Muž, který zkazil Hadleyburg – 1. Pytel se zlatem

Pytel se zlatem

Bylo to před mnoha lety. Hadleyburg bylo nejpoctivější a nejbezúhonnější město v celém širém okolí. Tuto pověst si udrželo neposkvrněnou po tři generace a bylo na ni pyšnější než na cokoli jiného, co mělo. Bylo na ni tak pyšné a tak dbalo, aby mu zůstala navždy, že začalo učit zásady poctivého jednání už nemluvňata v kolébce. A podobné učení pak bylo hlavní náplní jejich výchovy po všechna léta školy. Po celá ta léta, kdy se mladí lidé utvářeli, jim také odklízeli z cesty všechna pokušení. Jejich poctivost tak měla všechny šance ztvrdnout a zpevnit se a stát se doslova součástí jejich kostí. Sousední města tuto čestnou převahu Hadleyburgu záviděla. Dělala, že se jeho pýše posmívají, a říkala jí ješitnost. Přesto musela uznat, že Hadleyburg je opravdu neúplatné město. A kdyby na ně někdo naléhal, uznala by také, že mladému muži, který odešel z rodného města hledat odpovědné místo, stačilo jako doporučení jen to, že pochází z Hadleyburgu.

Jenže nakonec, jak čas plynul, měl Hadleyburg tu smůlu, že urazil jednoho cizince, který tudy projížděl. Možná o tom město ani nevědělo, ale jistě se o to nestaralo. Hadleyburg si totiž vystačil sám a o cizince a jejich názory nedbal ani za mák. Přesto by bývalo dobré udělat u tohohle cizince výjimku. Byl to totiž zahořklý a pomstychtivý člověk. Celý rok putoval světem, na svou křivdu nezapomněl a každou volnou chvíli přemýšlel, jak si za ni vynahradit zadostiučinění. Vymyslel mnoho plánů a všechny byly dobré, ale žádný nebyl dost rozmáchlý. I ten nejslabší z nich by ublížil spoustě lidí. On ale chtěl plán, který by zasáhl celé město a nedovolil nikomu, aby vyvázl bez úhony. Nakonec dostal šťastný nápad. Když mu vpadl do hlavy, rozzářil mu ji celou zlomyslnou radostí. Hned začal kout plán a říkal si: „Tohle je ono. Já to město zkazím.“

Noční návštěva

O půl roku později přijel do Hadleyburgu. Bylo kolem desáté večer, když lehkým kočárkem zastavil u domu starého pokladníka banky. Vytáhl z kočárku pytel, hodil si ho na rameno a potácel se s ním přes dvorek k chaloupce. Zaklepal na dveře. Ženský hlas řekl „Dále“ a on vešel. Postavil pytel v pokoji za kamna a zdvořile promluvil ke staré paní, která u lampy četla misijní časopis:

„Prosím, zůstaňte sedět, madam, nebudu vás rušit. Tak, teď je docela dobře schovaný. Skoro by člověk nepoznal, že tam je. Mohl bych na chvilku mluvit s vaším manželem, madam?“

Ne, odjel do Brixtonu a možná se nevrátí dřív než ráno.

„Dobrá, madam, na tom nesejde. Chtěl jsem mu jen svěřit ten pytel, aby ho předal právoplatnému majiteli, až se najde. Jsem cizinec. Váš muž mě nezná. Jen dnes večer projíždím městem, abych vyřídil věc, která mi už dlouho leží na srdci. Teď je má cesta u konce a odcházím spokojený a trochu i hrdý. Už mě nikdy neuvidíte. K pytli je připevněný list papíru, který všechno vysvětlí. Dobrou noc, madam.“

Stará paní se tajemného velkého cizince bála a byla ráda, že odchází. Ale probudila se v ní zvědavost. Šla rovnou k pytli a vzala si ten papír. Začínal takto:

„K uveřejnění, nebo ať se ten pravý muž vyhledá v soukromém šetření – poslouží obojí. Tento pytel obsahuje zlaté mince o váze přes sedmdesát dva kilogramy…“

