Tuto povídku napsal Arthur Conan Doyle a vyšla roku 1926. Později se stala součástí sbírky Archiv Sherlocka Holmese. Je to jeden z mála případů, které Holmes vypráví sám, bez doktora Watsona. Do Baker Street přijde voják, který se vrátil z války v jižní Africe. Jeho nejlepší přítel beze stopy zmizel. Otec tvrdí, že odjel na cestu kolem světa. Jenže jedné noci se jeho bledá tvář objeví za oknem starého venkovského sídla.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda · Jak se večer zklidnit
Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.
Kapitoly
- Úvod
- Voják bílý jako stěna
- Tvář za oknem
- Holmes pokládá otázky
- Rukavice v hale
- Tajemný domek
- Jediné slovo na papíře
Číst celý text (6303 slov)
Vybledlý voják
Myšlenky mého přítele Watsona jsou sice omezené, ale nesmírně vytrvalé. Už dlouho na mě naléhá, abych sám sepsal některý svůj zážitek. Možná jsem si o to jeho dotírání trochu řekl sám. Často jsem mu totiž měl příležitost ukázat, jak povrchní jsou jeho vlastní zprávy, a vyčítal jsem mu, že se podbízí vkusu publika, místo aby se přísně držel faktů a čísel. „Zkuste to sám, Holmesi!“ odsekl mi na to. A musím přiznat, že teď, když jsem vzal pero do ruky, začínám chápat, že věc je třeba podat tak, aby čtenáře zaujala. Následující případ ho zaujme téměř jistě. Patří k nejpodivnějším událostem v mé sbírce, i když se náhodou stalo, že ho Watson ve své sbírce nemá. Když mluvím o svém starém příteli a životopisci, rád bych využil příležitosti a poznamenal jednu věc. Jestliže si ke svým různým malým pátráním přibírám společníka, nedělám to z citu ani z rozmaru. Je to proto, že Watson má sám některé pozoruhodné vlastnosti. Ve své skromnosti jim však věnuje málo pozornosti, protože příliš přeceňuje mé vlastní výkony. Pomocník, který předvídá vaše závěry a kroky, je vždycky nebezpečný. Ale ten, koho každý další obrat věci znovu překvapí a pro koho je budoucnost vždycky zavřenou knihou, je opravdu ideální pomocník.
Podle zápisníku mě v lednu roku 1903, krátce po skončení búrské války, navštívil pan James M. Dodd. Byl to velký, svěží, opálený, vzpřímený Brit. Dobrý Watson mě tehdy opustil kvůli manželce. Je to jediný sobecký čin, na který si za celou dobu našeho přátelství vzpomínám. Byl jsem sám.
Mám ve zvyku sedět zády k oknu a návštěvníky usazovat do protějšího křesla, kde na ně dopadá plné světlo. Pan James M. Dodd jako by nevěděl, jak začít rozhovor. Nesnažil jsem se mu pomoci, protože jeho mlčení mi dávalo víc času na pozorování. Zjistil jsem, že je moudré udělat na klienty dojem tím, co dokážu, a tak jsem mu sdělil některé ze svých závěrů.
„Z jižní Afriky, pane, jak vidím.“
„Ano, pane.“ odpověděl trochu překvapeně.
„U dobrovolné jezdecké domobrany, řekl bych.“
„Přesně tak.“
„Nepochybně u oddílu z Middlesexu.“
„Je to tak. Pane Holmesi, vy jste kouzelník.“
Usmál jsem se jeho zmatenému výrazu.
„Když do mého pokoje vstoupí statný muž s takovým opálením, jaké by mu anglické slunce nikdy nedalo, a s kapesníkem v rukávu místo v kapse, není těžké ho zařadit. Nosíte krátký plnovous, což ukazuje, že jste nebyl voják z povolání. Máte postavu jezdce. A co se týče Middlesexu, z vaší navštívenky už vím, že jste burzovní makléř z Throgmorton Street. Ke kterému jinému pluku byste se přihlásil?“
„Vy vidíte všechno.“
„Nevidím o nic víc než vy, ale vycvičil jsem se v tom, abych si všímal toho, co vidím. Ale nepřišel jste za mnou dnes ráno, pane Dodde, abyste diskutoval o vědě pozorování. Co se stalo v Tuxbury Old Parku?“
„Pane Holmesi…!“
„Můj milý pane, v tom žádná záhada není. Ten název stál v záhlaví vašeho dopisu. A protože jste si tuto schůzku vyžádal velmi naléhavě, bylo jasné, že se stalo něco náhlého a důležitého.“
„Ano, to opravdu. Ale dopis jsem psal odpoledne a od té doby se stala spousta věcí. Kdyby mě plukovník Emsworth nevyhodil…“
„Vyhodil vás?“
„No, v podstatě ano. Je to tvrdý chlap, ten plukovník Emsworth. Ve své době největší pruďas v celé armádě, a to byla doba, kdy se mluvilo hodně drsně. Nevydržel bych to s ním, kdyby to nebylo kvůli Godfreyovi.“
Zapálil jsem si dýmku a opřel se v křesle.
„Možná mi vysvětlíte, o čem mluvíte.“
Můj klient se šibalsky usmál.
„Už jsem si zvykl myslet, že víte všechno, aniž vám to někdo řekne. Ale povím vám fakta a doufám proboha, že mi budete umět říct, co znamenají. Celou noc jsem nespal a lámal si nad tím hlavu, a čím víc přemýšlím, tím neuvěřitelnější to je.“ řekl.
