Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Stříbrná lysina – 2. Stopy na vřesovišti

Arthur Conan Doyle · 37 min

svazek 133 · k poslechu · Britské ostrovy

Druhá a poslední část povídky Stříbrná lysina z roku 1892. Holmes si prohlédl věci mrtvého trenéra a teď vychází na vřesoviště, kde Strakera našli.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Jak se večer zklidnit · Ložnice pro dobrý spánek

O autorovi: Arthur Conan Doyle (1859–1930)

Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Stopy na vřesovišti
  3. Na vřesovišti
  4. Stopy podkov
  5. Stáj Mapleton
  6. Pes v noci
  7. Dostih o Wessexský pohár
  8. Cesta domů
Číst celý text (3927 slov)

Stopy na vřesovišti

Na vřesovišti

Když jsme vycházeli z obývacího pokoje, udělala k nám krok žena, která čekala na chodbě, a položila inspektorovi ruku na rukáv. Měla vyčerpanou, hubenou a dychtivou tvář, poznamenanou nedávnou hrůzou.

„Máte je? Našli jste je?“ vydechla.

„Ne, paní Strakerová. Ale tady pan Holmes přijel z Londýna, aby nám pomohl, a uděláme všechno, co je v našich silách.“

„Neviděl jsem vás nedávno v Plymouthu na zahradní slavnosti, paní Strakerová?“ zeptal se Holmes.

„Ne, pane, to se mýlíte.“

„Ale ne! Byl bych přísahal, že ano. Měla jste na sobě šaty z holubičně šedého hedvábí ozdobené pštrosími pery.“

„Takové šaty jsem nikdy neměla, pane.“ odpověděla paní.

„Ach, tím je to rozhodnuto.“ řekl Holmes. Omluvil se a vyšel za inspektorem ven. Po krátké procházce přes vřesoviště jsme došli k prohlubni, kde našli tělo. Na jejím okraji rostl keř hlodáše, na kterém visel kabát.

„Tu noc prý nefoukal vítr.“ řekl Holmes.

„Vůbec ne, ale hodně pršelo.“

„V tom případě kabát na keř nezavál vítr. Někdo ho tam položil.“

„Ano, byl přehozený přes keř.“

„To je velmi zajímavé. Vidím, že půda je hodně rozšlapaná. Od pondělní noci tu nepochybně chodila spousta lidí.“

„Tady po straně jsme položili kus rohože a všichni jsme stáli jen na ní.“

„Výborně.“

„V tomhle pytli mám jednu z bot, které měl Straker, jednu z bot Fitzroye Simpsona a jednu podkovu, kterou Stříbrná lysina ztratil.“

„Můj milý inspektore, tím jste předčil sám sebe!“ Holmes vzal pytel a sestoupil do prohlubně. Posunul rohož víc doprostřed. Pak si lehl na břicho, bradu si opřel o dlaně a pozorně zkoumal rozšlapané bláto před sebou. „Ale! Copak je tohle?“ řekl najednou. Byla to napůl spálená vosková zápalka, tak obalená blátem, že na první pohled vypadala jako malá dřevěná tříska.

„Nechápu, jak jsem ji mohl přehlédnout.“ řekl inspektor rozmrzele.

„Nebyla vidět, byla zahrabaná v blátě. Uviděl jsem ji jen proto, že jsem ji hledal.“

„Cože? Vy jste čekal, že ji najdete?“

„Považoval jsem to za docela možné.“

Vytáhl z pytle boty a porovnal otisky každé z nich se stopami na zemi. Pak vyšplhal na okraj prohlubně a lezl po čtyřech mezi kapradím a keři.

„Obávám se, že další stopy tu nejsou. Prozkoumal jsem půdu velmi pečlivě na sto metrů do všech stran.“ řekl inspektor.

„Opravdu? Po tom, co říkáte, by ode mě byla drzost dělat to znovu. Ale rád bych se trochu prošel po vřesovišti, než se setmí, abych se tu zítra vyznal. A tuhle podkovu si asi dám do kapsy pro štěstí.“ řekl Holmes a vstal.

