Legenda o Ospalé díře – 2. Noc s Bezhlavým jezdcem

Legenda o Ospalé díře

Galantní Ichabod teď strávil oblékáním aspoň o půl hodiny déle než obvykle. Kartáčoval a čistil svůj nejlepší, a vlastně jediný oblek, černý, ale už zrzavý stářím. A upravoval si vlasy před kouskem rozbitého zrcadla, které viselo ve škole. Aby se před svou vyvolenou objevil jako opravdový kavalír, vypůjčil si koně od statkáře, u kterého zrovna bydlel. Byl to prchlivý starý Holanďan jménem Hans Van Ripper. A takhle galantně usazený v sedle vyrazil jako bludný rytíř za dobrodružstvím. Sluší se však, abych v pravém duchu rytířských příběhů něco řekl o tom, jak můj hrdina a jeho oř vypadali a jak byli vystrojeni. Zvíře, na kterém seděl, byl uštvaný oráčský kůň, který přežil skoro všechno kromě své zlomyslnosti. Byl vychrtlý a huňatý, s propadlým krkem a hlavou jako kladivo. Zrzavou hřívu i ohon měl zacuchané a zauzlované bodláky. Jedno oko měl bez zornice a svítilo strašidelně, ale v druhém se mu blýskal pravý čert. Za mlada v něm ale musel být oheň a temperament, soudě podle jména, které nesl: jmenoval se Střelný prach. Byl totiž oblíbeným koněm svého pána, prchlivého Van Rippera. Ten byl divoký jezdec a zvířeti nejspíš předal kus své vlastní povahy. Ať vypadal sebestarší a sebeuštvanější, skrývalo se v něm víc čertoviny než v kterékoli mladé klisně v celém kraji.

Ichabod byl k takovému oři ta pravá postava. Jezdil s krátkými třmeny, takže měl kolena skoro až u hrušky sedla. Ostré lokty mu trčely jako kobylkám. Bič nesl v ruce svisle jako žezlo. A jak kůň klusal, pohyb jeho paží připomínal mávání párem křídel. Malý vlněný klobouk mu seděl až na nose, protože tak se dal nazvat ten jeho úzký proužek čela. A šosy černého kabátu mu vlály skoro až k ocasu koně. Tak vypadal Ichabod se svým ořem, když se šouravě vypotáceli z vrat Hanse Van Rippera. Celkem vzato to byl přízrak, jaký člověk za bílého dne potká jen málokdy.

Zlatý podzimní den

Byl to, jak už jsem řekl, krásný podzimní den. Obloha byla jasná a klidná a příroda měla na sobě ten bohatý zlatý šat, který si vždycky spojujeme s představou hojnosti. Lesy se oblékly do střízlivé hnědé a žluté. Některé jemnější stromy už mrazík zbarvil do zářivé oranžové, fialové a šarlatové. Vysoko ve vzduchu se začaly objevovat dlouhé řady divokých kachen. Z bukových hájů a z hájů ořechovců bylo slyšet štěkání veverek a ze strniště nedaleko občas zamyšlené hvízdání křepelky.

Drobní ptáci pořádali své poslední hostiny na rozloučenou. V plném veselí poletovali, cvrlikali a dováděli od keře ke keři a od stromu ke stromu. Byli rozmarní, protože kolem bylo všeho tolik a tak rozmanitého. Byla tam poctivá červenka, oblíbená kořist mladých lovců, se svým hlasitým, naříkavým voláním. A štěbetaví černí ptáci, kteří létali v tmavých hejnech. A datel se zlatými křídly, karmínovou chocholkou, širokým černým náprsníkem a nádherným peřím. A brkoslav s červenými konečky křídel, žlutou špičkou ocasu a malou chocholkou z peří jako čepičkou. A sojka modrá, ten hlučný parádník ve veselém světle modrém kabátku a bílém spodním prádle. Křičela a štěbetala, kývala hlavou, poskakovala a klaněla se a předstírala, že je zadobře s každým zpěvákem v háji.

Jak Ichabod pomalu klusal, jeho oko, vždycky otevřené pro každou známku hojnosti jídla, s rozkoší přelétalo poklady veselého podzimu. Na všech stranách viděl spousty jablek. Některá visela na stromech v tíživé hojnosti. Jiná byla sesbíraná do košů a sudů na trh. A další byla nasypaná na velké hromady pro lis na mošt. O kus dál viděl velká kukuřičná pole. Zlaté klasy vykukovaly z listových úkrytů a slibovaly placky a kukuřičnou kaši. Pod nimi ležely žluté dýně, nastavovaly slunci svá hezká kulatá bříška a slibovaly ty nejlahodnější koláče. Brzy nato projížděl kolem voňavých polí pohanky, která dýchala vůní včelího úlu. Když je viděl, vkradly se mu do mysli sladké představy o jemných lívancích. Pěkně je namaže máslem a ozdobí medem nebo sirupem drobná ručka Katriny Van Tasselové s dolíčky.

