Tuto povídku napsal Arthur Conan Doyle a vyšla roku 1892 ve sbírce Dobrodružství Sherlocka Holmese. Jednoho zasněženého únorového rána přiběhne do Baker Street vážený londýnský bankéř Alexander Holder. Je tak zoufalý, že ho doktor Watson z okna považuje za šílence. Jeden z nejvznešenějších mužů Anglie mu svěřil vzácnou korunku s beryly jako zástavu za půjčku. A v noci bankéř přistihl vlastního syna, jak drží korunku v rukou a chybí z ní kus. Toto je první ze dvou částí.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Ložnice pro dobrý spánek · Když nejde usnout
Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.
Kapitoly
- Úvod
- Zlomená korunka
- Šílenec na ulici
- Bankéřova domácnost
- Noc v domě
- Syn s korunkou v rukou
- Holmesovy otázky
Číst celý text (3586 slov)
Zlomená korunka
Šílenec na ulici
„Holmesi, po ulici sem jde nějaký blázen. Je docela smutné, že ho příbuzní pouštějí ven samotného.“ řekl jsem jednoho rána. Stál jsem v našem arkýřovém okně a díval se dolů na ulici.
Můj přítel se líně zvedl z křesla. S rukama v kapsách županu se mi postavil za rameno a díval se ven. Bylo jasné, mrazivé únorové ráno. Včerejší sníh ještě ležel ve vysoké vrstvě a třpytil se v zimním slunci. Prostředkem Baker Street ho povozy rozježdily na hnědý drolivý pruh. Po obou stranách a na hromadách na okrajích chodníků ale ležel pořád stejně bílý, jako když napadl. Šedý chodník už byl očištěný a oškrabaný, ale pořád nebezpečně klouzal, a tak bylo venku méně chodců než obvykle. Od stanice podzemní dráhy vlastně nešel nikdo kromě jediného pána, jehož podivné chování upoutalo mou pozornost.
Byl to muž kolem padesátky, vysoký, statný a vážně vyhlížející, s mohutnou výraznou tváří a impozantní postavou. Byl oblečený tmavě, ale draze: černý dlouhý kabát, lesklý cylindr, úhledné hnědé kamaše a dobře střižené perlově šedé kalhoty. Jeho počínání se však s důstojností oděvu i tváře směšně neslučovalo. Utíkal, co mu nohy stačily, a občas trochu poskočil, jak to dělá unavený člověk, který není zvyklý nohy příliš namáhat. Za běhu škubal rukama nahoru a dolů, kýval hlavou a kroutil obličejem v těch nejpodivnějších grimasách.
„Co mu proboha může být? Dívá se na čísla domů.“ zeptal jsem se.
„Myslím, že jde sem.“ řekl Holmes a mnul si ruce.
„Sem?“
„Ano. Mám dojem, že jde za mnou jako za detektivem. Myslím, že ty příznaky znám. Ha! Neříkal jsem to?“ Zatímco mluvil, muž funěl a supěl, vrhl se k našim dveřím a tahal za zvonek, až se celým domem rozléhalo zvonění.
O chvíli později byl v našem pokoji. Pořád funěl a pořád rozhazoval rukama, ale v očích měl tak strnulý výraz žalu a zoufalství, že nás úsměv rázem přešel a vystřídala ho hrůza a soucit. Chvíli ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Jen se kolébal a rval si vlasy jako člověk, kterého něco dohnalo až na samou hranici rozumu. Pak náhle vyskočil a začal tlouct hlavou o zeď takovou silou, že jsme se na něj oba vrhli a odtáhli ho doprostřed pokoje. Sherlock Holmes ho posadil do křesla, sedl si vedle něj, poplácal ho po ruce a mluvil k němu tím lehkým, konejšivým hlasem, který tak dobře ovládal.
„Přišel jste mi vyprávět svůj příběh, že ano? Jste unavený, jak jste spěchal. Počkejte, prosím, až se vzpamatujete. Pak se rád podívám na jakýkoli malý problém, který mi předložíte.“ řekl.
