Muž, který zkazil Hadleyburg – 2. Devatenáct dopisů

Devatenáct dopisů

Městečko Hadleyburg se probudilo světoznámé, užaslé, šťastné a ješitné. Ješitné nad všechny představy. Jeho devatenáct předních občanů chodilo i s manželkami po městě, potřásali si rukama, zářili, usmívali se a blahopřáli si. Říkali, že tahle věc přidává do slovníku nové slovo: Hadleyburg, totéž co neúplatný. A to slovo prý ve slovnících zůstane navěky! A drobní a bezvýznamní občané se svými ženami se chovali skoro stejně. Všichni běželi do banky podívat se na pytel se zlatem. Ještě před polednem se začaly hrnout zástupy z Brixtonu a ze všech sousedních měst, zarmoucené a závistivé. Odpoledne a druhý den začali odevšad přijíždět novináři. Chtěli si ověřit pytel i celý jeho příběh a znovu o všem napsat. Chtěli si rychle od ruky nakreslit pytel, Richardsův dům, banku, presbyteriánský kostel, baptistický kostel, náměstí a radnici, kde se bude konat zkouška a předají se peníze. A také příšerné portréty Richardsových, bankéře Pinkertona, Coxe, mistra tiskárny, pastora Burgesse, poštmistra, a dokonce i Jacka Hallidaye. To byl povaleč, dobrák, nicka a posměváček, rybář, lovec, přítel kluků a toulavých psů, prostě typický městský šprýmař. Malý, zlý, úlisně se usmívající a mazaný Pinkerton ukazoval pytel každému, kdo přišel. Příjemně si mnul hladké dlaně a rozplýval se nad starou dobrou pověstí města a nad tímhle úžasným potvrzením její pravosti. Doufal a věřil, že se ten příklad teď roznese široko daleko po celé Americe a že bude znamenat novou epochu mravní obrody. A tak dále, a tak dále.

Do konce týdne se všechno zase uklidnilo. Divoké opojení pýchou a radostí vystřízlivělo do měkkého, sladkého a tichého potěšení. Do jakési hluboké, bezejmenné a nevýslovné spokojenosti. Všechny tváře nesly výraz mírného, svatého štěstí.

Pak přišla změna. Byla pozvolná, tak pozvolná, že si jejích začátků skoro nikdo nevšiml. Možná si jich nevšiml vůbec nikdo kromě Jacka Hallidaye, který si všímal všeho. A taky si ze všeho dělal legraci, ať to bylo cokoli. Začal pouštět posměšné poznámky, že lidé nevypadají tak šťastně jako před dnem nebo dvěma. Pak tvrdil, že se ten nový výraz prohlubuje v opravdový smutek. Pak, že vypadají jako nemocní. A nakonec prohlásil, že všichni jsou tak zasmušilí, zamyšlení a nepřítomní, že by mohl největšímu lakomci ve městě vytáhnout ze dna kapsy u kalhot haléř. A ten by se ani neprobral ze snění.

Zhruba v téhle fázi utrousila před spaním hlava každé z devatenácti předních rodin takovouhle větu. Obvykle s povzdechem:

„Ach, jaká to mohla být ta poznámka, kterou Goodson řekl?“

A hned nato, se zachvěním, přišlo tohle od jeho ženy:

„Ach, nech toho! Na co hrozného to myslíš? Pusť to z hlavy, proboha!“

Další noc se ale z mužů ta otázka vydrala znovu. A dostala stejnou odpověď. Jenže slabší.

A třetí noc muži tu otázku vyslovili zase, s bolestí a nepřítomně. Tentokrát, a pak i další noc, se ženy slabě ošívaly a pokoušely se něco říct. Ale neřekly.