Tak sytil svou mysl mnoha sladkými myšlenkami a „pocukrovanými domněnkami“ a jel po úbočí řady kopců, odkud je vidět na některá z nejkrásnějších míst mohutného Hudsonu. Slunce pomalu sklánělo svůj široký kotouč k západu. Široká hladina Tappan Zee ležela nehybná jako sklo, jen tu a tam ji zvlnila jemná vlnka a prodloužila modrý stín vzdálené hory. Na obloze plulo pár jantarových mráčků a nebyl ani závan vzduchu, který by jimi pohnul. Obzor měl krásný zlatý odstín. Ten se postupně měnil v čistě jablečně zelenou a z ní v sytou modř uprostřed nebe. Šikmý paprsek se ještě zdržel na zalesněných hřebenech útesů, které místy visely nad řekou. Jejich skalním stěnám dodával hlubší tmavě šedé a nachové barvy. V dálce se loudala plachetnice a pomalu se nechávala unášet proudem. Plachta jí bezvládně visela na stěžni. A jak se po klidné vodě leskl odraz oblohy, vypadalo to, jako by loď visela ve vzduchu.

Hosté na statku Van Tasselových

K večeru dorazil Ichabod na hrad pana Van Tassela. Zjistil, že je tam plno pýchy a květu celého okolí. Staří statkáři, hubený národ s kožovitými tvářemi, v kabátech a krátkých kalhotách z podomácku tkané látky, v modrých punčochách, obrovských botách a s nádhernými cínovými přezkami. Jejich čilé, scvrklé malé ženušky v těsných nařasených čepcích, krátkých šatech s dlouhým živůtkem a v podomácku tkaných sukních. U pasu jim visely nůžky a polštářky na jehly a pestré kartounové kapsy. Kypré dívky, skoro stejně staromódní jako jejich matky. Jen tu a tam slaměný klobouk, pěkná stuha nebo snad bílé šaty prozrazovaly městské novoty. Synové v krátkých kabátech s rovnými šosy, s řadami obrovských mosazných knoflíků. Vlasy měli většinou spletené do copu podle tehdejší módy, zvlášť když k tomu sehnali úhoří kůži. Ta totiž platila v celém kraji za mocný prostředek, který vlasy živí a posiluje.

Hrdinou večera byl ovšem Brom Bones. Přijel na slavnost na svém oblíbeném koni jménem Čertík. To zvíře bylo stejně jako on plné ohně a rošťáren a nikdo kromě něj ho nezvládl. Brom byl totiž známý tím, že dává přednost divokým koním, kteří jsou samá lumpárna, takže jezdec pořád riskuje, že si zlomí vaz. Poslušného, dobře vycvičeného koně považoval za nedůstojného odvážného mládence.

Hostina u holandského stolu

Rád bych se zastavil u celého toho světa půvabů, který se otevřel před okouzleným zrakem mého hrdiny, když vstoupil do slavnostního pokoje v domě Van Tasselů. Nemyslím půvaby hloučku kyprých dívek s jejich bohatou nádherou ruměnců a bělostné pleti. Myslím hojné půvaby pravého holandského venkovského stolu s čajem v té přepychové podzimní době. Takové hromady mís s koláči všelijakých druhů, skoro nepopsatelných, které znají jen zkušené holandské hospodyně! Byly tam statné koblihy, jemné smažené kynuté placičky a křupavé, drobivé pletýnky. Sladké koláče a křehké koláče, perníky a medovníky, celá rodina koláčů. A pak jablečné koláče, broskvové koláče a dýňové koláče. K tomu plátky šunky a uzeného hovězího. A navíc lahodné mísy zavařených švestek, broskví, hrušek a kdoulí. Nemluvě o grilovaných rybách a pečených kuřatech. A k tomu mísy mléka a smetany, všechno páté přes deváté, zhruba tak, jak jsem to vyjmenoval, a uprostřed toho mateřská čajová konvice vypouštěla oblaka páry. Bůh to požehnej! Chybí mi dech i čas, abych tu hostinu popsal, jak si zaslouží, a navíc se mi chce pokračovat v příběhu. Ichabod Crane naštěstí tak nespěchal jako jeho kronikář a každé lahůdce vzdal plnou čest.

