Podivná příhoda v pevnosti – 1. Bubeník, který psal dopisy

Podivná příhoda v pevnosti

Chlapec bez domova

Tohle je příběh, který mi vyprávěl major, tak přesně, jak si ho dokážu vybavit:

V zimě osmnáct set dvaašedesát až třiašedesát jsem byl velitelem pevnosti Trumbull v New Londonu ve státě Connecticut. Možná náš život nebyl tak rušný jako život na frontě. Ale na svůj způsob byl rušný dost, mozek nám tam rozhodně nezatuchl z nedostatku podnětů. Celý Sever byl tehdy plný tajemných pověstí. Šeptalo se, že všude poletují jižanští vyzvědači a chystají se vyhodit do povětří naše severní pevnosti, zapálit hotely, posílat do měst nakažené šaty a podobně. Pamatujete si to. To všechno nás drželo vzhůru a vyhánělo z posádkového života jeho tradiční nudu. Kromě toho byla u nás odvodní stanice, a to znamená, že jsme neměli čas na podřimování, snění ani lelkování. Vždyť i přes všechnu naši ostražitost nám polovina nováčků, které jsme za den přijali, ještě tu noc proklouzla mezi prsty a utekla. Odměny za narukování byly tak obrovské, že nováček mohl zaplatit hlídce tři nebo čtyři sta dolarů, aby ho pustila. A z odměny mu ještě zbylo tolik, že by to pro chudého člověka bylo celé jmění. Ano, jak jsem řekl, náš život nebyl ospalý.

Jednoho dne jsem byl sám ve své kanceláři a psal jsem, když vešel bledý a otrhaný chlapec, tak čtrnáct nebo patnáct let. Úhledně se uklonil a řekl:

„Prý se tu přijímají nováčci?“

„Ano.“

„Mohl byste mě prosím přijmout, pane?“

„Proboha, to ne! Jsi příliš mladý, chlapče, a příliš malý.“

Ve tváři se mu objevilo zklamání a rychle se prohloubilo v beznaděj. Pomalu se otočil, jako by chtěl odejít. Zaváhal, pak se ke mně znovu obrátil a řekl tónem, který mi šel až k srdci:

„Nemám domov a nemám na světě jediného přítele. Kdybyste mě jen mohl přijmout!“

Jenže to samozřejmě nepřicházelo v úvahu a já mu to řekl, jak nejlaskavěji jsem dovedl. Pak jsem mu řekl, ať si sedne ke kamnům a zahřeje se, a dodal jsem:

„Za chvíli dostaneš něco k jídlu. Máš hlad?“

Neodpověděl. Nemusel. Vděčnost v jeho velkých, měkkých očích byla výmluvnější než jakákoli slova. Sedl si ke kamnům a já psal dál. Občas jsem po něm kradmo pohlédl. Všiml jsem si, že jeho šaty a boty, i když byly špinavé a poničené, byly dobrého střihu a z dobrého materiálu. To mi leccos napovědělo. K tomu jsem připočetl, že měl tichý a melodický hlas, hluboké a smutné oči a že se držel a choval jako malý gentleman. Ten chudák byl zjevně v nesnázích. A tak mě začal zajímat.

Postupně jsem se ale zabral do práce a na chlapce jsem úplně zapomněl. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsem náhodou vzhlédl. Chlapec seděl zády ke mně, ale hlavu měl natočenou tak, že jsem viděl jednu jeho tvář. A po té tváři mu tiše stékal pramínek slz.

„Pro všechno na světě! Zapomněl jsem, že ten chudák umírá hlady.“ Řekl jsem to sám pro sebe. Pak jsem svou hrubost napravil tím, že jsem mu řekl: „Pojď, chlapče, poobědváš se mnou. Dnes jsem sám.“

Malý jižan u velitelova stolu

Věnoval mi další z těch vděčných pohledů a ve tváři mu zazářilo štěstí. U stolu stál s rukou na opěradle židle, dokud jsem se neposadil, a teprve pak si sedl. Vzal jsem do ruky nůž a vidličku a… no, prostě jsem je držel a byl jsem zticha. Chlapec totiž sklonil hlavu a potichu se modlil před jídlem. Zaplavily mě tisíce posvátných vzpomínek na domov a na dětství. Povzdechl jsem si, jak daleko jsem se vzdálil od víry a od její útěchy pro zraněnou duši, od její podpory a opory.

