Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Šest Napoleonů – 1. Rozbité busty

Arthur Conan Doyle · 33 min

svazek 280 · k poslechu · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Detektivky na celou noc 3: Berylová korunka, Šest Napoleonů, Apollónovo oko, Hříchy prince Saradina (5 h 2 min).

Tuto povídku napsal Arthur Conan Doyle a vyšla roku 1904. O rok později se stala součástí sbírky Návrat Sherlocka Holmese. Inspektor Lestrade ze Scotland Yardu přijde jednoho večera do Baker Street s podivnou maličkostí. Po Londýně někdo vniká do obchodů i do domů a rozbíjí sádrové busty Napoleona. Lestrade to považuje za práci blázna, Holmes v tom ale vidí metodu. Druhý den ráno už nejde o rozbitou sádru, ale o mrtvého muže na prahu domu. Toto je první ze dvou částí.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Telefon v posteli · Fungují příběhy na dobrou noc?

O autorovi: Arthur Conan Doyle (1859–1930)

Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Rozbité busty
  3. Nepřítel Napoleona
  4. Vražda na prahu
  5. Pod pouliční lampou
  6. Po stopách bust
Číst celý text (3392 slov)

Rozbité busty

Nepřítel Napoleona

Nebylo nic neobvyklého, že se k nám večer zastavil pan Lestrade ze Scotland Yardu. Sherlock Holmes jeho návštěvy vítal, protože díky nim věděl o všem, co se děje na policejním ředitelství. Na oplátku za novinky, které Lestrade přinesl, byl Holmes vždycky ochoten pozorně vyslechnout podrobnosti případu, na kterém Lestrade zrovna pracoval. A občas mu ze svých obrovských znalostí a zkušeností něco poradil nebo napověděl, aniž by se do věci sám vměšoval.

Toho večera mluvil Lestrade o počasí a o novinách. Pak zmlkl a zamyšleně bafal z doutníku. Holmes se na něj bystře podíval.

„Máte v práci něco pozoruhodného?“ zeptal se.

„Ale ne, pane Holmesi, nic zvláštního.“

„Tak mi o tom povězte.“

Lestrade se zasmál.

„Nu, pane Holmesi, nemá cenu zapírat, že mi něco leží v hlavě. A přitom je to tak nesmyslná věc, že jsem váhal, jestli vás s ní mám obtěžovat. Na druhou stranu, i když je to maličkost, je to rozhodně podivné. A vím, že máte zálibu ve všem, co je neobvyklé. Ale podle mě to patří spíš doktoru Watsonovi než nám.“

„Nemoc?“ zeptal jsem se.

„Každopádně šílenství. A k tomu podivné šílenství. Nevěřil byste, že dnes ještě žije někdo, kdo tak nenávidí Napoleona Prvního, že rozbije každou jeho sochu, kterou uvidí.“

Holmes se opřel zpátky v křesle.

„To není moje věc.“ řekl.

„Přesně tak. To jsem říkal i já. Jenže když ten člověk vniká do cizích domů, aby rozbíjel sochy, které mu nepatří, pak už to není věc lékaře, ale policisty.“

Holmes se znovu napřímil.

„Vloupání! To je zajímavější. Povězte mi podrobnosti.“

Lestrade vytáhl služební zápisník a nahlédl do něj, aby si osvěžil paměť.

„První případ byl ohlášen před čtyřmi dny. Stal se v obchodě Morse Hudsona, který prodává obrazy a sochy na Kennington Road. Prodavač na chvilku odešel z přední části krámu, a vtom uslyšel rachot. Spěchal dovnitř a našel sádrovou bustu Napoleona, která stála s několika dalšími uměleckými předměty na pultu, roztříštěnou na kousky. Vyběhl na ulici. Několik chodců sice tvrdilo, že vidělo nějakého muže vybíhat z obchodu, ale on nikoho neviděl a nenašel nic, podle čeho by toho darebáka poznal. Vypadalo to jako jeden z těch nesmyslných výtržnických kousků, které se tu a tam stávají. Tak to taky ohlásili strážníkovi, který měl na ulici službu. Sádrový odlitek nestál víc než pár šilinků a celá věc vypadala příliš dětinsky na to, aby se zvlášť vyšetřovala.“ řekl.