A noc nato už našly řeč a odpověděly toužebně:

„Ach, kdybychom to jen dokázali uhodnout!“

Hallidayovy poznámky byly den ode dne jiskřivěji nepříjemné a uštěpačnější. Pilně obcházel město a smál se mu, každému zvlášť i všem dohromady. Ale jeho smích byl jediný, který v městečku zbyl. Padal do duté, truchlivé prázdnoty. Nikde se nedal najít ani úsměv. Halliday nosil po městě krabici od doutníků na trojnožce, jako by to byl fotoaparát. Zastavoval všechny kolemjdoucí, mířil na ně tou věcí a říkal: „Pozor, a teď se pěkně usmějte, prosím.“ Ale ani tenhle znamenitý vtip nedokázal překvapit zachmuřené tváře a obměkčit je.

Neznámý pisatel

Tak uplynuly tři týdny a zbýval poslední týden. Byla sobota večer po večeři. Místo dřívějšího sobotního ruchu, shonu, nakupování a dovádění byly ulice prázdné a pusté. Richards a jeho stará žena seděli ve svém malém pokoji každý stranou, nešťastní a zamyšlení. To se teď stalo jejich večerním zvykem. Celoživotní zvyk, který mu předcházel, totiž čtení, pletení a spokojené povídání, nebo přijímání a vracení sousedských návštěv, byl mrtvý a pryč a zapomenutý před celými věky. Před dvěma nebo třemi týdny. Teď nikdo nemluvil, nikdo nečetl, nikdo nechodil na návštěvy. Celé městečko sedělo doma, vzdychalo, trápilo se a mlčelo. A snažilo se uhodnout tu poznámku.

Pošťák přinesl dopis. Richards apaticky pohlédl na adresu a na razítko, obojí neznámé. Hodil dopis na stůl a vrátil se ke svým kdyby a ke svému beznadějnému, tupému trápení, kde je přerušil. Za dvě tři hodiny jeho žena unaveně vstala a chystala se jít spát bez přání dobré noci, jak už bylo zvykem. U dopisu se ale zastavila a chvíli na něj bez zájmu hleděla. Pak ho otevřela a začala ho přelétat očima. Richards seděl se židlí opřenou o zeď a s bradou mezi koleny. Vtom uslyšel, jak něco padá. Byla to jeho žena. Vyskočil a přiběhl k ní, ale ona vykřikla:

„Nech mě být, jsem příliš šťastná. Přečti si ten dopis, přečti!“

Přečetl. Hltal ho a točila se mu hlava. Dopis přišel z jednoho vzdáleného státu a stálo v něm:

„Jsem vám neznámý, ale na tom nesejde. Mám vám co říct. Právě jsem se vrátil domů z Mexika a dozvěděl se o té události. Vy pochopitelně nevíte, kdo tu poznámku řekl, ale já to vím. Jsem jediný žijící člověk, který to ví. Byl to Goodson. Před mnoha lety jsem ho dobře znal. Té noci jsem projížděl vaším městečkem a byl jsem jeho hostem, dokud nepřijel půlnoční vlak. Zaslechl jsem, jak tu poznámku potmě řekl tomu cizinci. Bylo to v Haleově uličce. Po zbytek cesty domů jsme o tom mluvili, a pak ještě, když jsme u něj kouřili. Zmínil se v hovoru o mnoha lidech z vašeho městečka. O většině velmi nelichotivě, ale o dvou nebo třech příznivě. A mezi těmi jste byl i vy. Říkám příznivě, nic silnějšího. Pamatuji si, že říkal, že ve městě nemá doopravdy rád nikoho, ani jediného člověka. Ale že vy, myslím, že řekl vy, jsem si skoro jistý, že jste mu kdysi prokázal velmi velkou službu. Možná jste ani neznal její plnou hodnotu. A že kdyby měl jmění, odkázal by vám ho, až umře, a každému z ostatních občanů jen zlé slovo. Pokud jste mu tu službu prokázal vy, jste jeho právoplatný dědic a máte nárok na pytel se zlatem. Vím, že se mohu spolehnout na vaši čest a poctivost. U občana Hadleyburgu jsou tyto ctnosti neselhávajícím dědictvím. Proto vám tu poznámku prozradím. Jsem si jist, že pokud nejste ten pravý, vyhledáte a najdete toho pravého a postaráte se, aby byl splacen dluh vděčnosti chudáka Goodsona za zmíněnou službu. Poznámka zní takto: ‚Zdaleka nejste špatný člověk. Jděte a polepšete se.‘“

