Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Stříbrná lysina – 1. Zmizelý favorit

Arthur Conan Doyle · 34 min

svazek 132 · k poslechu · Britské ostrovy

Tuto povídku napsal Arthur Conan Doyle a vyšla roku 1892. Později otevřela sbírku Paměti Sherlocka Holmese. Z dostihové stáje na vřesovištích Dartmooru zmizel nejslavnější závodní kůň Anglie a jeho trenéra našli mrtvého. Sherlock Holmes a doktor Watson se vydávají vlakem na jih země. Toto je první ze dvou částí.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda · Jak se večer zklidnit

O autorovi: Arthur Conan Doyle (1859–1930)

Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Zmizelý favorit
  3. Cesta do Dartmooru
  4. Co se stalo v noci
  5. Podezřelý
  6. V Tavistocku
  7. Věci z kapes
Číst celý text (3577 slov)

Zmizelý favorit

Cesta do Dartmooru

„Obávám se, Watsone, že budu muset odjet.“ řekl Holmes jednoho rána, když jsme spolu usedli ke snídani.

„Odjet? A kam?“

„Do Dartmooru. Do King's Pylandu.“

Nepřekvapilo mě to. Spíš jsem se divil, že se do toho neobyčejného případu nezapletl už dřív. Celá Anglie, od jednoho konce ke druhému, nemluvila o ničem jiném. Můj přítel celý den chodil po pokoji s bradou na prsou a se svraštěným čelem. Pořád dokola si nacpával dýmku tím nejsilnějším černým tabákem a na mé otázky ani poznámky vůbec nereagoval. Náš kamelot nám nosil nahoru čerstvá vydání všech novin. Holmes je jen přelétl očima a odhodil do kouta. Přestože mlčel, věděl jsem moc dobře, nad čím hloubá. Ze všeho, o čem se tehdy mluvilo, mohla jeho důvtip prověřit jen jedna záhada. Bylo to podivné zmizení favorita Wessexského poháru a tragická vražda jeho trenéra. Když tedy náhle oznámil, že se chystá na místo činu, bylo to přesně to, co jsem čekal a v co jsem doufal.

„Moc rád bych jel s vámi, jestli vám nebudu překážet.“ řekl jsem.

„Milý Watsone, prokážete mi velkou laskavost, když pojedete. A myslím, že to pro vás nebude ztracený čas. Na tom případu je pár věcí, kvůli kterým může být naprosto jedinečný. Myslím, že ještě stihneme vlak z Paddingtonu, a o celé věci vám povím víc cestou. Byl bych rád, kdybyste vzal s sebou ten svůj výborný dalekohled.“

A tak se stalo, že asi o hodinu později jsem seděl v koutě kupé první třídy a uháněli jsme směrem na Exeter. Sherlock Holmes měl ostrou, dychtivou tvář orámovanou cestovní čepicí s klapkami na uši. Rychle se probíral balíkem čerstvých novin, které si koupil na Paddingtonu. Reading jsme měli dávno za sebou, když poslední z nich strčil pod sedadlo a nabídl mi doutník ze svého pouzdra.

„Jedeme dobře. Teď jedeme osmdesát šest kilometrů za hodinu.“ řekl, podíval se z okna a pak na hodinky.

„Kilometrovníků u trati jsem si nevšiml.“ řekl jsem.

„Já taky ne. Ale telegrafní sloupy jsou na této trati od sebe padesát pět metrů, takže výpočet je jednoduchý. Předpokládám, že jste se už zajímal o vraždu Johna Strakera a o zmizení Stříbrné lysiny?“

„Četl jsem, co o tom píšou Telegraph a Chronicle.“

„Je to jeden z těch případů, kdy je potřeba spíš třídit podrobnosti než shánět nové důkazy. Ta tragédie je tak neobvyklá, tak ucelená a pro tolik lidí tak osobně důležitá, že se topíme v dohadech, domněnkách a teoriích. Těžké je oddělit kostru faktů, naprosto nepopiratelných faktů, od přikrášlení, které přidali teoretici a novináři. Až budeme stát na téhle pevné půdě, musíme zjistit, jaké závěry z ní plynou a na čem celá záhada visí. V úterý večer jsem dostal telegram od plukovníka Rosse, majitele koně, i od inspektora Gregoryho, který případ vede. Oba mě žádají o spolupráci.“

„V úterý večer! A dnes je čtvrtek ráno. Proč jste tam nejel už včera?“ zvolal jsem.