Muž seděl minutu nebo déle, prsa se mu zvedala a bojoval s rozrušením. Potom si přejel kapesníkem čelo, pevně sevřel rty a obrátil se k nám.
„Určitě si myslíte, že jsem blázen?“ řekl.
„Vidím, že vás potkalo nějaké velké neštěstí.“ odpověděl Holmes.
„Bůh ví, že ano! Neštěstí tak náhlé a tak strašné, že by člověka mohlo připravit o rozum. Veřejné hanbě bych možná dokázal čelit, i když jsem muž, na jehož pověsti dosud nikdy neulpěla skvrna. I soukromé trápení potká každého. Ale obojí najednou, a v tak hrozné podobě, to mnou otřáslo až do hloubi duše. A navíc nejde jen o mě. Utrpět mohou i ti nejvznešenější v zemi, pokud se nenajde nějaké východisko z této strašné záležitosti.“
„Uklidněte se, prosím, pane. A povězte mi jasně, kdo jste a co vás potkalo.“ řekl Holmes.
„Moje jméno vám je nejspíš známé. Jsem Alexander Holder z bankovního domu Holder a Stevenson z Threadneedle Street.“ odpověděl náš návštěvník.
To jméno jsme opravdu dobře znali. Patřilo hlavnímu společníkovi druhé největší soukromé banky v londýnské City. Co se jen mohlo stát, že jeden z předních občanů Londýna skončil v tak politováníhodném stavu? Čekali jsme, plní zvědavosti, až se znovu sebere a začne vyprávět.
„Cítím, že na čase záleží. Proto jsem sem tak spěchal, když mi policejní inspektor navrhl, abych si zajistil vaši pomoc. Do Baker Street jsem jel podzemní dráhou a odtud jsem pospíchal pěšky, protože drožky jedou v tom sněhu pomalu. Proto jsem byl tak udýchaný. Na pohyb totiž nejsem zvyklý. Teď už je mi lépe a předložím vám fakta tak stručně a přitom tak jasně, jak jen dokážu.“ řekl.
„Samozřejmě víte, že v úspěšném bankovnictví záleží stejně na tom, abychom pro své peníze našli výnosné uložení, jako na tom, abychom rozšiřovali styky a získávali nové vkladatele. Jedním z nejvýnosnějších způsobů, jak peníze uložit, jsou půjčky s naprosto spolehlivou zárukou. V posledních letech jsme jich poskytli dost. Mnoha šlechtickým rodinám jsme půjčili velké částky a do zástavy jsme vzali jejich obrazy, knihovny nebo stříbro.“
„Včera dopoledne jsem seděl ve své kanceláři v bance, když mi jeden z úředníků přinesl navštívenku. Když jsem uviděl to jméno, trhl jsem sebou. Patřilo totiž nikomu jinému než… nu, snad i vám raději řeknu jen tolik, že to bylo jméno, které zná celý svět. Jedno z nejvyšších, nejvznešenějších a nejpřednějších jmen v Anglii. Ta čest mě úplně ohromila, a když vstoupil, pokusil jsem se mu to říct. On se ale hned pustil do věci jako člověk, který chce rychle odbýt nepříjemnou povinnost.“
„‚Pane Holdere,‘ řekl, ‚dozvěděl jsem se, že půjčujete peníze.‘“
„‚Naše firma to dělá, když je záruka dobrá,‘ odpověděl jsem.“
„‚Nutně potřebuji,‘ řekl, ‚hned dostat padesát tisíc liber. Tak nepatrnou částku bych si samozřejmě mohl desetkrát půjčit od přátel. Mnohem raději z toho ale udělám obchodní záležitost a vyřídím ji sám. Jistě chápete, že v mém postavení není moudré být někomu zavázán.‘“
„‚Smím se zeptat, na jak dlouho tu částku potřebujete?‘ zeptal jsem se.“
„‚Příští pondělí mi má přijít velká částka. Pak vám to, co mi půjčíte, zcela jistě vrátím i s úrokem, jaký uznáte za vhodné. Ale je pro mě velmi důležité, abych peníze dostal hned.‘“