„Druhý případ byl ale vážnější a také podivnější. Stal se teprve minulou noc.“

„Na Kennington Road, pár set metrů od obchodu Morse Hudsona, bydlí známý lékař, doktor Barnicot. Má jednu z největších praxí na jižním břehu Temže. Bydlí a hlavní ordinaci má na Kennington Road. Ale má i pobočnou ordinaci s lékárnou na Lower Brixton Road, tři kilometry odtud. Tenhle doktor Barnicot je nadšený obdivovatel Napoleona a jeho dům je plný knih, obrazů a památek na francouzského císaře. Před nějakou dobou koupil od Morse Hudsona dva stejné sádrové odlitky slavné Napoleonovy hlavy od francouzského sochaře Devina. Jeden dal do haly v domě na Kennington Road a druhý na krbovou římsu v ordinaci v Lower Brixtonu. A když doktor Barnicot dnes ráno sešel dolů, s úžasem zjistil, že se mu v noci někdo vloupal do domu. Nevzal ale nic kromě sádrové hlavy z haly. Odnesl ji ven a zuřivě ji roztříštil o zahradní zeď. Pod zdí našli její střepy.“

Holmes si mnul ruce.

„To je opravdu velmi neobvyklé.“ řekl.

„Myslel jsem si, že vás to potěší. Ale ještě nejsem u konce. Doktor Barnicot měl být ve dvanáct v ordinaci. Představte si jeho úžas, když po příchodu zjistil, že někdo v noci otevřel okno a že úlomky jeho druhé busty jsou rozházené po celé místnosti. Rozbil ji na padrť přímo tam, kde stála. Ani v jednom případě nebylo nic, co by nás navedlo na stopu zločince nebo blázna, který tu škodu způsobil. A teď, pane Holmesi, znáte fakta.“

„Jsou podivná, abych neřekl groteskní. Smím se zeptat, jestli ty dvě busty rozbité u doktora Barnicota byly přesné kopie té, kterou zničili v obchodě Morse Hudsona?“ řekl Holmes.

„Byly odlité ze stejné formy.“

„Tahle skutečnost musí svědčit proti teorii, že ten, kdo je rozbíjí, jedná z nějaké obecné nenávisti k Napoleonovi. V Londýně musí být stovky soch velkého císaře. Je proto přehnané předpokládat takovou náhodu, že by ničitel soch, který tluče, co mu přijde pod ruku, začal zrovna třemi kusy téže busty.“

„Myslel jsem si totéž co vy. Na druhou stranu, tenhle Morse Hudson prodává busty v celé té části Londýna. A tyhle tři byly jediné, které měl v obchodě za celé roky. Takže i když je v Londýně, jak říkáte, mnoho stovek soch, je velmi pravděpodobné, že tyhle tři byly v té čtvrti jediné. A proto by místní fanatik začal právě jimi. Co myslíte vy, doktore Watsone?“ řekl Lestrade.

„Chorobná posedlost jednou myšlenkou nemá hranic. Existuje stav, kterému moderní francouzští psychologové říkají idée fixe, utkvělá představa. Může se týkat úplné maličkosti a člověk je přitom ve všem ostatním naprosto zdravý. Člověk, který toho o Napoleonovi hodně přečetl, nebo jehož rodině možná ublížily napoleonské války, by si takovou utkvělou představu mohl vytvořit. A pod jejím vlivem by byl schopen jakéhokoli nesmyslného násilí.“ odpověděl jsem.

