Druhá a poslední část povídky Arthura Conana Doyla Strakatý pás. Sherlock Holmes a doktor Watson jedou do Stoke Moran, kde Helen Stonerová teď spí v pokoji své zemřelé sestry. Její otčím je zatím ve městě.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Fungují příběhy na dobrou noc? · Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda
Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.
Kapitoly
- Úvod
- Noční hlídka
- Dům ve Stoke Moran
- Pokoj zemřelé sestry
- Pokoj doktora Roylotta
- Holmesův plán
- Večer v hostinci
- Signál ve tmě
- Hlídka potmě
- Strakatý pás
- Holmes vysvětluje
Číst celý text (3803 slov)
Noční hlídka
Dům ve Stoke Moran
Na nádraží Waterloo jsme měli štěstí a chytili vlak do Leatherheadu. Tam jsme si v hostinci u nádraží najali lehký vozík a jeli šest nebo sedm kilometrů po půvabných venkovských cestách hrabství Surrey. Byl nádherný den. Svítilo jasné slunce a po nebi plulo pár obláčků jako z ovčí vlny. Stromy a živé ploty podél cest právě rašily prvními zelenými výhonky a vzduch byl plný příjemné vůně vlhké země. Mně aspoň připadalo zvláštní, jak se sladký příslib jara nehodí ke zlověstnému poslání, se kterým jsme jeli. Můj přítel seděl vpředu na vozíku se založenýma rukama, klobouk stažený do očí a bradu skloněnou na prsa, ponořený do nejhlubších myšlenek. Najednou sebou ale trhl, poklepal mi na rameno a ukázal přes louky.
„Podívejte se tamhle!“
Do mírného svahu stoupal park hustě porostlý stromy, který na nejvyšším místě houstl v háj. Mezi větvemi vyčnívaly šedé štíty a vysoký hřeben střechy velmi starého panského domu.
„Stoke Moran?“
„Ano, pane, to je dům doktora Grimesbyho Roylotta.“ poznamenal kočí.
„Něco se tam staví. Tam právě jedeme.“
„Tamhle je vesnice. Ale jestli chcete k domu, bude to kratší, když přelezete tenhle schůdek u plotu a půjdete pěšinou přes pole. Tamhle, kde jde ta dáma.“ řekl kočí a ukázal na shluk střech kus cesty nalevo.
„A ta dáma je myslím slečna Stonerová. Ano, myslím, že uděláme nejlíp, když vás poslechneme.“ poznamenal Holmes a zastínil si oči dlaní.
Vystoupili jsme, zaplatili a vozík odhrkal zpátky do Leatherheadu.
„Myslel jsem, že bude dobře, když si ten chlapík bude myslet, že jsme sem přijeli jako stavitelé nebo kvůli nějaké konkrétní práci. Možná ho to odradí od klepů. Dobrý den, slečno Stonerová. Vidíte, že jsme dodrželi slovo.“ řekl Holmes, když jsme přelézali schůdek přes plot.
Naše ranní klientka nám spěchala naproti a z tváře jí zářila radost. „Tak netrpělivě jsem na vás čekala! Všechno dopadlo skvěle. Doktor Roylott odjel do města a nejspíš se nevrátí dřív než večer.“ zvolala a srdečně nám potřásla rukou.
„S panem doktorem jsme už měli to potěšení se seznámit.“ řekl Holmes a několika slovy vylíčil, co se stalo. Slečna Stonerová přitom zbledla až do rtů.
„Proboha! Tak on mě sledoval.“
„Zdá se.“
„Je tak mazaný, že nikdy nevím, kdy jsem před ním v bezpečí. Co řekne, až se vrátí?“
„Musí si dát pozor on, protože může zjistit, že mu je v patách někdo mazanější než on. Dnes v noci se před ním musíte zamknout. Kdyby byl násilný, odvezeme vás k tetě do Harrow. A teď musíme svůj čas využít co nejlíp. Zaveďte nás prosím hned do pokojů, které si máme prohlédnout.“
Budova byla z šedého, lišejníkem skvrnitého kamene. Měla vysokou střední část a na obou stranách dvě zahnutá křídla, jako klepeta kraba. V jednom z těch křídel byla okna rozbitá a zatlučená prkny a střecha se zčásti propadla. Byl to obraz zkázy. Střední část na tom nebyla o moc líp. Pravé křídlo ale bylo poměrně nové a rolety v oknech i modrý kouř, který se vinul z komínů, ukazovaly, že tady rodina bydlí. U koncové zdi stálo lešení a zdivo bylo na jednom místě vybourané, ale v tu chvíli tam nebyl vidět žádný dělník. Holmes pomalu přecházel sem a tam po špatně posekaném trávníku a velmi pozorně zkoumal okna zvenčí.