Byl to laskavý a vděčný tvor. Srdce se mu rozšiřovalo tím víc, čím víc měl v sobě dobrého jídla. A nálada mu stoupala jídlem tak, jako jiným lidem pitím. Nemohl si ani pomoct, aby při jídle nekoulel velkýma očima kolem a nepochechtával se při pomyšlení, že by jednou mohl být pánem celé té skoro nepředstavitelné nádhery a přepychu. Pak by, myslel si, rychle obrátil záda staré škole. Lusknul by prsty před nosem Hanse Van Rippera a všech ostatních lakomých hospodářů. A každého potulného učitele, který by si dovolil říkat mu kamaráde, by vykopl ze dveří!

Starý Baltus Van Tassel chodil mezi hosty s tváří rozšířenou spokojeností a dobrou náladou, kulatou a veselou jako měsíc v době žní. Jeho pohostinnost byla stručná, ale výmluvná. Omezovala se na stisk ruky, plácnutí po rameni, hlasitý smích a naléhavé pozvání, ať se „pustí do toho a berou si“.

Tanec a válečné historky

A teď zvuk hudby ze společné síně svolal hosty k tanci. Muzikant byl starý šedovlasý muž, který už přes půl století obcházel okolí jako jediný potulný orchestr. Jeho nástroj byl stejně starý a otlučený jako on. Většinou škrábal na dvě tři struny a každý pohyb smyčce doprovázel pohybem hlavy. Klaněl se skoro až k zemi a dupal nohou pokaždé, když měl začít tančit nový pár.

Ichabod si na svém tanci zakládal stejně jako na svém zpěvu. Nezahálela mu ani jedna končetina, ani jedno vlákno. Kdo viděl jeho volně poskládané tělo v plném pohybu, jak klape po místnosti, myslel by si, že se před ním osobně předvádí sám svatý Vít, požehnaný patron tance. Obdivovali ho i všichni černí služebníci ze statku a z okolí. Sešli se, staří i mladí, velcí i malí, a v hloučcích jeden nad druhým se tísnili u každých dveří a u každého okna. S radostí se dívali na to divadlo a usmívali se od ucha k uchu. Jak by mohl být ten, kdo trestá kluky metlou, jiný než rozjařený a veselý? Dáma jeho srdce s ním tančila a na všechny jeho zamilované pohledy laskavě odpovídala úsměvem. Brom Bones zatím, těžce zasažený láskou a žárlivostí, seděl sám v koutě a mračil se.

Když tanec skončil, Ichabod se připojil k hloučku rozvážnějších lidí. Ti seděli se starým Van Tasselem na jednom konci verandy, kouřili, klábosili o starých časech a protahovali dlouhé historky o válce.

Tohle okolí bylo v době, o které mluvím, jedním z těch vysoce poctěných míst, která oplývají kronikami a velkými muži. Za války tudy blízko vedla hranice mezi Brity a Američany. Proto to tu bylo dějiště loupeživých výprav a hemžilo se to uprchlíky, pobudy a všemi možnými pohraničními hrdiny. Uplynulo právě tolik času, aby si každý vypravěč mohl svou historku ozdobit trochou slušivé smyšlenky. A protože si to už tak přesně nepamatoval, mohl se stát hrdinou každého hrdinského činu.

Byla tam historka o Doffuem Martlingovi, velkém Holanďanovi s modročerným plnovousem. Ten prý málem dobyl britskou fregatu starým železným dělem z bahnitého náspu. Jenže mu dělo při šestém výstřelu prasklo. A byl tam jeden starý pán, kterého nebudu jmenovat, protože je to příliš bohatý pán, než aby se o něm mluvilo lehkovážně. Ten byl výborný šermíř a v bitvě u White Plains prý krátkým kordem odrazil kulku z muškety. Dokonce prý cítil, jak mu zasvištěla kolem čepele a odrazila se od jílce. Na důkaz byl kdykoli ochoten ukázat kord s trochu ohnutým jílcem. Bylo tam ještě několik dalších, kteří byli v poli stejně velcí. A každý z nich byl přesvědčený, že měl na šťastném konci války pořádný podíl.

Duchové z Ospalé díry

To všechno však nebylo nic proti historkám o duších a přízracích, které následovaly. Okolí je na takové pověstné poklady bohaté. Místní pověsti a pověry se nejlépe daří v takových chráněných, dávno osídlených koutech. V našich ostatních venkovských místech je zašlape proměnlivý dav, který tam tvoří obyvatelstvo. Navíc ve většině našich vesnic duchové nemají žádné povzbuzení. Sotva stihnou dospat svůj první sen a obrátit se v hrobě, jejich přátelé, kteří je přežili, se už odstěhovali jinam. Když pak duchové v noci vyjdou na obchůzku, nemají už žádné známé, které by mohli navštívit. Možná proto tak málokdy slyšíme o duších jinde než v našich starých holandských osadách.