„To nepůjde, můj milý Watsone. Žádná utkvělá představa by vašemu zajímavému blázňovi nepomohla zjistit, kde ty busty jsou.“ řekl Holmes a zavrtěl hlavou.

„A jak to vysvětlujete vy?“

„O žádné vysvětlení se nepokouším. Jen bych poznamenal, že v podivném počínání toho pána je jistá metoda. Například v hale doktora Barnicota, kde by zvuk mohl vzbudit rodinu, bustu před rozbitím odnesl ven. Kdežto v ordinaci, kde hrozilo menší nebezpečí poplachu, ji rozbil tam, kde stála. Ta věc vypadá směšně nepatrně. A přece si netroufám nic označit za bezvýznamné, když si vzpomenu, že některé z mých nejpozoruhodnějších případů začaly tím nejméně slibným způsobem. Vzpomenete si, Watsone, jak jsem se o strašné záležitosti rodiny Abernettyových poprvé dozvěděl podle toho, jak hluboko se za horkého dne propadla petrželka do másla. Nemohu si proto dovolit usmívat se nad vašimi třemi rozbitými bustami, Lestrade. A budu vám velmi zavázán, když mi dáte vědět, kdykoli se v tom podivném řetězu událostí objeví něco nového.“

Vražda na prahu

Novinka, o kterou můj přítel žádal, přišla rychleji a v nekonečně tragičtější podobě, než si dokázal představit. Druhého dne ráno jsem se ještě oblékal v ložnici, když někdo zaklepal na dveře a vešel Holmes s telegramem v ruce. Přečetl ho nahlas:

„Přijďte okamžitě, Pitt Street sto třicet jedna, Kensington. Lestrade.“

„Co se tedy stalo?“ zeptal jsem se.

„Nevím. Může to být cokoli. Ale mám podezření, že je to pokračování příběhu o sochách. V tom případě náš přítel ničitel soch začal pracovat v jiné části Londýna. Na stole je káva, Watsone, a u dveří čeká drožka.“

Za půl hodiny jsme byli v Pitt Street, tichém zákoutí hned vedle jednoho z nejrušnějších proudů londýnského života. Číslo sto třicet jedna stálo v řadě domů s rovným průčelím, úctyhodných a naprosto neromantických. Když jsme přijeli, zábradlí před domem lemoval zvědavý dav. Holmes hvízdl.

„Propána! Přinejmenším pokus o vraždu. Nic menšího londýnského poslíčka nezastaví. Podle shrbených zad a nataženého krku tamhletoho chlapíka se tu stal nějaký násilný čin. Co je tohle, Watsone? Horní schody umyté a ostatní suché. Šlápot je tu každopádně dost! No vida, tamhle je Lestrade v okně do ulice, brzy se všechno dozvíme.“

Lestrade nás přijal s velmi vážnou tváří a uvedl nás do obývacího pokoje. Tam přecházel sem a tam nesmírně neupravený a rozrušený starší muž ve flanelovém županu. Představili nám ho jako majitele domu, pana Horace Harkera z tiskové agentury Central Press Syndicate.

„Je to zase ta věc s bustami Napoleona. Včera večer vás to zřejmě zajímalo, pane Holmesi, tak jsem si myslel, že tu možná rád budete, když teď záležitost nabrala mnohem vážnější obrat.“ řekl Lestrade.

„A jaký obrat nabrala?“

„Vražda. Pane Harkere, povíte těm pánům přesně, co se stalo?“

Muž v županu se k nám obrátil s nanejvýš sklíčenou tváří.

„Je to neobyčejná věc. Celý život sbírám zprávy o druhých lidech. A teď, když se skutečná zpráva přihodila mně samotnému, jsem tak zmatený a rozrušený, že nedám dohromady dvě slova. Kdybych sem přišel jako novinář, udělal bych rozhovor sám se sebou a měl bych dva sloupce v každých večerních novinách. Takhle rozdávám cenný materiál tím, že svůj příběh vyprávím znovu a znovu řadě různých lidí, a sám ho nemohu nijak využít. Ale slyšel jsem o vás, pane Sherlocku Holmesi. Jestli mi tu podivnou věc vysvětlíte, bude mi to dostatečnou odměnou za to, že vám ten příběh povím.“ řekl.

