Podivná příhoda v pevnosti – 2. Pokoj číslo sto šedesát šest

Podivná příhoda v pevnosti

Rozkazy od Mistra

Zavřeli jsme dveře a stráži venku jsme nařídili, aby nás nikdo nerušil.

Nejdřív jsme otevřeli dopis zachycený ve stáji. Zněl takto:

„Svatá aliance, v obvyklém děle jsem našel rozkazy od Mistra, které tam byly uloženy včera v noci. Ruší pokyny, které jsme dosud dostávali od nižšího místa. Nechal jsem v děle obvyklé znamení, že rozkazy došly do správných rukou…“

Webb mě přerušil: „Není ten kluk teď pod stálým dohledem?“

Řekl jsem, že ano. Od té doby, co jsme zachytili jeho předchozí dopis, byl pod přísným dohledem.

„Jak tedy mohl něco do děla vložit nebo z něj vyndat, a nikdo ho nechytil?“

„Inu, to se mi moc nelíbí.“

„Mně taky ne. Znamená to jednoduše, že spiklenci jsou přímo mezi hlídkami. Bez jejich pomoci by se to nijak nedalo udělat.“

Poslal jsem pro Rayburna a nařídil mu, ať prohledá dělostřelecká postavení a podívá se, co najde. Pak jsme pokračovali ve čtení dopisu:

„Nové rozkazy jsou nekompromisní a žádají, aby em em em em bylo ef ef ef ef ef zítra ve tři hodiny ráno. Dvě stě jich přijede v malých skupinách, vlakem i jinak, z různých směrů, a budou ve správnou dobu na určeném místě. Dnes rozdám znamení. Úspěch je zřejmě jistý, i když něco muselo prosáknout ven, protože stráže byly zdvojeny a velitelé v noci několikrát obcházeli. W. W. přijede dnes z jihu a dostane tajné rozkazy tím druhým způsobem. Všech šest se musíte sejít přesně ve dvě ráno v čísle sto šedesát šest. Najdete tam B. B., který vám dá podrobné pokyny. Heslo stejné jako minule, jen obráceně: první slabiku dejte na konec a poslední na začátek. PAMATUJTE IKS IKS IKS IKS. Nezapomeňte. Buďte dobré mysli. Než znovu vyjde slunce, budete hrdiny. Vaše sláva bude trvalá. Připíšete nesmrtelnou stránku dějin. Amen.“

„Hromy a blesky! Jak to vidím, dostáváme se do pořádně horkých vod!“

Řekl jsem, že není pochyb, že věci začínají vypadat velmi vážně. Řekl jsem:

„Chystá se zoufalý podnik, to je jasné. Dnes v noci je čas, který pro něj určili, to je také jasné. Povaha toho podniku, myslím způsob, je schovaná pod těmi slepými hromádkami písmen M a F. Ale konečný cíl je podle mě přepadení a dobytí pevnosti. Teď musíme jednat rychle a rázně. Myslím, že už nic nezískáme tím, že budeme s Wicklowem dál hrát tajnou hru. Musíme zjistit, a co nejdřív, kde je to sto šedesát šest, abychom tam ve dvě ráno na tu bandu mohli udeřit. A nejrychlejší cesta k té informaci bude nepochybně vytáhnout ji z toho kluka. Ale ze všeho nejdřív, než uděláme jakýkoli důležitý krok, musím předložit fakta ministerstvu války a požádat o plnou moc.“

Připravili jsme zašifrovanou depeši, která měla jít po drátě. Přečetl jsem ji, schválil a odeslal.

Prázdný papír a provázek

Brzy jsme dokončili rozbor dopisu, nad kterým jsme seděli, a pak jsme otevřeli ten, který byl vytržen kulhavému pánovi. Byly v něm jen dva úplně čisté listy dopisního papíru! Byla to studená sprcha pro naši horoucí dychtivost a očekávání. Chvíli jsme si připadali prázdní jako ten papír a dvakrát tak hloupí. Ale jen chvíli. Hned nás samozřejmě napadl neviditelný inkoust. Podrželi jsme papír těsně u ohně a čekali, až se v teple objeví písmena. Neobjevilo se však nic než pár slabých čar, ze kterých jsme nic nevyčetli. Pak jsme zavolali vojenského lékaře a poslali ho pryč s rozkazem, ať zkouší všechny zkoušky, které zná, dokud nenajde tu pravou. A ať mi obsah dopisu ohlásí v tu chvíli, kdy ho vyvolá na povrch. To zdržení bylo pekelně nepříjemné a pochopitelně nás rozčilovalo. Plně jsme totiž čekali, že se z toho dopisu dozvíme některá z nejdůležitějších tajemství spiknutí.

