Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Berylová korunka – 2. Stopy ve sněhu

Arthur Conan Doyle · 40 min

svazek 279 · k poslechu · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Detektivky na celou noc 3: Berylová korunka, Šest Napoleonů, Apollónovo oko, Hříchy prince Saradina (5 h 2 min).

Druhá ze dvou částí povídky Arthura Conana Doyla Berylová korunka. Bankéř Alexander Holder přistihl v noci svého syna Arthura s drahocennou korunkou v rukou a tři kameny z ní zmizely. Arthur mlčí a sedí ve vězení. Sherlock Holmes ale o jeho vině pochybuje. Spolu s doktorem Watsonem a bankéřem odjíždí do Holderova domu ve Streathamu, kde ještě leží čerstvý sníh, a ten toho může prozradit víc než lidé.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Když nejde usnout · Telefon v posteli

O autorovi: Arthur Conan Doyle (1859–1930)

Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Stopy ve sněhu
  3. Dům ve Streathamu
  4. Zámek a korunka
  5. Holmes v přestrojení
  6. Mary odešla
  7. Co se stalo v noci
  8. Co prozradil sníh
Číst celý text (4120 slov)

Stopy ve sněhu

Dům ve Streathamu

Můj přítel trval na tom, abych je na té výpravě doprovázel. Udělal jsem to velmi rád, protože příběh, který jsme vyslechli, ve mně vzbudil hlubokou zvědavost i soucit. Přiznávám, že vina bankéřova syna mi připadala stejně zřejmá jako jeho nešťastnému otci. Holmesovu úsudku jsem ale věřil natolik, že jsem cítil: dokud on sám není s obvyklým vysvětlením spokojený, pořád je naděje. Holmes celou cestu na jižní předměstí sotva promluvil. Seděl s bradou na prsou, klobouk stažený do očí, ponořený do nejhlubšího přemýšlení. Náš klient jako by z toho malého záblesku naděje načerpal novou sílu, a dokonce se se mnou dal do nesouvislého hovoru o svých obchodech. Krátká cesta vlakem a ještě kratší procházka nás přivedly do Fairbanku, skromného sídla velkého finančníka.

Fairbank byl velký čtvercový dům z bílého kamene, který stál trochu stranou od silnice. Před domem byl zasněžený trávník a dvojitá příjezdová cesta pro kočáry, která se svažovala ke dvěma velkým železným vratům u vjezdu. Po pravé straně byl malý lesík, ze kterého vedla úzká pěšina mezi dvěma úhlednými živými ploty. Spojovala silnici se dveřmi kuchyně a sloužila jako vchod pro dodavatele. Vlevo vedla ulička ke stájím. Ta už vůbec nepatřila k pozemku. Byla to veřejná cesta, i když se po ní chodilo málo. Holmes nás nechal stát u dveří a pomalu obešel celý dům, kolem průčelí, po pěšině pro dodavatele a zahradou vzadu až do uličky u stájí. Trvalo mu to tak dlouho, že jsme s panem Holderem šli do jídelny a čekali u krbu, až se vrátí. Seděli jsme tam mlčky, když se otevřely dveře a vešla mladá dáma. Byla o něco vyšší než většina žen, štíhlá, s tmavými vlasy a očima, které vedle její naprosto bledé pleti vypadaly ještě tmavší. Myslím, že jsem nikdy u žádné ženy neviděl tak smrtelně bledou tvář. I rty měla bez krve, ale oči měla zarudlé od pláče. Když tiše vplula do pokoje, připadala mi ještě zarmoucenější než ráno bankéř. U ní to bylo o to nápadnější, že zjevně šlo o ženu silné povahy, která se dokáže nesmírně ovládat. Nevšímala si mě, šla rovnou ke strýci a s něžnou ženskou laskavostí ho pohladila po hlavě.

„Dal jsi příkaz, aby Arthura propustili, že ano, tati?“ zeptala se.