„Howard L. Stephenson.“

„Ach, Edwarde, ty peníze jsou naše, a já jsem tak vděčná, ach, tak vděčná. Dej mi pusu, drahý, už je to věčnost, co jsme se líbali. A tolik jsme je potřebovali, ty peníze. A teď už nebudeš závislý na Pinkertonovi a jeho bance a už nebudeš ničí otrok. Připadá mi, že bych radostí mohla létat.“

Velká služba

Byla to šťastná půlhodinka, kterou manželé strávili na pohovce v objetí. Jako by se vrátily staré časy. Časy, které začaly jejich námluvami a trvaly bez přestávky, dokud cizinec nepřinesl ty zhoubné peníze. Po chvíli žena řekla:

„Ach, Edwarde, jaké štěstí, že jsi mu prokázal tu velkou službu, chudákovi Goodsonovi! Nikdy jsem ho neměla ráda, ale teď ho miluju. A bylo to od tebe pěkné a krásné, že ses o tom nikdy nezmínil a nechlubil ses tím.“ Pak s nádechem výčitky dodala: „Ale měl jsi mi to říct, Edwarde. Své ženě jsi to říct měl, víš.“

„No, já… ehm… no, Mary, víš…“

„Přestaň konečně hekat a koktat a pověz mi o tom, Edwarde. Vždycky jsem tě milovala a teď jsem na tebe pyšná. Všichni věří, že v tomhle městečku byla jen jedna dobrá a štědrá duše. A teď se ukazuje, že ty… Edwarde, proč mi to neřekneš?“

„No… ehm… ehm… Ale Mary, já nemůžu!“

„Nemůžeš? A proč nemůžeš?“

„Víš, on… no, on… on mě přiměl slíbit, že to neřeknu.“

Žena si ho prohlédla a velmi pomalu řekla:

„Přiměl… tě… slíbit? Edwarde, proč mi to říkáš?“

„Mary, myslíš si, že bych lhal?“

Chvíli byla ustaraná a mlčela. Pak mu vložila ruku do dlaně a řekla:

„Ne… ne. Už jsme sešli z cesty dost daleko. Bůh nás toho uchraň! Celý život jsi nevyslovil jedinou lež. Ale teď, teď, kdy se zdá, že se nám pod nohama hroutí základy všeho, tak my… my…“ Na chvíli jí selhal hlas. Pak zlomeně řekla: „Neuveď nás v pokušení… Myslím, že jsi to slíbil, Edwarde. Nechme to tak. Držme se od toho dál. Teď už je to všechno pryč. Buďme zase šťastní. Teď není čas na mraky.“

Edwardovi dalo trochu práce, aby jí vyhověl. Jeho mysl pořád bloudila a snažila se vzpomenout, jakou službu to Goodsonovi prokázal.

Manželé většinu noci nespali. Mary byla šťastná a zaměstnaná, Edward zaměstnaný, ale ne tak šťastný. Mary plánovala, co udělá s penězi. Edward se snažil vzpomenout na tu službu. Nejdřív ho bolelo svědomí kvůli lži, kterou řekl Mary. Jestli to tedy byla lež. Po dlouhém přemýšlení si řekl: a co když to lež byla? Co potom? Je to snad tak velká věc? Copak se pořád nepřetvařujeme? Proč tedy nelhat i slovy? Podívej se na Mary, podívej se, co udělala ona. Zatímco on spěchal po své poctivé pochůzce, co dělala ona? Naříkala, že papíry nebyly zničeny a peníze nezůstaly u nich. Je snad krádež lepší než lež?

Jakou službu prokázal?