Teď se objevil seržant Rayburn. Vytáhl z kapsy kus provázku, asi třicet centimetrů dlouhý, se třemi uzly, a zvedl ho do výšky.

„Vytáhl jsem ho z jednoho děla u vody. Vyndal jsem zátky ze všech děl a pořádně je prohlédl. Tenhle provázek byl jediná věc, která byla v nějakém děle.“

Tak tenhle kousek provázku byl tedy Wicklowovo „znamení“, že „Mistrovy“ rozkazy neselhaly. Nařídil jsem, aby každou hlídku, která za posledních čtyřiadvacet hodin stála poblíž toho děla, okamžitě zavřeli, každého zvlášť, a nedovolili jí s nikým mluvit bez mého vědomí a svolení.

Teď přišel telegram od ministra války. Zněl takto:

„Zrušte zákonnou ochranu před zatčením. Vyhlaste ve městě stanné právo. Proveďte nezbytná zatčení. Jednejte rázně a rychle. Podávejte ministerstvu zprávy.“

Teď jsme se mohli pustit do práce. Poslal jsem lidi, aby kulhavého pána potichu zatkli a stejně potichu přivedli do pevnosti. Dal jsem ho pod stráž a zakázal s ním mluvit a jemu mluvit s kýmkoli. Zpočátku se hodlal vztekat, ale brzy toho nechal.

Pak přišla zpráva, že Wicklow byl viděn, jak něco dává dvěma našim novým nováčkům. Jakmile se otočil zády, oba je chytili a zavřeli. U každého našli malý kousek papíru a na něm tužkou tato slova a znaky:

„Třetí let orla. Pamatuj iks iks iks iks. Sto šedesát šest.“

Podle pokynů jsem telegrafoval ministerstvu v šifře, jak pokračujeme, a popsal jsem i ten lístek. Zdálo se, že jsme teď v dost silném postavení, abychom si troufli vůči Wicklowovi odhodit masku. Poslal jsem tedy pro něj. Také jsem si poslal pro dopis psaný neviditelným inkoustem a dostal jsem ho zpátky. Lékař k němu připojil zprávu, že dopis zatím všem jeho zkouškám odolal. Má ale ještě další, které může použít, až budu připraven.

Výslech

Za chvíli Wicklow vešel. Vypadal trochu unaveně a ustaraně, ale byl klidný a nenucený. A jestli něco tušil, nebylo to znát na jeho tváři ani na chování. Nechal jsem ho chvilku nebo dvě stát a pak jsem vlídně řekl:

„Chlapče, proč chodíš tak často do té staré stáje?“

Odpověděl prostě a bez rozpaků:

„Ani nevím, pane. Nemám k tomu žádný zvláštní důvod, jen že rád bývám sám a bavím se tam.“

„Ty se tam bavíš, ano?“

„Ano, pane.“ Odpověděl stejně nevinně a prostě jako předtím.

„A to je všechno, co tam děláš?“

„Ano, pane.“ Řekl to a vzhlédl s dětským úžasem ve svých velkých, měkkých očích.

„Jsi si jistý?“

„Ano, pane, jistý.“

Po chvilce jsem řekl:

„Wicklowe, proč tolik píšeš?“

„Já? Já moc nepíšu, pane.“

„Ty ne?“

„Ne, pane. Ach, jestli myslíte čmárání, něco si čmárám pro zábavu.“

„A co s tím čmáráním děláš?“

„Nic, pane. Vyhodím ho.“

„Nikdy ho nikomu neposíláš?“

„Ne, pane.“

Najednou jsem mu strčil před oči dopis „Plukovníkovi“. Trochu sebou trhl, ale hned se ovládl. Tváře se mu lehce zbarvily.

„Jak to tedy, že jsi poslal tohle čmárání?“

„Já ni… nikdy jsem nemyslel nic zlého, pane.“

„Nikdy jsi nemyslel nic zlého! Vyzradíš výzbroj a stav pevnosti a nemyslíš tím nic zlého?“

Sklopil hlavu a mlčel.