„Tohle je, jak předpokládám, okno pokoje, kde jste dřív spávala vy. Prostřední patří k pokoji vaší sestry a to vedle hlavní budovy k pokoji doktora Roylotta?“
„Přesně tak. Ale teď spím v tom prostředním.“
„Dokud neskončí přestavba, že? Mimochodem, u té koncové zdi oprava zrovna nijak naléhavá není.“
„Vůbec není. Myslím, že to byla jen záminka, aby mě dostal z mého pokoje.“
„Aha! To hodně napovídá. Na druhé straně tohohle úzkého křídla vede chodba, do které ty tři pokoje ústí. Jsou v ní samozřejmě okna?“
„Ano, ale velmi malá. Příliš úzká, aby jimi někdo prolezl.“
„Když jste se obě v noci zamykaly, nedalo se k vašim pokojům z té strany dostat. Byla byste teď tak laskavá, šla do svého pokoje a zavřela okenice na závoru?“
Slečna Stonerová to udělala. Holmes nejdřív pozorně prohlédl otevřené okno a pak se všemožně snažil okenici vypáčit, ale nepodařilo se mu to. Nebyla tam žádná škvíra, kterou by se dal prostrčit nůž a zvednout závoru. Pak lupou prozkoumal panty, ale byly z masivního železa a pevně zapuštěné do mohutného zdiva. „Hm! Moje teorie má rozhodně nějaké potíže. Těmihle okenicemi by nikdo neprošel, kdyby byly zajištěné. No, uvidíme, jestli nám věc objasní vnitřek.“ řekl a trochu bezradně se drbal na bradě.
Pokoj zemřelé sestry
Malými postranními dveřmi se vcházelo do vybílené chodby, do které ústily všechny tři ložnice. Holmes odmítl prohlížet třetí pokoj, a tak jsme šli rovnou do druhého. V něm teď spala slečna Stonerová a v něm také její sestru zastihl osud. Byl to útulný pokojík s nízkým stropem a širokým otevřeným krbem, jak bývalo ve starých venkovských domech zvykem. V jednom rohu stála hnědá komoda, ve druhém úzká postel s bílou přikrývkou a nalevo od okna toaletní stolek. Tyhle věci a dvě malé proutěné židle byly celé zařízení pokoje, nepočítáme-li čtverec koberce uprostřed. Prkna podlahy kolem něj i obložení stěn byly z hnědého, červotočem rozežraného dubu. To dřevo bylo tak staré a zašlé, že možná pocházelo z doby, kdy se dům stavěl. Holmes si přitáhl jednu židli do kouta a mlčky seděl. Očima přitom pořád dokola přejížděl pokoj sem a tam, nahoru a dolů, a vnímal každou podrobnost.
„Kam vede tenhle zvonek?“ zeptal se nakonec a ukázal na silnou šňůru od zvonku, která visela vedle postele. Střapec ležel přímo na polštáři.
„Do pokoje hospodyně.“
„Vypadá novější než ostatní věci.“
„Ano, dali ho sem teprve před dvěma lety.“
„Asi o něj požádala vaše sestra?“
„Ne, nikdy jsem neslyšela, že by ho používala. Všechno, co jsme potřebovaly, jsme si vždycky obstaraly samy.“
„Opravdu se zdá zbytečné dávat sem tak pěknou šňůru. Omluvte mě na pár minut, musím si prověřit tuhle podlahu.“ Vrhl se na podlahu tváří dolů, s lupou v ruce, a rychle lezl sem a tam a zblízka zkoumal škvíry mezi prkny. Pak udělal totéž s dřevěným obložením stěn. Nakonec přešel k posteli a chvíli si ji prohlížel a přejížděl pohledem po zdi nahoru a dolů. Potom vzal šňůru od zvonku do ruky a rázně za ni zatáhl.
