Druhá ze dvou částí povídky Arthura Conana Doyla Šest Napoleonů. Někdo po Londýně rozbíjí sádrové busty Napoleona. Na prahu novináře Horace Harkera leží mrtvý muž a v jeho kapse fotografie. Sherlock Holmes s doktorem Watsonem zjistili, že všech šest bust vzniklo v jedné dílně a že tam kdysi pracoval muž z fotografie. Inspektor Lestrade mezitím sleduje vlastní stopu. A Holmes chystá na noc malou výpravu do Chiswicku.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Fungují příběhy na dobrou noc? · Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda
Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.
Kapitoly
Číst celý text (3167 slov)
Černá perla
Zpráva v novinách
Odpoledne už bylo hodně pokročilé, když jsme si konečně v jedné restauraci narychlo dali oběd. Plakát novin u vchodu hlásal: „Zločin v Kensingtonu. Vražda, kterou spáchal šílenec.“ Z obsahu novin bylo vidět, že pan Horace Harker nakonec svou zprávu přece jen otiskl. Dva sloupce zabíralo krajně senzační a květnaté vylíčení celé události. Holmes opřel noviny o stojánek s kořením a při jídle je četl. Jednou nebo dvakrát se uchechtl.
„To je dobré, Watsone. Poslechněte si:“ řekl.
„Je uspokojivé vědět, že o tomto případu nemůže být sporu. Pan Lestrade, jeden z nejzkušenějších příslušníků policie, i pan Sherlock Holmes, známý soukromý odborník, totiž oba došli ke stejnému závěru. Groteskní řada událostí, která skončila tak tragicky, vychází spíše ze šílenství než z promyšleného zločinu. Fakta nemůže vysvětlit nic jiného než duševní porucha.“
„Tisk, Watsone, je nesmírně cenná instituce, když jen víte, jak ho využít. A teď, jestli jste dojedl, vrátíme se do Kensingtonu a uslyšíme, co nám k té věci řekne vedoucí firmy Harding Brothers.“
Zakladatel toho velkého obchodního domu se ukázal jako svižný, energický človíček, velmi upravený a rychlý, s jasnou hlavou a pohotovým jazykem.
„Ano, pane, tu zprávu ve večernících jsem už četl. Pan Horace Harker je náš zákazník. Před několika měsíci jsme mu tu bustu dodali. Objednali jsme si tři busty toho druhu od firmy Gelder a spol. ve Stepney. Teď už jsou všechny prodané. Komu? Ach, podle knihy prodejů vám to snadno řekneme. Ano, tady máme záznamy. Jedna panu Harkerovi, jak vidíte. Jedna panu Josiahu Brownovi, Laburnum Lodge, Laburnum Vale, Chiswick. A jedna panu Sandefordovi, Lower Grove Road, Reading. Ne, tuhle tvář, kterou mi ukazujete na fotografii, jsem nikdy neviděl. Tu byste sotva zapomněl, že, pane? Ošklivější jsem viděl málokdy. Jestli máme mezi zaměstnanci nějaké Italy? Ano, pane, máme jich několik mezi dělníky a uklízeči. Asi by do té knihy prodejů mohli nahlédnout, kdyby chtěli. Není žádný zvláštní důvod tu knihu hlídat. No, no, je to velmi podivná věc. Doufám, že mi dáte vědět, jestli z vašeho pátrání něco vzejde.“
Holmes si během výpovědi pana Hardinga udělal několik poznámek. Viděl jsem, že je s vývojem věcí naprosto spokojený. Neřekl však nic, jen to, že když si nepospíšíme, přijdeme pozdě na schůzku s Lestradem. A opravdu, když jsme dorazili do Baker Street, detektiv už tam byl. Přecházel sem a tam v horečné netrpělivosti. Podle jeho důležitého výrazu bylo znát, že celodenní práce nebyla marná.
„Tak co? Jak jste pochodil, pane Holmesi?“ zeptal se.
„Měli jsme velmi rušný den a ne tak docela zbytečný. Viděli jsme oba obchodníky i výrobce. Teď mohu každou z bust vystopovat od samého začátku.“ vysvětlil můj přítel.
