Toto je druhá a poslední část povídky Arthura Conana Doyla Musgraveský obřad. Sherlock Holmes v ní vypráví doktoru Watsonovi o jednom ze svých prvních případů z mládí. Jeho spolužák Reginald Musgrave mu svěřil, že z rodového sídla Hurlstone zmizel chytrý komorník Brunton, přistižený v noci nad starými rodinnými listinami. Po něm zmizela i služebná Rachel Howellsová a v jezeře se našel jen pytlík se zrezivělým kovem a kamínky. Holmes je přesvědčen, že klíč k celé věci leží ve starém obřadu otázek a odpovědí, o dubu, jilmu a krocích. Teď s Musgravem přijíždí do Sussexu, aby obřad rozluštil přímo na místě.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Jak se večer zklidnit · Ložnice pro dobrý spánek
Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.
Kapitoly
Číst celý text (2530 slov)
Stín jilmu
Dub a jilm
„Ještě téhož odpoledne jsme oba byli v Hurlstone. Možná jste viděl obrázky a četl popisy té slavné staré budovy. Omezím se tedy na to, že má tvar písmene L. Dlouhé rameno je novější část, kratší je starobylé jádro, ze kterého se ta druhá část rozrostla. Nad nízkými dveřmi s mohutným překladem, uprostřed té staré části, je vytesaný letopočet 1607. Odborníci se ale shodují, že trámy a zdivo jsou ve skutečnosti mnohem starší. Kvůli nesmírně silným zdem a maličkým oknům této části si rodina v minulém století postavila nové křídlo. To staré se teď používalo jako skladiště a sklep, pokud se vůbec používalo. Dům obklopuje nádherný park se starými stromy. A jezero, o kterém můj klient mluvil, leželo blízko aleje, asi dvě stě metrů od budovy.“
„Už jsem byl pevně přesvědčen, Watsone, že tu nejsou tři samostatné záhady, ale jen jedna. A kdybych dokázal správně přečíst Musgraveský obřad, měl bych v ruce vodítko, které mě dovede k pravdě o komorníkovi Bruntonovi i o služebné Howellsové. Na to jsem tedy obrátil všechny své síly. Proč ten sluha tolik toužil pochopit tu starou formuli? Zřejmě proto, že v ní viděl něco, co uniklo všem těm generacím venkovských pánů. Něco, z čeho čekal osobní prospěch. Co to tedy bylo a jak to ovlivnilo jeho osud?“
„Když jsem obřad četl, bylo mi naprosto jasné, že ty míry se musí týkat nějakého místa, o kterém mluví zbytek listiny. A kdybychom to místo našli, byli bychom na dobré cestě zjistit, jaké tajemství pokládali staří Musgraveové za nutné uchovat tak zvláštním způsobem. Na začátek jsme měli dvě vodítka, dub a jilm. O dubu nemohlo být pochyb. Přímo před domem, po levé straně příjezdové cesty, stál praotec všech dubů. Jeden z nejnádhernějších stromů, jaké jsem kdy viděl.“
„‚Ten tu stál, už když byl váš obřad sepsán,‘ řekl jsem, když jsme kolem něj projížděli.“
„‚Ten tu stál nejspíš už při normanském dobytí Anglie,‘ odpověděl. ‚Má obvod sedm metrů.‘“
„‚Máte tu nějaké staré jilmy?‘ zeptal jsem se.“
„‚Tamhle býval jeden velmi starý, ale před deseti lety do něj udeřil blesk a pahýl jsme porazili.‘“
„‚Je vidět, kde stál?‘“
„‚Ale ano.‘“
„‚Žádné jiné jilmy tu nejsou?‘“
„‚Staré ne, ale buků je tu spousta.‘“
„‚Rád bych viděl, kde rostl.‘“
„Přijeli jsme lehkou bryčkou. Ani jsme nevešli do domu a můj klient mě hned odvedl k jizvě v trávníku, kde jilm stával. Bylo to skoro v půli cesty mezi dubem a domem. Zdálo se, že moje pátrání postupuje.“