Tahle otázka ztratila osten. Lež ustoupila do pozadí a zanechala po sobě útěchu. Do popředí se dostala další otázka: prokázal on vůbec tu službu? Inu, tady bylo Goodsonovo vlastní svědectví, jak je uváděl Stephensonův dopis. Lepší svědectví nemohlo být. Byl to dokonce důkaz, že ji prokázal. Samozřejmě. Takže tahle otázka byla vyřízená… Ne, ne tak úplně. S trhnutím si vzpomněl, že ten neznámý pan Stephenson si nebyl docela jistý, jestli tu službu prokázal Richards, nebo někdo jiný. A ach jé, odvolal se na Richardsovu čest! Richards se musí sám rozhodnout, kam ty peníze patří. A pan Stephenson nepochybuje, že pokud je to ten nesprávný muž, čestně půjde a najde toho pravého. Ach, je to odporné, postavit člověka do takové situace. Ach, proč jen Stephenson tu pochybnost nevynechal? Proč ji tam musel vecpat?

Další přemýšlení. Jak to, že v Stephensonově paměti zůstalo jako jméno toho pravého právě Richardsovo jméno, a ne jméno někoho jiného? To vypadalo dobře. Ano, to vypadalo moc dobře. Vlastně to vypadalo čím dál líp, pořád dál, až se z toho po chvíli stal skutečný důkaz. A pak Richards celou věc okamžitě pustil z hlavy. Měl totiž soukromý instinkt, že jakmile je důkaz jednou podán, je lepší ho nechat být.

Teď se cítil docela klidně, ale pořád tu byla ještě jedna drobnost, která se mu stále vtírala do pozornosti. Tu službu samozřejmě prokázal, to bylo vyřízené. Ale jaká to byla služba? Musí si na ni vzpomenout. Neusne, dokud si nevzpomene. Jeho klid duše pak bude dokonalý. A tak přemýšlel a přemýšlel. Napadl ho tucet věcí, možných služeb, dokonce pravděpodobných služeb. Žádná se ale nezdála dostačující. Žádná se nezdála dost velká. Žádná nestála za ty peníze, za to jmění, které by mu Goodson rád odkázal v závěti. A kromě toho si stejně nevzpomínal, že by je udělal. Tak tedy, tak tedy, jaká služba by mohla člověka tak nesmírně zavázat? Ach, spása jeho duše! To musí být ono. Ano, teď si vzpomíná, že si jednou dal za úkol obrátit Goodsona na víru. A lopotil se s tím, chtěl říct tři měsíce. Ale při bližším zkoumání se to scvrklo na měsíc, pak na týden, pak na den, pak na nic. Ano, teď si vzpomněl, a s nevítanou živostí, že ho Goodson poslal k šípku a ať se stará o své. Prý vůbec netouží následovat Hadleyburg do nebe!

Tohle řešení tedy selhalo. Goodsonovu duši nezachránil. Richards byl skleslý. Po chvilce ho ale napadlo něco jiného. Nezachránil Goodsonovi majetek? Ne, to nepůjde, žádný neměl. Život? To je ono! Samozřejmě. Vždyť ho to mohlo napadnout dřív. Tentokrát byl jistě na správné stopě. Mlýnek jeho fantazie se během minuty pustil do usilovné práce.

Zachránce, který neumí plavat

Potom se celé dvě vyčerpávající hodiny zaměstnával záchranou Goodsonova života. Zachraňoval ho všemi možnými obtížnými a nebezpečnými způsoby. Pokaždé ho uspokojivě zachránil až do jistého bodu. Pak, právě když už byl skoro přesvědčený, že se to opravdu stalo, vynořila se nějaká nepříjemná drobnost, která celou věc znemožnila. Třeba při tonutí. V tom případě doplaval k Goodsonovi a vytáhl ho v bezvědomí na břeh, zatímco se díval a tleskal velký dav. Ale když už to měl celé promyšlené a začínal si na všechno pamatovat, přihrnul se celý roj drobností, které to vylučovaly. Město by se o tom dozvědělo. Mary by o tom věděla. V jeho vlastní paměti by to zářilo jako reflektor, a ne jako nenápadná služba, kterou prokázal možná „aniž znal její plnou hodnotu“. A v tu chvíli si vzpomněl, že stejně neumí plavat.