„Protože jsem udělal chybu, milý Watsone. Obávám se, že se mi to stává častěji, než by si pomyslel ten, kdo mě zná jen z vašich zápisků. Prostě jsem nevěřil, že by se nejpozoruhodnější kůň Anglie mohl dlouho skrývat, a to zvlášť v tak řídce osídleném kraji, jako je sever Dartmooru. Včera jsem hodinu za hodinou čekal zprávu, že ho našli a že ten, kdo ho odvedl, je vrah Johna Strakera. Ale když přišlo další ráno a já viděl, že kromě zatčení mladého Fitzroye Simpsona se nic nestalo, cítil jsem, že je čas jednat. A přece mám pocit, že včerejší den nebyl tak docela ztracený.“

„Takže už máte nějakou teorii?“

„Přinejmenším jsem pochopil základní fakta. Vyjmenuju vám je. Nic totiž případ nevyjasní tolik, jako když ho vyložíte někomu jinému. A sotva můžu čekat vaši pomoc, když vám neukážu, odkud vycházíme.“

Opřel jsem se do polštářů a pokuřoval doutník. Holmes se naklonil dopředu a dlouhým tenkým ukazováčkem odpočítával body na dlani levé ruky. Tak mi vylíčil události, které nás přivedly na tuto cestu.

„Stříbrná lysina pochází z rodu slavného hřebce Isonomyho a má stejně skvělé výsledky jako jeho proslulý předek. Je mu pět let a svému šťastnému majiteli, plukovníku Rossovi, už vyhrál postupně všechny velké dostihové ceny. Až do toho neštěstí byl hlavním favoritem Wessexského poháru a sázky na něj stály tři ku jedné v jeho prospěch. Dostihové publikum ho vždycky milovalo a on ho nikdy nezklamal. Proto se na něj i při tak nízkém kurzu vsadily obrovské peníze. Je tedy jasné, že spousta lidí měla velký zájem na tom, aby Stříbrná lysina příští úterý na startu nestál.“

„To samozřejmě věděli i v King's Pylandu, kde má plukovník svou tréninkovou stáj. Favorita hlídali se vší opatrností. Trenér John Straker je bývalý žokej. Jezdil v barvách plukovníka Rosse, dokud na žokeje příliš neztěžkl. Sloužil plukovníkovi pět let jako žokej a sedm jako trenér a vždycky se ukázal jako horlivý a poctivý zaměstnanec. Pod sebou měl tři mladé stájníky. Stáj byla malá, měla jen čtyři koně. Jeden z mládenců každou noc bděl ve stáji a ostatní dva spali na půdě. Všichni tři měli výborné reference. John Straker byl ženatý a bydlel v malé vile asi dvě stě metrů od stájí. Děti neměl, držel si jednu služebnou a žil v dobrých poměrech. Kraj kolem je velmi osamělý. Necelý kilometr na sever ale stojí hlouček vilek, které postavil jeden stavitel z Tavistocku. Jsou pro nemocné a pro každého, kdo si chce užít čistého dartmoorského vzduchu. Samotný Tavistock leží tři kilometry na západ. Přes vřesoviště, také asi tři kilometry daleko, je větší tréninková stáj Mapleton. Patří lordu Backwaterovi a vede ji Silas Brown. Na všechny ostatní strany je vřesoviště úplná divočina. Žije tam jen pár kočovníků. Taková byla situace minulé pondělí v noci, kdy se to neštěstí stalo.“