Plukovníka Rosse už klidná a soustavná práce mého přítele trochu dráždila. Netrpělivě se podíval na hodinky. „Byl bych rád, kdybyste šel se mnou zpátky, inspektore. Chtěl bych se s vámi poradit o několika věcech. Hlavně o tom, jestli nejsme veřejnosti povinni stáhnout jméno našeho koně ze seznamu přihlášených k poháru.“ řekl.

„V žádném případě. Já bych to jméno nechal, kde je.“ zvolal Holmes rozhodně.

Plukovník se uklonil. „Jsem velmi rád, že jsem slyšel váš názor, pane. Až se vrátíte z procházky, najdete nás v domě chudáka Strakera a můžeme spolu odjet do Tavistocku.“ řekl.

Stopy podkov

Vrátil se s inspektorem a my s Holmesem jsme šli pomalu přes vřesoviště. Slunce začínalo zapadat za stájemi Mapleton. Dlouhá, mírně svažitá pláň před námi zlátla a tam, kde večerní světlo dopadalo na zvadlé kapradí a ostružiní, přecházela do sytě rudohnědé. Ale všechna krása krajiny byla mému příteli k ničemu, protože byl ponořený do nejhlubšího přemýšlení.

„Je to takhle, Watsone. Otázku, kdo zabil Johna Strakera, můžeme na chvíli nechat stranou a soustředit se na to, co se stalo s koněm. Dejme tomu, že se během toho neštěstí nebo po něm utrhl. Kam mohl jít? Kůň je zvíře, které rádo žije ve stádu. Kdyby byl ponechán sám sobě, pudy by ho táhly buď zpátky do King's Pylandu, nebo do Mapletonu. Proč by se divoce toulal po vřesovišti? To by ho už jistě někdo viděl. A proč by ho kočovníci unášeli? Ti lidé vždycky odtáhnou, když uslyší o nějakých potížích, protože nechtějí, aby je obtěžovala policie. Takového koně by stejně prodat nemohli. Podstoupili by velké riziko a nic by nezískali. To je přece jasné.“ řekl nakonec.

„Kde tedy je?“

„Už jsem řekl, že musel jít buď do King's Pylandu, nebo do Mapletonu. V King's Pylandu není. Je tedy v Mapletonu. Vezměme to jako pracovní předpoklad a uvidíme, kam nás dovede. Tahle část vřesoviště je, jak poznamenal inspektor, velmi tvrdá a suchá. Ale směrem k Mapletonu se svažuje. Odsud vidíte, že támhle je dlouhá prohlubeň, která musela být v pondělí v noci hodně mokrá. Jestli máme pravdu, musel ji kůň přejít, a tam bychom měli hledat jeho stopy.“

Během rozhovoru jsme šli svižně a za pár minut jsme byli u té prohlubně. Na Holmesovu žádost jsem šel podél břehu doprava a on doleva. Neudělal jsem ani padesát kroků, když jsem uslyšel, jak vykřikl, a viděl jsem, že na mě mává. V měkké hlíně před ním se jasně rýsovala stopa koně. Podkova, kterou vytáhl z kapsy, do otisku přesně zapadla.

„Vidíte, jakou cenu má představivost. To je jediná vlastnost, která Gregorymu chybí. Představili jsme si, co se mohlo stát, jednali jsme podle toho a ukázalo se, že jsme měli pravdu. Pojďme dál.“ řekl Holmes.

Přešli jsme bažinaté dno a pak čtyři sta metrů suchého, tvrdého drnu. Půda se znovu svažovala a znovu jsme narazili na stopy. Pak jsme je skoro na kilometr ztratili, ale zase jsme je našli až docela blízko Mapletonu. Holmes je uviděl první. Stál a s vítězným výrazem ve tváři na ně ukazoval. Vedle koňských stop byla vidět stopa člověka.