„Pane na nebi, a dveře nejsou zamčené!“

Paní Richardsová k nim celá roztřesená přiletěla a zamkla je. Pak stáhla rolety a stála vyděšená a ustaraná. Přemýšlela, jestli by mohla ještě něco udělat, aby byla ona i peníze víc v bezpečí. Chvíli naslouchala, jestli neuslyší zloděje. Pak se poddala zvědavosti, vrátila se k lampě a dočetla papír:

„Jsem cizinec a brzy se vracím do své vlasti, abych tam zůstal natrvalo. Jsem Americe vděčný za to, co se mi od ní dostalo během dlouhého pobytu pod její vlajkou. A jednomu z jejích občanů, občanovi Hadleyburgu, jsem zvlášť vděčný za velkou laskavost, kterou mi prokázal před rokem či dvěma. Vlastně za dvě velké laskavosti. Vysvětlím to. Byl jsem hazardní hráč. Říkám byl. Byl jsem zruinovaný hráč. Přišel jsem do tohoto městečka v noci, hladový a bez haléře. Prosil jsem o pomoc, potmě, protože jsem se styděl žebrat za světla. Prosil jsem toho pravého muže. Dal mi dvacet dolarů, to znamená, že mi dal život, tak jsem to tenkrát cítil. Dal mi také jmění, protože z těch peněz jsem u hracího stolu zbohatl. A nakonec, jedna poznámka, kterou mi řekl, ve mně zůstala dodnes. Konečně mě přemohla, a tím zachránila zbytek mé morálky: už nikdy nebudu hrát. Nemám tušení, kdo ten muž byl, ale chci, aby se našel. Chci, aby dostal tyto peníze a rozdal je, zahodil, nebo si je nechal, jak se mu zlíbí. Je to jen můj způsob, jak mu dosvědčit svou vděčnost. Kdybych mohl zůstat, našel bych ho sám. Ale na tom nesejde, najde se. Tohle je poctivé město, neúplatné město, a vím, že mu mohu bez obav důvěřovat. Toho muže lze poznat podle poznámky, kterou mi řekl. Jsem přesvědčen, že si na ni vzpomene.“

„A můj plán je tento: Dáváte-li přednost soukromému šetření, provádějte je. Sdělte obsah tohoto dopisu každému, kdo by mohl být tím pravým. Odpoví-li: ‚Jsem to já. Má poznámka zněla tak a tak,‘ proveďte zkoušku. Otevřete pytel a najdete v něm zapečetěnou obálku s tou poznámkou. Shoduje-li se poznámka uchazeče s ní, dejte mu peníze a už se na nic nevyptávejte, protože on je jistě ten pravý.“

„Dáte-li však přednost veřejnému šetření, uveřejněte tento dopis v místních novinách a připojte tyto pokyny: Za třicet dní ať se uchazeč dostaví v pátek v osm večer na radnici. Ať odevzdá svou poznámku v zapečetěné obálce panu pastoru Burgessovi, bude-li tak laskav a ujme se toho. A ať pan Burgess přímo na místě rozlomí pečeti pytle, otevře jej a ověří, zda je poznámka správná. Je-li správná, ať jsou peníze s mým upřímným díkem odevzdány mému takto zjištěnému dobrodinci.“

Dvacet dolarů pro cizince

Paní Richardsová si sedla, lehce se chvěla vzrušením a brzy se ztratila v myšlenkách, asi takových: „Jaká je to podivná věc! … A jaké jmění pro toho laskavého muže, který kdysi tak nezištně pomohl! … Kdyby to jen byl můj manžel! Jsme tak chudí, tak staří a chudí! …“ Pak si povzdechla: „Ale nebyl to můj Edward. Ne, to nebyl on, kdo dal cizinci dvacet dolarů. To je ale škoda, teď to vidím…“ Pak se otřásla: „Ale jsou to peníze hráčů! Mzda za hřích. Nemohli bychom je přijmout, nemohli bychom se jich ani dotknout. Nechci být ani blízko nich. Jako by to byla nějaká špína.“ Přesedla si na vzdálenější židli… „Kéž by už Edward přišel a odnesl je do banky. Zloděj sem může přijít každou chvíli. Je hrozné být tu s nimi úplně sama.“