„Busty! Nu, nu, máte své vlastní metody, pane Sherlocku Holmesi, a není na mně, abych proti nim něco říkal. Ale myslím, že jsem dnes odvedl lepší práci než vy. Zjistil jsem totožnost mrtvého.“ vykřikl Lestrade.
„Neříkejte?“
„A našel jsem i motiv zločinu.“
„Skvělé!“
„Máme inspektora, který se specializuje na Saffron Hill a italskou čtvrť. Tenhle mrtvý měl na krku nějaký katolický přívěsek. To spolu s jeho snědou pletí mě přivedlo na myšlenku, že je z jihu. Inspektor Hill ho poznal, jakmile ho uviděl. Jmenuje se Pietro Venucci, je z Neapole a je to jeden z největších hrdlořezů v Londýně. Má spojení s mafií. To je, jak víte, tajná politická společnost, která své rozsudky vykonává vraždou. Teď vidíte, jak se věc začíná vyjasňovat. Ten druhý chlapík je nejspíš také Ital a člen mafie. Nějak porušil pravidla. Pietra poslali po jeho stopě. Na fotografii, kterou jsme našli v jeho kapse, je nejspíš ten muž sám, aby Pietro nepobodal nesprávného člověka. Sleduje toho chlapíka, vidí ho vejít do domu, čeká na něj venku. A ve rvačce, která následuje, sám dostane smrtelnou ránu. Co vy na to, pane Sherlocku Holmesi?“
Holmes uznale zatleskal.
„Výborně, Lestrade, výborně! Jen jsem úplně nepochopil, jak jste vysvětlil to ničení bust.“ zvolal.
„Busty! Vy ty busty prostě nemůžete dostat z hlavy. Koneckonců to nic není. Drobná krádež, nanejvýš šest měsíců. Nám jde doopravdy o tu vraždu. A říkám vám, že všechny nitky už mám v rukou.“
„A další krok?“
„Je velmi jednoduchý. Půjdu s Hillem do italské čtvrti, najdu muže, jehož fotografii máme, a zatknu ho pro vraždu. Půjdete s námi?“
„Myslím, že ne. Mám dojem, že svého cíle dosáhneme jednodušeji. Nemohu to říct s jistotou, protože všechno záleží… nu, všechno záleží na činiteli, který je úplně mimo naši moc. Ale mám velkou naději, vlastně sázka stojí přesně dva ku jedné, že když dnes v noci půjdete s námi, pomohu vám ho dopadnout.“
„V italské čtvrti?“
„Ne, myslím, že v Chiswicku ho najdeme spíš. Jestli se mnou dnes v noci pojedete do Chiswicku, Lestrade, slibuji, že zítra půjdu s vámi do italské čtvrti. A tím odkladem se nic nezkazí. A teď si myslím, že by nám všem prospělo pár hodin spánku. Nechci totiž vyrazit dřív než v jedenáct a sotva se vrátíme před ránem. Povečeříte s námi, Lestrade, a pak máte k dispozici pohovku, dokud nebude čas vyrazit. Mezitím, Watsone, byl bych rád, kdybyste zazvonil pro spěšného posla. Musím poslat dopis a je důležité, aby odešel hned.“
Noc v Chiswicku
Holmes strávil večer přehrabováním ve svazcích starých novin, kterými byla nacpaná jedna z našich komor. Když konečně sešel dolů, měl v očích vítězoslávu, ale ani jednomu z nás o výsledku svého pátrání nic neřekl. Já sám jsem krok za krokem sledoval, jak vystopoval různé zákruty tohoto složitého případu. A i když jsem ještě neviděl cíl, ke kterému dojdeme, jasně jsem pochopil, že Holmes čeká, že se ten groteskní zločinec pokusí zmocnit dvou zbývajících bust. Jedna z nich, jak jsem si vzpomněl, byla v Chiswicku. Účelem naší cesty bylo nepochybně chytit ho přímo při činu. Nemohl jsem se ubránit obdivu k lsti, s jakou můj přítel podstrčil do večerních novin falešnou stopu, aby ten chlapík nabyl dojmu, že může ve svém plánu beztrestně pokračovat. Nepřekvapilo mě, když mi Holmes navrhl, abych si vzal revolver. On sám si vzal jezdecký bičík se zatíženou rukojetí, svou oblíbenou zbraň.