„Ne, ne, děvče, ta věc se musí vyšetřit až do dna.“

„Ale já jsem si tak jistá, že je nevinný. Víš přece, jaký má žena cit. Vím, že nic zlého neudělal a že budeš litovat, že jsi jednal tak tvrdě.“

„Proč tedy mlčí, když je nevinný?“

„Kdo ví? Možná proto, že ho tak rozzlobilo, že ho podezíráš.“

„Jak bych ho mohl nepodezírat, když jsem ho opravdu viděl s korunkou v ruce?“

„Ale on ji jen zvedl, aby se na ni podíval. Ach, prosím, prosím, věř mi, že je nevinný. Nech to být a už o tom nemluv. Je tak strašné pomyslet, že je náš drahý Arthur ve vězení!“

„Nikdy to nenechám být, dokud se kameny nenajdou. Nikdy, Mary! Tvoje náklonnost k Arthurovi tě zaslepuje, takže nevidíš, jak strašné následky to má pro mě. Místo abych tu věc ututlal, přivezl jsem z Londýna pána, který ji vyšetří důkladněji.“

„Tohohle pána?“ zeptala se a obrátila se ke mně.

„Ne, jeho přítele. Chtěl, abychom ho nechali samotného. Teď je venku v uličce u stájí.“

„V uličce u stájí?“ Zvedla tmavé obočí. „Co tam doufá najít? Ach, to je asi on. Doufám, pane, že se vám podaří dokázat to, čím jsem si jistá. Že můj bratranec Arthur je na tom zločinu nevinný.“

„Váš názor plně sdílím a doufám spolu s vámi, že to dokážeme. Myslím, že mám tu čest mluvit se slečnou Mary Holderovou. Smím vám položit jednu dvě otázky?“ odpověděl Holmes a vrátil se k rohožce, aby si oklepal sníh z bot.

„Prosím, pane, jestli to pomůže tu strašnou věc objasnit.“

„Vy sama jste včera v noci nic neslyšela?“

„Nic, dokud strýc nezačal mluvit nahlas. To jsem slyšela a přišla jsem dolů.“

„Včera večer jste zavírala okna a dveře. Zajistila jste všechna okna?“

„Ano.“

„A byla dnes ráno všechna zajištěná?“

„Ano.“

„Máte služku, která má milého? Myslím, že jste včera večer strýci říkala, že byla venku za ním?“

„Ano. A právě ona obsluhovala v salonu a mohla slyšet, co strýc říkal o korunce.“

„Chápu. Usuzujete, že možná šla ven říct to svému milému a že spolu mohli naplánovat loupež.“

„Ale k čemu jsou všechny ty mlhavé teorie, když jsem vám řekl, že jsem viděl Arthura s korunkou v rukou?“ vykřikl netrpělivě bankéř.

„Počkejte chvilku, pane Holdere. K tomu se ještě musíme vrátit. Ale teď k té dívce, slečno Holderová. Předpokládám, že jste ji viděla, jak se vrací dveřmi od kuchyně?“

„Ano. Když jsem šla zkontrolovat, jestli jsou dveře na noc zamčené, potkala jsem ji, jak se plíží dovnitř. V šeru jsem viděla i toho muže.“

„Znáte ho?“

„Ach ano! Je to zelinář, který nám vozí zeleninu. Jmenuje se Francis Prosper.“

„Stál vlevo od dveří, tedy o kus dál po pěšině, než je třeba, aby člověk došel ke dveřím?“ řekl Holmes.

„Ano, stál.“

„A je to muž s dřevěnou nohou?“

Ve výrazných černých očích mladé dámy se objevilo cosi jako strach. „Vy jste jako kouzelník. Jak to víte?“ řekla. Usmála se, ale Holmesova hubená, dychtivá tvář jí úsměv neopětovala.

Zámek a korunka

„Teď bych velmi rád šel nahoru. Pravděpodobně budu chtít ještě jednou obejít dům zvenku. Možná bude lepší, když se nejdřív podívám na okna v přízemí.“ řekl.

