Druhá a poslední část povídky Arthura Conana Doyla Měděné buky. Vychovatelka Violet Hunterová přijala podivné místo na venkovském statku nedaleko Winchesteru. Ostříhala si vlasy a teď telegramem přivolala Sherlocka Holmese a doktora Watsona. V hostinci U Černé labutě jim vypráví o modrých šatech, o sezení u okna zády k silnici, o velkém hlídacím psovi a o křídle domu, kam nikdo nesmí.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Telefon v posteli · Fungují příběhy na dobrou noc?
Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.
Kapitoly
- Úvod
- Zamčené křídlo
- Dům u silnice
- Modré šaty
- Hlídací pes
- Pramen vlasů
- Za zakázanými dveřmi
- Telegram a plán
- Prázdný pokoj
- Pes na svobodě
- Co věděla paní Tollerová
Číst celý text (4609 slov)
Zamčené křídlo
Dům u silnice
Černá labuť je vážený hostinec na hlavní ulici, nedaleko nádraží, a tam na nás mladá dáma čekala. Zamluvila si salonek a na stole byl připravený oběd.
„Jsem tak ráda, že jste přijeli. Je to od vás obou tak laskavé. Ale opravdu nevím, co mám dělat. Vaše rada pro mě bude nedocenitelná.“ řekla vážně.
„Povězte nám, prosím, co se vám stalo.“
„Povím, ale musím si pospíšit, protože jsem panu Rucastlovi slíbila, že budu zpátky před třetí. Dostala jsem od něj dnes ráno svolení jet do města. Netušil ale, proč.“
„Vezměme všechno pěkně popořadě.“ Holmes natáhl dlouhé hubené nohy k ohni a uvelebil se, aby mohl poslouchat.
„Nejdřív musím říct, že se ke mně pan a paní Rucastlovi celkem vzato nijak špatně nechovali. To jim musím přiznat. Ale nerozumím jim a nemám z nich klid.“
„Čemu nerozumíte?“
„Důvodům jejich chování. Ale povím vám všechno, jak se to stalo. Když jsem přijela, pan Rucastle mě tady vyzvedl a odvezl bryčkou do Měděných buků. Je to, jak říkal, krásně položené místo, ale samo o sobě krásné není. Je to velký hranatý dům, obílený, ale celý skvrnitý a pruhovaný od vlhka a nečasu. Kolem je pozemek, ze tří stran lesy a ze čtvrté pole, které se svažuje k silnici do Southamptonu. Ta vede obloukem asi sto metrů od hlavních dveří. Pozemek před domem k němu patří, ale lesy kolem jsou součástí honitby lorda Southertona. Skupina měděných buků přímo před vchodem dala tomu místu jméno.“
„Odvezl mě tam můj zaměstnavatel, laskavý jako vždycky, a ten večer mě představil své ženě a dítěti. Domněnka, která se nám u vás v Baker Street zdála pravděpodobná, se nepotvrdila, pane Holmesi. Paní Rucastlová není šílená. Je to tichá žena s bledou tváří, mnohem mladší než její muž. Myslím, že jí není víc než třicet, zatímco jemu sotva může být méně než pětačtyřicet. Z jejich rozhovorů jsem pochopila, že jsou manželé asi sedm let. On byl vdovec a jeho jediným dítětem z prvního manželství byla ta dcera, která odjela do Filadelfie. Pan Rucastle mi důvěrně řekl, že od nich odešla proto, že měla nerozumnou nechuť k nevlastní matce. Protože dceři nemohlo být méně než dvacet, dovedu si docela představit, že to s mladou ženou svého otce neměla snadné.“
„Paní Rucastlová mi připadala bezbarvá, stejně v myšlení jako ve tváři. Neudělala na mě dobrý ani špatný dojem. Jako by tam ani nebyla. Bylo hned vidět, že je manželovi i malému synovi vášnivě oddaná. Její světle šedé oči neustále těkaly od jednoho k druhému, všímaly si každého malého přání a pokud možno ho předcházely. I on k ní byl laskavý, po svém, drsně a hlučně, a celkem to vypadalo jako šťastný pár. A přece měla ta žena nějaký tajný zármutek. Často se ztrácela v hlubokých myšlenkách a v tváři měla ten nejsmutnější výraz. Víc než jednou jsem ji zastihla v slzách. Někdy jsem si myslela, že ji tíží povaha jejího dítěte. Ještě nikdy jsem nepotkala tak naprosto rozmazlené a zlé stvoření. Na svůj věk je malý a hlavu má nepoměrně velkou. Celý jeho život jako by se střídal mezi divokými záchvaty vzteku a zachmuřeným trucováním. Jeho jedinou zábavou je, zdá se, trápit tvory slabší než on. A s pozoruhodným důmyslem vymýšlí, jak chytat myši, ptáčky a hmyz. Ale raději bych o tom stvoření nemluvila, pane Holmesi. S mým příběhem má ostatně málo společného.“
„Jsem rád za všechny podrobnosti, ať vám připadají důležité, nebo ne.“ poznamenal můj přítel.