Ach, tady byl bod, který od začátku přehlížel. Muselo jít o službu, kterou prokázal „možná aniž znal její plnou hodnotu“. Vždyť to by mělo být snadné pátrání, mnohem snadnější než to předchozí. A opravdu, po chvíli ji našel. Goodson se před mnoha a mnoha lety skoro oženil s velmi milou a hezkou dívkou jménem Nancy Hewittová. Ale nějak se ten sňatek rozpadl. Dívka zemřela a Goodson zůstal starým mládencem. Časem zahořkl a otevřeně pohrdal lidským pokolením. Brzy po dívčině smrti městečko zjistilo, nebo si myslelo, že zjistilo, že v její rodině byla nějaká skvrna, kterou tehdejší městečko pokládalo za velkou hanbu. Richards se s těmi podrobnostmi hezkou chvíli zaobíral. Nakonec si myslel, že si o nich vzpomíná na věci, které se mu v paměti asi zatoulaly, protože je dlouho zanedbával. Matně si snad vzpomínal, že to byl on, kdo na tu skvrnu přišel. Že to byl on, kdo to řekl městečku. Že městečko řeklo Goodsonovi, odkud to má. Že tak Goodsona zachránil před sňatkem s tou dívkou. Že mu prokázal tuhle velkou službu, „aniž znal její plnou hodnotu“, vlastně aniž věděl, že ji prokazuje. Ale že Goodson její hodnotu znal a věděl, jak těsně unikl. A tak odešel do hrobu vděčný svému dobrodinci a přál si, aby měl jmění, které by mu mohl odkázat. Teď bylo všechno jasné a prosté. Čím víc to probíral, tím jasnější a jistější to bylo. A nakonec, když se spokojený a šťastný ukládal ke spánku, pamatoval si celou věc, jako by se stala včera. Vlastně si matně vzpomínal, že mu Goodson jednou svou vděčnost vyjádřil. Mezitím Mary utratila šest tisíc dolarů za nový dům pro sebe a za pár pantoflí pro svého pastora a pak klidně usnula.

Devatenáct šťastných rodin

Téhož sobotního večera doručil pošťák dopis i každému z ostatních předních občanů. Celkem devatenáct dopisů. Žádné dvě obálky nebyly stejné a žádné dvě adresy nepsala stejná ruka. Ale dopisy uvnitř byly stejné do posledního detailu, až na jediný. Byly to přesné kopie dopisu, který dostal Richards, včetně písma. Všechny byly podepsané Stephensonem, ale místo Richardsova jména v nich stálo jméno každého adresáta.

Celou noc dělalo osmnáct předních občanů totéž co v tu samou dobu jejich stavovský bratr Richards. Vynaložili všechnu energii na to, aby si vzpomněli, jakou pozoruhodnou službu to nevědomky prokázali Barclayi Goodsonovi. V žádném případě to nebyla žádná legrace. Přesto se jim to podařilo.

A zatímco se věnovali této práci, která byla obtížná, jejich ženy strávily noc utrácením peněz, což bylo snadné. Během té jediné noci utratilo devatenáct manželek ze čtyřiceti tisíc v pytli v průměru sedm tisíc dolarů každá. Dohromady sto třicet tři tisíc.

Druhý den čekalo Jacka Hallidaye překvapení. Všiml si, že tváře devatenácti předních občanů a jejich žen zase nesou ten výraz klidného, svatého štěstí. Nemohl to pochopit a nedokázal si o tom vymyslet žádnou poznámku, která by to štěstí pokazila nebo narušila. A tak byla řada na něm, aby byl nespokojený se životem. Všechny jeho soukromé dohady o příčinách toho štěstí při zkoumání selhaly. Když potkal paní Wilcoxovou a všiml si klidného nadšení v její tváři, řekl si: „Její kočka měla koťata.“ A šel se zeptat kuchařky. Nebylo to tak. Kuchařka si toho štěstí všimla, ale neznala jeho příčinu. Když Halliday našel stejné nadšení ve tváři Billsona, kterému se v městečku přezdívalo Vyzáblý, byl si jistý, že si některý Billsonův soused zlomil nohu. Ale vyptávání ukázalo, že se to nestalo. Tlumené nadšení ve tváři Gregoryho Yatese mohlo znamenat jen jedno: přišel o tchyni. Další omyl. „A Pinkerton, Pinkerton… ten vybral deset centů, o kterých si myslel, že je ztratí.“ A tak dále, a tak dále. V některých případech zůstaly dohady nejisté, v ostatních se ukázaly jako jasné omyly. Nakonec si Halliday řekl: „Každopádně z toho vyplývá, že devatenáct hadleyburských rodin je dočasně v nebi. Nevím, jak se to stalo. Vím jen, že Prozřetelnost má dneska volno.“