„Když jsem v lednu 1901 narukoval, tedy právě před dvěma lety, vstoupil do stejné eskadrony i mladý Godfrey Emsworth. Byl jediným synem plukovníka Emswortha, toho Emswortha, který dostal Viktoriin kříž za statečnost na Krymu. Měl v sobě bojovnou krev, takže není divu, že se přihlásil jako dobrovolník. V pluku nebyl lepší chlapec. Spřátelili jsme se. Bylo to takové přátelství, jaké může vzniknout jen tehdy, když lidé žijí stejný život a sdílejí stejné radosti i strasti. Byl to můj kamarád, a to v armádě znamená hodně. Rok tvrdých bojů jsme spolu snášeli dobré i zlé. Pak ho v bitvě u Diamond Hillu nedaleko Pretorie zasáhla kulka z pušky na slony. Dostal jsem jeden dopis z nemocnice v Kapském Městě a jeden ze Southamptonu. Od té doby ani slovo. Ani jediné slovo, pane Holmesi, přes půl roku, a to byl můj nejbližší kamarád.“
„Když válka skončila a všichni jsme se vrátili, napsal jsem jeho otci a zeptal se, kde Godfrey je. Žádná odpověď. Chvíli jsem počkal a pak jsem napsal znovu. Tentokrát jsem dostal odpověď, krátkou a nevrlou. Godfrey prý odjel na cestu kolem světa a nejspíš se do roka nevrátí. To bylo všechno.“
„Nebyl jsem s tím spokojený, pane Holmesi. Celá ta věc mi připadala tak strašně nepřirozená. Byl to dobrý chlapec a takhle by kamaráda neopustil. Nebylo to jeho povaze podobné. A taky jsem věděl, že má zdědit spoustu peněz a také že si s otcem vždycky moc nerozuměli. Starý pán byl občas tyran a mladý Godfrey byl příliš hrdý, než aby to snášel. Ne, nebyl jsem spokojený a rozhodl jsem se, že té věci přijdu na kloub. Stalo se ale, že po dvou letech nepřítomnosti jsem musel dát do pořádku spoustu vlastních záležitostí. A tak jsem se ke Godfreyově věci mohl vrátit teprve tento týden. Ale když už jsem se jí ujal, chci všechno ostatní nechat stranou, abych ji dotáhl do konce.“
Pan James M. Dodd vypadal jako člověk, kterého je lepší mít za přítele než za nepřítele. Když mluvil, jeho modré oči byly přísné a hranatá čelist tvrdě sevřená.
„A co jste udělal?“ zeptal jsem se.
„Nejdřív jsem chtěl zajet k němu domů, do Tuxbury Old Parku nedaleko Bedfordu, a na vlastní oči se podívat, jak se věci mají. Napsal jsem proto jeho matce, protože toho nabručeného otce jsem měl už dost. A zaútočil jsem přímo zepředu. Godfrey byl můj kamarád, mohl bych jí vyprávět spoustu zajímavých věcí o tom, co jsme spolu zažili, budu v okolí, jestli by jí nevadilo, a tak dále. Od ní jsem dostal docela vlídnou odpověď a nabídku, že u nich mohu přespat. Proto jsem tam v pondělí jel.“
„Tuxbury Old Hall je odlehlé místo, osm kilometrů od všeho. Na nádraží nečekala žádná bryčka, takže jsem musel jít pěšky s kufrem v ruce, a dorazil jsem, když už se skoro setmělo. Je to velký, rozlezlý dům, který stojí v rozsáhlém parku. Řekl bych, že je ze všech možných dob a slohů. Nejstarší hrázděná část je z doby královny Alžběty, nejmladší je sloupový vchod z doby královny Viktorie. Uvnitř bylo samé dřevěné obložení, tapiserie a napůl vybledlé staré obrazy. Dům plný stínů a tajemství. Byl tam komorník, starý Ralph, který vypadal skoro tak staře jako ten dům, a jeho žena, která možná byla ještě starší. Bývala Godfreyovou chůvou. Slyšel jsem ho o ní mluvit tak, jako by ji měl rád hned po své matce. A tak mě to k ní táhlo, přestože vypadala podivně. I matka se mi líbila. Byla to jemná, malá žena, taková bílá myška. Jen se samotným plukovníkem jsem si nerozuměl.“
„Hned jsme se trochu pohádali a byl bych odešel zpátky na nádraží, kdybych neměl pocit, že bych mu tím nahrál. Uvedli mě rovnou do jeho pracovny. Seděl tam za zaneseným psacím stolem obrovitý muž s ohnutými zády, zakouřenou pletí a rozcuchaným šedým plnovousem. Nos s červenými žilkami mu trčel jako zobák supa a zpod huňatého obočí na mě zlostně svítily dvě šedé oči. Teď jsem chápal, proč Godfrey o otci málokdy mluvil.“
„‚Nuže, pane,‘ řekl skřípavým hlasem. ‚Zajímalo by mě, jaké jsou skutečné důvody vaší návštěvy.‘“
„Odpověděl jsem, že jsem je vysvětlil v dopise jeho ženě.“
„‚Ano, ano. Napsal jste, že jste Godfreyho znal v Africe. Máme na to ovšem jen vaše slovo.‘“
„‚Jeho dopisy mám u sebe v kapse.‘“
„‚Laskavě mi je ukažte.‘“
„Přelétl pohledem ty dva, které jsem mu podal, a pak mi je hodil zpátky.“
„‚Nuže, a co dál?‘ zeptal se.“
„‚Měl jsem vašeho syna Godfreyho rád, pane. Spojovalo nás mnoho pout a vzpomínek. Není přirozené, že se divím jeho náhlému mlčení a chci vědět, co se s ním stalo?‘“