„‚Asi se nedá zjistit, jak byl ten jilm vysoký?‘ zeptal jsem se.“
„‚To vám mohu říct hned. Měl devatenáct a půl metru.‘“
„‚Jak to víte?‘ zeptal jsem se překvapeně.“
„‚Když mi můj starý vychovatel dával cvičení z trigonometrie, vždycky šlo o měření výšek. Jako kluk jsem spočítal výšku každého stromu a každé budovy na panství.‘“
„To bylo nečekané štěstí. Údaje mi přibývaly rychleji, než jsem mohl rozumně doufat.“
„‚Řekněte mi,‘ zeptal jsem se, ‚neptal se vás někdy na totéž váš komorník?‘“
„Reginald Musgrave se na mě udiveně podíval. ‚Teď, když mi to připomínáte,‘ odpověděl, ‚Brunton se mě před několika měsíci na výšku toho stromu opravdu ptal. Kvůli nějaké malé hádce s podkoním.‘“
„To byla výborná zpráva, Watsone, protože mi ukázala, že jsem na správné cestě. Podíval jsem se na slunce. Stálo nízko na obloze. Spočítal jsem, že za necelou hodinu bude přesně nad nejvyššími větvemi starého dubu. Jedna podmínka zmíněná v obřadu by pak byla splněna. A stín jilmu musel znamenat vzdálenější konec stínu, jinak by se za vodítko zvolil kmen. Musel jsem tedy zjistit, kam dopadne vzdálený konec stínu ve chvíli, kdy slunce právě mine dub.“
„To muselo být těžké, Holmesi, když už tam jilm nestál.“
Kroky k domu
„Nu, přinejmenším jsem věděl, že když to dokázal Brunton, dokážu to i já. Kromě toho to doopravdy nebylo nijak těžké. Šel jsem s Musgravem do jeho pracovny a vyřezal jsem si tenhle kolíček. Přivázal jsem k němu tenhle dlouhý provázek s uzlem po každém metru. Pak jsem vzal dva díly rybářského prutu, které měřily přesně metr osmdesát. S klientem jsem se vrátil na místo, kde stával jilm. Slunce se právě dotýkalo vrcholku dubu. Postavil jsem prut svisle, vyznačil směr stínu a změřil ho. Byl dlouhý dva metry sedmdesát.“
„Výpočet byl teď samozřejmě jednoduchý. Jestliže prut dlouhý metr osmdesát vrhá stín dva metry sedmdesát, pak strom vysoký devatenáct a půl metru vrhne stín dlouhý asi dvacet devět metrů. A směr jednoho bude samozřejmě i směrem druhého. Odměřil jsem tu vzdálenost, která mě dovedla skoro až ke zdi domu, a do toho místa jsem zapíchl kolík. Umíte si představit, jak jsem jásal, Watsone, když jsem pět centimetrů od svého kolíku uviděl v zemi kuželovitý důlek. Věděl jsem, že je to značka, kterou při svém měření udělal Brunton, a že jsem pořád na jeho stopě.“
„Od tohoto výchozího bodu jsem začal krokovat. Nejdřív jsem si kapesním kompasem určil světové strany. Deset kroků každou nohou mě vedlo podél zdi domu a místo jsem znovu označil kolíkem. Pak jsem pečlivě odkrokoval pět na východ a dva na jih. Dovedlo mě to přímo na práh starých dveří. Dva kroky na západ teď znamenaly, že mám jít dva kroky chodbou dlážděnou kamennými deskami. A tohle bylo místo, které obřad určoval.“
„Nikdy jsem nepocítil tak mrazivé zklamání, Watsone. Na okamžik se mi zdálo, že v mých výpočtech musí být nějaká zásadní chyba. Zapadající slunce svítilo plně na podlahu chodby. Viděl jsem, že staré, ošlapané šedé kameny, kterými byla dlážděná, jsou pevně stmelené a že s nimi jistě nikdo nehnul už mnoho let. Brunton tady nepracoval. Poklepal jsem na podlahu, ale všude zněla stejně a nebylo vidět žádnou trhlinu ani škvíru. Naštěstí ale Musgrave, který začal chápat smysl mého počínání a byl teď stejně rozrušený jako já, vytáhl svůj rukopis, aby můj výpočet zkontroloval.“