„Vždyť je to jen atrapa.“
„On nezvoní?“
„Ne, není ani připevněný k drátu. To je velmi zajímavé. Podívejte, je přivázaný na háček těsně nad malým větracím otvorem.“
„To je ale divné! Toho jsem si nikdy nevšimla.“
„Velmi zvláštní! V tomhle pokoji je pár hodně podivných věcí. Například jaký hlupák musí být stavitel, když udělá větrací otvor do jiného pokoje, a přitom by ho se stejnou námahou mohl vyvést ven na čerstvý vzduch!“ zamumlal Holmes a zatahal za šňůru.
„I to je docela nové.“ řekla dáma.
„Udělali to zhruba ve stejné době jako zvonek?“
„Ano, tehdy se tu dělalo několik drobných změn.“
„Zdá se, že to byly velmi zajímavé změny. Šňůry od zvonku, které nezvoní, a větrací otvory, které nevětrají. Jestli dovolíte, slečno Stonerová, přeneseme teď své pátrání do vedlejšího pokoje.“
Pokoj doktora Roylotta
Pokoj doktora Grimesbyho Roylotta byl větší než pokoj jeho nevlastní dcery, ale stejně prostě zařízený. Polní lůžko, malá dřevěná police plná knih, většinou odborných, křeslo vedle postele, obyčejná dřevěná židle u zdi, kulatý stůl a velká železná pokladna. To byly hlavní věci, které padly do oka. Holmes pomalu obcházel dokola a každou z nich zkoumal s tím nejživějším zájmem.
„Co je tady uvnitř?“ zeptal se a zaklepal na pokladnu.
„Otčímovy obchodní papíry.“
„Ach! Vy jste tedy viděla dovnitř?“
„Jen jednou, před několika lety. Pamatuji si, že byla plná papírů.“
„Není v ní třeba kočka?“
„Ne. To je ale zvláštní nápad!“
„No, podívejte se na tohle!“ Zvedl malou mističku s mlékem, která stála na pokladně nahoře.
„Ne, kočku nechováme. Ale máme geparda a paviána.“
„Ach ano, samozřejmě! No, gepard je vlastně jen velká kočka. Ale troufám si říct, že mistička mléka by jeho potřeby moc neukojila. Je tu ještě jedna věc, kterou bych si chtěl ověřit.“ Dřepl si před dřevěnou židli a s nejvyšší pozorností prohlížel její sedátko.
„Děkuji. To je vyřízeno. Podívejme! Tady je něco zajímavého!“ řekl, vstal a strčil lupu do kapsy.
Jeho pozornost upoutal malý bičík na psy, který visel na rohu postele. Byl ale stočený a svázaný tak, že z jeho šňůry vznikla smyčka.
„Co na to říkáte, Watsone?“
„Je to docela obyčejný bičík. Jen nevím, proč by měl být takhle svázaný.“
„To už tak obyčejné není, že? Ach jo! Svět je zlý. A když chytrý člověk obrátí svůj rozum ke zločinu, je to ze všeho nejhorší. Myslím, že jsem už viděl dost, slečno Stonerová. Jestli dovolíte, vyjdeme ven na trávník.“
Nikdy jsem neviděl tvář svého přítele tak zachmuřenou a jeho čelo tak temné jako ve chvíli, kdy jsme odcházeli z místa toho pátrání. Několikrát jsme prošli trávník sem a tam. Slečna Stonerová ani já jsme ho nechtěli vyrušit, dokud se sám neprobral ze zamyšlení.
Holmesův plán
„Je nesmírně důležité, slečno Stonerová, abyste se ve všem úplně řídila mou radou.“
„To určitě udělám.“
„Věc je příliš vážná, než abyste mohla váhat. Na tom, jestli mě poslechnete, může záviset váš život.“
„Ujišťuji vás, že jsem ve vašich rukou.“
„Především musíme oba, můj přítel i já, strávit dnešní noc ve vašem pokoji.“
Slečna Stonerová i já jsme na něj ohromeně pohlédli.