„Předtím byl kůň sám!“ vykřikl jsem.

„Právě tak. Předtím byl sám. Ale! Copak je tohle?“

Dvojitá stopa prudce odbočila a zamířila směrem ke King's Pylandu. Holmes hvízdl a oba jsme šli za ní. Holmes měl oči upřené na stopu, ale já jsem se náhodou podíval kousek stranou. K svému překvapení jsem uviděl tytéž stopy, jak se vracejí opačným směrem.

„Bod pro vás, Watsone. Ušetřil jste nám dlouhou cestu, která by nás přivedla zpátky po našich vlastních stopách. Pojďme po té zpáteční.“ řekl Holmes, když jsem mu to ukázal.

Stáj Mapleton

Nemuseli jsme jít daleko. Stopa končila na asfaltové cestě, která vedla až k bráně stájí Mapleton. Když jsme se blížili, vyběhl odtamtud podkoní.

„Nechceme, aby se tu někdo potuloval.“ řekl.

„Chtěl jsem se jen na něco zeptat. Bylo by příliš brzy na návštěvu u vašeho pána, pana Silase Browna, kdybych přišel zítra v pět hodin ráno?“ řekl Holmes a palcem a ukazováčkem sáhl do kapsy vesty.

„Ale prosím vás, pane, jestli je někdo vzhůru, tak on, protože vstává vždycky první. Ale tady je, pane, ať vám odpoví sám. Ne, pane, ne. Stálo by mě to místo, kdyby viděl, že si od vás beru peníze. Potom, jestli chcete.“

Sherlock Holmes vrátil do kapsy stříbrnou minci, kterou z ní vytáhl. Z brány právě vykročil starší muž divokého vzhledu a v ruce kýval jezdeckým bičíkem.

„Co to má znamenat, Dawsone? Žádné klevety! Jděte po své práci! A vy, co tu u čerta chcete?“ zvolal.

„Deset minut rozhovoru s vámi, milý pane.“ řekl Holmes tím nejsladším hlasem.

„Nemám čas bavit se s každým tulákem. Nechceme tu cizí lidi. Táhněte, nebo vám za paty pošlu psa.“

Holmes se naklonil a něco trenérovi pošeptal do ucha. Ten sebou prudce trhl a zrudl až po spánky.

„To je lež! Pekelná lež!“ zařval.

„Dobře. Budeme se o tom přít tady na veřejnosti, nebo si o tom promluvíme u vás v pokoji?“

„No tak pojďte dál, když chcete.“

„Nezdržím vás déle než pár minut, Watsone. Tak, pane Browne, jsem vám k službám.“ řekl Holmes s úsměvem.

Holmes s trenérem se objevili až za dvacet minut. Rudé barvy západu už mezitím vybledly do šedi. Nikdy jsem neviděl takovou změnu, jaká se za tu krátkou dobu stala se Silasem Brownem. Tvář měl popelavě bledou, na čele mu svítily krůpěje potu a ruce se mu třásly tak, že se bičík kýval jako větev ve větru. Jeho hrubé, panovačné chování bylo to tam. Krčil se vedle mého přítele jako pes vedle pána.

„Vaše pokyny se splní. Všechno se splní.“ řekl.

„Nesmí se stát žádná chyba.“ řekl Holmes a ohlédl se po něm. Ten druhý sebou škubl, když mu v očích četl výhrůžku.

„Ale ne, žádná chyba se nestane. Bude tam. Mám ho napřed vrátit do původní podoby, nebo ne?“

Holmes chvíli přemýšlel a pak vyprskl smíchy. „Ne, to nedělejte. Napíšu vám o tom. A žádné triky, jinak…“ řekl.

„Ach, můžete se na mě spolehnout, můžete se na mě spolehnout!“

„Ano, myslím, že můžu. Tak zítra ode mě dostanete zprávu.“ Otočil se na podpatku, nevšímal si třesoucí se ruky, kterou mu ten druhý podával, a vydali jsme se zpátky ke King's Pylandu.