„‚Vzpomínám si, pane, že jsem si s vámi už dopisoval a řekl vám, co se s ním stalo. Odjel na cestu kolem světa. Po svých afrických zážitcích byl na tom zdravotně špatně a jeho matka i já jsme byli toho názoru, že potřebuje naprostý klid a změnu. Laskavě to vysvětlení předejte všem dalším přátelům, které by to mohlo zajímat.‘“
„‚Samozřejmě,‘ odpověděl jsem. ‚Ale možná byste byl tak laskav a řekl mi jméno parníku a lodní společnosti, se kterou odplul, a také datum. Nepochybuji, že bych mu dokázal poslat dopis.‘“
„Moje žádost mého hostitele zřejmě zmátla i rozčílila. Mohutné obočí se mu stáhlo nad oči a netrpělivě bubnoval prsty o stůl. Nakonec vzhlédl s výrazem člověka, který viděl, jak soupeř v šachu udělal nebezpečný tah, a rozhodl se, jak na něj odpovědět.“
„‚Mnoho lidí, pane Dodde,‘ řekl, ‚by se urazilo vaší pekelnou neodbytností a myslelo by si, že tohle naléhání dospělo až k nehorázné drzosti.‘“
„‚Musíte to přičíst, pane, mé opravdové lásce k vašemu synovi.‘“
„‚Přesně tak. Z toho důvodu jsem už byl ke všemu shovívavý. Musím vás ale požádat, abyste s tím vyptáváním přestal. Každá rodina má svá tajemství a své důvody. Ty nelze vždycky vysvětlit cizím lidem, ať mají sebelepší úmysly. Moje žena touží slyšet něco o Godfreyově minulosti, o které jí můžete vyprávět. Ale přítomnost a budoucnost nechte, prosím, být. Takové vyptávání nemá žádný užitek, pane, a staví nás do choulostivé a obtížné situace.‘“
„Tak jsem se dostal do slepé uličky, pane Holmesi. Nedalo se tudy projít. Mohl jsem jen předstírat, že se s tou situací smiřuji, a v duchu jsem přísahal, že si neodpočinu, dokud se osud mého přítele nevyjasní. Byl to nudný večer. Povečeřeli jsme tiše ve třech v ponurém, vybledlém starém pokoji. Paní se mě dychtivě vyptávala na syna, ale starý pán se zdál zasmušilý a sklíčený. Celé to divadlo mě tak nudilo, že jsem se omluvil, jakmile to slušně šlo, a odebral se do své ložnice. Byl to velký, holý pokoj v přízemí, stejně ponurý jako zbytek domu. Ale po roce spaní ve stepi, pane Holmesi, není člověk na ubytování příliš vybíravý. Roztáhl jsem závěsy a podíval se ven do zahrady. Všiml jsem si, že je krásná noc a jasně svítí půlměsíc. Pak jsem se posadil k praskajícímu ohni s lampou na stolku vedle sebe a snažil se rozptýlit románem. Vyrušil mě ale Ralph, starý komorník, který přinesl další uhlí.“
„‚Myslel jsem, že by vám v noci mohlo dojít, pane. Je krutá zima a tyhle pokoje jsou studené.‘“
„Než odešel z pokoje, zaváhal. A když jsem se ohlédl, stál čelem ke mně s tesklivým výrazem ve vrásčité tváři.“
„‚Promiňte, pane, ale nemohl jsem neslyšet, co jste u večeře říkal o mladém panu Godfreym. Víte, pane, moje žena byla jeho chůva, takže můžu říct, že jsem jeho pěstoun. Je přirozené, že nás to zajímá. A říkáte, že se dobře držel, pane?‘“
„‚V pluku nebyl statečnější muž. Jednou mě vytáhl z búrské palby, jinak bych tu možná nebyl.‘“
„Starý komorník si mnul vyzáblé ruce.“
„‚Ano, pane, ano, to je celý pan Godfrey. Vždycky byl odvážný. V parku není strom, pane, na který by nevylezl. Nic ho nezastavilo. Byl to skvělý chlapec, a ach, pane, byl to skvělý muž.‘“
„Vyskočil jsem na nohy.“
„‚Poslyšte!‘ vykřikl jsem. ‚Říkáte byl. Mluvíte, jako by byl mrtvý. Co je to za tajemství? Co se stalo s Godfreym Emsworthem?‘“
„Chytil jsem starce za rameno, ale on ucukl.“
„‚Nevím, co tím myslíte, pane. Na pana Godfreyho se zeptejte pána. Ten to ví. Mně nepřísluší se do toho plést.‘“
„Chtěl odejít z pokoje, ale držel jsem ho za paži.“
„‚Poslouchejte,‘ řekl jsem. ‚Než odejdete, odpovíte mi na jednu otázku, i kdybych vás tu měl držet celou noc. Je Godfrey mrtvý?‘“
„Nedokázal se mi podívat do očí. Byl jako zhypnotizovaný. Odpověď se z něj vydrala proti jeho vůli. Byla strašná a nečekaná.“
„‚Kéž by byl, proboha!‘ vykřikl, vytrhl se mi a vyběhl z pokoje.“
„Asi si domyslíte, pane Holmesi, že jsem se vrátil do křesla v nijak šťastné náladě. Zdálo se mi, že slova toho starce mohou znamenat jen jedno. Můj ubohý přítel se zřejmě zapletl do nějaké zločinné nebo aspoň nečestné záležitosti, která se dotkla rodinné cti. Ten přísný stařec poslal syna pryč a skryl ho před světem, aby nevyšel najevo nějaký skandál. Godfrey byl lehkomyslný chlapík. Snadno se nechal ovlivnit lidmi kolem sebe. Nepochybně padl do špatných rukou a ti ho svedli ke zkáze. Byla by to žalostná věc, kdyby to tak opravdu bylo. Ale i teď bylo mou povinností ho vypátrat a zjistit, jestli bych mu nemohl pomoci. Úzkostně jsem o tom přemýšlel, když jsem vzhlédl, a přede mnou stál Godfrey Emsworth.“
Tvář za oknem
Můj klient se odmlčel jako člověk v hlubokém pohnutí.
„Pokračujte, prosím. Váš problém má několik velmi neobvyklých rysů.“ řekl jsem.