Hlavní příčina, proč se v těchto končinách tolik vyprávělo o nadpřirozených věcech, však nepochybně byla blízkost Ospalé díry. Už ve vzduchu, který vál z toho strašidelného kraje, bylo něco nakažlivého. Vydechoval ovzduší snů a fantazií, které nakazilo celou zemi. Na zábavě u Van Tasselů bylo několik lidí z Ospalé díry. A jako obvykle rozdávali své divoké a podivuhodné pověsti. Vyprávělo se mnoho ponurých historek o pohřebních průvodech a o nářcích a kvílení, které se ozývaly u velkého stromu nedaleko odtud. U toho stromu za války zajali nešťastného majora Andrého, anglického důstojníka. Zmínili i bílou paní, která strašila v temné rokli u Havraní skály. Zahynula prý tam ve sněhu a za zimních nocí před bouří ji bylo často slyšet křičet. Většina historek se však točila kolem oblíbeného přízraku Ospalé díry, Bezhlavého jezdce. V poslední době ho prý několikrát slyšeli, jak hlídkuje krajem. A říkalo se, že každou noc uvazuje koně mezi hroby na hřbitově.

Bílý kostel a temný most

Ten kostel stojí tak odlehle, že byl asi vždycky oblíbeným místem neklidných duchů. Stojí na pahorku mezi akáty a vysokými jilmy. Jeho úhledné, bíle vybílené zdi z nich skromně prosvítají jako křesťanská čistota, která září ze stínů ústraní. Mírný svah od něj klesá k stříbrné vodní hladině, lemované vysokými stromy. Mezi nimi je chvílemi vidět modré kopce u Hudsonu. Když se člověk podívá na jeho travou zarostlý hřbitov, kde jako by sluneční paprsky tak tiše spaly, řekl by si, že aspoň tady mohou mrtví odpočívat v pokoji. Na jedné straně kostela se táhne široké zalesněné údolíčko. Tím se žene velký potok mezi rozlámanými skalami a kmeny padlých stromů. Nad hlubokým černým místem potoka, nedaleko kostela, stával dřevěný most. Cesta k němu i most samotný byly hustě zastíněné převislými stromy. Ty tam vrhaly šero i ve dne, a v noci tam byla děsivá tma. To bylo jedno z oblíbených míst Bezhlavého jezdce, kde ho lidé potkávali nejčastěji. Vyprávěla se historka o starém Brouwerovi, který na duchy zarytě nevěřil. Jak potkal Jezdce, když se vracel ze své výpravy do Ospalé díry, a musel si k němu vylézt na koně za záda. Jak cválali přes keře a houští, přes kopce a bažiny, až dorazili k mostu. Tam se Jezdec najednou proměnil v kostlivce, hodil starého Brouwera do potoka a s ránou hromu odskočil přes koruny stromů.

Tuhle historku hned trumfl trojnásob podivuhodný zážitek Broma Bonese. Ten si z Cválajícího Hesence dělal legraci, jako by to byl obyčejný jezdec z dostihů. Tvrdil, že když se jednou v noci vracel ze sousední vesnice Sing Sing, dohonil ho ten půlnoční jezdec. Brom mu prý nabídl závod o mísu punče a byl by ho i vyhrál, protože jeho Čertík toho strašidelného koně dočista porazil. Jenže právě když dojeli ke kostelnímu mostu, Hesenec uskočil a zmizel v záblesku ohně.

Všechny tyhle historky se vyprávěly tím ospalým polohlasem, jakým muži mluví potmě. Tváře posluchačů jen občas náhodně ozářil záblesk dýmky. A Ichabodovi se všechno hluboko vrylo do mysli. Oplácel jim stejnou mincí, dlouhými úryvky ze svého neocenitelného autora Cottona Mathera. A přidal mnoho podivuhodných událostí, které se staly v jeho rodném státě Connecticut, a děsivé přízraky, které sám viděl na nočních procházkách po Ospalé díře.