„No tak, mluv a přestaň lhát. Komu byl ten dopis určen?“

Teď už na něm byla znát tíseň, ale rychle se sebral a odpověděl hluboce vážným tónem:

„Řeknu vám pravdu, pane, celou pravdu. Ten dopis nebyl nikdy nikomu určen. Napsal jsem ho jen pro zábavu. Teď vidím, jaká to byla chyba a hloupost. Ale je to jediný přestupek, pane, na mou čest.“

„Ach, to jsem rád. Psát takové dopisy je nebezpečné. Doufám, že jsi si jistý, že je to jediný, který jsi napsal?“

„Ano, pane, naprosto jistý.“

Jeho drzost mě ohromila. Tu lež řekl s tak upřímnou tváří, jakou kdy nějaký tvor měl. Chvíli jsem počkal, abych zkrotil narůstající hněv, a pak jsem řekl:

„Wicklowe, napni teď paměť a uvidíme, jestli mi pomůžeš se dvěma třemi maličkostmi, na které se chci zeptat.“

„Udělám, co budu moct, pane.“

„Tak tedy, nejdřív: kdo je ‚Mistr‘?“

Tohle ho přimělo vrhnout na nás polekaný pohled, ale to bylo všechno. V mžiku byl zase klidný a pokojně odpověděl:

„Nevím, pane.“

„Ty nevíš?“

„Nevím.“

„Jsi si jistý, že nevíš?“

Usilovně se snažil dívat se mi do očí, ale bylo to nad jeho síly. Brada mu pomalu klesla k prsům a mlčel. Stál tam a nervózně si pohrával s knoflíkem. Byl k politování, navzdory svým podlým činům. Za chvíli jsem ticho prolomil otázkou:

„Kdo je ‚Svatá aliance‘?“

Celé tělo se mu viditelně roztřáslo a udělal rukama malé bezradné gesto, které na mě působilo jako prosba zoufalého tvora o slitování. Ale nevydal ani hlásku. Dál stál s tváří skloněnou k zemi. Jak jsme tam seděli, dívali se na něj a čekali, až promluví, viděli jsme, jak se mu po tvářích začínají koulet velké slzy. Ale mlčel dál. Po chvíli jsem řekl:

„Musíš mi odpovědět, chlapče, a musíš mi říct pravdu. Kdo je Svatá aliance?“

Mlčky plakal dál. Za chvíli jsem dost ostře řekl:

„Odpověz na otázku!“

Snažil se ovládnout hlas. Pak prosebně vzhlédl a mezi vzlyky ze sebe vypravil:

„Ach, smilujte se nade mnou, pane! Nemůžu odpovědět, protože to nevím.“

„Cože!“

„Opravdu, pane, říkám pravdu. Až do této chvíle jsem o Svaté alianci nikdy neslyšel. Na mou čest, pane, je to tak.“

„Dobrý bože! Podívej se na tenhle svůj druhý dopis. Tady, vidíš ta slova ‚Svatá aliance‘? Co na to řekneš teď?“

Zahleděl se mi do tváře s ublíženým výrazem člověka, kterému se stala velká křivda, a procítěně řekl:

„To je nějaký krutý žert, pane. Jak mi to mohli udělat, když jsem se ze všech sil snažil jednat správně a nikdy jsem nikomu neublížil? Někdo napodobil moje písmo. Nenapsal jsem z toho ani řádek. Ten dopis jsem v životě neviděl!“

„Ach, ty nehorázný lháři! Tady, co řekneš na tohle?“ Vytrhl jsem z kapsy dopis psaný neviditelným inkoustem a strčil mu ho před oči.

Neviditelný inkoust

Zbělal jako stěna! Zavrávoral a opřel se rukou o zeď, aby se udržel. Po chvilce se zeptal tak slabým hlasem, že byl sotva slyšet:

„Vy… vy jste to četl?“

Naše tváře musely prozradit pravdu dřív, než jsem stačil ze rtů dostat lživé „ano“. Zřetelně jsem totiž viděl, jak se tomu klukovi do očí vrací odvaha. Čekal jsem, že něco řekne, ale mlčel. Nakonec jsem tedy řekl:

„Nuže, co máš co říct k tomu, co se v tomhle dopise odhaluje?“

Odpověděl naprosto klidně:

„Nic, jen že je to všechno úplně neškodné a nevinné. Nikomu to nemůže ublížit.“

Teď jsem byl trochu zahnaný do kouta, protože jsem jeho tvrzení nemohl vyvrátit. Nevěděl jsem přesně, jak dál. Pak mi ale pomohl nápad a řekl jsem:

„Jsi si jistý, že nevíš nic o Mistrovi a o Svaté alianci a že jsi nenapsal ten dopis, o kterém říkáš, že je padělaný?“

„Ano, pane, jistý.“

Pomalu jsem vytáhl provázek s uzly a beze slova ho zvedl. Lhostejně se na něj podíval a pak se na mě tázavě zahleděl. Moje trpělivost byla na tvrdé zkoušce. Přesto jsem se ovládl a řekl jsem obvyklým hlasem:

„Wicklowe, vidíš tohle?“

„Ano, pane.“

„Co je to?“

„Vypadá to jako kus provázku.“

„Vypadá? Je to kus provázku. Poznáváš ho?“

„Ne, pane.“ Odpověděl tak klidně, jak se jen ta slova dala vyslovit.