Holmes se posadil a poslouchal.

„Všechno se zřejmě točí kolem té busty Napoleona, kterou jsem asi před čtyřmi měsíci koupil právě do tohohle pokoje. Pořídil jsem ji levně u firmy Harding Brothers, dva domy od stanice High Street. Velkou část novinářské práce dělám v noci a často píšu až do časného rána. Tak tomu bylo i dnes. Kolem třetí hodiny jsem seděl ve své pracovně, která je vzadu v nejvyšším patře domu. Byl jsem přesvědčený, že slyším dole nějaké zvuky. Poslouchal jsem, ale už se neopakovaly, a tak jsem usoudil, že přišly zvenčí. Pak se náhle, asi o pět minut později, ozval ten nejstrašnější výkřik. Nejhroznější zvuk, pane Holmesi, jaký jsem kdy slyšel. Bude mi znít v uších, dokud budu živ. Minutu nebo dvě jsem seděl ztuhlý hrůzou. Pak jsem popadl pohrabáč a šel dolů. Když jsem vešel do tohohle pokoje, bylo okno dokořán. Hned jsem si všiml, že z krbové římsy zmizela busta. Proč by nějaký zloděj bral takovou věc, to mi nejde do hlavy. Byl to jen sádrový odlitek a neměl vůbec žádnou skutečnou cenu.“

„Sám vidíte, že kdo vyleze tím otevřeným oknem, dosáhne dlouhým krokem na schod u domovních dveří. Tak to ten zloděj zřejmě udělal, a tak jsem šel ke dveřím a otevřel je. Vykročil jsem do tmy a málem jsem zakopl o mrtvého muže, který tam ležel. Běžel jsem zpátky pro světlo. A tam ležel ten ubožák, s velkou ranou v hrdle a všude kolem kaluž krve. Ležel na zádech, kolena přitažená a ústa příšerně otevřená. Budu ho vídat ve snech. Stačil jsem ještě zapískat na policejní píšťalku a pak jsem asi omdlel. Nevěděl jsem o ničem, dokud jsem v hale neuviděl, jak se nade mnou sklání strážník.“

„A kdo byl ten zavražděný?“ zeptal se Holmes.

„Nic nenapovídá, kdo to byl. Tělo uvidíte v márnici, ale zatím jsme nic nezjistili. Je to vysoký muž, opálený, velmi silný, ne starší než třicet let. Je chudě oblečený, a přece nevypadá jako dělník. Vedle něj ležel v kaluži krve zavírací nůž s rukojetí z rohoviny. Jestli to byla vražedná zbraň, nebo jestli patřil mrtvému, nevím. Na šatech neměl žádné jméno a v kapsách nic kromě jablka, kousku provázku, mapy Londýna za šilink a fotografie. Tady je.“ řekl Lestrade.

Zřejmě to byl rychlý snímek pořízený malým fotoaparátem. Zachycoval čilého muže s ostrými rysy, hustým obočím a velmi zvláštně vystouplou dolní částí obličeje.

„A co se stalo s bustou?“ zeptal se Holmes, když si ten snímek pozorně prohlédl.

„Těsně před vaším příchodem jsme o ní dostali zprávu. Našli ji v předzahrádce prázdného domu v Campden House Road. Byla rozbitá na kusy. Teď se na ni jdu podívat. Půjdete se mnou?“

„Jistě. Jen se musím ještě jednou rozhlédnout.“ Prohlédl si koberec a okno. „Ten chlapík měl buď velmi dlouhé nohy, nebo byl nesmírně hbitý. Pod oknem je ta šachta do suterénu, takže nebylo vůbec snadné dosáhnout na parapet a otevřít okno. Cesta zpátky byla poměrně snadná. Půjdete s námi podívat se na zbytky své busty, pane Harkere?“ řekl.