„Dokonalejší směs hrubiána, zbabělce a záludníka, než je ten pan Silas Brown, jsem málokdy potkal.“ poznamenal Holmes, když jsme spolu kráčeli zpátky.

„Takže koně má on?“

„Zkoušel se z toho vykroutit křikem. Ale popsal jsem mu tak přesně, co toho rána dělal, že je přesvědčený, že jsem ho pozoroval. Jistě jste si všiml, že otisky bot mají neobvykle hranaté špičky a že jeho vlastní boty jim přesně odpovídají. A žádný podřízený by se něco takového samozřejmě neodvážil. Popsal jsem mu, jak toho rána vyšel jako obvykle první ven a uviděl cizího koně, jak bloudí po vřesovišti. Jak k němu šel a jak užasl, když ho poznal podle bílého čela, po kterém dostal favorit jméno. Náhoda mu vydala do rukou jediného koně, který mohl porazit toho, na něhož vsadil své peníze. Pak jsem mu popsal, jak ho nejdřív napadlo odvést koně zpátky do King's Pylandu. A jak ho ďábel navedl, aby ho schoval, dokud nebude po dostihu, a jak ho odvedl zpátky a ukryl v Mapletonu. Když jsem mu to všechno vylíčil do posledního detailu, vzdal to a myslel už jen na to, jak zachránit vlastní kůži.“

„Ale jeho stáje přece prohledali?“

„Ale, takový starý koňský šejdíř zná spoustu fíglů.“

„A nebojíte se nechat koně teď v jeho moci? Vždyť má všechny důvody mu ublížit.“

„Milý příteli, bude ho opatrovat jako oko v hlavě. Ví, že jeho jedinou nadějí na shovívavost je předat koně v pořádku.“

„Plukovník Ross na mě nepůsobil jako člověk, který by projevoval velkou shovívavost.“

„To nezáleží na plukovníku Rossovi. Postupuji svými vlastními metodami a řeknu tolik nebo tak málo, kolik sám chci. To je výhoda toho, že nejsem úřední osoba. Nevím, jestli jste si toho všiml, Watsone, ale plukovník se ke mně choval trochu povýšeně. Teď mám chuť si z něj vystřelit. Nic mu o koni neříkejte.“

„Bez vašeho svolení rozhodně ne.“

„A samozřejmě je to všechno jen drobnost ve srovnání s otázkou, kdo zabil Johna Strakera.“

„A tomu se teď budete věnovat?“

„Právě naopak. Oba se nočním vlakem vracíme do Londýna.“

Pes v noci

Slova mého přítele mě ohromila. Byli jsme v Devonu teprve pár hodin. Vůbec jsem nechápal, proč chce vzdát pátrání, které tak skvěle začal. Až do návratu do trenérova domu jsem z něj nedostal ani slovo. Plukovník a inspektor na nás čekali v pokoji.

„Můj přítel a já se vracíme do Londýna nočním rychlíkem. Užili jsme si krásný doušek vašeho nádherného dartmoorského vzduchu.“ řekl Holmes.

Inspektor vytřeštil oči a plukovník se pohrdlivě ušklíbl.

„Takže jste se vzdal naděje, že zatknete vraha chudáka Strakera.“ řekl.

Holmes pokrčil rameny. „V cestě jsou jistě vážné obtíže. Pevně ale doufám, že váš kůň v úterý poběží, a prosím vás, abyste měl žokeje připraveného. Mohl bych dostat fotografii pana Johna Strakera?“ řekl.

Inspektor vytáhl jednu z obálky a podal mu ji.

„Milý Gregory, vy předvídáte všechna moje přání. Smím vás poprosit, abyste tu chvilku počkali? Mám jednu otázku na služebnou.“

„Musím říct, že náš londýnský poradce mě dost zklamal. Nevidím, že bychom byli o kus dál než před jeho příjezdem.“ řekl plukovník Ross bez obalu, když můj přítel odešel z pokoje.

