Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Měděné buky – 1. Podivné místo

Arthur Conan Doyle · 31 min

svazek 135 · k poslechu · Britské ostrovy

Tuto povídku napsal Arthur Conan Doyle a uzavírá sbírku Dobrodružství Sherlocka Holmese z roku 1892. Holmes si stěžuje, že velké případy vymřely a jemu zbývají jen drobnosti. Pak k němu přijde mladá vychovatelka Violet Hunterová. Jeden velmi přívětivý pán jí nabízí místo na venkovském statku za neobvykle vysoký plat. Má ale podivné podmínky. Toto je první ze dvou částí.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Když nejde usnout · Telefon v posteli

O autorovi: Arthur Conan Doyle (1859–1930)

Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Podivné místo
  3. Umění pro umění
  4. Nabídka v kanceláři
  5. Podmínky pana Rucastla
  6. Dopis z Měděných buků
  7. Telegram z Winchesteru
  8. Úsměvný venkov
Číst celý text (3237 slov)

Podivné místo

Umění pro umění

„Člověk, který miluje umění pro umění samo, mívá často největší potěšení z jeho nejméně důležitých a nejskromnějších projevů. Těší mě, Watsone, že jste tuhle pravdu už do jisté míry pochopil. V těch drobných záznamech našich případů, které jste byl tak laskav sepsat a, musím říct, občas i přikrášlit, jste nedával přednost slavným případům a senzačním procesům, v nichž jsem vystupoval. Spíš jste vybíral příhody, které byly samy o sobě možná bezvýznamné, ale daly prostor schopnostem dedukce a logického úsudku. A ty jsou mým zvláštním oborem.“ poznamenal Sherlock Holmes a odhodil stranou inzertní přílohu Daily Telegraphu.

„A přece se nemohu tak docela zbavit obvinění z touhy po senzaci, které se mým záznamům vyčítá.“ řekl jsem s úsměvem.

„Chybou možná bylo, že jste se snažil vložit do každého svého líčení barvu a život, místo abyste jen zaznamenal to přísné uvažování od příčiny k následku. A to je na celé věci opravdu jediné pozoruhodné.“ poznamenal. Vzal přitom kleštěmi žhavý uhlík a zapálil si jím dlouhou dýmku z třešňového dřeva. Tu kouřil místo hliněné, když měl náladu spíš na hádky než na rozjímání.

„Mně se zdá, že jsem vás v tom vylíčil zcela spravedlivě.“ poznamenal jsem trochu chladně. Odpuzovala mě totiž samolibost, které jsem si už víckrát všiml jako výrazného rysu povahy svého zvláštního přítele.

„Ne, to není sobectví ani domýšlivost. Jestli pro své umění žádám plné uznání, je to proto, že je to něco neosobního. Něco, co je mimo mě. Zločin je běžný. Logika je vzácná. Proto byste se měl zabývat spíš logikou než zločinem. Z toho, co měla být řada přednášek, jste udělal sbírku povídek.“ odpověděl, jak měl ve zvyku, spíš na mé myšlenky než na má slova.

Bylo chladné ráno časného jara. Po snídani jsme seděli po obou stranách veselého ohně ve starém pokoji v Baker Street. Mezi řadami šedohnědých domů se valila hustá mlha a okna naproti se v jejích těžkých žlutých chuchvalcích rýsovala jako tmavé, beztvaré skvrny. Svítil u nás plyn a jeho světlo se odráželo na bílém ubrusu, na porcelánu a kovu, protože stůl ještě nebyl sklizený. Sherlock Holmes byl celé dopoledne zticha. Pořád se probíral inzertními sloupci jedněch novin za druhými. Nakonec to hledání zřejmě vzdal a vynořil se z něj v nepříliš vlídné náladě, aby mi přednášel o mých spisovatelských nedostatcích.

„Zároveň vás sotva lze obvinit z touhy po senzaci. Z případů, o které jste byl tak laskav se zajímat, se slušná část vůbec netýká zločinu v právním smyslu. Ta drobná záležitost, ve které jsem se snažil pomoci českému králi, podivný zážitek slečny Mary Sutherlandové, problém s mužem se zkřiveným rtem i příhoda se šlechtickým ženichem. To všechno byly věci, které stály mimo zákon. Ale obávám se, že když jste se vyhýbal senzacím, možná jste se přiblížil k bezvýznamnosti.“ poznamenal po chvíli, během které pokuřoval z dlouhé dýmky a díval se do ohně.