„Ano, musí to tak být. Vysvětlím vám to. Tamhle je, myslím, vesnický hostinec?“
„Ano, to je U Koruny.“
„Dobře. Jsou odtud vidět vaše okna?“
„Určitě.“
„Až se otčím vrátí, zůstanete ve svém pokoji. Řeknete, že vás bolí hlava. Pak, až uslyšíte, že jde na noc spát, otevřete okenice svého okna, uvolníte západku a dáte tam lampu jako znamení pro nás. Potom se i se vším, co byste mohla potřebovat, potichu přestěhujete do pokoje, kde jste spávala dřív. Nepochybuji, že tam i přes opravy jednu noc nějak vydržíte.“
„Ach ano, snadno.“
„Ostatní nechte na nás.“
„Ale co uděláte vy?“
„Strávíme noc ve vašem pokoji a vyšetříme, co způsobuje ten zvuk, který vás vylekal.“
„Myslím, pane Holmesi, že vy už máte jasno.“ řekla slečna Stonerová a položila mému příteli ruku na rukáv.
„Možná.“
„Pak mi proboha řekněte, co zavinilo smrt mé sestry.“
„Než promluvím, chtěl bych mít jasnější důkazy.“
„Aspoň mi můžete říct, jestli mám pravdu já a jestli zemřela náhlým leknutím.“
„Ne, to si nemyslím. Myslím, že tu nejspíš byla nějaká hmatatelnější příčina. A teď vás, slečno Stonerová, musíme opustit. Kdyby se doktor Roylott vrátil a uviděl nás, naše cesta by byla zbytečná. Na shledanou a buďte statečná. Jestli uděláte, co jsem vám řekl, můžete si být jistá, že brzy zaženeme nebezpečí, které vám hrozí.“
Sherlock Holmes a já jsme bez potíží dostali v hostinci U Koruny ložnici a obývací pokoj. Byly v horním patře a z našeho okna jsme viděli na bránu u příjezdové aleje i na obydlené křídlo panského domu ve Stoke Moran. Za soumraku jsme viděli projíždět doktora Grimesbyho Roylotta. Jeho obrovská postava se tyčila vedle drobné postavičky chlapce, který vůz řídil. Chlapec měl trochu potíže otevřít těžkou železnou bránu. Slyšeli jsme doktorův chraplavý řev a viděli jsme, jak na chlapce zuřivě hrozí zaťatými pěstmi. Vůz jel dál. O pár minut později se mezi stromy náhle objevilo světlo, jak v jednom z obývacích pokojů rozsvítili lampu.
Večer v hostinci
„Víte, Watsone, mám vlastně trochu výčitky, že vás dnes v noci beru s sebou. Bude to opravdu nebezpečné.“ řekl Holmes, když jsme spolu seděli v houstnoucím šeru.
„Mohu vám být nějak užitečný?“
„Vaše přítomnost by mohla být k nezaplacení.“
„Pak určitě půjdu.“
„To je od vás velmi laskavé.“
„Mluvíte o nebezpečí. Zřejmě jste v těch pokojích viděl víc než já.“
„Ne, ale asi jsem toho vyvodil trochu víc. Předpokládám, že jste viděl všechno co já.“
„Neviděl jsem nic pozoruhodného kromě té šňůry od zvonku. A přiznám se, že si neumím představit, k čemu by mohla sloužit.“
„Viděl jste taky ten větrací otvor?“
„Ano, ale nemyslím si, že by malý otvor mezi dvěma pokoji byl něco tak neobvyklého. Byl tak malý, že by jím sotva prolezla krysa.“
„Věděl jsem, že najdeme větrací otvor, ještě než jsme vůbec přijeli do Stoke Moran.“
„Ale můj milý Holmesi!“
„Ale ano, věděl. Pamatujete si, že ve své výpovědi říkala, že sestra cítila doutník doktora Roylotta. To samozřejmě hned naznačovalo, že mezi oběma pokoji musí být nějaké spojení. Mohlo být jen malé, jinak by si ho při vyšetřování koronera všimli. Usoudil jsem na větrací otvor.“
„Ale co na tom může být špatného?“
„Inu, přinejmenším je tu zvláštní časová shoda. Udělá se větrací otvor, pověsí se šňůra a dáma, která spí v té posteli, zemře. Nepřipadá vám to divné?“
„Zatím v tom žádnou souvislost nevidím.“
„Všiml jste si na té posteli něčeho hodně zvláštního?“
„Ne.“
„Byla přišroubovaná k podlaze. Viděl jste někdy předtím takhle připevněnou postel?“
„To si nevzpomínám.“
„Dáma nemohla s postelí pohnout. Musela být vždycky na stejném místě vůči větracímu otvoru a vůči šňůře. Tak jí můžeme říkat, protože zjevně nikdy neměla sloužit jako zvonek.“
„Holmesi, začínám matně tušit, kam míříte. Přicházíme právě včas, abychom zabránili nějakému rafinovanému a hroznému zločinu.“ vykřikl jsem.