„Byl venku za oknem, pane Holmesi, a obličej měl přitisknutý ke sklu. Řekl jsem vám, že jsem se díval ven do noci. Přitom jsem nechal závěsy zčásti otevřené. Jeho postava se rýsovala v té mezeře. Okno sahalo až k zemi a viděl jsem ho celého, ale můj pohled upoutala jeho tvář. Byl smrtelně bledý. Nikdy jsem neviděl člověka tak bílého. Myslím, že tak nějak mohou vypadat duchové. Ale jeho oči se setkaly s mými a byly to oči živého člověka. Když viděl, že se na něj dívám, uskočil a zmizel ve tmě.“
„Na tom muži bylo něco otřesného, pane Holmesi. Nebyla to jen ta příšerná tvář, která ve tmě svítila bíle jako sýr. Bylo to něco jemnějšího. Něco plíživého, něco kradmého, něco provinilého. Něco, co se vůbec nepodobalo tomu upřímnému, mužnému chlapci, kterého jsem znal. Zanechalo to v mé mysli pocit hrůzy.“
„Ale když člověk rok nebo dva vojančí a za kamaráda na hraní má bratříčka Búra, zachová si chladnou hlavu a jedná rychle. Godfrey sotva zmizel, a už jsem byl u okna. Mělo nešikovnou západku a chvíli mi trvalo, než jsem ho otevřel. Pak jsem jím proklouzl ven a běžel po zahradní cestě směrem, kterým podle mě mohl odejít.“
„Byla to dlouhá cesta a světla moc nebylo, ale zdálo se mi, že se přede mnou něco pohybuje. Běžel jsem dál a volal jeho jméno, ale nebylo to k ničemu. Když jsem doběhl na konec cesty, rozbíhalo se odtamtud několik dalších cestiček různými směry k různým hospodářským stavením. Nerozhodně jsem tam stál, a vtom jsem zřetelně uslyšel zvuk zavíraných dveří. Nebylo to za mnou v domě, ale přede mnou, někde ve tmě. To mi stačilo, pane Holmesi, abych se ujistil, že to, co jsem viděl, nebyl přelud. Godfrey přede mnou utekl a zavřel za sebou dveře. Tím jsem si byl jistý.“
„Nic víc jsem nemohl dělat. Strávil jsem neklidnou noc, převracel jsem tu věc v hlavě a snažil se najít nějakou teorii, která by vysvětlila fakta. Druhý den jsem shledal, že je plukovník o něco smířlivější. A protože jeho žena poznamenala, že je v okolí několik zajímavých míst, měl jsem příležitost zeptat se, jestli by jim nevadilo, kdybych zůstal ještě jednu noc. Starý pán dost neochotně svolil, a tak jsem měl celý den na svá pozorování. Byl jsem už naprosto přesvědčený, že se Godfrey skrývá někde nablízku. Ale kde a proč, to zbývalo vyřešit.“
„Dům byl tak velký a tak rozlehlý, že by se v něm mohl schovat celý pluk a nikdo by nic nevěděl. Kdyby tajemství leželo tam, těžko bych mu přišel na kloub. Ale dveře, které jsem slyšel zavírat, rozhodně nebyly v domě. Musel jsem prozkoumat zahradu a podívat se, co najdu. Nic mi v tom nebránilo, protože staří lidé se věnovali svým věcem a nechali mě, ať si dělám, co chci.“
„Bylo tam několik malých hospodářských stavení. Ale na konci zahrady stála samostatná, dost velká budova, tak velká, že by v ní mohl bydlet zahradník nebo hajný. Mohl ten zvuk zavíraných dveří přijít odtud? Přiblížil jsem se k ní lhostejně, jako bych se jen bezcílně procházel po pozemku. Vtom z jejích dveří vyšel malý, čilý vousatý muž v černém kabátě a s buřinkou, vůbec ne typ zahradníka. Ke svému překvapení jsem viděl, že za sebou zamkl a klíč si dal do kapsy. Pak se na mě podíval s jistým překvapením ve tváři.“
„‚Jste tu na návštěvě?‘ zeptal se.“
„Vysvětlil jsem mu, že ano a že jsem Godfreyův přítel.“
„‚Jaká škoda, že je zrovna na cestách, protože by mě moc rád viděl,‘ pokračoval jsem.“
„‚Jistě. Přesně tak,‘ řekl dost provinile. ‚Nepochybně se sem vrátíte v nějakou příhodnější dobu.‘ Šel dál. Ale když jsem se otočil, všiml jsem si, že stojí a sleduje mě, napůl skrytý za vavříny na druhém konci zahrady.“
„Když jsem šel kolem toho domku, dobře jsem si ho prohlédl. Okna ale byla zakrytá těžkými závěsy a pokud se dalo poznat, byl prázdný. Kdybych byl příliš troufalý, mohl bych si všechno pokazit, a dokonce by mě mohli vykázat z pozemku. Pořád jsem si totiž byl vědom, že mě někdo sleduje. Proto jsem se procházkou vrátil do domu a s dalším pátráním jsem počkal na noc. Když bylo všude tma a ticho, vyklouzl jsem oknem a co nejtišeji jsem se vydal k tomu tajemnému domku.“
„Řekl jsem, že okna byla zakrytá těžkými závěsy. Teď jsem ale zjistil, že jsou zavřená i okenicemi. Jednou z nich však prosvítalo trochu světla, a tak jsem se soustředil na ni. Měl jsem štěstí. Závěs nebyl úplně zatažený a v okenici byla škvíra, takže jsem viděl dovnitř. Byl to docela útulný pokoj, jasná lampa a plápolající oheň. Naproti mně seděl ten malý muž, kterého jsem viděl ráno. Kouřil dýmku a četl noviny.“
„Jaké noviny?“ zeptal jsem se.
Zdálo se, že můj klient je rozladěný, že jsem ho ve vyprávění přerušil.
„Na tom může záležet?“ zeptal se.