„Pokusím se nevynechat nic důležitého. Jedinou nepříjemnou věcí na domě, která mě hned zarazila, byl vzhled a chování služebnictva. Jsou to jen dva lidé, muž a jeho žena. Toller, tak se jmenuje, je hrubý, neotesaný chlap s prošedivělými vlasy a licousy. Pořád je z něj cítit alkohol. Od té doby, co jsem u nich, byl dvakrát úplně opilý, a přece se zdálo, že si toho pan Rucastle nevšímá. Jeho žena je velmi vysoká a silná, s kyselým obličejem. Je stejně mlčenlivá jako paní Rucastlová, ale mnohem méně vlídná. Je to velmi nepříjemná dvojice. Naštěstí trávím většinu času v dětském pokoji a ve svém pokoji, a ty jsou vedle sebe v jednom rohu budovy.“
Modré šaty
„První dva dny v Měděných bucích jsem prožila velmi klidně. Třetí den sešla paní Rucastlová hned po snídani dolů a něco manželovi pošeptala.“
„‚Ach ano,‘ řekl a obrátil se ke mně. ‚Jsme vám velmi zavázáni, slečno Hunterová, že jste našim vrtochům vyšla vstříc až tak daleko, že jste si ostříhala vlasy. Ujišťuji vás, že to vašemu vzhledu neubralo ani to nejmenší. Teď se podíváme, jak vám budou slušet ty jasně modré šaty. Najdete je připravené na posteli ve svém pokoji. A kdybyste byla tak laskavá a oblékla si je, byli bychom vám oba nesmírně zavázáni.‘“
„Šaty, které na mě čekaly, měly zvláštní odstín modré. Byly z výborné látky, z jemné vlny, ale bylo na nich nepochybně vidět, že je už někdo nosil. Nemohly mi padnout lépe, ani kdyby mi je šili na míru. Pan i paní Rucastlovi se z toho, jak mi šaty sluší, radovali až přehnaně bouřlivě. Čekali na mě v salonu. Je to velmi prostorná místnost, táhne se podél celého průčelí domu a má tři vysoká okna až k podlaze. K prostřednímu oknu byla přistavená židle, opěradlem k oknu. Požádali mě, abych se na ni posadila. Pan Rucastle pak chodil sem a tam po druhé straně pokoje a začal mi vyprávět řadu těch nejlegračnějších historek, jaké jsem kdy slyšela. Nedovedete si představit, jak byl komický, a já se smála, až jsem nemohla. Paní Rucastlová, která zjevně nemá smysl pro humor, se ale ani jednou neusmála. Seděla s rukama v klíně a se smutným, ustaraným výrazem. Asi po hodině pan Rucastle najednou poznamenal, že je čas pustit se do denních povinností. Mohu se prý převléknout a jít za malým Edwardem do dětského pokoje.“
„O dva dny později se celé to představení opakovalo za úplně stejných okolností. Znovu jsem se převlékla, znovu jsem seděla u okna a znovu jsem se srdečně smála legračním historkám. Můj zaměstnavatel jich měl obrovskou zásobu a vyprávěl je nenapodobitelně. Pak mi podal román ve žluté obálce. Posunul mi židli trochu stranou, aby mi na stránku nepadal stín, a poprosil mě, abych mu předčítala nahlas. Četla jsem asi deset minut, od prostředka kapitoly. Pak mi najednou uprostřed věty nařídil, abych přestala a šla se převléknout.“
„Dovedete si snadno představit, pane Holmesi, jak zvědavá jsem byla, co asi to neobvyklé představení může znamenat. Všimla jsem si, že si vždycky velmi dávali pozor, abych byla obrácená obličejem od okna. Začala mě proto užírat touha vidět, co se děje za mými zády. Zpočátku se to zdálo nemožné, ale brzy jsem vymyslela způsob. Moje ruční zrcátko se rozbilo. Dostala jsem šťastný nápad a schovala jsem si střep do kapesníku. Příště jsem si uprostřed smíchu přiložila kapesník k očím a s trochou šikovnosti jsem viděla všechno, co bylo za mnou. Přiznávám, že jsem byla zklamaná. Nic tam nebylo. Aspoň tak se mi to zdálo napoprvé. Při druhém pohledu jsem si ale všimla, že na silnici do Southamptonu stojí muž. Malý vousatý muž v šedém obleku, který se zřejmě díval mým směrem. Silnice je důležitá a obvykle jsou na ní lidé. Tenhle muž se ale opíral o zábradlí kolem našeho pole a upřeně se díval nahoru. Sklonila jsem kapesník a pohlédla na paní Rucastlovou. Upírala na mě ten nejzkoumavější pohled. Nic neřekla, ale jsem přesvědčená, že uhodla, že mám v ruce zrcátko a že jsem viděla, co je za mnou. Okamžitě vstala.“