V jedenáct přišel pan Richards. Zatímco jeho žena říkala: „Jsem tak ráda, že jsi tady!“ on říkal: „Jsem tak unavený, úplně vyčerpaný. Je hrozné být chudý a v mém věku se trmácet na takové bezútěšné cesty. Pořád jen dřina, dřina, dřina za plat. Otročit pro jiného, a ten si zatím sedí doma v pantoflích, bohatý a v pohodlí.“

„Je mi tě tak líto, Edwarde, to víš. Ale nesmutni. Máme z čeho žít. Máme dobré jméno…“

„Ano, Mary, a to je to nejdůležitější. Nevšímej si mých řečí. Je to jen chvilková mrzutost a nic to neznamená. Dej mi pusu. Tak, už je to pryč a už si nestěžuji. Co tu máš? Co je v tom pytli?“

Žena mu tedy prozradila to velké tajemství. Na chvíli ho to omráčilo. Pak řekl:

„Váží přes sedmdesát kilo? Ale Mary, to je čty-ři-cet ti-síc dolarů, jen si to představ! Celé jmění! Ani deset mužů v tomhle městečku nemá tolik. Dej mi ten papír.“

Přelétl ho očima a řekl:

„To je ale dobrodružství! Vždyť je to jako román. Jako ty nemožné věci, o kterých člověk čte v knihách a v životě je nikdy nevidí.“ Teď už byl pořádně rozrušený, rozjařený, dokonce rozjásaný. Poplácal svou starou ženu po tváři a žertem řekl: „Vždyť jsme bohatí, Mary, bohatí. Stačí jen peníze zakopat a papíry spálit. Kdyby se ten hráč někdy přišel ptát, jen se na něj chladně podíváme a řekneme: ‚Co to tu vykládáte za nesmysly? Nikdy jsme o vás ani o vašem pytli zlata neslyšeli.‘ A on by vypadal hloupě a…“

„A zatímco tu vtipkuješ, peníze jsou pořád tady a rychle se blíží doba, kdy chodí zloději.“

„Pravda. Dobrá, co uděláme? Necháme šetření soukromé? Ne, to ne, to by pokazilo celou romantiku. Veřejná cesta je lepší. Jen si pomysli, jaký to nadělá rozruch! A všechna ostatní města budou závidět. Žádný cizinec by totiž takovou věc nesvěřil jinému městu než Hadleyburgu, a oni to vědí. To je pro nás velký trumf. Musím hned do tiskárny, jinak přijdu pozdě.“

„Ale počkej, počkej, nenechávej mě tu s tím samotnou, Edwarde!“

Ale už byl pryč. Ovšem jen na chvilku. Nedaleko svého domu potkal vydavatele a majitele novin, předal mu dokument a řekl: „Tady máte něco pěkného, Coxi. Dejte to do novin.“

„Možná už je pozdě, pane Richardsi, ale uvidím.“

Kdo dal ty dvacet dolarů?

Když byl zase doma, sedli si s ženou a rozebírali to půvabné tajemství. Na spaní ani nepomysleli. První otázka zněla: kdo z občanů mohl dát cizinci těch dvacet dolarů? Zdála se jednoduchá. Oba odpověděli jedním dechem:

„Barclay Goodson.“

„Ano, ten to mohl udělat a bylo by mu to podobné. Ale ve městě není nikdo jiný.“

„To uzná každý, Edwarde. Aspoň v duchu to uzná. Už půl roku je městečko zase samo sebou: poctivé, úzkoprsé, samolibé a lakomé.“

„Přesně tak tomu Goodson vždycky říkal, až do dne své smrti. A říkal to i veřejně.“

„Ano, a nenáviděli ho za to.“

„No ovšem. Ale jemu to bylo jedno. Myslím, že byl nejnenáviděnějším člověkem mezi námi, až na pastora Burgesse.“

„No, Burgess si to zaslouží. Tady už nikdy nedostane žádný sbor. I když je město malicherné, ví, co si o něm myslet. Edwarde, nezdá se ti divné, že cizinec určil zrovna Burgesse, aby peníze předal?“

„No ano, zdá. Totiž, totiž…“

„Co pořád s tím totiž? Ty bys ho vybral?“

„Mary, možná ho ten cizinec zná líp než celé městečko.“

„To by Burgessovi moc nepomohlo!“

Manžel zřejmě nevěděl, co odpovědět. Žena na něj upřeně hleděla a čekala. Nakonec Richards řekl s váháním člověka, který tvrdí něco, čemu se asi nebude věřit:

„Mary, Burgess není špatný člověk.“

Jeho žena byla opravdu překvapená.