Návrat domů o půlnoci

Veselí se teď pomalu rozcházelo. Staří statkáři posbírali rodiny do vozů a ještě chvíli bylo slyšet, jak rachotí po cestách v údolí a přes vzdálené kopce. Některá děvčata si sedla na koně za své oblíbené mládence. Jejich bezstarostný smích se mísil s klapotem kopyt a rozléhal se tichými lesy, slabší a slabší, až postupně utichl. Místo, kde byl ještě před chvílí hluk a veselí, bylo tiché a opuštěné. Jen Ichabod se podle zvyku venkovských milenců zdržel, aby si mohl s dědičkou promluvit mezi čtyřma očima. Byl úplně přesvědčený, že je teď na nejlepší cestě k úspěchu. Co se při tom rozhovoru stalo, nebudu předstírat, že vím, protože to opravdu nevím. Obávám se však, že se něco muselo pokazit. Po nijak dlouhé chvíli totiž vyšel ven s velmi zdrceným a zkroušeným výrazem. Ach, ty ženy! Ty ženy! Že by si s ním to děvče jen koketně pohrávalo? Že by to její povzbuzování ubohého učitele byl jen klam, aby si jistěji získala jeho soka? To ví jen nebe, já ne! Stačí říct, že Ichabod se vykradl ven s výrazem člověka, který spíš vyloupil kurník, než aby dobyl srdce krásné dámy. Nedíval se napravo ani nalevo na ten venkovský blahobyt, na kterém si tak často pásl oči. Šel rovnou do stáje. Několika pořádnými štulci a kopanci velmi nezdvořile probudil svého oře z pohodlného místa, kde tvrdě spal. Zdály se mu hory kukuřice a ovsa a celá údolí trávy a jetele.

Byla právě ta čarodějná hodina noci, když se Ichabod se ztěžklým srdcem a zdrceně vydal na cestu domů. Jel po úbočí vysokých kopců nad Tarry Townem, po kterých odpoledne jel tak vesele. Ta hodina byla stejně ponurá jako on. Hluboko pod ním se rozkládala temná a nejasná vodní pláň Tappan Zee. Tu a tam z ní trčel vysoký stěžeň plachetnice, která tiše kotvila pod břehem. V mrtvém tichu půlnoci slyšel dokonce i štěkat hlídacího psa z protějšího břehu Hudsonu. Bylo to ale tak nejasné a slabé, že mu to jen připomnělo, jak daleko je od toho věrného přítele člověka. Občas se také z nějakého statku daleko mezi kopci ozvalo dlouhé kokrhání kohouta, kterého něco náhodou probudilo. Znělo daleko, předaleko, jako zvuk ze snu. Kolem něj nebyly žádné známky života. Jen občas smutné cvrkání cvrčka nebo hrdelní zakvákání velké žáby z blízké bažiny, jako by nepohodlně spala a najednou se v posteli převrátila.

Všechny historky o duších a strašidlech, které odpoledne slyšel, se mu teď hrnuly do paměti. Noc byla temnější a temnější. Hvězdy jako by se nořily hlouběji do nebe a hnané mraky je občas zakryly. Nikdy se necítil tak opuštěně a smutně. Navíc se blížil právě k místu, kde se odehrávalo mnoho strašidelných historek. Uprostřed cesty stál obrovský tulipánovník. Tyčil se jako obr nad všemi ostatními stromy v okolí a sloužil jako orientační bod. Jeho větve byly sukovité a podivně zkroucené, tak velké, že by mohly být kmeny obyčejných stromů. Kroutily se skoro až k zemi a pak se zase zvedaly do vzduchu. Váže se k němu tragický příběh nešťastného majora Andrého, kterého zajali nedaleko odtud. Všichni ho znali jako strom majora Andrého. Prostí lidé se na něj dívali s úctou i pověrčivou bázní. Zčásti ze soucitu s osudem jeho nešťastného jmenovce a zčásti kvůli historkám o podivných úkazech a žalostném nářku, které se o něm vyprávěly.

Strom majora Andrého

Když se Ichabod blížil k tomu hrozivému stromu, začal si pískat. Zdálo se mu, že mu někdo písknutím odpověděl. Byl to ale jen poryv větru, který ostře prolétl suchými větvemi. Když se přiblížil ještě kousek, zdálo se mu, že uprostřed stromu visí něco bílého. Zastavil se a přestal pískat. Když se ale podíval pozorněji, uviděl, že je to místo, kde do stromu uhodil blesk a obnažil bílé dřevo. Najednou uslyšel zasténání. Zuby mu zacvakaly a kolena mu tloukla o sedlo. Bylo to ale jen tření jedné obrovské větve o druhou, jak je kolébal vánek. Přejel kolem stromu bez úhony, ale před ním čekala nová nebezpečí.

Asi dvě stě metrů od stromu přetínal cestu malý potok a tekl do bažinaté, hustě zarostlé rokle, které se říkalo Wileyho bažina. Přes potok vedlo několik hrubých klád, položených vedle sebe jako most. Na té straně cesty, kde potok vtékal do lesa, ho zahalovala do šera jako v jeskyni skupina dubů a kaštanovníků, hustě porostlých divokým vínem. Přejet ten most byla ta nejtěžší zkouška. Právě na tomhle místě zajali nešťastného majora Andrého. V úkrytu těch kaštanovníků a vinné révy se schovávali stateční sedláci, kteří ho přepadli. Od té doby se tomu potoku říká strašidelný a jak strašně se cítí školák, který kolem něj musí jít po setmění sám!