„‚Jephro,‘ řekla, ‚tamhle na silnici je nějaký drzý chlapík, který zírá nahoru na slečnu Hunterovou.‘“
„‚To není nějaký váš přítel, slečno Hunterová?‘ zeptal se.“
„‚Ne, tady nikoho neznám.‘“
„‚No tohle! To je ale drzost! Otočte se, prosím, a pokyňte mu, ať jde pryč.‘“
„‚Nebylo by lepší si ho nevšímat?‘“
„‚Ne, ne, to by se tu pořád poflakoval. Otočte se, prosím, a odmávejte ho, takhle.‘“
„Udělala jsem, co mi řekli, a v tu chvíli paní Rucastlová stáhla roletu. To bylo před týdnem. Od té doby jsem u okna už neseděla, modré šaty jsem neměla na sobě a muže na silnici jsem neviděla.“
Hlídací pes
„Pokračujte, prosím. Vaše vyprávění je čím dál zajímavější.“ řekl Holmes.
„Obávám se, že vám bude připadat dost nesouvislé. Možná se ukáže, že mezi jednotlivými příhodami, o kterých mluvím, je jen malá souvislost. Hned první den v Měděných bucích mě pan Rucastle zavedl k malé kůlně blízko kuchyňských dveří. Když jsme se k ní blížili, uslyšela jsem ostré chrastění řetězu a zvuk, jako by se tam pohybovalo nějaké velké zvíře.“
„‚Podívejte se sem!‘ řekl pan Rucastle a ukázal mi škvíru mezi dvěma prkny. ‚Není to krasavec?‘“
„Podívala jsem se dovnitř a uviděla dvě žhnoucí oči a nejasnou postavu schoulenou ve tmě.“
„‚Nebojte se,‘ řekl můj zaměstnavatel a smál se, jak jsem sebou trhla. ‚To je jen Carlo, můj mastif. Říkám, že je můj, ale ve skutečnosti si s ním poradí jedině starý Toller, můj pomocník od koní. Krmíme ho jednou denně, a to ne moc, aby byl pořád ostrý jako břitva. Toller ho každou noc pouští ven, a běda vetřelci, kterého chytí. Proboha, nikdy pod žádnou záminkou v noci nepřekračujte práh. Mohlo by vás to stát život.‘“
„To varování nebylo planá řeč. O dvě noci později jsem se náhodou asi ve dvě hodiny ráno podívala z okna ložnice. Byla krásná měsíčná noc a trávník před domem byl postříbřený a skoro jasný jako ve dne. Stála jsem tam, zahleděná do pokojné krásy té noci, když jsem si uvědomila, že se něco pohybuje ve stínu měděných buků. Když to vystoupilo do měsíčního světla, uviděla jsem, co to je. Byl to obrovský pes, velký jako tele, nažloutle hnědý, s převislými pysky, černým čenichem a mohutnými vystouplými kostmi. Pomalu přešel trávník a zmizel ve stínu na druhé straně. Z toho strašného strážce mi ztuhla krev v žilách víc, než kdyby tam stál lupič.“
Pramen vlasů
„A teď vám musím vyprávět něco velmi podivného. Jak víte, ostříhala jsem si v Londýně vlasy a dala jsem je stočené na dno svého kufru. Jednoho večera, když už bylo dítě v posteli, jsem si pro zábavu začala prohlížet nábytek ve svém pokoji a přerovnávat drobnosti. V pokoji stála stará komoda. Dvě horní zásuvky byly prázdné a otevřené, ta spodní zamčená. První dvě jsem naplnila prádlem, a protože jsem toho měla ještě hodně k uložení, přirozeně mě mrzelo, že nemohu použít třetí zásuvku. Napadlo mě, že ji možná zamkli jen z nedopatření. Vytáhla jsem tedy svazek klíčů a zkusila ji otevřít. Hned první klíč pasoval dokonale a zásuvku jsem otevřela. Byla v ní jen jediná věc, ale jsem si jistá, že nikdy neuhodnete, co to bylo. Byly to moje stočené vlasy.“