„Dost rafinovanému a dost hroznému. Když lékař sejde na scestí, je z něj ten nejhorší zločinec. Má odvahu a má vědomosti. Lékaři Palmer a Pritchard, kteří skončili jako vrazi, patřili ke špičkám svého oboru. Tenhle muž zachází ještě dál. Ale myslím, Watsone, že my dokážeme zajít ještě dál než on. Hrůz si do konce noci užijeme dost. Proboha, dejme si teď v klidu dýmku a mysleme na pár hodin na něco veselejšího.“
Signál ve tmě
Kolem deváté světlo mezi stromy zhaslo a ve směru panského domu byla úplná tma. Pomalu uběhly dvě hodiny. Pak najednou, přesně s úderem jedenácté, zazářilo přímo před námi jediné jasné světlo.
„To je náš signál. Jde z prostředního okna.“ řekl Holmes a vyskočil na nohy.
Když jsme vycházeli, prohodil pár slov s hostinským. Vysvětlil mu, že jdeme na pozdní návštěvu k jednomu známému a že tam možná zůstaneme přes noc. O chvilku později jsme už byli venku na temné silnici. Do tváří nám foukal studený vítr a před námi v šeru blikalo jediné žluté světlo, které nás vedlo za naším ponurým úkolem.
Dostat se na pozemek nebylo těžké, protože ve staré zdi parku zely neopravené trhliny. Prodrali jsme se mezi stromy, došli k trávníku a přešli ho. Právě jsme se chystali vlézt dovnitř oknem, když z houští vavřínů vyrazilo něco, co vypadalo jako ošklivé, zkřivené dítě. Hodilo sebou do trávy, zazmítalo končetinami a pak rychle přeběhlo trávník a zmizelo ve tmě.
„Proboha! Viděl jste to?“ zašeptal jsem.
Holmes byl v tu chvíli stejně vylekaný jako já. Ve vzrušení mi sevřel zápěstí jako svěrák. Pak se tiše zasmál a naklonil se mi až k uchu.
„Pěkná domácnost. To je ten pavián.“ zamumlal.
Na podivné mazlíčky, které si doktor oblíbil, jsem úplně zapomněl. Byl tu taky gepard. Mohl nám kdykoli skočit na záda. Přiznám se, že se mi ulevilo, když jsem se po Holmesově vzoru zul a ocitl se uvnitř v ložnici. Můj přítel neslyšně zavřel okenice, přenesl lampu na stůl a rozhlédl se po pokoji. Všechno bylo, jak jsme to viděli za dne. Pak se ke mně připlížil, udělal si z dlaně trychtýř a znovu mi zašeptal do ucha, tak tiše, že jsem ta slova sotva rozeznal:
„Nejmenší zvuk by zmařil naše plány.“
Kývl jsem na znamení, že jsem slyšel.
„Musíme sedět bez světla. Viděl by ho větracím otvorem.“
Znovu jsem kývl.
„Neusněte. Může na tom záviset sám váš život. Mějte pistoli připravenou pro případ, že bychom ji potřebovali. Já si sednu na kraj postele a vy na tamtu židli.“
Vytáhl jsem revolver a položil ho na roh stolu.
Hlídka potmě
Holmes s sebou přinesl dlouhou tenkou hůl a položil ji vedle sebe na postel. K ní dal krabičku sirek a oharek svíčky. Pak ztlumil lampu a zůstali jsme ve tmě.
Jak bych mohl kdy zapomenout na tu strašnou noční hlídku? Neslyšel jsem ani zvuk, ani nádech. A přece jsem věděl, že můj přítel sedí s otevřenýma očima jen kousek ode mě, ve stejném nervovém napětí jako já. Okenice nepropustily ani paprsek světla a čekali jsme v naprosté tmě.
Zvenčí se občas ozval křik nějakého nočního ptáka. A jednou přímo pod naším oknem zaznělo dlouhé kočičí zakňučení, které nám prozradilo, že gepard opravdu běhá volně. Z dálky jsme slyšeli hluboké tóny kostelních hodin, které odbíjely každou čtvrthodinu. Jak dlouhé nám ty čtvrthodiny připadaly! Odbila dvanáctá, pak jedna, dvě a tři, a my jsme pořád mlčky seděli a čekali, co se stane.