Sklíčený novinář se posadil k psacímu stolu.

„Musím se pokusit z toho něco udělat. I když nepochybuji, že první vydání večerníků už vyšla i se všemi podrobnostmi. To je celé moje štěstí! Pamatujete, jak se v Doncasteru zřítila tribuna? Nu, já jsem byl na té tribuně jediný novinář. A moje noviny byly jediné, které o tom nepřinesly zprávu, protože jsem byl příliš otřesený, abych to napsal. A teď přijdu pozdě s vraždou spáchanou na mém vlastním prahu.“ řekl.

Když jsme odcházeli z pokoje, slyšeli jsme, jak jeho pero pronikavě skřípe po kancelářském papíře.

Pod pouliční lampou

Místo, kde našli úlomky busty, bylo jen pár set metrů odtud. Poprvé jsme spatřili tuhle podobu velkého císaře, která v mysli neznámého zřejmě budila tak zběsilou a ničivou nenávist. Ležela v trávě rozházená na střepy. Holmes několik z nich zvedl a pečlivě si je prohlížel. Podle jeho soustředěné tváře a rozhodného chování jsem byl přesvědčený, že je konečně na stopě.

„Tak co?“ zeptal se Lestrade.

Holmes pokrčil rameny.

„Máme ještě dlouhou cestu před sebou. A přece… a přece… nu, máme pár výmluvných faktů, podle kterých se můžeme řídit. V očích toho podivného zločince měla ta bezcenná busta větší cenu než lidský život. To je jeden bod. Pak je tu ta podivná skutečnost, že ji nerozbil v domě ani hned před domem, pokud mu šlo jen o to ji rozbít.“ řekl.

„Byl vyvedený z míry a vyplašený, když potkal toho druhého. Sotva věděl, co dělá.“

„To je dost pravděpodobné. Ale chci vás zvlášť upozornit na polohu tohohle domu, v jehož zahradě bustu zničil.“

Lestrade se rozhlédl.

„Byl to prázdný dům, takže věděl, že ho v zahradě nikdo nevyruší.“

„Ano, ale dál v ulici je další prázdný dům, kolem kterého musel projít, než došel k tomuhle. Proč ji nerozbil tam, když je zřejmé, že s každým metrem, který ji nesl, rostlo nebezpečí, že ho někdo potká?“

„Vzdávám to.“ řekl Lestrade.

Holmes ukázal na pouliční lampu nad našimi hlavami.

„Tady viděl, co dělá, a tam ne. To byl jeho důvod.“

„U všech všudy! To je pravda. Když o tom teď přemýšlím, busta doktora Barnicota byla rozbitá nedaleko jeho červené lampy. A co s tou skutečností uděláme, pane Holmesi?“ řekl detektiv.

„Zapamatujeme si ji, založíme ji do spisu. Možná později narazíme na něco, s čím bude souviset. Jaké kroky navrhujete teď, Lestrade?“

„Podle mě je nejpraktičtější cesta zjistit totožnost mrtvého. To by nemělo být těžké. Až zjistíme, kdo to je a s kým se stýkal, budeme mít dobrý začátek. Pak se dozvíme, co dělal minulou noc v Pitt Street a kdo ho na prahu pana Horace Harkera potkal a zabil. Nemyslíte?“

„Nepochybně. A přece bych k případu nepřistupoval úplně takhle.“

„Co byste tedy dělal?“

„Ach, nenechte se mnou nijak ovlivňovat. Navrhuji, abyste šel svou cestou a já svou. Potom si můžeme porovnat poznámky a jeden doplní druhého.“

„Dobře.“ řekl Lestrade.