„Vzala jsem je a prohlédla si je. Měly stejný zvláštní odstín a byly stejně husté. Pak mi ale došlo, že je to nemožné. Jak mohly být moje vlasy zamčené v zásuvce? Třesoucíma se rukama jsem otevřela kufr, vyndala věci a ze dna vytáhla své vlastní vlasy. Položila jsem oba prameny vedle sebe a ujišťuji vás, že byly úplně stejné. Nebylo to neobyčejné? Lámala jsem si hlavu, jak jsem chtěla, ale nedokázala jsem přijít na to, co to znamená. Ty cizí vlasy jsem vrátila do zásuvky a Rucastlovým jsem o tom nic neřekla. Cítila jsem, že jsem udělala chybu, když jsem otevřela zásuvku, kterou zamkli.“
„Jsem od přírody všímavá, jak jste si možná všiml, pane Holmesi, a brzy jsem měla v hlavě docela dobrý plánek celého domu. Bylo tam ale jedno křídlo, které se zdálo úplně neobydlené. Do těch pokojů vedly dveře naproti dveřím do bytu Tollerových, ale byly vždycky zamčené. Jednoho dne jsem však na schodech potkala pana Rucastla, jak z těch dveří vychází. V ruce měl klíče a ve tváři výraz, který z něj dělal úplně jiného člověka než toho zavalitého, bodrého muže, na kterého jsem byla zvyklá. Tváře měl rudé, čelo celé zvrásněné hněvem a na spáncích mu vzteky naběhly žíly. Zamkl dveře a spěchal kolem mě bez jediného slova nebo pohledu.“
„To vzbudilo mou zvědavost. Když jsem pak šla se svým svěřencem na procházku po zahradě, zašla jsem na tu stranu, odkud byla vidět okna téhle části domu. Byla čtyři v řadě. Tři byla prostě špinavá a čtvrté bylo zavřené okenicí. Zjevně byly všechny ty pokoje opuštěné. Jak jsem se procházela sem a tam a občas na ně pohlédla, vyšel za mnou pan Rucastle, veselý a bodrý jako vždycky.“
„‚Ach!‘ řekl. ‚Nesmíte si myslet, že jsem nezdvořilý, když jsem kolem vás prošel bez jediného slova, milá slečno. Byl jsem zabraný do obchodních starostí.‘“
„Ujistila jsem ho, že se necítím uražená. ‚Mimochodem,‘ řekla jsem, ‚zdá se, že tam nahoře máte celou řadu volných pokojů. A jeden z nich má zavřené okenice.‘“
„Podíval se překvapeně a, jak se mi zdálo, moje poznámka ho trochu polekala.“
„‚Fotografování je jedním z mých koníčků,‘ řekl. ‚Zařídil jsem si tam nahoře temnou komoru. Ale ale! Na jakou všímavou mladou dámu jsme to narazili. Kdo by to byl řekl? Kdo by to kdy byl řekl?‘ Mluvil žertovným tónem, ale v očích, kterými se na mě díval, žádný žert nebyl. Četla jsem v nich podezření a nevoli, ale žádný žert.“
„Nu, pane Holmesi, od chvíle, kdy jsem pochopila, že je v těch pokojích něco, o čem nemám vědět, jsem hořela touhou je prozkoumat. Nebyla to jen zvědavost, i když té mám dost. Byl to spíš pocit povinnosti. Pocit, že když tam proniknu, může z toho vzejít něco dobrého. Mluví se o ženském instinktu. Možná mi ten pocit dal právě ženský instinkt. V každém případě tu byl a já bedlivě čekala na každou příležitost projít zakázanými dveřmi.“
Za zakázanými dveřmi
„Ta příležitost přišla teprve včera. Můžu vám říct, že kromě pana Rucastla mají v těch opuštěných pokojích co dělat také Toller a jeho žena. Jednou jsem ho viděla, jak dveřmi nese velký černý plátěný pytel. Poslední dobou hodně pije a včera večer byl velmi opilý. Když jsem přišla nahoru, byl ve dveřích klíč. Vůbec nepochybuji, že ho tam nechal on. Pan i paní Rucastlovi byli oba dole a dítě s nimi, takže jsem měla výbornou příležitost. Opatrně jsem otočila klíčem v zámku, otevřela dveře a proklouzla dovnitř.“