„‚A pak dolů!‘ zvolal. ‚Vynechal jste to »a pak dolů«.‘“
„Myslel jsem, že to znamená, že máme kopat. Ale teď jsem samozřejmě hned viděl, že jsem se mýlil. ‚Je tu tedy pod tím sklep?‘ zvolal jsem.“
„‚Ano, a stejně starý jako dům. Tudy dolů, těmi dveřmi.‘“
Ve sklepě
„Sešli jsme po točitých kamenných schodech. Můj společník škrtl sirkou a zapálil velkou lucernu, která stála na sudu v rohu. V tu ránu bylo jasné, že jsme konečně našli to pravé místo a že jsme nebyli jediní, kdo ho v poslední době navštívil.“
„Sklep sloužil k ukládání dřeva. Polena, která byla zřejmě dřív rozházená po podlaze, teď ale ležela naskládaná po stranách, aby uprostřed zůstal volný prostor. V tom prostoru ležela velká, těžká kamenná deska se zrezivělým železným kruhem uprostřed. K tomu kruhu byla přivázaná silná kostkovaná šála.“
„‚Proboha!‘ zvolal můj klient. ‚To je Bruntonova šála. Viděl jsem ji na něm a mohl bych na to přísahat. Co tady ten darebák dělal?‘“
„Na můj návrh jsme si zavolali dva policisty z hrabství, aby byli u toho. Pak jsem se pokusil zvednout kámen tahem za šálu. Pohnul jsem s ním jen trochu. Teprve s pomocí jednoho strážníka se mi nakonec podařilo odsunout ho stranou. Pod ním zela černá díra. Všichni jsme do ní nahlíželi a Musgrave, který klečel na kraji, do ní spustil lucernu.“
„Otevřela se nám malá komora, asi dva metry hluboká a metr dvacet na metr dvacet široká. Na jedné straně stála nízká, široká dřevěná truhlička kovaná mosazí. Víko měla vyklopené nahoru a v zámku trčel tenhle zvláštní staromódní klíč. Zvenku ji pokrývala silná vrstva prachu. Vlhkost a červotoč prožraly dřevo, takže uvnitř rostla úroda šedivých hub. Po dně truhličky bylo rozházeno několik kovových kotoučků, zřejmě starých mincí, jako jsou tyhle, které tu držím. Nic jiného v ní nebylo.“
„V tu chvíli jsme ale na starou truhličku vůbec nemysleli. Naše oči byly přikované k tomu, co se krčilo vedle ní. Byla to postava muže v černém obleku. Seděl na bobku, čelo mu kleslo na okraj truhličky a obě paže měl rozhozené po jejích stranách. Tou polohou se mu všechna stojatá krev nahrnula do tváře. Ten zkřivený obličej barvy jater by nikdo nepoznal. Když jsme tělo vytáhli nahoru, můj klient ho poznal podle výšky, obleku a vlasů. Byl to opravdu jeho zmizelý komorník. Byl mrtvý už několik dní. Na těle ale neměl žádnou ránu ani modřinu, která by ukazovala, jak přišel ke svému strašnému konci. Když jeho tělo vynesli ze sklepa, stáli jsme pořád před hádankou, která byla skoro stejně obtížná jako ta, se kterou jsme začínali.“
Půlnoční drama
„Přiznám se, Watsone, že až dosud jsem byl svým pátráním zklamán. Počítal jsem s tím, že věc vyřeším, jakmile najdu místo, o kterém mluví obřad. Teď jsem tam byl, a od toho, co rodina s tak důmyslnými opatřeními ukryla, jsem byl zdánlivě stejně daleko jako předtím. Je pravda, že jsem objasnil Bruntonův osud. Ale teď jsem musel zjistit, jak ho ten osud potkal a jakou roli v tom hrála žena, která zmizela. Posadil jsem se na soudek v rohu a celou věc jsem pečlivě promyslel.“