„Je to nanejvýš podstatné.“
„Opravdu jsem si toho nevšiml.“
„Možná jste si všiml, jestli to byly noviny velkého formátu, nebo menšího, jaký si člověk spojuje s týdeníky.“
„Teď, když to říkáte, velké nebyly. Mohl to být časopis The Spectator. Ale na takové podrobnosti jsem neměl moc pomyšlení. Zády k oknu totiž seděl druhý muž, a mohl bych přísahat, že ten druhý muž byl Godfrey. Neviděl jsem mu do tváře, ale poznal jsem známý sklon jeho ramen. Opíral se o loket v postoji velkého smutku a tělo měl obrácené k ohni. Váhal jsem, co mám udělat, když mě někdo ostře poklepal na rameno. Vedle mě stál plukovník Emsworth.“
„‚Tudy, pane!‘ řekl tichým hlasem. Mlčky šel k domu a já ho následoval až do své ložnice. V hale si cestou vzal jízdní řád.“
„‚V osm třicet jede vlak do Londýna,‘ řekl. ‚Bryčka bude v osm před domem.‘“
„Byl bílý vzteky. A já se opravdu cítil v tak trapné situaci, že jsem dokázal jen vykoktat několik nesouvislých omluv. Snažil jsem se vymluvit na svou starost o přítele.“
„‚O té věci se nedá mluvit,‘ řekl úsečně. ‚Hanebně jste se vetřel do soukromí naší rodiny. Byl jste tu jako host a stal se z vás špeh. Nemám vám co víc říct, pane, kromě toho, že si už nikdy nepřeji vás vidět.‘“
„Na to jsem ztratil trpělivost, pane Holmesi, a promluvil jsem dost ostře.“
„‚Viděl jsem vašeho syna a jsem přesvědčen, že ho z nějakého svého důvodu skrýváte před světem. Netuším, proč ho takhle odřezáváte od lidí, ale jsem si jistý, že už nemůže jednat podle své vůle. Varuji vás, plukovníku Emsworthe, že dokud se nepřesvědčím, že je můj přítel v bezpečí a že je mu dobře, nepřestanu se snažit přijít té záhadě na kloub. A rozhodně se nenechám zastrašit ničím, co řeknete nebo uděláte.‘“
„Starý pán vypadal ďábelsky a opravdu jsem myslel, že se na mě vrhne. Říkal jsem už, že je to vyzáblý, divoký starý obr. I když nejsem žádný slaboch, možná bych se proti němu těžko ubránil. Ale po dlouhém vzteklém pohledu se otočil na podpatku a odešel z pokoje. Já jsem ráno odjel určeným vlakem, s pevným úmyslem jít rovnou za vámi a požádat vás o radu a pomoc na schůzce, o kterou jsem vás už písemně požádal.“
Holmes pokládá otázky
Takový byl problém, který mi můj návštěvník předložil. Jak už bystrý čtenář jistě postřehl, jeho řešení nebylo příliš obtížné, protože k jádru věci vedlo jen velmi málo možností. Ale i když byl tak jednoduchý, měl několik zajímavých a nových rysů, které snad omluví, že ho zaznamenávám. Teď jsem se pustil do toho, abych svou známou metodou logického rozboru zúžil možná řešení.
„Kolik služebnictva bylo v domě?“ zeptal jsem se.
„Pokud vím, byl tam jen starý komorník a jeho žena. Zdálo se, že žijí velmi prostě.“
„V tom samostatném domku tedy žádný sluha nebyl?“
„Žádný, pokud jím nebyl ten malý muž s plnovousem. Ten ale vypadal spíš jako pán než jako sluha.“
„To hodně napovídá. Všiml jste si, že se z jednoho domu do druhého nosí jídlo?“
„Teď, když o tom mluvíte, viděl jsem starého Ralpha, jak nese košík po zahradní cestě směrem k tomu domku. Na jídlo jsem v tu chvíli nepomyslel.“
„Vyptával jste se v okolí?“
„Ano. Mluvil jsem s přednostou stanice a také s hostinským ve vesnici. Jen jsem se zeptal, jestli nevědí něco o mém starém kamarádovi Godfreym Emsworthovi. Oba mě ujistili, že odjel na cestu kolem světa. Přijel prý domů a skoro hned zase odjel. Ten příběh zřejmě všichni přijali.“
„O svých podezřeních jste nic neřekl?“
„Nic.“
„To bylo velmi moudré. Té věci je rozhodně třeba se věnovat. Pojedu s vámi zpátky do Tuxbury Old Parku.“
„Dnes?“
Shodou okolností jsem tehdy právě dokončoval případ, který můj přítel Watson popsal jako případ klášterní školy a do kterého byl tak hluboce zapleten vévoda z Greyminsteru. Měl jsem také úkol od tureckého sultána, který vyžadoval okamžité jednání, protože jeho zanedbání mohlo mít velmi vážné politické následky. Proto jsem se podle svého deníku mohl vydat na svou výpravu do hrabství Bedford v doprovodu pana Jamese M. Dodda teprve začátkem příštího týdne. Cestou na nádraží Euston jsme přibrali vážného, mlčenlivého, prošedivělého pána, se kterým jsem se předem domluvil.
„To je můj starý přítel. Je možné, že jeho přítomnost bude úplně zbytečná. Na druhé straně může být nezbytná. V tuhle chvíli není třeba o té věci mluvit dál.“ řekl jsem Doddovi.
Watsonova vyprávění čtenáře nepochybně naučila, že neplýtvám slovy a neprozrazuji své myšlenky, dokud se případem skutečně zabývám. Dodd vypadal překvapeně, ale nic dalšího se neřeklo a všichni tři jsme pokračovali v cestě spolu. Ve vlaku jsem Doddovi položil ještě jednu otázku, kterou jsem chtěl, aby náš společník slyšel.
„Říkáte, že jste tvář svého přítele viděl v okně docela zřetelně, tak zřetelně, že jste si jistý, že to byl on?“
„Vůbec o tom nepochybuji. Nos měl přitisknutý ke sklu. Světlo lampy na něj dopadalo naplno.“
„Nemohl to být někdo, kdo se mu podobal?“
„Ne, ne, byl to on.“
„Ale říkáte, že byl změněný?“
„Jen barvou. Jeho tvář byla… jak to popsat? Byla bílá jako rybí břicho. Byla vybledlá.“
„Byla všude stejně bledá?“
„Myslím, že ne. Nejzřetelněji jsem viděl jeho čelo, jak bylo přitisknuté k oknu.“
„Zavolal jste na něj?“
„V tu chvíli jsem byl příliš ohromený a zděšený. Pak jsem ho pronásledoval, jak jsem vám řekl, ale bez výsledku.“
Rukavice v hale
Můj případ byl prakticky uzavřený a k jeho dovršení chyběla jen jedna malá příhoda. Po dlouhé jízdě jsme dorazili do toho podivného starého rozlehlého domu, který můj klient popsal. Dveře nám otevřel Ralph, starý komorník. Najal jsem povoz na celý den a požádal svého staršího přítele, aby zatím zůstal v kočáře, dokud ho nezavoláme. Ralph, malý vrásčitý stařík, měl na sobě obvyklý oděv, černý kabát a šedě kropenaté kalhoty, jen s jednou zvláštní odchylkou. Měl hnědé kožené rukavice, které si při pohledu na nás hned stáhl a položil je na stolek v hale, když jsme procházeli dovnitř. Mám, jak možná poznamenal můj přítel Watson, neobyčejně bystré smysly. A ucítil jsem slabou, ale pronikavou vůni. Zdálo se, že vychází od stolku v hale. Otočil jsem se, položil tam klobouk, shodil ho, sehnul se, abych ho zvedl, a podařilo se mi dostat nos asi na třicet centimetrů od rukavic. Ano, ten zvláštní dehtový pach z nich nepochybně vycházel. Prošel jsem dál do pracovny. Můj případ byl uzavřený. Běda, že musím takhle odkrýt karty, když vyprávím svůj vlastní příběh! Právě tím, že tajil takové články řetězu, dokázal Watson vytvářet svá okázalá rozuzlení.