„Nesmysl!“

„Není to špatný člověk. Já to vím. Celá jeho neoblíbenost má kořen v té jediné věci. V té věci, která nadělala tolik hluku.“

„Jen v té ‚jediné věci‘! Jako by ta ‚jediná věc‘ sama o sobě nestačila.“

„Stačila. Stačila. Jenže on ji neudělal.“

„Co to povídáš! Že ji neudělal! Každý ví, že ji udělal.“

„Mary, dávám ti své slovo, byl nevinný.“

„Tomu nemůžu věřit a nevěřím. Jak to víš?“

„Je to přiznání. Stydím se, ale přiznám se. Byl jsem jediný, kdo věděl, že je nevinný. Mohl jsem ho zachránit, a… a… no, víš, jak bylo celé město rozbouřené. Neměl jsem na to odvahu. Všichni by se obrátili proti mně. Připadal jsem si mizerně, hrozně mizerně. Ale neodvážil jsem se. Neměl jsem dost mužnosti, abych tomu čelil.“

Mary se zatvářila ustaraně a chvíli mlčela. Pak koktavě řekla:

„Já… já si nemyslím, že by bylo dobré, abys… abys… Člověk nesmí… ehm… veřejné mínění… člověk musí být tak opatrný… tak…“ Byla to obtížná cesta a ona v ní uvízla. Ale po chvilce se zase rozjela. „Byla to velká škoda, ale… Vždyť my jsme si to nemohli dovolit, Edwarde. Opravdu ne. Ach, za nic na světě bych nechtěla, abys to udělal!“

„Přišli bychom o přízeň tolika lidí, Mary. A pak… a pak…“

„Teď mě trápí, co si o nás myslí on, Edwarde.“

„On? On netuší, že jsem ho mohl zachránit.“

„Ach, to jsem ráda.“ Řekla to s úlevou. „Dokud neví, že jsi ho mohl zachránit, tak… tak… no, je to o hodně lepší. Mohla jsem to vědět, že to neví. Pořád se s námi snaží přátelit, i když mu k tomu nedáváme žádnou příležitost. Lidé mi to už nejednou vyčítali. Wilsonovi, Wilcoxovi a Harknessovi mají zlomyslnou radost, když můžou říct ‚Váš přítel Burgess‘, protože vědí, že mě to zlobí. Kéž by nás přestal mít tak rád. Nechápu, proč v tom pořád pokračuje.“

Druhé přiznání

„To ti můžu vysvětlit. Je to další přiznání. Když byla ta věc nová a horká, město se chystalo, že ho potupně vyžene. Svědomí mě tak bolelo, že jsem to nevydržel. Šel jsem za ním potajmu a varoval ho. Odešel z města a zůstal pryč, dokud nebylo bezpečné se vrátit.“

„Edwarde! Kdyby na to město přišlo…“

„Neříkej to! Ještě teď mě to děsí, když na to pomyslím. Litoval jsem toho hned, jak jsem to udělal. Bál jsem se to říct dokonce i tobě, aby tě neprozradila tvář. Celou noc jsem strachy nespal. Ale po pár dnech jsem viděl, že mě nikdo nepodezírá, a pak jsem začal být rád, že jsem to udělal. A jsem rád pořád, Mary, z celého srdce rád.“

„Já teď taky, protože to by bylo hrozné, takhle s ním naložit. Ano, jsem ráda. Vždyť jsi mu to opravdu dlužil. Ale Edwarde, co kdyby to jednou přece jen vyšlo najevo?“