„Aspoň máte jeho ujištění, že váš kůň poběží.“ řekl jsem.

„Ano, jeho ujištění mám. Raději bych ale měl koně.“ řekl plukovník a pokrčil rameny.

Chystal jsem se něco odpovědět na obhajobu svého přítele, když se vrátil do pokoje.

„Tak, pánové, jsem připraven jet do Tavistocku.“ řekl.

Když jsme nastupovali do kočáru, držel nám jeden z mládenců ze stáje dvířka. Holmese zřejmě něco náhle napadlo. Naklonil se dopředu a dotkl se mládencova rukávu.

„Máte ve výběhu pár ovcí. Kdo se o ně stará?“ řekl.

„Já, pane.“

„Nevšiml jste si u nich v poslední době něčeho neobvyklého?“

„No, pane, nic moc. Jenom tři z nich začaly kulhat, pane.“

Viděl jsem, že je Holmes nesmírně spokojený, protože se tiše zasmál a mnul si ruce.

„Výstřel naslepo, Watsone, opravdu hodně naslepo. Gregory, doporučuji vám, abyste si všiml té zvláštní epidemie mezi ovcemi. Jeďte, kočí!“ řekl a štípl mě do paže.

Plukovník Ross měl pořád ve tváři výraz, který prozrazoval, jak špatné mínění si o schopnostech mého přítele udělal. Na inspektorově tváři jsem ale viděl, že zbystřil.

„Myslíte, že je to důležité?“ zeptal se.

„Nesmírně.“

„Je ještě něco, na co byste mě chtěl upozornit?“

„Na zvláštní příhodu se psem v noci.“

„Pes v noci nic nedělal.“

„To byla ta zvláštní příhoda.“ poznamenal Sherlock Holmes.

Dostih o Wessexský pohár

O čtyři dny později jsme s Holmesem znovu seděli ve vlaku a jeli do Winchesteru na dostih o Wessexský pohár. Plukovník Ross nás podle dohody čekal před nádražím a odvezl nás svým velkým kočárem na závodiště za městem. Tvářil se vážně a choval se nesmírně chladně.

„Po svém koni jsem nikde nic neviděl.“ řekl.

„Předpokládám, že byste ho poznal, kdybyste ho viděl?“ zeptal se Holmes.

Plukovník se hodně rozzlobil. „Jsem u dostihů dvacet let a nikdy se mě nikdo na nic takového nezeptal. Stříbrnou lysinu by poznalo i dítě, s tím jeho bílým čelem a skvrnitou pravou přední nohou.“ řekl.

„Jak jsou sázky?“

„No, to je na tom to zvláštní. Včera jste mohl dostat patnáct ku jedné, ale kurz pořád klesal a teď sotva dostanete tři ku jedné.“

„Hm! Někdo něco ví, to je jasné.“ řekl Holmes.

Když kočár zastavil v ohradě u hlavní tribuny, podíval jsem se do programu, kdo je přihlášený. Stálo tam:

Wessexský pohár. Vklad padesát liber za koně a tisíc liber přidávají pořadatelé, pro čtyřleté a pětileté koně. Druhé místo tři sta liber, třetí dvě stě liber. Nová dráha, dva a půl kilometru. Jedna: Vraník pana Heathe Newtona, červená čepice, skořicová bunda. Dva: Pugilist plukovníka Wardlawa, růžová čepice, modročerná bunda. Tři: Desborough lorda Backwatera, žlutá čepice a rukávy. Čtyři: Stříbrná lysina plukovníka Rosse, černá čepice, červená bunda. Pět: Iris vévody z Balmoralu, žluté a černé pruhy. Šest: Rasper lorda Singleforda, fialová čepice, černé rukávy.

„Toho druhého koně jsme stáhli a všechny naděje jsme vložili do vašeho slova. Ale co to je? Stříbrná lysina favoritem?“ řekl plukovník.