Plukovník Emsworth nebyl ve svém pokoji, ale po Ralphově vzkazu přišel dost brzy. Slyšeli jsme jeho rychlý, těžký krok na chodbě. Dveře se rozletěly a on vtrhl dovnitř s naježeným plnovousem a zkřivenou tváří. Tak hrozivého starce jsem snad nikdy neviděl. V ruce držel naše navštívenky. Roztrhal je a dupal po kouscích.
„Copak jsem vám neřekl, vy pekelný šťouro, že máte zakázaný vstup na můj pozemek? Už se tu nikdy neopovažujte ukázat tu svou drzou tvář. Jestli sem znovu vstoupíte bez mého svolení, budu mít právo použít násilí. Zastřelím vás, pane! Bůh je mi svědkem, že to udělám!“ Otočil se ke mně. „Pokud jde o vás, pane, totéž varování platí i pro vás. Vaše nečestné řemeslo znám, ale se svým pověstným nadáním musíte jít jinam. Tady pro ně není místo.“
„Nemohu odtud odejít, dokud neuslyším z Godfreyových vlastních úst, že není držen proti své vůli.“ řekl můj klient pevně.
Náš nedobrovolný hostitel zazvonil.
„Ralphe, zatelefonujte na okresní policii a požádejte inspektora, ať sem pošle dva strážníky. Řekněte mu, že jsou v domě lupiči.“ řekl.
„Okamžik. Musíte si být vědom, pane Dodde, že plukovník Emsworth je v právu a že my v jeho domě nemáme žádné zákonné postavení. Na druhé straně by on měl uznat, že vaše jednání vychází čistě ze starosti o jeho syna. Troufám si doufat, že kdyby mi bylo dovoleno pět minut si s plukovníkem Emsworthem promluvit, jistě bych jeho názor na věc změnil.“ řekl jsem.
„Tak snadno se nezměním. Ralphe, udělejte, co jsem vám řekl. Na co sakra čekáte? Zavolejte policii!“ řekl starý voják.
„Nic takového. Jakýkoli zásah policie by přivodil právě tu katastrofu, které se bojíte.“ řekl jsem a opřel se zády o dveře. Vytáhl jsem zápisník a na volný list jsem načmáral jedno slovo. „Tohle nás sem přivedlo.“ řekl jsem a podal ho plukovníku Emsworthovi.
Zíral na to písmo a v tváři mu zůstal jen úžas.
„Jak to víte?“ vydechl a těžce dosedl do křesla.
„Vědět věci je moje práce. To je moje řemeslo.“
Seděl v hlubokém zamyšlení a vyzáblou rukou se tahal za rozcuchaný plnovous. Pak udělal gesto, kterým se vzdával.
„Nuže, jestli chcete vidět Godfreyho, uvidíte ho. Není to moje vůle, ale přinutili jste mě. Ralphe, řekněte panu Godfreymu a panu Kentovi, že za pět minut budeme u nich.“
Tajemný domek
Po pěti minutách jsme šli po zahradní cestě a ocitli jsme se před tím tajemným domkem na jejím konci. Ve dveřích stál malý vousatý muž a ve tváři měl výraz velkého údivu.
„To je velmi náhlé, plukovníku Emsworthe. Tohle nám pokazí všechny plány.“ řekl.
„Nemohu si pomoci, pane Kente. Přinutili nás. Může nás pan Godfrey přijmout?“
„Ano, čeká uvnitř.“ Otočil se a uvedl nás do velkého, prostě zařízeného předního pokoje. Zády ke krbu tam stál muž. Když ho můj klient uviděl, vyrazil k němu s nataženou rukou.
„Godfreyi, kamaráde, to je skvělé!“
Ten druhý ho ale gestem zarazil.
„Nesahej na mě, Jimmie. Drž se ode mě dál. Ano, jen se dívej! Moc nevypadám jako ten elegantní svobodník Emsworth od eskadrony B, že?“
Jeho vzhled byl opravdu neobyčejný. Bylo vidět, že to býval pohledný muž s ostře řezanými rysy, opálený africkým sluncem. Ale po té tmavší pleti byly roztroušené podivné bělavé skvrny, které mu kůži odbarvily.
„Proto nestojím o návštěvy. Tobě to nevadí, Jimmie, ale bez tvého přítele bych se obešel. Předpokládám, že k tomu máš nějaký dobrý důvod, ale zaskočil jsi mě.“ řekl.
„Chtěl jsem mít jistotu, že jsi v pořádku, Godfreyi. Viděl jsem tě tu noc, když ses díval do mého okna, a nemohl jsem to nechat být, dokud jsem to nevyjasnil.“
„Starý Ralph mi řekl, že jsi tady, a nemohl jsem si odpustit, abych se na tebe nepodíval. Doufal jsem, že mě neuvidíš. Když jsem uslyšel, jak se otvírá okno, musel jsem utéct do své nory.“
„Ale proboha, co se děje?“
„Nu, není to dlouhé vyprávění. Pamatuješ si tu ranní šarvátku u Buffelsspruitu, kousek za Pretorií, na východní železniční trati? Slyšel jsi, že mě zasáhli?“ řekl a zapálil si cigaretu.