„Nevyjde.“

„Proč?“

„Protože si všichni myslí, že to byl Goodson.“

„No samozřejmě!“

„Jistě. A jemu to bylo pochopitelně jedno. Přemluvili chudáka starého Sawlsberryho, aby ho z toho šel obvinit. Sawlsberry se tam vyřítil a hřímal a obvinil ho. Goodson si ho prohlédl, jako by na něm hledal místo, kterým by mohl pohrdat nejvíc, a povídá: ‚Tak vy jste ten vyšetřovací výbor, ano?‘ Sawlsberry řekl, že asi tak nějak. ‚Hm. Chtějí podrobnosti, nebo myslíte, že postačí taková všeobecná odpověď?‘ ‚Jestli budou chtít podrobnosti, přijdu znovu, pane Goodsone. Nejdřív si vezmu tu všeobecnou odpověď.‘ ‚Dobrá, tak jim vyřiďte, ať jdou k čertu. Myslím, že to je dost všeobecné. A dám vám radu, Sawlsberry. Až se vrátíte pro podrobnosti, vezměte si s sebou košík, abyste měl v čem odnést domů, co z vás zbude.‘“

„To je celý Goodson. Má to všechny jeho znaky. Měl jen jednu ješitnost: myslel si, že umí radit líp než kdokoli jiný.“

„Tím to bylo vyřízené a nás to zachránilo, Mary. Už se o tom nemluvilo.“

„Ale prosím tě, o tom přece nepochybuju.“

Pokušení

Pak se znovu s velkým zájmem pustili do tajemství pytle se zlatem. Brzy se ale rozhovor začal přerušovat, protože se oba nořili do myšlenek. Přestávky byly čím dál častější. Nakonec se Richards zcela ztratil v přemýšlení. Dlouho seděl a nepřítomně zíral na podlahu. Po chvíli začal své myšlenky doprovázet drobnými nervózními pohyby rukou, které jako by prozrazovaly mrzutost. Mezitím i jeho žena upadla do zamyšleného mlčení a v jejích pohybech se začala ukazovat trýznivá nejistota. Nakonec Richards vstal a bezcílně chodil po pokoji. Prohraboval si rukama vlasy asi jako náměsíčník, který má zlý sen. Pak se zdálo, že k něčemu dospěl. Beze slova si nasadil klobouk a rychle vyšel z domu. Jeho žena seděla zadumaná, se staženou tváří, a jako by si ani neuvědomila, že je sama. Tu a tam zamumlala: „Neuveď nás v pokuš… ale… ale… jsme tak chudí, tak chudí! … Neuveď nás v… Ach, komu by to ublížilo? A nikdo by se to nikdy nedozvěděl… Neuveď nás…“ Hlas zanikl v mumlání. Po chvilce vzhlédla a napůl vyděšeně, napůl radostně zašeptala:

„Je pryč! Ale ach, možná přijde pozdě, příliš pozdě… Možná ne, možná je ještě čas.“ Vstala a stála v myšlenkách a nervózně spínala a rozpínala ruce. Lehce se zachvěla a vyschlým hrdlem řekla: „Bože, odpusť mi, je hrozné myslet na takové věci, ale… Pane Bože, jak jsme stvoření, jak podivně jsme stvoření!“

Ztlumila světlo, potichu se připlížila k pytli, klekla si k němu a ohmatávala rukama jeho hrbolaté boky. Laskavě je hladila a v jejích ubohých starých očích se objevil chtivý lesk. Chvílemi upadala do zamyšlení a chvílemi se z něj napůl probírala a mumlala: „Kdybychom jen počkali! Ach, kdybychom jen chvilku počkali a tolik nespěchali!“

Mezitím Cox odešel z redakce domů a vyprávěl ženě všechno o té podivné události. Dychtivě to spolu probrali a usoudili, že jediný muž ve městě, který mohl trpícímu cizinci pomoci tak štědrou částkou jako dvacet dolarů, byl zesnulý Goodson. Pak nastala přestávka a oba se zamysleli a zmlkli. Po chvíli začali být nervózní a neklidní. Nakonec žena řekla jako sama pro sebe:

„To tajemství nezná nikdo kromě Richardsových… a nás… nikdo.“

Manžel se z myšlenek lehce probral a toužebně se na ženu zahleděl. Její tvář zbledla. Pak váhavě vstal a pokradmu pohlédl na klobouk a potom na ženu. Byla to taková němá otázka. Paní Coxová jednou dvakrát polkla, s rukou na hrdle, a místo odpovědi přikývla. Za okamžik byla sama a mumlala si něco pro sebe.