V jedenáct stál u dveří čtyřkolový kočár a v něm jsme dojeli na místo na druhé straně Hammersmithského mostu. Tady kočí dostal pokyn, aby počkal. Po krátké procházce jsme došli do odlehlé ulice lemované pěknými domy, z nichž každý stál na vlastním pozemku. Ve světle pouliční lampy jsme na sloupku vrat jednoho z nich přečetli „Laburnum Villa“. Obyvatelé zřejmě už šli spát, protože všude byla tma. Jen okénko nad domovními dveřmi vrhalo na zahradní cestu jediný rozmazaný kruh světla. Dřevěný plot, který odděloval pozemek od ulice, tvořil na vnitřní straně hustý černý stín. A právě tam jsme se přikrčili.
„Bojím se, že budete dlouho čekat. Můžeme být rádi, že neprší. Myslím, že si pro ukrácení času nemůžeme troufnout ani zakouřit. Ale je naděje dva ku jedné, že dostaneme něco, co nám tu námahu vynahradí.“ zašeptal Holmes.
Naše hlídka však nebyla tak dlouhá, jak nás Holmes strašil, a skončila velmi náhle a podivně. Bez sebemenšího zvuku, který by nás varoval, se v okamžiku rozletěla zahradní branka. Po zahradní cestě se vyřítila pružná tmavá postava, rychlá a hbitá jako kočka. Viděli jsme, jak se mihla světlem nad dveřmi a zmizela v černém stínu domu. Nastala dlouhá pauza, během níž jsme zadržovali dech. Pak k našim uším dolehlo velmi tiché zavrzání. Někdo otevíral okno. Zvuk ustal a zase bylo dlouhé ticho. Ten chlapík se dostával do domu. Uviděli jsme, jak v pokoji náhle blikla zastíněná lucerna. To, co hledal, tam zřejmě nebylo, protože jsme záblesk zahlédli znovu za další roletou a pak za další.
„Pojďme k otevřenému oknu. Chytíme ho, až bude lézt ven.“ zašeptal Lestrade.
Ale než jsme se stačili pohnout, muž už zase vyšel ven. Když vstoupil do mihotavého kruhu světla, viděli jsme, že nese pod paží něco bílého. Kradmo se rozhlédl kolem sebe. Ticho opuštěné ulice ho uklidnilo. Obrátil se k nám zády a položil svůj náklad. V příštím okamžiku se ozvalo ostré ťuknutí a po něm rachot a řinčení. Muž byl do své práce tak zabraný, že vůbec neslyšel naše kroky, když jsme se plížili přes trávník. Holmes se mu jako tygr vrhl na záda. O okamžik později jsme ho s Lestradem drželi každý za jedno zápěstí a pouta byla zaklapnutá. Když jsme ho obrátili, uviděl jsem ohavnou, nažloutlou tvář se zkřivenými, zuřivými rysy, jak na nás vztekle hledí. A věděl jsem, že jsme opravdu chytili muže z fotografie.
Holmes však nevěnoval pozornost našemu zajatci. Dřepěl na prahu a velmi pečlivě zkoumal to, co muž vynesl z domu. Byla to busta Napoleona, stejná jako ta, kterou jsme viděli ráno, a byla rozbitá na podobné úlomky. Holmes pečlivě podržel každý jednotlivý střep proti světlu. Žádný se ale nijak nelišil od obyčejné rozbité sádry. Právě dokončil prohlídku, když se v hale rozsvítila světla, otevřely se dveře a objevil se majitel domu, žoviální, zakulacená postava v košili a kalhotách.
„Pan Josiah Brown, předpokládám?“ řekl Holmes.
„Ano, pane. A vy jste nepochybně pan Sherlock Holmes? Dostal jsem lístek, který jste poslal po spěšném poslovi, a udělal jsem přesně, co jste mi řekl. Zamkli jsme zevnitř všechny dveře a čekali, co se bude dít. Jsem moc rád, že jste toho darebáka dostali. Doufám, pánové, že půjdete dál a dáte si něco na posilněnou.“
Lestrade ale chtěl mít svého muže co nejdřív bezpečně pod zámkem. Za pár minut jsme si tedy zavolali kočár a byli jsme všichni čtyři na cestě do Londýna. Náš zajatec neřekl ani slovo. Jen na nás zlostně hleděl ze stínu svých rozcuchaných vlasů. A jednou, když se mu má ruka zdála na dosah, chňapl po ní zuby jako hladový vlk. Na policejní stanici jsme zůstali jen tak dlouho, abychom se dozvěděli, že při prohledání jeho šatů nenašli nic kromě několika šilinků a dlouhého nože v pochvě. Na rukojeti byly hojné stopy čerstvé krve.