Co se stalo v noci

„Toho večera koním jako obvykle dopřáli pohyb a napojili je. V devět hodin stáje zamkli. Dva z mládenců šli nahoru do trenérova domu a povečeřeli v kuchyni. Třetí, Ned Hunter, zůstal na stráži. Pár minut po deváté mu služebná Edith Baxterová odnesla do stáje večeři. Byla to mísa skopového na kari. Nic k pití nenesla, protože ve stáji byl kohoutek s vodou a platilo pravidlo, že mládenec na stráži nesmí pít nic jiného. Služebná si vzala lucernu, protože byla velká tma a cesta vedla přes otevřené vřesoviště.“

„Edith Baxterová byla asi třicet metrů od stájí, když se ze tmy vynořil muž a zavolal na ni, ať se zastaví. Vstoupil do kruhu žlutého světla z lucerny a ona viděla, že má vystupování gentlemana. Měl na sobě šedý tvídový oblek a látkovou čepici, na nohou kamaše a v ruce těžkou hůl s hlavicí. Nejvíc ji ale zarazila jeho neobyčejně bledá tvář a nervózní chování. Hádala mu spíš přes třicet.“

„‚Můžete mi říct, kde to jsem?‘ zeptal se. ‚Už jsem byl skoro rozhodnutý, že přespím na vřesovišti, když jsem uviděl světlo vaší lucerny.‘“

„‚Jste blízko tréninkových stájí King's Pyland,‘ řekla.“

„‚Opravdu? To mám ale štěstí!‘ zvolal. ‚Slyšel jsem, že tam každou noc spí sám jeden stájník. Možná mu nesete večeři. Jistě nejste tak pyšná, abyste si nechtěla vydělat na nové šaty, že ne?‘ Vytáhl z kapsy vesty složený bílý papír. ‚Postarejte se, aby to ten chlapec dnes večer dostal, a budete mít nejhezčí šaty, jaké se dají za peníze koupit.‘“

„Vyděsilo ji, jak naléhavě mluví. Proběhla kolem něj k oknu, kterým jídlo obvykle podávala. Bylo už otevřené a Hunter seděl uvnitř u stolku. Začala mu vyprávět, co se stalo, a vtom se ten cizinec objevil znovu.“

„‚Dobrý večer,‘ řekl a podíval se oknem dovnitř. ‚Chtěl jsem s vámi prohodit pár slov.‘ Dívka přísahala, že když mluvil, viděla mu ze sevřené ruky vyčuhovat roh malého papírového balíčku.“

„‚Co tu chcete?‘ zeptal se mládenec.“

„‚Obchod, na kterém si můžete přijít k penězům,‘ řekl ten druhý. ‚Máte ve Wessexském poháru dva koně, Stříbrnou lysinu a Bayarda. Dejte mi spolehlivý tip a nebudete škodný. Je pravda, že by Bayard i s váhou, kterou ponese, dal tomu druhému na kilometru sto metrů náskok a že stáj vsadila na něj?‘“

„‚Tak vy jste jeden z těch mizerných slídilů, co vyzvídají pro sázkaře!‘ vykřikl mládenec. ‚Já vám ukážu, jak to s nimi v King's Pylandu děláme.‘ Vyskočil a běžel přes stáj odvázat psa. Dívka utekla k domu, ale za běhu se ohlédla a viděla, že se cizinec naklání oknem dovnitř. O minutu později, když Hunter vyběhl ven se psem, byl ten muž pryč. Hunter oběhl všechny budovy, ale nenašel po něm ani stopu.“

„Moment. Když stájník vyběhl se psem ven, nechal za sebou dveře odemčené?“ zeptal jsem se.

„Výborně, Watsone, výborně! Ta otázka mi připadala tak důležitá, že jsem včera kvůli ní poslal do Dartmooru zvláštní telegram. Chlapec dveře zamkl, než odešel. A dodám, že okno nebylo tak velké, aby se jím protáhl dospělý muž.“ zamumlal můj přítel.