Ranní pošta už odjela

A teď Richards a Cox spěchali opuštěnými ulicemi, každý z jiné strany. Udýchaní se setkali u paty schodů do tiskárny. Při nočním světle si navzájem vyčetli z tváří, co chtějí. Cox zašeptal:

„Nikdo o tom neví kromě nás?“

Šeptem mu odpověděl:

„Ani živá duše, na mou čest, ani živá duše!“

„Jestli už není pozdě…“

Muži začali stoupat po schodech. V tu chvíli je dohonil nějaký chlapec a Cox se zeptal:

„Jsi to ty, Johnny?“

„Ano, pane.“

„Ranní poštu nemusíš odesílat. Ani žádnou jinou. Počkej, až ti řeknu.“

„Už je pryč, pane.“

„Pryč?“ Znělo v tom nevýslovné zklamání.

„Ano, pane. Dneska změnili jízdní řád do Brixtonu a do všech měst za ním. Noviny jsem musel odevzdat o dvacet minut dřív než obvykle. Musel jsem pospíchat. Kdybych přišel o dvě minuty později…“

Muži se otočili a pomalu odcházeli. Na zbytek nečekali. Deset minut ani jeden nepromluvil. Pak Cox mrzutě řekl:

„Co vás to popadlo, že jste tak spěchal, to nechápu.“

Odpověď byla velmi pokorná:

„Teď už to vidím. Ale nějak mě to nenapadlo, víte, dokud nebylo pozdě. Ale příště…“

„Ale co příště! To nepřijde ani za tisíc let.“

Pak se přátelé rozešli, ani si nepopřáli dobrou noc. Vlekli se domů chůzí lidí, které stihla smrtelná rána. Doma jejich ženy vyskočily s dychtivým „Tak co?“. Odpověď ale vyčetly z jejich očí a smutně klesly zpátky, aniž čekaly, až zazní slovy. V obou domech pak následovala vzrušená debata. To bylo něco nového. Debaty tu bývaly i dřív, ale ne vzrušené a ne nevlídné. Dnešní večerní debaty se navzájem skoro doslova opakovaly. Paní Richardsová řekla:

Umělá poctivost

„Kdybys jen počkal, Edwarde, kdyby ses jen zastavil a zamyslel. Ale ne, ty musíš běžet rovnou do tiskárny a roztroubit to do celého světa.“

„Stálo tam, ať se to uveřejní.“

„To nic není. Stálo tam taky, že se to může vyřídit soukromě, když budeš chtít. Tak co, je to pravda, nebo ne?“

„No ano, ano, je to pravda. Ale když jsem si pomyslel, jaký to nadělá rozruch a jaká je to poklona pro Hadleyburg, že mu cizinec tak důvěřuje…“

„Ach, jistě, to všechno vím. Ale kdyby ses jen zamyslel, viděl bys, že toho pravého najít nemůžeš. Leží v hrobě a nezanechal po sobě ani děti, ani příbuzné. A dokud by peníze dostal někdo, kdo je hrozně potřebuje, a nikomu by to neublížilo, a… a…“

Zhroutila se a rozplakala. Manžel se snažil vymyslet něco útěšného a po chvíli z něj vypadlo tohle:

„Ale nakonec, Mary, musí to být k dobrému. Musí. To přece víme. A musíme pamatovat, že tak to bylo souzeno…“

„Souzeno! Ach, souzeno je všechno, když člověk hledá nějakou výmluvu, protože udělal hloupost. Stejně tak bylo souzeno, aby k nám ty peníze přišly právě takhle. A byl jsi to ty, kdo si troufl plést se do záměrů Prozřetelnosti. Kdo ti dal právo? Byla to hříšná věc, to tedy byla. Rouhavá opovážlivost, nic jiného. A pro mírného a pokorného věřícího se to vůbec nehodí…“

„Ale Mary, víš, jak nás celý život vychovávali, jako celé městečko. Až se nám stalo úplně druhou přirozeností, že se nezastavíme ani na chvilku, když je třeba udělat něco poctivého…“