Rychle obcházel jedno okno za druhým. Zastavil se jen u velkého okna, které vedlo z haly do uličky u stájí. To otevřel a silnou lupou si velmi pečlivě prohlédl parapet. „Teď půjdeme nahoru.“ řekl nakonec.

Bankéřova šatna byla malá, prostě zařízená místnost se šedým kobercem, velkým psacím stolem a dlouhým zrcadlem. Holmes šel nejdřív k psacímu stolu a upřeně se zadíval na zámek.

„Kterým klíčem ho otevřeli?“ zeptal se.

„Tím, o kterém mluvil sám můj syn. Klíčem od skříně v komoře.“

„Máte ho tady?“

„Tamhle leží na toaletním stolku.“

Sherlock Holmes ho vzal a psací stůl otevřel.

„Je to tichý zámek. Není divu, že vás nevzbudil. Předpokládám, že v tomhle pouzdře je korunka. Musíme se na ni podívat.“ řekl. Otevřel pouzdro, vytáhl korunku a položil ji na stůl. Byla to nádherná ukázka zlatnického umění a těch třicet šest kamenů bylo to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Na jedné straně korunky byl prasklý okraj. Tam byl utržený roh se třemi kameny.

„Tak, pane Holdere, tady je roh, který odpovídá tomu, jenž se tak nešťastně ztratil. Smím vás poprosit, abyste ho ulomil?“ řekl Holmes.

Bankéř zděšeně ucouvl. „Ani ve snu by mě nenapadlo to zkoušet.“ řekl.

„Tak to udělám já.“ Holmes do toho náhle vložil všechnu svou sílu, ale bez výsledku. „Cítím, že trochu povoluje. Ale ačkoli mám v prstech neobyčejnou sílu, dalo by mi hodně práce ho ulomit. Obyčejný člověk by to nedokázal. A co myslíte, pane Holdere, co by se stalo, kdybych ho opravdu ulomil? Ozvala by se rána jako z pistole. Chcete mi říct, že se tohle všechno stalo pár kroků od vaší postele a vy jste nic neslyšel?“ řekl.

„Nevím, co si mám myslet. Je to pro mě úplná tma.“

„Ale možná se cestou rozjasní. Co si myslíte vy, slečno Holderová?“

„Přiznávám, že jsem pořád stejně zmatená jako strýc.“

„Když jste viděl syna, neměl na sobě boty ani pantofle?“

„Neměl na sobě nic než kalhoty a košili.“

„Děkuji. Při tomhle pátrání jsme měli opravdu neobyčejné štěstí. Bude jen naše vina, jestli se nám tu záležitost nepodaří objasnit. S vaším dovolením, pane Holdere, budu teď pokračovat ve vyšetřování venku.“

Šel sám, na vlastní přání. Vysvětlil, že každá zbytečná stopa by mu práci jen ztížila. Pracoval přes hodinu. Když se nakonec vrátil, měl nohy obalené sněhem a tvář stejně nevyzpytatelnou jako vždycky.

„Myslím, že jsem teď viděl všechno, co se dalo vidět, pane Holdere. Nejlépe vám posloužím, když se vrátím domů.“ řekl.

„Ale kameny, pane Holmesi. Kde jsou?“

„To vám říct nemohu.“

Bankéř lomil rukama. „Už je nikdy neuvidím! A můj syn? Dáváte mi naději?“ vykřikl.

„Můj názor se nijak nezměnil.“

„Tak proboha, co to bylo za temnou věc, která se v noci odehrála v mém domě?“

„Jestli za mnou zítra ráno mezi devátou a desátou přijdete do Baker Street, rád udělám, co budu moci, abych vám to objasnil. Rozumím tomu tak, že mi dáváte volnou ruku jednat za vás, hlavně když vám kameny vrátím. A že mi nestanovíte žádnou hranici částky, kterou smím vynaložit.“

„Dal bych celé své jmění, abych je měl zpátky.“

„Velmi dobře. Do té doby se na tu věc podívám. Na shledanou. Je docela možné, že sem budu muset ještě před večerem znovu přijet.“