„Hunter počkal, až se ostatní dva stájníci vrátí, a pak poslal trenérovi vzkaz, co se stalo. Strakera ta zpráva rozrušila, i když zřejmě úplně nepochopil, co znamená. Přesto ho to trochu znepokojilo. Paní Strakerová se v jednu hodinu v noci probudila a viděla, že se obléká. Odpověděl jí, že nemůže spát, protože má starost o koně, a že dojde ke stájím podívat se, jestli je všechno v pořádku. Prosila ho, ať zůstane doma, protože slyšela, jak do okna bubnuje déšť. On si ale přesto natáhl velký nepromokavý plášť a odešel z domu.“

„Paní Strakerová se probudila v sedm ráno a manžel se ještě nevrátil. Rychle se oblékla, zavolala služebnou a vydala se ke stájím. Dveře byly otevřené. Uvnitř na židli seděl schoulený Hunter, úplně omámený. Stání favorita bylo prázdné a po trenérovi nebylo ani stopy.“

„Rychle vzbudili oba mládence, kteří spali nad postrojovnou na půdě, kde se řeže řezanka. V noci nic neslyšeli, protože oba mají tvrdý spánek. Hunter byl zjevně pod vlivem nějakého silného uspávacího prostředku. Rozumného slova z něj nedostali, a tak ho nechali vyspat. Oba mládenci a obě ženy vyběhli hledat ty, kdo chyběli. Pořád doufali, že trenér z nějakého důvodu vzal koně na ranní trénink. Vystoupili na pahorek u domu, odkud bylo vidět na celé okolní vřesoviště. Po ztraceném favoritovi ale nebylo ani vidu. Zato uviděli něco, co je varovalo, že došlo k neštěstí.“

„Asi čtyři sta metrů od stájí vlál na keři hlodáše kabát Johna Strakera. Hned za ním byla ve vřesovišti mísovitá prohlubeň a na jejím dně ležel nešťastný trenér, mrtvý. Zasáhla ho do hlavy prudká rána nějakou těžkou zbraní. Na stehně měl dlouhou, rovnou řeznou ránu, kterou zřejmě způsobilo něco velmi ostrého. Bylo ale jasné, že se Straker útočníkům statně bránil. V pravé ruce totiž držel malý nůž, zakrvácený až po rukojeť. V levé svíral červenočernou hedvábnou kravatu. Služebná ji poznala. Měl ji předchozího večera na krku ten cizinec, který přišel ke stájím.“

„Když se Hunter probral, byl si také naprosto jistý, komu kravata patří. Stejně jistý byl, že mu ten cizinec, když stál u okna, přimíchal něco do skopového na kari, a stáj tak přišla o hlídače.“

„Co se týče ztraceného koně, v blátě na dně té osudné prohlubně bylo dost důkazů, že tam při zápasu byl. Ale od toho rána zmizel. Přestože byla vypsána velká odměna a všichni kočovníci v Dartmooru jsou ve střehu, žádná zpráva o něm nepřišla. A nakonec rozbor ukázal, že ve zbytcích večeře, kterou stájník nedojedl, je značné množství práškového opia. Lidé v domě přitom jedli tutéž noc stejné jídlo a nic se jim nestalo.“

„To jsou hlavní fakta případu, zbavená všech dohadů a podaná co nejstřízlivěji. Teď vám shrnu, co v té věci udělala policie.“

Podezřelý

„Inspektor Gregory, kterému případ svěřili, je mimořádně schopný policista. Kdyby měl ještě trochu představivosti, mohl by to ve svém povolání dotáhnout daleko. Hned po příjezdu našel a zatkl muže, na kterého přirozeně padlo podezření. Najít ho nebylo těžké, protože bydlel v jedné z těch vilek, o kterých jsem mluvil. Jmenuje se Fitzroy Simpson. Je to muž z výborné rodiny a s dobrým vzděláním. Na dostizích ale prohrál celé jmění a teď se živí tím, že v londýnských sportovních klubech v tichosti a slušně přijímá sázky. V jeho sázkové knížce našli sázky proti favoritovi v celkové výši pěti tisíc liber.“