Během jídla jsem si všiml, že mladý Wicklow, celým jménem Robert Wicklow, ví, co dělat s ubrouskem. A zkrátka, viděl jsem, že je to dobře vychovaný chlapec. Podrobnosti nejsou důležité. Měl v sobě také prostou upřímnost, která si mě získala. Mluvili jsme hlavně o něm a nedalo mi práci vytáhnout z něj jeho příběh. Když řekl, že se narodil a vyrůstal v Louisianě, úplně mi přirostl k srdci, protože jsem tam nějaký čas pobyl. Znal jsem celé pobřeží Mississippi a měl jsem ho rád. A nebyl jsem odtamtud tak dlouho, aby můj zájem začal blednout. Už jen jména, která mu splývala ze rtů, mi zněla krásně. Tak krásně, že jsem řídil hovor tak, aby je vyslovoval. Baton Rouge, Plaquemine, Donaldsonville, Šedesátimílový mys, Bonnet Carré, dobytčí přístaviště, Carrollton. Přístaviště zaoceánských lodí, přístaviště parníků, New Orleans, ulice Tchoupitoulas, Esplanade, ulice Hodných dětí, hotel Saint Charles, náměstí Tivoli, Mušlová silnice, jezero Pontchartrain. A obzvlášť mě těšilo slyšet znovu o parnících R. E. Lee, Natchez, Eclipse, General Quitman, Duncan F. Kenner a dalších starých známých lodích. Bylo to skoro, jako bych tam byl zpátky, tak živě mi ta jména vybavovala, jak to tam vypadalo. Zkrátka, tohle byl příběh malého Wicklowa:

Když vypukla válka, žil se svou nemocnou tetou a s otcem nedaleko Baton Rouge na velké a bohaté plantáži, která patřila rodině už padesát let. Otec stál na straně Unie, tedy Severu. Pronásledovali ho všemi možnými způsoby, ale on se svého přesvědčení držel. Nakonec mu jedné noci maskovaní muži vypálili dům a rodina musela utíkat, aby si zachránila život. Štvali je z místa na místo a poznali všechno, co se dá poznat o chudobě, hladu a nouzi. Nemocná teta nakonec našla úlevu. Bída a zima ji zmohly a zemřela venku na poli jako tulák, v dešti a za hřmění bouře. Nedlouho potom otce zajala ozbrojená banda. Chlapec je prosil a žadonil, ale odvlekli ho a chlapec ho už nikdy nespatřil. Když o tom vyprávěl, mladíkovi se v očích zlověstně zablesklo a řekl, jako když člověk mluví sám k sobě: „Jestli mě nepřijmou, nevadí. Najdu si cestu. Najdu si cestu.“ Jakmile bylo po všem, řekli chlapci, že jestli do čtyřiadvaceti hodin z kraje nezmizí, bude to s ním zlé. Tu noc se připlížil k řece a schoval se u přístaviště jedné plantáže. Po chvíli tam zastavil parník Duncan F. Kenner. Chlapec k němu doplaval a schoval se v malém člunu, který parník táhl za zádí. Před rozedněním dorazil parník k dobytčímu přístavišti a chlapec vyklouzl na břeh. Ušel pět kilometrů, které dělily to místo od domu jeho strýce v ulici Hodných dětí v New Orleans. A tím jeho trápení prozatím skončilo. Jenže strýc byl také přívrženec Unie a zanedlouho usoudil, že bude lepší z Jihu odejít. A tak spolu s mladým Wicklowem vyklouzli ze země na plachetnici a časem dorazili do New Yorku. Ubytovali se v hotelu Astor House. Mladý Wicklow se nějakou dobu měl dobře. Procházel se po Broadwayi a pozoroval podivné severní zajímavosti. Nakonec ale přišla změna, a ne k lepšímu. Strýc byl zpočátku veselý, ale teď začal vypadat ustaraně a sklíčeně. Navíc byl náladový a podrážděný. Mluvil o tom, že docházejí peníze a že nové nejsou kde vzít. „Nestačí to ani pro jednoho, natož pro dva.“ Pak jednoho rána zmizel. Nepřišel na snídani. Chlapec se zeptal v recepci a tam mu řekli, že strýc předchozího večera zaplatil účet a odjel. Do Bostonu, myslel si recepční, ale nebyl si jistý.