Jeho chladnokrevnost byla naprosto úžasná! Několik vteřin jsem se odmlčel, aby ticho dodalo váhu tomu, co jsem se chystal říct. Pak jsem vstal, položil mu ruku na rameno a vážně řekl:

„Nic ti to nepomůže, chudáku, vůbec nic. Tohle znamení pro ‚Mistra‘, tenhle provázek s uzly, nalezený v jednom z děl u vody…“

„Nalezený v děle! Ach ne, ne, ne! Neříkejte v děle, ale ve škvíře v zátce! Musel být ve škvíře!“ A klesl na kolena, sepjal ruce a zvedl tvář, na kterou byl žalostný pohled, tak byla popelavá a divoká hrůzou.

„Ne, byl v děle.“

„Ach, něco se pokazilo! Můj bože, jsem ztracený!“ Vyskočil a vrhal se sem a tam, uhýbal rukám, které se po něm natahovaly, a ze všech sil se snažil utéct. Ale útěk byl samozřejmě nemožný. Pak se znovu vrhl na kolena, plakal, co mu síly stačily, a objal mě kolem nohou. Tak se mě držel, prosil a žadonil: „Ach, smilujte se nade mnou! Ach, buďte milosrdný! Neprozraďte mě, neměli by se mnou slitování! Ochraňte mě, zachraňte mě. Všechno vám přiznám!“

Přiznání

Chvíli nám trvalo, než jsme ho uklidnili, zmírnili jeho strach a přivedli ho do jakž takž rozumného stavu. Pak jsem se ho začal vyptávat. Odpovídal pokorně se sklopenýma očima a čas od času si stíral slzy, které mu pořád tekly.

„Takže v srdci jsi rebel?“

„Ano, pane.“

„A špion?“

„Ano, pane.“

„A jednal jsi podle jasných rozkazů zvenčí?“

„Ano, pane.“

„Dobrovolně?“

„Ano, pane.“

„Snad i rád?“

„Ano, pane. Nemá smysl to zapírat. Jih je moje vlast. Moje srdce je jižanské a celé patří jeho věci.“

„Takže ten příběh, který jsi mi vyprávěl o křivdách a pronásledování své rodiny, sis vymyslel pro tu příležitost?“

„Oni… oni mi řekli, ať to tak řeknu, pane.“

„A ty bys zradil a zničil ty, kdo tě litovali a dali ti střechu nad hlavou. Chápeš, jak jsi podlý, ty ubohý pomýlený tvore?“

Odpověděl jen vzlyky.

„No, nechme to být. K věci. Kdo je ‚Plukovník‘ a kde je?“

Začal usedavě plakat a snažil se z odpovědi vykroutit. Řekl, že kdyby to prozradil, ztrestali by ho za to. Pohrozil jsem mu, že ho zavřu do temné cely, jestli s tou informací nevyjde ven. Zároveň jsem mu slíbil, že ho ochráním před vším zlým, když se ke všemu přizná. Místo odpovědi pevně sevřel rty a tvářil se tak tvrdohlavě, že jsem s ním nehnul. Nakonec jsem ho tam vedl. Ale stačil jediný pohled do temné cely a obrátil. Propukl v pláč a prosby a prohlásil, že všechno řekne.

Přivedl jsem ho tedy zpátky a on jmenoval „Plukovníka“ a podrobně ho popsal. Řekl, že ho najdeme v hlavním hotelu ve městě, v civilních šatech. Musel jsem mu znovu pohrozit, než popsal a jmenoval „Mistra“. Řekl, že Mistra najdeme v New Yorku v ulici Bond Street číslo patnáct, kde vystupuje pod jménem R. F. Gaylord. Jméno a popis jsem telegrafoval náčelníkovi policie v metropoli a požádal, aby Gaylorda zatkli a drželi, dokud pro něj nepošlu.

„A teď, zdá se, je několik spiklenců ‚venku‘, nejspíš v New Londonu. Jmenuj je a popiš je.“

Jmenoval a popsal tři muže a dvě ženy, všichni bydleli v hlavním hotelu. Potichu jsem poslal vojáky a dal je i s „Plukovníkem“ zatknout a zavřít v pevnosti.