„Jestli se vracíte do Pitt Street, mohl byste se stavit u pana Horace Harkera. Řekněte mu ode mě, že jsem si udělal úplně jasno. Že je jisté, že v jeho domě minulou noc byl nebezpečný šílený vrah, posedlý bludy o Napoleonovi. Pro jeho článek to bude užitečné.“

Lestrade vytřeštil oči.

„To přece nemyslíte vážně?“

Holmes se usmál.

„Že ne? Nu, možná ne. Ale jsem si jistý, že to pana Horace Harkera a odběratele Central Press Syndicate zaujme. A teď, Watsone, myslím, že nás čeká dlouhý a dost složitý den práce. Byl bych rád, Lestrade, kdybyste si mohl zařídit, že se s námi v šest večer sejdete v Baker Street. Do té doby bych si rád nechal tuhle fotografii, kterou našli v kapse mrtvého. Je možné, že vás budu muset požádat, abyste nás doprovodil a pomohl nám na malé výpravě. Bude ji třeba podniknout dnes v noci, pokud se můj řetěz úvah ukáže jako správný. Do té doby na shledanou a hodně štěstí!“

Po stopách bust

Sherlock Holmes a já jsme spolu došli na High Street a zastavili se v obchodě Harding Brothers, kde Harker bustu koupil. Mladý prodavač nám řekl, že pan Harding bude až do odpoledne pryč. A že on sám je tu nový a nemůže nám nic říct. Na Holmesově tváři bylo vidět zklamání a mrzutost.

„Nemůžeme čekat, že všechno půjde podle nás, Watsone. Když tu pan Harding do té doby nebude, musíme se vrátit odpoledne. Jak jste jistě uhodl, snažím se ty busty vystopovat až k jejich původu. Chci zjistit, jestli na nich není něco zvláštního, co by vysvětlilo jejich pozoruhodný osud. Zamiřme k panu Morse Hudsonovi na Kennington Road, jestli nám on tu věc trochu neobjasní.“ řekl nakonec.

Po hodině jízdy jsme dorazili do obchodu s obrazy. Obchodník byl malý, zavalitý muž s rudou tváří a prchlivou povahou.

„Ano, pane. Přímo na mém pultu, pane. Nevím, za co platíme daně a poplatky, když může přijít kdejaký grázl a rozbíjet člověku zboží. Ano, pane, to já jsem prodal doktoru Barnicotovi ty dvě sochy. Hanebnost, pane! Spiknutí nihilistů, tak to vidím já. Nikdo jiný než anarchista by nechodil a nerozbíjel sochy. Rudí republikáni, tak jim říkám. Od koho jsem ty sochy měl? Nevím, co to s tím má společného. Nu, jestli to opravdu chcete vědět, měl jsem je od firmy Gelder a spol. v Church Street ve Stepney. Je to známá firma v oboru, a to už dvacet let. Kolik jsem jich měl? Tři. Dvě a jedna jsou tři. Dvě doktora Barnicota a jednu rozbili za bílého dne na mém vlastním pultu. Jestli znám tu fotografii? Ne, neznám. Ale vlastně ano, znám. Vždyť je to Beppo. Byl to takový italský dělník, kterého jsem platil od kusu, a v obchodě se hodil. Uměl trochu vyřezávat, zlatit a rámovat a dělal všelijakou drobnou práci. Minulý týden ode mě odešel a od té doby jsem o něm neslyšel. Ne, nevím, odkud přišel ani kam šel. Dokud tu byl, neměl jsem proti němu nic. Odešel dva dny předtím, než tu bustu rozbili.“ řekl.

„To je všechno, co jsme od Morse Hudsona mohli rozumně čekat. Toho Beppa máme jako společného činitele v Kenningtonu i v Kensingtonu. To už stojí za patnáct kilometrů jízdy. A teď, Watsone, zamiřme k firmě Gelder a spol. ve Stepney, kde se ty busty zrodily. Divil bych se, kdyby nám tam nepomohli.“ řekl Holmes, když jsme vyšli z obchodu.