„Ano, to jsem slyšel, ale podrobnosti jsem se nikdy nedozvěděl.“
„Tři z nás se oddělili od ostatních. Byla to velmi členitá krajina, jak si možná pamatuješ. Byl tam Simpson, ten, kterému jsme říkali Plešatý Simpson, a Anderson a já. Čistili jsme okolí od bratříčka Búra, ale on se přikrčil a dostal nás všechny tři. Ti dva druzí padli. Mě prostřelila rameno kulka z pušky na slony. Udržel jsem se ale na koni a ten se se mnou hnal několik kilometrů, než jsem omdlel a skutálel se ze sedla.“
„Když jsem přišel k sobě, padala noc. Nadzvedl jsem se, cítil jsem se velmi slabý a nemocný. K mému překvapení stál těsně vedle mě dům, dost velký, se širokou verandou a mnoha okny. Byla strašná zima. Pamatuješ si tu otupující zimu, která přicházela večer? Smrtelnou, protivnou zimu, úplně jinou než svěží zdravý mráz. Byl jsem promrzlý na kost a moje jediná naděje byla dostat se do toho domu. Vrávoravě jsem se postavil a vlekl jsem se tam, sotva jsem věděl, co dělám. Matně si vzpomínám, jak pomalu stoupám po schodech, vcházím do dokořán otevřených dveří a do velké místnosti, kde stálo několik postelí. S úlevným vydechnutím jsem se na jednu z nich vrhl. Nebyla ustlaná, ale to mi vůbec nevadilo. Přetáhl jsem přikrývky přes své roztřesené tělo a za chvilku jsem tvrdě spal.“
„Když jsem se probudil, bylo ráno. A zdálo se mi, že místo abych se vrátil do rozumného světa, ocitl jsem se v nějaké podivné noční můře. Velkými okny bez závěsů proudilo africké slunce a každá podrobnost té velké, holé, vybílené ložnice vystupovala ostře a zřetelně. Přede mnou stál malý muž, jako trpaslík, s obrovskou baňatou hlavou. Rozčileně něco brebentil holandsky a mával rukama, které mi připadaly jako hnědé houby. Za ním stála skupina lidí a zdálo se, že je ta situace náramně baví. Ale když jsem se na ně podíval, zamrazilo mě. Všichni byli nějak podivně pokřivení, oteklí nebo znetvoření nemocí. Jejich smích zněl strašidelně.“
„Zdálo se, že nikdo z nich neumí anglicky. Ale bylo potřeba to nějak vyřešit, protože ten muž s velkou hlavou se začínal strašně zlobit. Vykřikoval jako zvíře, chytil mě svýma nemocnýma rukama a táhl mě z postele, i když mi z rány znovu začala téct krev. Ten malý muž byl silný jako býk. Nevím, co by se mnou udělal, kdyby ten hluk do místnosti nepřilákal staršího muže, který tam zřejmě velel. Řekl několik přísných slov holandsky a můj trýznitel ucouvl. Pak se obrátil ke mně a díval se na mě v nejvyšším úžasu.“
„‚Jak jste se sem proboha dostal?‘ zeptal se udiveně. ‚Počkejte! Vidím, že jste úplně vyčerpaný, a to vaše zraněné rameno potřebuje ošetřit. Jsem lékař a brzy vás obvážu. Ale člověče! Tady jste v mnohem větším nebezpečí, než jste kdy byl na bojišti. Jste v nemocnici pro malomocné a spal jste v posteli malomocného.‘“
„Mám ti vyprávět víc, Jimmie? Zdá se, že kvůli blížící se bitvě všechny ty ubožáky den předtím odvezli. Když pak Britové postupovali, přivezl je zpátky lékař, který nemocnici vedl. Ujistil mě, že i když věří, že je proti té nemoci odolný, nikdy by se neodvážil udělat to, co jsem udělal já. Dal mě do samostatného pokoje, laskavě se o mě staral a asi po týdnu mě převezli do všeobecné nemocnice v Pretorii.“
„Tak to je moje neštěstí. Doufal jsem proti vší naději. Ale až když jsem dorazil domů, ty strašné známky, které vidíš na mé tváři, mi řekly, že jsem neunikl. Co jsem měl dělat? Byl jsem v tomhle osamělém domě. Měli jsme dva sluhy, kterým jsme mohli naprosto věřit. Byl tu domek, kde jsem mohl žít. Pan Kent, který je chirurg, byl ochoten u mě zůstat a slíbil mlčet. Takhle se to zdálo dost jednoduché. Ta druhá možnost byla strašná. Doživotní odloučení mezi cizími lidmi bez naděje na propuštění. Ale bylo nutné naprosté tajemství. Jinak by se i v tomhle tichém kraji strhl křik a odvlekli by mě vstříc mému hroznému osudu. I ty, Jimmie, i ty jsi musel zůstat v nevědomosti. Nedovedu si představit, proč to otec nakonec dovolil.“
Jediné slovo na papíře
Plukovník Emsworth ukázal na mě.
„Tohle je ten pán, který mě přinutil.“ Rozložil útržek papíru, na který jsem napsal slovo „malomocenství“. „Zdálo se mi, že když ví tolik, je bezpečnější, aby věděl všechno.“
„A taky že bylo. Kdo ví, jestli z toho nevzejde něco dobrého? Pokud vím, pacienta viděl jen pan Kent. Smím se zeptat, pane, jestli jste odborníkem na takové nemoci, které jsou prý tropické nebo polotropické povahy?“ řekl jsem.
„Mám běžné znalosti vzdělaného lékaře.“ poznamenal trochu odměřeně.
„Nepochybuji, pane, že jste plně způsobilý. Ale jsem si jistý, že budete souhlasit, že v takovém případě má cenu názor dalšího lékaře. Prý jste se mu vyhýbal ze strachu, že by na vás tlačili, abyste pacienta odloučil od lidí.“
„Je to tak.“ řekl plukovník Emsworth.