„Přede mnou byla malá chodba bez tapet a bez koberce, která na vzdálenějším konci zahýbala v pravém úhlu. Za tím rohem byly troje dveře v řadě. První a třetí byly otevřené. Každé vedly do prázdného pokoje, zaprášeného a neutěšeného. V jednom byla dvě okna a ve druhém jedno, a tak špinavá, že večerní světlo jimi jen matně prosvítalo. Prostřední dveře byly zavřené. Přes ně byla zvenku připevněná jedna ze širokých tyčí železné postele. Na jednom konci byla visacím zámkem přimknutá ke kruhu ve zdi, na druhém přivázaná pevným provazem. Samotné dveře byly také zamčené a klíč tam nebyl. Za těmi zatarasenými dveřmi byl zjevně pokoj s oknem, které jsem zvenku viděla zavřené okenicí. A přece jsem podle světla zpod dveří viděla, že v pokoji není tma. Zřejmě tam bylo střešní okno, kterým dopadalo světlo shora. Stála jsem v chodbě, dívala se na ty zlověstné dveře a přemýšlela, jaké tajemství asi skrývají. Najednou jsem uslyšela uvnitř kroky a uviděla stín, který přecházel sem a tam přes úzký proužek matného světla pod dveřmi. Při tom pohledu se ve mně zvedla šílená, nerozumná hrůza, pane Holmesi. Napjaté nervy mi náhle selhaly. Otočila jsem se a utíkala. Utíkala jsem, jako by za mnou byla nějaká strašná ruka a chňapala mi po sukni. Proběhla jsem chodbou, dveřmi a rovnou do náruče pana Rucastla, který čekal venku.“
„‚Tak,‘ řekl s úsměvem, ‚to jste tedy byla vy. Myslel jsem si to, když jsem viděl otevřené dveře.‘“
„‚Ach, já jsem se tak lekla!‘ vydechla jsem.“
„‚Milá slečno! Milá slečno!‘ Nedovedete si představit, jak sladce a konejšivě se choval. ‚A co vás vylekalo, milá slečno?‘“
„Jenže jeho hlas byl trochu moc přemlouvavý. Přehnal to. Měla jsem se před ním velmi na pozoru.“
„‚Byla jsem tak hloupá, že jsem šla do toho prázdného křídla,‘ odpověděla jsem. ‚Ale v tom šeru je tam tak opuštěno a strašidelně, že jsem se lekla a zase vyběhla ven. Ach, je tam takové strašné ticho!‘“
„‚Jen to?‘ řekl a bedlivě se na mě podíval.“
„‚Jak to? Co jste si myslel?‘ zeptala jsem se.“
„‚Proč myslíte, že ty dveře zamykám?‘“
„‚To opravdu nevím.‘“
„‚Abych nepouštěl dovnitř lidi, kteří tam nemají co dělat. Rozumíte?‘ Pořád se usmíval tím nejlaskavějším způsobem.“
„‚Kdybych to byla věděla…‘“
„‚Nu, tak teď to víte. A jestli ještě někdy překročíte ten práh…‘ a tu v mžiku úsměv ztuhl ve vzteklý škleb a on se na mě shora díval s tváří démona, ‚…hodím vás tomu psovi.‘“
Telegram a plán
„Byla jsem tak vyděšená, že nevím, co jsem dělala. Asi jsem kolem něj proběhla do svého pokoje. Nic si nepamatuji, dokud jsem se neocitla na posteli, celá rozechvělá. Pak jsem si vzpomněla na vás, pane Holmesi. Nemohla jsem tam dál žít bez nějaké rady. Bála jsem se domu, toho muže, té ženy, služebnictva, dokonce i dítěte. Všichni mi připadali hrozní. Kdybych vás sem jen mohla přivolat, bylo by všechno dobré. Samozřejmě jsem mohla z domu utéct, ale zvědavost byla skoro stejně silná jako strach. Brzy jsem se rozhodla. Pošlu vám telegram. Vzala jsem si klobouk a plášť, došla na poštu, která je asi kilometr od domu, a vrátila jsem se mnohem klidnější. Když jsem se blížila ke dveřím, najednou jsem dostala strach, jestli není pes venku. Ale vzpomněla jsem si, že se Toller ten večer opil do bezvědomí. A věděla jsem, že je jediný v domácnosti, kdo si s tím divokým zvířetem poradí nebo kdo by se odvážil pustit ho ven. Bezpečně jsem proklouzla dovnitř a půl noci jsem nespala radostí, že vás uvidím. Svolení jet dnes ráno do Winchesteru jsem dostala bez potíží. Ale musím být zpátky před třetí, protože pan a paní Rucastlovi jedou na návštěvu a budou pryč celý večer, takže se musím starat o dítě. Teď jsem vám vyprávěla všechna svá dobrodružství, pane Holmesi. A byla bych velmi ráda, kdybyste mi řekl, co to všechno znamená. A hlavně, co mám dělat.“
Holmes i já jsme tomu neobyčejnému příběhu naslouchali jako očarovaní. Můj přítel teď vstal a přecházel po pokoji s rukama v kapsách a s výrazem nejhlubší vážnosti.