„Výsledek možná byl bezvýznamný, ale metody považuji za nové a zajímavé.“ odpověděl jsem.

„Ale jděte, milý příteli. Co je veřejnosti, té velké nevšímavé veřejnosti, po jemných odstínech rozboru a dedukce? Vždyť sotva pozná tkalce podle zubu nebo sazeče podle levého palce! Ale vlastně, jestli jste bezvýznamný, nemohu vám to vyčítat, protože doba velkých případů je pryč. Člověk, nebo aspoň zločinec, ztratil všechnu podnikavost a originalitu. Pokud jde o mou malou praxi, zdá se, že se zvrhává v kancelář pro hledání ztracených tužek a pro rady mladým dámám z penzionátů. Myslím ale, že jsem konečně klesl na dno. Tenhle lístek, který jsem dostal dnes ráno, je asi můj nejnižší bod. Přečtěte si ho!“ Hodil mi přes stůl zmačkaný dopis.

Byl odeslaný předchozího večera z Montague Place a zněl takto:

Vážený pane Holmesi, velice bych se s vámi chtěla poradit, zda mám, či nemám přijmout místo vychovatelky, které mi bylo nabídnuto. Pokud vás nebudu obtěžovat, přijdu zítra v půl jedenácté. S úctou

Violet Hunterová.

„Znáte tu mladou dámu?“ zeptal jsem se.

„Já ne.“

„Teď je půl jedenácté.“

„Ano, a nepochybuji, že to zvoní ona.“

„Možná to bude zajímavější, než si myslíte. Pamatujete si, že případ modré karbunkule, který zpočátku vypadal jako pouhý rozmar, přerostl ve vážné pátrání. Může to tak být i tentokrát.“

„Doufejme. Ale naše pochybnosti se velmi brzy vyjasní, protože tady, pokud se moc nemýlím, je ta osoba, o které mluvíme.“

Nabídka v kanceláři

Zatímco mluvil, otevřely se dveře a do pokoje vešla mladá dáma. Byla oblečená prostě, ale úhledně. Měla jasnou, čilou tvář, pihovatou jako vajíčko kulíka, a svižné vystupování ženy, která si musela razit vlastní cestu světem.

„Jistě mi prominete, že vás obtěžuji. Ale zažila jsem něco velmi podivného. A protože nemám rodiče ani žádné příbuzné, od kterých bych mohla žádat radu, myslela jsem, že byste mi snad byl tak laskav a řekl mi, co mám dělat.“ řekla, když můj společník vstal, aby ji pozdravil.

„Posaďte se, prosím, slečno Hunterová. Rád pro vás udělám všechno, co budu moci.“

Viděl jsem, že vystupování a řeč nové klientky na Holmese příznivě zapůsobily. Prohlédl si ji svým zkoumavým způsobem. Pak se uvelebil, přivřel víčka, spojil konečky prstů a poslouchal její příběh.

„Pět let jsem byla vychovatelkou v rodině plukovníka Spence Munra. Před dvěma měsíci ale plukovník dostal místo v Halifaxu v Novém Skotsku a odvezl si děti s sebou do Ameriky. Tak jsem zůstala bez místa. Dávala jsem inzeráty a odpovídala na inzeráty, ale bez úspěchu. Nakonec mi začaly docházet ty malé úspory, co jsem měla, a nevěděla jsem si rady, co dělat.“ řekla.

„V západní části Londýna je známá zprostředkovatelna pro vychovatelky, jmenuje se Westaway. Chodila jsem tam asi jednou týdně, abych se podívala, jestli se neobjevilo něco, co by se mi hodilo. Westaway se jmenoval zakladatel podniku, ale ve skutečnosti ho vede slečna Stoperová. Sedí ve své malé kanceláři. Dámy, které hledají místo, čekají v předpokoji a pak je k ní uvádějí jednu po druhé. Ona nahlédne do svých knih a zjistí, jestli pro ně má něco vhodného.“

„Když jsem tam minulý týden přišla, uvedli mě jako obvykle do malé kanceláře. Zjistila jsem ale, že slečna Stoperová není sama. Vedle ní seděl neobyčejně tlustý muž s velmi usměvavou tváří a velkou těžkou bradou, která mu padala v jednom záhybu za druhým na krk. Na nose měl brýle a velmi vážně si prohlížel dámy, které vcházely. Když jsem vešla, docela sebou na židli trhl a rychle se obrátil ke slečně Stoperové.“