Chlapec zůstal sám a bez přátel. Nevěděl, co si počít, ale usoudil, že bude nejlepší vydat se za strýcem a najít ho. Šel dolů do přístaviště parníků. Zjistil, že za těch pár drobných, co měl v kapse, se do Bostonu nedostane, ale do New Londonu ano. A tak si koupil lístek do tohohle přístavu a rozhodl se svěřit Prozřetelnosti, že mu dá prostředky na zbytek cesty. Teď už tři dny a tři noci bloudil ulicemi New Londonu. Tu a tam dostal z milosrdenství kousek jídla a někde si na chvíli zdříml. Ale nakonec to vzdal. Odvaha i naděje ho opustily. Kdyby mohl narukovat, nikdo by nebyl vděčnější. A když ho nemůžou vzít jako vojáka, nemohl by být bubeníkem? Ach, tak by se snažil a byl by tak vděčný!

Bubeník, který se modlil

No, tohle je příběh mladého Wicklowa, přesně jak mi ho vyprávěl, až na podrobnosti. Řekl jsem:

„Chlapče, teď jsi mezi přáteli. Už se netrap.“ Jak se mu oči rozzářily! Zavolal jsem seržanta Johna Rayburna. Byl z Hartfordu a v Hartfordu žije dodnes, možná ho znáte. A řekl jsem: „Rayburne, ubytujte tohohle chlapce u hudebníků. Zapíšu ho jako bubeníka. Chci, abyste na něj dohlížel a staral se, aby s ním dobře zacházeli.“

Styky mezi velitelem posádky a bubeníkem tím samozřejmě skončily. Ale ten chudák malý, opuštěný kluk mi pořád ležel na srdci. Dával jsem pozor a doufal, že ho uvidím pookřát a začít být veselý a bezstarostný. Ale ne. Dny ubíhaly a žádná změna. S nikým se nestýkal. Byl pořád duchem nepřítomný, pořád zamyšlený a tvář měl pořád smutnou. Jednoho rána mě Rayburn požádal, jestli se mnou smí mluvit mezi čtyřma očima. Řekl:

„Doufám, že se neurazíte, pane, ale pravda je, že hudebníci jsou z toho tak na nervy, že už to někdo musí říct.“

„Copak, co se děje?“

„Jde o toho Wicklowa, pane. Hudebníci jsou na něj naštvaní tak, že si to neumíte představit.“

„No tak, povídejte, povídejte. Co provedl?“

„Modlí se, pane.“

„Modlí se!“

„Ano, pane. Hudebníci kvůli jeho modlení nemají v životě klid. Hned ráno se do toho pustí, v poledne se do toho pustí a v noci… no, v noci do nich prostě buší jako posedlý! Spát? Kdepak, spát nemůžou. On má slovo, jak se říká, a jakmile ten svůj modlitební mlýnek jednou roztočí, prostě nepřestane. Začne kapelníkem a modlí se za něj. Pak vezme na řadu prvního trubače a modlí se za něj. Pak velký buben a toho taky přibere. A tak dál, celou kapelou, jednoho po druhém, na každého se dostane. A dává si na tom tak záležet, že byste si mysleli, že už mu na tomhle světě moc času nezbývá. Že by v nebi nemohl být šťastný bez dechovky. A že si ji chce vybrat sám, aby se mohl spolehnout, že tam budou hrát národní písně tak, jak se na takové místo sluší. No, pane, házet po něm boty nic nepomáhá. Je tam tma, a navíc se nemodlí poctivě, ale klečí za velkým bubnem. Takže je jedno, jestli na něj prší boty, jemu to je ani za mák. Švitoří dál, jako by to byl potlesk. Křičí na něj: ‚Už buď zticha!‘ ‚Dej nám pokoj!‘ ‚Ať zmlkne!‘ ‚Jdi se projít!‘ a všechno možné. Ale co z toho? Jeho to nerozhodí. Jemu to nevadí.“ Po chvilce ticha: „A je to takový hodný malý blázen. Ráno vstane, odnese všechny ty boty zpátky, roztřídí je a každému postaví jeho pár tam, kam patří. A házeli je po něm už tolikrát, že zná každou botu v kapele. Umí je roztřídit poslepu.“

