Pes baskervillský – 2. Záhada

Záhada

Stopy v aleji

Přiznávám, že při těch slovech mnou projelo zachvění. V doktorově hlase se chvělo něco, co ukazovalo, že sám je tím, co nám vypráví, hluboce otřesen. Holmes se vzrušeně naklonil dopředu. V očích měl ten tvrdý, suchý lesk, který z nich vyšlehl vždycky, když ho něco opravdu zaujalo.

„Vy jste to viděl?“

„Tak jasně, jako teď vidím vás.“

„A nic jste neřekl?“

„K čemu by to bylo?“

„Jak to, že to nikdo jiný neviděl?“

„Ty stopy byly asi dvacet metrů od těla a nikdo jim nevěnoval pozornost. Myslím, že ani já bych si jich nevšiml, kdybych tu pověst neznal.“

„Je na blatech hodně ovčáckých psů?“

„Jistě, ale tohle nebyl ovčácký pes.“

„Říkáte, že byl velký?“

„Obrovský.“

„Ale k tělu se nepřiblížil?“

„Ne.“

„Jaká to byla noc?“

„Vlhká a sychravá.“

„Ale nepršelo?“

„Ne.“

„Jak ta alej vypadá?“

„Jsou tam dvě řady starého tisového živého plotu, skoro čtyři metry vysokého a neprostupného. Cesta uprostřed je široká asi dva a půl metru.“

„Je něco mezi plotem a cestou?“

„Ano, po obou stranách je pruh trávy, široký necelé dva metry.“

„Pokud rozumím, v jednom místě je v tisovém plotě branka?“

„Ano, branka, která vede na blata.“

„Je tam ještě nějaký jiný otvor?“

„Žádný.“

„Takže do tisové aleje se dá dostat buď od domu, nebo brankou z blat?“

„Na samém konci je ještě východ přes letní altán.“

„Došel k němu sir Charles?“

„Ne. Ležel asi padesát metrů od něj.“

„A teď mi řekněte, doktore Mortimere, a je to důležité: ty stopy, které jste viděl, byly na cestě, a ne v trávě?“

„V trávě by žádné stopy vidět nebyly.“

„Byly na té straně cesty, kde je branka do blat?“

„Ano. Byly na okraji cesty, na stejné straně jako branka.“

Popel z doutníku

„Velice mě zajímáte. Ještě jedna věc. Byla branka zavřená?“

„Zavřená a zamčená na visací zámek.“

„Jak byla vysoká?“

„Něco přes metr.“

„Takže ji mohl kdokoli přelézt?“

„Ano.“

„A jaké stopy jste viděl u branky?“

„Žádné zvláštní.“

„Proboha! Nikdo to neprohlédl?“

„Ale ano, prohlédl jsem to já sám.“

„A nic jste nenašel?“

„Všechno bylo hodně zmatené. Sir Charles tam zřejmě stál pět nebo deset minut.“

„Jak to víte?“

„Protože mu dvakrát upadl popel z doutníku.“

„Výborně! Tohle je kolega podle našeho gusta, Watsone. Ale ty stopy?“

„Na tom malém kousku štěrku nechal všude své vlastní stopy. Žádné jiné jsem nerozeznal.“

Sherlock Holmes se netrpělivě plácl do kolena.

„Kdybych tam tak byl! Je to zjevně neobyčejně zajímavý případ, který odborníkovi nabízel ohromné možnosti. Ta štěrková stránka, ze které bych mohl tolik vyčíst, je už dávno rozmazaná deštěm a pošlapaná dřeváky zvědavých venkovanů. Ach, doktore Mortimere, doktore Mortimere, že jste mě tehdy nezavolal! Opravdu máte hodně co vysvětlovat.“ zvolal.

„Nemohl jsem vás zavolat, pane Holmesi, aniž bych ta fakta prozradil světu. A už jsem vám vysvětlil, proč jsem to nechtěl. Kromě toho, kromě toho…“

„Proč váháte?“

„Existuje oblast, ve které je i ten nejbystřejší a nejzkušenější detektiv bezmocný.“

„Chcete říct, že ta věc je nadpřirozená?“

„Neřekl jsem to výslovně.“

„To ne, ale zjevně si to myslíte.“

Přízrak na blatech

„Od té tragédie, pane Holmesi, se ke mně doneslo několik událostí, které se těžko dají sladit s obvyklým řádem přírody.“