V rychlém sledu jsme projeli okrajem módního Londýna, Londýna hotelů, divadel, literatury, obchodu a nakonec Londýna námořního. Nakonec jsme dojeli do města u řeky se sto tisíci dušemi, kde se v přeplněných činžácích dusí chudí přistěhovalci z celé Evropy. Tady, na široké třídě, kde kdysi bydleli bohatí obchodníci z City, jsme našli sochařskou dílnu, kterou jsme hledali. Venku byl rozlehlý dvůr plný náhrobků. Uvnitř byla velká místnost, kde padesát dělníků vyřezávalo nebo odlévalo. Vedoucí, velký světlovlasý Němec, nás zdvořile přijal a na všechny Holmesovy otázky jasně odpověděl. Podle jeho knih se z mramorové kopie Devinovy hlavy Napoleona udělaly stovky odlitků. Ale ty tři, které asi před rokem poslali Morse Hudsonovi, byly polovinou dodávky šesti kusů. Zbylé tři poslali firmě Harding Brothers v Kensingtonu. Nebyl žádný důvod, proč by se těch šest mělo lišit od ostatních odlitků. Nedokázal si představit žádnou příčinu, proč by je někdo chtěl ničit. Té představě se dokonce zasmál. Ve velkoobchodě stály šest šilinků, ale obchodník za ně dostal dvanáct nebo víc. Odlitek se dělal ve dvou formách, z každé strany obličeje jedna. Pak se ty dva sádrové profily spojily a vznikla celá busta. Tu práci obvykle dělali Italové, přímo v místnosti, kde jsme stáli. Hotové busty se dávaly na stůl na chodbě, aby uschly, a potom se uskladnily. To bylo všechno, co nám mohl říct.

Když jsme mu ale ukázali fotografii, vedoucí se celý změnil. Tvář mu zrudla hněvem a obočí se mu nad modrýma očima stáhlo.

„Ach, ten darebák! Ano, toho znám velmi dobře. Vždycky to byl slušný podnik, a jedinkrát, co tu byla policie, to bylo právě kvůli tomuhle chlapovi. Je to už víc než rok. Pobodal na ulici nožem jiného Itala. Pak přišel do dílny a policie mu byla v patách. Tady ho zatkli. Jmenoval se Beppo. Příjmení jsem nikdy neznal. Mám, co jsem chtěl, když jsem zaměstnal člověka s takovou tváří. Ale byl to dobrý dělník, jeden z nejlepších.“ vykřikl.

„Co dostal?“

„Ten muž přežil, a tak vyvázl s rokem. Nepochybuji, že už je venku, ale neodvážil se tu ukázat. Máme tady jeho bratrance a troufám si říct, že ten by vám pověděl, kde je.“

„Ne, ne, ani slovo tomu bratranci. Ani slovo, prosím vás. Ta věc je velmi důležitá, a čím dál v ní pokračuji, tím důležitější se zdá. Když jste v účetní knize hledal prodej těch odlitků, všiml jsem si, že byl třetího června loňského roku. Mohl byste mi říct datum, kdy Beppa zatkli?“ vykřikl Holmes.

„Zhruba vám to můžu říct podle výplatní listiny. Ano, naposledy dostal výplatu dvacátého května.“ odpověděl vedoucí, když chvíli obracel stránky.

„Děkuji. Myslím, že vás už nemusím připravovat o čas a trpělivost.“ řekl Holmes. Ještě naposledy jsme ho varovali, aby o našem pátrání nic neříkal, a pak jsme se znovu obrátili k západu.

Poslechnout celé · 33 minDalší díl: Šest Napoleonů – 2. Černá perla

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel lidskou korekturou. Jak příběhy vznikají.