„Je Toller pořád opilý?“ zeptal se.
„Ano. Slyšela jsem jeho ženu říkat paní Rucastlové, že si s ním neví rady.“
„To je dobře. A Rucastlovi dnes večer odjíždějí?“
„Ano.“
„Je tam sklep s dobrým pevným zámkem?“
„Ano, vinný sklep.“
„Zdá se mi, že jste si v celé té věci počínala jako velmi statečná a rozumná dívka, slečno Hunterová. Myslíte, že byste dokázala ještě jeden kousek? Nežádal bych to po vás, kdybych vás nepovažoval za úplně výjimečnou ženu.“
„Pokusím se. Co to je?“
„Můj přítel a já budeme v Měděných bucích v sedm hodin. Rucastlovi už budou pryč a Toller bude, jak doufáme, neschopný čehokoli. Zbývá jen paní Tollerová, která by mohla spustit poplach. Kdybyste ji mohla poslat s nějakým vzkazem do sklepa a pak za ní otočit klíčem, nesmírně byste nám věci usnadnila.“
„Udělám to.“
„Výborně! Pak se na celou věc důkladně podíváme. Samozřejmě je jen jediné možné vysvětlení. Přivezli vás tam, abyste někoho představovala, a skutečná osoba je uvězněná v tom pokoji. To je zřejmé. Pokud jde o to, kdo je tím vězněm, nepochybuji, že je to dcera, slečna Alice Rucastlová, jestli si dobře pamatuji. Ta, o které se říkalo, že odjela do Ameriky. Vás si nepochybně vybrali proto, že se jí podobáte výškou, postavou a barvou vlasů. Její vlasy byly ostříhané, velmi pravděpodobně kvůli nějaké nemoci, kterou prodělala. A tak jste samozřejmě musela přijít o vlasy i vy. Zvláštní náhodou jste na její vlasy narazila. Muž na silnici byl bezpochyby nějaký její přítel, možná snoubenec. Měla jste na sobě šaty té dívky a byla jste jí tak podobná. Když vás viděl, přesvědčil ho nejdřív váš smích a potom vaše gesto, že je slečna Rucastlová naprosto šťastná. A že už o jeho pozornost nestojí. Psa v noci pouštějí, aby se s ní nepokoušel spojit. Tolik je celkem jasné. Nejvážnějším bodem celého případu je povaha toho dítěte.“
„Co s tím má proboha společného?“ vyhrkl jsem.
„Milý Watsone, vy jako lékař přece neustále poznáváte sklony dítěte tím, že studujete rodiče. Nevidíte, že opak platí stejně? Povahu rodičů jsem často poprvé opravdu prohlédl teprve díky jejich dětem. Povaha tohoto dítěte je neobvykle zlomyslná, zlomyslná jen tak pro nic. Ať už ji má po usměvavém otci, jak tuším, nebo po matce, nevěstí to nic dobrého pro tu ubohou dívku, která je v jejich moci.“
„Jsem si jistá, že máte pravdu, pane Holmesi. Vybavuje se mi tisíc věcí, které mě ujišťují, že jste to uhodl. Ach, neztrácejme ani chvilku a pomozme tomu ubohému stvoření.“ zvolala naše klientka.
„Musíme být opatrní, protože máme co dělat s velmi mazaným mužem. Do sedmi hodin nic nepodnikneme. V tu hodinu budeme u vás a záhada bude brzy vyřešena.“
Prázdný pokoj
Dodrželi jsme slovo. Bylo právě sedm, když jsme dorazili k Měděným bukům. Vůz jsme nechali v hostinci u cesty. Dům bychom poznali podle skupiny stromů, jejichž tmavé listy se v zapadajícím slunci leskly jako vyleštěný kov, i kdyby na prahu nestála usměvavá slečna Hunterová.