Holmes v přestrojení

Viděl jsem, že můj přítel už má o případu jasno. Jaké jsou ale jeho závěry, to jsem si nedokázal ani matně představit. Cestou domů jsem se ho několikrát pokusil vyzpovídat. On ale pokaždé hladce přešel k jinému tématu, až jsem to nakonec zoufale vzdal. Ještě nebyly tři hodiny, když jsme byli zase v našem bytě. Holmes spěchal do svého pokoje a za pár minut sešel dolů, převlečený za obyčejného pobudu. S vyhrnutým límcem, lesklým ošuntělým kabátem, červeným šátkem na krku a sešlapanými botami vypadal přesně jako jeden z nich.

„Myslím, že tohle by mělo stačit. Jen bych si přál, abyste mohl jít se mnou, Watsone. Ale bojím se, že to nepůjde. Možná jsem v téhle věci na správné stopě, nebo možná honím bludičku. Ale brzy budu vědět, co z toho platí. Doufám, že se za pár hodin vrátím.“ řekl a pohlédl do zrcadla nad krbem. Z pečeně na příborníku si ukrojil plátek hovězího, vložil ho mezi dva krajíce chleba, a když si tu prostou svačinu strčil do kapsy, vydal se na výpravu.

Právě jsem dopíjel čaj, když se vrátil. Byl zřejmě ve výborné náladě a v ruce mával starou botou s gumovými boky. Hodil ji do kouta a nalil si šálek čaje.

„Jen jsem se cestou stavil. Hned jdu dál.“ řekl.

„Kam?“

„Na druhý konec West Endu. Může to chvíli trvat, než se vrátím. Kdybych přišel pozdě, nečekejte na mě.“

„Jak vám to jde?“

„Ale, tak napůl. Nemám si nač stěžovat. Od chvíle, kdy jsme se viděli, jsem byl ve Streathamu, ale do domu jsem nešel. Je to moc pěkný malý problém a za nic na světě bych o něj nechtěl přijít. Ale nesmím tu sedět a klevetit. Musím ze sebe shodit tyhle pochybné šaty a vrátit se ke svému nanejvýš úctyhodnému já.“

Podle jeho chování jsem viděl, že má ke spokojenosti pádnější důvody, než by naznačovala jen jeho slova. Oči mu jiskřily a na nažloutlých tvářích se dokonce objevil nádech ruměnce. Spěchal nahoru, a za pár minut jsem slyšel prásknout domovní dveře. Věděl jsem, že je zase na svém milovaném lovu.

Čekal jsem do půlnoci, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se vracel. Odešel jsem tedy do svého pokoje. Nebylo nic neobvyklého, že byl celé dny a noci pryč, když byl na horké stopě. Jeho pozdní návrat mě proto nepřekvapil. Nevím, v kolik hodin přišel. Ale když jsem ráno sešel k snídani, seděl tam s šálkem kávy v jedné ruce a novinami v druhé, svěží a upravený, jak jen to šlo.

„Promiňte, že jsem začal bez vás, Watsone. Ale vzpomeňte si, že náš klient má dnes ráno schůzku dost brzy.“ řekl.

„Vždyť už je po deváté. Nedivil bych se, kdyby to byl on. Zdálo se mi, že jsem slyšel zvonek.“ odpověděl jsem.

Mary odešla

Byl to opravdu náš přítel finančník. Vyděsilo mě, jak se změnil. Jeho tvář, od přírody široká a mohutná, teď byla vyzáblá a propadlá. A vlasy mi připadaly aspoň o odstín bělejší. Vešel tak unaveně a malátně, že to byl ještě smutnější pohled než včera ráno jeho prudkost. Těžce klesl do křesla, které jsem mu přisunul.

„Nevím, čím jsem si zasloužil tak tvrdou zkoušku. Ještě před dvěma dny jsem byl šťastný a zámožný muž bez jediné starosti na světě. Teď mě čeká osamělé a zneuctěné stáří. Jeden žal přichází hned v patách druhému. Moje neteř Mary mě opustila.“ řekl.