„Dál chci vědět všechno o tvých třech spoluspiklencích, kteří jsou tady v pevnosti.“

Měl jsem dojem, že se mi chystá vyklouznout nějakou lží. Vytáhl jsem ale ty tajemné kousky papíru, které jsme našli u dvou z nich, a to na něj mělo blahodárný účinek. Řekl jsem, že dva z těch mužů už máme a on musí ukázat třetího. To ho hrozně vyděsilo a vykřikl:

„Ach, prosím, nenuťte mě! Ten by mi hned ublížil!“

Řekl jsem, že to je nesmysl. Bude nablízku někdo, kdo ho ochrání, a navíc muži nastoupí beze zbraní. Nařídil jsem, aby nastoupili všichni nováčci. Pak ten ubohý, roztřesený kluk vyšel ven a kráčel podél řady a snažil se tvářit co nejlhostejněji. Nakonec řekl jedno jediné slovo jednomu z mužů. A než ušel pět kroků, byl ten muž zatčený.

Životopisy vymyšlené na počkání

Jakmile byl Wicklow zase u nás, dal jsem ty tři muže přivést. Jednoho jsem vyvolal dopředu a řekl:

„A teď, Wicklowe, pozor, ani o vlas se neodchyl od pravdy. Kdo je tenhle muž a co o něm víš?“

Protože už v tom „byl až po uši“, hodil všechny ohledy za hlavu, upřel oči na mužovu tvář a mluvil rovnou a bez zaváhání. Zhruba takto:

„Jeho skutečné jméno je George Bristow. Je z New Orleans. Před dvěma lety byl druhým důstojníkem na pobřežní lodi Capitol. Je to nebezpečný člověk. Dvakrát seděl ve vězení za surové rvačky. Jednou se porval s plavčíkem jménem Hyde a podruhé s nosičem, který odmítl spouštět olovnici a měřit hloubku, což vůbec není práce nosiče. Je to špion a poslal ho sem Plukovník, aby tu špehoval. Byl třetím důstojníkem na parníku Saint Nicholas, když osmapadesátého roku vyletěl do povětří nedaleko Memphisu. A málem ho tenkrát ztrestal rozzuřený dav, protože okrádal trosečníky, když je převáželi na břeh v prázdném člunu na dříví.“

A tak dál a tak dále. Podal celý životopis toho muže. Když skončil, řekl jsem muži:

„Co na to říkáte?“

„S prominutím, pane, je to ta nejpekelnější lež, jaká kdy byla vyřčena!“

Poslal jsem ho zpátky do vězení a vyvolal postupně ty ostatní. Stejný výsledek. Chlapec o každém podal podrobnou historii a ani jednou nezaváhal nad slovem nebo nad faktem. Ale z žádného z těch darebáků jsem nedostal nic jiného než rozhořčené tvrzení, že je to všechno lež. Nic nepřiznali. Vrátil jsem je do zajetí a vyvedl jsem jednoho po druhém zbytek svých vězňů. Wicklow o nich všechno vyprávěl. Ze kterých měst na Jihu jsou a každou podrobnost o tom, jak se zapletli do spiknutí.

Ale všichni jeho fakta popřeli a ani jeden nic nepřiznal. Muži zuřili, ženy plakaly. Podle jejich vyprávění to byli samí nevinní lidé ze Západu a milovali Unii nade všechno na světě. Znechuceně jsem tu bandu zavřel a znovu jsem začal vyslýchat Wicklowa.

„Kde je číslo sto šedesát šest a kdo je B. B.?“

Ale tady byl odhodlaný udělat čáru. Nezabíralo na něj přemlouvání ani výhrůžky. Čas letěl a bylo nutné sáhnout k přísným opatřením. Dal jsem ho tedy zavřít do temné cely. Jak tam ve tmě seděl a strach v něm rostl, křičel tak, že jsem to skoro nemohl snést. Ale nepovolil jsem a zanedlouho vykřikl:

„Ach, prosím, pusťte mě ven, a já to řeknu!“

„Ne. Řekneš to dřív, než tě pustím.“

Každá chvíle tam pro něj byla utrpením, a tak to z něj vyšlo:

„Číslo sto šedesát šest, hotel U Orla!“ Jmenoval bídnou krčmu dole u vody, kam chodili obyčejní dělníci, přístavní nakladači a lidé ještě méně počestní.

Pustil jsem ho tedy ven a pak jsem chtěl vědět, jaký je cíl spiknutí.

„Dobýt dnes v noci pevnost.“ Řekl to tvrdohlavě a se vzlykáním.