„‚Rád bych vám je bez dalšího jednání půjčil ze svých vlastních peněz,‘ řekl jsem, ‚jenže to by přesahovalo mé možnosti. Mám-li to ale udělat jménem firmy, pak musím kvůli svému společníkovi trvat na tom, abychom i ve vašem případě dodrželi všechna obchodní opatření.‘“
„‚Mně je to tak mnohem milejší,‘ řekl a zvedl hranaté černé pouzdro z kozinkové kůže, které si položil vedle židle. ‚Jistě jste slyšel o Berylové korunce?‘“
„‚Je to jeden z nejcennějších veřejných pokladů celé říše,‘ řekl jsem.“
„‚Přesně tak.‘ Otevřel pouzdro a v měkkém sametu tělové barvy tam ležel ten nádherný šperk, o kterém mluvil. ‚Je v ní třicet devět obrovských berylů,‘ řekl, ‚a zlatá tepaná práce je k nezaplacení. I podle nejnižšího odhadu má korunka cenu dvojnásobku částky, o kterou žádám. Jsem ochoten vám ji nechat jako zástavu.‘“
„Vzal jsem to vzácné pouzdro do rukou a trochu rozpačitě jsem se díval z něj na svého slavného klienta.“
„‚Pochybujete o její ceně?‘ zeptal se.“
„‚Vůbec ne. Jen pochybuji…‘“
„‚… jestli je správné, abych ji tu nechal,‘ doplnil za mě. ‚Tím se nemusíte znepokojovat. Ani ve snu by mě to nenapadlo, kdybych nevěděl naprosto jistě, že si ji za čtyři dny budu moci vyzvednout. Je to čistě formalita. Stačí ta záruka?‘“
„‚Bohatě.‘“
„‚Chápejte, pane Holdere, že vám dávám silný důkaz důvěry. Zakládám ji na všem, co jsem o vás slyšel. Spoléhám na vás, že budete diskrétní a nebudete o té věci s nikým mluvit. A hlavně spoléhám, že budete korunku co nejpečlivěji střežit. Nemusím snad říkat, že kdyby se jí něco stalo, vznikl by obrovský veřejný skandál. Každé poškození by bylo skoro stejně vážné jako úplná ztráta. Na světě totiž nejsou beryly, které by se těmto vyrovnaly, a nebylo by možné je nahradit. Nechávám vám ji tu však s plnou důvěrou. V pondělí ráno si pro ni přijdu osobně.‘“
„Viděl jsem, že můj klient chce odejít, a tak jsem už nic neříkal. Zavolal jsem pokladníka a nařídil mu, aby vyplatil padesát bankovek po tisíci librách. Když jsem však zase zůstal sám a vzácné pouzdro leželo na stole přede mnou, nemohl jsem se ubránit obavám. Myslel jsem na tu obrovskou odpovědnost, kterou jsem na sebe vzal. Korunka byla majetkem národa, a tak nebylo pochyb, že kdyby se jí stalo nějaké neštěstí, strhl by se strašný skandál. Už jsem litoval, že jsem ji vůbec převzal do opatrování. Ale na změnu bylo pozdě. Zamkl jsem ji tedy do svého soukromého trezoru a vrátil se k práci.“
Bankéřova domácnost
„Když přišel večer, cítil jsem, že by bylo neprozřetelné nechat tak vzácnou věc v kanceláři. Už se stalo, že lupiči vylomili trezor v bance. Proč by nemohli vylomit i ten můj? A kdyby ano, v jak strašném postavení bych se ocitl! Rozhodl jsem se proto, že ji několik příštích dní budu vždycky nosit s sebou tam i zpátky, aby mi nikdy nebyla z dosahu. S tímhle úmyslem jsem si zavolal drožku a odjel se šperkem domů do Streathamu. Ulevilo se mi teprve, když jsem ho odnesl nahoru a zamkl do psacího stolu ve své šatně.“