„Tuhle situaci jsem předvídal a přivedl jsem s sebou přítele, na jehož diskrétnost se lze naprosto spolehnout. Kdysi jsem mu mohl prokázat službu ve své profesi a je ochoten poradit spíš jako přítel než jako odborník. Jmenuje se sir James Saunders.“ vysvětlil jsem.
Ani vyhlídka na setkání s lordem Robertsem, vrchním velitelem armády, by v nezkušeném poručíkovi nevyvolala větší úžas a radost, než jaká se teď zračila ve tváři pana Kenta.
„To mi bude opravdu ctí.“ zamumlal.
„Pak tedy požádám sira Jamese, aby šel sem. Teď sedí v kočáře před dveřmi. Mezitím bychom se, plukovníku Emsworthe, mohli sejít ve vaší pracovně, kde bych podal potřebná vysvětlení.“
A tady mi můj Watson chybí. Chytrými otázkami a výkřiky úžasu dokázal mé prosté umění, které není nic jiného než soustavně uplatňovaný zdravý rozum, povýšit na zázrak. Když vyprávím svůj příběh sám, takovou pomoc nemám. A přesto vyložím svůj myšlenkový postup tak, jak jsem ho vyložil svým několika posluchačům v pracovně plukovníka Emswortha. Byla mezi nimi i Godfreyova matka.
„Ten postup vychází z předpokladu, že když vyloučíte všechno, co je nemožné, pak to, co zbude, musí být pravda, ať je to sebenepravděpodobnější. Může se dobře stát, že zbude několik vysvětlení. Pak je člověk prověřuje jedno po druhém, dokud jedno z nich nezíská přesvědčivou oporu. Teď tento princip použijeme na náš případ. Jak mi byl nejdřív předložen, byla tři možná vysvětlení, proč je ten pán odloučený nebo zavřený v hospodářském stavení otcova sídla. Buď se skrývá kvůli nějakému zločinu, nebo je duševně nemocný a rodina se chce vyhnout ústavu, nebo má nějakou nemoc, kvůli které musí být odloučený od lidí. Žádné jiné rozumné řešení mě nenapadlo. Ty tři bylo tedy třeba prověřit a porovnat mezi sebou.“ řekl jsem.
„Řešení se zločinem neobstálo. Z toho kraje nebyl hlášen žádný nevyřešený zločin. Tím jsem si byl jistý. Kdyby šlo o nějaký zločin, který ještě nebyl odhalen, pak by bylo zřejmě v zájmu rodiny zbavit se viníka a poslat ho do ciziny, místo aby ho skrývala doma. Pro takové jednání jsem neviděl žádné vysvětlení.“
„Duševní nemoc byla pravděpodobnější. Přítomnost druhého člověka v tom domku naznačovala ošetřovatele. To, že za sebou zamkl, když vycházel, ten předpoklad posílilo a vzbuzovalo dojem, že tam někoho drží. Na druhé straně to držení nemohlo být přísné. Jinak by se ten mladý muž nemohl dostat ven a přijít se podívat na svého přítele. Vzpomenete si, pane Dodde, že jsem tápal po stopách a ptal se vás například na noviny, které pan Kent četl. Kdyby to byl lékařský časopis The Lancet nebo British Medical Journal, pomohlo by mi to. Není ovšem nezákonné mít duševně nemocného člověka v soukromém domě, pokud je u něj kvalifikovaná osoba a úřady jsou řádně uvědomeny. Proč tedy ta zoufalá touha po utajení? Znovu se mi nedařilo sladit teorii s fakty.“
„Zbývala třetí možnost. Byla vzácná a nepravděpodobná, ale všechno do ní zapadalo. Malomocenství není v jižní Africe nic neobvyklého. Nějakou neobyčejnou náhodou se jím ten mladík mohl nakazit. Jeho rodina by se ocitla ve velmi hrozné situaci, protože by ho chtěla uchránit před odloučením. Bylo by potřeba velké tajemství, aby se nešířily řeči a aby pak nezasáhly úřady. Oddaného lékaře, který by se o nemocného postaral, by snadno našli, kdyby mu dostatečně zaplatili. Nebyl by důvod, proč by nemocný nesměl po setmění volně chodit. Odbarvení kůže je u té nemoci běžné. Ta možnost byla přesvědčivá, tak přesvědčivá, že jsem se rozhodl jednat, jako by byl skutečně dokázán. Když jsem si po příjezdu všiml, že Ralph, který nosí jídlo, má rukavice napuštěné dezinfekcí, zmizely mé poslední pochybnosti. Jediné slovo vám, pane, ukázalo, že vaše tajemství je odhaleno. A napsal jsem ho, místo abych ho vyslovil, proto, abych vám dokázal, že se na mou diskrétnost můžete spolehnout.“
Právě jsem dokončoval tento malý rozbor případu, když se otevřely dveře a dovnitř uvedli přísnou postavu velkého kožního lékaře. Tentokrát se ale jeho tvář, nehybná jako u sfingy, uvolnila a v očích měl vřelou lidskost. Vykročil k plukovníku Emsworthovi a potřásl mu rukou.
„Často je mým údělem přinášet špatné zprávy, a málokdy dobré. O to vítanější je tahle příležitost. Není to malomocenství.“ řekl.
„Cože?“
„Zřetelný případ takzvaného nepravého malomocenství neboli rybí šupinatosti. Je to šupinovité onemocnění kůže, nevzhledné a vytrvalé, ale možná vyléčitelné a rozhodně nenakažlivé. Ano, pane Holmesi, ta shoda okolností je pozoruhodná. Ale je to shoda okolností? Nepůsobí tu jemné síly, o kterých víme málo? Ten mladý muž od chvíle, kdy byl nákaze vystaven, nepochybně strašně trpěl strachem. Jsme si jisti, že takový strach nemůže vyvolat tělesný účinek, který napodobuje to, čeho se bojí? V každém případě ručím svou odbornou pověstí… Ale paní omdlela! Myslím, že bude lepší, když s ní pan Kent zůstane, dokud se z toho radostného šoku nevzpamatuje.“
O textu
- Voják bílý jako stěna (The Adventure of the Blanched Soldier) – Arthur Conan Doyle
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