„Znáte mé metody v takových případech, Watsone. Vžiju se do toho člověka. Nejdřív odhadnu jeho inteligenci a pak se snažím představit si, jak bych za stejných okolností postupoval já. V tomto případě mi to usnadňovalo, že Brunton byl muž opravdu prvotřídní inteligence. Nebylo tedy nutné brát ohled na osobní odchylku, jak tomu říkají astronomové. Věděl, že je tu ukryto něco cenného. Našel to místo. Zjistil, že kámen, který ho zakrývá, je pro jednoho muže bez pomoci příliš těžký. Co udělá dál? Pomoc zvenku sehnat nemohl, i kdyby měl někoho, komu by věřil. Musel by odemykat dveře a hrozilo by velké riziko, že ho odhalí. Bylo lepší, pokud to šlo, mít pomocníka uvnitř domu. Ale koho mohl požádat? Ta dívka mu byla oddaná. Muž si vždycky těžko připouští, že mohl lásku ženy nadobro ztratit, ať s ní jednal jakkoli špatně. Nejspíš by se pokusil několika pozornostmi usmířit s Howellsovou a pak by ji získal za společnici. V noci by spolu přišli do sklepa a společnými silami by kámen zvedli. Až potud jsem jejich počínání dokázal sledovat, jako bych ho opravdu viděl.“
„Jenže zvednout ten kámen muselo být pro dva lidi těžké, zvlášť když jedním z nich byla žena. Jeden statný sussexský policista a já jsme s ním měli dost práce. Čím si mohli pomoci? Nejspíš tím, čím bych si pomohl já. Vstal jsem a pečlivě prohlédl polena rozházená po podlaze. Skoro okamžitě jsem narazil na to, co jsem čekal. Jeden kus, asi metr dlouhý, měl na jednom konci velmi výrazný důlek. Několik dalších bylo na bocích zploštělých, jako by je stlačila nějaká značná váha. Když kámen tahem zvedali, zjevně strkali do škvíry kusy dřeva. Nakonec, když byl otvor dost velký, aby se jím dalo prolézt, ho drželi otevřený polenem postaveným nastojato. To poleno se pak mohlo na spodním konci velmi dobře promáčknout, protože ho celá váha kamene tlačila dolů na hranu sousední desky v podlaze. Až potud jsem byl pořád na pevné půdě.“
„A jak jsem měl teď zrekonstruovat to půlnoční drama? Do díry se zřejmě vešel jen jeden a tím byl Brunton. Dívka musela čekat nahoře. Brunton pak odemkl truhličku a obsah jí nejspíš podal nahoru, protože v truhličce už nebyl. A pak… a pak, co se stalo pak?“
„Jaký doutnající oheň pomsty se náhle rozhořel v duši té vášnivé keltské ženy, když měla ve své moci muže, který jí ublížil? A ublížil jí možná mnohem víc, než jsme tušili. Byla to náhoda, že dřevo sklouzlo a kámen zavřel Bruntona v tom, co se stalo jeho hrobkou? Provinila se jen tím, že o jeho osudu mlčela? Nebo poleno, které desku podpíralo, vyrazila náhlá rána její ruky, takže deska s rachotem dopadla zpátky na své místo? Ať to bylo jakkoli, jako bych viděl postavu té ženy, jak pořád svírá svůj nalezený poklad a divoce prchá nahoru po točitých schodech. V uších jí možná zněly tlumené výkřiky zezadu a bubnování zoufalých rukou na kamennou desku, pod kterou se dusil její nevěrný milenec.“
„Tady bylo tajemství její zbledlé tváře, jejích otřesených nervů a záchvatů hysterického smíchu druhého dne ráno. Ale co bylo v té truhličce? Co s tím udělala? Samozřejmě to musel být ten starý kov a kamínky, které můj klient vylovil z jezera. Hodila je tam při první příležitosti, aby odstranila poslední stopu svého zločinu.“
Koruna
„Dvacet minut jsem seděl bez hnutí a promýšlel celou věc. Musgrave pořád stál s velmi bledou tváří, pohupoval lucernou a nahlížel dolů do díry.“
„‚Tohle jsou mince Karla Prvního,‘ řekl a podával mi těch několik, které byly v truhličce. ‚Vidíte, že jsme obřad datovali správně.‘“