„Podařilo se vám to?“ zeptal se Holmes.
Odněkud zdola se ozývalo hlasité bušení. „To je paní Tollerová ve sklepě. Její muž chrápe na koberci v kuchyni. Tady jsou jeho klíče, jsou to duplikáty klíčů pana Rucastla.“ řekla.
„To jste udělala opravdu dobře! Teď nás veďte a brzy uvidíme konec téhle temné záležitosti.“ zvolal Holmes nadšeně.
Vyšli jsme po schodech, odemkli dveře, prošli chodbou a ocitli jsme se před zátarasem, který slečna Hunterová popsala. Holmes přeřízl provaz a sundal příčnou tyč. Pak zkoušel v zámku různé klíče, ale bez úspěchu. Zevnitř se neozýval žádný zvuk a Holmesova tvář se při tom tichu zachmuřila.
„Doufám, že nejdeme pozdě. Myslím, slečno Hunterová, že bude lepší, když půjdeme dovnitř bez vás. Teď, Watsone, opřete se do toho ramenem a uvidíme, jestli to nepovolí.“ řekl.
Byly to staré vratké dveře a pod naší společnou silou hned povolily. Společně jsme vběhli do pokoje. Byl prázdný. Nebyl tam žádný nábytek kromě malé postele se slamníkem, stolku a koše s prádlem. Střešní okno nahoře bylo otevřené a vězeň byl pryč.
„Tady se dělo něco nekalého. Tenhle krasavec uhodl, co má slečna Hunterová za lubem, a svou oběť odvlekl.“ řekl Holmes.
„Ale jak?“
„Střešním oknem. Brzy uvidíme, jak to udělal.“ Vyhoupl se na střechu. „Ach ano, tady je konec dlouhého lehkého žebříku opřeného o okap. Tak to udělal.“ zvolal.
„Ale to není možné. Když Rucastlovi odjížděli, žebřík tam nebyl.“ řekla slečna Hunterová.
„Vrátil se a udělal to. Říkám vám, že je to chytrý a nebezpečný člověk. Moc bych se nedivil, kdyby to byly jeho kroky, co teď slyším na schodech. Myslím, Watsone, že bude dobře, když budete mít připravenou pistoli.“
Pes na svobodě
Sotva to dořekl, objevil se ve dveřích pokoje muž, velmi tlustý a statný, s těžkou holí v ruce. Slečna Hunterová při pohledu na něj vykřikla a přitiskla se ke zdi. Sherlock Holmes ale vyskočil a postavil se mu.
„Vy darebáku! Kde je vaše dcera?“ řekl.
Tlustý muž se rozhlédl kolem a pak nahoru na otevřené střešní okno.
„To se musím ptát já vás, vy zloději! Špehové a zloději! Tak jsem vás chytil, co? Jste v mé moci. Já vám ukážu!“ zaječel. Otočil se a dupal dolů po schodech, jak nejrychleji mohl.
„Jde pro psa!“ zvolala slečna Hunterová.
„Mám revolver.“ řekl jsem.
„Raději zavřete hlavní dveře!“ zvolal Holmes a všichni jsme se společně rozběhli po schodech dolů. Sotva jsme doběhli do haly, uslyšeli jsme hluboký štěkot velkého psa, pak výkřik a strašný hluk zápasu, který se nedal poslouchat. Postranními dveřmi vyklopýtal starší muž s rudou tváří a třesoucíma se rukama a nohama.
„Proboha! Někdo pustil psa. Dva dny nežral. Rychle, rychle, nebo bude pozdě!“ zvolal.
Holmes a já jsme vyběhli ven a za roh domu a Toller spěchal za námi. Tam byl ten obrovský vyhladovělý pes. Srazil Rucastla k zemi a ten se svíjel a křičel na trávě. Přiběhl jsem a vystřelil, a pes se svalil stranou. S velkou námahou jsme je od sebe odtrhli a odnesli Rucastla do domu, živého, ale těžce zraněného. Položili jsme ho na pohovku v salonu. Vystřízlivělého Tollera jsme poslali, aby zprávu donesl své ženě, a já jsem udělal, co jsem mohl, abych zmírnil Rucastlovu bolest. Všichni jsme stáli kolem něj, když se otevřely dveře a do pokoje vešla vysoká, vyzáblá žena.
Co věděla paní Tollerová
„Paní Tollerová!“ zvolala slečna Hunterová.