„Opustila vás?“

„Ano. Ráno byla její postel netknutá, pokoj prázdný a na stolku v hale pro mě ležel lístek. Včera večer jsem jí smutně, ne ve vzteku, řekl, že kdyby si vzala mého chlapce, mohlo s ním být všechno v pořádku. Možná jsem to řekl neuváženě. Právě na tu poznámku v tom lístku naráží.“

„‚Můj nejdražší strýčku, cítím, že jsem na tebe přivedla neštěstí. Kdybych jednala jinak, k té strašné pohromě by možná nikdy nedošlo. S touhle myšlenkou už nikdy nemohu být šťastná pod tvou střechou a cítím, že tě musím navždy opustit. Neměj starost o mou budoucnost, ta je zajištěná. A hlavně mě nehledej. Byla by to marná práce a prokázal bys mi tím špatnou službu. V životě i ve smrti navždy tvoje milující…‘“

„‚Mary.‘“

„Co mohla tím lístkem myslet, pane Holmesi? Myslíte, že chce spáchat sebevraždu?“

„Ne, ne, nic takového. Je to snad to nejlepší řešení. Doufám, pane Holdere, že se vaše trápení blíží ke konci.“

„Ha! Když to říkáte vy! Něco jste slyšel, pane Holmesi. Něco jste zjistil! Kde jsou kameny?“

„Nezdálo by se vám tisíc liber za kus přehnaná cena?“

„Zaplatil bych deset tisíc.“

„To nebude nutné. Tři tisíce to pokryjí. A myslím, že je tu ještě malá odměna. Máte u sebe šekovou knížku? Tady je pero. Raději ho vystavte na čtyři tisíce liber.“

Bankéř s omámeným výrazem vystavil požadovaný šek. Holmes přešel ke svému psacímu stolu, vytáhl malý trojúhelníkový kousek zlata se třemi kameny a hodil ho na stůl.

Náš klient ho s radostným výkřikem popadl.

„Vy ho máte! Jsem zachráněn! Jsem zachráněn!“ vydechl.

Radoval se stejně vášnivě, jako předtím truchlil, a tiskl své nalezené kameny k hrudi.

„Ještě něco jiného dlužíte, pane Holdere.“ řekl Sherlock Holmes dost přísně.

„Dlužím!“ Chopil se pera. „Řekněte částku a zaplatím ji.“

„Ne, ten dluh není vůči mně. Dlužíte velmi pokornou omluvu tomu ušlechtilému mladíkovi, vašemu synovi. V téhle věci se zachoval tak, že bych byl hrdý, kdyby se tak zachoval můj vlastní syn, kdybych nějakého měl.“

„Takže to nebyl Arthur, kdo je vzal?“

„Řekl jsem vám to včera a opakuji to dnes. Nebyl.“

„Jste si tím jistý! Tak k němu hned pospěšme, ať se dozví, že pravda vyšla najevo.“

„On už to ví. Když jsem měl všechno objasněné, navštívil jsem ho. Viděl jsem, že mi svůj příběh neřekne, a tak jsem mu ho řekl já. Pak musel přiznat, že mám pravdu, a doplnil těch pár podrobností, které mi ještě nebyly úplně jasné. Vaše dnešní ranní zpráva mu ale možná rozváže jazyk.“

„Proboha, tak mi tedy řekněte, co je to za neobyčejnou záhadu!“

„Řeknu vám to a ukážu vám, jak jsem k tomu krok za krokem došel. A nejdřív vám povím to, co se mi říká nejhůř a co se vám bude nejhůř poslouchat. Sir George Burnwell a vaše neteř Mary byli spolu domluvení. Teď spolu utekli.“