„A teď pár slov o mé domácnosti, pane Holmesi, protože chci, abyste situaci dobře rozuměl. Podkoní a sluha nespí v domě, takže je můžete úplně vynechat. Mám tři služebné, které jsou u mě už mnoho let a na které se mohu naprosto spolehnout. Další, Lucy Parrová, druhá pokojská, je u mě teprve pár měsíců. Přišla ale s výborným doporučením a vždycky jsem s ní byl spokojený. Je to moc hezké děvče a přitahuje ctitele, kteří se občas potloukají kolem domu. To je jediná vada, kterou jsme na ní našli. Jinak ji ve všem považujeme za skrz naskrz hodnou dívku.“
„Tolik ke služebnictvu. Moje rodina je tak malá, že ji popíšu rychle. Jsem vdovec a mám jediného syna, Arthura. Byl pro mě zklamáním, pane Holmesi, bolestným zklamáním. Nepochybuji, že je to moje vina. Lidé mi říkají, že jsem ho rozmazlil. Docela možná. Když mi umřela má drahá žena, cítil jsem, že on je to jediné, co mi zbylo k milování. Nesnesl jsem, aby mu úsměv zmizel z tváře byť jen na okamžik. Nikdy jsem mu nic neodepřel. Možná by bylo pro nás oba lepší, kdybych byl přísnější, ale myslel jsem to dobře.“
„Přirozeně jsem chtěl, aby po mně převzal obchod, ale on pro obchod nadání neměl. Byl divoký, svéhlavý, a abych řekl pravdu, nemohl jsem mu svěřit velké sumy peněz. Když byl mladý, stal se členem šlechtického klubu. Měl půvabné způsoby, a tak se tam brzy spřátelil s několika muži s plnými měšci a drahými zvyky. Naučil se hrát karty o vysoké sázky a rozhazovat peníze na dostizích. Znovu a znovu za mnou musel chodit a prosit, abych mu dal zálohu na jeho pravidelný příspěvek, aby mohl zaplatit své dluhy ze hry. Víc než jednou se pokusil z té nebezpečné společnosti vymanit. Ale pokaždé ho vliv jeho přítele, sira George Burnwella, stáhl zpátky.“
„A nemohl jsem se ani divit, že takový muž jako sir George Burnwell nad ním získal vliv. Často ho k nám domů vodil, a sám jsem zjistil, že jeho kouzlu sotva dokážu odolat. Je starší než Arthur, světák až do morku kostí. Byl všude, viděl všechno, skvěle mluví a je to velmi krásný muž. Ale když na něj myslím s chladnou hlavou, daleko od lesku jeho přítomnosti, jsem přesvědčený, že je to člověk, kterému se nemá věřit. Usuzuji tak z jeho cynických řečí a z pohledu, který jsem občas zachytil v jeho očích. Tak si to myslím já a tak si to myslí i moje malá Mary, která má bystrý ženský odhad na lidi.“
„A teď už zbývá popsat jen ji. Je to moje neteř. Když ale před pěti lety umřel můj bratr a nechal ji na světě samotnou, přijal jsem ji za vlastní a od té doby ji mám jako dceru. Je sluníčkem mého domu, milá, láskyplná, krásná, výborná hospodyně, a přitom tak něžná, tichá a laskavá, jak jen žena může být. Je mou pravou rukou. Nevím, co bych si bez ní počal. Jen v jediné věci se kdy postavila proti mému přání. Můj chlapec ji dvakrát požádal o ruku, protože ji oddaně miluje. Ale ona ho pokaždé odmítla. Myslím, že jestli ho někdo mohl přivést na správnou cestu, pak jedině ona. Svatba mohla změnit celý jeho život. Ale teď už je bohužel pozdě, navždy pozdě!“
„Teď tedy, pane Holmesi, znáte lidi, kteří žijí pod mou střechou, a já budu pokračovat ve svém žalostném příběhu.“
Noc v domě
„Ten večer po večeři jsme v salonu pili kávu a já jsem Arthurovi a Mary vyprávěl, co jsem zažil, i o vzácném pokladu, který máme pod střechou. Zamlčel jsem jen jméno svého klienta. Lucy Parrová, která přinesla kávu, už určitě odešla z pokoje. Nemohu ale přísahat, že byly dveře zavřené. Mary a Arthura to velmi zajímalo a chtěli slavnou korunku vidět. Já jsem ale usoudil, že bude lepší na ni nesahat.“