„Když ho zatkli, sám vypověděl, že přijel do Dartmooru, aby získal nějaké zprávy o koních z King's Pylandu. A také o Desboroughovi, druhém favoritovi, o kterého se ve stáji Mapleton stará Silas Brown. Nepokoušel se popřít, že se předchozího večera choval tak, jak jsem popsal. Tvrdil ale, že neměl žádné zlé úmysly a chtěl jen získat zprávy z první ruky. Když mu ukázali jeho kravatu, hodně zbledl. Vůbec nedokázal vysvětlit, jak se dostala do ruky zavražděného. Jeho mokré šaty prozrazovaly, že byl v noci venku v bouři. A jeho hůl s hlavicí zalitou olovem byla přesně taková zbraň, jaká mohla trenérovi způsobit ta hrozná zranění.“

„Na druhou stranu sám neměl na těle žádné zranění. A podle Strakerova nože by aspoň jeden z útočníků měl nést jeho stopu. Tak to máte všechno v kostce, Watsone. A jestli do toho vnesete nějaké světlo, budu vám nekonečně zavázán.“

S největším zájmem jsem poslouchal výklad, který mi Holmes podal se svou obvyklou jasností. Většinu faktů jsem sice znal, ale nedocenil jsem, jak důležité je každé z nich a jak spolu souvisejí.

„Není možné, že si Straker tu řeznou ránu způsobil vlastním nožem, když sebou v křečích házel? To se po zranění hlavy stává.“ nadhodil jsem.

„Je to víc než možné, je to pravděpodobné. V tom případě odpadá jeden z hlavních bodů, které mluví ve prospěch obviněného.“ řekl Holmes.

„A přece pořád nechápu, jakou teorii vlastně policie má.“ řekl jsem.

„Obávám se, že ať vyslovíme jakoukoli teorii, vždycky proti ní budou vážné námitky. Policie si myslí, že ten Fitzroy Simpson omámil mládence a nějak získal druhý klíč. Otevřel dveře stáje a vyvedl koně, zřejmě s úmyslem ho úplně unést. Chybí koňská uzda, takže mu ji Simpson musel nasadit. Pak nechal dveře otevřené a vedl koně přes vřesoviště. Tam ho buď potkal, nebo dohonil trenér. Přirozeně se strhla rvačka. Simpson trenéra ubil svou těžkou holí a malý nůž, kterým se Straker bránil, ho ani neškrábl. Potom zloděj buď odvedl koně do nějaké tajné skrýše, nebo se kůň během zápasu splašil a teď se toulá po vřesovištích. Tak vypadá případ v očích policie. Je to nepravděpodobné, ale všechna ostatní vysvětlení jsou ještě nepravděpodobnější. Každopádně si to rychle ověřím, až budu na místě. Do té doby opravdu nevidím, jak bychom se mohli dostat o moc dál.“

V Tavistocku

Byl už večer, když jsme dorazili do městečka Tavistock. Leží uprostřed obrovského kruhu Dartmooru jako puklice uprostřed štítu. Na nádraží nás čekali dva pánové. Jeden byl vysoký, světlovlasý muž s hřívou a vousy jako lev a s podivně pronikavýma světle modrýma očima. Druhý byl malý, čilý, velmi upravený a elegantní, v dlouhém kabátě a kamaších, s úhlednými krátkými licousy a monoklem. Ten druhý byl plukovník Ross, známý milovník dostihů. Ten první inspektor Gregory, muž, který si v anglické detektivní službě rychle dělal jméno.

„Moc mě těší, že jste přijel, pane Holmesi. Tady pan inspektor udělal všechno, co se dalo. Ale nechci nic opomenout, abych pomstil chudáka Strakera a dostal zpátky svého koně.“ řekl plukovník.

„Stalo se mezitím něco nového?“ zeptal se Holmes.

„Je mi líto, ale moc jsme nepokročili. Venku máme otevřený kočár. Jistě se chcete podívat na místo, dokud je světlo, a můžeme si o tom popovídat cestou.“ řekl inspektor.