„‚Tahle se hodí,‘ řekl. ‚Nic lepšího bych si nemohl přát. Báječné! Báječné!‘ Zdál se úplně nadšený a co nejvlídněji si mnul ruce. Vypadal tak dobrácky a spokojeně, že byla radost se na něj dívat.“

„‚Hledáte místo, slečno?‘ zeptal se.“

„‚Ano, pane.‘“

„‚Jako vychovatelka?‘“

„‚Ano, pane.‘“

„‚A jaký plat žádáte?‘“

„‚Na posledním místě u plukovníka Spence Munra jsem měla čtyři libry měsíčně.‘“

„‚Ale, ale! To je vykořisťování, čiré vykořisťování!‘ zvolal a rozhodil tlusté ruce jako člověk, který vzplanul hněvem. ‚Jak mohl někdo nabídnout tak ubohou částku dámě s takovými půvaby a schopnostmi?‘“

„‚Moje schopnosti, pane, jsou možná menší, než si myslíte,‘ řekla jsem. ‚Trochu francouzštiny, trochu němčiny, hudba a kreslení…‘“

„‚Ale, ale!‘ zvolal. ‚To vůbec nehraje roli. Jde o to, jestli máte, nebo nemáte vystupování a chování dámy. V tom je celé jádro věci. Jestli nemáte, nehodíte se k výchově dítěte, které jednou možná sehraje v dějinách země významnou roli. Ale jestli máte, jak by vás potom mohl nějaký gentleman žádat, abyste se snížila k platu pod sto liber? Váš plat u mě, slečno, by začínal na stu librách ročně.‘“

„Dovedete si představit, pane Holmesi, že mně, tak chudé, jak jsem byla, připadala taková nabídka až příliš dobrá, než aby byla pravdivá. Ten pán ale snad viděl nedůvěru v mé tváři, a tak otevřel náprsní tašku a vytáhl bankovku.“

„‚Mám také ve zvyku dávat svým mladým dámám polovinu platu předem,‘ řekl. Usmíval se tak příjemně, až mu z očí zbyly jen dvě malé lesklé štěrbinky mezi bílými vráskami obličeje. ‚Aby si mohly zaplatit drobné výdaje na cestu a na šatník.‘“

„Zdálo se mi, že jsem ještě nepotkala tak okouzlujícího a ohleduplného muže. Byla jsem už u obchodníků zadlužená, takže záloha mi přišla velmi vhod. A přece bylo na celém tom obchodu něco nepřirozeného. Než bych se úplně zavázala, chtěla jsem vědět trochu víc.“

Podmínky pana Rucastla

„‚Smím se zeptat, kde bydlíte, pane?‘ řekla jsem.“

„‚V Hampshiru. Půvabné venkovské místo. Měděné buky, osm kilometrů za Winchesterem. Je to ten nejkrásnější kraj, milá slečno, a ten nejmilejší starý venkovský dům.‘“

„‚A moje povinnosti, pane? Ráda bych věděla, jaké by byly.‘“

„‚Jedno dítě. Jeden milý malý uličník, je mu právě šest let. Ach, kdybyste ho viděla, jak plácá pantoflem šváby! Plác! Plác! Plác! Tři jsou pryč, než stačíte mrknout!‘ Opřel se v křesle a smál se, až mu oči zase zmizely v obličeji.“

„Trochu mě zarazilo, jakou zábavu to dítě má, ale otcův smích mě přiměl myslet si, že snad žertuje.“

„‚Mou jedinou povinností tedy je,‘ zeptala jsem se, ‚starat se o jedno dítě?‘“

„‚Ne, ne, ne jedinou, ne jedinou, milá slečno,‘ zvolal. ‚Vaší povinností by bylo, jak vám jistě napoví váš zdravý rozum, poslechnout každé drobné přání, které by vám dala moje žena. Ovšem vždycky jen taková přání, která může dáma slušně splnit. Nevidíte v tom žádnou potíž, že ne?‘“

„‚Ráda budu užitečná.‘“

„‚Právě. Třeba v oblékání. Jsme, víte, lidé s vrtochy. S vrtochy, ale dobrého srdce. Kdybychom vás požádali, abyste nosila šaty, které vám dáme, nebránila byste se našemu malému rozmaru. Že ne?‘“