Když se Ichabod blížil k potoku, srdce mu začalo bušit. Sebral však všechno odhodlání, kopl koně patami do žeber snad desetkrát a pokusil se svižně přejet přes most. Jenže místo toho, aby vyrazil vpřed, se to umíněné staré zvíře vrhlo stranou a narazilo bokem do plotu. Ichabodovi s každým zdržením strach rostl. Škubl otěžemi na druhou stranu a zuřivě kopal druhou nohou. Všechno marně. Kůň sice vyrazil, ale jen proto, aby se vrhl na opačnou stranu cesty do houští ostružin a olší. Teď učitel použil bič i paty na vyhublá žebra starého Střelného prachu. Kůň vyrazil vpřed, frkal a funěl, ale u samého mostu se zastavil tak prudce, že jezdec málem přeletěl přes jeho hlavu. Právě v tu chvíli zachytilo Ichabodovo citlivé ucho čvachtavý dupot vedle mostu. V temném stínu háje na kraji potoka uviděl něco obrovského, beztvarého a vysokého. Nehýbalo se to, jen to vypadalo, jako by se to ve tmě schoulilo, jako nějaká obří obluda, která se chystá skočit na pocestného.

Jezdec beze slova

Vyděšenému učiteli se hrůzou zježily vlasy na hlavě. Co dělat? Otočit se a utéct už bylo pozdě. A jakou šanci by měl utéct duchu nebo strašidlu, jestli to opravdu byl duch, když jezdí na křídlech větru? Sebral tedy aspoň zdání odvahy a koktavě se zeptal: „Kdo jsi?“ Nedostal žádnou odpověď. Zopakoval otázku ještě rozčilenějším hlasem. Pořád žádná odpověď. Ještě jednou zabušil do boků neoblomného Střelného prachu, zavřel oči a mimoděk horlivě spustil žalm. Právě v tu chvíli se ten stínový strašák dal do pohybu. Vyhrabal se a jedním skokem stál uprostřed cesty. I když byla noc temná a ponurá, teď se dala postava neznámého trochu rozeznat. Vypadalo to na jezdce velkých rozměrů na černém, mohutně stavěném koni. Nijak se nesnažil Ichabodovi ublížit ani se s ním dát do řeči. Držel se stranou na kraji cesty a klusal po slepé straně starého Střelného prachu. Ten už se ze svého leknutí a vzdoru vzpamatoval.

Ichabod neměl ani trochu chuť na takového podivného půlnočního společníka. Vzpomněl si na příhodu Broma Bonese s Cválajícím Hesencem a pobídl koně, v naději, že ho nechá za sebou. Neznámý však pobídl svého koně do stejného tempa. Ichabod přitáhl otěže a přešel do kroku, protože chtěl zůstat pozadu. Ten druhý udělal totéž. Srdce mu začalo klesat. Pokusil se znovu zpívat žalm, ale vyprahlý jazyk se mu přilepil na patro a nedokázal ze sebe vypravit ani verš. V tom zachmuřeném, umíněném mlčení neodbytného společníka bylo něco tajemného a děsivého. Brzy se to děsivě vysvětlilo. Vyjeli na vyvýšené místo, kde se postava spolucestujícího rýsovala proti obloze. Byl obrovsky vysoký a zahalený v plášti. A Ichabod s hrůzou zjistil, že nemá hlavu! Jeho hrůza ještě vzrostla, když si všiml, že hlavu, která mu měla sedět na ramenou, veze před sebou na hrušce sedla! Strach se změnil v zoufalství. Zasypal Střelný prach spoustou kopanců a ran, v naději, že společníkovi náhlým pohybem uteče. Jenže přízrak vyrazil plným cvalem s ním. A tak se hnali dál přes všechno, co jim přišlo do cesty. Při každém skoku létaly kameny a jiskry. Ichabodovy chatrné šaty vlály ve vzduchu, jak ve své dychtivosti uprchnout natahoval své dlouhé hubené tělo daleko přes koňskou hlavu.

Dojeli k cestě, která odbočuje do Ospalé díry. Střelný prach, jako by byl posedlý ďáblem, se po ní ale nedal. Zatočil na opačnou stranu a střemhlav se řítil z kopce doleva. Ta cesta vede asi čtyři sta metrů písčitým úvozem, zastíněným stromy, a pak přechází přes most, proslulý ve strašidelných historkách. A hned za ním se zvedá zelený pahorek, na kterém stojí bílý kostel.