O minutu později jsme už všichni seděli v pohodlném otevřeném kočáře a drkotali starobylým městečkem v hrabství Devon. Inspektor Gregory myslel jen na svůj případ a chrlil jednu poznámku za druhou. Holmes tu a tam vložil otázku nebo krátké slovo. Plukovník Ross se opíral, ruce měl založené a klobouk stažený do očí. Já jsem se zájmem poslouchal rozhovor obou detektivů. Gregory vykládal svou teorii a ta byla skoro přesně taková, jakou Holmes předpověděl ve vlaku.

„Síť se kolem Fitzroye Simpsona pěkně stahuje a já sám věřím, že je to náš muž. Zároveň uznávám, že důkazy jsou jen nepřímé a že je může vyvrátit nějaká nová okolnost.“ poznamenal.

„A co Strakerův nůž?“

„Došli jsme k závěru, že se pořezal sám, když upadl.“

„Můj přítel doktor Watson mi to navrhl cestou. Pokud je to tak, mluvilo by to proti tomu Simpsonovi.“

„Rozhodně. Nemá nůž ani žádné zranění. Důkazy proti němu jsou opravdu velmi silné. Měl velký zájem na tom, aby favorit zmizel. Je podezřelý z toho, že otrávil stájníka. V bouři venku nepochybně byl. Měl u sebe těžkou hůl a jeho kravatu našli v ruce mrtvého. Opravdu myslím, že máme dost na to, abychom šli před porotu.“

„Chytrý obhájce by to všechno roztrhal na kusy. Proč by vyváděl koně ze stáje? Kdyby mu chtěl ublížit, proč by to neudělal přímo tam? Našli u něj druhý klíč? Který lékárník mu prodal práškové opium? A hlavně, kde by on, cizinec v tomhle kraji, mohl schovat koně, a to ještě takového koně? Jak vysvětluje ten papír, který měla služebná dát stájníkovi?“ řekl Holmes a zavrtěl hlavou.

„Říká, že to byla bankovka na deset liber. Jednu takovou u něj v peněžence opravdu našli. Ale vaše ostatní námitky nejsou tak vážné, jak vypadají. V tomhle kraji cizí není. Dvakrát v létě bydlel v Tavistocku. Opium si nejspíš přivezl z Londýna. Klíč, když posloužil, prostě zahodil. A kůň může ležet na dně některé z jam nebo starých šachet na vřesovišti.“

„Co říká o té kravatě?“

„Přiznává, že je jeho, a tvrdí, že ji ztratil. Ale do případu vstoupilo něco nového. Mohlo by to vysvětlit, proč koně vyvedl ze stáje.“

Holmes nastražil uši.

„Našli jsme stopy, že v pondělí v noci tábořila skupina kočovníků necelé dva kilometry od místa vraždy. V úterý už byli pryč. Dejme tomu, že se Simpson s těmi kočovníky na něčem domluvil. Nemohl k nim zrovna vést koně, když ho trenér dohonil? A nemohou ho mít teď oni?“

„To je jistě možné.“

„Vřesoviště se kvůli těm kočovníkům pročesává. Také jsem prohledal každou stáj a každou kůlnu v Tavistocku a v okruhu patnácti kilometrů.“

„Kousek odtud je prý ještě jedna tréninková stáj?“

„Ano, a to je věc, kterou rozhodně nesmíme přehlížet. Jejich kůň Desborough byl v sázkách druhý, takže měli zájem na tom, aby favorit zmizel. O trenérovi Silasi Brownovi se ví, že na ten dostih hodně vsadil, a s chudákem Strakerem nebyli přátelé. Stáje jsme ale prohledali a nic ho s tou věcí nespojuje.“

„A nic nespojuje toho Simpsona se zájmy stáje Mapleton?“

„Vůbec nic.“

Holmes se opřel v kočáře a rozhovor utichl. O několik minut později zastavil kočí u úhledné malé vily z červených cihel s přečnívající střechou. Stála přímo u silnice. Kus dál, za ohradou pro koně, byla dlouhá hospodářská budova se šedými taškami. Na všechny ostatní strany se táhly nízké vlny vřesoviště, bronzově hnědé od vadnoucího kapradí, až k obzoru. Přerušovaly je jen věže kostelů v Tavistocku a hlouček domů daleko na západě, kde byla stáj Mapleton. Všichni jsme vyskočili kromě Holmese. Ten se dál opíral, upřeně hleděl na nebe před sebou a byl úplně ponořený do svých myšlenek. Teprve když jsem se dotkl jeho paže, prudce sebou trhl a vystoupil z kočáru.