„‚Ne,‘ řekla jsem, jeho slovy dost udivená.“

„‚Nebo abyste seděla tady nebo tamhle. To by vás neurazilo?‘“

„‚Ach ne.‘“

„‚Nebo abyste si ostříhala vlasy úplně nakrátko, než k nám přijedete?‘“

„Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Jak vidíte, pane Holmesi, mám vlasy dost bohaté a trochu zvláštního kaštanového odstínu. Říká se o nich, že jsou umělecké. Ani ve snu by mě nenapadlo obětovat je takhle mimochodem.“

„‚Obávám se, že to je naprosto nemožné,‘ řekla jsem. Dychtivě mě pozoroval malýma očima a viděla jsem, jak mu po tváři přelétl stín, když jsem to řekla.“

„‚Obávám se, že to je naprosto nezbytné,‘ řekl. ‚Je to malý rozmar mé ženy. A dámské rozmary, víte, slečno, dámské rozmary se musí respektovat. Takže si vlasy neostříháte?‘“

„‚Ne, pane, to opravdu nemohu,‘ odpověděla jsem pevně.“

„‚Ach, dobrá. Tím je věc vyřízena. Škoda, protože jinak byste se opravdu výborně hodila. V tom případě, slečno Stoperová, bude nejlepší, když si prohlédnu ještě několik vašich mladých dam.‘“

„Vedoucí celou tu dobu seděla nad papíry a ani jednomu z nás neřekla slovo. Teď se na mě ale podívala s takovou nevolí, že jsem si hned domyslela: kvůli mému odmítnutí přišla o pěknou provizi.“

„‚Přejete si, abychom vás nechali v evidenci?‘ zeptala se.“

„‚Prosím, slečno Stoperová.‘“

„‚Nu, opravdu se to zdá dost zbytečné, když takhle odmítáte ty nejlepší nabídky,‘ řekla ostře. ‚Sotva můžete čekat, že se budeme namáhat, abychom vám našli další takovou příležitost. Na shledanou, slečno Hunterová.‘ Udeřila do gongu na stole a sluha mě vyvedl ven.“

Dopis z Měděných buků

„Nu, pane Holmesi, pak jsem se vrátila do svého podnájmu. Ve spíži jsem našla jen pramálo a na stole dva nebo tři účty. Začala jsem se ptát, jestli jsem neudělala velkou hloupost. Koneckonců, jestli ti lidé měli podivné vrtochy a čekali poslušnost v těch nejneobvyklejších věcech, byli za svou výstřednost aspoň ochotni zaplatit. Jen velmi málo vychovatelek v Anglii dostává sto liber ročně. A kromě toho, k čemu mi byly vlasy? Mnoha lidem krátké vlasy sluší, a možná bych mezi ně patřila i já. Druhý den jsem se přikláněla k názoru, že jsem udělala chybu, a třetí den jsem si tím byla jistá. Skoro jsem už přemohla svou pýchu natolik, že bych se vrátila do zprostředkovatelny a zeptala se, jestli je místo ještě volné. A tu jsem dostala tenhle dopis přímo od toho pána. Mám ho tady a přečtu vám ho:“

„‚Měděné buky u Winchesteru.‘“

„‚Milá slečno Hunterová, slečna Stoperová mi velmi laskavě dala vaši adresu a já vám odtud píšu, abych se zeptal, jestli jste své rozhodnutí znovu nezvážila. Moje žena si velice přeje, abyste přijela, protože ji můj popis vaší osoby velmi zaujal. Jsme ochotni dávat vám třicet liber čtvrtletně, tedy sto dvacet liber ročně, abychom vám vynahradili každou malou nepříjemnost, kterou by vám naše vrtochy mohly způsobit. Koneckonců nejsou nijak náročné. Moje žena má ráda jistý odstín jasně modré barvy a chtěla by, abyste takové šaty nosila ráno v domě. Nemusíte se ale vystavovat výdajům a kupovat si je. Máme šaty po mé drahé dceři Alici, která je teď ve Filadelfii, a ty by vám myslím padly velmi dobře. Pokud jde o sezení tady nebo tam nebo o zábavu, kterou vám určíme, to vám nezpůsobí žádnou nepříjemnost. Co se týče vašich vlasů, je to nepochybně škoda. Zvlášť když jsem si během naší krátké schůzky nemohl nevšimnout jejich krásy. Obávám se ale, že v tomto bodě musím zůstat pevný. Doufám jen, že vám zvýšený plat tu ztrátu vynahradí. Vaše povinnosti, pokud jde o dítě, jsou velmi lehké. Tak se prosím pokuste přijet. Vyzvednu vás ve Winchesteru bryčkou. Dejte mi vědět, kterým vlakem pojedete. S úctou‘“

„‚Jephro Rucastle.‘“

„To je ten dopis, který jsem právě dostala, pane Holmesi, a jsem rozhodnutá to místo přijmout. Než ale udělám poslední krok, chtěla jsem celou věc předložit vašemu uvážení.“

„Nu, slečno Hunterová, jestli jste rozhodnutá, je otázka vyřešená.“ řekl Holmes s úsměvem.