„Mám už všechny vůdce spiknutí?“

„Ne. Máte všechny kromě těch, kteří se mají sejít v čísle sto šedesát šest.“

„Co znamená ‚Pamatuj iks iks iks iks‘?“

Žádná odpověď.

„Jaké je heslo do čísla sto šedesát šest?“

Žádná odpověď.

„Co znamenají ty hromádky písmen, ef ef ef ef ef a em em em em? Odpověz! Nebo půjdeš zase do cely.“

„Nikdy neodpovím! Raději umřu. Teď si dělejte, co chcete.“

„Rozmysli si, co říkáš, Wicklowe. Je to tvoje poslední slovo?“

Odpověděl pevně a bez zachvění v hlase:

„Je to moje poslední slovo. Tak jistě, jako miluju svou ukřivděnou vlast a nenávidím všechno, na co svítí tohle severní slunce, raději umřu, než ty věci prozradím.“

Dal jsem ho znovu zavřít do temné cely. Bylo srdcervoucí poslouchat, jak ten chudák ve tmě křičí, ale nic jiného jsme z něj nedostali. Na každou otázku křičel stejnou odpověď: „Můžu umřít a umřu, ale nikdy to neřeknu.“

No, museli jsme to vzdát. Byli jsme přesvědčeni, že by opravdu raději umřel, než by se přiznal. Vyvedli jsme ho tedy ven a zavřeli ho pod přísnou stráží.

Noční zátah

Pak jsme se na několik hodin zabrali do posílání telegramů na ministerstvo války a do příprav na zátah na číslo sto šedesát šest.

To byly vzrušené časy, ta černá a krutá noc. Leccos prosáklo ven a celá posádka byla ve střehu. Stráže byly ztrojnásobené. Nikdo se nemohl pohnout venku ani uvnitř, aniž by ho nezastavila hlídka s puškou v ruce. Webb a já jsme si ale teď dělali menší starosti než předtím. Spiknutí muselo být nutně dost ochromené, když jsme měli tolik jeho předáků v hrsti.

Rozhodl jsem se být v čísle sto šedesát šest včas, zajmout B. B. a být připraven na ostatní, až dorazí. Asi ve čtvrt na dvě ráno jsem se vyplížil z pevnosti a za mnou půl tuctu statných a odvážných vojáků z pravidelné armády. A také chlapec Wicklow s rukama svázanýma za zády. Řekl jsem mu, že jdeme do čísla sto šedesát šest. A jestli zjistím, že zase lhal a vede nás špatně, bude nám muset ukázat to pravé místo, jinak ponese následky.

Kradmo jsme se přiblížili ke krčmě a obhlédli si ji. V malém výčepu se svítilo, zbytek domu byl tmavý. Zkusil jsem přední dveře. Povolily a my tiše vešli a zavřeli za sebou. Pak jsme si zuli boty a já šel první do výčepu. Seděl tam německý hostinský a spal na židli. Jemně jsem ho vzbudil a řekl mu, ať si zuje boty a jde před námi. Zároveň jsem ho varoval, ať nevydá ani hlásku. Bez reptání poslechl, ale bylo vidět, že je strašně vyděšený. Nařídil jsem mu, ať nás vede k číslu sto šedesát šest. Vystoupali jsme dvě nebo tři patra po schodech, tiše jako řada koček. Pak jsme na vzdálenějším konci dlouhé chodby došli ke dveřím, nad kterými bylo prosklené okénko, a skrz ně jsme rozeznali slabé světlo zevnitř. Hostinský mě ve tmě nahmatal a pošeptal mi, že tohle je sto šedesát šest. Zkusil jsem dveře. Byly zamčené zevnitř. Pošeptal jsem rozkaz jednomu ze svých největších vojáků. Opřeli jsme se do dveří svými mohutnými rameny a jediným zabráním jsme je vyrazili z pantů. Zahlédl jsem napůl postavu v posteli a viděl jsem, jak se její hlava vymrštila ke svíčce. Světlo zhaslo a byli jsme v naprosté tmě. Jedním velkým skokem jsem přistál na té posteli a přitiskl jsem toho, kdo v ní ležel, koleny. Můj zajatec se zuřivě bránil, ale levou rukou jsem ho pevně chytil za rameno a to mi pomohlo ho udržet. Pak jsem okamžitě vytáhl revolver.

„Ať někdo rozsvítí! Mám ho bezpečně.“

Stalo se. Plamen sirky vzplál. Podíval jsem se na svého zajatce a u všech všudy, byla to mladá žena!