„‚Kam jsi ji dal?‘ zeptal se Arthur.“
„‚Do svého psacího stolu.‘“
„‚Doufám proboha, že nám v noci nevykradou dům,‘ řekl.“
„‚Je zamčená,‘ odpověděl jsem.“
„‚Ale ten stůl otevře kdejaký starý klíč. Když jsem byl kluk, sám jsem ho otevřel klíčem od skříně v komoře.‘“
„Často takhle divoce mluvil, a tak jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Ten večer za mnou ale přišel do pokoje a tvářil se velmi vážně.“
„‚Poslyš, tati,‘ řekl se sklopenýma očima, ‚můžeš mi dát dvě stě liber?‘“
„‚Ne, to nemůžu!‘ odpověděl jsem ostře. ‚S penězi jsem k tobě byl až příliš velkorysý.‘“
„‚Byl jsi velmi laskavý,‘ řekl, ‚ale ty peníze mít musím. Jinak se už v klubu nikdy nebudu moci ukázat.‘“
„‚A to bude jedině dobře!‘ vykřikl jsem.“
„‚Ano, ale přece nechceš, abych odtamtud odešel jako zneuctěný člověk,‘ řekl. ‚Tu hanbu bych nesnesl. Musím ty peníze nějak sehnat. A když mi je nedáš ty, musím zkusit jiné prostředky.‘“
„Hrozně jsem se rozzlobil, protože to už byla třetí žádost za ten měsíc. ‚Ode mě nedostaneš ani haléř,‘ vykřikl jsem. On se na to uklonil a beze slova odešel z pokoje.“
„Když odešel, odemkl jsem psací stůl, přesvědčil se, že je můj poklad v bezpečí, a zase ho zamkl. Pak jsem se vydal obejít dům, abych se ujistil, že je všechno zavřené. Tuhle povinnost obvykle nechávám na Mary, ale ten večer jsem usoudil, že bude dobré udělat to sám. Když jsem scházel ze schodů, uviděl jsem u bočního okna v hale právě Mary. Jak jsem se blížil, zavřela ho a zajistila.“
„‚Řekni mi, tati,‘ řekla, a jak se mi zdálo, byla trochu rozrušená, ‚dovolil jsi Lucy, té služce, aby dnes večer šla ven?‘“
„‚To rozhodně ne.‘“
„‚Právě teď přišla zadními dveřmi. Nepochybuji, že jen byla u postranní branky za někým. Ale myslím, že to není bezpečné a mělo by se to zarazit.‘“
„‚Musíš s ní ráno promluvit. Nebo s ní promluvím já, jestli chceš. Jsi si jistá, že je všechno zavřené?‘“
„‚Úplně jistá, tati.‘“
„‚Tak dobrou noc.‘ Políbil jsem ji a šel zase nahoru do ložnice, kde jsem brzy usnul.“
„Snažím se vám říct všechno, pane Holmesi, co by mohlo s případem nějak souviset. Ale prosím, ptejte se mě na všechno, co nevysvětlím jasně.“
„Naopak, vaše výpověď je mimořádně jasná.“
Syn s korunkou v rukou
„Teď přicházím k části svého příběhu, kde bych chtěl být jasný obzvlášť. Nespím příliš tvrdě a kvůli obavám jsem tu noc nejspíš spal ještě lehčeji. Asi ve dvě hodiny ráno mě tedy probudil nějaký zvuk v domě. Než jsem se úplně probral, ustal. Ale zanechal ve mně dojem, jako by se někde tiše zavřelo okno. Ležel jsem a napjatě poslouchal. Najednou jsem k svému zděšení zřetelně uslyšel tiché kroky ve vedlejším pokoji. Vyklouzl jsem z postele, srdce mi bušilo strachy, a nahlédl jsem za roh dveří do šatny.“
„‚Arthure!‘ vykřikl jsem. ‚Ty ničemo! Ty zloději! Jak se opovažuješ sahat na tu korunku?‘“
„Plynové světlo bylo ztlumené napůl, jak jsem ho nechal. Můj nešťastný chlapec, oblečený jen v košili a kalhotách, stál u světla a držel korunku v rukou. Vypadalo to, že ji kroutí nebo ji vší silou ohýbá. Když jsem vykřikl, pustil ji a zbledl jako smrt. Popadl jsem ji a prohlédl si ji. Jeden ze zlatých rohů, ve kterém byly tři beryly, chyběl.“