„Tak, to je vyřízené. Hill zná všechny tyhle pány a určí, kdo to je. Uvidíte, že moje teorie o mafii vyjde. Ale jsem vám nesmírně zavázán, pane Holmesi, za to, jak řemeslně dokonale jste ho dopadl. Ještě tomu všemu tak docela nerozumím.“ řekl Lestrade, když jsme se loučili.
„Bojím se, že je na vysvětlování už trochu moc pozdě. Kromě toho tu jsou ještě jedna dvě podrobnosti, které nejsou dotažené. A tohle je jeden z těch případů, které stojí za to dovést až do úplného konce. Jestli za mnou zítra v šest zase přijdete, myslím, že vám dokážu ukázat, že ani teď jste ještě nepochopil celý smysl té záležitosti. Má několik rysů, díky kterým je v dějinách zločinu naprosto ojedinělá. Jestli vám někdy dovolím, Watsone, abyste zapsal další z mých malých problémů, předvídám, že své stránky oživíte vyprávěním o podivném dobrodružství Napoleonových bust.“ řekl Holmes.
Pan Sandeford z Readingu
Když jsme se příštího večera znovu sešli, měl Lestrade o našem vězni hodně informací. Jmenoval se, jak se ukázalo, Beppo, příjmení neznámé. V italské čtvrti byl známý jako budižkničemu. Kdysi byl zručný sochař a poctivě se živil. Pak se ale dal na špatnou cestu a už dvakrát seděl ve vězení. Jednou za drobnou krádež a jednou, jak už jsme slyšeli, za to, že pobodal krajana. Anglicky mluvil výborně. Proč ničil busty, se zatím nevědělo, a na žádné otázky o tom odmítal odpovídat. Policie ale zjistila, že ty busty klidně mohl vyrobit vlastníma rukama, protože právě takovou práci dělal u firmy Gelder a spol. Všechny ty informace, z nichž jsme mnohé už znali, Holmes vyslechl se zdvořilou pozorností. Ale já, který jsem ho tak dobře znal, jsem jasně viděl, že myšlenkami je jinde. Pod maskou, kterou si obvykle nasazoval, jsem rozpoznal směs neklidu a očekávání. Nakonec sebou v křesle trhl a oči se mu rozzářily. Ozval se zvonek. O minutu později jsme slyšeli kroky na schodech a dovnitř uvedli staršího muže s rudou tváří a prošedivělými licousy. V pravé ruce nesl staromódní cestovní tašku z gobelínové látky a postavil ji na stůl.
„Je tu pan Sherlock Holmes?“
Můj přítel se uklonil a usmál. „Pan Sandeford z Readingu, předpokládám?“ řekl.
„Ano, pane. Bojím se, že jdu trochu pozdě, ale vlaky jely nešikovně. Psal jste mi kvůli bustě, kterou vlastním.“
„Přesně tak.“
„Mám tu váš dopis. Psal jste: ‚Přeji si vlastnit kopii Devinova Napoleona a jsem ochoten vám za tu, kterou máte, zaplatit deset liber.‘ Je to tak?“
„Jistě.“
„Váš dopis mě velmi překvapil. Nedokázal jsem si představit, jak jste zjistil, že takovou věc mám.“
„Samozřejmě vás to muselo překvapit. Ale vysvětlení je velmi jednoduché. Pan Harding z firmy Harding Brothers mi řekl, že vám prodali svůj poslední kus, a dal mi vaši adresu.“
„Ach, tak to bylo? Řekl vám, kolik jsem za ni zaplatil?“
„Ne, neřekl.“
„Nu, já jsem poctivý člověk, i když ne moc bohatý. Za tu bustu jsem dal jen patnáct šilinků. A myslím, že byste to měl vědět dřív, než si od vás vezmu deset liber.“
„Jsem si jistý, že vám ta svědomitost dělá čest, pane Sandeforde. Ale tu cenu jsem jmenoval, a tak se jí hodlám držet.“
„To je od vás velmi šlechetné, pane Holmesi. Přivezl jsem bustu s sebou, jak jste chtěl. Tady je!“ Otevřel tašku a konečně jsme na našem stole uviděli celý exemplář té busty, kterou jsme už víc než jednou viděli v úlomcích.