Po další chvilce ticha, kterou jsem nepřerušil:

„Ale nejhorší na tom je, že když se domodlí, jestli se vůbec někdy domodlí, spustí a začne zpívat. No, víte, jaký má sladký hlas, když mluví. Víte, že by přemluvil i litinového psa, aby slezl ze schodů a olízl mu ruku. A teď, věřte mi, pane, to není nic proti jeho zpěvu! Flétna je proti zpěvu toho kluka drsná. Ach, on to tam ve tmě vybublává tak měkce a sladce a tiše, že si myslíte, že jste v nebi.“

„A co je na tom tak hrozného?“

„Ach, v tom to právě je, pane. Slyšte ho zpívat:

‚Takový, jaký jsem, ubohý, bídný a slepý…‘

…jen ho slyšte to zpívat, jedinkrát, a uvidíte, jestli se celý nerozpustíte a nevhrknou vám slzy do očí! Je jedno, co zpívá, jde to rovnou k srdci. Jde to hluboko dovnitř, tam, kde člověk opravdu bydlí, a dostane vás to pokaždé! Jen ho slyšte zpívat:

‚Dítě hříchu a žalu, plné strachu, nečekej do zítřka, odevzdej se dnes. Nermuť lásku, která shůry…‘

…a tak dál. Člověk si připadá jako ten nejhorší a nejnevděčnější surovec na světě. A když zpívá ty své písničky o domově a o matce a o dětství a o starých přátelích, kteří už odešli? Vybaví se vám všechno, co jste kdy v životě milovali a ztratili. A je to krásné, je to přímo božské poslouchat, pane. Ale proboha, proboha, jak to drásá srdce! Kapela… no, všichni brečí. Každý z těch darebáků vzlyká a ani se to nesnaží skrývat. A než se nadějete, právě ta banda, co po klukovi házela boty, najednou vyskočí z kavalců, hrne se k němu ve tmě a objímá ho! Ano, opravdu. Líbají ho, říkají mu všelijak něžně a prosí ho o odpuštění. A kdyby se v tu chvíli celý pluk pokusil tomu klukovi zkřivit vlas na hlavě, pustili by se do toho pluku, i kdyby to byl celý armádní sbor!“

Další chvíle ticha.

„To je všechno?“

„Ano, pane.“

„No proboha, a na co si tedy stěžují? Co chtějí, abych udělal?“

„Co? No přece, pane, chtějí, abyste mu zakázal zpívat.“

„Co vás nemá! Vždyť jste říkal, že jeho zpěv je božský.“

„V tom to právě je. Je až moc božský. Smrtelník to nevydrží. Tak člověka rozbouří, obrátí ho naruby, rozdrásá mu city na cucky. Cítí se zle a hříšně a myslí si, že nepatří nikam jinam než do pekla. Člověk pořád jen lituje svých hříchů, až mu nic nechutná a v životě nemá žádnou radost. A pak to brečení, víte. Každé ráno se stydí jeden druhému podívat do očí.“

„To je tedy zvláštní případ a podivná stížnost. Takže opravdu chtějí, aby přestal zpívat?“

„Ano, pane, o to jde. Nechtějí žádat moc. Moc by se jim líbilo, kdyby se zarazilo i to modlení, nebo aspoň trochu přistřihlo po krajích. Ale hlavní je zpěv. Jen kdyby se podařilo zatrhnout zpěv, myslí, že to modlení vydrží, i když je to krutá zkouška, nechat se takhle pořád pronásledovat.“

Řekl jsem seržantovi, že to uvážím. Tu noc jsem se připlížil do ubikace hudebníků a poslouchal. Seržant nepřeháněl. Slyšel jsem ve tmě prosebný hlas, jak se modlí. Slyšel jsem nadávky utrápených mužů. Slyšel jsem, jak vzduchem sviští déšť bot a jak to bouchá a duní kolem velkého bubnu. Dojalo mě to, ale také mě to pobavilo. Po chvíli, po působivém tichu, přišel zpěv. Pane bože, ten cit, to kouzlo! Nic na světě nebylo nikdy tak sladké, tak laskavé, tak něžné, tak svaté, tak dojemné. Zůstal jsem jen krátce. Začínal jsem prožívat city, jaké se pro velitele pevnosti nehodí.