Najednou nahoře u větracího otvoru na okamžik problesklo světlo a hned zase zmizelo. Pak jsme ucítili silný pach hořícího oleje a rozpáleného kovu. Někdo ve vedlejším pokoji rozsvítil zastíněnou lucernu. Zaslechl jsem tichý zvuk pohybu a pak bylo zase ticho, jen ten pach sílil. Půl hodiny jsem seděl a napínal sluch. Pak se najednou ozval jiný zvuk. Velmi jemný, konejšivý zvuk, jako když z konvice neustále uniká tenký proužek páry. Ve chvíli, kdy jsme ho zaslechli, Holmes vyskočil z postele, škrtl sirkou a zuřivě šlehal holí po šňůře od zvonku.
„Vidíte to, Watsone? Vidíte to?“ křičel.
Já ale neviděl nic. Ve chvíli, kdy Holmes škrtl sirkou, jsem zaslechl tiché, jasné hvízdnutí. Ale náhlé světlo, které mi šlehlo do unavených očí, mi nedovolilo poznat, na co můj přítel tak divoce útočí. Viděl jsem však, že je smrtelně bledý a v tváři má hrůzu a odpor. Přestal bít holí a hleděl vzhůru na větrací otvor. Vtom z nočního ticha vyrazil ten nejstrašnější výkřik, jaký jsem kdy slyšel. Sílil a sílil, chraplavý řev bolesti, strachu a hněvu, všechno smísené do jediného hrozného křiku. Prý ten výkřik vyburcoval spáče z postelí dole ve vesnici, a dokonce i na vzdálené faře. Zamrazil nás až u srdce. Stál jsem a díval se na Holmese a on na mě, dokud poslední ozvěny toho výkřiku neodumřely v tichu, ze kterého vzešel.
„Co to může znamenat?“ vydechl jsem.
„Znamená to, že je po všem. A možná je to nakonec tak nejlepší. Vezměte si pistoli a půjdeme do pokoje doktora Roylotta.“ odpověděl Holmes.
Strakatý pás
S vážnou tváří rozsvítil lampu a vydal se první chodbou. Dvakrát zabušil na dveře pokoje, ale zevnitř se nikdo neozval. Pak stiskl kliku a vešel. Já hned za ním, s nataženou pistolí v ruce.
Naskytl se nám podivný pohled. Na stole stála zastíněná lucerna s napůl otevřenou clonou. Vrhala jasný paprsek světla na železnou pokladnu, jejíž dvířka byla pootevřená. Vedle stolu na dřevěné židli seděl doktor Grimesby Roylott, oblečený v dlouhém šedém županu. Zpod něj mu vyčnívaly holé kotníky a na nohou měl červené turecké pantofle bez podpatků. Přes klín mu ležel bičík s krátkou rukojetí a dlouhou šňůrou, kterého jsme si všimli za dne. Bradu měl zvednutou a oči strnule upřené do rohu stropu. Kolem čela měl zvláštní žlutý pás s hnědavými skvrnami, který mu, jak se zdálo, pevně obepínal hlavu. Když jsme vešli, ani nehlesl, ani se nepohnul.
„Ten pás! Ten strakatý pás!“ zašeptal Holmes.
Udělal jsem krok vpřed. V tu chvíli se Roylottova podivná pokrývka hlavy začala hýbat. Z jeho vlasů se vztyčila zavalitá hlava ve tvaru kosočtverce a nafouklý krk odporného hada.
„Je to bažinná zmije! Nejjedovatější had v Indii. Zemřel do deseti vteřin od uštknutí. Násilí se opravdu obrací proti násilníkovi a kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Zažeňme toho tvora zpátky do jeho doupěte. Potom můžeme odvést slečnu Stonerovou do bezpečí a dát vědět policii v hrabství, co se stalo.“ zvolal Holmes.
Zatímco mluvil, rychle vzal mrtvému z klína bičík na psy, hodil plazovi smyčku kolem krku a strhl ho z jeho hrůzného místa. Nesl ho v natažené ruce a hodil ho do železné pokladny, kterou za ním zavřel.