Pustil jsem ji, slezl z postele a připadal si pěkně hloupě. Všichni na sebe tupě zírali. Nikomu nezbyl žádný rozum ani duchapřítomnost, tak náhlé a ohromující bylo to překvapení. Mladá žena se rozplakala a zakryla si tvář prostěradlem. Hostinský pokorně řekl:

„Moje dcera, ona dělala něco, co není správné, nicht wahr?“

„Vaše dcera? To je vaše dcera?“

„Ach ano, ona je moje dcera. Ona dnes večer zrovna přijela domů z Cincinnati, trochu nemocná.“

„Krucinál, ten kluk zase lhal. Tohle není to pravé sto šedesát šest. Tohle není B. B. A teď, Wicklowe, nám najdeš to správné sto šedesát šest, nebo… haló! Kde je ten kluk?“

Ztracený syn

Pryč, jako když do vody hodí! A co víc, nenašli jsme po něm ani stopu. To byla prekérní situace. Nadával jsem si za svou hloupost, že jsem ho nepřivázal k některému z mužů. Ale teď nemělo smysl si s tím lámat hlavu. Co mám v téhle situaci udělat? To byla otázka. Ta dívka mohla být přece jen B. B. Nevěřil jsem tomu, ale nevíra nemohla být důkazem. Nakonec jsem tedy své muže usadil v prázdném pokoji přes chodbu naproti číslu sto šedesát šest. Řekl jsem jim, ať zajmou kohokoli a každého, kdo se přiblíží k dívčinu pokoji, a ať u sebe drží i hostinského pod přísným dohledem až do dalších rozkazů. Pak jsem spěchal zpátky do pevnosti podívat se, jestli je tam ještě všechno v pořádku.

Ano, všechno bylo v pořádku. A všechno v pořádku zůstalo. Zůstal jsem celou noc vzhůru, abych se o tom přesvědčil. Nic se nestalo. Byl jsem nevýslovně rád, když jsem zase uviděl svítání a mohl ministerstvu telegrafovat, že nad pevností Trumbull dál vlaje americká vlajka.

Z hrudi mi spadl ohromný kámen. Přesto jsem samozřejmě nepolevil v ostražitosti ani v úsilí. Případ byl na to příliš vážný. Nechával jsem si předvádět vězně jednoho po druhém a hodiny jsem je trápil otázkami, abych je přiměl k přiznání. Ale nepovedlo se to. Jen skřípali zuby, rvali si vlasy a nic neprozradili.

Kolem poledne přišla zpráva o mém ztraceném chlapci. V šest ráno ho viděli na silnici, jak šlape na západ, asi třináct kilometrů za městem. Okamžitě jsem za ním poslal poručíka od jízdy a jednoho vojáka. Zahlédli ho třicet kilometrů od města. Přelezl plot a unaveně se vlekl rozbředlým polem k velkému staromódnímu domu na kraji vesnice. Projeli lesíkem, objeli to oklikou a přiblížili se k domu z druhé strany. Pak sesedli a vklouzli do kuchyně. Nikdo tam nebyl. Proklouzli do vedlejší místnosti, která byla také prázdná. Dveře z ní do obývacího pokoje byly otevřené. Už se chystali projít, když zaslechli tichý hlas. Někdo se modlil. Uctivě se tedy zastavili a poručík nakoukl dovnitř. Uviděl starého muže a starou ženu, jak klečí v koutě pokoje. Modlil se ten starý muž. A právě když dokončoval modlitbu, otevřel chlapec Wicklow přední dveře a vešel. Oba staří lidé se k němu vrhli, zasypali ho objetím a volali:

„Náš chlapec! Náš miláček! Bohu díky. Ztracený se našel! Ten, který byl mrtvý, zase ožil!“

No, pane, co tomu říkáte! Ten malý uličník se v tom statku narodil a vyrůstal a v životě se od něj nevzdálil ani na osm kilometrů. Až do těch čtrnácti dnů, než se přiloudal do mé kanceláře a napálil mě tou svou slzavou historkou! Je to pravda jako evangelium. Ten starý muž byl jeho otec, učený starý farář na odpočinku. A ta stará paní byla jeho matka.