„Moje Mary? Nemožné!“

Co se stalo v noci

„Je to bohužel víc než možné. Je to jisté. Ani vy, ani váš syn jste neznali pravou povahu toho muže, když jste ho přijali do rodinného kruhu. Je to jeden z nejnebezpečnějších mužů v Anglii. Zruinovaný hráč, darebák, který se nezastaví před ničím, člověk bez srdce a bez svědomí. Vaše neteř o takových mužích nic nevěděla. Když jí šeptal své sliby, jak to dělal už se stovkou žen před ní, lichotila si, že jedině ona se dotkla jeho srdce. Co jí říkal, ví nejlíp ďábel. Ale každopádně se stala jeho nástrojem a vídala se s ním skoro každý večer.“

„Tomu nemohu a nechci věřit!“ vykřikl bankéř, popelavě bledý.

„Tak vám tedy povím, co se včera v noci stalo ve vašem domě. Když si vaše neteř myslela, že jste odešel do svého pokoje, vyklouzla dolů a mluvila se svým milencem oknem, které vede do uličky u stájí. Stál tam tak dlouho, že jeho stopy prošlapaly sníh až na zem. Řekla mu o korunce. Při té zprávě v něm vzplanula zlá chtivost po zlatě a podřídil si ji svou vůlí. Nepochybuji, že vás měla ráda. Ale jsou ženy, v nichž láska k milenci uhasí všechny ostatní lásky, a myslím, že ona byla jednou z nich. Sotva vyslechla jeho pokyny, uviděla vás scházet ze schodů. Rychle zavřela okno a řekla vám, že jedna ze služek byla venku za svým milým s dřevěnou nohou. A to všechno byla naprostá pravda.“

„Váš chlapec Arthur šel po rozhovoru s vámi spát. Spal ale špatně, protože ho trápily dluhy v klubu. Uprostřed noci uslyšel, jak kolem jeho dveří prošly tiché kroky. Vstal, vyhlédl ven a k svému překvapení uviděl sestřenici, jak se velmi kradmo plíží chodbou, až zmizela ve vaší šatně. Ohromením strnul. Pak na sebe něco hodil a čekal tam ve tmě, co z té podivné věci vzejde. Za chvíli z pokoje zase vyšla. Ve světle lampy na chodbě váš syn uviděl, že v rukou nese vzácnou korunku. Sešla po schodech. On se třásl hrůzou, rozběhl se chodbou a schoval se za závěs u vašich dveří, odkud viděl, co se děje dole v hale. Viděl, jak kradmo otevřela okno a podala korunku někomu ve tmě. Pak okno zase zavřela a spěchala zpátky do svého pokoje. Prošla přitom těsně kolem místa, kde stál schovaný za závěsem.“

„Dokud tam byla, nemohl nic podniknout, aniž by ženu, kterou miloval, strašně zkompromitoval. Jakmile ale odešla, uvědomil si, jak zdrcující neštěstí by to pro vás bylo a jak nesmírně důležité je to napravit. Vyrazil dolů tak, jak byl, bos. Otevřel okno, vyskočil do sněhu a běžel uličkou, kde v měsíčním světle viděl tmavou postavu. Sir George Burnwell se pokusil utéct, ale Arthur ho dostihl a strhl se mezi nimi zápas. Váš chlapec tahal za jednu stranu korunky a jeho protivník za druhou. Ve rvačce váš syn sira George udeřil a rozsekl mu kůži nad okem. Pak něco náhle prasklo. Váš syn zjistil, že má korunku v rukou, a spěchal zpátky. Zavřel okno, šel nahoru do vašeho pokoje a právě si všiml, že se korunka v zápase zkroutila. Snažil se ji narovnat, když jste se objevil vy.“

„Je to možné?“ vydechl bankéř.