„Ano, slečno. Pan Rucastle mě pustil, když se vrátil, ještě než šel nahoru za vámi. Ach, slečno, škoda, že jste mi neřekla, co máte v plánu. Řekla bych vám, že se namáháte zbytečně.“
„Ha! Je jasné, že paní Tollerová ví o celé věci víc než kdokoli jiný.“ řekl Holmes a bystře se na ni podíval.
„Ano, pane, vím, a jsem docela ochotná říct, co vím.“
„Tak se prosím posaďte a povězte nám to. Musím přiznat, že v několika bodech pořád tápu ve tmě.“
„Brzy vám to objasním. A udělala bych to už dřív, kdybych se byla mohla dostat ze sklepa. Jestli z toho bude soud, vzpomeňte si, že právě já jsem stála při vás. A že jsem byla přítelkyní i slečny Alice.“ řekla.
„Slečna Alice nikdy nebyla doma šťastná, od té doby, co se její otec znovu oženil. Přehlíželi ji a do ničeho neměla co mluvit. Opravdu zlé to ale bylo až potom, co se u jedné přítelkyně seznámila s panem Fowlerem. Pokud jsem se dozvěděla, měla slečna Alice podle závěti vlastní majetek. Ale byla tak tichá a trpělivá, že o něm nikdy neřekla ani slovo a všechno nechávala v rukou pana Rucastla. Věděl, že mu od ní nic nehrozí. Ale když se ukázalo, že by se mohl objevit manžel, který by žádal všechno, co mu zákon dává, usoudil její otec, že je čas tomu udělat přítrž. Chtěl, aby podepsala listinu, podle které by mohl s jejími penězi nakládat, ať se vdá, nebo ne. Když to nechtěla udělat, trápil ji tak dlouho, až dostala mozkovou horečku a šest týdnů byla vážně nemocná. Nakonec se uzdravila, ale byla celá vyhublá na kost a krásné vlasy jí ostříhali. Na jejím mladém muži to ale nic nezměnilo a držel při ní tak věrně, jak jen muž může.“
„Ach, myslím, že to, co jste byla tak laskava nám říct, věc dost objasňuje a že všechno ostatní dokážu vyvodit. Pan Rucastle se tedy, předpokládám, uchýlil k tomu věznění?“ řekl Holmes.
„Ano, pane.“
„A přivezl slečnu Hunterovou z Londýna, aby se zbavil nepříjemné vytrvalosti pana Fowlera.“
„Tak to bylo, pane.“
„Ale pan Fowler, vytrvalý muž, jak se na dobrého námořníka sluší, oblehl dům. Setkal se s vámi a jistými argumenty, zvonivými či jinými, vás přesvědčil, že vaše zájmy jsou stejné jako jeho.“
„Pan Fowler byl velmi vlídný a štědrý pán.“ řekla paní Tollerová klidně.
„A tak zařídil, aby váš dobrý muž neměl nouzi o pití a aby byl žebřík připravený ve chvíli, kdy váš pán odjede.“
„Máte to, pane, přesně tak, jak se to stalo.“
„Jistě vám dlužíme omluvu, paní Tollerová. Rozhodně jste nám vyjasnila všechno, co nám vrtalo hlavou. A tady přichází venkovský lékař a paní Rucastlová. Myslím tedy, Watsone, že bude nejlepší doprovodit slečnu Hunterovou zpátky do Winchesteru. Zdá se mi, že naše postavení je tu teď dost sporné.“ řekl Holmes.
A tak byla vyřešena záhada zlověstného domu s měděnými buky před vchodem. Pan Rucastle přežil, ale už navždy to byl zlomený muž, kterého udržovala naživu jen péče jeho oddané ženy. Dodnes žijí se svými starými sluhy, kteří toho o Rucastlově minulosti nejspíš vědí tolik, že se jich Rucastle těžko zbaví. Pan Fowler a slečna Rucastlová se den po svém útěku vzali se zvláštním povolením v Southamptonu. On teď zastává vládní úřad na ostrově Mauricius. Pokud jde o slečnu Violet Hunterovou, můj přítel Holmes o ni, k mému zklamání, ztratil zájem, jakmile přestala být středem jednoho z jeho případů. Teď je ředitelkou soukromé školy ve Walsallu, kde má, pokud vím, značné úspěchy.
O textu
- Měděné buky – 2. Zamčené křídlo (The Adventure of the Copper Beeches (part 2 of 2: the locked wing and the solution)) – Arthur Conan Doyle
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