Lístky popsané tužkou

Druhý den jsem vydal rozkaz, který modlení i zpívání zarazil. Pak následovaly tři nebo čtyři dny tak plné vzrušení a zlosti kvůli nováčkům, kteří utíkali i s odměnou, že jsem na svého bubeníka ani jednou nepomyslel. Ale jednoho rána přijde seržant Rayburn a povídá:

„Ten nový kluk se chová moc divně, pane.“

„Jak to?“

„No, pane, pořád něco píše.“

„Píše? Co píše, dopisy?“

„To nevím, pane. Ale kdykoli nemá službu, pořád se potuluje a čenichá po pevnosti, úplně sám. Ať se propadnu, jestli je v ní jediná díra nebo kout, kam by nevlezl. A každou chvíli vytáhne tužku a papír a něco si načmárá.“

Byl to pro mě nanejvýš nepříjemný pocit. Chtěl jsem se tomu vysmát, ale nebyla doba, kdy by se člověk mohl smát čemukoli, co mělo jen nejmenší nádech podezření. Na Severu se tehdy všude kolem nás děly věci, které nás varovaly, abychom byli pořád ve střehu a pořád podezíraví. Připomněl jsem si tu výmluvnou skutečnost, že chlapec je z Jihu, z hlubokého Jihu, z Louisiany. A za daných okolností to nebyla uklidňující myšlenka. Přesto mě zabolelo, když jsem dával Rayburnovi rozkazy, které jsem mu teď dal. Připadal jsem si jako otec, který kuje pikle, aby vlastní dítě vystavil hanbě a škodě. Řekl jsem Rayburnovi, ať je zticha, vyčká na vhodnou chvíli a obstará mi některé z těch zápisků, kdykoli se mu to podaří, aniž by to chlapec zjistil. A nakázal jsem mu, ať nedělá nic, z čeho by chlapec mohl poznat, že ho sledují. Také jsem nařídil, aby mu nechal obvyklou volnost, ale aby za ním někdo zpovzdálí šel, když půjde do města.

Během dalších dvou dnů mi Rayburn několikrát podával hlášení. Žádný úspěch. Chlapec pořád psal, ale kdykoli se Rayburn objevil nablízku, ledabyle papír strčil do kapsy. Dvakrát zašel do staré opuštěné stáje ve městě, zůstal tam minutu nebo dvě a zase vyšel. Takové věci se nedaly jen tak odbýt, vypadaly zle. Musel jsem si přiznat, že mě to začíná znepokojovat. Šel jsem do svých soukromých pokojů a poslal pro svého zástupce. Byl to inteligentní a rozvážný důstojník, syn generála Jamese Watsona Webba. Byl překvapený a znepokojený. Dlouho jsme o věci mluvili a dospěli jsme k závěru, že by stálo za to udělat tajnou prohlídku. Rozhodl jsem se, že se toho ujmu sám. Nechal jsem se tedy vzbudit ve dvě ráno a brzy nato jsem byl v ubikaci hudebníků. Plazil jsem se po břiše po podlaze mezi chrápajícími muži. Konečně jsem dorazil ke kavalci svého spícího nalezence, aniž bych někoho vyrušil. Sebral jsem mu šaty a vak a stejně kradmo jsem se odplazil zpátky. Když jsem se vrátil do svého pokoje, čekal tam Webb a dychtil znát výsledek. Hned jsme začali hledat. Šaty byly zklamáním. V kapsách jsme našli čistý papír a tužku, nic jiného, jen kapesní nožík a podivné drobnosti a zbytečné maličkosti, jaké kluci sbírají a cení si jich. S nadějí jsme se obrátili k vaku. Nic tam nebylo, jen výčitka pro nás! Malá bible a na předním listu bylo napsáno: „Cizinče, buď laskavý k mému chlapci, pro lásku jeho matky.“

Podíval jsem se na Webba. Sklopil oči. On se podíval na mě. Já sklopil svoje. Ani jeden nepromluvil. Uctivě jsem knížku vrátil na místo. Za chvíli Webb vstal a beze slova odešel. Po chvíli jsem sebral odvahu k té nepříjemné práci a odnesl jsem kořist zpátky, kam patřila, zase po břiše jako předtím. Zdálo se mi to jako obzvlášť vhodná poloha pro takovou práci, jakou jsem dělal.