Holmes vytáhl z kapsy papír a položil na stůl desetilibrovou bankovku.
„Laskavě ten papír podepište, pane Sandeforde, v přítomnosti těchto svědků. Stojí v něm jen to, že na mě převádíte všechna práva, která jste kdy na bustu měl. Jsem metodický člověk, víte, a člověk nikdy neví, jaký obrat mohou věci později vzít. Děkuji vám, pane Sandeforde. Tady jsou vaše peníze a přeji vám hezký večer.“
Černá perla Borgiů
Když náš návštěvník odešel, Sherlock Holmes se pustil do něčeho, co upoutalo všechnu naši pozornost. Nejdřív vytáhl ze zásuvky čistý bílý ubrus a rozprostřel ho na stůl. Pak postavil svou nově získanou bustu doprostřed ubrusu. Nakonec zvedl jezdecký bičík a udeřil Napoleona ostrou ranou do temene. Socha se rozpadla na kusy a Holmes se dychtivě sklonil nad roztříštěnými zbytky. V příštím okamžiku s hlasitým vítězným výkřikem zvedl jeden úlomek. Byl v něm zasazený kulatý tmavý předmět jako rozinka v pudinku.
„Pánové, dovolte, abych vám představil slavnou černou perlu Borgiů.“ zvolal.
Lestrade a já jsme chvíli mlčky seděli. Pak jsme oba v náhlém popudu začali tleskat, jako když v divadle přijde dobře vystavěný vrchol hry. Holmesovi se na bledých tvářích objevil ruměnec a uklonil se nám jako mistr dramatik, který přijímá hold svého publika. V takových chvílích na okamžik přestával být myslícím strojem a prozradil svou lidskou touhu po obdivu a potlesku. Tatáž podivně hrdá a uzavřená povaha, která se s pohrdáním odvracela od slávy u veřejnosti, dokázala být až do hloubi pohnutá upřímným úžasem a chválou přítele.
„Ano, pánové, je to nejslavnější perla, jaká dnes na světě existuje. Měl jsem to štěstí, že jsem ji souvislým řetězem úsudků vystopoval od ložnice prince Colonny v hotelu Dacre, kde se ztratila, až do nitra téhle busty. Je to poslední ze šesti bust Napoleona vyrobených firmou Gelder a spol. ve Stepney. Vzpomenete si, Lestrade, jaký rozruch způsobilo zmizení toho cenného šperku. A jak marně se ho londýnská policie snažila najít. Sám jsem byl k případu přizván, ale nedokázal jsem ho nijak objasnit. Podezření padlo na komornou princezny, která byla Italka. Prokázalo se, že má v Londýně bratra, ale žádné spojení mezi nimi jsme nevystopovali. Komorná se jmenovala Lucretia Venucciová. Nepochybuji, že ten Pietro, kterého předevčírem v noci zavraždili, byl ten bratr. Prohlížel jsem data ve starých ročnících novin. Zjistil jsem, že perla zmizela přesně dva dny před tím, než Beppa zatkli pro nějaký násilný čin. A to se stalo v dílně firmy Gelder a spol. právě ve chvíli, kdy se tyhle busty vyráběly. Teď jasně vidíte, jak šly události za sebou, i když je samozřejmě vidíte v opačném pořadí, než jak se ukazovaly mně. Beppo měl perlu u sebe. Možná ji Pietrovi ukradl, možná byl Pietrovým společníkem, možná byl prostředníkem mezi Pietrem a jeho sestrou. Pro nás nemá žádný význam, které řešení je správné.“ řekl.