„Vy jste ho pak rozzlobil tím, že jste mu nadával ve chvíli, kdy cítil, že si zasloužil vaše nejvřelejší díky. Nemohl vysvětlit, jak se věci skutečně mají, aniž by zradil někoho, kdo si od něj jistě zasloužil jen málo ohledů. Zvolil však rytířštější cestu a její tajemství uchoval.“

„A proto vykřikla a omdlela, když uviděla korunku! Ach, můj bože, jaký jsem byl slepý blázen! A ta jeho prosba, aby mohl na pět minut ven! Ten drahý chlapec se chtěl podívat, jestli chybějící kus není na místě zápasu. Jak krutě jsem mu ukřivdil!“ vykřikl pan Holder.

Co prozradil sníh

„Když jsem přijel k domu, hned jsem ho velmi pečlivě obešel, abych zjistil, jestli ve sněhu nejsou stopy, které by mi pomohly. Věděl jsem, že od předchozího večera nenapadl žádný nový sníh. A také že byl silný mráz, který otisky uchoval. Prošel jsem po pěšině pro dodavatele, ale ta byla celá ušlapaná a nedalo se na ní nic rozeznat. Hned za ní, na druhé straně kuchyňských dveří, ale bylo ve sněhu vidět, že tam stála žena a mluvila s mužem. Kulaté otisky na jedné straně ukazovaly, že má dřevěnou nohu. Dokonce jsem poznal, že je někdo vyrušil. Žena totiž rychle běžela zpátky ke dveřím, jak ukazovaly hluboké otisky špiček a lehké otisky pat. Dřevěná noha chvíli počkala a pak odešla. Tehdy mě napadlo, že to může být ta služka a její milý, o kterých jste mi už vyprávěl. Ukázalo se, že tomu tak opravdu bylo. Obešel jsem zahradu a viděl jsem jen nahodilé stopy, o kterých jsem usoudil, že patří policii. Ale když jsem vešel do uličky u stájí, měl jsem před sebou ve sněhu napsaný velmi dlouhý a složitý příběh.“

„Byla tam dvojitá řada stop muže v botách. A druhá dvojitá řada, která, jak jsem s potěšením zjistil, patřila bosému muži. Podle toho, co jste mi řekl, jsem byl hned přesvědčený, že to byl váš syn. První muž šel oběma směry, ale ten druhý rychle běžel. A protože jeho šlépěje byly místy otištěné přes otisky bot, bylo jasné, že šel až po tom prvním. Sledoval jsem je a zjistil, že vedou k oknu haly. Tam muž v botách při čekání vyšlapal všechen sníh. Pak jsem šel po stopách na jejich druhý konec, asi sto metrů nebo víc dál v uličce. Viděl jsem, kde se muž v botách otočil. Viděl jsem, kde byl sníh rozrytý, jako by tam došlo k zápasu. A nakonec i místo, kam ukáplo pár kapek krve, abych věděl, že se nemýlím. Muž v botách pak běžel uličkou dál. A další malá krvavá skvrna ukazovala, že zraněný byl on. Když došel na druhém konci k silnici, chodník tam byl odklizený, takže tahle stopa končila.“

„Když jsem ale vešel do domu, prohlédl jsem si, jak si vzpomínáte, lupou parapet a rám okna v hale. Hned jsem viděl, že tudy někdo vyšel. Rozeznal jsem obrys nártu tam, kde se mokrá noha opřela, když se vracela dovnitř. Tehdy jsem si začínal dělat představu, co se stalo. Za oknem čekal muž. Někdo mu přinesl šperk. Váš syn to viděl. Pronásledoval zloděje a zápasil s ním. Každý z nich tahal za korunku a jejich spojená síla způsobila poškození, jaké by žádný z nich sám nedokázal. Váš syn se vrátil s kořistí, ale kousek korunky zůstal v sevření protivníka. Potud mi to bylo jasné. Teď byla otázka, kdo byl ten muž a kdo mu korunku přinesl.“