„Ale vy byste mi neradil odmítnout?“

„Přiznávám, že bych nechtěl, aby se o takové místo ucházela moje sestra.“

„Co to všechno znamená, pane Holmesi?“

„Ach, nemám žádné údaje. Nemohu to říct. Možná jste si sama udělala nějaký názor?“

„Zdá se mi, že je jen jediné možné vysvětlení. Pan Rucastle vypadal jako velmi laskavý a dobromyslný člověk. Není možné, že je jeho žena duševně nemocná? A že on to chce utajit, aby ji neodvezli do ústavu, a vychází vstříc všem jejím rozmarům, aby zabránil nějakému záchvatu?“

„To je možné vysvětlení. Ve skutečnosti je podle toho, jak věci stojí, to nejpravděpodobnější. Ale v každém případě to nevypadá jako vhodná domácnost pro mladou dámu.“

„Ale ty peníze, pane Holmesi, ty peníze!“

„Nu ano, plat je samozřejmě dobrý. Příliš dobrý. To mě právě znepokojuje. Proč by vám dávali sto dvacet liber ročně, když by si mohli vybírat za čtyřicet? Musí za tím být nějaký pádný důvod.“

„Myslela jsem si, že když vám teď všechno vylíčím, budete vědět, o co jde, kdybych později potřebovala vaši pomoc. Cítila bych se o tolik silnější, kdybych věděla, že stojíte za mnou.“

„Ach, ten pocit si můžete odnést s sebou. Ujišťuji vás, že váš malý problém bude nejspíš tím nejzajímavějším, který mi za několik měsíců přišel do cesty. Některé jeho rysy jsou rozhodně nové. Kdybyste se ocitla v pochybnostech nebo v nebezpečí…“

„V nebezpečí! Jaké nebezpečí předvídáte?“

Holmes vážně zavrtěl hlavou. „Kdybychom ho dokázali pojmenovat, přestalo by být nebezpečím. Ale kdykoli, ve dne i v noci, mě telegram přivolá na pomoc.“ řekl.

„To stačí.“ Svižně vstala ze židle a z tváře jí zmizela všechna úzkost. „Teď už pojedu do Hampshiru úplně klidná. Hned napíšu panu Rucastlovi, dnes večer obětuji své ubohé vlasy a zítra odjedu do Winchesteru.“ Několika vděčnými slovy poděkovala Holmesovi, rozloučila se s námi oběma a spěšně odešla.

Telegram z Winchesteru

„Aspoň se zdá, že je to mladá dáma, která se o sebe umí dobře postarat.“ řekl jsem, když jsme slyšeli její rychlé, pevné kroky na schodech.

„A bude to potřebovat. Velmi bych se mýlil, kdybychom o ní za pár dní neslyšeli.“ řekl Holmes vážně.

Netrvalo dlouho a předpověď mého přítele se splnila. Uplynuly dva týdny. Během nich se mé myšlenky často obracely k ní a přemýšlel jsem, do jaké podivné postranní uličky lidské zkušenosti tahle osamělá žena zabloudila. Neobvyklý plat, zvláštní podmínky a lehké povinnosti, to všechno ukazovalo na něco, co není v pořádku. Jestli šlo o vrtoch, nebo o úklad, jestli je ten muž dobrodinec, nebo padouch, to jsem vůbec nedokázal posoudit. Pokud jde o Holmese, všiml jsem si, že často celou půlhodinu sedí se svraštěným čelem a nepřítomným výrazem. Když jsem se ale o té věci zmínil, mávnutím ruky ji smetl ze stolu. „Údaje! Údaje! Údaje! Bez hlíny cihly neudělám.“ volal netrpělivě. A přece to vždycky zakončil zamumláním, že svou sestru by na takové místo nikdy nepustil.