Byl jsem upřímně rád, když to bylo za mnou.

Dopis vytažený z ohně

Druhý den kolem poledne přišel Rayburn jako obvykle s hlášením. Skočil jsem mu do řeči. Řekl jsem:

„S tímhle nesmyslem ať je konec. Děláme strašidlo z ubohého malého kluka, který v sobě nemá víc zla než zpěvník.“

Seržant vypadal překvapeně a řekl:

„No, víte, byl to váš rozkaz, pane. A já mám kus toho psaní.“

„A co v něm je? Jak jste ho získal?“

„Kouknul jsem klíčovou dírkou a viděl jsem, jak píše. Když jsem usoudil, že je skoro hotový, tak jsem si jako trochu odkašlal. A viděl jsem, jak to zmačká a hodí do ohně a rozhlíží se, jestli někdo nejde. Pak se zas pohodlně a bezstarostně opřel, jako by nic. Pak jsem vešel, vlídně pozdravil a poslal ho něco vyřídit. Vůbec nevypadal nesvůj, prostě šel. Byl to uhelný oheň a čerstvě rozdělaný. Papír zapadl za kus uhlí, kde nebyl vidět, ale já ho vytáhl. Tady je. Skoro vůbec není ohořelý, vidíte.“

Pohlédl jsem na papír a přečetl větu nebo dvě. Pak jsem seržanta propustil a řekl mu, ať mi pošle Webba. Tady je ten papír celý:

„Pevnost Trumbull, osmého.

Plukovníku, mýlil jsem se, pokud jde o ráži tří děl, kterými jsem končil svůj seznam. Jsou to osmnáctiliberní děla. Veškerá ostatní výzbroj je taková, jak jsem uvedl. Posádka zůstává, jak jsem hlásil dříve, až na to, že dvě roty lehké pěchoty, které měly odejít na frontu, tu zatím zůstanou. Zatím nemůžu zjistit, jak dlouho, ale brzy to zjistím. Jsme přesvědčeni, že vzhledem ke všem okolnostem bude lepší věc odložit až do…“

Tam to končilo. Tam Rayburn zakašlal a pisatele vyrušil. Všechna moje náklonnost k chlapci, všechna úcta k němu a soucit s jeho opuštěností v jediném okamžiku zvadly, když vyšla najevo tahle chladnokrevná podlost.

Ale to nechme být. Tady šlo o vážnou věc, o věc, která vyžadovala důkladnou a okamžitou pozornost. Webb a já jsme to obraceli ze všech stran a zkoumali to. Webb řekl:

„Škoda, že ho vyrušili! Něco se má odložit až do… do kdy? A co je to něco? Možná by to byl zmínil, ten zbožný malý had!“

„Ano, tohle nám uteklo. A kdo jsou ti ‚my‘ v dopise? Jsou to spiklenci uvnitř pevnosti, nebo venku?“

To „my“ napovídalo dost nepříjemné věci. Nemělo však smysl o tom hádat, a tak jsme přešli k praktičtějším věcem. Za prvé jsme se rozhodli zdvojnásobit stráže a co nejpřísněji hlídat. Pak nás napadlo zavolat Wicklowa a donutit ho všechno vyzradit. To se ale nezdálo nejrozumnější, dokud nezklamou jiné způsoby. Museli jsme získat další jeho zápisky, a tak jsme začali plánovat, jak na to. A tu jsme dostali nápad. Wicklow nikdy nechodil na poštu. Možná byla jeho poštou ta opuštěná stáj. Poslali jsme pro mého důvěrného písaře. Byl to mladý Němec jménem Sterne, takový rozený detektiv. Řekli jsme mu o případu všechno a přikázali mu, ať se do něj pustí. Do hodiny jsme dostali zprávu, že Wicklow zase píše. Brzy nato přišla zpráva, že požádal o dovolení jít do města. Chvíli ho zdrželi a mezitím Sterne pospíšil ke stáji a schoval se tam. Po chvíli viděl, jak Wicklow ledabyle vešel, rozhlédl se, pak něco schoval pod nějaké harampádí v koutě a v klidu zase odešel. Sterne se na schovanou věc vrhl. Byl to dopis a přinesl nám ho. Neměl adresu ani podpis. Opakoval to, co jsme už četli, a pak pokračoval:

„Myslíme, že bude nejlepší to odložit, dokud ty dvě roty neodejdou. Myslím tím, že si to myslí ti čtyři uvnitř. S ostatními jsem nemluvil, bojím se, abychom nevzbudili pozornost. Píšu čtyři, protože dva jsme ztratili. Sotva narukovali a dostali se dovnitř, poslali je na frontu. Bude naprosto nezbytné mít za ně dva jiné. Ti dva, co odešli, byli bratři z Třicetimílového mysu. Mám k vyzrazení něco nesmírně důležitého, ale nesmím to svěřit tomuhle způsobu spojení. Zkusím ten druhý.“

Muž se zelenými brýlemi

„Ten malý lump! Kdo by si pomyslel, že je to špion? Ale to nevadí. Shrňme si, co víme, a podívejme se, jak případ zatím vypadá. Za prvé, máme mezi sebou jižanského špiona a víme, kdo to je. Za druhé, máme mezi sebou další tři, o kterých nevíme. Za třetí, ti špioni se mezi nás dostali prostým a snadným způsobem: narukovali jako vojáci do armády Unie. A dva z nich zřejmě na tom prodělali a poslali je na frontu. Za čtvrté, venku jsou pomocní špioni, nevíme kolik. Za páté, Wicklow má velmi důležitou zprávu, kterou se bojí poslat ‚tímhle způsobem‘. ‚Zkusí ten druhý.‘ Tak případ zatím vypadá. Máme Wicklowa sebrat a donutit ho k přiznání? Nebo chytit toho, kdo ze stáje odnáší dopisy, a přimět ho mluvit? Nebo být zticha a zjistit víc?“

Rozhodli jsme se pro to poslední. Usoudili jsme, že teď nemusíme sahat k rychlým opatřením. Bylo zřejmé, že spiklenci asi počkají, až ty dvě roty lehké pěchoty odejdou. Dali jsme Sternovi dost široké pravomoci a řekli mu, ať se ze všech sil snaží vypátrat Wicklowův „druhý způsob“ spojení. Chtěli jsme hrát odvážnou hru, a proto jsme chtěli nechat špiony co nejdéle v nevědomosti. Nařídili jsme tedy Sternovi, ať se hned vrátí do stáje. A pokud tam nikoho nenajde, ať Wicklowův dopis schová tam, kde byl předtím, a nechá ho tam, aby si ho spiklenci vyzvedli.

Noc se snesla, aniž se něco stalo. Byla studená a tmavá, padal mokrý sníh a foukal sychravý vítr. Přesto jsem během noci několikrát vylezl z teplé postele a osobně obešel stráže, abych se přesvědčil, že je všechno v pořádku a že každá hlídka je ve střehu. Vždycky jsem je našel čilé a ostražité. Zřejmě se už šeptalo o tajemných nebezpečích a zdvojení stráží ty pověsti jaksi potvrdilo. Jednou k ránu jsem potkal Webba, jak se prodírá proti ledovému větru. Dozvěděl jsem se, že i on několikrát obešel stráže, aby viděl, že je všechno v pořádku.

Události dalšího dne věci trochu urychlily. Wicklow napsal další dopis. Sterne byl ve stáji před ním a viděl, jak ho tam uložil. Jakmile byl Wicklow pryč, dopis sebral. Pak vyklouzl ven a zpovzdálí sledoval malého špiona. A za ním šel detektiv v civilu, protože jsme usoudili, že bude rozumné mít po ruce pomoc zákona, kdyby jí bylo třeba. Wicklow šel na nádraží a čekal tam, dokud nepřijel vlak z New Yorku. Pak stál a prohlížel tváře davu, který se hrnul z vagonů. Za chvíli přikulhal starší pán se zelenými brýlemi a s holí. Zastavil se blízko Wicklowa a začal se vyčkávavě rozhlížet. V mžiku Wicklow vyrazil vpřed, strčil mu do ruky obálku, pak proklouzl pryč a zmizel v davu. V příští vteřině Sterne dopis vytrhl. A když spěchal kolem detektiva, řekl: „Jděte za tím starým pánem, nespusťte ho z očí.“ Pak Sterne vyklouzl s davem ven a přišel rovnou do pevnosti.