Kdo vymyslel celé spiknutí

Dovolte mi přidat slovo nebo dvě vysvětlení o tom chlapci a jeho kouscích. Ukázalo se, že hltal laciné dobrodružné romány a senzační časopisy. Temná tajemství a okázalé hrdinství byly tedy přesně jeho parketa. Pak četl v novinách zprávy o tajných příchodech a odchodech jižanských špionů mezi námi, o jejich hrůzostrašných úmyslech a o jejich dvou nebo třech ohromujících činech. Až se mu z toho fantazie celá rozhořela. Jeho stálým společníkem byl několik měsíců mladík ze Severu, velký mluvka s živou fantazií. Ten dva roky sloužil jako takzvaný „bahenní písař“, tedy pomocný pokladník, na několika parnících, které jezdily mezi New Orleans a místy tři až pět set kilometrů proti proudu Mississippi. Odtud tedy ta lehkost, s jakou chlapec zacházel s názvy a jinými podrobnostmi z toho kraje. Já jsem před válkou strávil v té části země dva nebo tři měsíce. Věděl jsem o ní právě tolik, aby mě ten kluk snadno napálil. Rozený Louisiaňan by ho nejspíš nachytal, ještě než by spolu mluvili čtvrt hodiny. Víte, proč říkal, že raději umře, než aby vysvětlil některé ze svých zrádných hádanek? Prostě proto, že je vysvětlit nemohl! Neměly žádný význam. Vystřelil je ze své fantazie bez rozmyslu předem i potom. A tak, když se ho najednou zeptali, nedokázal si vysvětlení vymyslet. Nemohl například prozradit, co je skryté v dopise psaném „neviditelným inkoustem“. Z prostého důvodu, že v něm nebylo skryté nic. Byl to jen čistý papír. Do žádného děla nic nedal a ani to nikdy neměl v úmyslu. Všechny jeho dopisy totiž byly psané smyšleným osobám. A když jeden schoval ve stáji, vždycky odnesl ten, který tam dal předchozího dne. Takže ten provázek s uzly neznal, viděl ho poprvé, když jsem mu ho ukázal. Ale jakmile jsem mu dal najevo, odkud pochází, hned si ho po svém romantickém způsobu přivlastnil a vytěžil z něj pár skvělých efektů. Vymyslel pana „Gaylorda“. Žádné číslo patnáct v Bond Street tehdy nebylo, dům zbořili před třemi měsíci. Vymyslel „Plukovníka“. Vymyslel ty plynulé životopisy těch nešťastníků, které jsem pochytal a postavil před něj. Vymyslel „B. B.“. Dalo by se říct, že vymyslel i číslo sto šedesát šest. Vůbec nevěděl, že takové číslo v hotelu U Orla je, dokud jsme tam nepřišli. Byl kdykoli připraven vymyslet kohokoli nebo cokoli, když to bylo zrovna potřeba. Když jsem chtěl špiony „venku“, pohotově popsal cizince, které viděl v hotelu a jejichž jména náhodou zaslechl. Ach, během těch několika vzrušujících dnů žil v nádherném, tajemném, romantickém světě. A myslím, že pro něj byl skutečný a že si to užíval až do hloubi duše.

Ale nadělal nám dost potíží a nekonečně ponížení. Víte, kvůli němu jsme měli v pevnosti zatčených a zavřených patnáct nebo dvacet lidí a před jejich dveřmi stály hlídky. Mnoho zajatců byli vojáci a podobně a těm jsem se omlouvat nemusel. Ale ostatní byli prvotřídní občané z celé země a žádné množství omluv je nedokázalo uspokojit. Prostě vztekle soptili, zuřili a dělali nekonečné potíže! A ty dvě dámy, jedna byla manželka kongresmana z Ohia a druhá sestra biskupa ze Západu. Inu, tolik pohrdání a výsměchu a rozzlobených slz na mě vylily, že mi z toho zůstala památka, díky které si je budu dlouho pamatovat. A taky budu. Ten starý kulhavý pán se zelenými brýlemi byl rektor univerzity z Filadelfie, který přijel na pohřeb svého synovce. Mladého Wicklowa samozřejmě nikdy předtím neviděl. No, nejenže zmeškal pohřeb a skončil ve vězení jako jižanský špion. Ale Wicklow se ještě postavil v mé kanceláři a chladně ho popsal jako padělatele, obchodníka s otroky, koňského zloděje a žháře z nejproslulejšího hnízda darebáků v Galvestonu. A přes tohle se ten ubohý starý pán prostě nedokázal přenést.

A ministerstvo války! Ale ach, duše moje, nad tím raději spusťme oponu!

Poznámka. Ukázal jsem rukopis majorovi a on řekl: „Protože se nevyznáte ve vojenských věcech, dopustil jste se pár drobných chyb. Jsou ale malebné, nechte je tam. Vojáci se nad nimi usmějí a ostatní je nepoznají. Hlavní fakta příběhu máte správně a zapsal jste je zhruba tak, jak se staly.“ Mark Twain.