„Hlavní je, že perlu měl. A právě ve chvíli, kdy ji měl u sebe, ho pronásledovala policie. Zamířil do dílny, kde pracoval. Věděl, že má jen pár minut, aby tu nesmírně cennou kořist ukryl, jinak by ji u něj při prohlídce našli. Na chodbě schlo šest sádrových odlitků Napoleona. Jeden z nich byl ještě měkký. Beppo, zručný dělník, v mžiku udělal do mokré sádry malou díru, vhodil do ní perlu a několika tahy otvor zase zahladil. Byla to obdivuhodná skrýš. Nikdo ji nemohl najít. Jenže Beppa odsoudili na rok do vězení a jeho šest bust se mezitím rozešlo po celém Londýně. Nemohl vědět, ve které z nich je jeho poklad. Mohl to zjistit jen tak, že je rozbije. Ani zatřesení by mu nic neprozradilo. Sádra byla totiž mokrá, a tak bylo pravděpodobné, že se k ní perla přilepí, jak se to také opravdu stalo. Beppo nezoufal a pátral s velkou vynalézavostí a vytrvalostí. Přes bratrance, který pracuje u Geldera, zjistil, které obchody busty koupily. Podařilo se mu získat práci u Morse Hudsona a tak vystopoval tři z nich. Perla v nich nebyla. Pak s pomocí nějakého italského zaměstnance zjistil, kam šly ostatní tři busty. První byla u Harkera. Tam ho vystopoval jeho společník, který ho vinil ze ztráty perly. A Beppo ho v rvačce, která následovala, pobodal.“
„Když to byl jeho společník, proč by nosil jeho fotografii?“ zeptal jsem se.
„Aby ho mohl vystopovat, kdyby se na něj chtěl vyptávat u někoho třetího. To byl zřejmý důvod. Po vraždě jsem počítal s tím, že Beppo spíš zrychlí, než aby otálel. Bude se bát, že policie jeho tajemství odhalí, a tak si pospíší, než ho předběhnou. Samozřejmě jsem nemohl říct, že perlu nenašel v Harkerově bustě. Nebyl jsem si ani jistý, že jde o perlu. Ale bylo mi jasné, že něco hledá, protože bustu nesl kolem ostatních domů, aby ji rozbil v zahradě, nad kterou svítila lampa. Harkerova busta byla jedna ze tří. Šance tedy byly přesně takové, jak jsem vám řekl: dva ku jedné, že perla v ní není. Zbývaly dvě busty a bylo zřejmé, že nejdřív půjde po té londýnské. Varoval jsem obyvatele domu, abychom se vyhnuli druhé tragédii, a vyrazili jsme tam. Dopadlo to co nejlépe. Tou dobou jsem samozřejmě už s jistotou věděl, že jdeme po perle Borgiů. Jméno zavražděného spojilo jednu událost s druhou. Zbývala už jen jediná busta, ta z Readingu, a perla musela být v ní. Koupil jsem ji ve vaší přítomnosti od majitele. A tady leží.“
Chvíli jsme mlčky seděli.
„Viděl jsem vás řešit hodně případů, pane Holmesi. Ale nevím, jestli jsem kdy viděl nějaký řemeslně dokonalejší než tenhle. Ve Scotland Yardu vám nezávidíme. Ne, pane, jsme na vás velmi hrdí. A jestli tam zítra přijdete, nenajde se tam jediný muž, od nejstaršího inspektora po nejmladšího strážníka, který by vám rád nepotřásl rukou.“ řekl Lestrade.
„Děkuji vám! Děkuji vám!“ řekl Holmes. Když se odvrátil, zdálo se mi, že ho něžnější lidské city pohnuly víc než kdykoli předtím. O okamžik později byl zase chladným a praktickým myslitelem. „Dejte perlu do sejfu, Watsone, a vytáhněte spisy k případu padělku Conka-Singletona. Na shledanou, Lestrade. Jestli vám přijde do cesty nějaký malý problém, rád vám, budu-li moci, trochu poradím, jak ho vyřešit.“ řekl.
O textu
- Šest Napoleonů – 2. Černá perla (The Adventure of the Six Napoleons (part 2 of 2: Harding Brothers, the night in Chiswick, Mr. Sandeford, the black pearl)) – Arthur Conan Doyle
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel lidskou korekturou. Jak příběhy vznikají.