„‚Ty lumpe!‘ křičel jsem bez sebe vzteky. ‚Zničil jsi ji! Navždy jsi mě zneuctil! Kde jsou ty kameny, cos ukradl?‘“
„‚Ukradl!‘ vykřikl.“
„‚Ano, ty zloději!‘ řval jsem a třásl s ním za rameno.“
„‚Nic nechybí. Nemůže nic chybět,‘ řekl.“
„‚Chybějí tři. A ty víš, kde jsou. Mám tě nazvat lhářem i zlodějem? Copak jsem neviděl, jak se snažíš utrhnout další kus?‘“
„‚Už jsi mi nadával dost,‘ řekl. ‚Déle to nesnesu. O téhle věci už neřeknu ani slovo, když ses rozhodl mě urážet. Ráno z tvého domu odejdu a protluču se světem sám.‘“
„‚Odejdeš z něj v rukou policie!‘ křičel jsem napůl šílený žalem a vztekem. ‚Nechám tu věc vyšetřit až do dna.‘“
„‚Ode mě se nic nedozvíš,‘ řekl s takovou vášní, jakou bych u něj nečekal. ‚Jestli chceš zavolat policii, ať si policie najde, co dokáže.‘“
„V tu chvíli už byl celý dům vzhůru, protože jsem ve vzteku zvýšil hlas. Mary vběhla do mého pokoje první. Když uviděla korunku a Arthurovu tvář, pochopila celý příběh. Vykřikla a padla do mdlob na zem. Poslal jsem služebnou pro policii a vyšetřování jsem hned předal policii. Když do domu vstoupil inspektor se strážníkem, Arthur, který tam zachmuřeně stál se založenýma rukama, se mě zeptal, jestli ho hodlám obvinit z krádeže. Odpověděl jsem, že už to není soukromá věc, ale věc veřejná, protože zničená korunka je majetkem národa. Byl jsem rozhodnutý nechat zákonu ve všem volný průchod.“
„‚Aspoň mě nenech zatknout hned,‘ řekl. ‚Bylo by to dobré pro tebe i pro mě, kdybych mohl na pět minut odejít z domu.‘“
„‚Abys mohl utéct, nebo abys schoval, cos ukradl,‘ řekl jsem. Pak jsem si uvědomil, v jak strašné situaci jsem. Prosil jsem ho, aby pamatoval, že nejde jen o mou čest, ale i o čest někoho, kdo je mnohem větší než já. A že kvůli němu hrozí skandál, který otřese celým národem. Tomu všemu mohl zabránit, kdyby mi jen řekl, co udělal s těmi třemi chybějícími kameny.“
„‚Podívej se pravdě do očí,‘ řekl jsem. ‚Chytili tě při činu a žádné přiznání tvou vinu už nezhorší. Když napravíš, co se napravit dá, a řekneš nám, kde jsou beryly, všechno ti bude odpuštěno a zapomenuto.‘“
„‚Nech si odpuštění pro ty, kdo o ně stojí,‘ odpověděl a s úšklebkem se ode mě odvrátil. Viděl jsem, že je tak zatvrzelý, že na něj žádná má slova nezapůsobí. Zbývala jediná cesta. Zavolal jsem inspektora a předal mu ho do vazby. Hned ho prohledali, a nejen jeho, ale i jeho pokoj a každý kout domu, kde mohl kameny schovat. Nenašli po nich ale ani stopu. A ten nešťastný chlapec neotevřel ústa, ať jsme ho přemlouvali, nebo mu hrozili. Dnes ráno ho odvezli do cely. Já jsem prošel všemi policejními formalitami a spěchal jsem k vám, abych vás prosil, ať použijete své umění a tu záležitost rozpletete. Policie otevřeně přiznala, že si s ní zatím neví rady. Můžete vynaložit jakékoli výdaje, které uznáte za nutné. Už jsem vypsal odměnu tisíc liber. Můj bože, co si počnu! Během jediné noci jsem přišel o čest, o drahokamy i o syna. Ach, co si jen počnu!“
Holmesovy otázky
Chytil se oběma rukama za hlavu a kolébal se sem a tam. Monotónně si přitom něco mumlal jako dítě, jehož žal už nemá slov.