„Ach, já vím, já vím. Byl to jeden nekonečný výcvik a výcvik a výcvik v poctivosti. V poctivosti chráněné od kolébky proti každému možnému pokušení. A proto je to umělá poctivost. Slabá jako voda, když přijde pokušení. To jsme dnes v noci viděli. Bůh ví, že jsem až do dneška neměla ani stín pochybnosti o své zkamenělé a nezničitelné poctivosti. A teď, při prvním velkém a opravdovém pokušení, jsem… Edwarde, já věřím, že poctivost tohohle města je stejně prohnilá jako moje. Stejně prohnilá jako tvoje. Je to zlé město, tvrdé a lakomé město. Nemá na světě jedinou ctnost kromě té poctivosti, kterou je tak slavné a na kterou je tak domýšlivé. A namouduši věřím, že jestli někdy přijde den, kdy jeho poctivost padne do velkého pokušení, jeho skvělá pověst se zřítí jako domeček z karet. Tak, a teď jsem se přiznala a je mi líp. Jsem pokrytkyně. Celý život jsem byla pokrytkyně, a ani jsem o tom nevěděla. Ať mě už nikdo nenazývá poctivou. Nestrpím to.“

„Já… No, Mary, cítím to dost podobně jako ty. To tedy ano. A je to zvláštní, tak zvláštní. Nikdy bych tomu nevěřil. Nikdy.“

Bdění u pytle

Následovalo dlouhé mlčení. Oba byli ponoření do myšlenek. Nakonec žena vzhlédla a řekla:

„Já vím, na co myslíš, Edwarde.“

Richards se tvářil rozpačitě jako člověk, kterého přistihli.

„Stydím se to přiznat, Mary, ale…“

„To nevadí, Edwarde. Já sama jsem přemýšlela o tom samém.“

„To doufám. Tak to řekni.“

„Myslel jsi na to, jestli by se nedalo uhodnout, jaká byla ta poznámka, kterou Goodson řekl tomu cizinci.“

„Je to naprostá pravda. Cítím se provinile a stydím se. A ty?“

„Já už jsem za tím. Ustelme si tady na zemi. Musíme hlídat, dokud ráno neotevřou bankovní trezor a nepřevezmou ten pytel… Ach jé, ach jé, kdybychom tu chybu neudělali!“

Lůžko bylo ustláno a Mary řekla:

„To kouzelné heslo… jaké mohlo být? Opravdu by mě zajímalo, jaká to mohla být poznámka. Ale pojď, teď půjdeme spát.“

„A spát?“

„Ne. Přemýšlet.“

„Ano. Přemýšlet.“

Mezitím i Coxovi dokončili svou hádku a usmíření a ukládali se k spánku. Ale jen aby přemýšleli a převalovali se a trápili a lámali si hlavu, jaká jen mohla být ta poznámka, kterou Goodson řekl tomu ztroskotanci. Ta zlatá poznámka. Poznámka, která má cenu čtyřiceti tisíc dolarů v hotovosti.

Zpráva letí Amerikou

Telegrafní úřad v městečku byl té noci otevřený déle než obvykle, a to z tohoto důvodu: Mistr tiskárny Coxových novin byl místním zpravodajem velké zpravodajské agentury. Dalo by se říct čestným zpravodajem, protože ani čtyřikrát do roka nedokázal poslat třicet slov, která by agentura přijala. Ale tentokrát to bylo jinak. Na jeho telegram o tom, co zachytil, přišla okamžitá odpověď:

„Pošlete všechno, všechny podrobnosti, dvanáct set slov.“

Obrovská objednávka! Mistr ji splnil a byl nejpyšnějším mužem v celém státě. Druhý den ráno už do snídaně měla jméno Neúplatného Hadleyburgu na rtech celá Amerika, od Montrealu až po Mexický záliv, od ledovců Aljašky po pomerančové háje Floridy. A miliony a miliony lidí rozebíraly cizince a jeho pytel s penězi. Přemýšlely, jestli se ten pravý muž najde, a doufaly, že o té věci brzy přijdou další zprávy, a to hned.