Telegram, který jsme nakonec dostali, přišel jednou pozdě večer. Já jsem se zrovna chystal jít spát a Holmes se pouštěl do jednoho z těch celonočních chemických výzkumů, kterým se často oddával. Večer jsem ho nechával skloněného nad baňkou a zkumavkou a ráno, když jsem sešel ke snídani, jsem ho nacházel ve stejné poloze. Otevřel žlutou obálku, rychle se podíval na zprávu a hodil mi ji přes stůl.

„Podívejte se do jízdního řádu na vlaky.“ řekl a vrátil se ke svým chemickým studiím.

Výzva byla krátká a naléhavá.

„Buďte prosím zítra v poledne v hotelu U Černé labutě ve Winchesteru. Přijeďte prosím! Nevím si rady.

Hunterová.“

„Pojedete se mnou?“ zeptal se Holmes a vzhlédl.

„Rád bych.“

„Tak se podívejte do jízdního řádu.“

„V půl desáté jede vlak a do Winchesteru přijede v půl dvanácté.“ řekl jsem, když jsem přelétl jízdní řád.

„To se bude velmi dobře hodit. Pak bude asi lepší, když svůj rozbor acetonů odložím. Ráno možná budeme potřebovat být v nejlepší formě.“

Úsměvný venkov

V jedenáct hodin příštího dne jsme byli už pěkný kus cesty ke staré anglické metropoli. Holmes byl celou cestu zabraný do ranních novin. Když jsme ale projeli hranici Hampshiru, odhodil je a začal obdivovat krajinu. Byl ideální jarní den, nebe světle modré, poseté malými bílými beránky, které pluly od západu na východ. Slunce svítilo velmi jasně, a přece byl ve vzduchu povzbudivý chlad, který člověku dodával energie. Po celém kraji, až k vlnitým kopcům kolem Aldershotu, vykukovaly ze světlé zeleně nového listí malé červené a šedé střechy statků.

„Není to tu svěží a krásné?“ zvolal jsem s nadšením člověka, který právě unikl z mlh Baker Street.

Holmes ale vážně zavrtěl hlavou.

„Víte, Watsone, je to jedna z kleteb mysli, jako je ta moje, že se musím na všechno dívat z hlediska svého oboru. Vy se díváte na ty roztroušené domy a zapůsobí na vás jejich krása. Já se na ně dívám a jediné, co mě napadne, je, jak jsou osamělé a jak beztrestně se tam může páchat zločin.“ řekl.

„Proboha! Kdo by spojoval zločin s těmi milými starými statky?“ zvolal jsem.

„Vždycky ve mně budí jistou hrůzu. Jsem přesvědčen, Watsone, a vím to ze zkušenosti, že ani ty nejhorší a nejbídnější uličky Londýna neskrývají tolik hříchů jako usměvavý a krásný venkov.“

„Děsíte mě!“

„Ale důvod je velmi zřejmý. Ve městě dokáže tlak veřejného mínění to, co nedokáže zákon. Není uličky tak bídné, aby volání o pomoc nebo hluk rvačky nevzbudily u sousedů soucit a rozhořčení. A celý soudní aparát je tak blízko, že ho jediné slovo stížnosti uvede do pohybu, a od zločinu k lavici obžalovaných je jen krok. Ale podívejte se na ty osamělé domy, každý uprostřed svých polí. Žijí v nich většinou chudí, nevzdělaní lidé, kteří o zákoně vědí málo. Pomyslete na zlé skutky a skrytou ničemnost, které tam můžou rok co rok probíhat, a nikdo se nic nedozví. Kdyby tahle dáma, která nás žádá o pomoc, šla bydlet do Winchesteru, nikdy bych se o ni nebál. Nebezpečí dělá těch osm kilometrů venkova. Přesto je jasné, že jí osobně nic nehrozí.“

„Ne. Když může přijet do Winchesteru, aby se s námi setkala, může i odejít.“

„Právě. Má svobodu.“

„Co se tedy může dít? Nenapadá vás žádné vysvětlení?“

„Vymyslel jsem sedm různých vysvětlení. Každé z nich by odpovídalo faktům, která zatím známe. Které z nich je správné, ale rozhodnou až nové informace, které na nás nepochybně čekají. Ale tamhle už je věž katedrály a brzy se dozvíme všechno, co nám slečna Hunterová chce říct.“

Poslechnout celé · 31 minDalší díl: Měděné buky – 2. Zamčené křídlo

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.