„Například?“

„Zjistil jsem, že ještě před tou strašnou událostí několik lidí vidělo na blatech nějaké stvoření, které odpovídá tomu baskervillskému démonovi. A nemohlo to být žádné zvíře, které věda zná. Všichni se shodli, že to byl obrovský tvor, světélkující, příšerný a přízračný. Ty muže jsem vyslechl. Jeden je střízlivý venkovan, druhý podkovář a třetí sedlák z blat. Všichni vyprávějí stejný příběh o tom strašném zjevení, které přesně odpovídá pekelnému psu z pověsti. Ujišťuji vás, že v kraji vládne hrůza. Jen opravdu odvážný muž se v noci vydá přes blata.“

„A vy, vzdělaný vědec, věříte, že je to nadpřirozené?“

„Nevím, čemu věřit.“

Holmes pokrčil rameny. „Dosud jsem se ve svém pátrání držel tohoto světa. Skromně jsem bojoval proti zlu. Ale pustit se do samotného otce zla by byl možná příliš ctižádostivý úkol. Přesto musíte uznat, že stopa je hmotná.“ řekl.

„Ten původní pes byl dost hmotný na to, aby se na člověka vrhl a usmrtil ho. A přece byl zároveň ďábelský.“

„Vidím, že jste úplně přešel na stranu těch, kdo věří v nadpřirozeno. Ale teď mi řekněte, doktore Mortimere: když máte takové názory, proč jste se se mnou vůbec přišel radit? Jedním dechem mi říkáte, že je zbytečné vyšetřovat smrt sira Charlese, a že si přejete, abych to udělal.“

„Neřekl jsem, že si přeji, abyste to udělal.“

„Jak vám tedy mohu pomoct?“

„Tím, že mi poradíte, co mám dělat se sirem Henrym Baskervillem. Přijíždí na nádraží Waterloo přesně za hodinu a čtvrt.“ Doktor Mortimer se přitom podíval na hodinky.

„Je to ten dědic?“

„Ano. Po smrti sira Charlese jsme po tom mladém pánovi pátrali a zjistili jsme, že hospodařil na farmě v Kanadě. Podle zpráv, které se k nám dostaly, je to ve všech ohledech výborný mladík. Teď nemluvím jako lékař, ale jako správce a vykonavatel závěti sira Charlese.“

Poslední z Baskervillů

„Předpokládám, že nikdo jiný nárok na dědictví nemá?“

„Nikdo. Jediný další příbuzný, kterého jsme dokázali vypátrat, byl Rodger Baskerville. Byl nejmladší ze tří bratrů, z nichž chudák sir Charles byl nejstarší. Druhý bratr zemřel mladý a je otcem tohohle mladíka Henryho. Třetí, Rodger, byl černou ovcí rodiny. Měl v sobě tu starou panovačnou baskervillskou krev. Prý byl celý ten starý Hugo z rodinného portrétu. V Anglii mu začala hořet půda pod nohama, a tak utekl do Střední Ameriky. Zemřel tam roku tisíc osm set sedmdesát šest na žlutou zimnici. Henry je poslední z Baskervillů. Za hodinu a pět minut se s ním setkám na nádraží Waterloo. Dostal jsem telegram, že dnes ráno připlul do Southamptonu. Co mi tedy radíte, pane Holmesi, co s ním mám dělat?“

„Proč by neměl jet do domova svých otců?“

„Zdá se to přirozené, že ano? A přece uvažte, že každého Baskervilla, který tam jede, potká zlý osud. Jsem si jistý, že kdyby se mnou sir Charles mohl před smrtí promluvit, varoval by mě. Nechtěl by, abych na to osudné místo vozil posledního z toho starého rodu a dědice velkého jmění. A přece se nedá popřít, že na jeho přítomnosti závisí blahobyt celého chudého, pustého kraje. Všechno dobré, co sir Charles vykonal, přijde vniveč, jestli v sídle nikdo nebude bydlet. Bojím se, že by mě mohl příliš ovlivnit můj vlastní zjevný zájem na té věci. Proto vám ten případ předkládám a žádám vás o radu.“

Holmes chvíli uvažoval.

„Řečeno prostými slovy, jde o tohle. Podle vás existuje nějaká ďábelská síla, kvůli které je Dartmoor pro Baskervilla nebezpečným místem k životu. To je váš názor?“ řekl.