Velké plány

Nedávno se odvážil otevřít v tomhle neslibném městečku malou živnost jeden architekt a stavitel ze sousedního státu. Jeho vývěsní štít visel venku už týden. Zatím ani jeden zákazník. Byl to sklíčený muž a litoval, že sem přišel. Teď se mu ale počasí náhle obrátilo. Nejdřív jedna, pak druhá žena předního občana mu potají řekla:

„Přijďte ke mně v pondělí za týden, ale zatím o tom nikomu neříkejte. Uvažujeme, že budeme stavět.“

Ten den dostal jedenáct pozvání. Večer napsal dceři a zrušil její zasnoubení s jejím studentem. Napsal, že se může vdát o hodně výš.

Bankéř Pinkerton a dva nebo tři další zámožní muži plánovali venkovská sídla, ale počkali. Takoví lidé neříkají hop, dokud nepřeskočí.

Wilsonovi vymysleli velkolepou novinku: maškarní ples. Nic určitého nesliběli, ale důvěrně řekli všem známým, že o tom uvažují a že by ho asi měli uspořádat. „A jestli ho uspořádáme, budete samozřejmě pozváni.“ Lidé se divili a říkali si mezi sebou: „Vždyť se zbláznili, ti chudáci Wilsonovi. Nemají na to.“ Několik z devatenácti manželek řeklo v soukromí svým mužům: „To je dobrý nápad. Budeme zticha, dokud nebude po té jejich laciné slávě. Pak uspořádáme ples, vedle kterého bude ten jejich k smíchu.“

Utrácení na dluh

Dny plynuly a účet budoucího rozhazování rostl výš a výš, divočeji a divočeji, byl čím dál pošetilejší a lehkomyslnější. Začínalo to vypadat, že každý z devatenácti nejen utratí všech svých čtyřicet tisíc dolarů ještě před dnem předání, ale až peníze dostane, bude ještě zadlužený. V některých případech se lehkomyslní lidé nezastavili jen u plánování. Opravdu utráceli, a to na dluh. Kupovali pozemky, hypotéky, statky, spekulativní akcie, krásné šaty, koně a různé jiné věci. Složili zálohu a zavázali se doplatit zbytek do deseti dnů. Brzy přišlo střízlivé rozmyšlení a Halliday si všiml, že se v mnoha tvářích začíná ukazovat strašlivá úzkost. Opět byl zmatený a nevěděl, co si o tom myslet. „Wilcoxova koťata neumřela, protože se nenarodila. Nikdo si nezlomil nohu. Tchyní neubylo. Nic se nestalo. Je to nerozluštitelná záhada.“

Byl tu ještě jeden zmatený muž, pastor Burgess. Celé dny ho lidé, kamkoli šel, jako by sledovali nebo na něj číhali. A kdykoli se ocitl na nějakém odlehlém místě, určitě se objevil někdo z devatenácti. Potají mu vtiskl do ruky obálku a zašeptal: „Otevřít na radnici v pátek večer.“ A pak zmizel jako provinilec. Burgess čekal, že by se o pytel mohl přihlásit jeden uchazeč. Což bylo ovšem nejisté, když už Goodson nežil. Ale ani ho nenapadlo, že by všichni ti lidé mohli být uchazeči. Když konečně přišel ten velký pátek, zjistil, že má devatenáct obálek.