„Pět ku čtyřem proti Stříbrné lysině! Pět ku čtyřem proti Stříbrné lysině! Pět ku patnácti proti Desboroughovi! Pět ku čtyřem na ostatní!“ hřměli sázkaři.

„Už vyvěsili čísla. Je jich tam všech šest.“ zvolal jsem.

„Všech šest? Tak můj kůň běží. Ale já ho nevidím. Moje barvy tudy ještě neprojely.“ zvolal plukovník velmi rozrušeně.

„Projelo jich jen pět. Tohle musí být on.“

Zatímco jsem mluvil, vyřítil se z ohrady, kde se vážili žokejové, mohutný hnědák a cvalem projel kolem nás. Na hřbetě nesl dobře známou černou a červenou barvu plukovníka.

„To není můj kůň. To zvíře nemá na těle ani jeden bílý chlup. Co jste to provedl, pane Holmesi?“ zvolal majitel.

„No tak, no tak, podívejme se, jak si povede.“ řekl můj přítel nevzrušeně. Několik minut se díval mým dalekohledem. „Báječné! Výborný start! Tamhle jsou, vybíhají ze zatáčky!“ zvolal najednou.

Z našeho kočáru jsme měli nádherný výhled, když vbíhali do cílové rovinky. Šest koní běželo tak těsně u sebe, že by je přikryl jeden koberec. V půli rovinky se ale dopředu dostala žlutá barva stáje Mapleton. Než k nám doběhli, byl už Desborough vyčerpaný. Plukovníkův kůň vyrazil prudce dopředu a proletěl cílem o dobrých šest délek před svým soupeřem. Iris vévody z Balmoralu doběhla daleko za nimi třetí.

„Každopádně jsem vyhrál. Přiznávám, že se v tom vůbec nevyznám. Nemyslíte, že jste to tajemství udržoval dost dlouho, pane Holmesi?“ vydechl plukovník a přejel si rukou přes oči.

„Jistě, plukovníku, dozvíte se všechno. Pojďme se všichni společně podívat na koně. Tady je.“ pokračoval, když jsme vešli do ohrady, kam smějí jen majitelé a jejich přátelé. „Stačí mu umýt hlavu a nohu lihem a uvidíte, že je to pořád ta stará dobrá Stříbrná lysina.“

„To mi bere dech!“

„Našel jsem ho v rukou jednoho šejdíře. Dovolil jsem si nechat ho běžet tak, jak ho poslal.“

„Můj milý pane, udělal jste zázraky. Kůň vypadá velmi dobře a zdravě. Nikdy v životě neběžel líp. Tisíckrát se vám omlouvám, že jsem pochyboval o vašich schopnostech. Prokázal jste mi velkou službu, když jste mi vrátil koně. Ještě větší byste mi prokázal, kdybyste dopadl vraha Johna Strakera.“

„To jsem udělal.“ řekl Holmes tiše.

Plukovník i já jsme na něj užasle zírali. „Vy ho máte! Kde tedy je?“

„Je tady.“

„Tady! Kde?“

„Právě teď v mé společnosti.“

Plukovník rozzlobeně zrudl. „Plně uznávám, že jsem vám zavázán, pane Holmesi. Ale to, co jste právě řekl, musím považovat buď za velmi špatný vtip, nebo za urážku.“ řekl.

Sherlock Holmes se zasmál. „Ujišťuji vás, plukovníku, že vás s tím zločinem nespojuji. Skutečný vrah stojí přímo za vámi.“ řekl. Prošel kolem něj a položil ruku na lesklý krk plnokrevníka.

„Ten kůň!“ vykřikli jsme s plukovníkem oba.