„Promiňte, zasnil jsem se.“ řekl a otočil se k plukovníku Rossovi, který se na něj trochu udiveně díval. Holmesovi ale svítila v očích jiskra a v chování měl potlačené vzrušení. Byl jsem zvyklý na jeho způsoby, a tak jsem věděl, že narazil na stopu. Jen jsem si nedokázal představit, kde ji našel.

„Možná byste chtěl jít rovnou na místo činu, pane Holmesi?“ řekl Gregory.

„Myslím, že bych tu raději chvíli zůstal a probral jednu dvě podrobnosti. Strakera jste asi přivezli sem, že?“

„Ano, leží nahoře. Zítra bude soudní ohledání.“

„Sloužil u vás několik let, plukovníku Rossi?“

„Vždycky jsem s ním byl velmi spokojený.“

Věci z kapes

„Předpokládám, inspektore, že jste sepsal, co měl v kapsách, když zemřel?“

„Ty věci samotné mám v obývacím pokoji, jestli se na ně chcete podívat.“

„To bych velmi rád.“ Všichni jsme prošli do předního pokoje a posadili se kolem stolu uprostřed. Inspektor odemkl čtvercovou plechovou krabici a vyložil před nás hromádku věcí. Byla tam krabička voskových zápalek, pět centimetrů lojové svíčky a vřesová dýmka. Dále váček z tulení kůže s trochou dlouze řezaného tabáku, stříbrné hodinky na zlatém řetízku, pět zlatých mincí, hliníkové pouzdro na tužku a pár papírů. A nakonec nůž se slonovinovou rukojetí a s velmi jemnou, pevnou čepelí, na které stálo Weiss a spol., Londýn.

„To je velmi zvláštní nůž. Vidím na něm skvrny od krve, takže je to asi ten, který našli v ruce mrtvého. Watsone, tenhle nůž je jistě z vašeho oboru?“ řekl Holmes, zvedl ho a pozorně si ho prohlížel.

„Je to nůž, kterým se operuje šedý zákal v oku.“ řekl jsem.

„To jsem si myslel. Velmi jemná čepel pro velmi jemnou práci. Zvláštní věc, aby si ji muž bral s sebou na drsnou výpravu, zvlášť když se nedá zavřít a dát do kapsy.“

„Špička byla chráněná korkovým kolečkem, které jsme našli vedle těla. Jeho žena říká, že nůž ležel na toaletním stolku a že ho vzal, když odcházel z pokoje. Byla to špatná zbraň, ale možná nejlepší, jakou měl v tu chvíli po ruce.“ řekl inspektor.

„Docela možné. A co ty papíry?“

„Tři z nich jsou zaplacené účty od obchodníků se senem. Jeden je dopis s pokyny od plukovníka Rosse. A tohle je účet z módního salonu na třicet sedm liber a patnáct šilinků. Vystavila ho madame Lesurierová z Bond Street na jméno William Derbyshire. Paní Strakerová říká, že Derbyshire byl přítel jejího manžela a že mu sem občas chodily dopisy.“

„Paní Derbyshirová měla poněkud drahý vkus. Dvacet dva guinejí, tedy víc než dvacet tři liber, je za jedny šaty dost velká suma. Víc se tu ale zřejmě nedozvíme a teď můžeme jít na místo činu.“ poznamenal Holmes a přelétl účet očima.

Poslechnout celé · 34 minDalší díl: Stříbrná lysina – 2. Stopy na vřesovišti

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.