Most u kostela

Zatím dal kůň svým splašeným útěkem nešikovnému jezdci zdánlivou výhodu. Jenže právě když byl v půlce úvozu, povolily popruhy sedla a Ichabod cítil, jak mu sedlo klouže zpod těla. Chytil ho za hrušku a snažil se ho udržet, ale marně. Stačil se jen zachránit tím, že objal starého Střelného prachu kolem krku. V tu chvíli sedlo spadlo na zem a on slyšel, jak po něm dupe jeho pronásledovatel. Na okamžik mu hlavou prolétl strach z hněvu Hanse Van Rippera, protože to bylo jeho nedělní sedlo. Ale teď nebyl čas na malicherné obavy. Strašidlo mu bylo těsně v patách. A on, nešikovný jezdec, jakým byl, měl co dělat, aby se udržel. Chvílemi sklouzl na jednu stranu, chvílemi na druhou. A chvílemi ho to natřásalo na vysokém hřbetu koně tak prudce, že se opravdu bál, že ho to rozpůlí.

Mezera mezi stromy mu teď dodala naději, že kostelní most už je blízko. Rozechvělý odraz stříbrné hvězdy na hladině potoka mu prozradil, že se nemýlí. Za stromy viděl matně svítit zdi kostela. Vzpomněl si na místo, kde zmizel přízračný soupeř Broma Bonese. „Jestli dojedu k tomu mostu, jsem v bezpečí,“ pomyslel si Ichabod. Právě v tu chvíli uslyšel, jak černý kůň těsně za ním supí a funí. Dokonce se mu zdálo, že cítí jeho horký dech. Ještě jeden křečovitý kopanec do žeber a starý Střelný prach skočil na most. Zaduněl přes hlučná prkna a dostal se na druhou stranu. Ichabod se ohlédl, aby viděl, jestli jeho pronásledovatel podle pravidla zmizí v záblesku ohně a síry. V tu chvíli uviděl, jak se strašidlo zvedá ve třmenech a právě po něm hází svou hlavu. Ichabod se pokusil té hrozné střele uhnout, ale bylo pozdě. Narazila mu do hlavy s ohromným žuchnutím. Svalil se střemhlav do prachu a Střelný prach, černý kůň i strašidelný jezdec se přehnali kolem jako vichřice.

Klobouk a rozbitá dýně

Druhý den ráno našli starého koně bez sedla, s uzdou pod kopyty, jak se u pánových vrat klidně pase. Ichabod se neukázal u snídaně. Přišel čas oběda, ale Ichabod nikde. Chlapci se sešli u školy a nečinně se toulali po březích potoka, ale učitel nikde. Hans Van Ripper začal mít trochu obavy o osud ubohého Ichaboda a o své sedlo. Začalo se pátrat a po pečlivém hledání narazili na jeho stopy. Na jednom místě cesty, která vede ke kostelu, našli sedlo zašlapané do bláta. Stopy koňských kopyt, hluboko otištěné v cestě a zjevně ve zběsilé rychlosti, vedly až k mostu. Za ním, na břehu širokého místa potoka, kde voda tekla hluboká a černá, našli klobouk nešťastného Ichaboda a těsně vedle něj rozbitou dýni.

Potok prohledali, ale učitele nenašli. Hans Van Ripper jako správce jeho pozůstalosti prohlédl uzlík, ve kterém byl všechen jeho pozemský majetek. Skládal se ze dvou a půl košile, dvou šátků na krk a jednoho nebo dvou párů vlněných punčoch. Dál ze starých manšestrových krátkých kalhot, zrezivělé břitvy, zpěvníku žalmů plného oslích uší a rozbité ladicí píšťalky. Knihy a nábytek ve škole patřily obci. Kromě knihy Cottona Mathera o čarodějnictví, novoanglického kalendáře a knihy o snech a věštění. V té poslední byl list papíru, hodně počmáraný a pokaňkaný několika marnými pokusy napsat báseň na počest dědičky Van Tasselových. Ty kouzelnické knihy i básnické čmáranice Hans Van Ripper okamžitě hodil do ohně. Od té doby se rozhodl, že už své děti do školy posílat nebude. Prohlásil, že z toho čtení a psaní ještě nikdy nic dobrého nevzešlo. Všechny peníze, které učitel měl, nosil asi u sebe, když zmizel. Jen den nebo dva předtím totiž dostal výplatu za čtvrt roku.

Ta záhadná událost vyvolala příští neděli u kostela mnoho dohadů. Na hřbitově, u mostu a na místě, kde se našel klobouk a dýně, se shlukovaly hloučky čumilů a drbnů. Vzpomínalo se na historky o Brouwerovi, o Bonesovi a na celou spoustu dalších. Když je všechny pečlivě uvážili a porovnali s příznaky tohoto případu, zavrtěli hlavami a došli k závěru, že Ichaboda odnesl Cválající Hesenec. Protože byl svobodný a nikomu nic nedlužil, nikdo si už s ním nelámal hlavu. Škola se přestěhovala do jiné části údolí a vládl v ní jiný učitel.