Holmes vysvětluje
Tak vypadá pravda o smrti doktora Grimesbyho Roylotta ze Stoke Moran. Mé vyprávění už je i tak příliš dlouhé. Nemusím ho proto natahovat líčením, jak jsme tu smutnou zprávu sdělili vyděšené dívce a jak jsme ji ranním vlakem odvezli do péče její hodné tety v Harrow. Ani tím, jak zdlouhavé úřední vyšetřování dospělo k závěru, že doktor zahynul, když si neopatrně hrál s nebezpečným domácím zvířetem. To málo, co jsem se o případu ještě potřeboval dozvědět, mi Sherlock Holmes vyprávěl druhý den cestou zpátky.
„Došel jsem k úplně mylnému závěru. To ukazuje, milý Watsone, jak je vždycky nebezpečné usuzovat z nedostatečných údajů. Úplně mě svedli na falešnou stopu kočovníci a slovo ‚pás‘, které znamená i bandu. Ta ubohá dívka jím nepochybně popsala, co v záři své sirky letmo zahlédla. Mohu si přičíst jen tu zásluhu, že jsem svůj názor hned změnil, jakmile mi bylo jasné, že nebezpečí pro toho, kdo v pokoji spal, nemohlo přijít oknem ani dveřmi. Moji pozornost brzy upoutaly, jak jsem vám už řekl, ten větrací otvor a šňůra od zvonku, která visela až k posteli. Zjistil jsem, že je to atrapa a že postel je přišroubovaná k podlaze. To ve mně hned vzbudilo podezření, že šňůra tam je jako most pro něco, co prolézá otvorem a dostane se na postel. Hned mě napadl had. A když jsem to spojil s tím, co jsem věděl, totiž že doktor dostává zásilky zvířat z Indie, cítil jsem, že jsem nejspíš na správné stopě. Myšlenka použít jed, který nemůže odhalit žádná chemická zkouška, by napadla právě takového chytrého a bezohledného člověka, který získal zkušenosti na Východě. Z jeho pohledu by byla výhodou i rychlost, s jakou takový jed účinkuje. To by musel být opravdu bystrozraký koroner, aby rozeznal dvě malé tmavé tečky, které by prozradily, kde se zakously jedové zuby. Pak jsem si vzpomněl na to hvízdání. Hada musel samozřejmě přivolat zpátky dřív, než by ho oběť za ranního světla uviděla. Vycvičil ho, nejspíš pomocí mléka, které jsme viděli, aby se k němu na zavolání vracel. Strčil ho tím větracím otvorem v hodinu, kterou považoval za nejvhodnější, a měl jistotu, že had sleze po šňůře a dostane se na postel. Mohl toho, kdo tam spal, uštknout, a nemusel. Možná by mu dívka unikala každou noc celý týden. Ale dříve nebo později se musela stát jeho obětí.“
„K těmhle závěrům jsem došel, ještě než jsem vůbec vstoupil do jeho pokoje. Prohlídka jeho židle mi ukázala, že na ní měl ve zvyku stát. To bylo samozřejmě nutné, aby dosáhl na větrací otvor. Pohled na pokladnu, na mističku s mlékem a na smyčku z bičíku stačil, aby rozptýlily poslední pochybnosti, které mi snad zůstaly. Kovové zařinčení, které slyšela slečna Stonerová, zřejmě způsobil její otčím, když spěšně zavíral dvířka pokladny za jejím strašným obyvatelem. Jakmile jsem měl jasno, víte, jak jsem to pak ověřil. Slyšel jsem toho tvora syčet, jak jste ho nepochybně slyšel i vy, a okamžitě jsem rozsvítil a zaútočil na něj.“
„S tím výsledkem, že jste ho zahnal zpátky větracím otvorem.“
„A také s tím výsledkem, že se na druhé straně obrátil proti svému pánovi. Několik ran mou holí ho zasáhlo a probudilo v něm hadí zlost. A tak se vrhl na prvního člověka, kterého uviděl. Takže jsem nepochybně nepřímo odpovědný za smrt doktora Grimesbyho Roylotta. A nemohu říct, že by mi to nějak zvlášť těžce leželo na svědomí.“
Poslechnout celé · 36 minDalší díl: Stříbrná lysina – 1. Zmizelý favorit
O textu
- Strakatý pás – 2. Noční hlídka (The Adventure of the Speckled Band (part 2 of 2: Stoke Moran, the night vigil and the solution)) – Arthur Conan Doyle
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