„Je to moje stará zásada: když vyloučíte nemožné, pak to, co zbude, musí být pravda, i když se zdá sebevíc nepravděpodobné. Věděl jsem, že dolů jste ji nepřinesl vy. Zbývala tedy jen vaše neteř a služky. Ale kdyby to byly služky, proč by se váš syn nechal obvinit místo nich? Pro to nemohl existovat žádný důvod. Protože ale miloval svou sestřenici, bylo tu výborné vysvětlení, proč její tajemství uchoval. Tím spíš, že to bylo tajemství hanebné. Když jsem si vzpomněl, že jste ji viděl u toho okna a jak omdlela, když korunku znovu uviděla, moje domněnka se změnila v jistotu.“

„A kdo mohl být jejím společníkem? Zřejmě milenec. Kdo jiný by mohl převážit lásku a vděčnost, kterou k vám musela cítit? Věděl jsem, že moc nechodíte do společnosti a že okruh vašich přátel je velmi malý. Mezi nimi ale byl sir George Burnwell. Už dřív jsem o něm slyšel, že má mezi ženami špatnou pověst. Ty boty tedy musel nosit on a chybějící kameny musel mít on. I když věděl, že ho Arthur odhalil, mohl si stále lichotit, že je v bezpečí. Mladík totiž nemohl říct ani slovo, aniž by zkompromitoval vlastní rodinu.“

„Nu, váš zdravý rozum vám napoví, co jsem udělal dál. Vydal jsem se v přestrojení za pobudu k domu sira George. Podařilo se mi seznámit s jeho komorníkem a dozvěděl jsem se, že si jeho pán minulou noc rozřízl hlavu. Nakonec jsem za šest šilinků všechno ověřil tím, že jsem koupil pár jeho odložených bot. S nimi jsem zajel do Streathamu a viděl jsem, že přesně odpovídají stopám.“

„Včera večer jsem v uličce viděl nějakého otrhaného tuláka.“ řekl pan Holder.

„Přesně tak. To jsem byl já. Věděl jsem, že ho mám, a tak jsem se vrátil domů a převlékl se. Pak jsem musel sehrát choulostivou roli. Viděl jsem totiž, že se musíme vyhnout soudnímu stíhání, aby nevznikl skandál. A věděl jsem, že tak prohnaný darebák pozná, že máme v té věci svázané ruce. Šel jsem za ním. Nejdřív samozřejmě všechno popřel. Ale když jsem mu do podrobna vylíčil, co se stalo, začal vyhrožovat a sundal ze zdi obušek. Znal jsem však svého muže, a než stačil udeřit, přitiskl jsem mu pistoli k hlavě. Pak byl trochu rozumnější. Řekl jsem mu, že mu za kameny, které má, zaplatíme tisíc liber za kus. Tím jsem z něj vyloudil první známky lítosti, které projevil. ‚K čertu!‘ řekl. ‚Vždyť jsem je pustil za šest set za všechny tři!‘ Když jsem mu slíbil, že nebude stíhán, brzy jsem z něj dostal adresu překupníka, který je měl. Vyrazil jsem za ním a po dlouhém smlouvání jsem naše kameny získal za tisíc liber za kus. Pak jsem se stavil u vašeho syna a řekl mu, že je všechno v pořádku. Nakonec jsem se kolem druhé dostal do postele, po dni, který byl opravdu pořádná dřina.“

„Po dni, který zachránil Anglii před velkým veřejným skandálem. Pane, nemohu najít slova, abych vám poděkoval. Ale neshledáte mě nevděčným za to, co jste udělal. Vaše umění opravdu předčilo všechno, co jsem o něm slyšel. A teď musím letět za svým drahým chlapcem a omluvit se mu za křivdu, kterou jsem mu způsobil. To, co mi říkáte o ubohé Mary, mě bolí až u srdce. Ani vaše umění mi nedokáže říct, kde je teď.“ řekl bankéř a vstal.

„Myslím, že můžeme s jistotou říct, že je tam, kde je sir George Burnwell. A stejně tak je jisté, že ať jsou její hříchy jakékoli, brzy za ně dostane víc než dostatečný trest.“ odpověděl Holmes.

Poslechnout celé · 40 minDalší díl: Šest Napoleonů – 1. Rozbité busty

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel lidskou korekturou. Jak příběhy vznikají.