„‚Možná najdeme ještě něco jiného po Karlu Prvním,‘ zvolal jsem, protože mi najednou došel pravděpodobný smysl prvních dvou otázek obřadu. ‚Ukažte mi obsah toho pytlíku, který jste vylovil z jezera.‘“
„Vystoupili jsme nahoru do jeho pracovny a on přede mě vysypal ty trosky. Když jsem se na ně díval, chápal jsem, proč je považoval za bezvýznamné. Kov byl skoro černý a kamínky bez lesku a matné. Jeden z nich jsem ale otřel o rukáv a potom zazářil jako jiskra v temné prohlubni mé dlaně. Kovová část měla tvar dvojitého kruhu, ale byla ohnutá a zkroucená, takže ztratila svůj původní tvar.“
„‚Musíte mít na paměti,‘ řekl jsem, ‚že královská strana kladla v Anglii odpor ještě i po králově smrti. A když královi stoupenci nakonec uprchli, nejspíš za sebou nechali zakopanou spoustu svých nejcennějších věcí. Chtěli se pro ně vrátit v pokojnějších časech.‘“
„‚Můj předek, sir Ralph Musgrave, byl přední kavalír, tedy stoupenec krále, a pravá ruka Karla Druhého v letech jeho vyhnanství,‘ řekl můj přítel.“
„‚Ach tak!‘ odpověděl jsem. ‚Tak to myslím, že máme poslední článek, který nám chyběl. Musím vám blahopřát, že vlastníte památku, i když jste k ní přišel dost tragicky. Má velkou cenu sama o sobě, ale ještě větší význam má jako historická vzácnost.‘“
„‚Co to tedy je?‘ vydechl udiveně.“
„‚Nic menšího než starobylá koruna anglických králů.‘“
„‚Koruna!‘“
„‚Přesně tak. Uvažte, co říká obřad. Jak to zní? »Čí to bylo?« »Toho, kdo odešel.« To bylo po popravě Karla. Pak: »Kdo to dostane?« »Ten, kdo přijde.« To byl Karel Druhý, jehož příchod se už tehdy předvídal. Myslím, že nemůže být pochyb, že tenhle pomačkaný a beztvarý diadém kdysi zdobil čela královského rodu Stuartovců.‘“
„‚A jak se dostal do jezera?‘“
„‚Ach, to je otázka, na kterou se odpovídá dlouho.‘ A s tím jsem mu nastínil celý dlouhý řetěz domněnek a důkazů, který jsem sestavil. Setmělo se a na obloze jasně svítil měsíc, než jsem své vyprávění dokončil.“
„‚A jak to tedy, že Karel svou korunu nedostal, když se vrátil?‘ zeptal se Musgrave a zastrčil památku zpátky do plátěného pytlíku.“
„‚Ach, tím jste narazil na jedinou věc, kterou nejspíš nikdy neobjasníme. Je pravděpodobné, že Musgrave, který znal tajemství, mezitím zemřel. A nějakým nedopatřením zanechal svému potomkovi tenhle návod, aniž by mu vysvětlil jeho smysl. Od toho dne až dodnes se dědil z otce na syna. Až se nakonec dostal do rukou muže, který z něj vyrval jeho tajemství a při tom odvážném podniku přišel o život.‘“
„A to je příběh Musgraveského obřadu, Watsone. Korunu mají v Hurlstone, i když měli nějaké právní potíže a museli zaplatit značnou částku, než si ji směli ponechat. Jsem si jistý, že kdybyste se odvolal na mé jméno, rádi by vám ji ukázali. O té ženě už nikdo nikdy neslyšel. Nejpravděpodobnější je, že se dostala pryč z Anglie a odnesla sebe i vzpomínku na svůj zločin do nějaké země za mořem.“
Poslechnout celé · 25 minDalší díl: Berylová korunka – 1. Zlomená korunka
O textu
- Musgraveský obřad – 2. Stín jilmu (The Musgrave Ritual (part 2 of 2: Hurlstone, the oak and the elm, the cellar and the crown)) – Arthur Conan Doyle
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel lidskou korekturou. Jak příběhy vznikají.