„Ano, ten kůň. A jeho vinu možná zmenší, když řeknu, že to udělal v sebeobraně a že John Straker byl člověk, který si vaši důvěru vůbec nezasloužil. Ale tamhle zvoní zvonek. A protože na příštím dostihu můžu trochu vyhrát, odložím delší vysvětlení na vhodnější chvíli.“

Cesta domů

Ten večer jsme měli roh salonního vozu sami pro sebe a uháněli zpátky do Londýna. Myslím, že plukovníku Rossovi uběhla cesta stejně rychle jako mně. Poslouchali jsme totiž vyprávění našeho společníka o tom, co se stalo v pondělí v noci v dartmoorských tréninkových stájích a jak to všechno rozluštil.

„Přiznávám, že všechny teorie, které jsem si udělal podle novinových zpráv, byly úplně mylné. A přece v nich byly náznaky. Jen je překryly jiné podrobnosti a zastřely jejich pravý význam. Jel jsem do Devonu s přesvědčením, že skutečným viníkem je Fitzroy Simpson. I když jsem samozřejmě viděl, že důkazy proti němu nejsou zdaleka úplné. Až v kočáře, právě když jsme dojeli k trenérovu domu, mi došlo, jak nesmírně důležité je to skopové na kari. Možná si vzpomínáte, že jsem byl zamyšlený a zůstal sedět, když jste všichni vystoupili. V duchu jsem se divil, jak jsem mohl přehlédnout tak zřejmou stopu.“ řekl.

„Přiznávám, že ani teď nevidím, jak nám to pomáhá.“ řekl plukovník.

„Byl to první článek v řetězu mých úvah. Práškové opium rozhodně není bez chuti. Ta chuť není nepříjemná, ale je znát. Kdyby ho někdo přimíchal do obyčejného jídla, strávník by ho nepochybně poznal a nejspíš by už nejedl. Kari bylo přesně to, co tu chuť zakryje. Za žádných okolností nemohl ten cizinec, Fitzroy Simpson, zařídit, aby se v trenérově rodině ten večer podávalo kari. A byla by to přece příliš neuvěřitelná náhoda, kdyby přišel s práškovým opiem zrovna tu noc, kdy se podávalo jídlo, které jeho chuť zakryje. To je nemyslitelné. Simpson tedy z případu vypadává a naše pozornost se soustředí na Strakera a jeho ženu. Jen oni dva mohli ten večer vybrat k večeři skopové na kari. Opium přidal někdo až potom, co bylo jídlo odložené pro stájníka, protože ostatní měli k večeři totéž a nic se jim nestalo. Kdo z nich se tedy k tomu jídlu dostal tak, aby ho služebná neviděla?“

„Než jsem tu otázku rozhodl, pochopil jsem, co znamená mlčení psa. Jeden správný závěr totiž vždycky přivede k dalším. Příhoda se Simpsonem mi ukázala, že ve stáji je pes. A přestože tam někdo vešel a vyvedl koně, pes neštěkal natolik, aby probudil oba mládence na půdě. Půlnoční návštěvník byl zřejmě někdo, koho pes dobře znal.“

„Už jsem byl přesvědčený, nebo skoro přesvědčený, že John Straker šel uprostřed noci do stájí a vyvedl Stříbrnou lysinu. Za jakým účelem? Zřejmě nepoctivým, jinak proč by omamoval vlastního stájníka? A přece jsem nevěděl proč. Už se stalo, že trenéři vydělali velké peníze tak, že přes prostředníky vsadili proti vlastním koním a pak podvodem zařídili, aby nevyhráli. Někdy žokej koně záměrně brzdí. Někdy se použije nějaký jistější a rafinovanější prostředek. Co to bylo tady? Doufal jsem, že mi věci z jeho kapes pomohou dojít k závěru.“

„A pomohly. Jistě jste nezapomněli na ten zvláštní nůž, který našli v ruce mrtvého. Nůž, který by si žádný rozumný člověk nevybral za zbraň. Byl to, jak nám řekl doktor Watson, druh nože, kterým se dělají ty nejjemnější chirurgické operace. A tu noc měl posloužit k jemné operaci. Se svými velkými zkušenostmi s dostihy jistě víte, plukovníku Rossi, že koni lze udělat malý zářez do šlachy na zadní noze. Dá se to udělat pod kůží, takže nezůstane vůbec žádná stopa. Kůň, se kterým se tohle udělá, začne lehce kulhat. Každý to přičte natažení při tréninku nebo trochu revmatu, ale nikdy podvodu.“

„Ničema! Darebák!“ zvolal plukovník.