„Přinejmenším bych se odvážil říct, že některé důkazy tomu nasvědčují.“

„Přesně tak. Ale jestli je vaše nadpřirozená teorie správná, ta síla by mohla mladému muži uškodit v Londýně stejně snadno jako v Devonu. Ďábel, který má moc jen v jedné farnosti jako obecní rada, by byl přece naprosto nepředstavitelná věc.“

„Mluvíte o tom lehkovážněji, pane Holmesi, než byste nejspíš mluvil, kdybyste se s těmi věcmi setkal osobně. Vaše rada tedy, jestli dobře rozumím, zní, že mladý muž bude v Devonu stejně v bezpečí jako v Londýně. Přijede za padesát minut. Co mi doporučujete?“

„Doporučuji vám, pane, abyste si vzal drožku, odvolal svého španěla, který škrábe na naše domovní dveře, a jel na nádraží Waterloo naproti siru Henrymu Baskervillovi.“

„A potom?“

„A potom mu neřeknete vůbec nic, dokud si o té věci neudělám názor.“

„Jak dlouho vám to bude trvat?“

„Dvacet čtyři hodin. Budu vám velmi zavázán, doktore Mortimere, když mě tu zítra v deset hodin navštívíte. A pomůže mi to v mých dalších plánech, když s sebou přivedete sira Henryho Baskervilla.“

„Udělám to, pane Holmesi.“ Načmáral si schůzku na manžetu košile a spěšně odešel tím svým podivným, roztržitým způsobem, s hlavou vystrčenou dopředu. Holmes ho zastavil na horním konci schodů.

„Ještě jedna otázka, doktore Mortimere. Říkáte, že před smrtí sira Charlese Baskervilla vidělo to zjevení na blatech několik lidí?“

„Tři lidé.“

„Viděl ho někdo i potom?“

„O nikom jsem neslyšel.“

„Děkuji. Na shledanou.“

Den v oblaku dýmu

Holmes se vrátil na své místo s tím tichým výrazem vnitřního uspokojení, který znamenal, že ho čeká úkol podle jeho gusta.

„Jdete ven, Watsone?“

„Jestli vám nemohu nějak pomoct.“

„Ne, můj milý příteli. O pomoc vás žádám, až přijde čas jednat. Ale tohle je skvělé, z některých hledisek opravdu jedinečné. Až půjdete kolem Bradleyho, mohl byste ho poprosit, ať mi pošle půl kila toho nejsilnějšího řezaného tabáku? Děkuji. A bylo by dobře, kdybyste se mohl zařídit tak, abyste se nevracel dřív než večer. Pak bych si s vámi velmi rád porovnal dojmy o tom nanejvýš zajímavém problému, který nám dnes ráno předložili.“

Věděl jsem, že můj přítel potřebuje samotu a klid v těch hodinách soustředěného přemýšlení. Tehdy vážil každé zrnko důkazů, sestavoval různé teorie, porovnával jednu s druhou a rozhodoval, které body jsou podstatné a které ne. Proto jsem strávil den ve svém klubu a do Baker Street jsem se vrátil až večer. Bylo skoro devět hodin, když jsem znovu stál v obývacím pokoji.

Když jsem otevřel dveře, napadlo mě nejdřív, že vypukl požár. Pokoj byl totiž tak plný kouře, že světlo lampy na stole se v něm rozmazávalo. Když jsem vešel, moje obavy se ale rozplynuly. Byl to jen štiplavý dým silného, hrubého tabáku, který mě chytil za krk, až jsem se rozkašlal. Mlhou jsem matně rozeznal Holmese v županu, schouleného v křesle s černou hliněnou dýmkou v ústech. Kolem něj leželo několik srolovaných papírů.

„Nastydl jste, Watsone?“ řekl.

„Ne, to je tím jedovatým vzduchem.“

„Teď, když to říkáte, je tu asi opravdu dost hustý.“

„Hustý! Je tu k nevydržení.“

„Tak otevřete okno! Byl jste celý den v klubu, jak vidím.“

„Můj milý Holmesi!“

„Mám pravdu?“

„Jistě, ale jak to víte?“

Zasmál se mému zmatenému výrazu. „Máte v sobě, Watsone, takovou rozkošnou svěžest, že je radost na vás zkoušet ty mé malé schopnosti. Gentleman vyjde ven v deštivém a blátivém dni. Večer se vrátí jako ze škatulky, s leskem na klobouku i na botách. Celý den tedy seděl na jednom místě. Není to muž, který by měl důvěrné přátele. Kde tedy mohl být? Není to zřejmé?“

„No, je to celkem zřejmé.“

„Svět je plný zřejmých věcí, kterých si nikdo nikdy nevšimne. Kde myslíte, že jsem byl já?“

„Také jste seděl na jednom místě.“

„Naopak, byl jsem v Devonu.“

„V duchu?“

Mapa blat

„Přesně tak. Moje tělo zůstalo v tomhle křesle. A jak s lítostí vidím, spotřebovalo za mé nepřítomnosti dvě velké konvice kávy a neuvěřitelné množství tabáku. Když jste odešel, poslal jsem ke Stamfordovi pro vojenskou mapu téhle části blat. A můj duch se nad ní celý den vznášel. Lichotím si, že bych se tam vyznal.“