Co se povídalo potom

Pravda, jeden starý statkář jel o několik let později na návštěvu do New Yorku. Od něj také pochází tahle zpráva o strašidelném dobrodružství. Ten přivezl domů novinu, že Ichabod Crane je pořád naživu. Z okolí prý odešel zčásti ze strachu před strašidlem a před Hansem Van Ripperem a zčásti z ponížení, že ho dědička tak náhle odmítla. Přestěhoval se do vzdáleného kraje. Tam učil ve škole a zároveň studoval práva. Stal se advokátem, dal se do politiky, vedl volební kampaně, psal do novin a nakonec se stal soudcem u malého soudu pro drobné spory. A Brom Bones, který krátce po sokově zmizení triumfálně dovedl kvetoucí Katrinu k oltáři, se pokaždé tvářil nesmírně vědoucně, když se vyprávěl příběh o Ichabodovi. A když přišla řeč na dýni, vždycky se srdečně rozesmál. Někteří lidé proto začali tušit, že o tom ví víc, než chce říct.

Staré venkovské hospodyně, které jsou v těchto věcech nejlepšími soudci, však dodnes tvrdí, že Ichaboda odnesly nadpřirozené síly. Je to oblíbený příběh, který se často vypráví po celém okolí u zimního ohně. Most se stal víc než kdy dřív předmětem pověrčivé hrůzy. Možná proto byla v posledních letech cesta přeložena, takže teď vede ke kostelu po kraji mlýnského rybníka. Opuštěná škola brzy zpustla. Říkalo se, že v ní straší duch nešťastného učitele. A oráč, který se za tichého letního večera loudá domů, si často myslí, že zdálky slyší jeho hlas, jak zpívá smutný žalm v pokojné samotě Ospalé díry.

Ponaučení starého vypravěče

Dodatek, nalezený v rukopisu pana Knickerbockera. Předchozí příběh podávám skoro přesně těmi slovy, jakými jsem ho slyšel vyprávět na schůzi městské rady ve starobylém městě Manhattoes, tedy na Manhattanu. Byla při ní řada jeho nejmoudřejších a nejvznešenějších měšťanů. Vypravěč byl příjemný, ošuntělý, uhlazený starý pán v šedě kropenatých šatech, se smutně humornou tváří. Silně jsem ho podezíral, že je chudý, protože se tolik snažil být zábavný. Když dovyprávěl, ozval se smích a souhlas, hlavně od dvou nebo tří zástupců radních, kteří většinu času prospali. Byl tam však jeden vysoký, vyschlý starý pán s převislým obočím. Po celou dobu měl vážnou a dost přísnou tvář. Občas si založil ruce, sklonil hlavu a díval se do podlahy, jako by v duchu převracel nějakou pochybnost. Byl to jeden z těch opatrných mužů, kteří se nikdy nesmějí bez dobrého důvodu, totiž když mají na své straně rozum a zákon. Když veselí ostatních utichlo a nastalo ticho, opřel se jednou rukou o opěradlo židle a druhou si dal v bok. S lehkým, ale nesmírně moudrým pokývnutím hlavy a svraštěným čelem se zeptal, jaké je ponaučení toho příběhu a co má dokázat.

Vypravěč, který si právě zvedal ke rtům sklenku vína, aby se po té námaze osvěžil, se na chvíli zarazil. S výrazem nekonečné úcty se na tazatele podíval, pomalu postavil sklenku na stůl a poznamenal, že příběh měl naprosto logicky dokázat:

„že v životě není situace, která by neměla své výhody a radosti, pokud ovšem vtip bereme tak, jak přijde.

„Že tedy ten, kdo závodí se strašidelnými jezdci, se asi pěkně natluče.

„A proto, když venkovský učitel dostane od holandské dědičky košem, je to jistý krok k vysokému úřadu ve státě.“

Opatrný starý pán po tom vysvětlení svraštil obočí desetkrát víc, protože ho ten logický úsudek dokonale zmátl. A ten v šedě kropenatých šatech se na něj, jak se mi zdálo, díval s jakýmsi vítězoslavným úšklebkem. Nakonec starý pán poznamenal, že tohle všechno je sice moc hezké, ale přesto mu ten příběh připadá trochu přehnaný. Prý má o jednom nebo dvou bodech pochybnosti.

„Na mou věru, pane,“ odpověděl vypravěč, „co se toho týče, já sám tomu nevěřím ani z poloviny.“ D. K.