do souboje s ním nešel. Zaslechl totiž, jak se Bones chlubí, že „učitele složí napůl a položí ho na polici v jeho vlastní škole“. Byl příliš opatrný, než aby mu k tomu dal příležitost. V té tvrdohlavé mírumilovnosti bylo něco nesmírně dráždivého. Bromovi nezbylo nic jiného než sáhnout do zásoby venkovského šibalství a hrát na soka hrubé žertíky. Ichabod se stal terčem rozmarného pronásledování Broma a jeho party divokých jezdců. Pustošili jeho dosud pokojnou říši. Ucpali komín, takže jeho hodinu zpěvu vykouřili ze školy. V noci se vloupali do školy, navzdory hrozivému zabezpečení proutkem a kůly u oken, a všechno obrátili vzhůru nohama. Ubohý učitel si už začal myslet, že se tam scházejí všechny čarodějnice z kraje. Ještě nepříjemnější ale bylo, že Brom využil každé příležitosti, aby ho před jeho vyvolenou zesměšnil. Měl jednoho uličnického psa, kterého naučil co nejsměšněji kňučet. Ten pes se pak předváděl jako Ichabodův sok, který bude Katrinu učit zpívat žalmy.

Tak to nějaký čas šlo, aniž by se postavení soupeřících stran nějak podstatně změnilo. Jednoho krásného podzimního odpoledne seděl Ichabod zamyšleně na trůnu, na vysoké stoličce, odkud obvykle dohlížel na všechny záležitosti své malé říše vzdělanosti. V ruce třímal rákosku, to žezlo neomezené moci. Bříza spravedlnosti odpočívala na třech hřebících za trůnem a byla stálým postrachem zlých. Na stole před ním ležely všelijaké zabavené věci a zakázané zbraně, které našel u lenivých kluků. Napůl okousaná jablka, bouchačky, káči, klícky na mouchy a celé legie bojovných papírových kohoutků. Zřejmě se nedávno vykonal nějaký hrozný akt spravedlnosti. Žáci se totiž všichni pilně skláněli nad knihami nebo si za nimi potichu šeptali a jedním okem hlídali učitele. Celou třídou se neslo bzučivé ticho. Najednou ho přerušil posel. Byl to černý sluha v kazajce a kalhotách z hrubého plátna a na hlavě měl kulatý zbytek klobouku, podobný čapce boha Merkura. Seděl na hřbetě rozcuchaného, divokého, napůl zkroceného hříběte, které řídil provazem místo ohlávky. Přiklapal ke dveřím školy s pozváním pro Ichaboda na zábavu, na „večírek s prošíváním přikrývek“, který se měl konat ten večer u pana Van Tassela. Vyřídil vzkaz s velmi důležitým výrazem a snažil se přitom mluvit co nejvybraněji. Pak přeskočil potok a bylo vidět, jak uhání vzhůru údolím, plný důležitosti a spěchu svého poslání.

Ve třídě, kde bylo ještě před chvílí ticho, teď nastal shon a povyk. Učitel hnal žáky úlohami a u maličkostí se nezastavoval. Ti hbití beztrestně přeskočili polovinu. Ti pomalí tu a tam dostali vzadu ostrou pobídku, aby zrychlili nebo aby jim to pomohlo přes nějaké dlouhé slovo. Knihy se odhazovaly, aniž by se uklízely do polic. Kalamáře se převrhly, lavice se povalily. Celá škola byla puštěna o hodinu dřív než obvykle a vyhrnula se ven jako legie malých čertíků. S jekotem a rámusem běhali po návsi a radovali se, že jsou tak brzy volní.