„Předpokládám, že je to podrobná mapa?“

„Velmi podrobná.“

Rozvinul jeden díl a položil si ho na koleno. „Tady máte ten kraj, o který nám jde. Uprostřed je Baskerville Hall.“

„Kolem je les?“

„Přesně tak. Myslím, že tisová alej, i když tu není pod tím jménem vyznačená, se musí táhnout podél téhle čáry. Blata jsou, jak vidíte, po její pravé straně. Tahle malá skupinka stavení je osada Grimpen, kde má náš přítel doktor Mortimer své sídlo. V okruhu osmi kilometrů je, jak vidíte, jen pár roztroušených obydlí. Tady je Lafter Hall, o kterém se mluvilo. Tady je vyznačen dům, který by mohl patřit tomu přírodovědci. Pokud si dobře pamatuju, jmenoval se Stapleton. Tady jsou dvě usedlosti na blatech, High Tor a Foulmire. A dvacet kilometrů odsud je velká věznice v Princetownu. Mezi těmi roztroušenými body a kolem nich se rozkládají pustá, mrtvá blata. Tohle je tedy jeviště, na kterém se odehrála tragédie. A na kterém ji možná pomůžeme sehrát znovu.“

„Musí to být divoké místo.“

„Ano, kulisy jsou důstojné. Kdyby se ďábel opravdu chtěl vměšovat do lidských záležitostí…“

„Tak i vy se přikláníte k nadpřirozenému vysvětlení.“

„Ďáblovi pomocníci mohou být z masa a kostí, ne? Na začátku na nás čekají dvě otázky. První je, jestli byl vůbec spáchán nějaký zločin. A druhá, o jaký zločin jde a jak byl spáchán. Samozřejmě, jestli má doktor Mortimer pravdu a máme co do činění se silami mimo běžné přírodní zákony, je s naším pátráním konec. Ale jsme povinni vyčerpat všechny ostatní možnosti, než se k téhle uchýlíme. Myslím, že to okno zase zavřeme, jestli vám to nevadí. Je to zvláštní, ale zjišťuji, že hustý vzduch mi pomáhá soustředit myšlenky. Ještě jsem nezašel tak daleko, abych kvůli přemýšlení vlezl do krabice. Ale to je logický důsledek mého přesvědčení. Promýšlel jste ten případ?“

„Ano, během dne jsem o něm dost přemýšlel.“

„A co si o něm myslíte?“

„Je to velmi matoucí.“

Běžel o život

„Rozhodně má svůj vlastní ráz. Má některé zvláštní rysy. Například ta změna ve stopách. Co si o ní myslíte?“

„Mortimer říkal, že ten muž šel v té části aleje po špičkách.“

„Jen opakoval, co při vyšetřování řekl nějaký hlupák. Proč by člověk chodil alejí po špičkách?“

„Tak co tedy?“

„Běžel, Watsone. Běžel zoufale, běžel o život. Běžel, dokud mu srdce nevypovědělo službu. A pak padl tváří k zemi.“

„Před čím utíkal?“

„V tom je náš problém. Některé známky ukazují, že ten muž byl šílený strachem ještě dřív, než se rozběhl.“

„Jak to můžete říct?“

„Předpokládám, že to, čeho se bál, k němu přišlo přes blata. Jestli to tak bylo, a zdá se to velmi pravděpodobné, jen člověk, který ztratil rozum, by utíkal od domu, a ne k němu. Jestli se dá věřit výpovědi toho obchodníka s koňmi, běžel a volal o pomoc směrem, odkud pomoc přijít nemohla. A pak: na koho té noci čekal? A proč na něj čekal v tisové aleji, a ne ve svém domě?“

„Vy myslíte, že na někoho čekal?“

„Byl to starší a nemocný muž. Chápeme, že se šel večer projít. Ale země byla vlhká a noc nevlídná. Je přirozené, aby tam stál pět nebo deset minut? Doktor Mortimer to vyvodil z popela doutníku, a to s větším praktickým smyslem, než bych mu přiznal.“

„Ale chodil ven každý večer.“

„Myslím, že je nepravděpodobné, že by u branky do blat čekal každý večer. Naopak, všechno ukazuje, že se blatům vyhýbal. Té noci tam čekal. Byla to noc před jeho odjezdem do Londýna. Ta věc dostává tvar, Watsone. Začíná do sebe zapadat. Smím vás poprosit, abyste mi podal housle? Všechno další přemýšlení o té záležitosti odložíme, dokud ráno nebudeme mít tu výhodu, že se setkáme s doktorem Mortimerem a se sirem Henrym Baskervillem.“