„Tady máme vysvětlení, proč chtěl John Straker vyvést koně ven na vřesoviště. Tak ohnivé zvíře by jistě vzbudilo i toho nejtvrdšího spáče, kdyby ucítilo bodnutí nože. Bylo naprosto nutné udělat to venku pod širým nebem.“

„Byl jsem slepý! Proto samozřejmě potřeboval svíčku a škrtl zápalkou.“ zvolal plukovník.

„Nepochybně. Ale když jsem zkoumal jeho věci, měl jsem štěstí a zjistil jsem nejen, jak zločin provedl, ale i proč. Jako světaznalý muž, plukovníku, víte, že lidé nenosí v kapsách cizí účty. Většina z nás má dost práce s placením svých vlastních. Hned jsem usoudil, že Straker vede dvojí život a má druhou domácnost. Podle toho účtu bylo jasné, že je v tom nějaká dáma, a to dáma s drahým vkusem. I když jste ke svým lidem štědrý, sotva se dá čekat, že by mohli svým dámám kupovat vycházkové šaty za dvacet guinejí. Nenápadně jsem se zeptal paní Strakerové na ty šaty. Když jsem se ujistil, že je nikdy nedostala, poznamenal jsem si adresu módního salonu. Věděl jsem, že až tam zajdu se Strakerovou fotografií, snadno odhalím, kdo je ten smyšlený Derbyshire.“

„Od té chvíle bylo všechno jasné. Straker odvedl koně do prohlubně, kde nebylo vidět jeho světlo. Simpson na útěku ztratil kravatu a Straker ji zvedl, možná s myšlenkou, že ji použije, aby koni svázal nohu. Když byl v prohlubni, postavil se za koně a škrtl zápalkou. Zvíře se ale náhlého světla leklo. S podivným instinktem zvířat vycítilo, že se chystá něco zlého, a vyhodilo zadníma nohama. Ocelová podkova zasáhla Strakera přímo do čela. Kvůli své jemné práci si už předtím, navzdory dešti, svlékl kabát. A tak ho při pádu jeho vlastní nůž pořezal na stehně. Vysvětlil jsem to jasně?“

„Úžasné! Úžasné! Jako byste u toho byl!“ zvolal plukovník.

„Můj poslední výstřel byl, přiznávám, hodně naslepo. Napadlo mě, že tak prohnaný muž jako Straker by se nepustil do tak jemného zářezu do šlachy, aniž by si to trochu nacvičil. Na čem by to mohl zkoušet? Padl mi zrak na ovce. Položil jsem otázku, která k mému překvapení ukázala, že jsem odhadl správně.“

„Když jsem se vrátil do Londýna, navštívil jsem módní salon. Tam ve Strakerovi poznali výborného zákazníka jménem Derbyshire, který měl velmi okázalou manželku se silnou zálibou v drahých šatech. Nepochybuji, že ho ta žena dostala do dluhů až po uši a tak ho přivedla k tomuhle ničemnému plánu.“

„Vysvětlil jste všechno kromě jedné věci. Kde byl kůň?“ zvolal plukovník.

„Ach, ten utekl a postaral se o něj jeden z vašich sousedů. Tomu sousedovi bychom asi měli všechno odpustit. Jestli se nemýlím, tohle je nádraží Clapham Junction a za necelých deset minut budeme na nádraží Victoria. Jestli si chcete u nás vykouřit doutník, plukovníku, rád vám povím další podrobnosti, které by vás mohly zajímat.“

Poslechnout celé · 37 minDalší díl: Měděné buky – 1. Podivné místo

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.