Sherlock Holmes několik minut mlčky seděl. Svraštil obočí a upíral oči do ohně.
„Míváte hodně hostů?“ zeptal se.
„Jen svého společníka s rodinou a občas některého Arthurova přítele. Sir George Burnwell u nás byl v poslední době několikrát. Nikdo jiný, myslím.“
„Chodíte často do společnosti?“
„Arthur ano. Mary a já zůstáváme doma. Ani jeden z nás o to nestojí.“
„To je u mladé dívky neobvyklé.“
„Má tichou povahu. A navíc už není tak úplně mladá. Je jí čtyřiadvacet.“
„Podle toho, co říkáte, to pro ni byl také otřes.“
„Strašný! Vzalo ji to ještě víc než mě.“
„Ani jeden z vás nepochybuje o vině vašeho syna?“
„Jak bychom mohli, když jsem ho na vlastní oči viděl s korunkou v rukou?“
„To sotva považuji za průkazný důkaz. Byla zbylá část korunky nějak poškozená?“
„Ano, byla zkroucená.“
„Nemyslíte tedy, že se ji možná snažil narovnat?“
„Bůh vám žehnej! Děláte, co můžete, pro něj i pro mě. Ale je to příliš těžký úkol. Co tam vůbec dělal? Jestli měl nevinný úmysl, proč to neřekl?“
„Přesně tak. A jestli měl zlý úmysl, proč si nevymyslel nějakou lež? Jeho mlčení podle mě může svědčit pro obojí. Na tom případu je několik zvláštních okolností. Co si policie myslela o zvuku, který vás vzbudil?“
„Usoudili, že to mohl způsobit Arthur, když zavíral dveře své ložnice.“
„To je mi pěkná teorie! Jako by člověk, který se chystá ke zločinu, prásknul dveřmi, až vzbudí celý dům. A co tedy říkali o zmizení těch kamenů?“
„Pořád ještě proklepávají podlahu a prohledávají nábytek v naději, že je najdou.“
„Napadlo je hledat i mimo dům?“
„Ano, byli neobyčejně horliví. Celou zahradu už podrobně prohledali.“
„Nuže, můj milý pane, není vám teď jasné, že tahle záležitost sahá mnohem hlouběji, než jste si vy nebo policie zprvu mysleli? Vám to připadalo jako jednoduchý případ. Mně se zdá nesmírně složitý. Uvažte, co všechno vaše teorie předpokládá. Myslíte si, že váš syn vstal z postele a s velkým rizikem šel do vaší šatny. Otevřel váš psací stůl, vytáhl korunku a velkou silou z ní ulomil malý kousek. Pak šel někam jinam a schoval tři kameny z třiceti devíti tak šikovně, že je nikdo nemůže najít. A potom se se zbylými třiceti šesti vrátil do pokoje, kde mu hrozilo největší nebezpečí, že ho odhalí. Ptám se vás teď, dá se taková teorie obhájit?“ řekl Holmes.
„Ale jaké jiné vysvětlení tedy zbývá? Jestli měl nevinné pohnutky, proč je nevysvětlí?“ vykřikl bankéř a zoufale rozhodil rukama.
„Na to musíme přijít my. A teď, pokud dovolíte, pane Holdere, vyrazíme spolu do Streathamu a věnujeme hodinu tomu, abychom se na podrobnosti podívali trochu blíž.“ odpověděl Holmes.
Poslechnout celé · 35 minDalší díl: Berylová korunka – 2. Stopy ve sněhu
O textu
- Berylová korunka – 1. Zlomená korunka (The Adventure of the Beryl Coronet (part 1 of 2: Holder’s visit and story, Holmes’s questions)) – Arthur Conan Doyle
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel lidskou korekturou. Jak příběhy vznikají.




